Harry Potter a Kámen Mudr.

vloženo: 24.04.2007   
počet zobrazení:    

   Kdysi dávno se v jedné úplně obyčejné zemi rozmohla podivná mánie. Zrodila se sekta zastánců nadměrného tetování tzv. Tetovači. Největším a nejmoudřejším (obrazně řečeno) členem Tetovačů byl lékař - chirurg Vold Mort, který brzy nabyl nechvalné proslulosti tím, že každý jeho pacient odcházel z jeho ordinace s nějakým nehezkým znamením. Jeho nadřízeným se to nelíbilo, ale Mort vyhrožoval tím, že je také něčím „ozdobí“, nebudou-li spolupracovat. Není divu, že si ho Tetovači zvolili za svého vůdce.
   O několik ulic dál si žila šťastně rodina Potterových s téměř jednoročním Harrym. Kluk to byl zlobivý, ale maminku s tatínkem měl rád. Jeho jediný problém byl ten, že byl děsně zvědavý a neustále chtěl něco objevovat.
   Jednou ráno si zase hrál s příčkami na postýlce a podařilo se mu spadnout na zem a rozrazit si čelo. Rychle, kde je nejbližší nemocnice? A kdo je nejbližší chirurg? Přece doktor Mort! Malý Harry vřískal, až uši zaléhaly.
   Doktor si z toho nic nedělal, protože byl k lidské bolesti odjakživa bezcitný. Tak, poslední steh. Náhle se doktor zamyslel a v myšlenkách už byl u dalšího pacienta na operačním sále. Jak se to přesně sběhlo, to se dosud neví. Buď sestra z ordinace chodila tiše jako myška, nebo prostě jen silněji praštila doktorovými deskami o stůl, nicméně doktor Mort se lekl a upustil skalpel, jenž zrovna držel v ruce. Nástroj malého chlapce pořezal na čele, ale duchapřítomná sestra mu na to hned dala náplast.
   O pár dní později došlo k tragédii. Do auta, ve kterém jeli Harryho rodiče, nabourala parta opilých mladých chuligánů. Nikdo nepřežil. Chlapeček se dostal do dětského domova, který spíše připomínal dickensovský chudobinec. Málo jídla, staré obnošené hadry. Ústav vedený přísným ředitelem Vernonem Dursleym a jeho bytnou Petůnií unikal bedlivým očím sociálních pracovnic i policii díky úplatkům a rafinovaným podvodům. Jediný, kdo se měl v ústavu dobře, byl vypasený chlapec Dudley, který se natolik podobal řediteli, že ho zaměstnanci považovali za jeho syna, a ředitel tím byl velice potěšen.
   Jak už to v takových případech bývá, místo aby Harry vypadal jako podvyživený pes, vzkvétal chlapec do krásy a v přiměřeném fyzickém i duševním stavu se dožil svých jedenáctých narozenin.
   Ten den se dozvěděl, že těsně před smrtí jej rodiče přihlásili na školu umění, kde měl strávit sedm nádherných let a po vystudování by z něj byl herec, malíř nebo zpěvák anebo tanečník.
   O několik ulic dál seděl doktor Mort ve svém extravagantním křesle a znuděně si prohlížel staré noviny, které chtěl hodit do krbu. Zaujaly ho jen dvě zprávy - Největší žaludeční kámen, který toužil mít ve své sbírce každý lékař, byl v utajení dopraven na Lidovou školu umění. A druhá zpráva - ten chlapec, kterého kdysi tak upřeně pozoroval v ordinaci, se stal sirotkem. Doktor Vold Mort se pozorně zadíval na obrázek v novinách. Ten chlapec, toť hotová malířská paleta - ty jemné rysy... Ten hoch byl snem každého tetovače.
   Doktor Mort se tedy v utajení vydal na onu prestižní uměleckou školu, skrytou před zraky konkurence hluboko v lesích.
   Harry se cítil trapně, když vlak po dlouhých hodinách cesty konečně zastavil před rozlehlými pozemky Školy umění. Nejdříve mu jakýsi vědátor položil na hlavu přístroj, který údajně počítal mozkové buňky a míru talentu. Poté mu onen vědátor sdělil, že byl vybrán ke studiu herectví.
   Harry se brzy se všemi seznámil, obzvlášť s Ronem, který uměl skvěle zahrát komedie, a Hermionou, která byla jakousi univerzální herečkou se specializací na vážné role. Jediný, s kým si Harry ani trochu nerozuměl, byl Draco, vybraný na taneční obor, který se chtěl podobat rodičům a stát se nejlepším tanečníkem všech dob. Jenže Harry mu to soustavně kazil svou oblíbeností u profesorů, která hraničila téměř se zbožňováním.
   Mladému Potterovi se přezdívalo Princátko s bleskem na čele - na čele mu totiž po zákroku doktora Morta zůstala jizva ve tvaru blesku, která občas světélkovala jako maják. Chlapeček měl tak u profesorů tak trochu protekci.
   Nejvíce si Harry rozuměl s příležitostným hercem Hagridem, který občas mohl vstoupit do děje jako šeredná obluda nebo velké chlupaté zvíře. Ředitel školy si naopak princátka vůbec nevšímal. Popravdě si nevšímal nikoho. Veškerý čas trávil ve své kanceláři, kde vymýšlel další a další ochranná opatření, aby se o škole nedozvěděla konkurence. Všichni studenti byli vázáni mlčenlivostí.
   Zato existoval profesor, kterého Harry a vůbec všichni z herecké koleje z celého srdce nesnášeli. Byl to učitel zpěvu, kat všech děcek, které snili o herectví či zpěvu, profesor „Slizoun“ Snape. Podivínský učitel Quirrel, který s nimi nacvičoval Jak se ubránit fanouškům, si stále pro sebe něco mumlal, takže ho většina sboru a studentů považovala, mírně řečeno, za blázna.
   Uběhla už nějaká doba od začátku školního roku. Začalo se nacvičovat závěrečné představení na nejprestižnější soutěž - boj o Školní pohár, jejich první veřejné vystoupení. Zatímco malíři pilně pracovali v dílnách na svých výtvorech, zpěváci cvičili své hlasy na zahradě, tanečníci se trápili v těsné tělocvičně, herecká kolej nacvičovala Shakespearovu tragédii, Romeo a Julie. Jelikož se však jednalo o první ročník na umělecké škole, byla hra dosti upravena.
   „Oh, má sladká Julie, vykoukni z okna do zahrady.“
   „Jauvajs!“ Hermiona už potřetí spadla z plastikového okna na matraci.
   Harry se na ni nasupeně podíval. „Nechceš raději dělat kaskadéra?“ vyjel na ni.
   „Promiň, ale do rána jsem se učila scénář. Třeba mě probere, když si přečtu noviny,“ snažila se to Hermi zamluvit.
   V novinách byly hlavně drby. Jeden z nich tvrdil, že na škole umění je ukryt poklad nedozírné ceny.
   „Ten poklad je náš!“ zvolal Harry.
   „Nesmysl, musíme se učit text a musíme vyhrát tu soutěž!“ namítla Hermiona.
   „Prosím tě, takovou slátaninu zvládnu levou zadní. To jen ty máš pořád problém s textem,“ zachechtal se Ron.
   „Rodiče vždy říkali, abych šel za svým,“ zasnil se Harry. „Když najdeme ten poklad, nemusíme se už nikdy v životě učit!“ vydechl blaženě.
   To rozhodlo! Začali po pokladu pátrat, jakmile měli trochu volného času.
   Zábava na škole byla v podobě zápasů v písku. Harry v tom byl přeborníkem, vždycky zmlátil na hromadu nejvíc protivníků.

   „La, la, láááá!“ pěl Harry před katedrou.
   „Co to má zase být, chcete, abych ohluchnul?“ rozčiloval se Snape. „Přineste mi od školníka měřič decibelů, sídlí... ve třetím patře. A abyste to našel, posílám s vámi komedianta a šplhounku. A teď ven!“
   Harry s obvyklým remcáním opouštěl učebnu, v patách za ním Ron a Hermiona. Otevřeli dveře do třetího patra a šli chodbou. A na konci chodby... po nich chňaply troje podivné dveře s obrovskými tesáky. „Pryč!“ zařvala děcka sborově a utíkala pryč. Nakonec zjistili, že školník sídlí ve sklepení a došlo jim, že za těmi dveřmi se skrývá poklad.
   Draca už dlouho štvalo, že jeho pokroky zastiňuje ten frajírek Potter, a jednou ho otevřeně vyzval na souboj v tělocvičně. O půlnoci. Harrymu se to zamlouvalo. Už pár dnů si to s ním toužil vyřídit, jak se ho ten kluk neustále snažil zesměšňovat. Cestou měl doručit přísně tajný balík jedné z profesorek, který posílal nesmělý Hagrid. Ale protože už byl večer a studenti měli být v posteli, byla to akce krajně nebezpečná. Potter se do toho vrhnul po hlavě a s nesmírnou vervou. Balík doručil včas a v pořádku. Doprovázela ho přitom rozladěná Hermi, která mu celou akci neustále rozmlouvala. Ron s nimi nebyl, protože se kdesi zranil.
   „Já ti to říkala, že sem nepřijde.“
   „Bla, bla, bla... to už jsem slyšel aspoň stokrát,“ rozčílil se Harry.
   Chytil je ale rozzuřený školník, a protože byl pěkný sadista, vymyslel si na ně vskutku originální trest. Odvedl je do lesa, svléknul je téměř donaha, a že je tam nechá přes noc. Nic nepomohlo škemrání a nářky. Ještě jim oznámil s nebezpečným úšklebkem, že se tu potulují ještě další dva hříšníci, chlapec Neville a frajírek Draco, které nachytal pár minut před nimi.
   „Skvělý, co teď budem dělat? Hermi? Kde zas je?“
   Harry stál v lese jenom ve slipech a tílku a tvářil se vyděšeně a naštvaně zároveň. Byla mu zima.
   Hermiona se choulila o kus dál v křoví, jen v noční košilce. Také ona vypadala lehce zmrzle.
   „Nelez sem!“ zaječela.
   „Prosím tě, vždyť tě nikdo nevidí,“ domlouval jí Harry.
   „Ty jo,“ špitla a odmítala se hnout.
   „Můžeme tu třeba zkoušet to naše představení,“ navrhl Harry.
   Plesk! Byla to jeho první facka. Hermi se zvedla a bleskurychle utekla dál do lesa.
   Harry si ještě stále držel tvář, když v tom zaslechl nějaký zvuk, jako když někdo pije. Otočil se a v dálce spatřil postavu, která něco pila a nyní se otočila. Harry si sáhl na čelo, jeho jizva už zase svítila. Ty zvláštní oči už kdesi viděl. Muselo to však být hodně dávno. Jak se zamyslel, nevšiml si, že se postava k němu blíží stále víc. „Kdo jsi?“ vykoktal ze sebe.
   Chlápek se zašklebil. „Krvavá Marry!“ řekl a hodil půllitr s nápojem za hlavu. Zvuk tříštícího se skla přitom vyrušil ze spaní koně profesorky McGonagallové. Harry se mu přichytil na ocas a kůň s ním uháněl na zahradu, kde ho nešetrně setřásl.
   Krvavá Marry? Harrymu to přišlo povědomé. Ach ano... Před pár dny se zase toulal po nocích a v jedné chodbě spatřil profesora Quirrela, jak se potácí s půllitrem v ruce a zpívá si. Harry se pro jistotu schoval za nejbližší sloup, také proto, že se k nim blížil Snape.
   „Zdary, Quirrele, co to piješ?“ zeptal se Snape dychtivě.
   „Tohle? Jo, tohle.“ Quirrelovi jako by náhle svitlo. „To je, kámo, Krvavá Marry. Páni, to je ďábelský pití.“ Zase se zapotácel.
   „Dej mi ochutnat,“ na to Snape.
   „Kup si vlastní, škrte!“ opáčil Quirrel.
   „Jestli mi nedáš napít, nahlásím tě řediteli, že tu chlastáš!“ zavrčel Snape.
   „Ne, proboha, nic mu neříkej,“ vyděsil se Quirrel a nalil druhý půllitr. Za chvíli se oba ožrali natolik, že se začali objímat. Harry už víc vidět nepotřeboval, a tak si šel lehnout.
   Vzpomínka mu okamžitě vytanula na mysli. Netušil však, že se právě setkal s vůdcem Tetovačů, doktorem Mortem, který ho neúmyslně předurčil k tomu, aby se stal hrdinou, a zároveň ho ovládala touha využít toho chlapce jako svou malířskou paletu.
   Harry stále bažil po pokladu a jednoho dne navrhl svým kamarádům, že se pokusí přemoct ty zvláštní kousající dveře. Když už všichni spali, vzala naše trojice klacky a vydala se do třetího patra. Dveře se zoufale bránily, ale nakonec se Ronovi, Hermioně a Harrymu podařilo nacpat klacky mezi kousající čelisti. Na to se před nimi objevily neviditelné dveře, za nimi zahrada plná trní a za ní zámek.
   „To je jako z té pohádky o Šípkové Růžence,“ vydechla Hermiona.
   Na zemi ležel meč, kterého se Harry hned chopil a začal roztínat křoví. Do věže šel sám. Hermi s Ronem čekali přede dveřmi. V místnosti byla jen postel, ve které ležela nějaká žena a na druhé straně pokoje dveře bez klíče. Nakonec Harry zjistil, že žena má klíč pověšený na krku. „Sorry, dámo,“ řekl, roztrhl přívěšek, zaklepal na Rona a Hermionu a společně prošli dveřmi a ocitli se na bojišti, kde se měli utkat s partou naštvaných vesničanů. Když omráčili posledního, padli Ron a Hermi vyčerpáním na zem.
   Harry dál pokračoval sám. Ještě než otevřel další dveře, zaslechl nějaký hlas.
   „Tak kde to je? Kam jen to ten starý blázen schoval?“
   Zvědavost byla příliš silná. Harry vstoupil do dveří a chystal se schovat, když tu si ho chlápek všiml.
   „Věděl jsem, že přijdeš.“ Doktor Mort byl blahem bez sebe.
   „Co ode mě chcete?“
   „Napřed si tu najdu žaludeční kámen doktora Flamella a pak se mnou odejdeš do mého domu,“ zašklebil se.
   „A co když ne?“ Harryho přepadl náhlý záchvat odvahy.
   „Tak potom... Krvavá Marry!“
   Znenadání se v místnosti objevil Quirrel. „Volal jste, ó mistře?“
   „Aha, takže to bylo heslo!“
   „Jsi chytrý chlapec, tak pojď ke mně!“
   Harry začal couvat, až narazil do skříně. Hned se v ní začal hrabat, aby našel nějakou zbraň, zatímco se k němu blížil poskok Quirrel. Našel jen nějaký kámen, který strčil do kapsy, a rozběhl se ke dveřím.
   „Má ten kámen, za ním!“ zařval doktor Vold Mort.
   Harry strhnul ze zdi pochodeň a mrsknul ji po Quirrelovi.
   „Můj pane, hořím,“ sténal Quirrel. Vold Mort však mezitím zbaběle zdrhnul.

   Harry se probudil na lůžku v místnosti pro simulanty. Před jeho postelí stál ředitel a mračil se na něj. „Tak naše princátko už konečně vstalo. Chtěl jsem ti jen říct, že na závěrečné představení za tebe máme náhradu.“
   „Nikdy!“ Harry vylítl z postele a rovnou do herecké šatny. Mezitím si všechno srovnal v hlavě. Byl naštvaný, že poklad, po kterém tak prahl, byl jen obyčejný žaludeční kámen. Ještě jednou si ho prohlédl, a pak ho zuřivě nacpal do lahvičky, která měla představovat jed.
   Začala soutěž. Diváci byli uchváceni. Zdálo se, že Pohár vyhrají tanečníci, zvláště působivé bylo vystoupení Draca a jeho taneční partnerky Pansy. A již to bylo tady, začalo herecké představení...
   Dean popichoval Harryho. „ Člověče, zbláznil ses? Na ten ples nemůžeš, jestli tě poznají, zabijí tě.“
   „Nepoznají, mám přece škrabošku,“ ohradil se Harry.
   Na plese ho okouzlila krásná Jůlie-Hermiona a na řadě byla scéna s balkónem.
   „Vykoukni z okna, krásná Jůlie!“ volal Harry a doufal, že tentokrát nespadne.
   Ne, scéna se povedla, ale oba přemáhali smích, když je měl Ron alias otec Lorenzo tajně oddat, neboť v kněžském taláru vypadal vskutku směšně. Romeo a Jůlie se tajně vzali, Romeo ve rvačce zabil Jůliina bratrance a musel uprchnout. Jůlie si měla vzít hraběte Parida, kterého hrál Neville. Ron jí však dal lék, po kterém vypadala jako mrtvá. Spěšná zpráva pro Harryho ale nebyla doručena včas a on bez sebe bolestí si kupuje jed a pádí na hřbitov.
   „Přišel jsi rušit klid mé drahé?“
   Před hrobkou se Romeo utká s Paridem a mlátí se dřevěnými meči. Poté spěchá k Jůlii a vyřkne ta památná slova.
   „Bez tebe, lásko, nelze žít dál. Na zdraví!“ Symbolicky se napil a odhodil lahvičku za sebe. Ta se roztříštila a kámen MUDr. Flamela navždy zmizel.
   Hermiona se jako kouzlem vzbudí, vidí ležet na sobě mrtvého Harryho a ukončí svůj život jeho dýkou. Diváci vstávají ze židlí a tleskají. Není pochyb o tom, že herecká kolej vyhrála Školní pohár.