15.kapitola - Běž si hrát, Tobi!

vloženo: 23.08.2009   
počet zobrazení:   

   Zetsu se zvedal ze země a oprašoval si plášť. „To jsme to zas vyvedli!“ vydechl a ještě chvíli hlasitě funěl. „Vrať se do sídla, my se vrátíme později,“ zabručel a vyběhl za zelenovlasou. Nestačila mu zmizet z dohledu, brzy ji našel. „Hej! Kam si myslíš, že chceš jít?“
   „Nestarej se o mě!“ vřískla. „Já cestu najdu!“
   „O tom tedy silně pochybuju!“ uchechtl se ninja, čímž pošramotil její ego.
   „Nejsem neschopná a nepotřebuju, aby mi někdo ukazoval, co mám dělat! Tak mě nech bejt a hleď si svýho!“
   Vrhl po ní ošklivý pohled a vrátil se k místu, kde se oni dva rozkmotřili. Pak se začal pomalu a líně ubírat k sídlu Akatsuki.

   Sasori se potýkal s ječícím Tobim. „Hernajs, tak si tu masku aspoň nadzvedni! Já zkrátka potřebuju vidět ten přeraženej nos!“ Loutkář neměl rád, když s ním někdo odmítal spolupracovat. Dovedl být potom velice nepříjemný, jak už to mnohokrát zažil na vlastní kůži blonďatý mladík. Skrček sebou cukl, když po něm červenovlasý zlostně blýsknul očima, ale poslechl.
   Sasori uznale hvízdl. „Ta holka má ale páru!“ Pak malinko zavrtěl hlavou. „Ale tu masku si buď udělej novou, nebo si ji sprav. Víc pro tebe udělat nemůžu. A teď si ji drž!“ Přiložil ruce na poraněný nos. Sídlem se prohnal strašlivý skřek.

   Modrovlasá našlapovala tiše jako kočka. V ruce držela talířek a na něm…
   „Hele! Dango knedle!“ Zpoza rohu vyskočil nesmrtelný ninja a vyděsil ji doslova k smrti.
   „Hidane!“ Prudce se po něm ohnala, až málem upadla. „To si aspoň jednou nemůžeš dát pokoj?“
   Upřel na ni oči zabarvené do fialova. „Když mi dáš hned najíst, nechám tě projít bez úhony.“
   „Ani nápad! To je moje!“ vyhrkla zaskočeně.
   „Ne, ty dostanu já!“ přihlásil se o slovo další člen Akatsuki.
   „Tak tys nám tady ještě chyběl!“ zlobila se Konan a vrhala na Itachiho nazlobené pohledy.
   „Dej jídlo!“ vykřikli současně a sáhli po ní. Vypískla, vyhodila dango knedlíky do vzduchu a odběhla, ninjové je chytali v letu.

   Večeře probíhala v naprostém tichu. Bloom se od onoho krušného odpoledne už neukázala. Mlčení se snažil vytrvale prolomit vtipálek Deidara a optimistický Kisame. „Tak kdepak máš přítelkyni, Zetsu?“ tázal se blonďatý ninja.
   „Není moje přítelkyně!“ ohradil se kanibal a po chvíli přemýšlení dodal: „A hledat ji budu až ráno!“
   Skupinka se rozchechtala, až na Tobiho, který to raději nezkoušel a Konan tvářící se nasupeně.

   Jakmile se rozbřesklo, vydali se ninjové hledat ztracenou zelenovlásku. „Bloom! Kde jsi?“ Na Deidarovo volání nikdo neodpovídal. Hidan se pochechtával, Itachi obracel oči v sloup a Kakuzu jen hlasitě chrčel. Jako věrný pes je doprovázel mužíček s maskou, kterého co chvíli odháněli. „Běž si hrát, Tobi! Překážíš!“
   Ani po další hodině zelenovlasou krásku nenalezli. „To nemá cenu! Může být kdekoli,“ reptal Uchiha. I ostatní se už pomalu začali vzdávat. Pak Kakuzu šlápl do křoví a málem nadskočil, protože v něm ležela Bloom stočená do klubíčka, kterou hlasitý hovor neprobudil.
   „Je tak sladká!“ Deidara se usmíval a zíral na ni. Dokonce i Itachi se chtěl podívat, ovšemže z bezpečné vzdálenosti. Rozhodli se, že ji budit nebudou. Hidan se k ní sklonil a vzal ji do náručí. Tobi už mezitím někam zmizel.

   Bloom se probrala a upřela jantarové oči na mladíka, který se skláněl nad ní. „Kdo mě našel?“ Neptala se, kde je. Věděla to. Tohle byl pokoj, který donedávna obývala.
   „No, vlastně to byla týmová práce,“ uchechtl se Sasori a pořádně si ji prohlédl. „Kousance, škrábance, štípance. Nebudu se raději ptát, kdes k nim přišla, ale vyčistím ti to.“ Sáhl po dezinfekci a když se jí dotkl, Bloom téměř nelidsky zařvala.