Čarodějky v metru

vloženo: 22.04.2007   
počet zobrazení:    

   Podnikla jsem kdysi výlet za mou kamarádkou Lucy, která bydlí v Londýně. Poté, co mi hezky polopaticky vysvětlila, jak se k ní dostanu, nasedla jsem raději do Záchranného autobusu. Jízda to sice byla pekelná, ale dostala jsem se, kam jsem potřebovala.
   Jelikož ani jedna z nás dosud není plnoletá, nesměly jsme se přemístit. Lucy mi totiž chtěla ukázat nádhernou katedrálu v centru Londýna. Její maminka nám poradila, abychom jely metrem, a dala nám oběma batohy, kam jsme si schovaly hůlky. Přestože pocházím z rodiny plné mudlů, naše hezké pražské metro se nedá s tím v Londýně vůbec srovnat.

   Ze začátku šlo všechno jako po másle. Podle celkem přehledné mapy jsme zjistily, kterou trasou se dát, a v pokladně jsem to raději vyřídila. Dostaly jsme vstupenky a brzy jsme měly poznat, co je to eskalátor. Schody se pod námi rozjely směrem dolů. Chytly jsme se jedna druhé a začaly ječet na celé kolo, až se po nás ostatní otáčeli. Po pětiminutové jízdě plné strachu a soucitných pohledů kolemjdoucích (mumlali si něco jako: ach, ti cizinci) jsme byly zas na pevné zemi.

   Víte, co je to turniket? Malá skříňka s přepážkou. Nevěděly jsme, co dělat. Stály jsme ještě ke všemu ve frontě a jen jsme pochopily, že jízdenku máme strčit do té malé skříňky. Lucy se mě ptala, zda jsem platila i cestu nazpátek, a já samozřejmě přikývla. Turniket nám jízdenku slupnul jako malinu a propustil nás. Pokoušely jsme se dostat náš ticket zpět, musíme přece také přijet stejnou cestou zpátky. Lucy zpanikařila natolik, že chtěla vytáhnout hůlku a do skříňky se dostat za každou cenu, ale vysvětlila jsem jí, že by to bylo nejen nápadné, ale také nebezpečné a mohly bychom mít oplétačky s ministerstvem. Nechaly jsme jízdenky být a nastoupily do metra.

   Sednout už si nebylo kam, a tak jsme tam byly namačkané mezi cestujícími přidržujíce se tyče. Metro začalo skákat. Příšerný mudlovský prostředek! Jak se to s námi neustále kymácelo, vylétl mi z batohu roj blýskavých červených jisker. Sedačka za mnou začala hořet a uslyšely jsme křik a bouchání do dveří. Naštěstí pro mě byla Lucy víc než pohotová a neverbálně uhasila oheň hůlkou skrytou pod kabátem.

   Ke katedrále jsme nakonec vůbec nedorazily a k Lucy domů jsme přijely Záchranným autobusem těsně po půlnoci. Na tak strašlivý den nikdy nezapomenu. Zlaté pražské metro!