Copak je to za vlkodlaka?

  Info: Když je kouzelník pokousán vlkodlakem, je to tragédie. Ale co když se něco takového stane mudlovi? Jak se s tím vyrovná jeho okolí? A co on sám? Dokáže vůbec pochopit, co se s ním děje?
  postavy: AUTP - Oliver, Maggie, pracovník ministerstva kouzel
  žánr: depresivní, napětí
  aktualizováno: 25.09.2010
 věnování:Jay Tee/Keira Fey – Mému nejdražšímu Vlkodlakovi :-)

vloženo: 21.12.2007   
počet zobrazení:   

   Oliver byl takový průměrný chlapec. Nenápadný, s pěkně baculatými tvářičkami a svítícíma očima. Před několika dny mu bylo dvanáct let. Veliká událost, i když rodiče nevěděli, zda jim ta radost vydrží dlouho. Před svými sousedy skrývali strašlivé tajemství.
   Byla to normální čtvrť plná obyčejných sousedů s všedními problémy. Na nikom z nich byste nenašli vůbec nic divného (možná jen nějaké drobné hříchy). Co se ale stalo malému Oliverovi, to bylo něco neobyčejného. Jeho rodiče měli z vlastního dítěte strach. Od oné neblahé události uplynuly už dva roky.

   Oliver s matkou se vraceli z oslavy narozenin jedné jeho tetičky. Byl hezký, vlahý večer a měsíc v úplňku. Procházeli parkem a vdechovali čerstvý vzduch. Chlapcova matka ovšem nepočítala s tím, že potká svou dávnou kamarádku a obě se dají hned do řeči. O chlapečka neměla strach, pouliční osvětlení vrhalo světlo v okruhu několika metrů. Když se dostatečně vypovídaly, všimla si matka, že syn se jí mezitím někam ztratil. Za chvíli obě ženy odněkud uslyšely křik. Rozběhly se na místo. Jen malý kousek od místa, kde stály, ležel v tratolišti krve Oliver. Včasný příjezd sanitky zabránil nejhoršímu. Od té doby však nic nebylo jako dřív.

   Ač to Oliver dosud nechápal, protože nikdo netušil, co se s ním doopravdy děje, té noci ho pokousal vlkodlak. Navždy ho poznamenal vlastním prokletím a nemohl si k tomu vybrat vhodnější oběť – mudlu. Kdyby ubohý Oliver vyrůstal v kouzelnické rodině, nemusel by každý úplněk trpět. Společenstvo čarodějek a kouzelníků vynalezlo Vlkodlačí lektvar – zmírňuje nebezpečnost toho fascinujícího kouzelného tvora. Jelikož však chlapec vyrůstal v typicky mudlovské rodině, nikdo nevěděl, co se s ním děje. Nepomohl dětský psycholog, rodinný lékař ani jiné formy odborné pomoci. Všichni tvrdili totéž: Oliver je v naprostém pořádku, jen v jeho chování je cosi znepokojivého. Bohužel však nedokázali říci co.
   Oliverovi rodiče se báli cokoli podniknout. Občas byl chlapeček agresivnější, než by se slušelo, a někdy prováděl věci, nad kterými zůstával rozum stát. Mohly za to jeho částečně zvířecí pudy. Už si zvykl, že každou noc musí spát v zamčeném pokoji. Vždy o úplňku slýchávali manželé Feyerovi děsivé zvuky z pokoje a ráno měl chlapec tělo plné škrábanců. Když se ho maminka ptala, kde k nim přišel, nedokázal jí odpovědět. Nic si nepamatoval.

   Nejvíce je znepokojovalo, že synkův stav se nelepší, spíš naopak. Nevěděli, co si počít. Teď už to byly dva roky a naštěstí se dosud nic vážnějšího nestalo.

   Na školní ples se Oliver strašně moc těšil. Bude tam Maggie, jeho kamarádka, no, spíše spolužačka, co se mu líbí. Slíbila, že tam půjdou spolu a to chlapci dodalo odvahu. Velká školní budova bude zaplněna křepčícími a tančícími dětmi, které budou mít učitelé pod pečlivým dozorem. Taková zábava není každý den a chlapec se na ni pečlivě připravil.
   „Co to máš za kostým?“ povšimla si matka velké chlupatiny pohozené na stolku.
   „To jsem viděl v televizi, mami. Je to zvíře. Říkají mu vlkodlak. Bylo to v jedné pohádce.“
   „Tak dobře, můžeš si ho vzít. A nezapomeň, že se máš chovat slušně a uctivě k učitelům i ostatním dětem.“ Chlapec přikývl a vzal si na sebe kostým.
   Matka ho odvezla autem až před budovu školy. Věděla, že domů trefí, ale chtěla mít jistotu, že bude pod dohledem schopných a zodpovědných lidí, proto tam s ním první hodinku zůstane. „A Olivere... přijdeš domů v deset hodin, ano?“
   „Jako Popelka?“ vzhlédl k ní chlapec.
   „Ano, jenže ta byla o moc starší a mohla zůstat na plese do půlnoci, to přece víš.“ Matka ho objala a oba vystoupili z auta.
   Maškarní ples už byl v plném proudu. Hudba pro děti, zákusky na stolech, spousta soutěží a her. Pestrobarevné kostýmy zaplnily sál. Oliver hledal očima Maggie. „Margaretto, ráda tě opět vidím.“ Oliverova matka ji našla dřív.
   „Děkuji, paní Feyerová. Je mi ctí.“
   „To je slušné děvče,“ odvětila a šla si stoupnout mezi ostatní matky, aby s nimi probrala nejnovější události v městečku.
   Chlapec ztratil řeč, když si prohlížel oslnivě krásnou hnědovlásku v růžových šatech. „Co je to za kostým?“
   „Přece princezna.“ Dívka nafoukla tváře.
   „Jsem rád, že jsi nakonec přišla. Od té doby, co jsi začala chodit na jinou školu, jsem tě neviděl,“ postěžoval si chlapec.
   „Jo... no, omlouvám se. Ale tam je to hezčí. To bys ale nepochopil.“ Rychle odvedla řeč na něco jiného. „Máš nádherný kostým.“
   „To je... hm, vlkodlak.“
   „Ano, já vím.“
   „Jak to?“ Teď se chlapec upřímně podivil.
   „Všichni v naší rodině to vědí.“
   „Aha.“ Chlapci ta odpověď stačila. Některé rodiny vždycky věděly více než jiné. To byla odvěká pravda.
   Měl radost, když si s ním zatančila, a ona byla potěšená, když pro ni v soutěži vyhrál papírovou růži. Jeho matka mezitím odjela domů. Oliver byl svým způsobem rád. Vždycky strašně toužila vědět o všem, co dělá. A chlapec věděl, že pokud tu bude, nikdy se nepřinutí říct Maggie, jak ji má rád.
   „Už budu muset jít, Olivere. Bylo to fajn.“
   „Tak počkej ještě chvilku.“
   „To nejde, máma by se zlobila.“ Hoch ji teď neposlouchal, zabýval se jednou velkou kapsou na jejích šatech.
   „Co v ní máš?“
   Dívka ho neposlouchala. „Ale jestli chceš, můžeš mě vyprovodit ven. Zajdeme ještě chvíli za roh školy a budeme pozorovat hvězdy.“ Oliver potvrdil, že to je vynikající nápad.
   Vyšli ven, zabočili za roh a zadívali se na oblohu. „Dnes je tak krásně,“ vzdychla Maggie. „Ta světýlka tam nahoře a měsíc je jako velký koláč, celý kulatý. O... Olivere. Co je s tebou?“
   Naráz od něj uskočila. Chlapcův pohled zamířil k nebi a v té chvíli se jeho kostým začal trhat a obličej se mu pokrýval srstí.
   „Nic. Co by... au.“ Uši se mu začaly nebezpečně zvětšovat a prodlužovat.
   „Už to všechno chápu! Proto ten kostým, co? Moc pěkné, Olivere!“ ječela Margaretta a vytáhla z té veliké kapsy nějaký dlouhý klacek.
   „Co to děláš, Maggie? Nemiř na mě tím klackem!“ Přiskočil k ní a vtom mu kůži popálily ohnivé jiskry.
   „Už ani krok... vlkodlaku!“ Stále na něj mířila a doufala, že stačí utéct dřív, než se Oliver úplně přemění.
   „Vždyť je to jen kostým! Čeho se tak bojíš?“ Už nic neříkal. Po celém těle mu pulsovala nesnesitelná bolest, kterou nedokázal zastavit. Margaretta toho využila a ztratila se ve tmě.
   O několik minut později ležely na zemi jen kusy potrhaného chlapcova oblečení. Oliver zmizel v temnotě, zakletý ve vlčí podobě. Nevnímal už nic, jen cítil kručení v břiše a strašnou touhu po krvi.

   Malý Feyer se probudil. Jediným pohledem zjistil, že není doma. Nad ním se skláněl nějaký muž v brčálově zeleném plášti dlouhém až na paty. „Lež klidně, chlapče! Ošetřím ti ty rány!“ Oliver bolestivě zaskučel, když proti němu napřáhl přesně takový klacek jako Maggie. Bál se, že ho zas popálí.
   „Co chcete dělat s tím klackem?“ zasténal a těkal očima ze strany na stranu.
   Muž se zarazil. Pak se usmál a pravil: „Podívejme se! Copak je tohle za vlkodlaka? Ty jsi mudla, viď?“ Chlapec zamrkal a vykulil oči. Nechápal nic.
   „Tak tedy jinak. Dokázal bys tohle?“ Mávl před ním tím zvláštním klackem a z jeho špičky vyletěly květiny.
   „Ne.“ Na čele měl zřetelně napsáno: Jak to udělal?
   „Když se nebudeš bát mě, ani toho klacku, kterému se říká kouzelnická hůlka, ošetřím ti ty rány. Dobře?“
   Konečně na sebe nechal sáhnout. Muž namířil hůlku na jeho škrábance a něco si pro sebe mumlal. Za chvíli po nich nebyla ani stopa. Dal mu čisté oblečení, které mu padlo jako ulité. Vyptal se chlapce, kde bydlí, a hoch mu to ochotně prozradil, protože na vlastní oči viděl, že tenhle člověk mu nechce ublížit.

   Udivovalo ho vše, co mu ten muž vyzradil. Vyprávěl mu o světě kouzelníků a čarodějek, do něhož teď nedobrovolně patří. Řekl mu více o vlkodlacích a jeho prokletí a údělu. Chlapec naslouchal s ústy dokořán. Musel však připustit, že mnohé z těch věcí, které mu pověděl, byla pravda.
   Dospělý muž a malý chlapec se zastavili před pečlivě udržovaným domkem na předměstí. Když zazvonili, vyběhla ven žena, která chlapce začala objímat a byla očividně šťastná, že je celý.
   „Já se ztratil, mami,“ řekl Oliver a matka přikývla. Muž se představil jako „ten, který našel jejich chlapce“, a jakkoli manžele Feyerovi udivoval jeho vzhled, pustili ho do svého domu. Vysvětlil jim totéž, co chlapci. Když skončil, namířil na ně kouzelnickou hůlkou a vykřikl do ticha jediné slovo. Postaral se, aby si pamatovali vše o vlkodlacích a nebezpečí s nimi spojených a přesto zůstal kouzelnický svět utajen. Jen Oliver směl znát celou pravdu.
   Chlapec vyprovodil muže před domovní branku. „Smím vědět, kdo vlastně jste?“
   „To ti prozradit nesmím, chlapče. Ale měj na paměti, že vím o každém tvém kroku. Kdybys potřeboval pomoc, stačí jen zavolat a já se objevím.“ Mrkl na něj a podal mu malou lahvičku. Vysvětlil mu, co s ní má dělat, a chlapec si Vlkodlačí lektvar pečlivě uschoval.

   Vracel se vždy, když byla potřeba. Pokaždé prohrábl Oliverovi vlasy a zeptal se: „Copak je to za vlkodlaka?“ Po sobě nechal jen malou lahvičku s lektvarem a občas přinesl chlapci i nějakou knížku. Oliver byl za jeho návštěvy vděčný. Kouzelný nápoj mu každou proměnu usnadňoval a zmírňoval jeho bolesti. Jeho život byl teď o moc snazší.

KONEC


(Nádherný i nebezpečný může být úplněk)