TOPlist


Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz

 308-485-860

Povídkářský meil:
 Leonyda.Styron
@seznam.cz

 Lea Schröpferová - Facebook

Hlavní menu

   ›› Úvodní strana
   ›› O autorovi
   ›› Guestbook
   ›› Odkazy

Fanfiction

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Na motivy seriálů

Slash + erotická zóna

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Originální tvorba
   ›› Hetero povídky 18+

Originální tvorba

   ›› Vydané knihy - důležité info
   ›› Průřezy příběhů
   ›› Jednorázovky

Srazy, cony, akce

   ›› Přednášky
   ›› Srazy

Bonusy

   ›› Vzpomínková sekce Letaxu
   ›› Povídky na přání
   ›› Povídky od vás pro mne
   ›› Vaše obrázky
   ›› Teoretické okénko
   ›› Můj pohled na fanfiction
   ›› Audio povídky
   ›› Zvířecí patroni povídek






   

Moderní Japonsko



   Kiku Honda má z moderní doby pocit, že se stal poslušnou služkou, která se snaží zavděčit pánům, a s láskou vzpomíná na své boje proti Anglii a Americe, kteří ho chtěli omezovat v jeho domovině, a na boje po boku Osy. V moderní civilizaci si připadá zbytečný, jeho hrdost je kousek po kousku zašlapávána do země. A aby toho nebylo málo, právě si s hrůzou uvědomil, že jeho přítelkyně Tamika má velice zkreslené představy o světě kolem ní.

   Mai Honda se o svou zemi musí starat v čínském vyhnanství. Bratr Kiku se jí zřekl poté, co zaslíbila život Shuiovi, mužské Číně. On, který vyrůstal s jeho dvojčetem Wang, to nedokázal přenést přes srdce, neb ji vždy bral jako sestru. Mai se však nevzdává a ze všech sil se snaží odčinit hanbu, kterou si Kiku vysloužil během druhé světové války, a kterou si stále odmítá připustit.


   1. kapitola - Křehká

   Slunce vykouklo za tmavě hnědou střechou prostorného sídla. Mladý muž, který klamal vzhledem i věkem, s krátce střiženými černými vlasy a jako vesmír černýma očima, se spokojeně usmíval a hleděl ven z okna. Měl vše, co si jen mohl přát. Krásný dům, hodná zvířata, milující přítelkyni, udržovanou zahradu a… sršní hnízdo na stromě, na který se právě díval.
   Povzdychl si. Do jeho sousedství se nastěhovali nějací zahraniční zbohatlíci, kteří podle všeho na pořádek moc nedbali. „Neměl bych je chránit, když sem zatáhli tyhle hmyzí kunoichi… ale na druhou stranu… nemůžu nechat zemřít nevinné.“
   Pokýval hlavou a upravil si kimono. Už byl na světě dost dlouho, aby věděl, jak cenné jsou životy smrtelníků. On, vzhledem stále dvacetiletý, nesl na bedrech osud země. On byl představitelem japonských ostrovů a měl povinnost odvracet nebezpečí od obyvatel císařství, ačkoli se mu do toho ne vždy chtělo, ale pokaždé se přemohl, aby nakonec udělal, co je správné.

   Sešel do přízemí, prošel obývacím pokojem, kde zanechal svou přítelkyni. Stavěla na zemi obrovskou skládačku. Byl to výjev z minulosti, ze zašlé slávy samurajů. Kiku dívce slíbil, že ho postaví společně, každý den do něj zasadí několik kostiček a budou se dívat, jak jim pod rukama roste mistrovské dílo. Taiwan nadšeně souhlasila, byla i přes svůj věk stále tak dětská a hravá, až to někdy mladého Japonce děsilo, pokaždé však své obavy zaplašil, vždyť tahle překrásná dívka se mu zaslíbila a s nikým netrávil čas raději. Teď ale tušil, že nastanou komplikace.
   Děvčátko ihned vstalo s pomyslnými otazníčky kolem hlavy, jeho oči byly plné údivu. „Kam se chystáš, Kiku?“
   Přinutil se k úsměvu. „Jen na zahradu. Potřebuju něco vyřídit a prosím tě, abys zůstala v domě.“

   Nechápala, ale dala mu slib, že za ním nepůjde. S úlevným vydechnutím vyšel z pokoje a kráčel k východu. Kikovy kroky mířily do kůlny. V zavřeném kotli nechal hořet oheň, zvědavá dívka to všechno pozorovala z okna. Chvíli trvalo, než se v kůlně rozhořelo tak, aby kotel mohl začít dýmat, poté mohla Taiwan zahlédnout kouř za ohybem střechy.

   Byl rozhodnutý zničit to hnízdo i s celou jeho bodavou armádou. Vyzbrojil se k tomu hrubým plátěným pytlem a kovovou tyčí, černě natřenou. Své podivné náčiní nechal u otevřených dveří kůlny. Línými kroky zamířil k jezírku, z něhož po chvíli vytáhl středně velký a dosti tvrdý kámen.
   Dívka, sledující všechno za záclonou, netušila, k čemu se její milý chystá. S pootevřenými ústy mapovala očima každý jeho pohyb. Šel klidně, v jakési zvláštní pohodě, do blízkosti stromu, na němž cosi viselo. Taiwan se polekala, ale skutečně to bylo sršní hnízdo? Nemá její strach jen příliš velké oči? Teprve pak si všimla, že Japonsko si vzal tmavé rukavice. Na malý okamžik se zastavil, chvíli hleděl do země a pak se plácl do čela a vracel se ke kůlně. Choval se najednou tak strašně zvláštně…

   Kiku Honda si musel připustit, že ho vůbec nenapadlo, že se i on sám vystavuje nebezpečí. Musím být rychlý jako drak, aby mi neuletěly. Zamířil zpátky k nízké budově, popadl pytel a černou tyč a vydal se zpět, přitom si pohrával s kamenem a zvesela si pohvizdoval. Cítil něčí oči na svých zádech, ale nechtěl pátrat po narušiteli, protože si byl téměř stoprocentně jistý, kdo jím je. Mělo by mi lichotit, že se o mě tak bojí. V duchu si povzdychl, o pár vteřin později už se ocitl v bezpečné vzdálenosti od stromu. Zůstal stát a vypočítával pečlivě každý další krok. Shodit, sebrat a skoncovat s tím.
   Vypočítal si správný úhel a mrštil kamenem proti našedlé hmotě, mušku měl skvělou, však to byl také ostřílený bojovník, a jestli něco Kiku Honda doopravdy uměl, bylo to zacházení se zbraněmi. Hnízdo spadlo na zem, měl štěstí, že z něj nic nevylétlo, že hmyzí bojovnice se rozhodly jen výhružně bzučet ve své lepkavé, zatvrdlé pevnosti. Mladík vyběhl rychle vpřed a za pomoci tyče nasoukal šedou šišku do připraveného pytle. Uslyšel přidušený výkřik, ale neohlížel se, místo toho popadl vak a spěchal s ním ke kůlně, do níž se pak zavřel.
   Nebylo mu líto hmyzu, který mohl zabít některého z těch lidí v sousedství. Zaklapl dvířka kotle, do něhož, chráněn rukavicemi, strčil zlověstně hučící pytel s látkou dost pevnou na to, aby ho sršní žihadlo nemohlo hned proříznout.

   Chvíli trvalo, než oheň spálil, co mu bylo tak surově předhozeno, na popel. Poté jej Japonsko zhasil a vydal se pomalými kroky k domu, na jehož prahu našel sedět uplakanou Taiwan. Vytáhl ji na nohy a pevně ji objal, okamžitě se jí z očí spustil další slaný proud.
   „Tolik jsem se o tebe bála,“ vzlykala, nedívala se na něho, jen se ho křečovitě držela.
   „Ach, Tai-chan, mně se přece nic stát nemohlo. Jenom jsem chránil obyvatele své země před nebezpečím, taková je povinnost každého národa.“
   Na malou chvíli se zdálo, že tomu děvčátko s tmavou kadeří porozumělo, pak ale znovu začalo nabírat. „Ale… sršně jsou jedovatý. Mohlo se ti něco stát!“
   Povzdychl si. „Byl bych jen pár hodin na lůžku a ty by ses o mě musela láskyplně starat.“ Pousmál se, což drobnou hnědovlásku nahněvalo.
   „Ty si z toho děláš legraci, Kiku!“
   Odtáhl se od ní na tak velkou vzdálenost, aby jí viděl do očí. „Já jsem bojovník. Už jsem si v životě prošel ledasčíms. Jedno sršní hnízdo na zahradě mě opravdu nemůže rozházet, i kdybych měl dostat pár štípanců. Tak tě tedy snažně prosím… už se tím netrap.“
   Pomrkávala. Cítila, jak ji drží za ramena, viděla ten laskavý pohled v jeho očích, a přece se nedokázala přimět přestat plakat. Vzdychl si a znovu ji k sobě přitiskl. Jednu ruku měl položenou na jejích zádech, tou druhou ji jemně hladil po vlasech. Její slzy skrápěly Kikovi kimono. Tiskl ji k sobě a hlasem plným něhy šeptal: „Tamiko…“

   Ještě chvíli trvalo, než se dívka skutečně uklidnila. Slíbil jí, že připraví zmrzlinový pohár jako omluvu za to malé leknutí. Souhlasila bez námitek, ale stále na ní byla vidět nervozita. Japonsko věděl, že jí to ještě pár dní bude vrtat hlavou, ale bylo to něco, co už ovlivnit nedokázal, s tím se jeho milovaná Tai-chan musela srovnat sama. I když mu pak tvrdila, že si na dezertu pochutnala, nemohl se zbavit vtíravého pocitu, že jí nějak nechtěně ublížil. Za celou dobu se na něho ani jedinkrát nepodívala, zrak měla upřený do čokoládové polevy, pohyby strojené a jakoby zpomalené. Mlčel. Kdyby alespoň tušil, co ji trápí, bylo by snadnější zapříst hovor a ten gordický uzel nějak rozetnout. Jenže hnědovlasá ze sebe nevydala hlásku kromě poděkování za výtečnou zmrzlinu. Naskočily mu z toho vrásky na čele.

   Už to tíživé dusno déle nevydržel snášet. Omluvil se, že se jde osprchovat, ve skutečnosti však vystoupal po schodech na konci obývacího pokoje do horního patra a pak po malých schůdkách na zaprášenou půdu. Rukavice už dávno sundal, všechno své zabijácké náčiní měl schované v kůlně.
   S přidušeným vzdorným výkřikem dosedl na hromadu starých polštářů. „Ach, Tai-chan, proč mě pořád tolik trápíš?“
   Byl z ní zoufalý a začínal se v její přítomnosti cítit nepatřičně. Byla to přeci krásná mladá žena, tak proč v ní vidí dítě? Složil hlavu do dlaní. Přece se nemůže dotýkat dítěte! „Vzpamatuj se, Kiku! Ty nejsi žádný zvrhlík! Tamika je dospělá! Dospělá!“
   Z očí se mu spustil proud slzí. V soukromí mohl dát průchod nářkům své rozervané duše. „Kdo tohle všechno způsobil? Já jí přeci nemůžu vodit za ručičku, to měl udělat její otec! Proč to muselo skončit takhle?“

   Tu příčinu si uvědomil vzápětí. Bolest v jeho očích vystřídala nenávist. „Wang!“ zařval zplna hrdla, ale pak si uvědomil, co udělal, a vrazil si pořádnou facku. Pitomče! Takhle ještě přijde na to, že se něco děje.
   Svíral pěsti, aby se uklidnil. Nechávat Taiwan v péči Wang Yao, byla ta největší chyba, které se v životě dopustil. „Ale jak se to mohlo stát? Nebyla tam přece sama!“
   Nerozuměl tomu. Čína jakožto nejstarší člen jejich velké asijské rodiny, vychovávala všechny ostatní děti. Jenomže žádné neskončilo tak strašně jako ubohá malá Tai-chan. Vždyť Vietnam se dokonce postavila Alfrédovi!

   Kiku otřel slzy z tváře. Musí se tomu postavit jako muž. „Rád bych ti pomohl, má milovaná, jenomže nevím jak.“ Vzdychl a zalétl pohledem ke staré truhle s železným kováním. Pořádně zaskřípala, když ji otevíral, ale nedbal na to. Uvnitř leželo staré fotoalbum. Honda z něho sfoukl prach. Tyhle snímky si schovával, byly výpovědí o jeho nejtemnější minulosti. Osa Berlín-Řím-Tokyo s ním byla nesmazatelně spjata. Jeho jediný pokus o získání svobody skončil nezdarem, ale přesto svého rozhodnutí nelitoval.
   Na první fotografii, černobílé, byli všichni tři na začátku války, ještě plni ideálů. Pousmál se. Taiwan by tomu nerozuměla. Nikdy by nepřipustil, aby tyhle fotografie objevila. Dokládaly hořkou pravdu… Kiku Honda zůstal Ose věrný.
   Zastavil se prstem na další stránce. Měl na sobě vojenskou uniformu a ve tváři výraz hrdosti. Ta však už byla dávno pryč, zůstalo jen podlézání a snaha neupadnout v zapomnění v tomhle novém světě. Všechna dávná sláva se ztratila v propadlišti dějin. Kdyby Japonsko nebyl skvělým vývozcem elektroniky, nikdo by už po něm nevzdechl.
   Oprostil se od válečných vzpomínek a obrátil pár dalších stránek. V černém rámu byly dvě fotografie. Jeho sestra Wang měla na sobě spojeneckou uniformu, ve tváři výraz vzdoru a opovržení. V ruce svírala pušku. Kiku jí nedokázal odpustit, že mu neuměla ukázat správnou cestu, že mu bránila v osamostatnění. Zaplatila za to tvrdě. Vytáhl na ni zbraň a ten hrozný střet dosud připomíná dlouhá jizva na sestřiných zádech. Sice visela ve vzduchu ještě ta věc se zatajením jejího skutečného pohlaví, ale to bylo to nejmenší, co by jí měl odpouštět.

   Vztekle zavrčel, jak v něm stále ještě kypěl vztek, a sklouzl pohledem k druhé zarámované fotografii. Na ní postávala nejistá dívka v amerických barvách, jeho sestra Mai, další představitelka Japonska. Že se na válečných barikádách přidala ke Spojencům, s tím už dávno v duchu počítal. Její zrada tkvěla v něčem daleko horším… v krvesmilstvu. Sice Kiku a Wang nebyli biologickými příbuznými, ale vyrůstali spolu, už od první chvíle mu Čína nahrazovala staršího sourozence. Přestože jí teď nemohl přijít na jméno, v duchu ho těšilo, že ani ona vztah Mai a mužského představitele Číny, Shuie, neschvalovala. To byl jediný důvod k tomu, aby se Kiku zřekl svého pokrevně spřízněného sourozence. Vyhnal sestru z domu, udržovali mezi sebou už jen chladnou diplomacii. Černovláska se odstěhovala za čínské hranice a žila svůj život, snad šťastný, po boku milovaného muže.

   Otočil na další stranu, byla prázdná. Doufal, že sem brzy nebude muset vložit Tamičinu podobiznu. Když tehdy utíkal z domova, samozřejmě ho v první chvíli napadlo, že ji vezme s sebou, ale pak tu myšlenku zavrhl. Čekalo ho osamostatňování, dny plné nejisté budoucnosti. Nemohl vzít Tamice hřejivé teplo domova. Bylo by to od něj bezohledné a sobecké. A teď seděl na hromadě starých polštářů na vyhození a litoval, že to tehdy neudělal. Dala by se tahle osudová chyba ještě nějak napravit? Příliš tomu nevěřil, jeho naděje se propadla do nenávratna.

   Přiblížil se večer. Japonsko si dopřál horkou lázeň, a když vyšel z umývárny s ručníkem kolem pasu, Taiwan postávala u dveří vedoucích ke koupelně. Zarazil se, ale nechtěl se ptát, vytušil, že dívka mu to sdělí sama. Trpělivě čekal, díval se, jak nervózní dívenka tře rukama o sebe, aby si dodala odvahu.
   „Kiku, já se moc omlouvám. Nechci, aby sis kvůli mně musel dělat výčitky.“
   Vzdychl si. „Víš, že tak to není.“ Pokýval hlavou. „Sotva se držíš na nohou. Měla bys jít spát.“ Všiml si, jak zbledla, zřejmě to nebylo všechno, co mu chtěla říci. „Pojď se mnou,“ prohlásil laskavě a vzal ji za ruku. Váhala, ale nakonec poslechla.
   Usoudil, že převlékat se by bylo zbytečné. Zalezl si do postele, sevřel Taiwan v náručí, hladil ji po vlasech a šeptal uklidňující slůvka. Tiskla se k němu a potichu vzlykala. V duchu si umínil, že to tak nenechá.

   Kapitoly: 1