Mít za zadkem Itálii

  Info: Ludwig už dlouho uvažuje o tom, že se konečně usadí. Jenže měl vědět, že když si tehdy adoptoval Itálii, nebude to jen tak...
  postavy: AUTP - Gertruda, Německo, Itálie, Amerika, Francie, Romano
  žánr: humor/romantika
  aktualizováno: 14. 08. 2010
  věnování: Wayce, která mě svým překladem navnadila k tvorbě ;-)

vloženo: 12. 05. 2010   
počet zobrazení:   

   Plavovlasý muž s vojenským sestřihem se procházel po pozemcích. Jeho azurově modré oči bedlivě prohledávaly každý kout. Nebál se, to ne. Chtěl jen mít jistotu, že je zde opravdu sám.
   Začínal se vážně zamýšlet nad tím, že by se usadil. Od té doby, co se slavný staro-mladý Řím přišel podívat na svého (ne)povedeného vnuka, Itálii, si v otázce seznamování věřil mnohem víc.
   Getruda… Hm, Trudi. Dcera jednoho z mých nejlepších diplomatů. Typická Němka. Je vysoká a statná, přísná a rázná. Jsem si jist, že bude dobrou manželkou a příkladnou matkou. Ano, v těchto těžkých dobách je třeba myslet na budoucnost.
   Během dlouhého a složitého vnitřního monologu si mladý muž jménem Ludwig představoval objekt své touhy v živých barvách. Byla to krásná dívka, velmi se mu líbila. Jeho bratr Prusko pravděpodobně nebude příliš nadšený. Rakousko mu stroze pogratuluje a nejspíš přidá ještě pár cenných rad do života.
   Nebyl si jistý tím, zda by na jeho svatbu vůbec někdo dorazil. Samozřejmě napíše pozvánky, budou mít znaky jeho osobitého stylu, ale toho nanicovatého Francouze by nejraději ani nezval. Určitě prohlásí něco jako: „No jo, Německo, ty jsi byl vždycky žabař a teď to určitě taky zase zvoráš.“ Nedokázal si mezi svatebními hosty představit ani rozjíveného Ameriku, Řecko mu tam pravděpodobně usne. A Itálie… i kdyby ho nepozval, tak se ho stejně nezbaví. Je tak… otravný.

   V ponuré náladě došel až ke svému domu, popaměti sáhl na kliku a vešel. Myšlenky na budoucí seznamování ho pronásledovaly tak moc, že si ani nevšiml, že v domě není sám.
   „Héj, buřtožroute, čum laskavě na cestu!“ houkl na něho tmavovlasý hošík v béžové uniformě.
   „Taky tě rád vidím, Romano,“ povzdychl si Ludwig a šel dál po chodbě. Tenhle otrapa mu tu teď překážel také každou chvíli.

   Otevřel dveře svého pokoje, hodil košili do rohu a lehl si na postel s rukama za hlavou. Rozjímal v poklidu ještě několik minut, než se ozvalo: „Německó! Německó! Hele, co jsem našel!“ Mladík s kaštanovými vlasy a nevinným obličejem držel v ruce něco ostrého a klikatého.
   „To je ostnatý drát!“ poučil ho blonďák. „Hned to zahoď! S tím si nemůžeš hrát! Poraníš se.“
   Chlapec v modré košili ho okamžitě poslechl. Vzápětí se musel Ludwig skutálet z postele, protože by ho jinak ta ostrá věcička trefila přímo doprostřed čela.
   „Hej, Německo, není ti nic?“
   „Uhm… ne. Běž se podívat, co je k večeři,“ vybídl ho zpocený voják.
   „Rozkáz!“ Mladému Italovi se rozzářila tvář a za okamžik byl pryč.
   „A… jsem Ludwig,“ dodal spíš pro sebe a opatrně se zvedl. Ne, že by snad neměl rád potomka slavného Říma, kterého tolik ctil a obdivoval, ale… Itálie ho doslova přiváděl k šílenství.

   Nikdy nezapomene na den, kdy se s ním setkal poprvé.
   Tehdy přišel bojovat, bít se za svou zemi. Chtěl vyzvat na souboj Itálii, to pečlivě ukrývané tajemství jeho milovaného hrdiny, Římské říše. Čekal svalnatého, intrikujícího muže se zbraní. Měl pocit, že by se i s tím malým klacíčkem v ruce ubránil, je přeci voják. Jenže vnuk Říma se před ním schovával v krabici a vydával se za rajčatovou vílu. Když Ludwig s vypětím sil otevřel tu dřevěnou (a dost hlasitě protestující) věc, vytáhl z ní… děcko. Mladíček před ním spustil kolovrátek a vzlykal jako holka.
   „Prosím, udělám cokoli, jen mě nebij!“
   Vzdychl, podíval se na klacek ve své ruce a pak ho odhodil. „Ehm… uklidni se, já ti ublížit nechci. Jak se jmenuješ, kluku?“
   „Feliciano, ale všichni mi říkají Itálie,“ dostal ze sebe mladíček mezi vzlyky, pak se k němu vrhl a začal ho objímat. Byl z toho poněkud v rozpacích. „A… ty jsi Německo, že?“ vzhlédl k němu vnuk Říma.
   „Ne,“ opravil ho jemně. „Já jsem Ludwig.“

   Seděl u večeře a rýpal se vidličkou v těstovinách s masem. Aha, takže opět vařil Romano. Kéž by nemusel tolik přemýšlet nad úkolem, který si na sebe vymyslel.
   „Hele, nemusíš nad tím ofrňovat nos jenom proto, že jsem to dělal já! Vy Němci jste tak strašný fajnovky!“
   „Nemyslíš si, že i já mám právo mít starosti?“ vyjel na něho blonďák.
   „Aha, tak ty přemýšlíš! Určitě hledáš způsob, jak mě napadnout!“ Romano si neodpustil výsměšný tón.
   „Jestli okamžitě nedáš pokoj, napadnu tě teď hned!“ rozkřikl se důstojník a už držel svého protivníka pod krkem. „Copak ty si myslíš, že mám v hlavě jenom to jedno?“ zasyčel na něj, tenhle výrostek se ho však nelekl.
   „Porno? Jo, přesně to si myslím!“ vysmíval se mu brunet.
   „Dej si na mě pozor nebo…!“
   „Ahój, bráško a Německo. Já jsem tak rád, že jste se spřátelili!“ ozval se nezaměnitelný fistulkový hlásek.
   „Jenom jsem tvému bratrovi vysvětloval, co se stane, když se v mém domě nebude chovat slušně,“ zamumlal blonďák a neochotně pustil Romana na zem, ten se mu okamžitě klidil z cesty.

   Na další den už měl Ludwig všechno nachystáno. Jeho milou přivezl koňský povoz. Vlasy v barvě obilných klasů měla spleteny do slušivého copu. Oblečení decentní, v ruce paraple. Mile se na něho usmála, nabídl jí rámě a vykročili k zahradám.
   Dlouho se procházeli, pak si chtěli chvíli odpočinout. Během jejich rozhovoru se na něho dívala svýma nádhernýma očima a její smích byl jako pohlazení na duši.
   Odvrátila od něho zrak. „Vy jste tak statečný, Ludwigu. Tolik jste toho pro naši zemi udělal, ale… mohu se vás zeptat na něco osobního?“ Přikývl, očekával podobné potíže. „Víte, chtěla bych vědět… proč jste si vybral právě mě? Je přece tolik jiných, tolik hezčích dívek.“
   Musel se usmát. Vypadá tak roztomile, když se červená. Chápal, proč ji to tak trápí. „Už když jsem vás poprvé spatřil na zahajovacím plese, nemohl jsem z vás spustit oči, Trudi.“
   „Ach, Ludwigu!“ Dívce se v očích zaleskly slzy. „Je to pro mne nesmírná čest a… věřím, že nezklamu vaše očekávání.“

   Seděli nepříliš daleko od sebe a povídali si. Ačkoli jí vyprávěl o svých dobrodružstvích, uniformu si tentokrát nevzal.
   „A proč ses tedy rozhodl, že se oženíš? Slyšela jsem, že jste pilný a pracovitý.“
   Už před chvílí ji ujistil, že to s ní myslí vážně a že mu smí tykat, zatím jí to však příliš nešlo. Když se to však vzalo kolem a kolem, i on se občas zapomněl.
   „Prostě jsem si řekl, že by bylo dobré přestat se na chvíli tak přepínat a užít si pro změnu ty příjemné věci.“
   Chvíli bylo nádherné, uklidňující ticho, dokud…
   „Německo! Hledal jsem tě! Přijela k nám návštěva!“ hulákal Itálie a poskakoval na místě.
   „Německo?“ zarazila se Trudi a malinko se odtáhla.
   Ludwig se jí rychle omluvil a spěchal za Felicianem. „Kdo přijel?“ vyptával se.
   Mladíček znervózněl. „J… já… to nesmím říííct!“ Vyrazil tryskem, až se za ním zvedala oblaka prachu.
   „Itálie! Okamžitě se sem vrať!“
   Konečně dorazil ke svému sídlu a prudce rozrazil dveře. Naproti němu stál jiný brunet, tentokrát s brýlemi, a žvýkal klobásu. „Nemáš tady hamburgery?“ zeptal se ho bezelstně.
   Ludwigovi nebylo právě volno u srdce. „Kdo mi nasadil do domu Ameriku?!“

   No, tehdy na plese Gertrudě vysvětlil, že po něm bývá sháňka, a proto často odchází ze schůzek bez rozloučení. Prohlásila, že jí to nevadí, a stydlivě dodala, že muž bez tajemství ani mužem není. Proto ji nejspíš ani moc nepřekvapilo, že dnes také utekl.

   Nazítří přišel na setkání ve své nejlepší uniformě, nezapomínal ani na čepici. Chvíli si ho zvědavě prohlížela, ale tak, aby si toho nevšiml.
   „Proč ti ten mladík říkal Německo?“ odvážila se zeptat.
   Řekl si, že jí raději nebude říkat, že má nad sebou nadřízeného, od něhož musí přijímat rozkazy. Musel si ovšem přiznat, že občas myšlenka napadnout některou zemi pocházela z jeho vlastní hlavy.
   „Ono je to tak, že mám vlastně na starosti blaho celé téhle země. Přátelé mi tak občas říkávají. Jsem bohužel jen muž se spoustou povinností.“
   „Na ja,“ kývla chápavě hlavou Trudi. „Tak galantní, tak pracovitý. Opravdu jsem moc ráda, že s vámi… s tebou… mohu trávit čas.“
   Objal ji, jako kdyby byla křehká panenka. Přitom mu neuniklo, že se k nim blíží modrá šmouha.
   „Má drahá, mohl bych vás požádat o něco dosti šokujícího?“ Zaváhala. „Vezmi si teď na sebe tuhle uniformu,“ požádal ji a rychle ji ze sebe sundal.

   Když Feliciano dobíhal na louku, viděl Ludwiga a nějakého vojáka v objetí, líbali se. „Jé, Německo, copak to děláš?“
   Blonďák po něm střelil pohledem. „To tolik vadí, když velitel přiděluje zvláštní úkol svému podřízenému?“
   Hošík se usmál. „A mohl bych si to taky zkusit?“
   Teď už důstojníkovi málem zbělely vlasy. „Rozhodně ne!“

   Ludwig ve skrytu duše doufal, že tenhle další pokus už se zdaří. Byla poněkud na rozpacích, když ji pozval do svého domu. Tentokrát se připravil. Amerika se u něj trochu zdržel, proto ho poslal s Itálií na výlet po památkách, a Romano se někde schovával. Protože měl teď celé sídlo na povel, zapomněl na všechnu opatrnost, běhal po domě jen v nátělníku a černých kalhotách.
   Připravil večeři. Trudi ho sledovala, jak bere do ruky zapalovač a svou jistou pravačkou zapaluje svíčky na svícnu.

   Jídlo bylo chutné, večeře se vydařila. Zdálo se, že tentokrát už mu nic nestojí v cestě a on si konečně užije poklidný večer. To už ale postřehl v chodbě drobný pohyb. Zalitoval, že nemá po ruce zbraň, sebral proto ze stolu jednu větší lžíci. „Jsem hned zpět,“ řekl a vykročil.
   Chodba se zdála být opuštěná, dokud si nevšiml dlouhé kštice. „Ty?“ zavrčel a otíral si z čela pot.
   Francie se držel v patřičné vzdálenosti. „Zavolal mi Romano, že prý potřebuješ pomoc ve věcech lásky. No tak, jen se nestyď a řekni mi, o co jde.“
   V Ludwigovi se vařila krev. Feliciano s Alfrédem už také dorazili. „Itálie! Kde máš bratra?“ zahřměl blonďák a ohlížel se za sebe.
   „To nevím. A co mu chceš?“
   „Hodlám ho zabít,“ vyhrkl v záchvatu upřímnosti.
   „No, ale… to já ti přece nemůžu říct,“ začal se vykrucovat.
   „To nevadí. Ale až ho najdeš, tak mu vyřiď, že ho roztrhnu jako hada, napíchnu ho na dlouhej klacek a opeču ho jako klobásu!“
   Francie, Amerika i Itálie se po něm překvapeně podívali. Tohle tedy bude vážné.

   Mohl si jen gratulovat, že Trudi to všechno brala s humorem, dokonce prohlásila, že ji těší, že má tak vzrušující život.
   Další schůzku uskutečnili o pár dní později, opět se odehrávala venku. Vypadalo to, že jsou zde sami. Stokrát se jí omluvil a ona ho stokrát utěšovala, že ho chápe. Proto ve chvíli, kdy mu Itálie donesl svačinu, vypěnil.

   Popadl ho zezadu za límec a nesl ho k domu. „A už toho mám dost, ty kluku pitomá! Tentokrát už jste to přehnali!“ Dotáhl ho až ke sklepu, otevřel masivním klíčem dveře a zamračil se. „Vezmi si věci, dones si deku a pár dní budeš tady. Řeknu někomu, aby ti sem donesl jídlo, a jestli se pokusíš o útěk, já sám tě zastřelím!“
   Ano, křičel na něj a mladíček se před ním krčil, ale poslechl.

   Blonďák skutečně svůj slib splnil. Další setkání s Trudi se sice obešlo bez potíží, nicméně ho začalo trápit svědomí. Řekl si, že to možná přehnal. Zašel za ním, trucoval u zdi. „Itálie? Je ti dobře?“ Neodpovídal mu, jen dupal nohama. Ludwig vzdychl a vrátil se do kuchyně, vzal si zástěru a připravil večeři. Pak s vrchovatým talířem zamířil ke sklepnímu vězení. Vešel dovnitř. „Itálie, donesl jsem ti večeři.“ Ani se na něho nepodíval, vzdychl podruhé.
   Feliciano s úžasem sledoval, jak se k němu blíží ruka Německa s roztaženými prsty. Opatrně se ohlédl. Ludwig se přinutil k úsměvu a vydechl: „Pásta!“ V tu chvíli se k němu Itálie vrhl, málem mu vyrazil talíř z ruky, Němec ho na poslední chvíli zachránil. Raději ho položil na zem a nechal se obejmout.
   „No, ale, Feliciano… víš, že jednoho dne se budeme muset rozdělit?“

KONEC


(Německo se začíná bát, co přijde příště.)