10.kapitola - Pátrání

vloženo: 24.07.2009   
počet zobrazení:   

   Moričino tělo bylo v jednom ohni. Ležela na posteli přikrytá spoustu dek a přikrývek, protože s ní lomcovala horečka, i pod sebou měla řádně vystláno. Orochimaru se čertil, když ukládali nemocnou, tedy přesněji řečeno přiotrávenou, na lůžku, ale jeho hněv musel ustoupit vyšším zájmům. Aby nikomu neublížila, přivázali ninjové dívčiny ruce k opěradlům. Všichni v sídle věděli, že má černovláska halucinace a mohla by ublížit nejen jim, ale především sobě. Proto také souhlasili, že proti takovému bezpečnostnímu opatření rozhodně protestovat nebudou.
   Dívka se zmítala v křečích, jed postupoval stále hlouběji do těla. Měl za úkol jediné – vyvolat zapomenuté a potlačené vzpomínky…

   „Celá hoříš, holka nešťastná.“ Hidan se tvářil ustaraně, když se nad ní sklonil. Byla to jedna z těch světlých chvilek, kdy ho vnímala.
   „Co se stalo? Proč jsem tady?“ Nic nechápala.
   „Seš nemocná,“ poučil ji bělovlasý a jemně ji zatahal za zápěstí. „Chytla jsi pořádnej amok a napadla dva členy Akatsuki,“ vysvětlil jí.
   „Všechno mě bolí,“ zasténala.
   „Určitě to přejde.“ Vzal do ruky lžíci. „Teď hlavně musíš něco sníst.“ Podepřel jí hlavu a pomohl jí posadit se. Snědla každé sousto, které jí nabídl, a pak padla zpátky na postel.

   Ninjové neměli z nastalé situace pražádnou radost. Báchorce s nemocí uvěřili až ve chvíli, kdy uviděli hluboký kousanec na Orochimarově pravé paži a několik modřín, které vznikly z Moričiných ran. A velice rychle si uvědomili, že právě oni by mohli být příští obětí jejího nečekaného vzteku.

   Sarue, Setto a Sinji šli na věc logicky a během pozorování spícího děvčete se šeptem dohadovali, co mohlo způsobit dívčin nenadálý stav. „Možná šlo o dědičnou psychickou poruchu,“ mínil Setto.
   „Třeba se jen praštila do hlavy, což jí způsobilo otřes mozku.“
   „Nemůžeme to posoudit, je to teprve druhý den, co má tuhle nemoc.“
   Sasori vešel do dveří a chvíli je zamračeně pozoroval. Nerad viděl, jak se někdo snaží uhodnout pravou podstatu problému. Trojice bratrů mu šla okamžitě z cesty, vyšla ze dveří a cestou po chodbě ještě trousila své zmatené teorie.
   „Šašci,“ ulevil si a zamkl. Obrátil se k dívce. Ležela klidně, i když malinko strnule. Bylo vidět, jak je celé její tělo napjaté. Na řasách se zachytilo několik zbloudilých slz. Spala, nevěděla o tom, že tam je. Chodil sem z pouhé chladné vypočítavosti. Vlastně by ji měl teď vzbudit a začít se šikovně vyptávat, jenže… cosi ho nutilo, aby to nedělal. Vypadala tak nevinně a prostě, když si ji prohlédl pozorněji. Musel děkovat svému přesvědčovacímu umění, že jí namluvil, aby se z toho osudného hrnku napila. Kdyby to neudělala, mohlo být teď vše jinak. Začínal si uvědomovat, že by si přál zjistit, co se skrývá uvnitř té dívky, v jejím nitru.

   O pár hodin později dlouze rozmlouval s Orochimaruem, který mu stále ještě neodpustil, že to děvče nechal, aby se do něj zakouslo. „Co kdyby měla vzteklinu?“ káral ho.
   „Nic ti není, tak bys toho moh nechat!“ Sasori přešel jeho výtky důrazně, ale celkem vzato klidně. Znovu o všem přemýšlel. „Zbývá jediný den. Zítra jí musím dát protilátku, jinak zemře.“
   „Nebyla by jí škoda,“ procedil hadí ninja mezi zuby. Sasori by přísahal, že myslí na to, že by po něm nejraději skočil. Překvapeně zamrkal. Co s ním to děvče provedlo?
   Červenovlasý loutkář by určitě neměl tak klidné spaní, kdyby věděl, že nejen on si začínal všímat ženy v dívčím těle.

   Daisune byl v organizaci asi jen o měsíc déle než červenovlasý mladík. Sasori věděl, že tenhle frajírek má v rukávu všechna esa a umí je zatraceně dobře využívat. Byl milý a výřečný, mimořádně hezký, ale také lstivý a schopný. Vůdce ho posílal především za náhodnými informátorkami, které mu ochotně pověděly vše od domovní adresy až po své neuskutečněné touhy.
   Vysoký ninja ze Skryté mlžné vesnice měl jiskrné hnědé oči, vlasy v barvě medvědí kožešiny a fešný knírek pod nosem.
   Dlouho si neuvědomoval, co pro něho drobná černovláska znamená. Až tam… na tom provizorním operačním stole, kde ho držela a za ruku a červenala se pokaždé, když se na ni podíval. Viděl na ní, že by se v tu chvíli nejraději někde schovala.
   Sasoriho chování se mu zdálo přehnané, ale… nyní to chápal. Bylo proč žárlit. Moriko byla mimořádné děvče.
   Navštívil ji hned, jakmile se o její záhadné nemoci dozvěděl. Nevnímala ho, nořila se stále hlouběji do vzpomínek.
   Byla vlahá letní noc. Moriko seděla se svými dvěma brášky u krbu, ohřívala si ruce a pozorovala sálající plameny. Matka jim donesla jídlo a chvíli se na ně dívala. Bratříčci černovlásku náhle strhli na podlahu, začala se smát. Milovala tohle kočkování.

   Pomáhala matce s prádlem, vedly družný rozhovor. Zdálo se, že vše je v nejlepším pořádku. V noci však museli prchnout, opustit vesnici, v níž se narodila. Zběsilý útěk před pronásledovateli, opuštění všeho, co znali, zatracení svých minulých životů. Bylo jí do pláče, když se držela otce za ruku a utíkala s ostatními daleko, pryč od nebezpečí.
   „Jsi už velké děvče, Moriko,“ řekl jí tehdy otec. „Neopouštíme to tu navždy.“
   Jenže opustili. Nikdo z nich už se tam nikdy nemůže vrátit.

   Daisune si pohladil knírek a usedl na postel. Dívce předtím kdosi sebral peřinu, zůstala zmuchlaná na opačném konci postele. Naklonil se k ní, dívala se na něho. Vrátil se ke dveřím a zamkl je. Pak udělal to, co zatím žádný z ninjů v sídle, i když tím riskoval napadení. Odvázal ji a přitiskl k sobě.
   „Ubohý anděli… chytili tě a uvěznili, abys nemohla létat,“ šeptal jí do ucha. Usmála se, ano, nemýlil se. A pak… promluvila.
   „Tady to přece znám… tati.“
   „Tati?“ zarazil se, ale pak pochopil. Mohlo ho napadnout, že bude dívka v zajetí svých halucinací. To ovšem znamená, že teď mu neublíží.
   „Ano, tuhle cestu si pamatuju. Proč mě sem vedeš? Tady… je tu ta skrýš, viď, tati?“
   Daisune se zaposlouchal. Neúmyslně mu popsala cestu k místu, kde se kdysi dávno zdržoval na útěku. Že se tam skrývá poklad, to by si nikdy nepomyslel. Vytáhl z kapsy papírek, ale pak si vzpomněl, že nemá čím psát. Nu což, bude si to muset pamatovat.

   Nechal ji, aby se vypovídala, přitom ji stále hladil po havraních vlasech. „Já… slibuju, že klan Ragashi nezklamu. Slibuju ti to, tati,“ vydechla. Slova ji vyčerpávala. Ninja ji položil na postel a přikryl. Vysvětlil jí, že by měla spát, aby bylo všechno zase dobré. Nečekal, že ho poslechne, ale udělala to. Hodil provazy pod postel a nechal černovlasou odpočívat. Věřil, že se brzy uzdraví.