Noc barevných světýlek

  Info: Wailett Morganová není zrovna oblíbená a bůhví proč se jí líbí právě nejžádanější chlapec v Bradavicích. Co zapříčiní noc, kdy oblohou letí roj Perseid?
  postavy: AUTP - Wailett, Sirius Black
  žánr: romantika
  aktualizováno: 04.10.2010
 věnování:Mému zlatíčku catrioně, která mi tolik pomohla s prvními krůčky po netu. PS: Já vím, jak zbožňuješ Siriuse ;-)

vloženo: 21.12.2007   
počet zobrazení:   

   Byl konec června a Wailett jako obvykle vysedávala v sovinci a pozorovala z okna krajinu. Už zítra se bude muset vrátit domů. Ne, že by se snad netěšila, ale Bradavice jí budou hrozně moc chybět. Zvládla snad postupové zkoušky do pátého ročníku a příští rok ji čeká skládání zkoušek Náležité kouzelnické úrovně. Dařilo se jí vše, na co sáhla, možná proto ji Moudrý klobouk poslal do Havraspáru. Vlastně... ne úplně všechno...

   Sestoupila po schodech dolů a malým okénkem shlížela na pozemky. Potulovala se tam parta čtyř výtržníků – Potter a jeho banda. Remus Lupin byl moc chytrý kluk, ale často se držel zpátky, když si vzájemně vypomáhali. Pettigrewa skoro neznala – byl taková šedá myška mezi Nebelvírskými. Potter – ten nejnadanější chytač, toho znala celá škola. A nakonec Sirius Black. Vždy, když se jí vloudil do myšlenek, vzdychla. Prostě kluk, po kterém bláznilo celé dívčí osazenstvo Bradavic. Vtipný, s laškovným úsměvem na rtech a také velice dobrý student. Uměl si získat srdce dívek.
   Ano, jí se líbil, nepopírala to. Ovšem nemohla si myslet, že nejobletovanějšího chlapce v Bradavicích „klofne“ právě ona. Přesto často pozorovala, co vyvádí za lumpárny.
   Už zase na pozemcích trápili Snapea, toho kluka s mastnými vlasy a typického Zmijozeláka. Neuměl ani pozdravit, když ho slušně oslovila na chodbě. Nepřála mu takové zacházení, ale za svou neúctu k ostatním si zasloužil být trochu vytrestán.

   Večer v ložnici si ještě přerovnávala věci. Až se ráno poženou všichni ke kočárům, které je odvezou k zastávce Bradavického expresu, už to nestihne všechno přebrat. V duchu si plánovala, jaké ty letošní prázdniny budou. Nic moc, jako vždycky. Co by si měla plánovat? Byla velice chytrá, ale nikoli oblíbená. Ach, co by jen dala za trochu osobního kouzla! Ani jako čarodějka si ho nemohla dopřát, žádné takové zaklínadlo ještě nevynalezli.

   Uběhl měsíc a ještě pár dní od opuštění Bradavic. Prázdniny nebyly zas tak hrozné, s výjimkou návštěvy tety Hortenzie, unuděné staré čarodějky. Byla z poloviční mudlovské krve, ale to Wailett tolik netrápilo. Spíš to, že nemá přátele, kteří by ji přes prázdniny navštívili.
   Už dlouho se těšila na den, který pravidelně oslavovala. Den Perseid, překrásného roje meteorů, který mohla pozorovat na noční obloze. Byla blázen do astronomie, což se čarodějce obvykle přičítá k dobru, i když od spolužáků uznání nezískávala, zato profesorka Joyelová si jejích znalostí neskonale vážila a vždy je spravedlivě ohodnotila.
   Ta úžasná noc nastane již zítra. Budou dobře vidět všechna ta barevná světýlka, může tedy nechat svůj dalekohled doma. Vždy v ní ta mihotavá záře probouzela takovou zvláštní radost. A ani letos tomu nebude jinak.

   Černovlasý chlapec znechuceně scházel dolů po schodišti. „O čem se mnou potřebuješ tak nutně mluvit?“ řekl matce místo pozdravu.
   „Víš dobře, co ti chci říct. Že špiníš naši čistou krev! Do Zmijozelu nikdy nepřijímali mudly nebo křížence, zato Nebelvír je jimi proslulý! Proč jsi tak zostudil náš vznešený rod, jeden z nejstarších, jaký kdy existoval?“ Paní Blacková zlostně nakrčila obočí.
   „A proč si to vyřizuješ se mnou?“ zděsil se hoch. „Tohle přece zařídil Moudrý klobouk! A jestli ti to skutečně tak vadí, tak napiš Brumbálovi a zeptej se ho, proč mě šoupli zrovna do Nebelvíru! Víš dobře, kam tě pošle!“
   „Siriusi, nebuď na svou matku hrubý!“ ozval se otec.
   „Za Moudrým kloboukem,“ dodal Sirius uraženě a vyběhl ze dveří, které za sebou hlasitě zabouchl.
   „Ihned se vrať!“ ječela jeho matka. „S Regulusem takové problémy nikdy nebyly!“
   Zaslechl ještě jednu větu z matčina hubování, než opustil jejich letní sídlo na venkově, které navštěvoval s rodinou jen zcela výjimečně, ale jež bylo pečlivě skryto před slídivými zraky mudlů, stejně jako jejich dům v Londýně na Grimmauldově náměstí, číslo popisné 12. Jeho rodné město bylo plné kříženců, ale s žádným dalším kouzelníkem se osobně neznal, zde to bylo stejné. Za nepříliš rozlehlou vesničkou byl malý kopec. Nevěděl, kam jít, proto zamířil právě tam.

   Hnědovlasá dívčina ležela v trávě a dívala se na hvězdy. Z rozjímání ji vyrušily kroky. Opatrně se otočila, hůlku připravenou po boku. Postava byla zahalená tmou, rozeznávala jen obrysy trochu svalnaté, avšak štíhlé postavy. Vstala držíc stále hůlku v ruce, volně položené na levém stehně. Postava vystoupila na světlo. Dívce údivem vypadla hůlka z ruky.
   „S... Sirius Black?“ vydechla nevěřícně. Tohle by nečekala ani v tom nejfantastičtějším snu.
   „Jo, to jsem já,“ odpověděl ledabyle, ale pak se zarazil. „Počkej... odkud mě znáš?“
   Dívka měla hůlku, on ne. Právě se pro ni sehnula, zatímco s ním hovořila. „Jsme spolužáci z Bradavic, bydlím v protější vesnici, za kopcem. Jsem z Havraspáru. Wailett Morganová.“ Podala mu ruku a on ji po chvilce váhání stiskl.
   „Jo, myslím, že už jsem to jméno zaslechl. Ale nikdy bych nevěřil, že tu potkám známou tvář. Máme sídlo na okraji vesnice, kousek odtud. A co tu vlastně děláš?“
   Zastyděla se. „Pozoruju... hvězdy. A právě dnes, za okamžik... proletí kolem stovky meteorů, celý roj. Jsem asi blázen, já vím, ale zbožňuju astronomii.“
   Cítila se pojednou tak trapně. Možná by ho měla odehnat, ale rozhodla se, že to neudělá. Sirius si dívku pozorně prohlížel. Hnědovláska mu byla přece jen trochu povědomá, a nebyla ani ošklivá. Jeho velký problém byl, že si potrpěl na hezká děvčata. Nevěděl, co jí má odpovědět. Sedl si tedy vedle ní a upřeně pozoroval oblohu, zahloubán do vlastních myšlenek. Wailett si nemohla nevšimnout, že má starosti.
   „Něco tě trápí?“ zeptala se opatrně, i když tušila předem, že jí neodpoví. Mýlila se.
   „Jen má matka posedlá čistou krví,“ zavrčel a pak se rozohnil. „Někdy si říkám, proč jsem se nenarodil jako mudla? Všechny tyhle matčiny výlevy bych si ušetřil, protože by nebyla namyšlenou čarodějkou. K čemu je mi schopnost čarovat, když musím žít mezi takovými lidmi?“ vybuchl.
   Chápala to. „Není to žádný med žít mezi mudly, vím to ze všech nejlíp, vždyť jsem jen poloviční čarodějka. Máš mnohem víc možností, než tušíš.“

   Nehodlal se s ní o tom bavit. Lehl si na záda a rukama si podložil hlavu. Zíral na tu oblohu posetou hvězdami. Ona mlčela. Seděla vedle něj a jen se dívala na nebe a na něco čekala. O pouhých pár vteřin později se obloha rozzářila. Bylo to jako obrovské proudy rudých jisker, které se řítily nebeskou klenbou stále vpřed. Byl to úchvatný pohled. Sirius to nevnímal. Pohlédl na Wailett, která se trošičku třásla a vypadala tak... šťastně. Viděl ji pojednou v úplně jiném světle a ovládla ho touha. Naklonil se k té zvláštní dívce a za okamžik už ji držel v náručí a líbal. Byla tak překvapená, že se nevzmohla na jediné slovo. To ta magická noc, ta všechno způsobila! Jinak by se za ní nikdy ani neotočil. Nechala se laskat, zatímco nad nimi prolétávaly spršky rudých světel. Bylo to nádherné a nepopsatelné. Ani jeden z nich nechtěl přestat. Když se konečně od sebe odtrhli, svalili se oba do trávy. Leželi na zádech a dlouho mlčeli. Nakonec Sirius promluvil první.
   „Hele, víš... netuším, co to do mě vjelo. Omlouvám se.“
   „To ani nemusíš, tvé činy mluvily za tebe. Jsme jen dva zoufalí blázni, které spojila tato noc.“

   Přikývl. Doprovodil ji domů, a když mu zas matčina zloba přerůstala přes hlavu, vzpomněl si, že má někde blízko velmi dobrou přítelkyni.

KONEC


(Tenhle obrázek k povídce přesně sedí.)