Přípravna Anglie

Arthur se dozvídá o Mollyině nehodě

   Kancelář v zadní části budovy tonula v šeru. Na stůl někdo postavil zapálenou petrolejovou lampu. Sedící muž svíral v ruce pero a prsty levé ruky si třel spánek. „Uf, nemyslel jsem si, že těch listin bude tolik.“ Arthur Kirkland si hlasitě povzdychl. Nebyl jediný hříšný úředník, ale zdálo se, že tu má ze všech největší hromadu. „No, aspoň to budu mít za sebou.“
   Znovu se sklonil k papírům, ale zpozorněl, když si všiml, že někdo stojí u dveří. „Švédsko? Co ty tady?“
   „Nemám dobré zprávy,“ utrousil Berwald Oxenstierna a vešel.
   „A… Ludwigovi jsi to řekl?“
   „Ten to nepotřebuje vědět,“ odpověděl blonďák s ostře řezanými rysy. Právě nyní ta jeho málomluvnost působila přinejmenším strašidelně.
   Angličan nervózně polkl. „Řekneš mi, co se stalo?“ vydechl a očekával nějakou Jobovu zvěst.
   „Tvoje sestra měla nehodu.“
   „Ne… nehodu? Moje… sestra?“
   „Ta, co vypadá mladší,“ přisvědčil Švédsko a několika větami mu vylíčil, co se sběhlo před několika minutami.
   Arthura polilo horko. „Bude v pořádku?“ zeptal se blonďáka a zatvářil se ustaraně.
   „Když bude ležet v klidu, naražená záda se spraví.“
   „Rozumím. Já… půjdu za ní.“
   „Počkám a potom zhasnu,“ utrousil Berwald a sedl si na židli. Anglie kývl, že souhlasí, a ihned vyběhl z místnosti, jen ještě ze skoby na zdi sňal baterku, aby se v té tmě nepřerazil.

   Pár minut bloudil, než našel správnou celu. Otevřel klíčem a vešel dovnitř. Ach, Molly, cos to zase vyváděla? Spící dívka působila tak strašně nevinně. Vzal si ji na klín a začal hladit ve vlasech. „Vážně je to, jako kdyby se vracela minulost. Nesmíš tohle dělat, Molly.“
   Věděl, že jí píchli sedativa a že bude spát tvrdě až do brzkého dopoledne, možná ještě trochu déle. Stále toho rozhodnutí nelitoval. Chtěl jí dát šanci, aby mu dokázala, že se o sebe umí postarat a poradí si s netradičními situacemi. Vzdychl si. „Když se tehdy bojovalo o Británii, nezvládla jsi to. Ludwig tě úplně ovládl. Určitě to v sobě ještě máš. Chtěl bych tě toho strachu zbavit.“
   Sestřička mu neodpovídala. Oddychovala klidně, hruď se jí pravidelně zvedala. Hladil ji po vlasech a hovořil si pro sebe. Možná jen neměl to tajemství komu svěřit.

   Zaslechl šramot a zabodl pohled do mříží, než tím směrem namířil baterku. „Kdo je tam?“ Ze stínu vykoukla útlá postavička mladého Itala. „Aha, to jsi ty, Feliciano.“ Úlevně si vydechl a pokynul mu, aby přišel blíž. „Pojď sem ke mně a neboj se, ona se neprobudí.“
   „Eee… jak to?“
   „Narazila si záda. Švédsko jí píchnul injekci. Bude odpočívat až do oběda.“
   „Aha.“ Mladíček si sedl na zem. „Já jsem tě slyšel, Anglie.“
   „No to víš, Itálie, každej z nás občas mluví sám se sebou,“ vzdychl si mladý Angličan a znovu sestře prohrábl zlatou kštici. „Je to zvláštní. Setkal jsem se s Molly za velice podivných okolností.“
   Hnědovlasý si sedl pohodlněji, tušil, že blonďatý mladík mu chce vyprávět příběh, aby ulevil svědomí. Podal mu ruku, aby mu ukázal, že mu věří a vyjadřuje svou podporu.
   Arthur Kirkland se na něho vděčně podíval a pak začal s vyprávěním. „V zemi byl neklid. Královská armáda musela zatočit s rebely. Našel jsem Molly jako docela malou holčičku v jednom z povstaleckých ležení.“
   Feliciano vytřeštil oči. „Vážně?“
   Druhý mladík přikývl. „Bohužel, je to tak. Dokonce proti mně pozvedla zbraň. Zarazila mě ta neuvěřitelná podoba, nedalo se to přehlédnout. Vzal jsem děvčátko s sebou do královského sídla.“
   Itálie poslouchal Arthurovo vyprávění se zatajeným dechem a stále nevycházel z údivu.
   Anglie přivřel oči a pak se znovu zadíval na spící dívku. „Musel jsem se k ní chovat opravdu hnusně, aby si odvykla vzdorovat a utíkat. Párkrát dostala pořádný výprask, zavíral jsem ji v pokoji a stále jí kladl na srdce, že je výjimečná, jakmile jsem si tím byl jistý.“ Odmlčel se a o chvíli později pokračoval. „Bylo to perných pár let, než se mě bála natolik, že už ji nenapadlo vymýšlet hlouposti. Tehdy jsem se mohl začít chovat vlídněji, vyměnit roli pána za bratrskou, aby si zvykla na to, že je ztracenou britskou princeznou. Jen hrozně moc doufám, že už si na to své strašné dětství nevzpomíná.“
   Itálie mu položil ruku na rameno. „Nebuď smutný. Udělal jsi správnou věc.“
   Anglie mu prohrábl vlasy. „Ach jo, prcku. Ty jsi rozhodně lepší než nějaký antidepresivum.“ Od srdce se zasmál, pak zase zvážněl. „Klidně běž, Feliciano, zůstanu tu s ní ještě chvíli.“
   Ital přikývl a vstal. „Máš ji rád, viď?“
   Arthur přikývl. „Kdybych musel, dal bych za ní život.“ Znovu se k ní sklonil a políbil ji do vlasů. „Ona je to nejcennější, co v životě mám.“

Vylákání Eileen

   Arthur Kirkland s úsměvem odložil na hromádku vyřízených další list. „Pořád nemůžu uvěřit, že jí má drahá sestřička dala moje číslo mobilu. Teď už se tý příšerný ženský nezbavím.“
   Vzdychl si. Jako by si to přivolal, přístroj na stole se rozezvučel. „Hm a je to tady.“ Kysele se zašklebil a přiložil si telefon k uchu. „Kirkland, přejete si?“
   „Zdravím, Anglie! Co ta naše dohoda? Máš už ty papíry?“
   To těžko, když jsem si je nechal až na úplný konec a jsem tak v polovině. Bolestně se zašklebil. Je horší než otrava krve. Kéž by existoval způsob, jak se jí zbavit!

   Ta myšlenka ho přepadla zcela náhle. Uchechtl se, ale hned se to snažil zakrýt. Vida! Že mě to nenapadlo dřív! Odkašlal si, pak se zrzce na druhém konci omluvil, že se mu bohužel nepodařilo lejstra ke slavnostem najít a že jí právě chtěl zavolat.
   „No a co teda teď?“
   Arthur se zamyslel, ještě by ten plán mohl kvůli svému nezměrnému nadšení nějak neuváženě zkazit. „Jsem teď momentálně mimo domov. Jsi ochotná za mnou přijet? Ty papíry bych ti podepsal hned, přímo před tvýma očima.“
   Souhlasila ihned a bez vytáček. No páni, mám já to ale štěstí! Spokojeně poklepal rukou do stolu a mírně zaklonil hlavu. „Dobře, tak si piš adresu…“
   Zavěsil a začal si hvízdat. Smete ze stolu hned dvě věci naráz. „Ubohá Eileen! Nemáš ani tušení, do čeho se ženeš!“ Upil whisky a slastně přivřel oči. A teď dám tý holce lekci, na kterou v životě nezapomene!


   Posunul si čepici o něco výš a přátelsky se usmál. „Nech nás o samotě, Romano. Já už se o slečnu postarám.“ Oslovený mladík něco utrousil a ztratil se. Anglie vstal a natáhl k dívce v blůzce a kiltu ruku. Zdála se mu poněkud zaražená.
   Sklouzla pohledem z jeho velitelské čepice až k vojenským botám a odznaku lví hlavy na přezce opasku. „Ta… tady pracuješ?“ zajíkla se a nemohla od něj odtrhnout pohled. „Na tomhle cvičišti? V týhle díře?“
   Přikývl. „Mohu tě ubezpečit, drahá Eileen, že je tomu tak. Mluvíš totiž s velitelem tábora.“
   Doslova jí to vyrazilo dech. Netušila, že jí právě s neskrývanou drzostí lže přímo do očí. Skotsko ale před ním nehodlala dát najevo strach. „A… co že je to za tábor?“
   „Vojenský. Cvičíme tu kluky z armády. Potřebujou dostat zabrat, aby pak zvládli náročný situace.“ V očích se mu zablýsklo, nevšimla si toho.
   „Dobře. Tady jsou ty papíry, tak mi je podepiš, Kirklande, a já zase půjdu.“
   Přikývl a sklonil se ke stolu. Předstíral, že hledá pero, ve skutečnosti však sáhl po malé lahvičce a nechal pár kapek stéci do látkového kapesníčku. Trpělivě čekala, až si najde všechno potřebné. Je vážně ještě pitomější, než jsem si myslel, uchechtl se v duchu a napřímil se. Černé oči se rozšířily údivem, když po ní znenadání chňapl a laskavý, přívětivý úsměv vystřídal zlomyslný úšklebek.
   „Kirklande!“ zasyčela a začala sebou škubat.
   Prudce si ji k sobě přitáhl a přiložil jí kapesník k nosu a ústům. Zoufale sebou zamlela, držel ji pevně. Naklonil se k dívčinu uchu. „Mám tě, Skotsko…“
   Stále se udatně bránila. Nepovolil, dokud necítil, že její odpor slábne, jak výpary éteru začaly účinkovat. Odložil kapesník a přitiskl její bezvládné tělo ke své hrudi. „Varoval jsem tě, ale ty sis nedala říct. Pořád jsi provokovala a mě už vážně přešla chuť bejt soucitnej a velkorysej.“ Odfrkl si a vzal zrzku do náruče. Doufal, že se hned tak neprobudí.

Arthur na druhou

   Drzá zrzka se natřásala v pánské uniformě jak nějaká modelka. Spoutaný mladík vztekle vrčel, a aby si trochu ulevil, s chutí nakopl zeď za sebou. Tak ona si myslí, že mě může kopírovat, pche!
   „Že mi to sluší, dámy? Od pravého Kirklanda k nerozeznání!“
   „Ani bych neřek!“ vyštěkl Angličan a odfrkl si. „Odhalí tě po prvních pěti minutách.“
   Skotsko se ušklíbla a přistoupila k němu. „Zajímalo by mě, kdo tomuhle lidskýmu odpadu povolil vypouštět z pusy svoje moudra.“ Zhnuseně si odfrkla, pak ho popleskala po tváři, přitiskla ho k sobě a podívala se mu za záda. „Vážně škoda, že k tvý povinný výbavě nepatří obušek, protože bych tě s ním přes ty ruce s chutí pleskla!“ Kriticky se zadívala na už z poloviny rozmotaný uzel, než si Arthura podržela, aby ho mohla pořádně utáhnout. „No jen se na to podívejte, holky! My se o něj tak hezky staráme, na tvrdym nespí, hlady ho netrápíme, má tu pořád společnost a jemu se chce utíkat!“ Dala mu pohlavek jako zlobivému klukovi a odstoupila od něj. „A ještě má blbý řeči!“
   „Ty se za mě prostě vydávat nemůžeš!“ namítl Arthur vztekle, s důrazem na slovo mě. Byl o své pravdě hluboce přesvědčen.
   Eileen se jen ušklíbla a začala si upravovat kalhoty a košili. „Ty si asi myslíš, že seš nenahraditelnej, Kirklande! Takovýho panovačnýho náfuku zahraju i bez scénáře.“
   Udělal na ni kyselý škleb a zapřel se o stěnu. Mohl být rád, že ho nenechali jen v tílku a slipech. Musel uznat, že Slovensko ty košile a kalhoty pro dívky navrhl s jistou dávkou představivosti, neb ten oděv byl jaksi… snesitelný pro obě pohlaví.
   Skotsko si připnula pásek s ozdobnou přezkou, pak se zamračila. „Svoje krásný vlasy si kvůli němu ničit nebudu, to po mně fakt nechtějte.“
   Ozvaly se zklamané vzdechy od Lukrécie a Klaudie, tvořivá Polka ale ihned přišla s náhradním řešením. „Já když se potřebuju občas ztratit, beru si mužskou paruku. Měla bych jí mít ve věcech, vydrž.“ O chvíli později už ji držela v rukou.
   Tak tohle se mi zdá, uchechtl se Arthur Kirkland v duchu. „To jí chceš dát na hlavu tuhle vypelichanou blonďatou hrůzu?“ Rozesmál se, než na něho dívky upřely pohled hodný trestu odnětí svobody. „To se teda mym vlasům nepodobá ani trochu,“ zaryl si Anglie a vzápětí ucukl, protože mu Skotsko opět strčila pod nos hrot dýky.
   „Dej si odpoledního šlofíka, prospěje ti to,“ utrousila ledově. „Protože na ty tvoje kecy tu vážně nikdo neni zvědavej!“
   Poslušně zmlkl, ale v očích se mu zlostně blýskalo. Eileen si začala zkoušet paruku. Když pak zbylým dvěma dívkám pózovala, na malý okamžik připustil, že nějaká podoba tam bude, samozřejmě ne nahlas.
   „Tak fajn, holky! Vyrážim na misi, dejte na toho skunka pozor!“

   Vykročila a ve dveřích se srazila s dívkou držící v ruce pušku. „Anglie? Co tu děláš?“
   Molly ten hlas okamžitě poznala. „Jdu střídat hlídku. Hodně štěstí, Skotsko.“ Nemusely jí říkat, co se děje, ten plán přece společně domlouvaly ráno. Mladá slečna Kirklandová si sedla na postel, odložila zbraň a počkala, až Lukrécie s Klaudií opustí místnost.
   Zadívala se na bratra svýma hlubokýma zelenýma očima. Když ho vidím takhle bezmocného, je to pro mě jako zadostiučinění. Přešla k němu s puškou v ruce, nehodlala ho zastřelit, byl to přece její sourozenec.
   Arthur k ní vzhlédl, ve tváři měl kajícný výraz. Od chvíle, kdy mě chytili, se mnou mluvila jen jednou. „Sestřičko?“ vydechl prosebně, ale ji tím neobměkčil.
   „Mlč, Arthure, prosím tě!“ zajíkla se a zavrtala zrak do podlahy.
   Vzdychl si. „Já tě nehodlám přemlouvat, abys mě pustila. Poradím si sám.“
   Molly si otřela oči. „Neměl bys mi říkat takové věci. Můžu to pak využít proti tobě.“
   Usmál se. Překvapeně zamrkala a poodstoupila od něj. „Hrozně rád tě vidím takhle… tak odhodlanou bojovnou. Dospíváš, sestřičko. Jsem na tebe moc pyšnej.“
   „Dost! Nechci to slyšet!“ vzlykla a namířila hlaveň do stropu.
   „Mimochodem, víš, že ta puška není nabitá?“ Přikývla. Sklonil hlavu, než se na ni znovu podíval. „Nechtěl jsem ti ublížit, Molly.“
   Zmatený pohled v jejích očích se změnil v nenávistný. „Jenže jsi to udělal! Zranil jsi mě, bráško. A tak hrozně moc to bolí!“ Rozplakala se, úplně se přestala ovládat. Jak rád by ji objal a utěšil, jenže věděl, že mu to nedovolí. Mohl jen stále dokola opakovat: „Já nechtěl…“

Pomsta Eileen

   Křečovitě jí svíral paže. Škubala sebou a snažila se mu vytrhnout. Byl jako posednutý ďáblem. Bylo mi jedno, že mě ty holky ponižovaly. Chtěl jsem dostat ji… dostat ji na kolena! Zelené oči zlostně žhnuly, z černých mohl vyčíst strach. Jen ať se bojí! Nebude s ní mít slitování! Oceňoval, že nevolá o pomoc, na to byla příliš hrdá.
   „Co chceš dělat? Někam mě zatáhnout?“ vydechla a dupla mu na nohu.
   Nenechal si to líbit, pořádně ji zatahal za vlasy a vychutnával si její sténání. „No vida, slečince to dokonce myslí! Jsem nečekal, že budeš tak inteligentní,“ zaryl si a ušklíbl se. Máš proč se bát, zkažená potvoro!

   No teda, má výdrž! Bránila se mu udatně, ale podařilo se mu zatáhnout ji do nějaké místnosti. Posadil ji na postel a šel zajistit dveře.
   „Najdou nás! Možná už právě slídí někde kolem!“ namítala zrzka a držela si od něj odstup.
   Jen se ušklíbl. „Sem nikdo nepřijde, klidně můžeš křičet. Je to nejodlehlejší místo v celé téhle zpropadené budově. Já věděl, že se mi ty plány budou k něčemu hodit.“
   Zastavil se na dívce pohledem. Nevnímala ho, snažila se vymanit z látkové pásky. Uchechtl se, líným krokem došel k posteli a vytáhl z otvoru pod ní bednu s potravinami v sáčku, pochutinami, které se nekazily, a sevřel v ruce lahev pramenité vody.
   „Napij se!“ vyzval ji a byl zvědavý, jestli to udělá.
   Poslechla ho, přece nebude zapírat, že má žízeň. Po chvíli jí lahev sebral, také upil a pak s přísným pohledem utáhl látkovou pásku, kterou předtím dívce spoutal ruce. Já jsem tady pánem, Skotsko, pomyslel si spokojeně a věnoval dívce zářivý úsměv.
   „Tak, má drahá Eileen, jsme tu úplně sami. Nikdo ti nepřijde na pomoc a máme tu dost jídla na několik dní. A víš, k čemu se ti přiznám? Ta žabomyší válka kluků s holkama už mě přestala zajímat!“
   „Co ode mě chceš?“ hlesla zrzka, jak ji to nenadálé přiznání překvapilo.
   „Co já chci?“ ušklíbl se. „Vyrovnat dluhy. Protože ty mi něco dlužíš, slečinko.“ V očích se mu zablýsklo. Přisedl si k ní a objal ji.
   Pochopila. „Ne, to přece nemůžeš!“ vyjekla a pokusila se odtáhnout, marně.
   „Vážně? Myslím, že můžu!“ opáčil chladně a hladově ji políbil. Snažila se ho od sebe odstrčit spoutanýma rukama, ale nedal jí žádnou výhodu. Tvrdě zaplatíš za každé ponížení od tebe i Amazonek. V duchu se zubil. Bavilo ho sledovat tu neohroženou bojovnici, ze které se najednou stala ustrašená malá holčička.
   „Prosím, nedělej to,“ vzlykla. „Arthure, prosím!“
   Zavrčel, jak ho to popudilo, a sevřel ji pevněji. „Aha, takže najednou jsem pro tebe Arthur? Máš strach, viď? No, na tvym místě bych se bál! Podrazilas mě tím úplně nejhnusnějším způsobem! A něco ti řeknu… chci aspoň ještě jednou ve svym životě cítit, jak se tvoje tělo prohýbá pod návalem slasti, a je mi úplně jedno, jestli tě k tomu přinutím!“
   Mohl si domyslet, jak na to dívka zareaguje. Samozřejmě, že nebude chtít, to bylo přece pochopitelné. Eileen O´Leary nebyla prodejná holka.

   Pásl se na jejím strachu. Chtěl ji vidět zničenou, zlomenou, bezmocnou. Nemohla tušit, že nehodlá zajít tak daleko. Ačkoli si to dlouho nechtěl přiznat, k té dívce cítil náklonnost. Znovu se k ní sklonil a začal ji líbat, tentokrát ale jemně, něžně, jako citlivý milenec. Stále ho odmítala, takže toho po chvíli nechal.
   „Zůstaneme tu dlouho. Nehodlám se vracet do té válečné vřavy a tenhle úkryt můžou najít jenom zasvěcený.“ Přikývla. Pohladil ji po tváři, aby jí dal najevo její poddanství. „Neublížím ti. Bylas na mě drzá, protivná, zranilas mě na duši, a přesto si nevezmu tvý tělo, i když je to něco, co bych si přál strašně moc. Alespoň pochopíš, jak moc jsem velkorysej.“ Jindy by měla po ruce nějakou trefnou urážku, teď jen zamumlala děkovná slova. „Víš, Skotsko, tenhle netvor ti chce ukázat svou vlídnější tvář.“
   Zavřela oči, po tvářích jí stékaly slzy. Chtěl jí je setřít, odtáhla se od něj. Pro sebe si přikývl a přestal se snažit. Má dost času, aby ho rusovláska poznala pěkně zblízka.

   I když byli v opravdu tmavé místnosti, stejně postřehla, když se venku setmělo, i on to cítil. Řekla mu, že půjde spát. „Ta postel je dost velká, abysme na ní mohli spát oba a nevytlačili se přitom,“ pronesl Arthur. Nebyla to nabídka, jen konstatování. Přitiskl zrzku k sobě, cukla sebou. „Ale nechci riskovat, že tě v noci napadne nějaká pitomost, třeba že bys mi chtěla utéct,“ usmál se a cvrnkl ji do nosu.
   Vůbec to nepovažovala za nějaké nevinné škádlení, spíš za nevyslovenou hrozbu. A pak zaúpěla, protože jí převázal ruce ještě šátkem a druhým jí zavázal oči. Teď už se vůbec nemohla soustředit na prostor kolem sebe.
   Opatrně ji položil, aby se o nic nepraštila, a pomalu se odsunul na druhou stranu postele. Viděl, jak se chvěje, ale ustoupit nehodlal. Ponížila ho, tak ať za to platí! Malá lekce jí neuškodí. Chci tě slyšet prosit za prominutí, umínil si v duchu.

   I když už se dávno setmělo, blonďatý mladík nemohl usnout. Cítil se zodpovědný za tu divoženku, kterou si tak násilně přivlastnil před několika hodinami. Na jednu stranu si zasloužila dostat za vyučenou, na straně druhé ji chtěl hladit a utěšovat, jenže věděl, že mu to nedovolí. Proč tě nedokážu nenávidět, Eileen? Bylo by to o tolik jednodušší.
   Vzdychl si. Než nad tím mohl začít filozofovat, vyrušil ho slabý hlásek.
   „Arthure?“
   Zrzka se k němu snažila natáhnout rozevřenou dlaň. Natočil se k ní bokem, doteď ležel na zádech a ruce měl za hlavou. Dotkl se dívčiny paže, pak se ještě trochu posunul a nechal vklouznout její dlaně do svých, pak je začal hladit. Usmála se na něho, byl tím překvapený. „Spi, nenechám tě samotnou,“ zašeptal, ale nepřestával ji sledovat. Bylo ještě příliš brzy na to, aby si mohl potvrdit nebo vyvrátit své podezření. Jeho srdce už ho zradilo, ale jak je na tom to její?

Eileen svádí Arthura

   Zastavil se ve dveřích. Vyplašené zrzky, opírající se o stěnu, si všiml ihned. Vida vida, koho to tady máme… Už zase na útěku, Eileen O´Leary. Odfrkl si. Snad si ta holka nemyslí, že z tohohle setkání vyvázne bez hořkého zklamání, napadlo ho v duchu.
   Blonďatý mladík s ledovým klidem zastrčil tmavé rukavice do kapsy kalhot a líně pronesl: „Ale, tak nám se zachtělo utíkat?“
   Od rusovlásky byl už zvyklý na ledasjaké podlé triky, a moc pochyboval, že ho Skotsko dokáže ještě něčím překvapit. Pomalu k ní vykročil, chtěl to skoncovat rychle. Nebylo to rozhodně poprvé, co se pokusila o útěk. V duchu si promýšlel, jaký trest jí udělí tentokrát. No, to jsem teda moc zvědavý, co mi řekneš, Skotsko. Ušklíbl se a počastoval zrzavou dívčinu přísným pohledem.
   Malinko se zarazila. „Chtěla jsem tě najít,“ zašeptala nejistě a zavrtala zrak do podlahy.
   Pitomá výmluva! Anglie vyloudil na tváři pobavený úšklebek. „Vážně? A copak tak důležitého potřebuješ?“
   Rusovlasé chvíli trvalo, než ze sebe ztěžka dostala: „Přišla jsem za tebou. Necháš mě přijít blíž?“
   Co by mi ta drzá holka asi tak mohla chtít? Blesklo blonďákovi hlavou. Ne, za tím něco bude. Určitě. Zamračil se a vyštěkl: „Myslíš si, že jsem včerejší? O něco ti jde!“

   Překvapilo ho, že se dívka místo odpovědi hlasitě rozbrečela. Před několika týdny si umínil, že se nenechá obměkčit ženským pláčem, a že už na něj tenhle trik zkoušelo za posledních pár dní spoustu ženských. Věděl, že polkl, ale snažil se zachovat si chladný pohled a kamennou tvář.
   „Tak já tolik riskuju a snažím se, aby mě nechytil nějaký jiný strážný, a tohle mám za to? Tak se podívej, jak vypadám!“ vyjekla dívka zoufale, slzy jí z očí stříkaly na všechny strany. Uvědomila si to a zkusila si je setřít, aby to nevypadalo, že se snaží budit soucit.
   Blonďatý mladík se zastyděl a znovu na zrzku pohlédl. Sukni už měla napůl roztrhanou, přerývaně dýchala a celá se třásla. Možná jsem to vážně přehnal. Chvíli přemýšlel a potom jí pokynul, aby přišla blíž k němu, ale předtím se zapřel o zeď, kdyby si musel chránit záda. Byla to přece Skotsko. „Promiň, jsem to ale neotesanec,“ prohlásil kajícně a vzdychl si. „Tak mi pověz, co máš na srdci.“

   Rusovláska k mladíkovi opatrně přistoupila a zlehka svou dlaň přiložila na jeho košili, tam, kde se vypínala Arthurova mužná hruď. „Víš, tohle tvoje vystupování… mi hrozně imponuje a taky… strašně vzrušuje.“
   Při procítěném výdechu přivřela oči. Myslí to vážně? Anglie byl zmatený. Nechtěl tomu uvěřit, bylo to příliš podivné. „Ehm… mám to chápat tak, že tě přitahuju?“ zeptal se děvčete nejistě. Jistěže pochyboval, ale snažil se neztratit důstojnost. Fakticky se mnou flirtuje?
   Skotsko přikývla a povzdychla si. „I když mi to rve srdce, že to musím přiznat, Kirklande, tak… ano. Strašně chci, aby ses mě dotýkal, abys mě líbal a hladil, víš?“ pronesla se stydlivým výrazem, i když oči měla stále ještě trochu zarudlé.
   Blonďatý mladík se ztratil v jejích hlubokých černých očích. Náhle nevěděl, co říct. Přinutil se pohnout, položil svou rozpálenou dlaň na dívčinu tvář.
   „Na co čekáš?“ Vlídně se na něho usmála, v očičkách jí šelmovsky zajiskřilo. „Dotkni se mě, nestyď se.“
   Angličan polkl, pořád zrzce nevěřil, ale přece jen si ji přitiskl k sobě a rukou se jí dotkl na zádech, tu druhou si držel u těla. Nakonec se odvážil mladou ženu políbit. Uniklo jí zasténání, povzbudilo ho to. Ještě chvíli pokračoval, pak mu začala oplácet. Tak to jsem z toho teda jelen! Pomyslel si, když se v duchu radoval ze svého malého vítězství. Jeho největší rivalka mu podlehla!

   Osměloval se stále víc, už jí začínal věřit. Několikrát přitiskl svá ústa na její krk, hladil ji ve vlasech, a nakonec se jí dotkl i druhou rukou. Její tělo nádherně vibrovalo, něco takového nemohla předstírat. Přitiskla se k němu blíž, dýchla mu na krk, poslechla si, jak divoce mu buší srdce, a sledovala, jak se začíná potit.
   Opravdu bude moje! Zaradoval se v duchu, než mu radost pokazil fakt, že by to neměl uspěchat. „Ty, Eileen, vážně to chceš?“ zeptal se mladý Angličan nejistě a v krku se mu začínal dělat knedlík.
   Zrzka s úsměvem přikývla. „Už strašně dlouho… Arthure.“
   Řekla mi Arthure, nepřeslechl jsem se! Na tváři mu pohrával úsměv, znovu ji začal líbat. Slečinka v sukýnce mu šikovnými prsty začala rozepínat košili. Mladíka spaloval uvnitř oheň, Skotsko to z něho musela cítit, vždyť to z něj sálalo na všechny strany! Všiml si, že i ona se chvěje a sténá mu v náručí. Eileen… já… jsem tak zmatený… Co jen to se mnou provádíš, ty malá hříšnice?

   Arthur Kirkland si užíval každé pohlazení, každičký dotek dívčiny jemné ručky. Sám ji hladil po zádech a vychutnával si, že jsou tu sami. Nikdy bych nevěřil, že já a ona… ale je tady, držím ji v náruči a nechává se ode mě líbat, to je zázrak!
   „Opři se pořádně o tu stěnu. Ty tvý ruce mi tady překáží,“ vyzvala ho rusovláska laškovně a mrkla na něho.
   Angličan přikývl a pořádně se zapřel o stěnu. Zrzka mu přejela jazykem po krku, mladík se zachvěl a roztouženě vydechl, pak zavřel oči.

   Velice rychle přišel na to, že to neměl dělat. Skotsko ho přitiskla ke zdi a natáhla mu ruce dozadu. Když konečně pochopil, co se děje, měl už ruce svázané za zády. Ta potvora mi sebrala pásek! Zaúpěl v duchu a trhl sebou. Ne, to snad ne! Jak jsem se mohl nechat tak napálit?
   Na okamžik ho napadlo, že zrzka je ráda při sexu dominantní, veškerý optimismus ho však přešel ve chvíli, kdy od něho Skotsko ucouvla.
   „Ty jedna zatracená lhářko!“ vyštěkl Anglie a upřel na dívku v sukni vražedný pohled. Místo aby mu oplatila, usmála se na něho a začala si nebezpečně pohrávat se šátkem na krku.
   A co má bejt zas tohle? Zaúpěl mladý Angličan v duchu a hned v příští vteřině zjistil, že skotská divoženka má v úmyslu ten kus látky použít.
   Arthur Kirkland sebou trhl. „Tak to ať tě ani nena… mmhm!“ Pořádně si dupnul a hlasitě zafuněl, ale bylo pozdě. Eileen se postavila před něj a vysmívala se mu. Ty proradná skotská potvoro! Tak za tohle mi zaplatíš!
   Rusovláska ho pohladila po tváři a tajemně se šklebíc mu přiložila ke krku ozdobnou dýku. „Ani hnout, Kirklande, nebo to ten tvůj krásnej krček schytá!“ vydechla provokativně, a aby ta slova bral vážně, ještě víc přiblížila ostří dýky k Angličanovu hrdlu.

   Blonďatý mladík už nic nechápal. Skotsko ho surově přirazila ke zdi a na chvíli mu uvolnila ruce. Chtěl využit příležitosti, ale dívka v kiltu ho zmáčkla tak, až zasykl bolestí. Počíná si jako profesionálka. Kdo by to byl řek, že Eileen O´Leary bude mafiánka první třídy?
   Cedil nadávky do roubíku a zděšeně sledoval, jak si zrzka přivlastňuje jeho oblečení. Proč mě svlíká? Nešlo mu to do hlavy. Že skončil svázaný a ponížený, tomu rozuměl, od ní se to dalo čekat, ale tohle… to bylo opravdu dost divné.
   „Au, přestaň na mě hrabat, káčo pitomá!“ zahuhlal, když dívka znovu utáhla pásek. Kruci, zase jsem tu holku podcenil, napadlo ho, když se podíval na svou obnaženou postavu pohledem plným studu.
   Byl vážně skoro nahý. Zůstalo mu jen spodní prádlo. S nevolí sledoval, jak si skotské děvče navléká jeho košili přes tu svoji, z napůl roztrhané sukně dělá látkovou šišku a bere si na sebe jeho kalhoty. Ne, že by snad Angličan nezkoušel utéct, ale kdykoli se pohnul i jen o milimetr, zrzka upřela významný pohled na dýku zastrčenou za opaskem. Znamenalo to: Udělej ještě krůček a podříznu tě.

   Anglie zavrčel, když si zrzka narazila na hlavu jeho velitelskou čepici. Vážně nevím, čeho tím chce dosáhnout, zaúpěl v duchu a znovu pořádně zafuněl, když se k němu mladá žena přiblížila a na tváři jí pohrával zlomyslný úšklebek.
   „Takhle se mi to líbí, hodnej kluk,“ pochválila ho Skotsko, popleskala ho po tváři a vzala ho za paži. Anglie zasykl bolestí, dívka měla opravdu pevný stisk. Je blázen, jestli si myslí, že vocaď zdrhne!

   Rusovláska mladíka silou přitáhla ke dveřím a opatrně se rozhlédla. Arthur Kirkland jí nevěnoval jediný pohled, jen hypnotizoval nevzhlednou šišku, kterou dívka svírala v podpaždí. Potom si zrzka zhluboka vydechla a vytáhla Angličana na chodbu.

   Kapitoly: 1