Přípravna Anglie

Molly v dodávce

   Probouzela se. Vnímala jen divné šramocení a zvláštní pohupování. Otevřela jsem oči dokořán a stejně nic nevidím. Dali mi šátek! Něco zašeptala a trhla rukama, než pochopila, že jí kdosi svírá dlaně. To je motor. Jsem v autě. Polkla a natočila hlavu do strany. „Proč si nesmím sundat šátek z očí?“ vydechla a zavrtěla se.
   Cizí hlas jí odpověděl. „Prosím, nehýbejte se, slečno.“
   Zatrnulo v ní. „Ten hlas… Alfréde?“ Mohl by to být on? Jen z té představy jí bylo úzko. Mladý muž chvíli mlčel, pak promluvil, a to dost nejistě, aby jí řekl, že se musela splést. „Já… myslela jsem, že… je to můj bráška.“
   Pak dívka zaslechla jiný, drsnější hlas. „Máš tu nějaký problém?“
   „Ne, jenom… tady sle… slečna se vzbudila.“ V hlase jeho společníka, toho, který ji nepřestával držet, postřehla nervozitu. Jsem se dvěma cizími muži v autě. Co mám dělat?

   Blonďatá obrátila pozornost k nově příchozímu. Dle rozhodnosti v jeho hlase soudila, že celé akci velí. Nepoznávala toho muže, ten hlas jí vůbec nic neříkal. Kdybych tak mohla… aspoň škvírkou něco zahlédnout.
   „Pane?“ hlesla a natočila hlavu k vůdci skupinky. „Kam mě vezete?“ zeptala se opatrně.
   „Neptej se,“ odbyl ji únosce. „A lež, ať nespadneš z tý postele. Nechceme tě cestou někde vytrousit.“
   Molly se vzmohla jen na přikývnutí. Druhý mladík jí stiskl ruce pevněji. „Je to takové sanitární lůžko, víš? Jedeš v dodávce.“ Pak zasyčel a zakňoural. Děvče si domyslelo, že právě schytal pohlavek, a v té chvíli byl slečně Anglii ten starostlivý človíček přece jen trochu sympatičtější.
   „Pitomečku,“ zabručel cizinec, který stál napravo od ní. „Už jí nic neprozrazuj.“ Jeho hlas ještě více ztvrdl, když svá slova směřoval k blonďaté dívce. „A vy buďte v klidu, jinak přitvrdíme. A nežertuju!“
   Ten muž byl podrážděný, možná dokonce ne úplně ve své kůži. Zřejmě takovou práci dělal poprvé. Molly o tom nemohla příliš přemýšlet, podobné praktiky jí byly cizí, jinak by si domyslela, že neznámý má nad sebou ještě někoho dalšího, nejspíš hlavu mafie.

   Blonďatá se znovu zachvěla. Hlavou jí probíhaly různé scénáře, jeden bláznivější než druhý. Co chtějí? Pomstu… peníze… nebo něco úplně jiného? Cítila cizincovu ruku, ale nepřestávala se cítit stísněně. Unesli ji, ale proč? Myšlenky se jí stáčely ke dvěma osobám, Arthurovi a Alfrédovi. Jak moc si přála, aby byli oba v pořádku! Bráškové… neopustím vás.

Molly v cele

   Konečně se přestala třást. Zhluboka se nadechla a rozhlédla se po místnosti. Pryčna, vlněná deka, dřevěná židle v rohu a nezamřížované okno, dost vysoko na to, aby na něj nedosáhla. Přelétla pohledem ze židle k nezasklenému otvoru, kterým by mohla s trochou štěstí protáhnout ruku.
   Rozhodla se rychle. Přistavila sedačku na kovové lůžko a vyšplhala na ni. Jestli je nějaká možnost útěku, musí ji přece využít!
   Přidržovala se zdi, než se odhodlala vystrčit ruku z výklenku. Zatajila dech, když se jí podařilo něco nahmatat. Bota. Komu asi patří?
   Vzápětí se cizincova noha pohnula a dívka ztratila rovnováhu. „Ááá!“ Hlasitě zaječela. Ozvala se ohlušující rána, pod Molly Kirklandovou se zbortila židle, dopadla tvrdě na záda.

   Dveře dívčiny cely se náhle otevřely, vřítil se do nich muž v masce. Au… to tak strašně bolí. Molly potlačila zasténání, zatím si cizího člověka nevšimla. Neznámý se k ní sehnul, pak ji posadil a přirazil ke zdi. „Co to mělo znamenat? Co sis sakra myslela, že děláš?“
   Křičel na ni, nemohla se ho nebát. Děvče s vlasy v barvě slámy se rozvzlykalo. Co po mně ten muž chce?
   „Přestaň fňukat! Můžeš si za to sama,“ ucedil strážný vztekle.
   Molly k cizinci vzhlédla. Měl na sobě dlouhý plášť, temně modré barvy. Tvář měl zahalenou černou škraboškou. Ruce měl hrubé, stisk pevný. Únosce jako vyšitý. Měl v sobě jisté osobní kouzlo, ale blonďatá ho nerozpoznala. Vyděsil ji.
   Oči tajemného mladíka zlostně blýskaly po místnosti, pak se však neznámý přeci jen trochu uklidnil a starostlivě se jí zeptal, jak moc to bolí. Opatrně přikývla a vyhrkla: „Já… já jsem nechtěla. Pro… promiňte mi to, prosím.“
   Strážný příšerně sprostě zaklel. Dívka to poznala, přestože nerozuměla jazyku, kterým mluvil. Kdo by také dokázal přeslechnout ten skoro až vražedný tón, jaký se skrýval v tom jediném cizím slově?
   Muž sevřel dívce ramena. Klepala se, měla z něho strach. Já jsem opravdu nechtěla, bědovala v duchu, stejně tak si ale musela připustit, že se přeci o útěk pokusila a je tedy na vině.
   Jantarové oči se zabodly do dívčiných smaragdových. „Vyjasníme si pár věcí, jasný?“ zavrčel muž temně, nezbylo jí než přikývnout na souhlas. Stále ještě se třásla. Má oči baziliška… prokleté… hadí…, pomyslela si Molly a polkla.
   Cizinec si k ní klekl, nedovážila se pohnout, dokonce ani uhnout pohledem. „Už se nebudeš pokoušet utíkat a já ti slíbím, že tě vezmu na ošetřovnu. A nechci slyšet ani jeden vzlyk, jinak se opravdu dost naštvu. Rozumělas?“
   Nebylo na tom nic k neporozumění a dívka to moc dobře věděla. „A… ano, pane,“ hlesla. „Prosím… neubližujte mi.“
   „Myslíš si, že to mám zapotřebí?“ Strážce přelétl blonďaté děvče přezíravým pohledem a dodal: „Když nebudeš dělat takový voloviny, nebudem tě trestat.“

   Zelenooké děvče přikývlo, znělo to logicky. Pak se však Molly znovu zachvěla, když hlídač sáhl pro něco do kapsy. Ne, znovu už ne! „Šátek? Ale… proč?“ vydechla nechápavě.
   „Náš doktor nemá rád, když mu pacienti hledí do očí,“ řekl muž a natáhl se po ní.
   Nemůžu ho nechat… S výkřikem se ho pokusila odstrčit, ale při sebemenším pohybu jí v zádech bolestivě zaškubalo. Přesto v sobě objevila dost vzdoru, aby se zvládla bránit alespoň několik minut, což strážci samozřejmě vůbec nebylo po chuti.
   „Přestaň se se mnou prát, zatraceně!“ štěkl na ni a konečně se mu podařilo přitáhnout si vyděšenou dívku k sobě. Upřel na ni pohled masového vraha, znovu se roztřásla a zakňourala. Nechci k žádnému doktorovi! Co když je to past?
   Muž neměl náladu na dívčí vzlyky. Zavázal Molly oči jedním rychlým pohybem a pak ji opatrně vzal do náruče. Pořád to tak moc bolí! Blonďatá sténala, protože strážce si ji přidržel jednou rukou pod zády a druhou jí sevřel tak, aby nehýbala s rukama a netrhala sebou, jako by se bál, že mu vypadne a ještě si něco zlomí, nebo si rovnou vyrazí dech.
   Dívka slabounce zakňourala. „Ani slovo!“ obořil se na ni zahalený mladík. Přestože z něj měla neskutečný strach, přitiskla se k němu co možná nejblíže, bála se výšek. Něco mumlala, ale cizinec na to nic neřekl.

   Donesl ji do spoře osvětlené místnosti. Zalekla se toho skoro až veselého hlasu, když prohlásil: „Vedu ti pacienta!“
   „Polož mi jí sem na stůl… ale opatrně,“ vyzval dívčina nosiče druhý, netečný hlas. Na… na stůl?
   Zelenooké se to přestávalo líbit, znovu se pokusila hlídači vzepřít. „Co… co chcete dělat?“
   Nedostala odpověď. Mladík ji opatrně položil na břicho, natáhl jí ruce dopředu a sevřel jí je ocelovým stiskem. Blonďatá cítila, jak jí takzvaný doktor vyhrnuje svrchní část oděvu, zašedlou košili, a pomalými, jistými pohyby jí ohmatává záda. Molly syčela, nebylo to vůbec příjemné.
   „Nezlomila si něco?“ zeptal se hlídač starostlivě.
   „Namažu jí to mastí, ale pár dní by měla ležet,“ konstatoval lékař.

   Blonďatá sebou začala cukat, když zaslechla, že ti dva se domlouvají na tom, že dostane injekci. Strážce totiž vyjádřil obavu, že by se o něco podobného mohla pokusit znovu, a dal jí tak plně najevo, že jí nedůvěřuje.
   Její odpor se nesetkal s přílišným pochopením. Dostala pořádnou ránu přes ruce s jedovatým upozorněním, že se přece spolu na něčem dohodli. „Co jsem řek?“ štěkl na ni muž se zlatýma očima.
   Dívka se poslušně ztišila. Já nechci…
   Pochopila, že bránit se nemá smysl. Ti dva se k ní nechovali zle. Doufala, že jí skutečně chtějí jen napravit záda, ale strach ji stejně držel v křeči. Zahalený ji svíral pevně, párkrát sebou mohla trochu cuknout. „Au…,“ vyjekla zelenooká, jak se injekční stříkačka dotkla její paže a zabodla se do ní. Křečovitě se rozvzlykala. Kolem ní bylo ticho, oba pánové mlčeli. A pak se Molly Kirklandová propadla do temnoty.

Mollyino prozření

   Blonďatá si sáhla na spánky. Musím být silná! Někde v tomhle komplexu vězní mého bratra. Proč mi neřeknou, kde je? Je to tak strašná nejistota! Otevřela oči, hlídka kolem její cely zatím ještě neprošla. Když ji tehdy poprvé oslovili Anglie, myslela, že padne do mdlob, v jakém byla šoku. Pochopila, že o únos se postaral někdo z dalších národů, zároveň jí oznámili, že bratra za ní nepustí. Plakala a žadonila, nereagovali na to. Kdyby jen tušila, že se na ni s Arthurem chystá něco takového, udělala by všechno pro to, aby tomu zabránila. Existovalo spoustu lidí, kterým Arthur Kirkland ležel v žaludku, národy nevyjímaje.

   Přestala se utápět v myšlenkách. Rázně vstala a zabušila na mříže. „Kde je můj bratr? Proč ho ke mně nepustíte?“
   Dvojice mladíků se po ní podívala a ušklíbla se. Už zase ty stejné lamentace. „Copak si to ta bláznivá holka nemůže odpustit aspoň jeden jedinej den?“ zaúpěl Ukrajina a vztekle nakopl zeď za sebou. „Už mi to vážně leze krkem!“
   „No tak jí vyhov! Chce vidět bratra, tak jí ho přiveď!“ navrhl Dimitrij s nevinnou tváří.
   „Heh, no jo, mohli bysme to tomu chlápkovi osladit, to jeho věčný kibicování, kvůli němu si můžem nohy ušoupat, a ještě nás drží od vodky.“
   „Tak tak… malá lekce mu neuškodí,“ přisadil si Arlovsky. „Skoč pro něj a já zatím slečinku drobet uklidnim.“
   Plácli si, šedovlasý zmizel za rohem a blonďák přistoupil k dívce, která na něho hleděla s tichou prosbou v očích.
   „Jenom klid, slečno, uvidíte svého bratra.“ Odvrátil od ní tvář a uchechtl se. Nemohla ho poznat, nikdy se neviděli. Kirkland ji představil tak velké společnosti poprvé. Nebál se, že ho odhalí, ale v duchu se šklebil nad představou, jak se zatváří Anglie, až prohlédne jeho a Cainovu léčku.


   Zpozorněla, když zaslechla další hlasy. „Co zase prováděla, že si přivodila další ú…“ Arthur Kirkland strnul uprostřed pohybu. Řekli mu, že dívka je v bezvědomí, místo toho zíral do jejího obličeje, ve kterém četl obrovský údiv. Také Molly od něj nemohla odtrhnout pohled. Její bratr tu stál v uniformě, s čepicí na hlavě, na rukou měl tmavé rukavice a na nohou vysoké vojenské boty. Nevěřila tomu, nemohla to být pravda!
   „Molly, já…“ Nasadil kajícný tón, ale tím jen prohloubil její utrpení.
   „Ne… tohle ne,“ zaštkala a na malou chvíli zavřela oči, a když je opět otevřela, stál přímo před ní. „Pusť mě, prosím,“ zašeptala a po tváři jí steklo několik slz.
   Pomalu zavrtěl hlavou. „Nejde to.“
   Ten hlas jí projel, jako kdyby se jí do zad vnořila dýka. „Takže ty… to tys to zařídil… a…“ Došlo jí, co si předtím neuvědomovala. „Alfréd! Proboha, on taky! V tom autě… já káča pitomá!“
   Začala klít, nikdy od ní taková slova neslyšel a nemohl s jistotou říci, kde je jeho sestra pochytila. Měla právo se vztekat. On si právě teď připadal jako ten největší hlupák.
   Praštila do mříže a znovu mu pohlédla do očí. „Proč, Arthure? Proč jsi to udělal?“
   „Časem na to přijdeš,“ řekl, jak se mu začínalo stahovat hrdlo, pak mávl rukou a vydal se pryč.
   Zpanikařila. „Nechoď, bráško, snažně tě prosím, zůstaň tady!“
   Už ji neslyšel. Sedla si na studenou podlahu a její pláč se smísil s hlasitým smíchem dvou mladých mužů, kteří právě zažili pocit zadostiučinění.

   Kapitoly: 1