Vzhůru do Unie! 1 - Přípravna Česko

Šárka dostává trest

   Vzali ji na celu. Čekala, že s ní hrubě smýknou, a také se to stalo. A to všechno za to, že jsem jim konečně chtěla dát trochu za vyučenou. Svěsila hlavu. Dali jí na oči šátek, který si nemohla sama sundat. „Začínám propadat beznaději. Může mě těšit jenom to, že Mirek je v pořádku,“ hlesla a pak se ztišila, protože zaslechla kroky. A ještě mě nechají hlídat, bídáci jedni!
   „Kdo je to?“ šeptla a pootočila hlavou směrem ke dveřím.
   „Strážný.“
   Ta odpověď ji příliš nepotěšila. Neznámý si sedl na její tvrdé lůžko, cítila ho vedle sebe. Nikoho z těch lidí tady nepoznávám po hlase. Proč mi prostě neřeknou, co ode mě chtějí? I kdyby to byla sebevětší pitomost, nějak už bych se s tím vypořádala.
   Natočila se k cizímu mladíkovi a snažila se v něm probudit alespoň trochu soucitu. „Prosím, pane, rozvažte mě a sundejte ten šátek, nebudu utíkat.“
   Slyšela, že si vzdychl, ale k vyhovění její prosbě se neměl. „Já nesmím,“ prohlásil pomalu a Šárce se zdálo, že se snaží zakrýt smutek. „Je to tvůj trest.“
   Zarazila se. „Ale já přece nic neprovedla!“ namítla ostře, a jak se pohnula, drcla mu hlavou do hrudi. Ou, on je až moc blízko, pomyslela si hnědovláska zhrozeně.
   „Vážně? A co ta rvačka tam venku?“ pronesl podrážděně.
   Ví to. Mlčela. Jeho neoklame, když ho informovali. A stejně toho nelituju a litovat nebudu!
   Zachvěla se, jak jí cizinec sáhl na vlasy a pak se dotkl její tváře. Z jeho prstů sálalo teplo. „Už brzy se setmí. Měla bys spát,“ prohlásil pomalu, jako by se ji snažil uklidňovat. „Máš tak zůstat celou noc.“
   Dívka sebou trhla. Nemohli něco takového myslet vážně! „Cože? To přece nemůžete!“
   Její strážce se jí znovu dotkl. Potlačila nutkání strčit do něho pořádně, dokonce ani nezasyčela, jak by to udělala jindy. Raději se zaposlouchala do jeho jemného, laskavého hlasu.
   „O tomhle já nerozhoduju. Jenom plním rozkazy.“
   „A kdo je dává?“ vydechla hnědovláska, celá zmatená.
   „Na to časem přijdeš.“
   Prý časem… pitomost! Nic mi neřeknou, nestojím jim ani za pohled. Za celou dobu jsem nezaslechla vlídné slovo, tak proč to teď zkouší tenhle dozorce?
   S těžkým srdcem plným obav se nechala položit na pryčnu a přikrýt dekou. Neměla z neznámého strážce právě dobrý pocit. V hlavě se jí slova nemůžu, nedovolí mi to, automaticky přetransformovala v nechci. Jistěže by mohl, kdyby chtěl. Jsem tu už tolik dní a pořád nerozumím, co ode mě chtějí. Přestávám věřit tomu, že je to obyčejný únos.
   Stále ji hladil, ani ho nezkusila odstrčit. Celé její tělo se chvělo. Nenáviděla tmu a vytušila, že se už brzy setmí. Celou noc takhle strašně bezmocná… jak prostě můžou někoho takhle trápit? Zasténala, když se jí znovu dotkl. Chtěla ho poslat pryč, ale netroufla si to udělat. Mohl by za tu opovážlivost následovat třeba ještě výprask.
   Cizinec se jí dotkl na rukou. V duchu zuřila. Jako kdybych věděla, jak se z té pásky dostat, když na to nevidim. „Nebolí to?“ zeptal se mladík starostlivě a přejel prsty po černé látce.
   „Snad si nemyslíte, že za to budu děkovat?“ vyštěkla Šárka a trhla sebou.
   „Zatraceně, já přece…!“ Na chvíli se odmlčel, než mnohem drsnějším hlasem dodal: „O tom nebudeme diskutovat, slečno Nováková.“
   Česko se zalekla toho velitelského tónu, ale i přesto se pokusila smlouvat. „Proč se nespojíte s bratrem?“
   Strážný se pobaveně uchechtl. „On nám k ničemu není. Potřebujeme tebe.“
   Už nic nechápala. Žádné peníze, žádné požadavky krom naprosté oddanosti a poslušnosti. Co to má být? Kdy mi konečně někdo řekne, co mám udělat pro to, abych se dostala na svobodu?

   Hnědovlasá dívka překvapeně vydechla, když jí mladík vložil do rukou čepici. Důkladně si ten předmět ohmatala, než se zachvěla, jak ji zamrazilo v zádech. „Čepice? Ale tu přece mají jenom velitelé!“ Už předtím ji zahlédla u několika mužů, ti ostatní měli buď obyčejné čapky, nebo šátek na hlavě. Všichni se tu maskovali. Nechtěli snad, aby je někdo poznal? Aby je poznala ona?
   „Správně, hádáš dobře. Patřím k vedení.“ Neznámý ji pochválil, ale Šárka to neocenila.
   „Vím, že budu litovat toho, co teď řeknu, ale…“ Hnědovláska se nadechla. „Všichni jste stejný parchanti! Nikdo vám nedal právo se mnou takhle bezdůvodně zacházet!“
   „Jenže ono to důvod mělo!“ zahřměl její hlídač. Vyděsilo ji to, roztřásla se.
   Zůstala ležet, zatímco strážný vstal. Kroky ustaly. Ulevilo se jí, myslela si, že opustil celu. „Už odešel. Mám takový strach. Bojím se tmy a ti zmetkové o tom určitě ví!“
   Trhla sebou a pak se rozklepala, protože muž se v místnosti pohnul. Je pořád tady. Co všechno asi slyšel? Schoulila se na pryčně, připadala si jako mrňousek, tak moc byla proti tomu hrubému světu bezbranná.
   „Dojdu pro něco k jídlu,“ oznámil jí cizinec.
   „Nemám hlad,“ hlesla.
   „Nepůjdeš spát s prázdným žaludkem!“ prohlásil nekompromisně a vyšel z cely. Konečně mohla s jistotou říci, že osaměla.

   Nenechal jí mnoho času na přemýšlení. Skoro jako by se snažil, aby hnědovlásce nic nechybělo. Jenže Šárka měla myšlenky na jediné… dostat se pryč.
   „Ať to udělal kdokoli, utáhl to pořádně. Úúú… to vůbec nejde,“ bručela, škubala sebou a pak vyjekla, když se jí strážný nečekaně dotkl na zádech. Kdy se vrátil? Zjevil se tu jako duch.
   „Slečna by ráda utíkala, jak vidím. Měla bys toho nechat, Šárko.“ Zkusil jí mladík domluvit.
   Hrklo v ní, ale hned se zase vzpamatovala. „Nemluvte se mnou tak familiérně!“
   „A ty se laskavě nečerti! Přines jsem ti jídlo,“ oplatil jí tón.
   Pomohl jí do sedu. Tvářila se kysele a odvracela od něj hlavu. „Jez dobrovolně, jinak tě budu krmit!“ V hlase mu zaznělo podráždění. Raději se rozhodla neodporovat. Neudělali dosud nic skutečně podlého. Žádné zlomyslné pasti nebo otrávené jídlo.
   „Proč to děláte, pane?“ odvážila se zeptat.
   Chvíli trvalo, než jí odpověděl. „Mám pro to svý důvody.“
   Pobaveně se uchechtl. Zamrkala a zatvářila se zmateně. I přesto, že byla neznámo kde v nějakém výcvikovém táboře, tenhle muž jí nechtěl ublížit. Jenže ona tu přece nemůže věřit nikomu! Pohrávají si tu se mnou jako kočky s ubohou myškou. Moc by mě zajímalo, čím jsem si to zasloužila.

   Sotva dojedla poslední sousto, obloha venku ztmavla a ozvalo se zahřmění. Instinktivně se k mladíkovi přitiskla a začala vzlykat. Bouřka… tam venku je bouřka! „Ale no tak… ššš… vždyť je to… jenom bouřka,“ tišil ji cizinec.
   Neposlouchala ho, třásla se, o to víc, že nic neviděla. „Já jsem nikomu nic neudělala. Prosím, dostaňte mě odtud, pane, moc vás prosím,“ šeptala. Prosím, udělám cokoli, jen mě odsud pusťte. V té chvíli by upsala snad i duši ďáblu, kdyby jí nabídl tajný východ.
   Mladík ji objal a přitiskl k sobě. „Nechci ti ublížit. Budu tady s tebou jako tvůj anděl strážnej.“
   Přikyvovala, v tu chvíli jí bylo všechno jedno. Prosím… ať už to přestane…
   Stále vzlykala a její drobné tělíčko se otřásalo. Cizincovy ruce ji hřály, vlastně, on hřál celý, jako dobře živená kamínka. Strach a úzkost dívku nakonec vyčerpaly. Zůstala neznámému strážci ležet v náručí klidně oddychujíc.

Šárka dává Gilbertovi polibek

   Francouzka se zvedla z podřepu a usmála se. „Teploměr tu sice nemáme, ale tomu klukovi nic není. Ale pokud na tom trváš, dám mu na hlavu obklad.“
   Hnědovláska po chvíli zaváhání přikývla. Blondýnka namočila do vody kapesník a chystala se mu s ním ovázat hlavu. „Ne, studený ne!“ zakňoural mladík a přisunul se blíž ke zdi.
   „Nech toho, Gilberte! Chováš se jak malej!“ zaúpěla.
   Po chvíli přemlouvání si nechal přiložit obklad. „Na takovýhle blbý fóry tě užije, Valérie!“ zaprskal a zabloudil pohledem k dívce, která ho měla hlídat.
   Slečna Francie mu strčila pod nos zaťatou pěst. „Hele, bacha na jazyk, mladej! Já totiž dovedu být velice, opakuju, velice nepříjemná!“ Přešla k hnědovlasé a položila jí ruku na rameno. „Podle mýho nemá horečku, ale tu hlavu mu to zchladí,“ uchechtla se.
   Druhé děvče se zatvářilo ztrápeně. „Nechápu to. Před pár dny ho chytili a on se ani jednou nepokusil utéct ani osvobodit. Musí bejt nemocnej!“ vydechla, v hlase náznak zoufalosti.
   „Říkám ti, že ten kluk je zdravej jako řípa, Šárko! Jsem na tohle trénovaná, poznám to!“
   „No ale… potom to nedává smysl. Je to jeden z velitelů, měl by se přece pokoušet vrátit k jednotce!“ Gilbertovo chování bylo naprosto nesmyslné. Nešlo jí do hlavy, proč se chová jako blázen.
   Valérie se ušklíbla. „A jsi si jistá, že tu čepici někomu nešloh? Je ho dost,“ mrkla na ni.
   Zavrtěla hlavou. „Vždyť nám přiznal, že vůdcové jsou Ludwig a Arthur. A Gilbert jako Ludwigův brácha…“
   „No jo, asi máš pravdu. Ale stejně si myslím, že je prostě jenom v nějakém šoku, že ho ještě nenapadlo utíkat.“ Vykročila ke dveřím, a když k nim došla, ještě se k hnědovlasé obrátila. „Užij si hlídku, já už musím!“ Přimhouřila oči. Spíš než že by se mu nechtělo utíkat, mám dojem, že mu jde o něco jinýho… nebo… o někoho.

   Nechala Šárku v pokoji samotnou. Prusko ji přiváděl do rozpaků. „Nemáš žízeň nebo tak něco?“ Zavrtěl hlavou. Vzpomněla si na Valériina slova před několika dny. Jediný, na co si stěžuje, je to, že mu dáváme málo sušenek a piva. „Nedáš si ani pivo?“ vyhrkla a hned nato zčervenala v obličeji.
   „Zatím ne, můj hodný dozorče. Ale něco by tu bylo. Pojď ke mně, pošeptám ti to.“
   Co mi jen může chtít? Zavětřila. „Aha! Valérie se špatně podívala a tys ten provaz rozmotal, a až bych se k tobě sklonila, tak bys mě chytnul!“ prohlásila a v očích jí zajiskřilo. „Nic takovýho!“
   Prusko protočil oči v sloup. „Ale houby! Klidně se pojď přesvědčit, že je to přesně tak, jak to bylo. Přece nebudu ničit plody ženský šikovnosti, copak jsem nějakej barbar?“
   Rozesmálo ji to, ale stejně se šla podívat. Ten uzel je netknutý. To je vážně divný.

   Nakonec se nechala přemluvit a sedla si do podřepu, aby jí mohl to velké tajemství pošeptat. Šokovaně od něj ustoupila. „Cože chceš? A… proč zrovna ode mě?“
   Vzdychl si. „No tak! Co ti udělá jedna pusa?“ Zaváhala. „Žádám snad od tebe tolik?“
   Dorážel na ni a ona nevěděla, co mu odpovědět. „Vážně jde jenom o ten jeden polibek? Jen o jeden?“ ujišťovala se.
   Kývl hlavou. „Ale protože bude jenom jeden, tak chci, aby byl něžnej a procítěnej.“ Zašklebil se na ni.
   Potlačila nutkání dát mu pohlavek. „Vyděrači! A co když to neudělám?“
   Zatvářil se ublíženě. „Tak tě budu přemlouvat tak dlouho, dokud si to nerozmyslíš. Prosím, Šárko, nic jinýho od tebe nebudu chtít!“
   Odvrátila se od něj. Nad tím pohledem by se snad musel ustrnout i kámen. Proč mi tohle dělá? Tak hrozně mě to mučí! „Prosím tě, Gilberte, nechtěj to po mně. Já nemůžu,“ vzlykla, ale hned si slzy zase otřela.
   „Do háje, to se ti tak hnusim, že se mě bojíš dotknout? Co je to s tebou, Nováková? Kde je ta veselá holka, se kterou jsme bláznili venku? Sebrali ti snad všechen cit, ty… ledová královno?“
   Hrklo v ní, ranil ji na citlivém místě. „Přestaň! Tak už dost! Já to udělám!“

   Na malou chvíli zavřela oči. Když je opět otevřela, všimla si, že mladík sklání hlavu. Šárka se přeci jen malinko zastyděla. Je hrozně hrdej. Snáší tu takový ošklivý zacházení a ani jednou si nepostěžuje. Tohle bych pro něj přece mohla udělat. Jedna pusa… co to je?
   Odhodlala se a přisedla si k němu. „Gilberte, podívej se na mě,“ šeptla přívětivě. Trucoval. Čechrala ho rukou ve vlasech, dokud k ní nevzhlédl.
   „Šárko?“ vydechl, jak pořád ještě nevěřil, že by mu to přání doopravdy splnila. „Tak už ne Beillschmidt, Nováková?“
   Tohle jsi neměl říkat, pomyslela si dívka smutně. Ten tón ji zabolel. Trochu znervózněla, tak mu začala upravovat košili. Rukou mu přejela přes tvář a zlehka se ho dotkla na zádech. „Za… zavři oči, prosím.“
   Poslechl ji. Sklonila se k němu, opřela si ruce o jeho ramena a jemně ho políbila. Vydechl do polibku. Trochu ji to zarazilo, ale pokračovala, po chvíli sama zavřela oči a její pohyby přestaly být křečovité a strojené. Zrychlil se jí dech a srdce divoce bušilo. Tohle se nemělo nikdy stát!
   „Šárko?“
   „Ano?“ Vytrhl ji z přemýšlení. „U… udělala jsem to špatně?“
   „Ne, bylo to moc hezký,“ vyhrkl okamžitě. „Jenom… mám strašnou chuť tě obejmout.“
   Zavrtěla hlavou. „To nepůjde. Někdo by mohl přijít.“
   „A když ti slíbím, že neuteču?“ Znělo to tak naléhavě a žádostivě.
   „To, co děláme, je špatný, Gilberte!“
   „Šárko, prosím.“
   Bylo jí do pláče. „Ty se přece… nemusíš se před mnou takhle ponižovat,“ hlesla.
   „Velí mi to srdce a já se ho neodvážím neposlechnout, copak to nechápeš?“
   Zajíkla se a hned nato se rozhodla, přelezla na druhou stranu a rychle začala mladíka rozvazovat.
   „Jsem ti moc vděčnej.“
   „Ještě neděkuj, můžu si to rozmyslet,“ zabručela, jak zápolila s provazem, než si nakonec vydechla a pak vyjekla, protože si ji Prusko přitáhl na klín.
   „Už tak strašně dlouho jsem chtěl tohle udělat… a tak hrozně moc.“
   Přikývla. Jemně ji objal a přitiskl ji k sobě. Málem se jí zatočila hlava z té euforie. Jsem ztracená! Tentokrát převzal iniciativu on. Hladil ji, něžně líbal, utápěla se v té zvláštní beznaději.
   „Gilberte, já…“
   „Copak? Řekni mi, co se děje,“ vyzval ji a zadíval se jí do očí.
   Zrudla v obličeji. „Já… jsem šťastná.“
   Nechala se líbat, brzy mu sama dala ruce kolem krku. Cítím, jak uvnitř celá hořím! Co je to se mnou?

   Okamžik palčivého, mučivého štěstí trval však jen do chvíle, kdy do dveří vtrhly dvě poněkud napružené vojandy, velitelka Natasha a její věrná pobočnice Lukrécie. Při… přistihli nás! Hnědovlásce se v očích mihl náznak strachu.
   „Nováková! Co to má znamenat?“ vyštěkla slečna Bělorusko a odtrhla českou dívku od šedovlasého mladíka. Ten ihned zaprotestoval a jako odpověď dostal ránu pažbou přes nohy.
   „Au! Co tě žere, Arlovská? Já jsem jí slíbil, že nebudu utíkat!“ namítl a v očích se mu blýsklo.
   „To mě nezajímá, Beillschmidte. Za tu scénu potrestáme tebe… a jí taky!“
   I mě? Proč? Hnědovlasá propadla panice, když jí druhá dívka, Lukrécie Vargasová, přidržela ruce za zády. „Co… cože? Ale vždyť on žadonil a loudil! Proč to mám odnést já?“
   „Protože ses nechala přemluvit,“ ucedila Natasha a praštila zajatce přes paži. „Necukej se, Gilberte!“
   „Když ty to děsně utahuješ. Budu mít ty ruce úplně ztuhlý!“
   Malinko se zastyděla. „Promiň. Tohle dělám pokaždé, když jsem rozčílená.“
   „Hm, tak to chudák Ivan,“ ujelo mu, propálila ho vražedným pohledem. „Eee… pardon, chtěl jsem samozřejmě říct: chudák Erik.“
   Plná hněvu ho chytila za límec. „Radím ti, abys mlčel, Beillschmidte, jinak to dopadne hodně špatně.“ Pak ho pustila a ohlédla se.
   Šárka, pořád ještě v šoku, ani moc neposlouchala Gilbertovo nesmyslné blábolení, místo toho s úděsem pozorovala, jak mladá slečna Itálie utahuje provaz. „Au, Lukrécie, vždyť to bolí!“ zakňučela a vzlykla.
   „Na tos měla myslet dřív!“ opáčila druhá dívka a znovu pořádně zatáhla. „Pořád tvrdíš, jak ho nemůžeš ani cejtit, a pak vás tu najdem, jak se cicmáte!“
   „Vždyť to byla jen jedna pusa!“ namítla hnědovláska zoufale.
   „Ale stála za to!“ přisadil si Prusko.
   „Gilberte, vůbec mi to neulehčuješ!“ vyštěkla Česko vztekle.
   „Jenom si stojím za pravdou, co je na tom?“
   Bělorusko i Itálie se hlasitě rozesmály. Kdy příště by se jim naskytl pohled na takové divadlo? Když se Natasha Arlovskaya dost nasmála, opět zaujala vůdcovskou pózu. „Dej ty dvě hrdličky k sobě. Můžou tu cvrlikat celou noc. Ale jak budou moc hlučet, tak zakročíme,“ dodala povýšeným tónem.
   „Natasho, prosím! Já tu s ním nechci zůstat přes noc!“ vyhrkla zoufalá Šárka, ale nebylo jí to nic platné, velitelka se obměkčit nedala.
   „Už jsem řekla, Česko! Zůstanete tady až do rána!“
   Posadily je zády k sobě a pořádně oběma utáhly provaz kolem břicha. Gilbert se pochechtával, Šárce bylo do pláče. Jakmile osaměli, dala průchod svému vzteku. „Je to všecko tvoje vina!“
   Mladík místo kloudné odpovědi jen vztekle zavrčel. „Jen nezapírej! Líbilo se ti to!“
   Česko si skousla ret. „Jo, to přiznávám, ale jak jsem mohla vědět, že to dopadne takhle?“
   Gilbert se ušklíbl. „Aha, chápu, slečinky byly drsný, co? No, aspoň si začneš víc vážit poctivejch pánskejch uzlíků.“
   To už bylo na hnědovlásku moc. „Ty jeden zatracenej…!“
   „Ticho, nebo tam na vás vlítnu!“ zahřměla Natasha z vedlejší místnosti.
   Spoutaná vztekle zasyčela. „Způsobuješ mi jenom problémy, Gilberte!“ zaúpěla a trhla rukama.
   „Pst, nebo se sem přiřítí Natasha a bude zle,“ dobíral si jí Prusko a spokojeně se pochechtával.
   Zavrčela. „Vaše podlý triky! Všichni jste to měli naplánovaný. Chtěli jste se mi pomstít!“
   Prusko sebou vztekle trhl, až se dívka sesunula víc na stranu. „Posloucháš se vůbec? Nikdo se ti tu nesnažil ubližovat, to za prvé. Potrestali tě jenom, když jsi je vyprovokovala. A když už jsme u toho přiznávání… ty nevíš, kdo ti dal náhradní klíč, když jsi ho ztratila? A kdo ti pomoh vyřešit ten hlavolam s mapou? A kdo se tě zas a znova snažil zbavit strachu z bouřky?“
   Vyjel na ni, lekla se ho, ale rychle jí došlo, co jí právě řekl. „Tos byl ty, ten tajemnej strážnej? Jak jsi mi to moh udělat?“ vyjekla zoufale.
   Usoudil, že slova jsou zbytečná, a po chvíli usilovného pátrání sevřel její prsty svými. „Jakkoli je ti to nepříjemný, dnešní noc prostě přetrpíš se mnou, a basta!“ Vzdychla si. Měl pravdu, z téhle motanice se bez pomoci nedostane.

   Ještě chvíli se pokoušela dostat se z mistrovských uzlů Natashi a Lukrécie, ale pak toho nechala. Nemělo to cenu. Věděla, že Gilbert nespí, slyšela jeho tiché pochechtávání. Brzy zavřela oči a nechala se unášet světem snů. Ráno se všechno uvidí.

Scéna v dešti

   Nadávala na sebe a vůbec se nešetřila. Jak jen se mohla nechat znovu tak strašně vyprovokovat? A kdo se postaral o to, aby dostala úplně stejný trest jako posledně? „Kruci, já se odsud přece musím nějak dostat!“ prskla zlostně a vůbec si nevšimla, že se dveře její cely otevřely.
   „Takže ty to nepřestaneš zkoušet!“ V cizím hlase zazněl pobavený podtón.
   „Jen si stojím za svým!“ odsekla a hledala narušitele po sluchu.
   Zasmál se a zlehka se jí dotkl na zádech. „Vedení se nebude líbit, že už je zase zkoušíš zlobit.“ Nebyla to pravda, právě tohle totiž všichni přítomní chtěli, samozřejmě s výjimkou dívek, které o sobě nevěděly.
   „Stanovte si nějaké podmínky, nebo mě pusťte! Co jste to vůbec za únosce?“ zaryla si hnědovlasá, odpovědí jí bylo uchechtnutí.
   „Být tebou, tak nad tím nepřemýšlím, Česko.“
   Če… Česko? To jediné slovo stačilo, aby dívka na místě strnula. „Ne, proboha, to přece ne!“ lapala po dechu. Ti divní teroristé… byly národy a tahle celá bezvýchodná situace je jejich komplotem. A jako by toho nebylo málo, venku se spustil liják.
   „Kdo… kdo jste? Neznám váš hlas.“ Kdo z mých přátel mě mohl takhle strašně podrazit? Přece ty lidi znám odmalička! Bože, ne, tohle je určitě jen nějaká ošklivá noční můra!
   Náhle byla plna odhodlání sundat z očí šátek, kdyby na něj ale dokázala dosáhnout rukama pevně svázanýma k sobě. Strážný to vycítil a objal ji zezadu. Zaváhala. Co chce ten muž dělat?
   „Projdeme se,“ ucedil cizinec ledově.
   Dívka okamžitě zpanikařila. „Nikam s vámi nejdu.“
   „Chovejte se slušně, slečno, jinak budu tvrdej!“ vyštěkl vztekle, až Šárku zamrazilo v zádech. „A když už jsme u toho… na váš názor se nikdo neptal.“
   Hnědovlasá se zachvěla. Nečekaná pravda ji zcela ohromila a rozrušila. Pomsta, nic jiného v tom být přece nemohlo. Ale je určená mně nebo Mirkovi?

   Poznávala hlas toho tajemného strážce, který nevynechal jedinou příležitost, aby ji mohl hlídat. Kdyby mu tak jednou, jen jedinkrát, mohla pohlédnout do očí, třeba by pak ta slova z cizích úst dokázala přiřadit k známé tváři. Teď se ale bála příštích vteřin. Muž jí zmáčkl paže a vedl ji ven z cely.
   „Pane? Prosím, řekněte mi, kam mě vedete,“ zaštkala hlasem plným obav.
   „Ven,“ vydechl a v hlase mu zazněl pobavený podtón. Rychle si ty dvě věci spojila dohromady.
   „Ne!“ Začala sebou škubat, do té sloty ji nikdo nedostane.

   Bránila se udatně, ale na vítězství to nestačilo, dozorce si přivolal posilu. „Nepotřebuješ pomoct?“ Kdo je tohle? Vůbec ty hlasy nepoznávám! Že by nějaké úplně cizí národy, co je ještě nikde nezaevidovali? Ale… proč se mstí na mně?
   Šárka byla v koncích. Zdvojnásobila úsilí a pořádně sebou zaškubala. Nevzmohla ale nic, ti dva byli silnější. Ten hlas je mi přeci jen trochu povědomý.
   Soustředila se na druhého strážce, který prohlásil, že si nemyslí, že tahat dívku ven je dobrý nápad. Dokonce měla na okamžik pocit, že se jí zastává. Ne, ten starostlivý tón byl jen maska.

   Strážci ji společnými silami vyvlekli před budovu. Dívce obličej zmáčelo pár slaných kapek, které se smísily s jejími vlastními. „Proč… proč to děláte? Copak… copak jste mě už nepotrestali dost? To se mám úplně zhroutit, aby ten váš šéf byl spokojený?“ vydechla zoufale a znovu se pokusila vzepřít se jim. Druhý hlídač se rychle rozloučil a zmizel se schovat. Muž, který ji neustále sledoval, ji k sobě přitiskl. Šárka byla zmatená.

   Znovu se zajíkla. Copak jí ten člověk nehodlá odpovědět? Jsem sama a tohle je nějaký cizí národ, co si usmyslel, že mě bude trápit. Jenže… proč potom celá hořím? Kdyby si mohla sáhnout na tvář, rychle by přišla na to, že měla pravdu a celé její tělo hoří.
   Stáli sami uprostřed obrovské louky. Hnědovlasá se chvěla, nechápala, proč ji mladík vytáhl na déšť. Jen klid, nehřmí… nebojím se, jsou to jenom kapky. Přála si vytrhnout se mu a utíkat tak rychle, jak jí to její unavené nohy dovolí.
   Česko se udatně bránila, škubala sebou, tak moc se snažila uskutečnit svůj plán, až ji strážce musel umírnit. „Uklidni se, krásko,“ prohlásil laskavě a dívku zmátl natolik, že to skutečně udělala. „A teď… se ani nehni,“ dodal stejným tónem, přitáhl si ji blíž a začal zápolit s černou látkou.
   Jsem volná! Hnědovlasá napřed zalapala po dechu, když zjistila, že má volné ruce, ale dlouho neváhala. Vytrhla se svému strážci a rozběhla se pryč. V běhu strhla šátek a hodila ho za sebe. Nezpomaluj! Nesmí tě chytit!
   Hnědovláska řešila hluboko ve svém nitru obrovské dilema. Byla volná, ale nikoliv svobodná. Musela se dostat do bezpečí, pryč z tohohle pozemku plného nebezpečných ozbrojenců. Jenže jak jí nad hlavou zahřmělo, okamžitě zpomalila a začala se poplašeně rozhlížet. A právě díky své neopatrnosti se nechala chytit, a teď s naprosto nechápavým pohledem hleděla na člověka, který chodil v měsíčním svitu ve slunečních brýlích. Kdyby věděla, že stačí, aby zahlédla lesk rudých panenek, nedivila by se, že neznámý se snaží před ní skrývat.
   „Neříkal jsem ti, že daleko neutečeš?“ Strážce se pobaveně uchechtl, dívka zasténala. Držel ji pevně za zápěstí, protože touha stáhnout mu z očí brýle byla silnější než dívčin zdravý rozum a on to zřejmě vycítil. Polkla a zadívala se na cizince. Místo aby se zlobil, smál se a přísahala by, že mu v očích jiskří. Opět zaslechla hrom a trhla sebou, jenže tentokrát už se mu vytrhnout nemohla, ne z tohohle ocelového sevření.
   Jednou rukou ji držel, tou druhou ji začal hladit po tváři. „Je to jen bouřka… krásko,“ zašeptal mladík a z toho tónu se jí začala podlamovat kolena.
   „Ne… neříkejte mi tak.“ Vzmohla se jen na tenhle protest. Díval se na ni tak hrozně zvláštním pohledem. Odmítala si připustit, že je to pohled zamilovaného mládence. Usmíval se, byl to takový laskavý, dobrotivý úsměv.
   Začínala se mu poddávat. Mladík si toho všiml. „Dej si ruce za záda,“ poručil jí. Zachvěla se, ale tvrdošíjně odmítala splnit rozkaz. Zavrčel. „Vidíš snad, že bych měl něco v ruce?“
   Upřela zrak na jeho košili a zavrtěla hlavou. Ne, ale tu látkovou pásku musel určitě někam schovat, pomyslela si a znovu se začala klepat.
   „Udělej to,“ šeptl jí do ucha velitelským tónem. Poslechla, nic jiného jí nezbývalo. Váhavě dala ruce za záda a přitiskla je k sobě. Místo aby sáhl do kapsy, nebo něco vytáhl ze záhybů košile, ji pevně objal oběma rukama a zadíval se jí do očí. Ničemu nerozuměla. Dopadaly na ně dešťové kapky, nad hlavami jim létaly blesky a on ji objímal a díval se na ni. Pootevřela ústa, pořád se z toho šoku ještě úplně nevzpamatovala. Naprosto bez varování se k ní sklonil a políbil ji, něžně, jako starostlivý milenec. Ztuhla. Co je to se mnou? Proč se mu vůbec nebráním?
   Nechala se líbat, ale pak se vzpamatovala a trhla sebou. „Co jste to udělal?“ vzlykla.
   „Bylo to silnější než já,“ opáčil cizinec a zadíval se směrem k budově. „Čas vrátit se,“ řekl a ušklíbl se.
   Nechci se tam vracet. Přitočil se k ní zezadu, sevřel jí zápěstí a vedl ji před sebou. Měla na něj strašný vztek, ale na sebe ještě větší. Nechala jsem si proklouznout svobodu mezi prsty. Zajíkla se a z očí jí steklo několik dalších slz.
   Dovedl ji k cele a pak za nimi zavřel.„Zůstaň stát a neotáčej se.“
   „Proč?“ Znejistěla.
   „Když to splníš, prominu ti trest.“
   Zaváhala. Má mu věřit? Nakonec se rozhodla, že bude lepší osud už nepokoušet. Poslušně stála otočená zády k němu, slyšela jen vzdalující se kroky. Teprve potom se ohlédla, muž zmizel a zamkl za sebou. Vydechla a pak si sáhla na rty, byla dokonale zmatená. Kdo by ten tajemný cizinec?

8. kapitola - Šárčino ráno + sprcha

   Sluneční paprsky pronikly do zamřížovaného pokoje a pošimraly hnědovlasou dívku na tváři. Několikrát se zavrtěla a pak se vymotala zpod deky. Pořád jsem tu zavřená! Zoufale zakňourala a přetáhla si ten kus látky přes hlavu. Nechtěla nikoho vidět.
   Netrvalo dlouho a cizí ruka důrazně zaklepala na mříže. Šárka ztuhla, ale pak se přeci jen přinutila vykouknout zpod deky tak, aby si toho strážce nevšiml. Mladík s puškou zavěšenou na rameni se ale tak snadno oklamat nenechal. Pomalými kroky přešel k pryčně a jediným šikovným pohybem stáhl z dívky deku. Vyjekla. Gestem jí naznačil, že má být zticha. „Vstávej,“ ucedil a čekal, až splní rozkaz.
   Kdo to je? Nikdy jsem toho muže neviděla. Opatrně se zvedla. Zmáčkl jí paži a vedl ven z cely. Pokoušela se přiřadit si tu tvář k čemukoli známému, ale nedařilo se jí to. Cizinec musel být hrozně mladý, ne víc než nějakých šestnáct, sedmnáct let, což bylo už samo o sobě dost zvláštní. Vlasy schoval pod čepici s kšiltem. Na sobě měl tmavou košili a široké džínové kalhoty, ale nikde žádné insignie, žádný náznak, ke komu by mohl patřit. Hlas měl drsný, zněl tak, že by vyděsil každého. Šedá šála mu téměř zakrývala tvář a pichlavé oči zakryl tmavými brýlemi. Nemýlila jsem se, jsou to teroristé!
   Přinutila se polknout a trochu uvolnit strnulý krk. „Kam mě vedete?“ špitla.
   Blýskl po ní očima. „Nebojte se, slečno, brzy se zase vrátíte zpátky. A navíc… to místo, kam jdem, určitě poznáte.“

   Vůbec se jí to nelíbilo. Přivedl ji do místnosti, jejíž podlahu zcela pokrývaly dlaždice. „Tohle je… koupelna?“ zeptala se opatrně.
   Přikývl. „Jsou tam sprchy a umyvadla. Ve skříni máte ručník, najdete tam mýdlo a šampón. Až budete hotová, zaklepejte. Ale když vám to bude trvat moc dlouho, přijdu si pro vás.“
   Hlasitě polkla. Ta představa byla otřesná. Slabým hláskem slíbila, že si pospíší, a zmizela za dveřmi. Nechápu to. Co ode mě ti lidé můžou chtít? Otevřela si skříňku, bylo v ní vše, o čem mladík hovořil. Pustila si vodu a nechala na sebe dopadat studené kapky. Vedle na židli si přehodila oblečení. Netušila, co s ní zamýšlejí udělat, když jí dokonce dovolili umýt se. Mirku, co jsem ti to zas způsobila? Tolik mě to mrzí, bratříčku.
   Nebyla v takové šlamastice poprvé, ale tohle bylo jiné. Žádné nucené vyhnanství ani věž hradu, kam ji uvěznili s panovníkem. Něco jí na tom všem nesedělo.
   Z toho velkého množství myšlenek, kmitajících sem a tam, ji rozbolela hlava, sáhla si na ni. „Au, neměla jsem toho včera tolik vypít!“ Vypnula vodu a posadila se na židli, zabalená v osušce. „Až se trochu vzpamatuju, musím zjistit, co se stalo. Pamatuju si jen ten rozhovor s Ivanem. Snad se mu taky něco nestalo.“

   Ozvalo se netrpělivé klepání. To už jsem tu tak dlouho? Pomyslela si sklíčeně a začala se oblékat. Když opatrně vykoukla ven, uviděla jen nataženou ruku. Jsem tak ztuhlá strachem, že nemám vůli se o něco pokusit, i když moc dobře vím, že mě nedokážou zabít.
   Čekal. Pomalu vložila svou ruku do jeho. Šálu si nechal viset přes rameno, ústa měl zkřivená posměšným šklebem. „Tak je to správně.“
   Rychlými kroky ji zavedl zpátky do cely. „Nasnídejte se a pak vás čeká pochod.“
   Zatrnulo v ní. „Po… pochod? Po… počkejte přece!“ Vrhla se ke dveřím, za nimiž už mizel tajemný cizinec. Pozdě! Opřela se o chladný kov a rozvzlykala se. Musím se odtud dostat!

Šárka dává Gilbertovi trest

   Hnědovlasá držela v ruce papírek s rozhodnutím, chtěla ho předat ostatním Amazonkám. Slečna Itálie ji upřeně pozorovala. „Vážně mu ten trest chceš dát? Chová se přece slušně.“
   Trochu zaváhala, než přikývla. „Všechno to naplánovali, a i když se dostal do našich rukou, připadá mi, že to tu bere jako nějakou kratochvíli, a sice neublížil vám, ale mně ano. A já ho chci vidět trpět!“ Sykla, jak si vzpomněla na tu ošklivou hru, kterou s ní Prusko hrál.
   Lukrécie pokývala hlavou. „Taky bych ráda zmáčkla toho maďarskýho zmetka, ale zatím k tomu hledám příležitost.“
   Šárka zpozorněla. „Koho že?“
   „Héderváryho! Nebo jsi nevěděla, že mezi těmi zakuklenci běhá bratr Maďarska?“
   Upřímně se tomu podivila. „Ne, víš, já ani nevěděla, že nějakého bratra má.“
   Severní Itálie vybuchla spravedlivým hněvem. „A jemu nestačilo, že si se mnou pohrával, ještě mě napráskal Německu!“ Česko kývla, o něm už tu zaslechla pár ošklivých zvěstí. A Lukrécie stále ještě doutnala. „Jo, máš pravdu. Spočítáme to všem těm zatracenejm parchantům! Jen ať si to zkusí na vlastní kůži, ty svý sadistický praktiky!“

   Měla radost, že našla spojenkyni. Gilbertovo přiznání ji málem zničilo. Tak to on byl ten tajemný strážce, který ji tak děsil. Sledoval ji na každém kroku, a jakkoli si myslel, že jsou jeho důvody ušlechtilé, tohle přehnal. Takhle se přece nedokazuje láska k druhému člověku, tím méně ženskému národu. Nenáviděla ho, toužila mu ublížit, aby věděl, jaké to je.
   Pohled plný hněvu zavrtala do podlahy. „Spoléhám na tebe, Lukrécie. Udělej, na čem jsme se dohodly, a já si to pak ohlídám.“ Druhá dívka přikývla. Už se jí ten nápad nezdál tak nesmyslný.

   Vím, že to, co dělám, je správné, opakovala si v duchu Šárka, která v rohu místnosti sledovala, jak Lukrécie plní její… no, nedalo se tomu říkat přání. Slyšela peprné nadávky z úst mladíka, který byl od ní natočen tak, aby si jí nevšiml, dokud se mu sama neukáže, i stejně ostré odpovědi slečny Itálie. Vysoká hnědovláska utáhla poslední uzel a dala jejich zajatci na oči šátek. Všechno přesně podle plánu. Pak se zvedla, přešla ráznými kroky ke dveřím a vyměnila si významný pohled s českým děvčetem.
   „Už to nech na mě,“ zašeptala Šárka sotva slyšitelně a uvolnila Lukrécii cestu. Bylo jí jasné, že v téhle společnosti už její kamarádka nechce strávit ani minutu.

   Hnědovlasá si pro sebe přikývla a pomalu se vydala k zajatci, pruskému mladíkovi. Zaslechla, jak lamentuje. Začínala svého rozhodnutí litovat, ale už se nedalo couvnout. Podívala se na něj, na toho muže, co jí stále ničil život. Teď mu oči nejiskřily a neměl náladu žertovat. Možná ho tím zraňovala, ale on ji tu trápil tak strašně dlouhou dobu. Vůbec netušila, kolikátého dnes je. Už před několika dny se její myšlenky soustředily na jediné: Přežít! Zasloužíš si to, pomyslela si sklesle.

   Přiblížila se k němu tak blízko, že mohla zaslechnout, co si šeptem mumlal. Uslyšel kroky a natočil hlavu jejím směrem. V hlase mu zazněla nejistota. „Kdo je tam?“ zašeptal a kývl hlavou.
   „To jsem já, Gilberte,“ hlesla a přisedla si k němu. Mluvila potichu, nerozpoznal její hlas.
   „Kdo?“ zeptal se o něco důrazněji.
   Dotkla se ho na zádech a zlehka mu po nich přejela. „Nepoznáváš mě?“ prohlásila a čekala, co jí odpoví.
   V obličeji se mu objevil uvolněnější výraz. „Zůstaň u mě, můj hodný dozorče,“ šeptl a ji to zarazilo.
   Potlačila vzlyknutí. „Nejsem hodná. Ten trest jsi dostal kvůli mně.“
   Vzdychl. „S tím se holt nedá nic dělat. Jestli mě chcete mučit, budete se muset snažit víc.“
   Uniklo jí zasténání. „Nikdo tě nechce vystavit mučení,“ zaštkala. „Já se jenom… jenom jsem se… potřebovala pomstít!“ vyhrkla a oči se jí začaly zalévat slzami. Jsem odporná zrůda! Pak prudce zavrtěla hlavou. Ne, nejsem! Unesli mě a trápili! Jsem nevinná… jsem oběť!
   Byla zoufalá a on mlčel. „Nemůžu ustupovat. Stalo se toho příliš,“ zašeptala si pro sebe a nevěděla, že Gilbert má uši našpicované.
   Nadechl se. „Jestli je tohle cena za krásnej polibek, holt se s tim budu muset smířit.“
   Ne, to není…“ Prudce vydechla. Dostával ji do rozpaků, i když byl teď před ní zcela bezmocný. Je to nepřítel! Nesmím mu věřit! Nechci uvěřit dalším lžím!

   Česko se rozplakala. Náhle jí její problémy připadaly neuvěřitelně malicherné. Proč jen si myslela, že se Gilbert bude snažit odprosit ji? Ne, na to byl příliš hrdý. Ona neměla povahu na to, aby mohla někoho trápit, a teď si to uvědomila plnou silou. A když zaslechla jeho tiché: „Neplač, holčičko. Netrap se kvůli mně.“ slzela ještě daleko víc.
   Ve tváři se jí objevil výraz naprostého zoufalství. Měl by se starat o sebe, ne o ni! Možná že k ní opravdu něco silného cítí. Po chvíli zaváhání si k němu přiklekla a začala šedovlasého opatrně hladit po tváři. Ten vzlykot nedokázala zastavit, těch emocí na ni bylo příliš. Cítila, jak se jí svírá hrdlo a srdce jí začíná bít rychleji. A on stále naléhal.
   „Prosím. Šárko, prosím! Já udělám cokoli, jen už proboha přestaň plakat!“ V tom hlase znělo tolik vřelosti, že kdyby skoro neseděla na zemi, zaručeně by se jí podlomila kolena.
   „Já… já ti nemůžu ustupovat,“ hlesla a stáhla ruku k sobě.
   „Vydávám se do tvých rukou a věřím ti ve všem, co uděláš.“ Zněla jeho odpověď.
   Ta jediná věta ji dokonale uzemnila. „Vážně mi tolik věříš?“ zajíkla se.
   Přikývl. „Chceš mě trápit, dobře, přijímám. Ani jsem si nic jinýho nezasloužil. Ale určitě mi nezapřeš, žes právě zčervenala. Poznám to, i když na tebe nevidím.“

   Sáhla si na tváře, hořely a ta horkost jí začínala stoupat do hlavy. Odvážila se políbit ho na tvář. Usmál se a snažil se dostat do nějaké alespoň trochu pohodlnější polohy. Sedla si k němu a přitiskla se k jeho hrudi. Nejistě ho hladila po zádech a čechrala ho ve vlasech, zatímco rozum jí radil, aby toho nebezpečného zločince nepouštěla.

   Česko si všimla, jak sebou mladík prudce škubl. „Prosím, Gilberte, nestěžuj mi to ještě víc…,“ zašeptala a očima plnýma slz přejížděla po jeho zachmuřené tváři. Ano, mračil se, ten hněv na něm byl znát.
   „Krucinál, aspoň ten šátek dej dolů!“ zavrčel.
   Stiskla mu ruce, jemně, aby pochopil, že to udělat nehodlá. „Vy jste mě trápili stejně,“ řekla na svou obranu a on potlačil chuť si znechuceně odplivnout.
   „Kdybys věděla, kdo jsem, umlátila bys mě,“ prohlásil sarkasticky, dívka si pro sebe přikývla. Měl pravdu.
   „Já… slibuju, že tu zůstanu přes noc, pokud o to stojíš.“
   „Samozřejmě, že stojím, i když jsi na mě zlá. A víš proč? Mám tě rád, abys věděla. Drží se mě to už od středověku.“
   Zalapala po dechu. To přece nemohl myslet vážně! „Tak dlouho…,“ zaúpěla.
   „Jo, zhruba tak. Sorry, krásko, ale ta nemoc je nevyléčitelná. Ale jestli ze mě chceš mít věrnýho otroka, tak tomu se podřizovat nehodlám!“
   Zavrtala pohled do země. Nečekala jsem, že by si o mně mohl myslet takové věci. „Víš, že mi těmi příkrými slovy ubližuješ?“ Mlčel, zraňovalo ji to možná ještě víc, než kdyby něco řekl. Byl si toho vědom, z jeho strany to byl účel. Přece ta holka nemůže řešit problémy takhle!

   Já přece nejsem zlá! Vykřikla hnědovlasá dívka v duchu, když se k šedovlasému mladíkovi pevně přitiskla a pokropila mu košili dalším proudem slz. Rozrušil ji, ranil. Jak jen si o ní může myslet, že je jen vypočítavá potvora? Ona přece měla pádný důvod zachovat se takhle. Vždyť Prusko dělal to samé a vůbec neměl výčitky svědomí. Není špatná, když se mu to snaží vrátit stejným způsobem.

   Když se Gilbert trochu posunul na pryčně, aby jí udělal místo, přijala to a lehla si k němu. Její zoufalý vzlykot se nesl ztichlou místností. V té chvíli jí bylo jedno, jestli jím někoho přiláká, neměla sílu přestat s brekem. Tiskla se k mladíkovi, který jí ještě před chvílí odpovídal vzteklým vrčením, teď ale zkoušel vypouštět z pusy pro změnu chlácholivá slova. „Tak už neplakej, všechno bude zas dobrý.“
   Nepomáhalo to, dívka ho totiž vůbec neposlouchala. A kdyby jen tušila, že se Prusko právě pokouší osvobodit, jistě by zpozorněla dřív.
   Už i on nade mnou zlomil hůl, pomyslela si Šárka a pak vyjekla, když ucítila tlak na břiše. Ruka? Ale jak se mu podařilo…?
   Zpanikařila a chtěla vstát. „Zůstaň ležet,“ sykl, když sebou dívka škubla.
   „Co… cos to… jak jsi to…“ Znovu se rozklepala, jak ji náhle přepadl strach. Tohle se stát nemělo. Měla bych odsud zmizet. „Já musím… Gilberte, nech mě jít…“ Další slané kapky jí stékaly z očí.
   „Nemluv hlouposti,“ zabručel Prusko a chopil se šátku. Děvče sebou malinko trhlo, než pochopilo, že jí chce mladík jenom setřít slzy. „Nebreč, nemáš důvod,“ dodal podrážděným hlasem.
   Šárku vůbec nenapadlo, že by se mohla pokusit setřást jeho ruku ze svého břicha. Ten náhlý dotek ji nejen úplně ohromil, ale také donutil zpanikařit. Gilbert byl přece cvičený voják, mohla teď od něj čekat prakticky cokoli a její sebevědomí se v té chvíli rovnalo nule. Už vůbec nevěřila ve své schopnosti.
   Mladík se nevzdával naděje a zas a znovu se pokoušel dívku přesvědčit, že není důvod k obavám. „Šárko, no tak… to se mě vážně tolik bojíš?“ Odpovědí mu byl jen zoufalý vzlykot. Prosím tě, Gilberte, nech mě odejít! Byla to chyba… tohle všechno byla chyba…

   Česko potřásla hlavou a zaposlouchala se do mladíkových slov. Nelíbila se jí. „Vypadá to, že to jinak nepůjde. No, nechtěl jsem…“
   Dívka se zachvěla. „Gilberte, co chceš proboha…“
   „Ticho!“ vyštěkl a z toho tónu ji zamrazilo. „Mělo mi bejt hned jasný, že nad sebou potřebuješ tvrdou ruku!“ Hlas mu přetékal vztekem.
   Byla z té náhlé proměny v šoku, ale brzy si uvědomila nebezpečí a hlasitě vykřikla. „Pomóc! Pomozte mi někdo!“
   V očích měla strach, celé její tělo se třáslo. Prusko jí přidržoval ruce pevně u těla, nestál o další problémy. Teď jí pevně sevřel jen jednou rukou, tou druhou jí zakrýval ústa. Nevěděla, co zamýšlí, proto se znovu rozplakala. Věděla jsem, že můj strach je oprávněnej! Lamentovala v duchu a snažila se mladíkovi vytrhnout, držel ji však příliš pevně.
   „Už takový pitomosti nedělej, je to jasný?“ zasyčel jí Prusko do ucha a zmátl ji natolik, že se vůbec nebránila, když jí k očím přiložil šátek a udělal na něm uzel. „Jestli ještě jednou vykřikneš, bude to mnohem horší,“ zabručel nepřátelsky a snažil se vytěsnit z hlavy dívčiny vzlyky.
   „Prosím tě… neubližuj mi… moc tě prosím,“ zašeptala a snažila se mu vytrhnout, protože jí opět pevně svíral levou rukou zápěstí.
   „Nechci nic jinýho, než abys přestala brečet. Uklidni se a já ten šátek sundám… to je přece fér,“ pronesl s lehce ironickým podtónem.
   Zavrtěla hlavou. Nevěřila, že by to bylo až tak snadné, mohl po ní chtít přece daleko víc. Vzápětí znovu strnula, když ji začal hladit po zádech.
   „Pst, zlatíčko… tak už dost… už neplač… no tak,“ konejšil ji šedovlasý. Třásla se a polykala vzlyky. Nedokázala přestat. Proč jí tohle dělá? Proč ji nenechá jít? Tolik ji mátl tím podivným chováním. V jednu chvíli rozčilený terorista a pak zas starostlivý přítel. Já už nevím, co si mám myslet!

   Nechávala se držet, bylo to to nejsnesitelnější řešení. Z očí jí stále ještě proudily slzy, jako by ten slaný vodopád nešel vůbec zastavit. Už se neodvážila vykřiknout, ani potřást hlavou a shodit tak z očí šátek. Prusko ji pevně svíral, ale ne tak, aby ji to bolelo. Nakonec si Šárka Nováková opřela hlavu o studené lůžko a za chvíli už pravidelně oddechovala.

   Kapitoly: 1