Přípravna Německo

Crossover - Myšlenkové bludiště - Ludwig - zkouška - ve španělské občanské válce

   Mladý Němec nejistě sáhl po klice u dveří s cedulí Mohu ovlivnit. Měl na výběr jen dvě možnosti. Stiskl kolečko, dveře se otevřely. Vešel, okamžitě mu na bílou košili dopadla tlustá vrstva prachu. Otočil se, ale východ už nenašel. Mohl jen dopředu, do tmy, v níž nebylo možné rozeznat ani obrysy předmětů. Zatím mu nedošlo, že je to proto, že v té zvláštní místnosti žádné nebyly.
   Místo dveří našel látkovou plentu. Byl voják, musel si dávat pozor. V okolí neobjevil žádnou zbraň, musely mu stačit holé ruce. Opatrně nahlédl za hrubou záclonu. Naskytl se mu velice zvláštní pohled… na dívčí záda. Ano, u zdi stála mladá žena. Neviděl na to, co tam dělá, zato mu neunikla rychle se pohybující mužská postava, která se k cizince plížila zezadu s připravenou zbraní. Takový podlý úskok. Ty hajzle jeden!

   V tu chvíli nepřemýšlel. Z prostoru za plentou viděl sice rozostřeně, ale to mu nebránilo vrhnout se před útočníka a dobře mířenou ranou mu vyrazit zbraň z ruky. Dopadla o kus dál. Pokojem zarachotil výstřel, kulka se zaryla do stěny. Cizinka se s přidušeným výkřikem prudce otočila a Ludwig konečně spatřil protivníka, kterého držel za ruce, aby nemohl zaútočit. Mladý Němec se svastikou na paži, ve velitelské čepici a vojenské uniformě. A ty oči… byly Německu víc než povědomé. Proboha, to jsem já!

   Polila ho čirá hrůza. V jakém se to ocitl světě, když právě hledí do očí svému jen o něco mladšímu já? Pustil ho a uskočil od něho do strany, takže mohl spatřit černovlasou dívku v uniformě španělských povstalců. „Carmen Carriedo,“ vydechl překvapeně. Cizinka zamrkala. Kdo byl ten muž? A odkud zná její jméno?
   Blonďák polkl, aby se zbavil pocitu svíraného hrdla, a znovu se podíval na svého jmenovce, rozpáleného doběla. Já jsem přece takovej idiot! Tady mi přeci nikdo neuvěří, že to já jsem Ludwig Beillschmidt!

   Nad šokem a vlastní idiocií nakonec zvítězil blonďákův pragmatismus. Znovu skočil po veliteli oddílu, který sem vyslal jeho bývalý-současný nadřízený, nelítostný vůdce Třetí říše, a jedním šikovným úderem dostal svého jen o pár let mladšího „bratra“ do bezvědomí. Dopadl na podlahu a z hlavy mu stekl stroužek krve. Němce to vyděsilo. Jestli jsem se zabil… ne, ani na to radši nechci myslet!
   Ignoroval nechápavý pohled zmatené dívky a přiklekl k omráčenému mladíkovi, aby zkontroloval životní funkce. „Uf, žije,“ vydechl a setřel si pot z čela. No, Ludwigu Beillschmidte, máš vážně z pekla štěstí. Pošlou tě do minulosti a tebe nenapadne nic lepšího než se zabít.
   Z úvah ho vytrhl hlas černovlásky. „O něj se neboj! Ten bídák má víc životů než kočka,“ zaprskala zlostně.
   Ludwig se zmohl jen na přikývnutí. Budu se modlit, aby to tak bylo, povzdychl si v duchu a vstal. Dobře věděl, že útěk z místa činu je jeho jediná šance. A kde byl vchod do minulého života, musel být někde schován teleport, který by ho přenesl zpátky.
   Nejistě se otočil na mladou ženu. „Měli bychom odsud rychle zmizet.“
   Přikývla, nechala se vzít za ruku a společně vyběhli nejbližší chodbou do neznáma. Byli kdesi ve staré pevnosti, plné ošklivých zákoutí. Německo si ten labyrint pamatoval. Dalo mu dost práce, než objevil tu pravou chodbu, tenkrát, když byl v kůži toho mladíka v bezvědomí. Jeho dřívější zajatkyně si upravila baret a rozhlédla se. Její nejistý pohled se setkal s jeho utrápeným. Já pitomec, že jsem jí zachraňoval! Jenomže po tom, co jsem zmlátil sám sebe, můžu těžko od našich čekat shovívavost.

   Zatímco se snažili společnými silami najít východ, sváděl Ludwig nacista s Ludwigem – obyčejným mladíkem, co se nechtěně ocitl v minulosti, tuhý a nelítostný souboj. Když ho unesli shinigami, psal se právě rok 1944. Tahle událost byla pro Němce ještě stále dost čerstvá. Zatím neztratil své ideály a věděl, že jakmile se mu podaří dostat se domů, zarazí Spojencům dýku do zad, protože během svého nebeského věznění objevil několik podstatných nepřítelových slabin, jenže tímhle neuváženým činem se zapletl do vysoké hry a temperamentní Španělka byla jediná osoba, která ho mohla dostat do bezpečí.

   Cítil, že mu dívka nevěří. Nedivil se tomu. Byla pro něho nepřítel, kterému nechtěně zachránil kůži. Ještě pořád tápali v kamenném bludišti, drželi se za ruce. Byl to jediný způsob, jak se jeden druhému neztratit z očí. Ludwig doufal, že mu neuklouzne nějaké neopatrné slovíčko. Bylo mu jasné, že černovlasá by jeho přiznání nevěřila. Muž z budoucnosti? Taková hloupost!

   Úvahy Carmen Carriedo se ubíraly podobným směrem. Zachránil mě před tou zrůdou, ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že to mohla být past.
   Podařilo se jí přivést je k východu z pevnosti, ztratili se pak v lese. Během cesty se prodírali haraburdím, jednou dokonce museli uhnout uvolněnému trámu. Zůstali každý na jedné straně a mladík pak za ní musel přelézat.
   Mladá žena si nechala pušku u sebe, měla ji přehozenou přes záda. Nedala by ji z ruky při vědomí, že nepřítel se může skrývat poblíž.

   Malá chaloupka, jejich nové útočiště, byla šikovně skryta uprostřed hvozdu. Cesta k ní byla špatně schůdná, ale Španělsko znala zřejmě v lese každý kout, takže je bezpečně dovedla až na místo.
   Mladý Němec si vydechl, když mohl usednout na malou postel. Protáhl si ruce a nepěkně se zamračil na paži rozříznutou po celé délce. i dívka si toho všimla. Musel se zranit, když jsme se prodírali tím smetím. Přinutila se k úsměvu. „Ošetřím ti to.“
   Mávl zdravou rukou. „Kvůli mně si košili trhat nemusíš,“ pousmál se.
   Zavrtěla hlavou. „To nemusím. Mám tu obvazy. Tohle je naše tajná skrýš, je tu nejspíše schované ještě nějaké jídlo, co se hned nezkazí.“
   Přikývl. Vybídla ho, aby proti ní natáhl ruku. Věděl, že protestovat nemá smysl. Říznutí ho nebolelo, a navíc si ho mohl ošetřit sám. Mladá žena mu ovazovala ruku a tvářila se starostlivě.
   „Proč jsi toho muže označila za bídáka?“ odvážil se zeptat, i když už předem tušil, jakou dostane odpověď.
   Černovláska se na okamžik zamyslela. „On je Francův přisluhovač a Franco zničí moji zemi, vím to. A můj bratr proti tomu nic nepodnikne.“
   „Tvoji zemi?“ Položil jí tu otázku záměrně. Chtěl vědět, jestli mu prozradí, že je národ, proto předstíral zvědavost.
   Dívka si vzdychla. „Má rodina má s vládcem dohodu, že na řízení státu se budeme podílet. Jenže tenhle muž chce naše království přivést k úpadku a to já mu nedovolím!“
   Rozohnila se, zastavil ji zdviženou paží. „Chápu.“ S generálem Francem jsme pak chtěli uzavřít výhodné smlouvy. Mám vůbec právo pozměnit minulost?
   Dívala se na něho smutně. „Utekla jsem z rodného domu. Všichni mě teď budou hledat a velitel říšských jednotek bude vyslýchat a mučit mé přátele a spolubojovníky, aby se dozvěděl, kde jsem.“
   Povzdychl si. Tehdy jsem to bral jako osobní urážku, Carmen Carriedo. To, žes mi pláchla, žes využila mé dobré vůle. Chtěl jsem tě najít sám a osobně tě za pačesy dotáhnout až před pravého vůdce Španělska.
   Vzmohl se jen na chabou útěchu, i když si sám nebyl jistý, proč jí vlastně dává naději. „Třeba jsi pro něj tak důležitá, že tě bude chtít chytit sám a nezatáhne do toho nikoho dalšího.“
   Dívčí podezření zesílilo. „Říkáš to, jako kdybys ho znal,“ pronesla odměřeně a oči se jí zúžily do tenkých škvírek. Zalekl se toho pohledu.
   „Ne, neznám ho, tedy nijak zvlášť.“
   Zdálo se, že ji ta slova uklidnila, ale přesto si neodpustila drobné zarytí. „No, jen aby! A odkud vlastně znáš moje jméno?“
   Musel chvíli přemýšlet, aby našel nějakou přijatelnou výmluvu. „Zaslechl jsem ho v domě, když jsem tam posluhoval. Hned mi bylo jasné, že podle popisu to budeš ty,“ zamumlal nejistě a ucouvl, když mu černovláska strčila pod nos zaťatou pěst.
   „Nelži mi! Jsi voják, to já poznám!“ Na chvíli se odmlčela. „Sice nevím, proč bych ti měla věřit, když jsem ti dokonce ukázala svou tajnou skrýš, ale zachránils mi život a toho si cením.“ Vstala a oprášila si uniformu. „A teď bysme si měli připravit něco k jídlu. Určitě máš hlad.“

   Mladík rozdělal na vhodném prostranství za chatkou malý ohýnek. Maso nenašli žádné, zato objevili pytel brambor a trochu mrkve. Počkal, až mu černovláska několik žlutých oválků oloupala, potom je jeden po druhém napíchl na seříznutý klacek a opekl. Některé se mu podařilo připálit a jeden lovil z ohně, za což ho Španělka vyplísnila, že je masochista.
   „Ještě pár takových kousků a budu ti muset jít ukrást do města mast na spáleniny.“
   „No no, zase se tolik nestalo. Hlavně, že se najíme,“ odbyl ji se smíchem blonďák a rozšťouchal jim brambory v malých mističkách. „Nic jinýho by se z tohohle ani uvařit nedalo.“ Pokrčil rameny a zadíval se na šklebící se černovlásku.
   „Brambory a mrkev. Jsme jak dva králíci.“ Začala se smát, zatímco si nabírala jídlo. „Vlastně jsem se tě ani nezeptala na jméno.“
   Tou otázkou ho zaskočila. Věděl moc dobře, že pravé jí říct nesmí. „Já jsem… Hans,“ zamumlal a zavrtal zrak do misky.
   „A já už čekala něco exotickýho.“ Dívku dobrá nálada neopouštěla. „No, pár dní na tomhle skromnym jídle vydržíme, co myslíš?“
   Přitakal. Chápal, že ho nechce spustit z očí. Pořádně se rozhlédl. Postel byla příliš velká pro jednoho a dva lidé se na ní budou mačkat. No co, s prostorem byly vždycky problémy a on je zvyklý na odříkání. Ale touží vůbec po tom, aby tuhle dívku tiskl v náručí?

   Carmen ho zanechala samotného, šla ven přemýšlet. Na tom muži je něco divného. Je stále ponořený do sebe. Jenže kdyby to byl zrádce, už by se les musel hemžit vojáky, protože v noci se sem nedostanou. Vzdychla. Bylo pro ni těžké začít najednou důvěřovat cizinci. Ona byla národ, polovina Španělska, a jemu nemohla říct pravdu, ale jak se zdálo, ani o ni nestál. Možná mi Bůh seslal anděla, pomyslela si s tichou radostí a pak usedla na zápraží.

   Ludwig se utápěl v myšlenkách. Bylo zvláštní sledovat tu drzou černovlásku jinýma očima. Do té doby ji měl za rozvracečku země a rozmazlenou princeznu. Nikdy předtím ji neviděl, alespoň si na to nepomatoval. Jenže tahle dívka… ošetřila mu zranění, vyvedla ho z pevnosti a nevyptávala se. Měl pocit, že se snad ocitl ve světě plném mimozemšťanů.

   Venku se setmělo, nejvyšší čas jít na kutě. Carmen se ještě pořád v jeho blízkosti necítila bezpečně. Německo se posunul, aby jí na posteli udělal místo. Chtěl si zajistit její důvěru, ale když se mu po několika minutách začala klepat od zimy, hodil přes ni deku a pevně ji k sobě přitiskl.
   „Co to děláš, Hansi?“ pípla a malinko zadrkotala zuby.
   Pousmál se. „Zahřívám tě, děvčátko. Neuniklo mi totiž, že je ti zima.“
   Přikývla a nechávala se držet. Dojalo ho to. Kdybys jen věděla, že tě objímá tvůj největší nepřítel. Zavrtěl hlavou. Nechtěl smazat z její tváře ten spokojený úsměv. Rukou ji zlehka hladil po zádech a přemýšlel. Znovu se mu vybavila ta scéna v pevnosti. Zaútočil jsem na ni zezadu. Kam se podělo moje dobrý vychování? Kdyby mě viděl brácha, ten by mi teda dal!
   Černovlasá mu usnula v náruči. Teď už mu nevadilo, že každý z nich stojí na jiné straně barikády.

   Celou noc musel přemýšlet. Ocitl se v minulosti, to bylo samo o sobě dost špatné. Stále si lámal hlavu tím, že záchranou slečny Carriedo pozměnil minulost, jenže pak mu zas přišlo na mysl, že stejně dojde k tomu, k čemu dojít mělo, jen u toho bude trpět víc lidí. Povzdychl si a zavrtěl hlavou. Nesmí takhle uvažovat!
   Černovlasé mu bylo líto, přestože ji nečekal žádný krušný osud, pouze veřejné ponížení, a ona byla hrdá, možná až příliš.
   Nenávidí mě. Teď, stejně jako tenkrát, pomyslel si, než se v duchu opravil. Ne, nechová zášť ke mně, ale k Ludwigovi, který žije v téhle době. Já jsem pro ni Hans.

   Bylo to těžké rozhodování. Nedůvěřoval té dívce natolik, aby jí nabídl pomoc proti svým soukmenovcům. Shinigami se mu snažili vnutit představu, že je do slečny Španělsko zamilovaný. Na větší pitomost by nepřišel.

   Pár dní přežívali jen na bramborách a mrkvi. Černovlasá ho od sebe nepouštěla dál než na pár metrů. Věděl, že to dělá kvůli vlastní bezpečnosti, ale stejně ho vždycky potěšilo, když se k němu mladá Španělka uprostřed noci, ztuhlá zimou, instinktivně přitiskla, protože jeho svalnaté paže jí poskytovaly ono blahodárné živočišné teplo.

   Jednoho dne se vytratil brzy ráno, vzal si na pomoc dívčinu pušku. Když se Carmen probudila a nenašla ho ležet vedle sebe, malinko znejistěla, pak se rychle rozhlédla po malé místnosti, její zbraň byla pryč. Zrádce! Někde v hloubi duše jsem přesně tohle tušila.
   Vztekle praštila do dřevěných nohou postele, až se jí do ruky zabodla tříska. „Au,“ sykla a pokusila se ji vytáhnout, ale zaslechla hvízdání a rychle se skryla pod deku.
   Ludwig nakoukl do dveří. „To mě ani nepřivítáš?“ zeptal se udiveně, začínal mít starost.
   „Hansi!“ Odhodila deku a objala ho ve dveřích. Nedokázal popsat, jak moc ho to potěšilo. „Bála jsem se. Myslela jsem, že…“ Nedořekla, jen bolestně zasyčela, jak zapomněla na třísku.
   Podíval se jí na ruku a neodpustil si úšklebek. „Ale ale, copak jsi zas vyváděla, šelmičko?“
   Čekal, že přinejmenším dostane facku, ale místo toho si ho dívka přestala všímat a zvědavě okukovala zastřelenou srnku.
   „Ošetřím ti ruku a pak půjdeš se mnou, ještě tam dost masa zbylo, ale ten vak je na to malej.“
   Přikývla. „Tys už to na bramborách nevydržel, co?“ Zaculila se a čekala na odpověď.
   Poklepal si na hruď. „Tady uvnitř jsem pořád predátorem. Vojáka novym kouskům nenaučíš,“ uchechtl se a položil odříznuté kusy masa na stůl. Nechala si ošetřit a ovázat dlaň. V očích se jí leskly slzy, ale ani jednou nezasténala. Musel se nad její statečností podivovat.

   Společně přenesli do chatky zbytky ulovené zvěřiny. Sehnal dost jídla, aby nám vydrželo na zbytek týdne. A já si myslela, že chtěl přivést lidi z Osy. V duchu se zastyděla. Pomohla Hansovi stáhnout kůži ze zvířete, kde ještě zbyla, a vložit maso do jedné z čistějších beden. Každý si opekl nad plápolajícím ohněm jeden kousek, zasytil je. Když pak na černovlasou mladík promluvil, vzhlédla k němu.
   „Rád bych se tě na něco zeptal…“ Ludwig si nebyl jistý, odkud začít.
   „Jen se ptej.“ Oplatila mu nejistý pohled laskavým úsměvem. „Nic před tebou nebudu skrývat,“ prohlásila, i když se předem děsila toho, na co by se mohl ptát.
   „Chtěl bych vědět… jestli Němci neukryli něco zvláštního ve tvém domě, nějakou vzácnost… třeba něco magického.“
   Doufal, že mu odpoví kladně a že se dozví o teleportu, který byl jeho jedinou šancí na záchranu.
   Zarazila se, tohle vážně nečekala. „Aby si nacisté u nás něco schovávali, to by si netroufli,“ prohlásila pomalu a její tmavé oči se vpíjely do jeho světle modrých. „Bratr už několikrát doplatil na to, že se uvolil schovat cizí cennost.“ Přikývl. Byla mu jasné, že teď bude muset pátrat na vlastní pěst. Carmen se od něj na chvíli odvrátila, než zašeptala: „Hodně jsem přemýšlela… První vlna běsnění už určitě pominula. Chci najít zbytek svých lidé a pokusit se o poslední převrat.“
   Vzdychl, čekal to. „A já bych se měl dostat ze za hranice. Určitě mě ještě hledají.“
   Černovlasá o jeho slovech přemýšlela. „Můžeme tě na chvíli schovat. Tady bys ještě chvilku vydržel. Poradíš si sám s pouhým nožem, takže umíš přežít v divočině. Zítra zajdu k lesní studánce, už nám dochází voda, a po setmění… se vrátím do města.“
   Objal ji, udělal to instinktivně. Za těch pouhých pár dní mu přirostla k srdci jako malá rozpustilá kamarádka. Pořád měl sice výčitky, že jí neřekl pravdu, ale jiné východisko nebylo. Nejistě mu oplatila objetí. Ten muž, ten mladý Němec… začínala pro něho mít jakousi zvláštní slabost.

   Mladá Španělka vyrazila časně zrána ke studánce s puškou přes rameno. Ludwig na ni čekal, zatímco krále maso na menší plátky, aby šlo snadněji opékat. Pak se jen na okamžik zahleděl ven z okna na připravené ohniště, a v tu chvíli někdo vykopl dveře a vtrhl do jejich skromného obydlí.
   „Dej ruce za hlavu a stoupni si ke zdi!“
   Němec se okamžitě otočil a přehlédl skupinku pohrdavým pohledem. Byli čtyři a všichni ozbrojení. Bylo mu jedno, co bude s ním, měl starost o tu divoženku, co právě pobíhala po lese.
   „Tak konečně tě máme!“ Velitel se ušklíbl, Ludwig se otřásl odporem. Nemůžu se na sebe ani podívat. Je ze mě monstrum.
   Mlčel, nepovažoval za nutné mu odpovídat. Jeho dvojník tušil, že nic nepodnikne, proto trpělivě přiléval olej do ohně. „Kdepak je tvá kamarádka?“ zeptal se a požitkářsky převaloval na jazyku každé slovo.
   „Žiju tady sám!“ odsekl a v očích se mu blýsklo.
   Velitel pokynul svým vojákům. Dva z nich se přitočili za civilistu, který se s nimi chvíli pral, nakonec mu zkroutili ruce za zády a pevně si ho přidrželi. Třetí na něho mířil dlouhou ručnicí.
   „Lžeš… nevěřím ti. Takže si na tu holku počkáme.“ Věděl, že se trefil, protože blonďatému mladíkovi zacukalo v oku. „Už se ani nehni, nebo schytáš kulku.“
   Ludwig pozoroval, jak se jeho dvojník prochází v malé chatce a něco hledá. Přál si jediné, aby se Carmen dostala do bezpečí. Na sobě mu v té chvíli vůbec nezáleželo.

   Mladý Němec si nejistých kroků všiml jako první. Jistě zaváhala, když spatřila vykopnuté dveře, zaslechl, jak položila vědro na zem. „Buď zticha,“ sykl na něho velitel hlídky a připlížil se ke dveřím.
   Ludwig naoko poslechl, pak se ale pokusil setřást oba muže a uštědřit jim pár pořádných ran. „Carmen, uteč odtud!“
   Zakřičel, jeho současné já se v tu chvíli otočilo, přiskočilo k němu a dalo mu takovou ránu pěstí do břicha, až se zapotácel, a v příští chvíli ten bídák chytil španělskou dívku do svých spárů.
   „Pusťte mě!“ Snažila se mu vytrhnout. „Hansi!“
   Svěsil hlavu, nikdy ji nechtěl takhle vidět, tak bezmocnou a zoufalou. Dovolávala se pomoci jeho, svého soudce i kata. A pak dostal prudkou ránu do zátylku a zhroutil se na podlahu. Omráčili ho.

   Probudil se ve středně velké cele. Z okna měl krásný výhled na Madrid. Povzdychl si. Takhle to dopadnout nemělo, ale pořád mu zbývala naděje, že se odtud dostane. A pak se dveře jeho vězení otevřely a dovnitř vpadla Carmen. Obličej měla zkřivený strachem, vzlyky dusila v jeho košili. „Hansi, tolik se omlouvám.“
   Křečovitě ho objímala. Tiskl ji k sobě, nerozuměl. „Za co?“ Z úst mu vyšel šepot, jak si nebyl jistý, jestli se vůbec má ptát.
   „Přece kvůli mně tě zavřeli. A já zaslechla, že tě… že tě chtějí popravit za velezradu.“ Nasucho polkl. Dívka stále ještě pokračovala. „Neměl jsi mi pomáhat, neměl!“
   Zvedl jí bradu, aby ji donutil podívat se mu do očí. „Už tyhle věci neříkej. Díky tobě jsem prozřel.“
   Netušila, o čem to mluví, ale udělala něco, k čemu se už dlouho odhodlávala… vroucně ho políbila. Překvapeně vydechl, oči se mu rozšířily údivem. Carmen, tohle jsi neměla dělat, pomyslel si sklesle, ale oplatil jí polibek a přitiskl ji k sobě pevněji. Ani jeden z nich netušil, že jsou sledováni.

   K večeru se za ním přišel podívat velitel osobně. Neměl jsem připustit, aby se do mě ta holka zamilovala, povzdychl si v duchu, než se příchozímu zadíval zpříma do očí. Rozkročil se před ním, nejspíš čekal, že mu tím nažene strach.
   „Žádný průkaz totožnosti, žádné osobní věci. Ale jste voják, o tom jsem ani na okamžik nezapochyboval. Takže… podle všeho dezertér. Čím dál lepší, tajemný pane Hansi.“
   Oslovený se na něho zamračil. V duchu si promýšlel odpověď, optimismus ho pomalu opouštěl. „Nemám vám k tomu co říct… pane.“ Odfrkl si a odvrátil od svého dokonale identického dvojčete pohled. Od poslední návštěvy dozorců ho ještě bolelo břicho. Bylo mu jasné, že se mstí za tu rvačku v chatě, že on jako velitel by takovou šikanu nedovolil. Jenže jak mohl s jistotou předvídat, co si nynější vůdce německých jednotek dovolí? Co je realita a co je klam? Mysleli to vážně s tou popravou? Nechtěli jen nahnat strach už tak zoufalé Carmen?
   Němec k němu znenadání přiskočil a chytil ho pod krkem. Byl to tak rychlý pohyb, že Ludwig nestačil zareagovat. „Jsem ti snad pro smích? Víš ty vůbec, kdo já jsem?“
   Přikývl a počkal, až ho pustí, aby mohl zalapat po dechu. „Velitel německých jednotek spadajících pod Říši. A když se tak na vás dívám, připadá mi, jako bysme byli dvojčata.“ Na chvíli ztuhl, protože ten dezertér s tajemstvím měl pravdu, pak se ale jen pohrdlivě ušklíbl. Dojde mu to? Asi těžko, je to zabedněný idiot.
   Ludwig mu oplatil úšklebek. Neměl o sobě v tu chvíli valné mínění. Ten muž v košili, ten vězeň bez budoucnosti a ten voják nosící hrdě svastiku na paži a natřásající se jak páv v uniformě wehrmachtu… to byli přece dva tak odlišní lidé.
   Velitel se ještě chvíli tvářil tak, že bylo zcela očividné, kdo tu bude mít poslední slovo, než opustil vězeňskou celu.
   Blonďatý mladík se zapřel zdravou rukou o zeď a vzdychl si. Jeho myšlenky se stočily k rodině, bratrovi a dvěma sestrám, které zanechal v Česko-slovensku. Brzy propadl beznaději. Zastřelen jako zrádce, takový má být osud Ludwiga Beillschmidta, hrdého představitele Německa.

   Na madridském náměstí se sešlo mnoho lidí. Většina z nich byli vojáci povalení na rozkaz generála Franca a německého velitele. Nikomu neunikl zoufalý pohled černovlásky, která se dívala, jak přisluhovači Říše vedou spoutaného mladíka k davu.
   Bratr ji držel za ruku, samotnému mu nebylo moc volno u srdce. Veřejná poprava? Proboha svatého proč, Ludwigu? Nechápal, co jeho přítele vedlo k takovému činu. Jeho nadřízený mu dal za úkol ohlídat sestru. Ubohý Španělsko byl z toho všeho dočista popletený.
   Dívka nečekala, až Ludwig Beillschmidt, velitel německých vojsk, dokončí svůj útočný proslov. Vytrhla se bratrovi a v příští chvíli byla u Hanse. V očích mu viděla smíření. Za své chyby platím životem. Svěsil hlavu.
   „Hansi,“ zašeptala, pak se jí ale v očích zlostně zablýsklo a obrátila se k veliteli. „Je mi jasné, proč tohle děláte! Chcete mě vidět trpět! Tenhle muž mi zachránil život a já se mám dívat na to, jak umírá! Jste lidská zrůda, Beillschmidte!“ Rozkřikla se, pozorovatelé ztichli.
   Němec se nepatrně pousmál. „Chtěl jsem tě ušetřit veřejného ponížení, Carmen Carriedo, abys nemusela před svými lidmi stanout v poutech, ale zdá se, že to byla chyba.“
   Napřáhl proti ní ruku. V tu chvíli do něho strčil jeho neposlušný vězeň, který za trest schytal pořádnou facku. „Nech ji být,“ zasípal.
   Do sporu se vložil zaskočený Antonio, který odvedl sestru o kus dál. „Neměla by tu být,“ poznamenal opatrně směrem k Ludwigovi.
   „Bude to rychlé, slibuju,“ odpověděl mu obratem a nechal blonďatého mladíka s očima v barvě nebe postavit do pozoru.
   „Dejte pryč ten šátek,“ vydechl, když se k němu přiblížil jeden z mužů v uniformě. „Nebojím se smrti,“ prohlásil pevně a odhodlaně.
   Voják se postavil na pomyslnou značku a zacílil. Ludwigovy oči se s Carmeninými setkaly naposledy, pak dívka zabořila hlavu do bratrovy košile.
   „Sbohem, Carmen,“ zašeptal mladík. Pak se ozval výstřel a všechno potemnělo.

   Německo otevřel oči. Opíral se rukama o studenou podlahu. Kolem byla nicota, v níž se bez opory pohybovaly dvě cedule s nápisy. „Byl to sen?“ vydechl a pro jistotu se podíval na paži s potrhaným rukávem bílé košile. Měl na ní dlouhý šrám. Překvapeně zamrkal a opatrně si nadzvedl košili. Těsně pod místem, kde se nacházelo srdce, měl jizvu, která mu za pár dní zmizí. „Stalo se to,“ zašeptal v posvátné hrůze a padl na kolena. „Já přežil… svojí smrt.“

   Kapitoly: 1