Přípravna Prusko

Crossover - Myšlenkové bludiště - Fritzí - 1. zkouška - řecké podsvětí

   Překvapeně zamrkala, když světélkující provazy z jejího těla zmizely. Pohlédla do tváře svého zachránce, který k ní natahoval ruku, chtěl jí pomoci vstát. To je přece mladý Ukrajina, bratr Yekateriny!
   Šedovlasý mladík se tvářil neutrálně, ale pak znejistěl, protože jeho natažená ruka začala mizet. „Co má tohle znamenat?“ vyjekl s nepopiratelným náznakem strachu v hlase.
   Františka byla rázem na nohou. S hrůzou sledovala, jak se mladíkovo tělo propadá do nějaké cizí dimenze. Co mám teď u všech svatých dělat? Chlapec v rozhalené košili se jí před očima rozplynul úplně. „Caine! Počkej přece!“ vydechla zoufale. „Ne… nenechávej mě tady!“
   Snažila se zachytit alespoň cípy mizejícího oděvu, ale neudržela je v prstech. Vrhla se tedy ke dveřím a doufala, že budou otevřené. Prudce je rozrazila, za nimi byla propast. Zděšeně vyjekla a hledala oporu, marně. A pak se půda pod jejíma nohama probořila…

   Když šedovlasá dívenka znovu procitla, zjistila, že leží na spálené půdě a okolo ní je tma. Chtělo by to nějaký světlo. Mávla rukou a osvětlila si cestu duševní energií. Všude kolem se rozprostíraly strmé skály, ocitla se v širokém údolí, kde ale nebyla živá duše. „Co je tohle za místo?“ vydechla, hrdlo se jí sevřelo. Bráško, já se bojím…
   Věděla, že nemůže zůstat na místě. Vpřed ji poháněla přirozená zvědavost a tichá plíživá hrůza. Netuším, kde to vlastně jsem, a nelíbí se mi to. Nejistými kroky se s rozzářenou rukou vydala vstříc temnotě. Přece tu někde musí být nějaká bytost, která jí prozradí, co je tohle za divné místo.

   Opustila údolí a ocitla se před obrovskou branou, pobitou železem. Sakra, takhle velkej klíč vážně nevyrábějí, ušklíbla se v duchu a pak si všimla, že dveře jsou pootevřené. Vydala se ke skulince, ale cestu jí zastoupil přerostlý pes, navíc znetvořený, měl totiž tři hlavy. Hezkej pejsek.
   Pozorně si ji prohlížel, nahnul čenichy až k ní, aby si ji mohl očichat. Začala se hihňat, lechtalo to. Opatrně se ho dotkla. Bylo to značně obtížné, protože tříhlavá příšerka narostla o dost víc, než šedovlasá holčička.
   Fritzí se přestala bát, když se šest psích oček rozzářilo, podsvětní hlídač si chtěl hrát. Lísal se k ní, chtěl drbat. Se smíchem ho poškrábala na zádech, když si k ní opatrně lehl. Aby tomu zvláštnímu zvířeti bylo co nejlépe, vyšplhala se mu na hřbet. Za pár minut šedovlasá dívenka zjistila, že zvíře usnulo. Sklouzla se mu po ocase a prošla branou do neznáma.

   Naskytla se jí chmurná podívaná. Kráčela po široké pusté pláni, jejíž okraje byly lemovány dlouhými hořícími pochodněmi, zaraženými do země. „Je to jak scéna z hororu,“ zašeptala a nejistě pokračovala v cestě, než jí něco křuplo pod botou. Mince? No co, prachy se hodí vždycky, uchechtla se a schovala drobný peníz do kapsy. Času dost, mohla bych se tu drobet porozhlídnout, třeba se tu někde válí ještě další. Pragmatismus, to jejich rodině nikdy nebylo na škodu, pravdaže ty poslední roky za moc nestály. „Nevim, kde sem a kam to vede. No to je paráda!“
   Po chvíli hledání objevila ještě jednu zlatou minci, vhodila ji k její malé kamarádce a soustředila se na hledání východu.

   Jedna podivnost střídala druhou. Vítr zlověstně hučel, ale dívka neměla chuť křičet a prosit za odpuštění. Když objevila obrovskou a neskutečně páchnoucí řeku, po níž plula bárka s nějakým podivně oblečeným staříkem, vydechla si a rozběhla se k němu. „Hej! Haló! Tady!“
   Divoce mávala rukama, aby si jí převozník všiml. Ten s ledovým klidem a tempem sobě vlastním přirazil ke břehu a hned se na ni obořil: „Duchové lezou do Říše bočníma zkratkami, to nevíš?“
   Zarazila se. „Já ale nejsem žádnej duch! Já jsem národ!“
   Stařík se na to ječivé stvoření podíval pořádně. Několik míst na tváři mu pokrývaly zašedlé úlomky něčeho tvrdého, ale také to mohlo být maskování. Stejná paráda se mu vytvořila kolem pravého oka, které mělo zřejmě podlité krví, protože zářilo rudě. Oblečení měla bytost dosti zvláštní, kratší část oděvu mohla být sukně, ale pokud byl vršek tunikou, krejčí ji zastřihl skutečně prapodivně. A to, co měla dívka na nohou, rozhodně nebyly sandále!
   Převozník se ušklíbl. „Hm, národ… národ… nic takovýho neznám! Jenom národní hrdiny a v tom případě mi zaplať, abych tě mohl převézt na druhou stranu,“ zavrčel nevrle.
   Nejistě sáhla do kapsy a vytáhla z ní dvě mince. „Našla jsem je cestou, snad to bude stačit.“ Podala mu je. Hvízdl si a uvolnil jí místo.
   „Bohatě, děvenko, bohatě.“ v duchu si říkal, že když už zas poruší nařízení a vpustí do podsvětí hrdinu, alespoň za to tentokrát dostane zaplaceno.
   Františka usedla k němu na vratkou bárku a pevně se chytila okrajů. „Hele a můžu se zeptat, kolik vám z tý výplaty zbyde?“
   Převozník se zamračil. „Pracuju za byt a stravu. Každý obolus připadne mému pánovi, vládci podsvětí.“
   Na šedovlasou holčičku to udělalo dojem. „Teda, to se nemáte, chlape. Sem asi ještě nedorazil Zákoník práce, co?“
   Stařec se rozchechtal. „Tady to nepotřebujem. Tohle je říše mrtvých a já jsem Charón, převozník.“
   Zůstala klidně sedět. Čekal, že to s ní zacloumá. Místo toho k němu děvčátko natáhlo ruku a představilo se. Rozhodl se vysvětlit jí podstatu věci. „Vážně nevím, ze kterého pekla tě k nám poslali, děvenko…“
   „Z toho nahoře,“ zabručela otráveně a muž na ni zavrčel, ať ho laskavě nepřerušuje.
   „Všude kolem je podsvětní království mocného Háda. Plavíme se právě přes Acherón, řeku nářků.“
   Odmlčel se, aby šedovlasá mohla nasát truchlivou atmosféru, ta si ale místo toho stiskla nos. „Jo, taky dost slušně smrdí.“
   Ve starci zatrnulo. Nestoudná barbarko! Takhle urážet posvátnou řeku! Zakoulel očima a přísně si děvčátko přeměřil. „Poslyš, pískle, co jsi sem vlastně přišla hledat?“
   Pokoj a mír, blboune! V duchu se ušklíbla. „Tak hlavně východ.“
   „No, ale ten je na opačné straně.“ Stařec se začal šklebit.
   Šedovlasá se mračila a pak zaslechla podivné zvuky vycházející z hlubiny. „Hele, ta řeka brečí!“ podivila se a nahnula se přes okraj plavidla.
   „Dlí v ní duše nešťastníků,“ odpověděl Charón chmurně. „Ale tys mi neodpověděla na otázku, hrdinko. Vchod do podsvětí nenajde obvykle nikdo, kdo jen tak bloudí krajinou. Jsi si opravdu jistá, žes nikoho neztratila?“ Zatrnulo v ní. Že by se Ukrajina dostal sem, do říše smrti?
   Převozník se na ni zářivě usmál. „Vida, takže slečna u nás přeci jen něco hledá. No, už brzy budeme na místě.“

   Fritzí po zbytek cesty seděla na místě jako zařezaná. Nikdy neplnila žádné poslání, těm slovům se vždycky vysmívala. Když jí bratr vyprávěl o mírových misích, hihňala se a šťouchala o něj, aby jí přestal vyprávět pohádky. Jenže teď se bála, že svou vlastní mírovou misi zkazí… ale přece v tom nemůže toho chlapce, co se pro ni vydal až do hlubin shinigamského pekla, nechat. Ne, nenechá ho umřít!
   Vystoupili z bárky. Převozník jí gestem naznačil, že ji ještě kousek vyprovodí. Vydechla si úlevou, že tou bláznivou pustinou nebude muset bloudit sama. Míjeli další řeku, tohle koryto bylo však o něco užší. No, možná by neškodilo trochu se opláchnout.
   Vykročila k ní, ale stařec jí pevně stiskl rameno. „Kdo se napije vody z naší Léthé, zapomene, proč sem přišel,“ upozornil ji jemně.
   Aha a cedule Koupání zakázáno zase chybí, vzdychla si v duchu a nechala se natočit správným směrem. „A teď pořád rovně a nezapomeňte se před pánem poklonit.“ Dal jí radu na rozloučenou a šouravými kroky se vydal zpátky ke své vratké bárce.
   Františce Beillschmidtové se v krku udělal veliký knedlík. Její starostlivý bratr ji vždy ochraňoval před autoritami, všechno vyřizoval sám, a teď měla ona předstoupit před vládce Říše smrti. Bylo jí z toho úzko.

   Procházela budovou, jíž se proháněly zlověstné zvuky, snad z každého pokoje byl nějaký slyšet. Kroky dívku neomylně vedly k sálu, z něhož se ozývalo burácení, někdo se tam pekelně rozčiloval. Strčila do dveří, vešla a pozdravila.
   Nastalo ticho. Hádes, nejvýše postavený bůh podsvětního království, prudce vstal z trůnu. Takové stvoření mezi svými podřízenými tedy rozhodně neměl. Dvě nádherné ženy s tělem hada se na příchozí zářivě usmály, několik dalších příšerek s rudýma očima a netopýřími křídly propuklo v jásot a zatleskalo. Přísně vyhlížející muž zahřměl hrobovým hlasem: „A ticho tady bude!“ Pak se obrátil k dívce. Oči měl ocelově šedé, ale nebyl nijak šeredný. Taková pěkná mrtvolka, pomyslela si Prusko v duchu.
   Vládce podsvětí měl vlasy, u nichž se už dlouho nedala určit původní barva. Možná bývaly hnědé, teď v nich však bylo plno prachu a špíny. Heh, tak hlavní smrťák je pěkný prasátko. Šedovlasá dívenka se zaculila, rudooké příšerky na ni povzbudivě mrkly a jedna z nich promluvila: „Třeba je to ta nová, pane.“
   Hádes se ušklíbl. „Já se jí radši zeptám sám.“ Namířil na dívku prstem. „Přišla jsi sem pracovat?“
   „Ne, jdu si pro kamaráda. Dostal se sem omylem,“ prohlásila odvážně.
   Obyvatelé záhrobí si zakryli uši a jejich král zavyl jako raněné zvíře. Z podušky za trůnem se zvedla černovlasá žena a pevně ho objala. „Ale drahý, přece víš, že se nesmíš rozčilovat,“ napomenula ho jemně. „A navíc jsi přísahal, že tomu učiníš přítrž,“ šeptla mu do ucha.
   „Taky to tak bude.“ Hádes se usmál na svou drahou Persefoné, pak se nenávistně zahleděl na vetřelce v sukni a rty mu zkřivil úšklebek. „Omylem, to jistě. Jeden omylem šlápne na hada, druhý čirou náhodou sletí ze skály a třetí se sám nabodne na dýku nejlepšího přítele. Povídačky starých babek!“
   Vládce podsvětí se rozohnil, ale Františka z něj strach neměla, na podobné výbuchy hněvu byla zvyklá z domova. S ledovým klidem se mu zadívala do očí. „Ne, vy to nechápete, pane. On sem nepatří. My jsme národy a nemůžeme umřít!“ Ne, dokud v nás někdo věří, opravila se v duchu.
   Vládci Říše smrti zacukalo v oku. „Národ tvoří lidé,“ prohlásil se zjevným pohrdáním. „A jaký jsi tedy národ?“
   „Prusko,“ hlesla. On si tu ze mě normálně dělá srandu! Krev se v ní vařila, ale říkala si, že kdyby jí před smrťákem uklouzlo nějaké to šťavnatější slovíčko, nemuselo by to pro ni dopadnout dobře.
   Hádes se ušklíbl. „Cože? Prusko? O tom jsem jakživ neslyšel… Ale máš kuráž, to se ti musí nechat. Jen tak si sem přijdeš a děláš ze mě blázna před mými poddanými.“ Mlčela, čekala na ortel. Vůdce mrtvých zvážněl. „Jsi poslední tvor, kterému dovolím odtud odvést duši, která nám náleží. Ale jestliže se cestou na povrch ohlédneš, až ti dám znamení, budeš pro mě navždy pracovat.“
   „A jaká práce by to byla?“ zeptalo se děvčátko zvědavě. Chtělo vědět, na čem je.
   „Dozvíš se,“ uchechtl se, pak se naklonil k ženě s hadím tělem a něco jí pošeptal. Přikývla a pokynula dívce, aby ji následovala.

   Společně kráčely po vyprahlé půdě směrem k dalšímu údolí. „To vás nebolí táhnout ten ocas přes tohle spáleniště?“ Františka z podivné „ozdoby“ své průvodkyně nespouštěla zrak.
   „Člověk si časem zvykne,“ odvětila laskavě. „Tam za tou lávkou je údolíčko, kde bloudí duše, o kterých se zatím nerozhodlo. Jistě tam svého přítele najdeš. Pak se sem zase vraťte.“
   Přikývla. „Ani nevím, jak vám poděkovat, paní…“
   Žena se usmála. „Jsem Lamia.“
   „Já Františka.“
   „Zvláštní jméno, takové tvrdé,“ odvětila a zadívala se do dáli.
   Fritzí to nedalo. „A… co vy vlastně děláte?“
   „Zabíjím děti,“ prohlásila ledově klidným hlasem.
   Dívka chvíli mlčela, než se odvážila znovu promluvit. „Eh, no... každej jsme nějakej. Tak za chvíli!“ Rozběhla se po lávce a za chvíli se už její hlasité volání neslo podsvětní říší. „Caine! Caine, jsi tady?“
   Lamia pobaveně zakroutila hlavou. Za svůj život zažila už ledacos, ale tahle drobná dívenka byla podle ní více démonem než hrdinkou. „Sladká malá barbarka s nezničitelnou maskou,“ vydechla a párkrát zakmitala ocasem. Teď musela čekat.

   V údolíčku, kde byla jen nízká zeleň, postávaly a posedávaly postavy, které byly Františce Beillschmidtové cizí. A všechny zářily jako čerstvě vypraná košile. Azuriťáci, povzdychla si v duchu a znovu se rozhlédla. Přece tu někde musí bejt! Seděl v trávě, zády se opíral o nějaký dost divně zakroucený strom. Pleť měl bledou, oblečení čisťounké. „Caine?“ Zamávala mu rukou před očima. „Caine Braginski!“
   Zamrkal. „Kdo jsi?“
   Nepoznával ji, nedělala si s tím příliš těžkou hlavu. Jenom doufam, že se nenapil tý zkažený vody. Pobaveně zakroutila hlavou a pak se do něj pořádně pustila: „Akorát tebe může napadnout lézt do říše mrtvejch!“
   „Ale dyť já jsem živej!“ namítl okamžitě.
   „No, tak se koukej zvednout a jdem!“
   „Kam?“ Ubohý mladík nic nechápal.
   „Za vládcem podsvětí. Musí ti dát vopušťák,“ prohlásila rázně a naznačila mu, ať jde za ní. Neprotestoval a vykročil. Znovu se k němu obrátila. „Nepil si tu nic, že ne?“
   „Ne, chlast tu nemaj,“ odpověděl popravdě a pokrčil rameny. „Ale kdybys měla flašku vodky, nezlobil bych se.“
   „Až budem nahoře,“ utrousila, zatímco překračovala úzkou lávku.
   „Kde?“
   „Na zemi, teďka jsme dole v podzemí,“ vysvětlila mu a dovedla ho až k Lamii, která jen přikývla. „No to je hrozný! Vypadá, jak kdyby ho někdo nalil aviváží!“ zakňourala šedovlasá dívka a s odporem hleděla na bledého mladíka za sebou.
   Žena s hadím ocasem se soucitně usmála. „Tvůj přítel je teď takový, protože každá čistá duše vypadá takhle.“
   Dívenka rychle uhnula pohledem. Čistá? Kdepak, ta jeho má určitě spoustu vroubků. Vždyť tenhleten kluk neni žádný neviňátko! Nahlas ale raději nic neřekla, ještě by mu mohla nechtěně přitížit. Trochu bázlivě pohlédla na jejich průvodkyni, která si sáhla rukou do vlasů a pročechrala si je.
   „Uděláš nejlíp, když dodržíš všechny rady mého pána. Mám totiž pocit, že by ho z tebe brzo rozbolela hlava,“ pronesla směrem k děvčátku.
   Fritzí nejdříve vykulila oči, ale pak se usmála. „Děkuju za všechno, paní Lamio, taky už tu nechci zůstat ani minutu.“

   Oslovená je dovedla až před boha smrti. Hádes si povzdychl, pak teprve promluvil. „Dovolím ti toho mladíka odtud odvést. Jedna z mých poddaných vás zavede ke kopci, musíte na úbočí. Ty se cestou nesmíš ani jednou ohlédnout, dokud neucítíš světlo. Když se za sebe podíváš dřív, propadnete mi oba hrdlem, vaše duše tu budou sloužit navěky – on jako pomocník a z tebe se stane Erínye.“ Pak se přísně vyhlížející muž obrátil k hochovi. „A ty… odnímám ti dar řeči, dokud nebudete na povrchu.“ Mladík naprázdno polkl.
   Ve Františce zatrnulo. Kruci, jak teďka zjistim, že je pořád za mnou? Knedlík v jejím krku se začal zvětšovat.

   Pán podsvětí pověřil jednu z vykonavaček odplaty, aby dvojici vyprovodila za hranice Ereboru. Zhostila se toho s opravdovým nadšením. Bůh smrti si povzdychl. Přijmout tuhle barbarku za svou podřízenou se mu ani trochu nechtělo. Na druhou stranu jí nemohl upřít to, doslova šokující nepřirozené vzezření. Někdo měl zkrátka talent na strašení daný do vínku.
   „A od téhle chvíle už mi žádný smrtelník přes práh domu nepřejde,“ umínil si a ztěžka dosedl na trůn. Kdyby byl na zemském povrchu, nejspíš by mu teď právě podávali nějaký zázračný lektvar na bolest hlavy.

   Mladičká Erínye by byla jistě štěstím bez sebe, kdyby se k nim Františka připojila. „U nás by ses neměla vůbec špatně, víš? My jsme bohyně pomyty a máme přímo nařízeno, že musíme trápit smrtelníky, kteří se provinili proti božím zákonům, klidně až do zemdlení. A neříkej, že by se ti taková práce nelíbila!“
   Prusko se uchechtla. „No, neřikám, že bych v tom neměla praxi, bratr si se mnou už užil svoje, ale… ne… promiň, že tě zklamu, ale ten váš šéfik by mi brzo lez na nervy.“
   Erínye sklonila hlavu. „On je trochu nedůtklivý, ale je to hodný bůh. Časem by sis ho zamilovala.“ Na to už jí dívka raději neodpověděla.

   Podsvětní příšerka je dovedla až ke klikaté cestě vedoucí do kopce. „Jakmile na ni položíš nohu, už se nesmíš ohlédnout za sebe. A tvůj společník na tebe smí promluvit teprve, až dosáhnete hranic říše živých.“
   „Jasný, chápu. No ale držet se ho můžu, ne? Nikdo přece neřek, že ne.“ Erínye pokrčila rameny. Fritzí se jí dál neptala a popadla mladíka s vlasy úplně bílými za paži. „Jáj, ty seš jak lednice, Caine Braginski! Než dojdem nahoru, tak zmrznu zevnitř!“ postěžovala si hlasitě a střelila pohledem po culící se kněžce mstivých.
   „Na brzkou shledanou, kamarádko,“ odvětila mladinká příšerka, roztáhla křídla a za chvíli už mizela za obzorem.
   Františka si skousla spodní ret. „Já to vydržim… pude to.“ S obavami v očích se obrátila směrem ke kopci, mladíka stále pevně držela. Úúú, to tak hrozně studí! No jo, vždyť on je teďka bez života, tak musí bejt jako ledárna, zaúpěla v duchu a pak pomalu vykročila.
   Bylo obtížné stoupat k vrcholu, když za sebou neustále slyšela podbízivé šeptání. „Přidej se k nám, neprohloupíš! Bude ti tu dobře… Radovánky po celou věčnost… Neváhej!“
   Hlasy ji mučily. Měla chuť je okřiknout, ale zřejmě by neumlkly jen kvůli tomu. Ze zoufalství si začala zpívat staré písničky, které ji naučil Gilbert, aby přehlušila to otravné volání. Tichý zpěv prokládala sykáním, protože útlá ručka už jí začínala dřevěnět. Nedokážeme to! Nedostanem se tam nahoru včas! A ty hlasy pořád vábí… Zavřela oči a zastavila se. Cesta už vedla jen rovně, byli možná v polovině.
   Cain za ní jako by nebyl. Celou dobu kráčel mlčky za ní, v očích nejistotu, ale té si vystrašená dívka nemohla všimnout. Já se chci vrátit domů! zakřičel mladík v duchu, jak se mu začínala vybavovat minulost.
   Dívka cítila, že jí sám sevřel paži, a to dost pevně. „Pu… pusť! To… tolik… zimy… je moc!“ Nehodlal ji poslechnout. Zadržovala slzy. „Tak… te… teď… by ta… vodka bodla,“ zafuněla.
   Pořád stáli na místě. Zpátky nemohli. Hlasy nepřestávaly škemrat. Cain jí svíral paži, která rychle tuhla. Nechtěla tu zůstat, tam nahoře na ni přece čeká rodina!
   Zamrkala a pak znovu zavřela oči. Z hrdla se jí vydral výkřik, který musel dolehnout až k uším temného pána. Hlasitě křičela a pádila vpřed. Její jekot se nesl podsvětím a vyděsil snad polovinu jeho obyvatel.

   Už to nemohla vydržet, nechtěla přijít o ruku. Vytrhla se mladíkovi v košili a utíkala dál sama. Kdyby otevřela oči, zjistila by, že se řítí přímo na skálu, ale takhle jí jen ladně proběhla, protože to byla pouhá důmyslná iluze.
   Po chvíli se zastavila. Zaslechla zpěv ptáků a vánek ji pohladil po tváři. Opatrně otevřela oči, před ní se rozprostírala nádherná krajina.
   „Pru… Prusko… tak počkej přece!“
   Rychle se otočila. Ukrajina kašlal a v běhu si zakrýval tvář, jak ho do očí bodalo slunce. Vrací se mu barva! Zaradovala se v duchu a rozběhla se k němu, cestou se ale zakopla o vystouplý kořen a při dopadu na zem se praštila do hlavy. Všechno se jí před očima rozplynulo, zaslechla už jen své jméno z úst vystrašeného mladíka a hned poté ztratila vědomí.

Crossover - Myšlenkové bludiště - Fritzí - zkouška - alternativní rvačka

   Vztekle praštila do jedné z cedulí, raději se ani nedívala, které že se to dotkla. Naklonila se dopředu, protože sál se dvěma cedulemi, visícími jen tak ve vzduchu, se začal točit. Pak se jí podařilo zachytit se jednoho z trámů, který se znenadání vysunul ze strany. Pevně se ho držela, dokud se ta podivná místnost nepřestala otáčet. Pak vyjekla, jak jí před očima zmizel sloup, který objímala. Kam se to podělo? Vzápětí zaječela, protože se nestačila vyhnout ráně, kterou jí neznámý zasadil do ramene. Útok? Proč? A od koho? Kam jsem se to zase dostala? Bědovala v duchu, ale už se jí podařilo vyhnout další ráně, která přišla stejně nečekaně, jako ta první. Takže se nejspíš budu muset bránit, blesklo jí hlavou, než se nadechla a pořádně neznámého nakopla. Zaklel. Uskočila od něj, ze všeho nejvíc teď toužila vědět, proti komu stojí. Když se ale zadívala na svého protivníka, její křehká dušička se začala modlit. Není tohle ten kluk, co mu říkají Ukrajina?
   Příliš dobře ho neznala. Několikrát se s ním setkala v ulicích Seiretei, ale jinak ho znala jen z doslechu. Její bratři se o něm nevyjadřovali právě uctivě. Ano, stejné oči, jen tvrdší rysy v obličeji, a úplně stejná barva vlasů. Musel to být bratr Katyi Braginské.

   Jak se zamyslela, její soupeř toho využil a zmizel jí ze zorného pole, vzápětí schytala pořádnou ránu ze strany. Ztratila rovnováhu a sedřela si lýtko. Rychle si obhlédla terén, při tom si konečně všimla, co má na sobě, než se překulila na zemi ve snaze vyhnout se ráně pěstí. Za normálních okolností bych si řekla, že tohle je boxerskej ring, ale dost vo tom pochybuju.
   Přemýšlela, co dělat. Mladík byl očividně rozčilený. Rány dával cíleně, přestože se nesnažil mířit na citlivá místa. S kym se tu asi pral, než mě ten divnej teleportér šoupnul sem? Musela to zjistit, jen tak přijde na způsob, jak toho rozzuřeného býka zklidnit. „Prej se narodil ve znamení bejka. Takový bejvají nejnebezpečnější.“
   Na mysli jí vytanula Gilbertova slova. Rozhodla se jednat. V podřepu vykryla další Cainův výpad oběma rukama a přinutila se vyhrknout: „Co blbneš?“
   Ukrajina se posměšně ušklíbl. „Už se bojíš, co?“
   Dívka se zamračila. Já a bát se? Tss, tak to mě teda vážně nezná! Obratně se zvedla a rázným pohybem si oprášila džínovou sukni. Sedřená noha pálila, ale nebylo to nic, co by se nedalo snést. Mladík to uvítal, dokonce jí zatleskal, byla z toho zmatená. „Eh… víš, kdo jsem?“ zeptala se nejistě a oči se jí zaleskly, měla hlavu plnou pochybností.
   Chlapec s vlasy popelavě šedými se hlasitě rozesmál. „Jak bych nevěděl. Jsi Prusko, ta nejukecanější a nejotravnější holka, jakou jsem kdy poznal,“ prohlásil s odporem a křupnul si s rukou.
   Dopálilo ji to. Pustila se do pranice s daleko větší vervou, útočila zaťatými pěstmi a cedila mezi zuby pěkně šťavnaté německé nadávky.
   „A taky se poměrně snadno rozčílíš,“ dodal mužský představitel Ukrajiny a zazubil se.
   Zaskřípala zuby. „Co jsem ti sakra udělala, že mě tu takhle zesměšňuješ?“
   Udiveně se po ní podíval. „Takže teďka si hraješ na blbou? Nejdřív jste mě přepadly a svázaly a pak jste si ze mě utahovaly, ty a ta tvoje pištivá kamarádka, co jí nemůžu ani cejtit!“
   Teď už ubohá Františka nerozuměla ničemu. Přepadly? Svázaly? Já přece nic… Co je tohle za pitomou dimenzi!
   Chtělo se jí křičet. Během posledních hodin už toho zažila dost, a jedna situace byla divnější než druhá. Začínala si říkat, že ten útěk z podsvětní říše bylo to nemenší zlo. Chci pryč!

   Nedal jí mnoho času na vzpamatování. Musela znovu uhnout a skousla si ret, aby tomu pitomci v košili nevmetla do tváře něco skutečně ošklivého. Ať mi dá pokoj!
   Bránila se, jak nejlépe uměla. Podařilo se jí vykrýt většinu ran, mohla si už gratulovat k jistému vítězství, pokud je to tedy alespoň trochu přátelský zápas. Jenže pak se stalo něco, co dívka nečekala. Ukrajina se přestal chovat ohleduplně a naprosto suverénně jí podkopl nohy, takže dopadla tvrdě na záda.
   „Úúú… to bolí…,“ kníkla a chtěla se zvednout, jenže ten šedovlasý lump si na ni sedl. „Hele, slez, zašpiníš mi vestu a tu sukni,“ zabručela a ohnala se po něm rukou. Ušklíbl se a přišpendlil jí obě ruce svými k podlaze, přidržel si ji za zápěstí. „Co to děláš?“ vydechla, stále si neuvědomovala nebezpečí. „Pusť mě!“
   Snažila se mu vytrhnout, marně. Sklonil se k ní a užíval si pocit převahy. „Hm, jakpak se slečince líbí výměna rolí? A to se tak moc chtěla prát…“
   Polkla. Já že se chtěla prát? Oči měla vytřeštěné a ústa pootevřená, způsobil jí šok. A nepřestával se šklebit. „Když se tak na tebe koukám, nejsi úplně špatná… a rozhodně ti to sluší, když jsi zticha.“
   Blýskla po něm očima. „Nemíníš mě tady doufám přeříznout?“ zasyčela vztekle a vzápětí zalapala po dechu, když si uvědomila, co mu právě řekla. A vůbec se jí nelíbilo, že se mladík začal culit.
   „Tohle není zas tak úplně špatnej nápad.“
   Hrklo v ní. „N… ne… ani na to nemysli!“ vyhrkla a zamlela sebou.
   „Tady rozhoduju já,“ zasyčel nepřátelsky. „Měly jste mě nechat vrátit se k jednotce, teďka už si servítky brát nebudu!“
   Čelo se jí orosilo potem. „J… jednotce?“ Zuří tu snad válka? Proboha, jen to ne! Františka se na šedovlasého dívala se zjevnou nejistotou. Mlčel, nechal ji tápat. Hlavou jí proběhla vzpomínka na jedno ze starších Gilbertových vyprávění.
   Bratr si k ní přisedl na postel. Měla ráda horory, Prusko si uměl vymýšlet moc pěkné, přestože se občas nemohla zbavit pocitu, že tak docela vymyšlené nejsou.
   „A stateční němečtí vojáci se krčili ve tmě. Měli za úkol hlídkovat celou noc. Jenže nikomu se nechalo být vydán na milost a nemilost běsnícímu přízraku…“
   Děvčátko se zachvělo. „V tom ruském lese žila příšera?“
   Gilbert se zatvářil tajemně. „Kdepak něco daleko horšího… člověk.“
   „Jak to myslíš, člověk?“ zavrčela, příběh už se jí přestával líbit.
   „Heh, poslouchej a nepřerušuj pořád.“ Poslechla ho. „Všude bylo ticho, nepohnul se ani lístek a ti tři muži na hlídce ještě netušili, že jejich konec se pomalu, ale jistě, blíží. A pak se tajemný cizinec, krytý stíny, několikrát pořádně rozmáchl a jeho dýka probodla celou hlídku. A ve tmě se zaleskly už jen zlověstné oči démona.“
   Pruská slečna se zachvěla. Vtom se rozsvítilo světlo a do dveří nakoukl Ludwig, který zaslechl poslední bratrova slova. „Vyprávíš sestře vojenské historky?“
   Gilbert zaúpěl. Bylo v jeho vlastním zájmu, aby se Františka nedozvěděla, že právě tenhle příběh se zakládá na pravdě, a to ještě ne tak dávné.
   „Počkej, to jako chceš říct, že si to brácha nevymyslel?“ vyhrkla šedovlasá dívenka a nespouštěla z druhého ze sourozenců oči.
   „Ty tmavomodrý oči bych z paměti vymazal opravdu rád,“ zavrčel Německo a přešel k oknu. „Mít toho spratka teď tady, zažije peklo!“ Na chvíli se odmlčel, než hlasem plným odporu dodal: „Zatracený… Cain.“

   Františku Beillschmidtovou polilo horko. Instinktivně zatřepala hlavou. Ne, to přece nemůže být on! S hrůzou v očích se na něj znovu podívala. Ten pohled, to vzezření, ten nebezpečný úsměv vítěze. Zalapala po dechu. Tohle začínalo být opravdu dost špatné.

   Po další chvíli přemýšlení se přinutila polknout. „Když… když mě pustíš, tak já ti slibuju, že můžeš jít, kam jenom budeš chtít!“ vydechla a doufala, že to neznělo až moc zoufale.
   Ukrajina se ušklíbl a odfrkl si. „Jo, to určitě! A ta tvoje italská kamarádka mě něčím švíkne, sotva vystrčím ven hlavu!“
   Zatvářil se nesmlouvavě. Teď už se ho skutečně bála. Je válka…takže… to znamená, že jsem jeho kořist?

   Vyjekla, když ji surově vytáhl na nohy a dotáhl o kus dál, kde ji opřel o chladnou zeď. „Zasloužíš si zažít to, co jste tu prováděly vy mně. A já chci, abys trpěla!“
   Klepala se, její oči nervózně sledovaly mladíkovy ruce. Cain Braginski sebral ze země nepříliš tenký provaz a svázal pruskému děvčeti ruce pevně k sobě. „Tak… hezky si to vychutnej. Bylas hloupá, jestli sis myslela, že si můžeš zahrávat zrovna se mnou!“ Chtěl ji jen vystrašit, ale Františka si samozřejmě myslela, že mu jde o víc. „Prosím… prosím tě… nedělej to.“

   Přestalo ho bavit poslouchat její fňukání. Prohrabal se jí v kapsách džínové sukně a z jedné vytáhl úlovek… nepoužitý kapesník. Udělal z něho roubík a začal se spokojeně šklebit.
   Františce Beillschmidtové stydla krev v žilách. Jistě, něco málo o něm věděla, ale to jí ani zdaleka nestačilo ke správnému posouzení možností. Upírala na něj prosebný pohled a, jako správné vyplašené zvířátko, táhle kňučela. On mi ublíží! Zastavte ho někdo!

   Hodlal jí jen nahnat strach. Sledoval její těkající oči, které po chvíli zavřela, jak nedokázala snášet ten pohled člověka majícího bezkonkurenční převahu nad situací. Zlehka ji pohladil po tváři, teď vypadala ještě zranitelněji, než když viděl poprvé. Odvážil se jí vyhrnout tričko a stáhnout jí stříbrnou vestu, aby se jí mohl dotknout na holé kůži rozpálenou dlaní. Zasténala.
   Chvěju se, ale už ne strachem. Jako kdybych toho kluka poznala v jiném světle. Byla zmatená. Pomalu jí přejížděl prsty po břiše a podivoval se, že se mu dívčí tělo vlní pod rukama. Já… co je to se mnou? Proč chci cítit jeho tělo na svym?
   Podívala se na něj a kývla hlavou do strany. Pochopil, že mu chce něco říct. Nebyl si jistý, jestli nedělá chybu, ale nakonec si vzal kapesník k sobě. Zadívala se na něj rudýma očima, které ho začínaly hypnotizovat.
   „Copak?“ vydechl nejistě, takovou ji neznal.
   „Skloň se níž,“ zašeptala. Chvíli váhal, než to udělal. Nahnula se k němu a vášnivě ho políbila. Nejprve byl zaskočený, ale pak jí začal oplácet, dal jí ruce kolem krku a přitiskl ji k sobě.
   Zavřela oči a nechala se unášet slastí, dokud nezaslechla prskavý zvuk, aby se vzápětí ocitla v chladném meziprostoru s napůl rozvázanýma rukama. „Hej! Tohle nebylo fér!“ vykřikla do tmy, i když moc dobře věděla, že ji nikdo neslyší.

   Kapitoly: 1