Přípravna Skotsko

Crossover - Myšlenkové bludiště - Eileen - zkouška - Pocahontas

   Napůl slepá dívka hledala oporu, něco pevného, čeho by se mohla přidržet. Natáhla ruku a bouchla do obrovské cedule s nápisem Na vlastní kůži, než zavrávorala a zůstala chvíli nehnutě ležet na zemi. Když několik minut poté otevřela oči, překvapilo ji, že jimi vidí ostře, jako kdyby se všechno to, co prožila předtím, nikdy nestalo. Vstala a rozhlédla se, kolem ní se rozprostírala přenádherná krajina naplněná nezničeným vzduchem. Možná jsem v ráji.

   S úsměvem se rozhlížela kolem sebe. Srdce jí poskočilo vždy, když zaslechla zpěv ptáků. Zelené jehličnany byly pastvou pro oči. Nezničené kameny, půda, která přednedávnem nasákla déšť. Na malou chvíli jí to připomnělo dětství, ty chvíle bez násilí, bez civilizace… a bez bratra. Jenže skotská krajina se téhle, zcela netknuté, zemi vyrovnat nemohla.

   Zpozorněla, když zaslechla ve své blízkosti hlasy. Mohly být tři nebo čtyři, mluvily překotně, celá ta mužská trojice. Buď se mi to zdá, nebo slyšim nějaký starý anglický odrhovačky. Pro jistotu si strčila prst do ucha a zatřepala hlavou. Neznámí měli namířeno jejím směrem, to bylo právě to, čeho se obávala. A pak se rozhrnulo křoví jen malý kousek od ní a zbraně tří dobyvatelů na ni namířily. Strnula. Pohledem klouzala z jejich výstroje k obličejům. Muž, který je vedl, jí byl až nápadně povědomý. Kirkland?

   Zůstala stát. Přestože už se jí odvaha pozvolna vracela, nechtěla udělat chybu. Trojice si ji prohlížela, byla by přísahala, že v jejich očích zahlédla zvědavost. Natáhla proti námořníkům dlaň ve varovném gestu a vyštěkla: „Dej tu hračku dolů!“
   Muži udiveně pootevřeli ústa. „Divoška!“ vyhrkl jeden.
   Dívka nejistě pohlédla do Kirklandových očí. Nerozumí mi? Vždyť na ně mluvim anglicky! Stejně nejistým pohledem sklouzla k natažené ruce, klikatily se na ní zvláštní modré ornamenty. Keltské tetování!
   Už nepřemýšlela. Okamžitě se otočila a rozběhla se pasekou, musela najít bezpečný úkryt. Blonďák houkl na své dva kumpány: „Budu jí sledovat!“ a pustil se do Eileenina pronásledování. Nic si z toho nedělala. Vyrostla v drsných skotských horách, měla rychlé nohy a vycvičené smysly. Proběhla malým údolíčkem a v duchu se podivovala tomu, že jí ten mizera stačí.
   Hnala se do neznáma. Neměla tušení, kam se řítí. Dostala se do útrob džungle, zde už byl běh obtížnější, přesto nezpomalila. A pak se zachytila tlusté liány, na níž se chtěla zhoupnout o pořádný kus dál, jenomže zelený provázek na ni zlostně zasyčel. Já jsem… sáhla hadovi na ocas! Nesnášim hady! „Ááá!“ Její zděšený křik se nesl do daleka.

   Dobyvačný Arthur Kirkland nyní opravdu neměl pražádnou potíž se stopováním cizinky, stačilo jít za hlasem. Sešplhal ze skalního výběžku až k malé bystřině. Jakmile se vyděšená dívka pustila plaza, sklouzla přímo do ní.
   Říčka, měla jsem štěstí, pomyslela si v duchu a kritickým pohledem hodnotila, co má na sobě, vydělanou kůži, lehkou sukýnku a několik kožených náramků. Plácala se ve vodě a prskala ji.
   Mladý Angličan ji z úkrytu za skalou pozoroval. Měla pleť ošlehanou sluncem, zářivé, divoce rozcuchané vlasy v barvě zapadajícího slunce, temné, jako noc černé, oči a všude po těle nezvyklé modré tetování. V duchu musel přiznat, že se mu cizinka zamlouvá, byla zvláštní a velice krásná.

   Dlouho neváhal. S připravenou zbraní se pomalu přibližoval k dívce, která si ho zatím nevšimla. Zvedala se z bystřinky, voda z ní stříkala na všechny strany. Pak ale na sebe mladý Angličan strhl pozornost neopatrným pohybem. Eileen se ušklíbla, rázným pohybem mu vytrhla z ruky mušketu a vhodila ji do vody o kus dál. Jedním dobře mířeným kopancem přinutila Arthura Kirklanda ke koupeli. Myslela, že se teď může vytratit, ale nedal jí šanci, strhnul ji zpátky do vody.
   A dost! Utopim toho lumpa jednou provždy, aspoň bude konečně klid! Zrzka vztekle zavrčela a podržela nevítaného hosta v bystřince. Začal to brát stejně vážně, propukla šarvátka. Brzy měla Skotsko problém se nadechnout. Vida, podcenila jsem ho, prát se umí.
   Vytrhla se mu a zabručela: „Nedotýkej se mě!“
   Udiveně ji pustil. „Ty umíš po našem?“ vyhrkl, byla zmatená, ale brzy jí došel význam těch slov.
   Aha, už to chápu! Musím na něj mluvit pomalu, aby to ta jeho neandertálská palice stačila vstřebat.
   Eileen se ocitla ve svízelné situaci. Seděla ve vodě, její ruku pevně svíral překvapený, a možná i trochu vyděšený Angličan. „Nejsem tvoje hračka!“ vydechla a pokusila se mu vytrhnout.
   Byl jí fascinován. „Máš nějaké jméno?“
   Zaváhala. Zajímalo by mě, kterej se píše rok. Možná doba zámořskejch objevů. Sakra, co mam dělat? Dívka si zoufala. Říct pravdu mu nemohla, neuvěřil by jí, a vymýšlet si lež s sebou neslo značné riziko. Ne, nevzdá se, musí na něco přijít!

   V očích se jí zlostně zablýsklo, když se blonďatý mladík samolibě usmál. „Mně říkají Arthur Kirkland.“
   Zaúpěla. Takže je to skutečně ten britskej otrapa. To je ale hrozný nadělení! S námahou se zvedla, také vstal. „Nebudu odpovídat takovýmu divochovi,“ odvětila klidně, ale s ledovým podtónem.
   Zakuckal se. „Co? Jakýmu divochovi? To vy jste divoši!“ vyhrkl, tolik ho ta smělost udivila, že ji pustil.
   „Nauč se myslet, primitive!“ odsekla, znovu ho skopla do vody a rychlými skoky dosáhla břehu, než zmizela mezi stromy.
   Angličan ještě chvíli bezmyšlenkovitě zíral a pak šel vylovit zbraň z vody. Je zničená, pomyslel si vztekle a plný rozporuplných pocitů se vracel do opevněného tábořiště.

   Eileen se během dne podařilo najít spolehlivý úkryt, dokonale krytý trnitým křovím. Bylo tu dost místa, malá skalka a z ní prýskající pramenitá voda. Ihned se natáhla do měkké trávy. „Ach jo, tohle je šílený. Vypadam jak zamlada, honí mě Kirkland ze sedmnáctýho století a absolutně nevim, kde momentálně jsem a kudy ven.“ Vzdychla. Na modré tetování měla nehezké vzpomínky. Je možné, že už tehdy začaly její nesmyslné šarvátky s tím drzým Angličanem? Nechtěla o tom přemýšlet. Obrátila se na bok a zavřela oči, potřebovala se prospat.

   Hlad ji vyhnal z úkrytu za rozbřesku. Dlouho nemohla nic najít, ale nakonec ji smysly zavedly k poli plnému zrající kukuřice. Rychle jednu popadla a vydala se nazpět ke svému útočišti, jenže v polovině cesty se musela zastavit, zastrčit kukuřičný klas za svůj nepříliš bytelný opasek a vyhoupnout se do větví nejblíže stojícího jehličnanu. Zatracenej šmírák! Uplivla si a dívala se na mladíka, který z ní nespouštěl oči.
   „Zase ty?“
   Považovala za rozumné neodpovídat. Překvapovalo ho, jak je rychlá, mrštná a obratná, ale jeho přirozená hrdost mu nechtěla dovolit složit divoké ženě kompliment. Chvíli bylo ticho, pak na ni znovu promluvil ve snaze ji rozpovídat.
   „Víš, žes mi zničila zbraň?“
   Uchechtla se. „Tak tímhle se tu nevoháněj, taky jednu mám!“ Ukázala mu sevřenou pěst.
   Blonďákovi zaškubalo v obličeji. Utahuje si ze mě a umí mistrně používat sarkasmus a ironii. „Nevěřil bych, že jsou indiáni tak hrozně vtipný.“
   Ta věta jí projela jako ostrá dýka. „Ještě jednou mě nazveš indiánkou a názorně ti předvedu indiánský peklo,“ zasyčela a mrskla po něm šišku. Uhnul a pak už si jen chránil hlavu, jak rozzuřená dívka spustila přímou palbu.
   „Au, nech toho! Co jsem ti udělal?“
   „Nic! Nevyhledávej mě, nevšímej si mě. Jo a ocenila bych, kdybys mě nechal najíst.“
   Nic nechápal, ale ta zvláštní divoženka ho začala dopalovat. Sňal ze zad novou, pracně vyžebranou mušketu a v klidu namířil. Kulka prolétla kolem Skotska tak blízko, že jen těsně minula její ucho.
   No tak tohle teda ne! Ve zvířecích očích se jí zablýsklo. Seskočila dolů ze stromu, vytrhla Arthurovi Kirklandovi z rukou mušketu, opřela se do dřevěné části zbraně a přelomila ji.
   „Ale to přece…“
   Způsobila mu šok, ale bylo jí to úplně jedno. Někdo umí lámat meče, já mam zase patent na ničení střelnejch zbraní. Křehce vypadající dívka uštědřila domýšlivému Angličanovi ještě jeden pořádný kopanec, než s tlumenými nadávkami současnosti zmizela z jeho zorného pole.

   Pitomec! Idiot! Neschopnej břídil! Skotsko ve svém novém úkrytu prskala, a klela tak, že by se za to nemusel stydět ani rekordman v dláždění. Prý indiánka… Copak se zbláznil? Indiáni nejsou zrzaví… nebo jo? Zaváhala. Nikdy se na to Alastaira nezeptala. Byl vždycky větší dobrodruh než ona. Jen blázna by napadlo přidat se k jednotce bojovných horalů a vydat se pod britskou vlajkou prozkoumávat nové, naprosto neznámé světy.
   Přemýšlela. Pokud to správně chápala, Kirkland sem přijel s hrstkou dobyvatelů a ona je jediný divoch v dohledu. To by nebyla zlá možnost. Mohla by se pokusit vkrást se do britské osady a zkusit najít východ z tohohle bláznivého vesmíru.
   „Pitomí shinigami. Nevím, jak to udělali, pamatuju si jen to nesmyslný věznění, pak ránu do hlavy a už jen kolotoč divných událostí. A teď…“
   Rozvzlykala se. Bála se o sebe, o bratra, o osud vlastní země, pak ale rázně setřela slzy. Ne, nebude se přece bát. Je horalka, byla hrdou pomocnicí Williama Wallace a zlotřilým Britům se postavila tisíckrát. Nebude to jiné.

   Přežít v tomhle koutu panenské přírody nebylo snadné. Musela si obstarávat jídlo. Neměla ho mnoho, ale jí postačilo. Členové britské flotily byli opravdu dost zvědaví, pár jich na svých toulkách zahlédla. Při jednom z „honů“ na jídlo zaslechla zvláštní zvuky, které ji donutily zpozornět. Zní to jako bubny.
   Vydala se tím směrem. Brzy objevila ležení plné plátěných stanů ověšených zvířecími kůžemi. Mohla to být indiánská osada?
   Nemohla se nad tím zamyslet, protože jeden z mužů, který toto zvláštní místo obýval, jí pevně sevřel paži. „Už zase se touláš?“
   Vzdorně se na něho podívala. Vypadá jako já, má stejné tetování a vypracovaný tělo. Co je zač? Mlčela, neznala toho mladíka. Pobaveně zakroutil hlavou a dotáhl ji před jeden ze stanů. Vyšla z něho osoba, kterou okamžitě poznala. Proboha, to je Merlin! Začínala jí docházet hořká pravda. Piktové a Britové na jednom území, to povede ke katastrofě.
   „Říkal jsem ti, aby ses nevzdalovala z vesnice. Všude kolem jsou nepřátelé,“ promluvil ostře náčelník kmene. Mlčela. Dost se obávala toho, co se ještě dozví. „Velice jsi mě zklamala. Myslel jsem, že jsi už dospěla.“
   Zamrkala a neuváženě vyhrkla: „Na co si to hraješ?“ Zasykla, jak ji vůdce pomalovaných přetáhl holí přes záda.
   „Neodmlouvej otci, Pocahontas,“ zahučel drsným hlasem. „I náčelníkova dcera musí ctít pravidla. Nezapomínej, kým jsi.“
   Byla v šoku. Jak mi to řekl? Jaká dcera? Tohle je totálně pošahaný! Zalapala po dechu a pak na vousatého starce stejně nevybíravě vyjela: „Přestaň mi rozkazovat! Vím moc dobře, co dělám!“
   Vytrhla se mladému bojovníkovi a vyběhla směrem k východu ze stanové vesnice. Nic z toho, co jí řekli, nedávalo smysl.

   Musela se s tím překvapivým zjištěním nejdřív srovnat, její zelený úkryt k tomu poslouží nejlépe. „Aha, už vím, co se asi stalo. Zdálo se mi, že vidím Kirklanda, pak jsem se pokusila utéct těm bohům smrti, praštila se při tom do hlavy a teď sním… tenhle naprosto šílenej sen.“ Vstala a pořádně se nadechla. Všechna negativní energie z ní musela ven. „Chci se probudit!“ zakřičela zplna hrdla.

   Bylo to jako noční můra. Merlin ji nazval Pocahontas. To jméno jí cosi říkalo, ale zrovna teď si zaboha nedokázala vzpomenout. Povzdychla si. Jak bytostně nepříjemné bylo dívat se na toho muže, s nímž se toulala jako docela malé děvčátko. „Tss, tatíček Merlin, to určitě.“
   Nedalo se to srovnávat. Tenkrát ji učil stopovat a bránit zemi proti římským vetřelcům, jenže nyní proti němu stála dospělá žena, která na ta léta nesmyslného krveprolévání v dobrém nevzpomínala. „Římané a Britové… tenkrát nám pili krev. Měla bych Kirklanda varovat, aby odsud odtáhl. Ale dal by si říct?“ Spíš ne. Je to ambiciózní parchant, a i teď se tváří tak hrozně samolibě. Myslí si, že mu k nohám padne celý svět, jenže to se plete. A jestli odsud hned nezmizí, brzy bude líbat zemi, protože Merlin si ho podá!

   Do vesnice se pak několikrát vrátila, avšak pouze z čiré vypočítavosti. Maso opečené na ohni se jedlo daleko lépe než syrová kukuřice. Zdálo se, že Merlina změna jejího chování potěšila a povzbudila. Jenže i přes tenhle relativní pocit bezpečí si Eileen neustále opakovala, že musí mít obě oči otevřené. Zatím každý z plejády jejích snů se vztahoval k nějakému konfliktu. A když během dne zaslechla, že se Piktové připravují na přepad, nebylo jí z toho lehko u srdce.
   „Běloši okupují naše území.“ Zaslechla z úst jednoho bojovníka. „Měli bychom je všechny pobít.“ Neslyšela takové věci ráda. Dám mu varování. Snad bude natolik rozumnej, aby mě poslechl.

   Blonďatý mladík pokračoval v průzkumu okolí. Divoká lesní žínka beze jména ho řádně dopálila. „Grr, jak mi mohl tohle vmést do tváře?“ Trpce zavzpomínal na guvernérova slova. „Kirklande, jak se vám u všech svatých podařilo během jednoho dne zničit hned dvě muškety? Opravdu nedokážu pochopit, jak zrovna vy můžete být ochráncem krále Jamese.“
   Ta ledová slova zabolela. Anglie se zmítal mezi dvěma obrovskými touhami… sevřít v náručí tu nebezpečnou divošku… anebo jí vpálit kulku do hlavy. Nechtěl si představit, co by se s ním stalo, kdyby býval guvernérovi přiznal, že se setkal s indiánkou a nepřivedl ji do pevnosti, ani se jí nezbavil.

   Nijak ho nepřekvapilo, když ji objevil na stromě, žvýkala kus masa. „Co kdybys slezla dolů? Dávám ti slib, že ti neublížím!“
   Zkoušel to po dobrém a doufal, že se konečně dočká kladné reakce. A skutečně! Dívka dojedla, ocucala si prsty a sklouzla po kmeni dolů. Měla na paměti, že mu musí říct, co se chystá.
   „Tak už se mě nebojíš?“ usmál se blonďák a natáhl k ní ruku. Nejistě ji stiskla. Jemným pohybem ji přiměl přijít blíž, pak si druhou ruku opřel o její záda. Přestávalo se jí to líbit.
   „To jste všichni tak hrozně nepřátelský?“ zeptal se laskavým tónem, malinko se zastyděla.
   „Ne, nejsme.“ Vlastně jsi narazil na jedinýho hodnýho člověka v širokém okolí.
   Byla to zvláštní situace a Skotsko váhala. Anglie ji držel za jednu ruku, druhou jí jemně hladil po téměř holých zádech, což ji nutilo přivírat oči. A potom si Eileen O´Leary všimla, jak se na ni Arthur Kirkland dívá. Ten úchylnej pohled lstivýho lišáka… radši se mi kliď z cesty, Kirklande.
   Zlehka se k ní naklonil v marné snaze ji políbit. Okamžitě se skrčila a pak mu vší silou dupla na nohu. Zasténal. Pokusila se mu vytrhnout, ale on její rukou nepouštěl.
   „Proč tohle děláš? Chtěl jsem ti jen ukázat náš pozdrav.“
   Zněl zoufale a nevinně, ale Skotsko se nenechala opít rohlíkem. „Pusť mě,“ odvětila chladně.
   Zadíval se do jejích jiskrných očí. „Ne!“ prohlásil rázně a sevřel její ruku pevněji.
   Vzdychla si. No tak fajn, varování jsi dostal. Přitáhla si ho blíž k sobě, jako kdyby chtěla zkoumat jeho nataženou paži, protože druhou rukou ji už nedržel, a pak se mu do ní zakousla. Zařval bolestí a okamžitě ji pustil, takže měla čas zmizet mezi stromy.

   Ani po další půlhodině strávené v úkrytu ji vztek neopouštěl. „Chlípník jeden! Tak líbat se mu zachtělo… to zrovna! A co potom? Chtěl mě tam znásilnit?“ Vztekala se a hněv jí zatemňoval rozum. Vidí pěknou holku a nemůže se udržet, hovado jedno britský, pomyslela si vztekle a lehla si. Na varovné signály bude dost času zítra.

   Po návratu do pevnosti mladík zjistil, že jeden ze členů námořní flotily se nevrátil. Neváhal a okamžitě se vydal prozkoumat místo, kde ho viděli naposledy. Stopy se místy ztrácely, ale nakonec ho indicie zavedly až do indiánské stanové osady. Noc strávil v křoví na hlídce a dával si dobrý pozor, aby na sebe nijak neupozornil. Za úsvitu ho probudily jásavé zvuky, dusot nohou a úpěnlivé prosby ztraceného druha, vysloužilého námořníka.
   Zajali ho! Angličan polkl a sledoval dění ve své blízkosti. Nemohl zasáhnout, sám proti takové přesile… byla by to sebevražda.
   Zaslechl, jak se náčelník obořuje na muže uvázaného u kůlu, jak ho obviňuje ze zmizení své dcery. Pocahontas? Takže takhle se jmenuje? Hned ho napadlo, že by to mohla být ona. Nebylo pochyb, že se na smrt nešťastníka přišla podívat celá vesnice, a že tu tajemnou dívku nikde nezahlédl.
   Znovu polkl. Za celý svůj život neviděl tak kruté mučení. Před očima se mu zatmělo, a když se probudil, došel k rozhodnutí. Jeho lidé se na těch barbarech krutě pomstí.
   Eileen sebou trhla, když krátce po probuzení zaslechla ošklivé kvílivé zvuky. Otřásla se. Byla jsem pitomá! Teď už je na varování pozdě. Napadli je, nebo se jich chtějí zbavit postupně. Věděla, že ten muž, indiánský zajatec, bude ještě dlouho trpět. v duchu si vyčítala, že Kirklanda nevarovala. Byl to sice lump a mizera, ale takový konec si nezasloužil. A co teď mám dělat? Jsem zmatená.

   Nic nejedla a brzy ji opět přepadl spánek. Když se probouzela, měla pocit, že se nad ní někdo sklání. Ano, seděl u ní ten blonďatý mladík, co ji v tomhle smyšleném světě tak vytrvale pronásledoval. Překvapeně vydechla. „Co… co tady děláš?“ Všimla si, že jí pevně svírá zápěstí. „Pustil bys mě?“ zeptala se opatrně.
   Zavrtěl hlavou. V jeho očích bylo cosi ďábelského. „Vida, vida, takže ty jsi náčelníkova dcera. Nedalo mi příliš práce tě najít. Nezahladila jsi po sobě stopy, Pocahontas.“ Zaúpěla. Takže i on té pitomé báchorce uvěřil. A Kirkland stejně drsným, úlisným hlasem pokračoval: „Dnes ráno zabili jednoho z našich mužů. Vůdce indiánů měl za to, že jeho dcera byla unesena bělochy.“
   Zatrnulo v ní. Ale s tím já přece neměla vůbec nic… Zasykla, jak zesílil stisk. Na svou obranu neřekla nic, nemělo by to smysl. Nejistě se rozhlédla po zeleném prostranství. Byl sám, plný odhodlání a hněvu.
   „Za ten čin tvoji lidé zaplatí životem,“ zavrčel a stále ji tisknul. Sledovala ho klidným pohledem, v jejích očích se nezaleskla jediná slza. Vyložil si to po svém.
   Zatraceně, jak jsem si mohla nevšimnout, že má u sebe provaz! Zasyčela, když jí ho pořádně utáhl kolem rukou.
   „Náčelník se nespletl. Jeho dcera… je v našich rukou,“ prohlásil sladce a pak přešel do velitelského tónu. „Vstávej!“
   Škubala sebou, nechtěla poslechnout. Váhala, jestli má zakřičet. Kdyby se jí podařilo přivolat někoho z Piktů, dopadne to příšerně. A jak má přesvědčit toho Angličana, když je zaslepený vztekem?
   Musel velice dobře vědět, co dělá. Jeho pohyby byly rázné a přímé. Vytáhl ji na nohy, a protože si byl dobře vědom možného nebezpečí, udělal si z jednoho ze šátků roubík a druhým zavázal dívce oči. Nechtěl riskovat, že se mu přeci jen vytrhne a opět zmizí, ani že přivolá některého z pomalovaných, nevyvázl by pak životem.
   Eileen zpanikařila. Co chce proboha dělat? Kam mě to vleče? Nic neviděla, musela mu důvěřovat. Vyvedl ji ze zelené mýtinky, slyšela, jak jí pod bosýma nohama křupe jehličí. Ach, dobrý bože, jen ať nevyvede nějakou pitomost!

   Funěla, jak se sotva držela na nohou, byla zesláblá. Vždy s ní malinko zacloumal. Vůbec mu nevadilo, že ji trápí.
   Přivedl ji do pevnosti, do jednoho ze stanů. Když na něj mohla znovu pohlédnout, málem se jí z toho samolibého šklebu obrátil žaludek naruby.
   „Vaši bojovníci zabili našeho. Zaplatí za to do jednoho. Ale než zemřou, všichni uvidí tvoje mrtvé tělo. Užij si dnešní noc. Bude tvá poslední.“
   Zalapala po dechu. „Co… cože? Já přece o té popravě nevěděla! Můžu to urovnat!“ Uvědomovala si, že začíná jít do tuhého.
   Rozmáchl se rukou, instinktivně uhnula hlavou. „Tomu muži tím život nevrátíš! Já u toho byl, celé jsem to viděl. Vy nejste lidé. Jste zvířata! A ta… se loví,“ prohlásil chladně a zadíval se jí do očí. „Nepros, neustoupím. Jsi jako divoká šelma, tak zakusíš na vlastní kůži krutou bolest… prokletá divoško!“

   Opustil stan. Zrzka se pokoušela vyprostit z pout, ale marně. Dali mě na řetěz… jako psa. A teď… se mě chtějí zbavit. Příliš vysoká cena za jeden nevyřízený vzkaz. Jen ji to utvrdilo v tom, co si až do oné doby o Arthurovi Kirklandovi myslela. Bylo jasné, že ji nechá hladovět a o vodu nemohla vůbec žádat. Usnula, když ji přemohly křeče do břicha, aby byla probuzena dotykem rukou podlého Angličana. Arthure… Kirklande… měj rozum… nedělej to.
   Unaveně se na něho podívala. Její ústa žádala o trochu vody. Nechal dívku napít a pak jí jemně přejel dlaní po tváři. „Rozmyslel jsem si to,“ prohlásil opatrně a přitáhl dívku k sobě blíž. „Nezasloužíš si zemřít u kůlu.“
   Vděčně na něho pohlédla. V tu chvíli vytáhl z malé kapsy nůž a bodl rusovlásku do břicha. Rozkašlala se. „Jak… jsi… mohl?“ Zasténala a zaklonila hlavu. Krev tekla z rány a dívka stále více slábla, než ji uspaly milosrdné mdloby.

Crossover - Myšlenkové bludiště - Eileen - zkouška - Britské vězení po popravě Williama Wallace

   Pokusila se otevřít oči, ale viděla jen odlesky světla. Zaúpěla a trhla rukama, její zápěstí narazila na chladný kov. Přežila jsem ten Kirklandův podlý úskok. Kam mě vzali? Otáčela hlavou, jak se zoufale snažila zjistit, kde je, i když jí bylo jasné, že přes černý šátek toho moc neuvidí. A pak zasykla, když se ozvala ostrá bolest v hrudi. To je přece to místo, kam mě bodl!

   Netušila, že není v místnosti sama, že někdo stojí v rohu a celou dobu s uspokojením sledoval její reakce. Pak ale neznámý vykročil a Eileen konečně zaslechla mužské kroky. „Tak už tě přešla chuť na praní, Skotsko?“ prohlásil s úsměvem blonďatý mladík a spokojeně se šklebil, když sebou rusovláska opět trhla.
   To je Kirkland. A řekl mi Skotsko. Počkat! Něco tu nehraje… ten před ním mě neznal, byl přesvědčený, že jsem indiánka… takže tohle… je jiný sen nebo vzpomínka. Vydechla. Musela zjistit, ve které době se nachází. Že skončila v žaláři, jí bylo jasné už v první minutě.
   „Jsem rád, že ses zklidnila.“ Mladý muž se skláněl nad ní. „Poslouchat ty tvoje urážky nebyl žádný med. Vy Skoti tak hrozně rádi provokujete. A ty buď ráda, že jsi národ, protože jsi mohla skončit zrovna tak, jako ten Wallace.“ S ledovým klidem sledoval, jak jí po tváři stekla zbloudilá slza.
   „Williame,“ zašeptala, jak si uvědomila, že zrovna prožívá jednu ze svých nejhorších vzpomínek. Angličan se na ni díval a mlčel. Zasténala. „Moje břicho…“
   Zamračil se. „Nemysli si, že ti na to skočim!“
   Zrzka sebou zamlela. „Hodláš mě tu nechat umřít v bolestech?“
   „Ale vždyť ty nem…,“ začal, ale pak se zarazil a přiklekl k ní. Dotýkal se jí na břiše, zasípala. Rozevřená dlaň se mu zbarvila červeně. „Krvácíš,“ vydechl překvapeně. „Někdo si dal záležet.“
   Jo, ty. Zaúpěla. Udělá něco nebo ne?
   Arthur Kirkland hodnotil situaci. Na jedné straně tu měl zajatkyni, kterou si nemohl dovolit nechat pláchnout, ale na straně druhé těžce zraněnou dívku. „Nejspíš tě někdo bodl během té bitvy, a jak ses špatně nahnula, rána se ti otevřela.“
   Donutila se přikývnout. „Kirklande… chceš mě nechat vykrvácet?“ Řekla to odevzdaně, jak nevěřila, že by přišla jiná než kladná odpověď.
   „Obvazy mám nahoře,“ ucedil a začal ji vyprošťovat z okovů. Šátek jí nesundal, místo toho jí poručil, aby se ho pořádně chytila kolem krku.
   „Nevidím na tebe… nevím, kam mám dát ruce,“ pronesla zoufale a snažila se ho dotknout. Nastavil jí ruku, takže ho do ní jemně šťouchla.
   „Víš, Skotsko, já bych nerad, abys vyvedla nějakou pitomost.“ Pousmál se a nechal ji tápat.
   „Kdybych tě chtěla škrtit, nemyslíš si, že už bych to udělala? Jsem strašně zesláblá. Kirklande… prosím… aspoň jednou v životě se zachovej jako člověk!“
   Britský mladík jí nakonec vyhověl. S ulehčeným vydechnutím ho objala kolem krku, aby ji mohl vzít do náruče a vynést po schodech nahoru do jednoho z pokojů. Položil ji do měkké postele. Nechala ruce volně podél těla a zavřela oči.

   Blonďatý mladík se brzy vrátil s obvazy, umyvadlem plným čisté vody a s léčivou tinkturou. Dívka ho nevnímala. Překvapilo ho, že skutečně zůstala ležet na místě a nepohnula se ani o píď. Kdo jí to mohl udělat?
   Vyhrnul jí svrchní oděv. Zhrozil se, rána vypadala ošklivě. Nevolal mastičkáře, nechtěl riskovat, že se Alastair O´Leary dozví o zmizení své sestry dřív, než bude bezpodmínečně nutné. Namočil silný pruh plátna do vody, skláněl se nad dívkou, aby jí mohl otřít krev kolem rány. Dívka zasténala a vymrštila proti němu ruku, duchapřítomně ji chytil. Pochybuju, že tohle byl cílený útok. Ušklíbl se v duchu a pokračoval. Ještě několikrát musel zablokovat její rozevřenou dlaň, než byl prostor kolem rány konečně čistý.
   „Skotsko, teď tě prosím, abys vydržela, zabolí to.“
   S hrůzou v očích se na něj podívala. „Proboha svatého, zavolej doktora!“ vydechla zoufale.
   „Nesmí o tobě nikdo vědět.“ Arthur Kirkland nesouhlasně zavrtěl hlavou.
   Zrzky se začínala zmocňovat panika. „Jestli… jestli mi něco uděláš, tak přísahám… přísahám ti… že tě zabiju!“
   Mávl nad tím rukou. „Prosím tě, Skotsko, děláš, jako bych se za ta staletí nic nenaučil!“ odsekl popuzeně a strčil jí pod nos srolovaný šátek. „Skousni to!“
   Polkla. „Ale ty nejsi doktor,“ pípla, ale poslechla. Pro jistotu udělal na šátku uzel, než dívce přiložil kousek látky namočené do léčivé tinktury k ráně. Pálilo to, mladík si toho byl vědom.
   „Vydrž, přejde to.“ Neuměl utěšovat, ale rusovlasé mu bylo líto. Viděl, jak se na posteli svíjí a bolestně sténá. „Promiň, ale zanítilo by se to,“ zašeptal spíš pro sebe, pak Eileen začal utahovat obvazy kolem zraněného břicha. Poté jí shrnul vrchní část oblečení zase dolů a sáhl po čistém kusu látky, aby dívce otřel slzy. Zaúpěla a upírala na něj prosebný pohled. „Ale no tak, to si říkáš silná Skotka?“ Pousmál se a zbavil dívku roubíku.
   Zamračila se na něho. „Taky bys řval bolestí, kdyby se to stalo tobě!“ namítla a pořádně se rozhlédla kolem sebe. Jsem tak zničená, že nebudu moct ani vstát. Jenomže jemu to nemůžu vyčítat, když se mě dotklo nějaké jeho jiné já.
   Rána ji znovu zabolela, sáhla na ni rukou. Arthur ji za ni jemně vzal a podržel ji ve své. Překvapilo ji to, ovšem jen do chvíle, než sáhl pro něco hnědého a dlouhého na opačnou stranu postele. Pokusila se mu vyškubnout, přitom jí v ráně znovu bolestivě zaškubalo.
   Zajíkla se, když se k ní přiblížil s lankem v ruce. „Prosím ne… nespoutávej mě, neuteču,“ zašeptala odevzdaně, při tom mu hleděla zpříma do očí, v těch jejích se už opět zračilo několik slz.
   Povzdychl si. „Promiň, Skotsko, ale já ti nevěřím.“ Utáhl jí provaz kolem zápěstí a uklidil věci z pokoje. Pak odešel a zanechal ji samotnou.

   Z polosedu si opět lehla. Její pohled byl plný zklamání. Jsem jen cenný vězeň, o kterého se musíš starat, nic víc pro tebe neznamenám, pomyslela si s neskrývanou hořkostí, než zavřela oči. Jsem mu teď vydána na milost.

   Zraněné břicho ji bolelo, během těch dní strávených na lůžku Arthura Kirklanda mnohokrát proklela, neustoupil. Musela se od něj nechat krmit, snášet jeho dotyky a drzé poznámky. Neměla sílu k žádnému odporu, ale zarazilo ji, že si toho Angličan nevšiml. Jak jen jsem si mohla myslet, že by Skoti a Angličané mohli být přátelé? Taková hloupost.

   Když za ní znovu přišel s miskou plnou jídla, propálila ho pohledem. „Jak dlouho ještě?“ Pokrčil rameny. Ten nenávistnej pohled nevěstí vůbec nic dobrýho. Vzdychla a promnula si prsty. „Hlídáš mě jako ohař, Kirklande. Máš to zapotřebí?“
   Přikývl a sáhl jí na obvazy, pár jich odmotal, aby se podíval na ránu. „Hojí se to,“ zamumlal a vyměnil jí je. Zaúpěla. Nedbal na to. Byl si jistý, že jakmile by Skotsko nabrala dostatek sil, pláchla by mu.
   „Alespoň jednou v životě poslouchej…“ Zbytek věty zrzka polkla. Nemá to smysl, ale alespoň mi neubližuje fyzicky.
   Nechala se nakrmit. Večer jí nechá připravit lázeň, ale zase bude číhat před pokojem jako hladová kočka. A zas a znovu, stále to samé. Už neměla sílu přesvědčovat ho, že tímhle jednáním jí ubližuje daleko víc, než kdyby se jí jen vysmíval. Nenávidím tě, Arthure Kirklande.

   Britský mladík ztěžka dosedl do masivní, bohatě zdobené židle ve své pracovně. Blízkost té drzé zrzky ho ničila. Sice tu byla zatím jen pár dní, ale už mu stačila pořádně hnout žlučí, i když byl rád, že rána se zaceluje. Ještě mi za to poděkuješ. Přistihl se, jak zírá do prázdna. Už ji nehlídal, ne, byla to jakási zvláštní touha být té divošce nablízku. Už u ní proseděl několik nocí. Strašně ho svádělo začít Eileen hladit a jednoho večera ho jeho podvědomé touhy přemohly. A možná právě to byla chvíle, kdy si uvědomil, že ji přestává brát jako zajatce, jako vítěznou kořist. „Dělám pro tebe první poslední, Eileen O´Leary, a ty mi oplácíš nevděkem a nenávistnými pohledy. Ale přijde den, kdy tě zlomím,“ zamumlal tiše a dotkl se rukou spánku.

   Rusovláska unaveně vzdychla a se značnými obtížemi se přetočila na druhý bok. „Pořád mě tu drží jako zvíře. Kdyby mi zkusil důvěřovat, přemohla bych v sobě to nutkání zarazit mu svojí nohu do zadku.“
   Potřásla hlavou. Musela uznat, že Angličan alespoň trochu léčit umí. Rána se pomalu hojila. Dívka nevěděla, kolik dní už uběhlo od prohrané bitvy a začátku jejího ponižujícího zajetí, ale byla tu jedna skutečnost, která ji začínala děsit. Vkrádá se mi do snů a mám pocit, že se nade mnou sklání. Pořád vídám v duchu ty zvláštní zelené oči. Povzdychla si. Nechtěla už na něho myslet.

   Jen o několik minut později ji přišel navštívit, tentokrát však s sebou nenesl žádné jídlo. Neuznala ho za hodna pohledu. „Necháš mě protáhnout, nebo si mám počkat až na večer?“ prohlásila drze. Budou nějaké následky? Bylo jí to jedno.
   Pokrčil rameny. „Děláš mi to jen těžší, Skotsko…“
   Ta jediná věta dívce stačila. Vztekle zaúpěla a odvrátila od něj hlavu. Chvíli se na ni díval a pak ji začal opatrně hladit po tváři. Přivřela oči pod tím dotykem. „Nesahej na mě!“ prskla vzápětí.
   „Nebuď tak protivná!“ Oplatil jí stejným tónem.
   Kdyby mu tak mohla vrazit pořádnou facku, takovou, až by se mu před očima zatmělo, nic si v dané chvíli nepřála víc než právě tohle. Neposlechl, dotknul se jí na hrdle. Zaškrtila by ho, kdyby mohla. „Hele, tak fajn, uděláme to jinak,“ zabručela, aniž se na něho podívala. „Odmítám s tebou mluvit, dokud se nepřestaneš chovat jako žalářník. A naposledy tě žádám, abys domluvil svý ruce, co bezostyšně šmátrá po mým krku.“
   Neposlechl, znovu jí přiložil rozpálenou dlaň na tvář. „Skotsko, podívej se na mě.“ Domlouval jí, ale tvrdošíjně ho odmítala. Přestávalo se mu tohle její vzdorovité chování líbit. „Proč se mi bráníš? Vždyť stejně proti tomu nic nezmůžeš.“
   Kdyby Arthur Kirkland neignoroval Eileenin úšklebek, ušetřil by si prudkou bolest v dolních partiích. Zrzka totiž rychle skrčila nohu a vykopla ji ve směru Angličanova rozkroku. Vztekle zasyčel, obrátil ji čelem k sobě a popadl prohnanou dívku za ramena.
   V zelených očích plála zuřivost, temné, černé oči Skotska vyjadřovaly smutek. Teď už mi ani sám Bůh nepomůže, pomyslela si a z úst jí unikl sten. Neodvažovala se hádat, co rozběsněný mladík udělá. Ten se k ní, stále ještě plný vzteku, náhle sklonil a začal ji hladově líbat. Ztuhla, byla v šoku. On mě políbil. Její potlačovaná touha znovu vyplula na povrch, jako by si dívka s jistotou uvědomovala, že blonďatý hoch jí nechce ublížit. Eileen mu začala váhavě oplácet polibky a její tělo se zachvělo.
   Za chvíli se od ní odtáhl. Zelené oči nepřestávaly planout, ale z děsivého ohně se pomalu stávala šelmovská světýlka.
   Zrzka překvapeně vydechla, když mladý Angličan začal rozmotávat uzel na provaze utaženém kolem dívčiných zápěstí. „Asi… ti začínám věřit,“ pronesl pomalu, hodil lanko za sebe a znovu se k ní sklonil.
   Už neváhala a položila mu ruce kolem krku. Ta strašná spalující touha mě táhne k němu. Arthure!

   Přivírala oči, mladík jejich polibky prohloubil. Spustila ruce volně podél těla a podívala se na svého věznitele. Po vzteku už nebylo ani památky. Zelené oválky byly plné něhy a laskavosti. A pak se rusovláska zarazila, když ucítila vánek. Rychle chytila Angličana za ruce. „Arthure… rozplýváš… rozplýváš se mi před očima,“ vydechla zoufale a s hrůzou sledovala překvapený výraz v jeho očích a pomalu se rozostřující místnost.

   Kapitoly: 1