Přípravna Španělsko - pár Carmen - Ludwig

Crossover - Myšlenkové bludiště - Carmen - zkouška - slepá vojanda

   Černovlasá dívka otevřela oči a obezřetně prohmatala prostor kolem sebe. Vlahá zelená tráva, nic podezřelého. Před mladou ženou byl val, přestože nedokázala určit, zda byl postavený uměle, nebo si tak s krajinou pohrála příroda. Někdo asi neměl kam odhazovat hlínu, pomyslela si Španělsko a rozhodla se nakouknout přes nahromaděnou zeminu do dálky. Rychle a obratně se zapřela za vrcholek valu a vytáhla se nahoru. Když přehoupla jednu nohu přes okraj, ozval se výbuch a dívku oslepilo ostré světlo.
   Carmen přepadla přes val a její bezvládné tělo válelo sudy až k malému jezírku pod sebou. Zablátila si vojenskou uniformu, o níž ani nevěděla, že ji má na sobě. Když se po chvilce vzpamatovala, sáhla rukou do prázdna, a až po chvíli marného pátrání vnořila svou dlaň do vody.

   Jakmile otevřela oči, začalo ji v nich štípat. Pokusila se rozhlédnout, ale zjistila, že vůbec nic nevidí. „Jsem slepá!“ vydechla zděšeně a rukama se snažila nahmátnout nějakou oporu. Kolem ní byly jen trsy trávy a kyprá půda.
   Po několika minutách marného snažení přestala dívka pátrat. Natáhla ruce do trávy a pevně zavřela oči. Pak milosrdná temnota dovolila, aby se jí zmocnil spánek.

   Jeden z nepřátelských vojáků se vydal na obhlídku. Měl zaručené zprávy, že oblast bude klidná. Jeho úkolem bylo střežit dobyté území a hlásit vše jen trochu podezřelé. On sám měl největší zájem na tom, aby mu neproklouzla ani myš. Byl představitelem německého národa a nesl na bedrech tíži nesmrtelnosti a nesmírné zodpovědnosti. A nyní, za války, byla zodpovědnost zapotřebí víc než kdy jindy.

   Přešel údolí. Řekl si, že se trochu osvěží u nevelkého jezírka, ale všiml si bezvládně ležícího těla opodál. Ludwig Beillschmidt byl především voják, takže opatrnost byla u něho hned na prvním místě. Jednu ruku opatrně pokládal na nůž, zatímco se přibližoval k ležící osobě. Třeba je mrtvá, napadlo ho, když si přiklekl k neznámé a shledal, že je to žena.
   Sáhl jí na krk, nahmatal tep, to zvýšilo jeho ostražitost. Je v nepřátelských barvách.

   Překvapeně vydechl, když se španělská dívka pohnula. Otevřela oči a z úst jí uniklo zasténání. Mladík k ní přiklekl ze strany, takže ho nemohla vidět. Kam se tedy dívala? V jejich okolí nikdo nebyl, jen nízká tráva a průzračně čistá voda.
   Ludwig si všiml, že se cizince spustil z očí proud slzí a pocítil tichou výtku od svědomí. Správně by měl tu mladou vojandu vzít do nejbližších kasáren a nechat vedení, aby rozhodlo, co s tou ne tak úplně nevinnou osůbkou bude dál, jenže teď se mu sevřelo hrdlo. Nemohl to udělat.
   „Slečno?“
   Zlehka se jí dotkl na zádech. Prudce se otočila a on se setkal s pohledem oříškově hnědých očí. Znejistěla. Nevěděl, co si má myslet. Zopakoval svou otázku a dívka po něm natáhla ruku. Dotkl se jí. „Kdo jste, pane?“ vydechla a hmatala volnou rukou kolem sebe.
   A tehdy došla Ludwigovi hořká pravda. Ta dívka je slepá.
   „Němec,“ řekl nepřítomně a pomyslel si, že nepřátelskou vojínku potrestal osud až příliš přísně.
   Mladá žena přikývla, v obličeji neměla ani jediný náznak strachu. Potom však bolestně zasténala, jak jí slunce zazářilo do nevidomých očí. „To světlo… je moc prudké. Nevydržím se do něho dívat.“
   „Mám tu šátek,“ navrhl opatrně Německo a cítil, jak mu cizinka stiskla ruku pevněji, vytáhl ho tedy z kapsy a osušil jí slzy. Měl ho pro případ nouze, kdyby potřeboval zastavit nenadálé krvácení, teď s ním však dívce zavázal oči a přitom se jí dotkl rukou na šíji.
   „Nemůžete tady zůstat,“ pronesl klidně a čekal na zpětnou reakci.
   „Já vím.“ Dívka si hlasitě povzdychla. Ten výbuch musel být od granátu, je tedy válka. Chvíli přemýšlela. „Vezmete mě domů, cizinče?“
   Zaváhal. Měl by jí říct pravdu. „Já jsem voják, slečno,“ nakousl opatrně. „A vy jste pro mě nepřítel.“
   „Jak to myslíte?“ vyhrkla, tvářila se vyplašeně.
   „Tím… tím chci jen říct, že i vy jste v aktivní službě,“ vykoktal ze sebe blonďatý mladík. Dívka jeho ruku nepouštěla. Aby jí dokázal, že mluví pravdu, nechal černovlásku, aby si ohmatala nášivky na uniformě.
   Pochopila a smutně přikývla. „Vydáte mě jim?“
   Následovalo opět kratičké zaváhání. „Ne, už jste si vytrpěla dost. Vezmu vás s sebou ke strážní věži, nedaleko je malý domek pro hlídače.“
   Na tváři se jí objevil výraz vděčnosti. „Jste šlechetný, cizinče. Věřím vám.“
   Natáhla k němu ruku. Pochopil to špatně a pomohl jí vstát. „Jmenuju se Carmen,“ pronesla nejistě.
   Němec ji podepřel. „Já jsem Ludwig.“

   Černovlasá se o něho opírala. Německo si dával dobrý pozor, aby neklopýtla. Zjistil, že u sebe neměla nic nebezpečného a baret jí musel někde sklouznout z hlavy. Tohle byla její domovská půda. Kdyby tomu bylo jinak, už by ji vítězoslavně vedl vojákům jako válečnou kořist, daň za obléhání Španělska, ale takhle to nešlo. Tak dívka byla neškodná, moc dobře si to uvědomoval.

   Carmen kráčela nejistě. Hlavou jí vířilo spoustu myšlenek. Jistěže tomu muži, Ludwigovi, nevěřila, ani mu věřit nemohla, když stáli každý na jiné straně barikády. A kdyby se náhodou rozhodl, že ji bude vyslýchat a třeba i mučit, nevzmohla by proti tomu vůbec nic. Zatím se však mladík choval mile a ohleduplně. Nemohla dělat nic jiného, než se svěřit do jeho rukou.

   Domek byl malý a útulný. Cizinec usadil dívku na židli a začal se prohrabávat v malé bedýnce. „Co je to za zvuk?“ zeptala se černovlasá nejistě.
   „Otvírám lékárničku,“ pronesl mladík s úsměvem. „Ošklivě jste se potloukla, slečno,“ vysvětloval jí. „Mám kurz první pomoci, takže vám vyčistím ty rány.“
   Přikývla, přestože v ní malinko zatrnulo. Dostala strach. Kdokoli teď mohl využít její bezmoci. Nemohla se spolehnout vůbec na nikoho. A když rachot nakonec ustal, černovláska se rozklepala.
   Mladík k ní přistoupil. Viděl, jak se třese, a chvíli sledoval ty těkající oříškově hnědé oči a jen lehce pootevřená chvějící se ústa. Neboj se, krásko, já ti nechci ublížit, pomyslel si v duchu a dotkl se jí na rameni, instinktivně sebou trhla.
   „Sundej si tu košili,“ požádal ji.
   Zavrtěla hlavou, nechtěla ho poslechnout. Nesvléknu se před cizím mužem, to neudělám!
   Německo si povzdychl. „Neptal jsem se na názor,“ ucedil a rozevřel dívce ruce, kterými si chránila břicho.
   Uniklo jí zasténání. „Né, prosím!“
   Mlčel, bylo to tak nejlepší. S velikým úsilím černovlásce rozepnul a stáhl vrchní část uniformy. Jeho podezření bylo správné, některá drobná zranění už postřehl, ale podle rukávu už z části nasáklého krví mu došlo, že mladá žena bude potřebovat důkladné ošetření. Španělsko z něho měla strach, to bylo víc než jisté. Stále ji nemohl přimět k tomu, aby si rukou nezakrývala tělo. Potřásl hlavou. Bude to spíš jako očistec.

   Namočil mokrou houbu do studené vody a začal cizince otírat ruce, nelíbilo se jí to. „Ale no tak… seď klidně… vždyť ti nic nedělám!“ Už začínal ztrácet trpělivost. Bylo mu jasné, že se před ním dívka stydí. Ta se choulila na židli s výrazem trápeného zvířátka. Povzdychl si a pohladil ji po tváři. „Carmen,“ pronesl laskavě a doufal, že cizinka konečně pochopí. „Já ti nechci ubližovat.“
   Černovláska se malinko zastyděla a svěsila hlavu. Je to Němec.

   Ludwig zjistil, že se španělská dívka konečně trochu uklidnila. Zavřela oči a několik minut se vůbec nepohnula. „Slečno?“ zeptal se jí Německo starostlivě a přejel jí po paži. Měla všude oděrky a odřeniny. Vytáhl obvaz, aby zastavil drobné krvácení na levém předloktí. Dívka ucukla, ale když uslyšela zavrčení, tiše zamumlala: „Odpusťte mi prosím.“
   Usmál se na ni. „Já chápu, že se bojíš a bereš mě jako nepřítele. Jenže když ti neošetřím ty rány, zanítí se to.“
   Přikývla. Nemůžu mu důvěřovat, nejde to! „Já… já jenom…“ Nevěděla, co má říct.
   Německo se zašklebil a znovu se k dívce sklonil, aby ošetřil krvácející rány a namazal odřeniny bylinnou mastí, s jejíž recepturou ho kdysi dávno seznámil Antonio. Teď cizince trochu hnědozelené břečky mázl i na tvář a rychle strhnul dívce ruku, když se pokusila dotknout obličeje. „Ne, nestírej si to! Je to léčivá mastička… rychleji se ti to zahojí.“
   Carmen polkla, ale už neodporovala. Němec jí vyhrnul nohavice, potom ošetřil potlučená kolena a odřeniny na lýtkách. Pak si zamnul ruce. „Tak, hotovo! Padala jsi šikovně… sedřela sis ruce a nohy, ale na žádné vnitřní zranění to nevypadá.“
   „Děkuju,“ hlesla černovláska a zavrtala pohled do země. „A… už si můžu navléct zpátky košili?“ zeptala se nejistě.
   „Počkej, až ta mast trochu zaschne,“ povzdychl si blonďatý mladík.
   „Když já…“ Zmlkla. Nechci před ním zůstat polonahá! Otřásla se. Cizinec jí neubližoval, ale opakovaně ji přiváděl do rozpaků. Možná právě teď bezostyšně civí na její téměř odhalené tělo. Mladá žena tak soudila podle ticha, které náhle zavládlo. Opatrně si přejela prsty pravé ruky po levé paži, opravdu na ní měla obvaz! Stará se o mě, ale proč? Asi jsem v něm vyvolala soucit, pomyslela si Španělsko a znovu si instinktivně přitiskla ruce k tělu.

   Odmítala něco sníst, nechtěla se ani ničeho napít. Ludwig se nepídil po důvodu. Opatrně černovlasou na židli nadzvedl a pak vzal překvapenou dívku do náruče, vyděsilo ji to. „Kam mě neseš?“ Neodpověděl jí. Zachvěla se, když ji o chvíli později posadil na postel a požádal ji, aby položila ruce volně podél těla. Co bude teď? Co se mnou ten muž zamýšlí?
   Carmen se krčila u stěny, blonďák děvčeti pro uklidnění přejel prsty po tváři. „Mám tady pár náhradních, a rozhodně teplejších košil,“ vysvětlil jí. „V té špinavé uniformě tady ležet nemůžeš.“
   „Já se svlékat nehodlám!“ ohradila se okamžitě španělská dívka.
   Německo si vzdychl, ale ještě předtím sňal dívce z očí šátek, protože slunce už venku mizelo za obzorem, pak protočil oči v sloup. „No tak fajn, ale bude ti zima.“
   Mlčela. Mladík jí pomohl s leháním a potom mladou ženu přikryl dekou. Stočila se do klubíčka. Pořád mám z něho strach.

   Netrvalo dlouho a snědá dívka se opravdu začala klepat zimou. Podcenila teplotu v místnosti, ale zdráhala se přiznat chybu. Nakonec se ale její nesmělý hlásek přeci jen ozval: „Pane?“
   Ludwig se usmál, čekal to. Pomalými kroky přistoupil k posteli a nahmatal v dece dívčiny dlaně, které jemně stiskl. „Copak bys ráda?“
   Carmen se zastyděla. Chovala se nespravedlivě, ale stále měla v živé paměti jednání Němců za španělské občanské války. Mlčela. Německu cukaly koutky, ale zasmát nahlas se neodvážil. „Mám tě zahřát?“ Viděl, jak sebou trhla, a v očích mu šibalsky zajiskřilo. „Ani se tě nedotknu,“ slíbil, samozřejmě mu nevěřila.
   „Jak bys to chtěl udělat?“ zeptala se pochybovačně a nakrčila nosík.
   Už se tolik neostýchala. Nevadilo mu, že mu cizinka začala tykat. Mnohem více ho zaráželo její ne příliš obvyklé jméno… Carmen. Ne, to nemůže být Antoniova sestra! Nejsou si vůbec podobní! Ale na druhou stranu… Španělsko mi tvrdil, že je adoptovaná.
   Rozhodl se, že se jí zítra pozeptá na rodinu, chtěl si být jistý. Pousmál se, věděl, že drží černovlásku pořád ještě v nejistotě. „Třeba takhle?“ Rychle si sundal boty a vlezl si k zachumlané osůbce, pak ji k sobě pevně přitiskl i s dekou. Vyjekla a zamlela sebou. „Vyber si… teplo nebo zima?“
   Uchechtl se, zatvářila se nešťastně. „Ludwigu,“ zakňourala nejistě, nevěděla, zda si ho může dovolit oslovit. Potěšilo ho to.
   „Pokus se usnout. Neodejdu.“ Dívka přikývla a nechala se držet. Brzy na ni dolehla únava.
   Carmen během noci trochu pookřála. Německo se k ní choval ohleduplně a na nic se nevyptával. Byla z něho nervózní, ale už se ho nebála. Zkusím mu důvěřovat, umínila si v duchu.

   Ráno dostala hrnek se studeným mlékem. Mladá žena ho pevně uchopila oběma rukama. Měla sama ze sebe špatný pocit. Ona byla ta, kdo vedl rebely proti generálu Francovi, tomu vetřelci, co se pokoušel znesvětit jejich půdu. To ona dávala rozkazy a rozhodovala o většině vojenských operací proti Francovým hordám. To jí se podařilo zabránit postupu Němců do vnitrozemí. A teď tu seděla skleslá, bez života, odkázaná na pomoc druhých.
   Mohla mluvit o štěstí, že ji našel zrovna tenhle mládenec. Někdo jiný na jeho místě by ji nejspíš vydal hlavnímu veliteli, o němž slyšela hrozné zvěsti. Národ Německa ji během války často děsil ve snech a během občanské války ve Španělsku se Carmen Carriedo dostala do jeho rukou. I teď při vzpomínce na něj sevřela ruku v pěst. Tak strašně toho arogantního blonďáka nenávidím!

   Když poprvé uslyšela jméno Ludwig, nepojala podezření, bylo to přece docela běžné německé jméno. Carmen neměla důvod znepokojovat se víc, než bylo bezpodmínečně nutné. On se nezajímal o ni, ona neměla potřebu vyptávat se ho, přestože tu bylo spoustu věcí, které jí ležely v hlavě.
   „Ludwigu?“ Odpověď nepřicházela. Španělsko s obtížemi vstala. Úplně zapomněla, že jí ráno sdělil, že jde prohledat okolí a do hodiny bude zpátky. Čas v ztichlém pokoji ubíhal tak strašně pomalu.
   Černovlasá se dotkla rukou obličeje a úlevně si vydechla. Jakmile ráno otevřela oči, udeřilo ji do nich prudké světlo, které do domku vpouštělo otevřené okno. Mladík zaslechl dívčino naříkání a hned jí uvázal přes oči šátek.
   „Ty oči mě strašně pálí. Nerozumím tomu.“ Neodpověděl jí, nejspíš sám neznal odpověď. Ani ve snu by ho nenapadlo, že dívčino tělo se velice pomalu uzdravuje. Národy netrápila zranění nijak dlouho, jejich orgány se dokázaly regenerovat a po ošklivějších nehodách zůstávaly jen bledé jizvy a dlouhé šrámy.

   Mladá žena nechtěla Němci prozradit, kým ve skutečnosti je. Teď probíhala válka, ale která? Jakou roli by v ní hrála? A co kdyby ji podrobil krutému výslechu, až by zjistil, kdo ve skutečnosti velel španělské povstalecké armádě?
   „Jsme nepřátelé, tak to řekl,“ vydechla sklesle a potřásla hlavou. Ošetřené rány pálily, znamenalo to, že se hojí.
   Dívka se rozhodla projít se po místnosti, aby si nepřipadala tak nemotorná. Opatrně se dotýkala rukou zdí, studily. Pak se zakopla, ale nedopadla, zachytila se skříně a zůstala v pokleku. „Jsi v pořádku?“ Zaslechla hlas svého nynějšího ochránce.
   „Nejsem nesamostatná,“ zasyčela černovláska a pokusila se vstát. Přes veškeré její protesty ji podepřel a pomohl jí na židli.
   „Mohla ses zranit. Co bys dělala, kdybych nepřišel, kdyby se venku něco stalo?“ Ludwig sice nepostřehl, že Carmen polkla nadávku, ale stejně vyčetl z její tváře vztek.
   „Nic mi nevyčítej, nejsem tvoje dcera!“ prskla zlostně, jak ji štvalo její mizerné postavení.
   Zarazilo ho, jak odtažitě se k němu najednou chová. „Proč tohle děláš?“ odvážil se zeptat černovlásky, ta si jen povzdychla.
   „Já jsem slepá!“ zaúpěla. „Je to pro mě strašné! Vždycky jsem se mohla spoléhat sama na sebe a teď… teď…“ Křečovitě se rozvzlykala.
   Jestliže měl Německo ještě nějaké pochybnosti o tom, zda se ho dívka nesnaží oklamat, v tu chvíli ho opustily, zato zesílilo jeho podezření, že má opravdu v rukou sestru svého dávného přítele. Už neváhal, přiklekl k rozrušené dívce a pevně ji k sobě přitiskl. Vzlykala mu do košile. Bože, já jsem takový hlupák! Čím vším si ta holka asi musela projít a kolik nejistoty jsem jí k tomu ještě přidal?
   Poslouchal dívčin nářek a bylo mu ze sebe špatně, i když neudělal nic, čím by cizince ublížil. Teď už se mi vůbec nechce říkat jí pravdu, vzdychl si, když Španělka po chvíli promluvila.
   „Prosím, řekni mi… co je tohle za válku? Chci vědět, kde jsem se to ocitla,“ zašeptala sotva slyšitelně. Nevěděl, co jí má odpovědět, slova mu nechtěla jít z úst.
   „Probíhá… druhá světová válka,“ řekl opatrně. Španělská slečna okamžitě zbledla a rty se jí zachvěly. Mladík netušil, co to znamená, jisté ale bylo, že od toho okamžiku k němu byla cizinka až neuvěřitelně chladná.

   Carmen se nechala odvést zpátky k posteli, byla zničená. Ten muž patří k Ose! Jsem ztracená! Bědovala v duchu a odmítala se uklidnit. Teď jí konečně mladíkova slova začínala dávat smysl. Tak proto tvrdil, že jsme nepřátelé. Řekl to, protože je válka ve Španělsku!
   Černovlasá se schoulila na deku a potichu vzlykala. Její naděje velmi rychle pohasínala. Co už o mně asi všechno zjistil? Propadala panice. Věděla, že nyní musí být skutečně opatrná, aby tomu muži, kterému už pomalu začínala důvěřovat, neřekla něco skutečně důležitého, něco, co by ho popostrčilo blíž k pravdě. Jen soucit, nic víc v tom být nemůže, opakovala si stále a rukama si objímala břicho.

   Ludwiga ta dívčina náhlá proměna zarážela. Sledoval ji, jak objímá deku pod sebou, jak si její cípy křečovitě tiskne k hrudi. Co jsem proboha řekl, že ji to tak rozrušilo? Zhluboka si vzdychl. Ta dívka nebyla jen vojanda, byla také nesmírně chytrá a citlivá. Německo si musel přiznat, že k ní začíná pociťovat náklonnost.
   „Máš rodinu?“ zeptal se jí náhle, bez většího rozmýšlení, prostě jen tak.
   Do ticha, které nastalo, Španělsko pronesla: „Mám bratra, staršího.“ Odmlčela se a pak dodala: „Bude teď někde v armádě.“
   Mladému vojákovi neuniklo, jak rychle ta slova vyhrkla, jako by si přála zahladit stopy po nechtěném přeřeknutí. Zamračil se. Najednou je tak strašně opatrná. Kdepak, Ludwigu Beillschmidte, tahle vojínka rozhodně není obyčejná!
   Přemýšlel, co udělat dál. Věděl, že soužití s tím děvčetem bude teď o to složitější, když mu přestala důvěřovat. Jestli je to ona, měla by být se svojí rodinou, napadlo ho, ale pak tu myšlenku zavrhl. Nebylo těžké si domyslet, kde by ta temperamentní osůbka skončila. Carmen Carriedo… jsi to skutečně ty?
   Mlčel, dívka také. On v duchu přemýšlel nad rozkazem vydaným generálem Francem, ona plánovala útěk, přestože se rovnal sebevraždě, jenže když by ji mladík odhalil, nečeká ji o moc lepší osud.

   Čím déle mladý voják sledoval otřesenou dívku, tím víc byl odhodlaný zjistit pravdu, a když nastal večer, pomalými kroky přešel k černovlásce. Ušklíbl se, deku měl už notně zablácenou vinou dívčiny špinavé uniformy.
   „Sundej si to oblečení,“ požádal ji klidně, ale už dopředu tušil odpověď. A skutečně… dívka zavrtěla hlavou. Vzdychl si. Chtěl jsem to udělat po dobrém.

   Jakmile Španělsko pochopila, že si Němec skutečně hodlá přivlastnit její oblečení, hlasitě vyjekla a pořádně se po něm ohnala. S naprostým klidem uhnul. Nechtěl použít násilí, ale možná nakonec nedostane na vybranou.
   Carmen zasténala, rozhodla se svou uniformu ubránit stůj co stůj. Ludwigovi se s námahou podařilo rozepnout několik knoflíků na dívčině košili, od černovlasé získal na oplátku škrábanec na paži, který ho už začal svědět.
   „Slečno, naposledy vás žádám po dobrém…“
   V hlase mu zaznělo podráždění, ale dívce to bylo jedno. Teď když věděla, v jak velkém průšvihu se ocitla, byla odhodlaná bránit se až do posledního dechu. „Nedotýkejte se mě!“ vydechla a zasykla, když ji mladík chytil za zápěstí. „Nemáte na to nejmenší právo!“
   „Logicky vzato na to právo mám!“ ucedil blonďák. „Jste totiž válečná kořist, drahá slečno.“
   Už ho to začínalo unavovat. Zatlačil šokovanou dívku na postel. „Neopovažujte se… au!“ vyjekla černovlasá a zamlela sebou. „Neumíte nic jiného než ubližovat ženám, co se nemohou bránit!“
   Německo potlačil chuť si odplivnout. „Neříkej pitomosti!“ vyjel na dívku a zdvojnásobil síly. Nakonec ten boj vyhrál, přestože ukořistění zablácené košile ho stálo poměrně dost energie a další musel vynaložit, když mladou ženu nutil do sedu.

   Proč jsem musela skončit na téhle samotě s nacistou? Carmen v duchu zaúpěla, když ji blonďák zbavil vrchní části oděvu. „Vraťte mi to!“ zasténala, ale její přání vyslyšeno nebylo. Místo něj přišel strohý rozkaz, který ještě znásobil dívčin strach.
   „Lehnout!“ Odmítla a nastal nový boj. Muž sevřel dívce obě zápěstí jednou rukou, aby mohl černovlasé stáhnout ušpiněné kalhoty. Zmítala sebou, a kdyby si voják nedával pozor, několikrát by ho dost citelně nakopla.
   Ludwig si vydechl, když to měl konečně za sebou. Přitiskl dívku k sobě a lehce jí přejel prstem kolem mateřského znaménka pod pravým ramenem, pak mladé ženě podal jedny ze svých náhradních kalhot. Zatrnulo v ní, ale nechala si do nich pomoct. „Tak… a teď dej pěkně ruce do rukávů.“
   Když blonďák děvče pracně oblékl, něžně ho k sobě přivinul. Carmen byla zmatená. „Ne… nedržte mě,“ špitla černovláska, ale Německo na to nedbal.
   „Nechci, aby ses v noci zase klepala,“ utrousil blonďák a pohladil dívku po rameni.
   „Ale já…,“ hlesla, ale pak už raději mlčela. Co se to děje? S ním a se mnou?

   Dlouho jen tak seděli. On ji hladil, ona se od něj čas od času pokusila odtáhnout, ale vždycky se skutálela zpátky do jeho náruče. Po nějaké době mladík vstal s tím, že jde připravit něco k jídlu. Dívka jeho nabídku odmítla. Ludwig se zamračil. „Nechci, abys šla spát s prázdným žaludkem.“ Dalšího protestu se už nedočkal.

   Když se pokoušel vytvořit hemenex, uvědomil si, že měl pravdu. Temperamentní, má staršího bratra, je přehnaně opatrná, měla povstaleckou uniformu a má strach z Němců. Takže je to ona.
   Vydechl si. Jakmile odhalil tohle malé tajemství, nesmírně se mu ulevilo. A pak tu bylo ještě to mateřské znaménko, o kterém mu pověděl Antonio. Nemohl se mýlit.
   Úkosem pohlédl na černovlasé děvče. Choulilo se ke stěně a něco si pro sebe mumlalo. Německo si sáhl na čelo. Věděl, že získat si tuhle divošku nebude vůbec snadné.

   Snad to způsobil ten panický strach z odhalení, že se Španělsko několikrát pokusila utéct, ale Ludwig Beillschmidt její chování chápal. Generál Franco slíbil velice slušnou odměnu za dívčino dopadení. Blonďatému mladíkovi bylo jasné, že dívka to moc dobře ví, ale on ji i přes všechny její drzosti nehodlal vydat vládci země.
   Nespočetněkrát musel dokázat, že je jiný než ostatní. Přijímala to s ostychem a nedůvěrou, ale večer se k němu sama tiskla, i když to mohla být jen jakási podvědomá reakce, a několikrát si nechala vtisknout letmé políbení na ústa.

   Po několika dnech společného přežívání se španělská dívka uklidnila natolik, že si vzpomněla, že ztratila řetízek se stříbrným křížkem. Mladík jí slíbil, že se po něm venku podívá.
   „Kdy… kdy se vlastně rozloučíme?“ zeptala se ho černovlasá nejistě.
   „Až mě můj nadřízený povolá zpátky do Berlína,“ odpověděl jí Ludwig a vtiskl jí do ruky německý kříž. Pak opustil domek a přesvědčil se, že dveře řádně ubednil zvenčí.

   Carmen myšlenky na útěk neopouštěly, ale při svém posledním pokusu si natáhla sval a každý krok jí teď působil nesmírnou bolest. Bylo to zvláštní. Její hlídač jí ani jednou nevynadal, nezakřičel na ni, nezvýšil hlas. Vždy zaslechla jen pobavené: „Ale to snad ne!“ nebo „Tobě se u mě nelíbí?“

   Tiskla v ruce těžký kříž a modlila se, než si uvědomila, že to nebude obyčejný symbol a přejela prsty po hranách. „Ale to je… železný kříž!“ vydechla zděšeně. Od bratra věděla, že se jedná o vojenské vyznamenání, které nedostane každý, to by ovšem znamenalo, že voják, s nímž sdílela lože, je ve skutečnosti vysoce postavený důstojník.
   Dívka znovu přejela prsty po kříži a rty se jí zachvěly. „Proboha!“ vykřikla do ticha, vojenské vyznamenání stále držela v rozevřených dlaních.
   V tu chvíli jí na ramena dopadly něčí ruce. „Už přestaňme s tou hrou, Carmen Carriedo!“

   Nic nechápala, když ji její „ochránce“ vytáhl na nohy a opatrně jí sňal z očí šátek, protože sluneční proud už minul jejich útočiště. Černovlasá se zajíkla a s hrůzou v očích hleděla do tváře… „Německo,“ zašeptala v posvátné hrůze a z očí jí steklo několik slz.
   Překvapeně se na ni podíval. „Ty mě vidíš!“
   V té větě bylo ukryto tolik lásky a něhy, že černovlasá nevěděla, co odpovědět. V hlavě jí hučelo jako v úle, ale nakonec se odvážila zeptat: „Jak dlouho… už to víš?“
   Ludwig Beillschmidt jí věnoval úsměv. „Od první chvíle,“ hlesl a vložil jí do rukou její řetízek. Když se k němu pak Španělsko přitiskla, cítil, že to bylo upřímné objetí. Za ruku ji přivedl k posteli, shodil z nohou boty a natáhl se na matraci. Pak rozechvělé děvče přitiskl k sobě a zašeptal mu do ucha: „Zůstaneme spolu… napořád.“
   Mladá žena přikývla a opřela se o mladíka. Srdce jí bušilo vzrušením. Ať už byla budoucnost jakákoliv, jedním si byla Carmen jistá... s tímhle mužem bude v bezpečí.

Crossover - Myšlenkové bludiště - Carmen - zkouška - krásná pirátka

   Dotkla se zchátralých dřevěných a už notně zaprášených dveří jen zlehka. Ani cedule, která na nich byla upevněná nakřivo, se nedala pořádně přečíst, jak byla celá pokrytá stoletým prachem. Těžko říci, proč si černovláska vybrala právě tyhle dveře, když hned vedle byl čistý, lesknoucí se vchod s pečlivě oprášenou klikou. Možná jí tahle překážka připadala tajemnější, a tím i přitažlivější. Španělsko se pousmála a jemně do rozvrzaného dřeva strčila. V pokoji za ním byla jen neprůhledná tma.
   Dívka chvíli váhala, než vešla dovnitř. Ovanul ji slabounký větřík. Nasála vzduch a překvapeně vydechla, tak moc příjemné to bylo. Teprve potom se mladá žena odvážila rozhlédnout. Byl to skromně zařízený pokojík s nevelkou dřevěnou postelí a napůl otevřenou skříní plnou oblečení. Sotva však černovlasá udělala krok, aby si vše mohla prohlédnout zblízka, místnost se zakymácela. Zhouplo se to!
   Rychle se chytila židle přibité k podlaze, musela počkat, až se pokoj přestane třást. Dvěma dalšími skoky byla u kulatého okénka. Vykoukla z něho ven a uviděla oblohu bez mraků a azurově modré moře. Je to podpalubí!
   Hned se jí dýchalo klidněji, když věděla, že nemusí čelit zemětřesení nebo jiné katastrofě. Pomalými kroky přešla ke skříni, bylo v ní několik kalhot s natrženými, a při bližším zkoumání shledala, že ožužlanými, nohavicemi, spoustu šátků, každý jinak barevný, a pár kousků něčeho, co jen stěží mohla nazývat vrchním oděvem.
   „No páni!“ uchechtla se Španělsko a pustila se do prohlížení šuplat. Mezi dalším haraburdím, pečlivě přikrytým nastříhanými látkami, ležela malá těžká pistole, ze které se nedávno střílelo. „No to se podívejme! Bambitka a jaká pěkná!“

   S každým dalším okamžikem byla Carmen Carriedo rozčarovanější. Našla starý zlatý medailónek, který si okamžitě připnula na krk. Zrcadlo v kajutě neměla, ale nezoufala. Bedlivým zrakem si prohlédla oblečení, které se rozhodně nepodobalo tomu, jež jí přenechali shinigami. Měla na sobě jednoduchou bílou blůzku a lehké plátěné kalhoty. Mladá žena se rozhodla dál prozkoumávat pokoj, byla si jistá, že objeví ještě mnoho zajímavého.
   Zpod postele se při kymácení lodi vykutálelo několik těžkých lahví tvrdé kořalky, v různých koutech nalezla Španělsko pár zapomenutých tretek a pod několika vrstvami dek ležela zdobená dýka.
   Dost bylo zkoumání pokoje, teď chtěla Carmen spatřit tu kocábku, na níž se vlastně plavila. Po vratkých schodech vystoupala na palubu dobře udržované, přestože nesmírně staré, lodi. Ovanul ji čerstvý vzduch prosycený mořskou solí. Mladá žena na malou chvíli přivřela oči. Musela se ocitnout v pohádkovém ráji!

   Černovláska si velice brzy uvědomila, že není sama. Upíraly se na ni oči několika cizích mužů, svalnatých, zjizvených a potetovaných. Carmen se malinko zarazila, ale pak nasadila milý úsměv, aby zakryla nervozitu. Proč tak zírají? Přece není někde něco vidět? Tedy, ne že bych se styděla za těch pár faldíků na zadečku.
   Tomu nápadu se uchechtla. Cizinci si začali sahat na čelo a pak se hlasitě rozchechtali. „No né, vždyť je to naše velitelka!“
   Raději mlčela. Černovlásce se situace přestávala zamlouvat, rozhodně se nechtěla do ničeho zaplést. Vážně velitelka? Co když to na mě jenom hrajou? Nemohla si být ničím jistá. Jenže muži také mlčeli a trapné ticho brzy zaplnilo celou palubu.
   Nakonec mladá žena promluvila. V krku měla obrovský knedlík. „Ehm, no já… obávám se, že vás neznám,“ vydechla šeptem a polkla.
   Jako by do těch zvláštních chlapíků najednou udeřil blesk. Ospalé oči přestaly mžourat a zvědavé civět, posádka byla náhle plna obav.
   „Carlosi, ty mezku! Určitě jsi s tím kormidlem hnul moc a slečna se kvůli tobě praštila do hlavy!“ zahartusil nejsvalnatější z těch drsných chlapů.
   Carmen vycítila šanci, prsty si stiskla hlavu těsně nad levým spánkem a zasípala. „Už to tolik nebolí,“ hlesla a přinutila se usmát.
   „Potrestáte ho?“ ozval se někdo ze skupinky dychtivě.
   Černovlasá se zarazila. „Ne, mohlo se to stát komukoli,“ odvětila a usedla na nabízenou židli. Nejspíš jsem zaujala místo v životě jiné dívky… ale můžu tyhle muže obelhávat?

   Námořníci si posedali na zem naproti ní. Mladá žena se mezi nimi cítila strašně nesvá. Mladík se zjizvenou tváří se po dívčině dovolení dotknul jejích vlasů. „Zdá se, že kapitánka opravdu utrpěla otřes.“
   Dívčiny těkající oči se náhle zastavily. Carmen si v hlubokém zamyšlení připustila, že než vstoupila do těch zaprášených dveří na oné tajemné chodbě, ležela na zemi na boku, ale jak se na té studené podlaze ocitla, to nedokázala odhadnout.
   Vzhlédla, když se něco tmavého zatřepotalo ve větru. Lebka se zkříženými hnáty… pirátská vlajka! Skupinka si všimla, kam dívka upřela pohled. Muži zůstali v očekávání. Doufali, že by se jejich velitelka mohla přeci jen rozpomenout. Ale tyhle upřímné tiché prosby bohužel vyslyšeny nebyly.
   Carmen zůstávala netečná, jen se jí hrdlo ještě trochu víc sevřelo. Přijmou ji tihle lidé alespoň na kratičký čas mezi sebe, nebo ten nestoudný podvod vyjde najevo?

   Velmi rychle pochopila, že muži jí nehodlají ublížit, právě naopak. Vzali úkol vrátit jí co nejrychleji paměť jako svaté poslání. Začali se jí jeden po druhém představovat a také jí vylíčili příběh o jejím otci, kterého však nikdo z nich neznal jménem.
   „V tom medailonku je jeho podobizna, slečno Ann,“ mínil vážně nejstarší člen posádky.
   Zvědavost dívce nedala, aby se do zlatého oválku nakonec skutečně nepodívala. Muž na obrázku jako by jí z oka vypadl. Svého skutečného otce nikdy nepoznala, Antonio ji přijal za svou sestru vlastně jen čirou náhodou. V hlavě jí hučelo. Teprve teď to všechno začínalo dávat smysl. Všechna ta jména… Diego, Carlos, Juan, José, Domingo, André i ta další… patří k mé domovině. Řekli mi, že se jmenuju Ann, ale že to byla podle nich spíš přezdívka… Ann… En… Carmen! Bylo by to možné? Je snad tohle život, který jsem měla žít?
   S bušícím srdcem a neskrývaným vzrušením poslouchala Carmen Carriedo každou bratrovu historku z námořních výprav. Byly všechny tak dobrodružné a děsivé. Marně ho přemlouvala, aby alespoň jedinkrát mohla jet s ním, vždy to odmítl tvrzením, že je to velice nebezpečné. Chápala to, měl o ni strach.
   Černovlasá se jen zlehka dotkla lehce opálené tváře. Dlaň jí okamžitě nasákla teplem. Právě se jí plnil jeden z jejích nejtajnějších snů. Jak moc toužila sevřít v prstech kormidlo, vyšplhat na lodní stěžeň a třeba jen chvíli žít život bez pravidel, který jí šlechtická etiketa odepírala.
   „Slečno?“
   Z úvah ji vytrhl hlas jednoho z mladších členů posádky. Obrátila k němu pohled a z úst jí vyšlo zmatené: „Ano?“
   Mladík beze jména se jí zadíval zpříma do očí. „Měla byste si jet vyzvednout své dědictví,“ hlesl a dívčiny oči se zamžily. Nepočítala s něčím takovým.
   „Ráda bych.“ Smutně pokývala hlavou. „Jenže netuším, kde ho mám hledat,“ přiznala dívka po chvíli pečlivého rozmýšlení.
   Piráti se začali navzájem překřikovat. „To nevadí! To nevadí! My známe cestu!“
   Carmen se na ně vděčně podívala. Sice tušila, že tenhle bláznivý nápad nezůstane bez následků, ale i tak ji lákalo poznávat dosud nepoznané. Oblažila všechny přítomné úsměvem a rázně vstala. „Mládenci, prohrabte se zásobami a přineste nějaké dobré víno! Dnes večer se bude slavit!“

   Myšlenka velkolepé hostiny tu skupinku nemytých, potem páchnoucích chlapíků nadchla. Velice ochotně se pustili do příprav a vyklízení jedné z větších kajut, zatímco se Carmen ve své „soukromé komnatě“ snažila přizpůsobit novému prostředí. Pečlivě si uvázala kolem hlavy tmavý šátek, nechala ven trčet jen pár zkroucených pramínků vlasů. Vyměnila kalhoty za poloroztrhané nohavice, takže vynikla krása jejích dohněda opálených lýtek. Připnula si pásek s pouzdrem na pistoli a záchytem pro sečnou zbraň. Přes bílou blůzku uvázala několik různě barevných šátků, aby se mezi námořníky neztratila jako šedá myš. Kéž bys mě teď tak mohl vidět, Antonio!

   Když po setmění vyšla ze své kajuty, nejednomu ze členů pirátské skvadry uniklo toužebné vydechnutí. Černovlasá nakonec poručila vynést stoly na palubu, aby mohli sedět všichni pohromadě. Hodovalo se vydatně. Carmen zjistila, že ještě stále nezapomněla tančit a zpívat a její muži se k ní s nesmírnou chutí přidali. Ten liduprázdný prostor uprostřed širého moře tu noc zažil opravdu nevídanou podívanou.

   Stačilo jen několik málo dní po boku té drsné party, aby slečna Španělsko zářila jako sluníčko. Posádka si ji strašně rychle zamilovala. Těch několik sporů, které mladá žena musela během plavby řešit, se ukázalo jako naprostá prkotina. Putování po širém moři si naplno užívala. Čerstvý vzduch, lov troufalých ryb a po večerech ne právě slušné písničky a vtípky, to bylo její. Nejednou se jí však zastesklo po bratrovi a v takových chvílích jí z mysli vyplula jeho dávná slova a příběhy, které jí vyprávěl, když byla ještě docela malé děvčátko. O proradných Angličanech, vypočítavých Francouzech, chrabrých Portugalech i bláznivých Španělech. Vždy se tomu smála. Skutečné to bylo jen v jejích představách. Jenže teď to bylo jiné. Mohla měnit lodní kurz, upevňovat lana, tu a tam se posilnit lahodným vínem a klít tak, jak se na dámu vůbec nesluší. Z jejího života zmizely starosti. Stal se z něj kolotoč plný překvapení.

   Pirátská skupinka se skláněla nad těžkou truhlicí, kterou právě pracně vytáhli ze země. Carmen přijala od Dominga, zástupce kapitána a nejstaršího člena posádky, klíč, který měl odhalit to velké tajemství. S bušícím srdcem otevřela schránku a víko nechala tak, aby všichni dobře viděli. Ozářil je lesk zlata, byla ho plná truhlice. Mladá žena sevřela v třesoucích se prstech dopis, který byl nadepsán: Mé drahé Ann. Neměla bych to číst. V duchu si povzdychla, ale couvnout se už nedalo. Všichni její noví podřízení napjatě čekali na překlad kapitánovy poslední vůle. Španělsko polkla a přejela očima po zažloutlém pergamenu.

   „Má nejdražší dcerko,
   až budeš číst tyhle řádky, budu už na pravdě boží. Spáchal jsem za svůj život mnoho hříchů a je jich jen pár, kterých doopravdy lituju. Zde je můj odkaz a já tě moc prosím, abys ho četla opravdu pozorně. Na světě je mnoho zla, a přestože vím, že nikdy nebude vymýceno, mohu ho s tvou pomocí alespoň zmírnit. Ta bedna zlata patří tobě a mým drahým klukům. Pomůže vám do prvních let. Chci, abys trestala bezpráví, okrádala bohaté, aby se jejich statky dostaly do rukou těch, kteří je skutečně potřebují. Pokus se udělat svět lepším, zlatíčko.

   Tak pravil starý mořský vlk a hrdý kapitán

   Enrique Manuel Sanchez.“

   Půvabné černovlásce se z očí spustil slaný proud. Těch několik řádek ji hluboce dojalo. Musel to být nesmírně šlechetný muž, pomyslela si, když se odhodlávala k přečtení těch upřímných myšlenek nahlas. Posádce vykouzlily na tváři úsměv a i Carmen se jejich veselím brzy nakazila.

   Kdesi na opačné straně oceánu stál zamračený světlovlasý důstojník na přídi a hleděl na klidné moře. Vedle něho stála překrásná mladá žena v nabíraných šatech. Černé vlasy jí padaly na ramena, obličej měla neupřímný a nos nahoru. „Něco vás trápí, důstojníku?“
   Povzdychl si. „Jen ten úkol, který jste mi svěřila,“ pronesl s neskrývanou hořkostí v hlase.
   Kráska se ušklíbla. „Ale ale, že byste si nevěřil?“
   Mladý muž zavrtěl hlavou. „Ne, ne, rozhodně si nemyslím, že by ten úkol byl nad mé síly, spíš by mě zajímalo, proč tolik toužíte po krvi té dívky. Podle toho, co mi řekl velitel, je sotva rok dospělá.“
   Šlechtična nakrčila nos. „Zkažené sémě už zkaženým zůstane, komandére. Asi nevíte, jaké škody napáchal bukanýr jménem Sanchez v britských přístavech, že?“ Připustil, že to skutečně neví. Černovlasá pohodila hlavou a posměšně se uchechtla. „Není žádným tajemstvím, že ten chlap okrádá majetné v největších přístavech světa. Nikdo před ním není v bezpečí. A pokud se nám nepodaří chytit jeho, musí nám stačit ta holka. Zlodějské geny se dědí, to jste nevěděl?“
   Mladému muži přešel po tváři stín. „Máte samozřejmě pravdu. Taková chátra si nezaslouží zůstat naživu.“
   Dívčina v šatech pro princezny si od něho nechala políbit ručku. „Jste skvělý stratég. Máte ta nejlepší doporučení. Beillschmidt… velice zajímavé jméno.“
   „Je šlechtické, lady Annabel,“ pousmál se světlovlasý a kývl hlavou. Brzy je čeká velice nepříjemný střet.

   Sluneční paprsky dopadly na neuklizenou záď lodi Gloria. Černovlasá dívka si upravila šátek a opřela se zády o spodní část stěžně. Byl nádherný den, vlny se tentokrát nesnažily trápit posádku a zdálo se, že nehrozí ani žádná další nepříjemnost. Španělsko si úlevně vydechla. Nebude dlouho trvat a přirazí se svými muži ke břehu. Za peníze nakoupí další zásoby, a nechá opravit loď tak, aby byla konečně obyvatelná. A potom bude brázdit oceány, poznávat nové země a učit se žít život rebelky.
   Svým způsobem dostala Carmen Carriedo druhou šanci. Ona si nemohla vybrat život, jaký by chtěla, její rodina o něm rozhodla už v den jejího narození. K bratrovu domu připlula v košíku po řece, považoval to za boží znamení. Zahrnul ji láskou a něhou, ale život v přepychu měl hlavně své stinné stránky. Kdyby si mohla vybrat, už tenkrát by si zvolila svobodu.

   Ludwig Beillschmidt, jeden z hlavních důstojníků britské námořní flotily, zamračeně pozoroval mraky na obloze. Byl zvyklý rozkazy přijímat a bez nejmenší chyby je plnit. Ani tenhle úkol mu nepřipadal složitý. Zajmout dceru obávaného piráta a vydat ji spravedlnosti nemohlo být přece tak těžké a jen Bůh věděl, kolik dalších takových proradných živlů ještě běhá po světě.
   Mladý muž si vzdychl. Ve svém životě se už setkal s ledasčím a mnohokrát musel prokázat svou statečnost. Anglický král si ho nesmírně cenil a on byl hrdý, že mu může sloužit. A teď plnil přání té ctižádostivé dívky, která si vynutila králův souhlas. Němec v hloubi duše doufal, že by na ni mohl udělat dobrý dojem. Byla krásná, kultivovaná a také velice mazaná, přesně takovou ženu po svém boku potřeboval.
   Chod jeho myšlenek přerušily kroky. Rychle si domyslel, že patří půvabné černovlásce. Zdála se mu napjatá.
   „Jestlipak víte, že Sanchezova kocábka kotví pouhých pár mil od nás?“ vyhrkla se zajiskřením v očích.
   Ta zpráva důstojníka překvapila. Pro sebe si přikývl a nahlas pronesl: „Nemějte obavy, drahá lady, všechno dopadne tak, jak jsme si naplánovali.“ Pak znovu upřel zrak k obloze. To je tvůj konec, Anno Bello Sanchezová!

   Štíhlá divoženka hvízdla na prsty, v tom tichu se to tak nádherně rozléhalo. „Juane, běž vydrhnout záď, ať po tom omastku někdo neuklouzne!“ poručila Španělsko a přívětivě se na mladíka usmála.
   „A co máte v plánu vy, kapitánko?“ zeptal se oslovený zvědavě.
   To už byla černovláska u stěžně. Jsou to takový čuňátka! Včera se zas tak opili, že rozmázli botama sos z masa po podlaze. Uchechtla se. „Já? No nejspíš půjdu narovnat plachty, zase už nám s nima ten vítr pořádně zamával.“
   Juan si sáhl na čelo. „Ale slečno, to je strašně nebezpečný, spadnete! Nechte to radši udělat někoho z nás!“
   Domlouval jí, ale neposlechla, během chvilky už se soukala po stěžni nahoru. Brzy dívka přelezla na ráhnoví, aby mohla upevnit plachtu, která se na několika místech uvolnila. Nohy si překřížila, ale i tak šla z kreací, které mladá pirátka předváděla, posádce hlava kolem.
   „Pane Domingo, pojďte sem honem! Naše kapitánka se pokouší o sebevraždu!“ Juan, mladík s okem zakrytým černou páskou, pobíhal po plavidle a snažil se přivolat pomoc. Podařilo se mu sehnat většinu jejich pirátské skupinky.
   Carmen na to nedbala. Lehce se zhoupla, až muži jako malí mravenečkové pod ní začali hromadně panikařit. Slyšela jejich dohadování, jako by k ní přicházelo z dálky. Na malou chvíli přivřela oči a pevně se oběma rukama chytila ráhna. Byl bys na mě pyšný, bratříčku?

   Pískot pod ní sílil. Španělsko si přestala nechat čechrat vlasy větrem, zhluboka si vydechla a vstala. Přelétla spokojeným pohledem upravenou plachtu a ladným pohybem provazochodkyně přešla ke strážnímu koši. I ostříleným chlapům z drsné pirátské sebranky v tu chvíli tuhla v žilách krev. Spadne! Ona určitě spadne!
   Během těch několika společných týdnů jim černovlasá čertice přirostla k srdci tak, že by dali přednost jejímu životu před vším ostatním. Ale ona stále pokoušela osud, jako kdyby si hrála na boha. Nevěděli, co si o tom mají myslet, ale každý z nich se za ni v duchu vroucně modlil.

   Španělsko přestala pokoušet osud. Vklouzla do strážního koše a chopila se dalekohledu, který tu ležel zapomenutý. Přitiskla si ho k oku a ztuhla. Třepotá se jim tam britská vlajka! Nezdálo se jí to, proto raději pořádně zaostřila na loď před sebou. Že by obchodní? Ne… počkat… vždyť je to fregata!
   Mladá žena zalapala po dechu, ale rychle se vzpamatovala. Střet s tím cizím plavidlem by nemusel dopadnout dobře a Carmen přesně věděla, co teď musí udělat. „Vytáhněte kotvu!“ zvolala nahlas. „A připravte děla! Blíží se k nám válečná loď!“
   Námořníci se rychle rozeběhli na svá stanoviště. Španělsko se obratně spustila po jednom ze silných lan, ale dávala si pozor, aby nepoškodila plachtu. Angličani! Co jen budeme dělat?
   Od bratra věděla dost o té nenechavé chásce, která si nechávala říkat britské královské loďstvo. Při svých toulkách po škuneru dívka zjistila, jak že se to vlastně má s lodním arzenálem. Loď byla sice už značně zachovalá, ale na vlnách se udržela, a jak se říká, zdání klame, a o Sanchezově Glorii to platilo dvojnásob. Přesto však v Carmen zatrnulo, když si pořádně prohlédla fregatu, která se k nim obrovskou rychlostí blížila. Střet s nimi by pro nás nedopadl dobře. Musíme zmizet.
   Černovlasé kapitánce bylo jasné, že britská fregata má na své straně všechny výhody. Pirátské posádky bylo poskrovnu a válečné plavidlo před nimi zaplnili po zuby ozbrojení bojovníci. S trochou štěstí by tu loď dokázali potopit nebo alespoň vychýlit z kurzu, ale Carmen něco takového nehodlala riskovat. Závisely na ní cizí životy, stejně jako už mnohokrát předtím. Španělsko musela odplout dřív, než k jejich škuneru přirazí vojáci flotily.

   V příští chvíli už byla u kormidla. Prudce za něj vzala, chtěla se k nepřátelské lodi natočit bokem. Za žádnou cenu se k nám nesmí dostat! Ta myšlenka jí pulsovala v hlavě. Zmocňovalo se jí palčivé vzrušení, ten pocit ji přepadal před každou bitvou.
   Slyšela volání mladíků z podpalubí, bylo plné optimismu a to jí dodávalo sílu. „Kapitánko, zpomalují!“ hlásil José, který sledoval pohyby Angličanů.
   Carmen si povzdychla. Chtějí si připravit palebnou pozici, napadlo ji, než vyhrkla: „Jestli se ještě přiblíží, střílejte! Nesmí se k nám dostat!“
   Opřela se do kormidla. Gloria zavrzala, ale poslušně změnila směr. To už ale ke Carmeniným uším dolehlo volání cizinců z nepřátelské lodi. „Vzdejte se! Už ani hnout!“
   Jako naschvál dívka prudce zatočila kormidlem. Ten hlas! Loď se malinko nahnula, ale černovlasá na to nedbala. Musela se pokusit se svou posádkou uniknout z dosahu válečné flotily.
   „Vyzývám vás naposledy! Zakotvěte!“ zahřměl tentýž hrubý hlas, a tentokrát se výhružka v něm přeslechnout nedala.
   „Co po nás chcete?“ zavolala v odpověď mladá žena, snažila se získat čas. Ne, to přece nemůže být on! Ten cizí ostrý přízvuk jí zatemňoval myšlenky. Jen z té představy, že je její nejhorší nepřítel pouhých pár metrů od ní, se snědé dívce dělalo nevolno. Odpověď na svou otázku už nedostala, místo toho si všimla, že muži na fregatě přebíhají na vzdálenější část lodi. Že by léčka?

   Život španělskou dívku naučil ostražitosti. Nepolevila v ní ani tentokrát a její šestý smysl ji opět nezklamal. „Zahákli nás, kapitánko!“ hlásil další z mladíků, které si Španělsko tou zvláštní shodou náhod adoptovala. „Mám to dát do pořádku?“
   Španělsko chvíli přemýšlela, pak prudce zavrtěla hlavou. „Ne, Carlosi, zůstaň na místě! Znám tyhle špinavé triky! Jakmile by ses dotkl háku, začali by střílet!“
   Krev mladé ženě divoce bušila ve spáncích. Situace, v níž se teď díky té nepochopitelné náhodě všichni ocitli, byla skutečně nemilá. Carmen si nemohla dovolit chybný krok. Zkusím tu jejich bárku strhnout do strany!
   Ihned ten nápad uskutečnila. Z podpalubí se ozval nespokojený pískot, do něhož pronikl Carlosův hlas. „Přestaňte s tím točit! Už se chytili lodi na několika místech! Gloria to nevydrží, přetrhne se!“
   Černovlasá si musela připustit, že má mladík pravdu. Je příliš stará, aby vydržela takový nápor, povzdychla si a pustila kormidlo. „Zůstaňte dole!“ rozkřikla se, aby ji všichni dobře slyšeli, hlas měla silný dost.
   Poodstoupila od kormidla, věděla, že teď už se Gloria nepohne ani o píď. Španělsko si položila prsty na spánky a jemně si je stiskla. Přijdou sem. Nebála se o sebe, byla nesmrtelná, ale i kdyby tu zvláštní schopnost postrádala, nevadilo by jí to. Mnohem víc jí záleželo na té skupince tvrdých chlápků s upřímným srdcem. Byli pro ni vším, stali se její novou rodinou.
   Byl to také okamžik, kdy si Carmen Carriedo uvědomila, že u sebe nemá zbraň. Jadrně zaklela, nechala ji v kajutě. Obezřetně se blížila ke vchodu do podpalubí, nechtěla dávat protivníkům záminku ke střelbě a věděla, že prudký pohyb by právě takovou záminkou být mohl. Chtějí nás dostat živé, proto ještě nezahájili palbu, napadlo ji, zatímco se pomalu sunula k místu záchrany. Nesmíme je vyprovokovat, je jich mnohem víc než nás.
   Černovlasá zalapala po dechu, když si všimla stínu za sebou. K bezpečné zóně to měla už jen pár kroků. Nejistě se otočila a v tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Proboha!
   Španělské dívce se sevřelo hrdlo. Tvář toho muže okamžitě poznala. To je… Německo! Zalapala po dechu. Ještě nezapomněla, jak to vypadalo v její rodné zemi, když přitáhly německé hordy, aby si podmanily španělské území. Nevypadlo jí z paměti arogantní vystupování toho člověka, ani jeho zlomyslné pasti. Teď měl sice na hlavě klobouk s ptačím perem a na sobě nažehlenou námořnickou uniformu, ale stále to byl on, Ludwig Beillschmidt, muž, kterého z hloubi duše nenáviděla.

   Carmen se přinutila rozpohybovat ztuhlé končetiny a dala se na útěk. Blonďák ihned vyrazil za ní. Neměl v úmyslu střílet a dívka toho hodlala využít. Nepatrně se ohlédla, takže jí neuniklo, že na palubu Glorie naskakují další vetřelci. Tenhle boj se dá vyhrát jedině lstí, je nás příliš málo, napadlo ji, když prchala co nejdál od komandéra britské válečné flotily.
   V nestřeženém okamžiku se mladá žena prudce otočila a udeřila svého protivníka do brady. V tu chvíli už věděla, že její přátelé právě svádí své vlastní boje. Zaslechla výstřely a pak popěvek vítězné pirátské odrhovačky. Neubránila se úšklebku, ale poté se musela skrčit, aby ji nezasáhla cizincova pěst. „Ludwig Beillschmidt,“ prskla pohrdavě a vykryla úder nepřítele. Vyloudilo mu to na tváři úsměv.
   „Znáte mě?“ uchechtl se a jeho chladné modré oči přejížděly po Carmenině krásně tvarované postavě.
   Španělsko přimhouřila zrak. „Nebuďte směšný!“ vyštěkla a uhnula další ráně. „Kdo by vás neznal?“
   Mohlo ji těšit, že mu udělala pod okem modřinu, která se rychle vybarvovala. Carmen ale musela uznat, že Německo je zkušený bojovník a umí si všímat slabin druhých. Je úplně jedno, jaká je doba, ty jsi pořád stejnej parchant, Beillschmidte! Blesklo hlavou snědé dívce, než ji blonďák donutil zasténat. Z té pasti se už nedostane!

   Mladý důstojník se musel podivovat dívčině houževnatosti. Stačil si všimnout některých jejích předností… ohnivých tmavých očí, které se do něj zabodávaly, neposlušných pramenů havraních vlasů, které vykukovaly zpod tmavého šátku na dívčině hlavě a především ladné ženské postavy, která musela uhranout nejednoho muže. Velká škoda, že se jí musím zbavit, pomyslel si Němec v duchu a s velkou dávkou elegance se vyhnul dalšímu prudkému úderu. Musel si dát pozor, aby ho neovládly emoce a on nesáhl po zbrani. Nemohl si dovolit nesplnit úkol.
   Blonďák oplatil mladé ženě hrdý pohled, při tom se očima zastavil na černovlásčině dohněda opáleném obličeji. Neodpustil si pohrdavý úšklebek. No samozřejmě, zase ta cikánská pakáž! Ti vždycky skončí na šibenici jako první.
   Bylo mu jedno, že ta dívka před ním zůstala bez rodiny, kradla, to bylo pro něj hlavní, už se nezamýšlel nad příčinami. Dostal rozkaz a hodlal ho splnit. Žádné výjimky neexistovaly!

   Mladá žena byla vytrvalá, ale štěstí přálo jemu. Natlačil ji ke stěně a přiložil jí k hrdlu hrot dýky. Někteří členové jeho posádky už vytáhli z podpalubí spoutané piráty, další otrhanci vylezli ven sami, aby se pokusili zachránit kapitánku.
   „Neopovažujte se přiblížit, jinak jí na místě podříznu!“ křikl na ně blonďák. Rukou pevně svíral zápěstí odbojné dívky, která tiše sténala. Žádný jiný pocit vítězství nemohl být tak sladký.
   „Nechte se odvést na jejich loď! Nechci krveprolití!“ vykřikla Carmen, když spočinula pohledem na „svých“ chlapcích, které už Angličané stačili zranit. Jsou všichni živí! V duchu si úlevně vydechla. Na promýšlení nějakého únikového plánu bude ještě čas.
   Parta mladých hochů a jejich zralý předák Domingo překvapeně zamrkali a pak poslušně odhodili zbraně. Bylo pro ně těžké uvěřit, že tomu, ještě před nějakou dobou bojácnému, děvčátku na nich doopravdy záleží. Vždycky se držela stranou, schovávala se po palubě a nechtěla si s nimi povídat. Posádka ji nechávala být s bláhovou myšlenkou, že holčička se časem otrká sama. Přirozeně si mysleli, že o pirátství nic neví. Každý z nich chvíli váhal, než se podrobil královskému vojsku, napadlo je, že je to past, ale když pohlédli do dívčiných usmívajících se oříškových očí, došlo jim, že je neodsoudila k porážce, že má plán, jak uniknout.

   Ludwig Beillschmidt to vše pozoroval s tichou bázní, jeho muži byli udiveni. „Odveďte je!“ štěkl blonďák a ještě trochu zesílil stisk. Jeho zajatkyně zasykla, ale nevykřikla, nehodlala mu dopřát to potěšení. Je načase jim ukázat, kdo je tu pánem! Komandér se nahnul k dívce a oddálil dýku od jejího napjatého hrdla. Pak jí prudkým pohybem strhl šátek z hlavy a hodil ho na zem. Mladá žena ho oblažila pevným a chladným pohledem. Černé vlasy vytvořily ofinku. V očích Španělky vzplál oheň. Neponíží ji, on ne!
   Důstojník přiblížil ústa k dívčinu uchu. „Prohrála jste, Anno Bello Sanchezová,“ vydechl požitkářsky a sledoval, jak se cikánka zachvěla. Vyhrál!

   Mladou ženu spoutali a nechali v jedné z kajut na fregatě. Její muže námořníci hlídali na palubě kocábky s honosným jménem Gloria, sláva. Němec se nezapomněl za černovlasou dívkou zastavit. Stále nedokázal pochopit, jak taková mladinká bytost dokáže velet hordě drsných kriminálníků. Bylo v ní něco ďábelského, až pocítil nutkání postříkat to děvče svěcenou vodou. Však se své spravedlnosti dočká, a bude to už brzy, jakmile dorazí zpátky do Londýna.
   Přiklekl k zajatkyni. Cikánka ho neuznala za hodna pohledu. „Podívej se na mě!“ přikázal a čekal. Španělka k němu vzhlédla a zamračila se na něj. Pobaveně se ušklíbl. „Mlčíš, chápu. Ani já nemám potřebu plýtvat slovy, ale jedno ti říct musím… plavíme se nazpět do Anglie.“ Čekal, že na ni udělá dojem, ale dívku ta zpráva neohromila, ztišil tedy hlas do šepotu. „Tam se zpečetí osud tebe i tvé bandy, proradná zlodějko.“
   Přejel jí rukou po krku. Mladá žena vztekle zasyčela a sevřela rty. Pokusila se uhnout hlavou, ale důstojník si ji přidržel za bradu. Carmen ho propalovala zlobným pohledem. Němec se dotkl prsty druhé ruky rýhy na dívčině hrdle. „Má drahá, vím o něčem, co bude vašemu útlému krčku opravdu moc slušet.“
   Naznačil jí odpověď jednoduchým gestem, potlačila nutkání si před ním uplivnout. „A jistě se strašně těšíte na to, až pode mnou podkopnete židli,“ zavrčela černovlasá bukanýrka a znovu se na něho podívala. Jednoho dne se budeš smažit v pekle, Ludwigu Beillschmidte! Antonio ti to neodpustí!
   Blonďákovi přeběhl po tváři úsměv. „Ó, jak jste neuvěřitelně bystrá, slečno Sanchezová!“ uchechtl se a odtáhl se od ní. „Však si také nic jiného nezasloužíte.“
   Vstal a věnoval dívce poslední pohled. Černovlasá si ho přestala všímat. Pro sebe se ušklíbl a pomalými kroky opustil pokoj. Sladké sny, uhrančivá čarodějko!

   Carmen odevzdaně sklonila hlavu. Byla si vědoma, že tohle není její život a že má pykat za činy někoho jiného, ale nemohla přeci teď, v nouzi nejvyšší, opustit tu bandu skvělých chlapíků, která jí tolik věřila. Musím se aspoň pokusit…
   Bolestně přivřela oči. Její postavení nebylo právě záviděníhodné. Několik silných mužů ji donutilo obejmout rukama jednu z nohou postele, než jí je pevně spoutali starým, ale pevným lanem. Dívka se opřela zády o dřevěnou podpěru a pomalu zavřela oči. Venku už se setmělo, měla by se prospat a nabrat víc síly.
   Když je znovu otevřela, stála na vratké stoličce. Slova k ní doléhala jakoby z dálky, viděla rozostřeně. Chvíli trvalo, než se děsivý výjev před ní rozjasnil. Pochopila. Je to sen.
   Opatrně se rozhlédla kolem sebe. Byla to vyvýšená plošina na náměstí, pod ní se tísnil dav. Zástupy Angličanů a zbytek cizinci, obchodníci a bohatí měšťané. Muži a ženy ve společenských róbách, ale i chudí, co nemají lepší zábavu.
   V mladé ženě zatrnulo. Trhla rukama, ale osvobodit se nedokázala. Pohlédla na opačnou stranu. Jak ucukla, cosi se jí dotklo. Když se podívala pořádně, viděla, že je to konopný provaz. Oprátka!
   Vyjekla. Byla zde sama, neviděla nikoho ze svých přátel, to ji přece jen malinko uklidnilo. Prohlédla si oděv, který měla na sobě. Byl stejný jako ten, v němž se ukládala ke spánku.
   Carmen očima vyhledala německého důstojníka. Stál v blízkosti několika mužů z vyššího stavu. Na sobě měl uniformu, kterou dívka už viděla, a klobouk s velkým ptačím perem. Navlékl si rukavice a upravil si opasek. Jeho chladné modré oči se vpíjely do černovlásčiných. Třásla se odporem. Jistě to celé zinscenoval, aby ji mohl obvinit z krádeží, které nikdy nespáchala, dokonce pro ni vymyslel i nové jméno, Anna Bella Sanchezová. Španělsko přivřela oči a zaskřípala zuby. Nedostaneš mě, Beillschmidte! Já tady neumřu!

   A pak se výjev změnil. Mladá žena zaslechla ve své blízkosti svou mateřštinu a to ji donutilo zvednout hlavu. Ne, to ne! Zalapala po dechu. Tohle místo poznávala, byl to Madrid. Její postavení se nezměnilo, zato její oděv ano. Vyměnila otrhané nohavice a barevné šátky za uniformu španělských povstalců.
   Černovláska se opatrně rozhlédla. Byli tu všichni. Její lidé, kteří se měli dívat na porážku své velitelky a nemohli udělat vůbec nic, stovky zrádců, poslušně se plazících u Francových nohou, a Němci, přisluhovači toho ďábla s knírem, který pak zdevastoval celou Evropu.

   Ludwig Beillschmidt se na ni díval. Carmen chvíli váhala, než se mu odvážila znovu pohlédnout do tváře. Uniforma mu zezelenala, klobouk s ptačím perem vyměnil za velitelskou čepici a jeho pohled získal zvláštní, ďábelský lesk. Černovlasá si se zatajeným dechem prohlédla červený emblém s hákovým křížem na mladíkově paži. Blonďák postoupil dopředu a muži mu zasalutovali. Pak vzal do ruky svinuté lejstro a rozbalil ho. Španělsko zavrtěla hlavou a poté začala očima hledat bratra. Antonio, kde jsi?
   Konečně ho našla. Krčil se v postranním voji, ve tváři výraz psa, který provedl neodpustitelnou hloupost. Carmen bolestně vzlykla. Nevím, čím tě zastrašili, bratříčku, ale můžeš dát krk na to, že budeš další na řadě.
   Sklonila hlavu a několik slz jí steklo na boty. Kvůli Antoniově nečinnosti skončí jako prašivý pes. Sice nikdy nevěřila tomu, že by národ mohl zemřít, ale neopomíjela ani myšlenku, že by ostatní na způsob, jak ji zlikvidovat, přijít mohli. Byla přece druhorozená a navíc… nevlastní.

   Když po chvíli zvedla hlavu, vnímala jen blonďákův arogantní hlas, který se rozléhal po ztichlém náměstí. V dívčině blízkosti stáli dva strážci. Kdyby se pokusila seskočit ze židličky, budou okamžitě střílet. Černovlasá zanechala marných snah a zaposlouchala se do monologu německého velitele, nejraději by však ta slova nikdy neslyšela.
   „Zrádkyně vlasti a španělského lidu! Pokusila se o atentát na vrchního velitele španělské armády, generála Franca, a se svými povstalci bránila rozvoji země, ve které vyvolala občanskou válku.“
   Carmen Carriedo v duchu zaklela. Ty výkřiky plné lží ji zraňovaly na duši. A že to bylo úplně jinak, pomyslela si zhnuseně. Slova, která následovala, jí přišla už jako naprostá samozřejmost. „…je pro svou nebezpečnost odsouzena k trestu smrti oběšením.“
   Blonďák dočetl a schoval lejstro. Odpovědí mu byl bouřlivý potlesk, několik nespokojených výkřiků a Antoniův zděšený pohled. Německo na to nedbal. Pomalými kroky došel až k dívce. Čím víc se přibližoval, tím větší k němu cítila odpor. Můžeš si říkat, co chceš, Beillschmidte, ale vždycky budeš jenom bezcharakterní hajzl!
   Blonďatý mladík se s černovláskou střetl pohledem. Mladá žena vztekle syčela, on jí oplácel zlomyslným úšklebkem a pak se k ní naklonil. „Přece jsi musela vědět, že Franco chce tvou hlavu.“ Odfrkla si, tohle jí bylo jasné už od začátku. Odpovědí jí byl tichý smích. Němec jí navlékl oprátku a poodstoupil od ní. „Nějaká poslední slova?“ Ušklíbl se a čekal. Jen z toho samolibého úsměvu se Carmen zvedal žaludek.
   Muž se k ní naklonil a opřel si ruku o její útlý krček. Černovláska ho propálila nenávistným pohledem. Je vidět, jak se na ten kopanec celej třeseš! Nadechla se. „Jo, jedno slovo bych pro tebe měla, Beillschmidte.“ Zadívala se mu zpříma do očí a věnovala tomu zaprodanci úšklebek. To slovo požitkářsky převalovala na jazyku, než ho konečně vyřkla: „Chcípni!“

   Židle se pod ní zbortila a v tu chvíli se Carmen s trhnutím probudila a hned vzápětí ucítila prudkou bolest na zápěstích. Mladá žena potřásla hlavou. Chvíli zírala do prázdna, stále seděla na zemi v podpalubí britské fregaty. V pažích jí pulsovala řezavá bolest. Brzy si uvědomila, že jak sebou trhla, dřevo mírně popraskalo. Kdyby dokázala najít po hmatu třísku…
   Rozhodla se ihned. Bylo jí jedno, že si s velkou pravděpodobností rozedře ruce do krve, teď měla vynikající příležitost a nesměla ji promarnit. Ten sen byl varování, napadlo ji, když se znovu zaposlouchala do ticha. Nikdo ji nehlídal, všichni museli už dávno spát. Španělsko zatnula zuby a pokusila se ten sebevražedný plán uskutečnit. Bolest se stupňovala, ale cikánské dívce to nevadilo. Jakmile se jí podařilo přeřezat provaz, okamžitě vstala a protáhla se. Chtělo by to zbraň!

   Carmen věděla, jak strašně riskuje, když se plíží ztichlým podpalubím bez ničeho, čím by mohla překvapit slídící strážce. Mohla mluvit o štěstí, že tahle loď nebyla ještě v tak dezolátním stavu, aby měla praskající podlahu, v opačném případě už by černovlasou průšvihářku museli dávno chytit. Musím si sehnat něco, čím se dá ohánět, potom potichu přelézt na palubu Glorie, osvobodit kluky a zajmout tu bandu Angličanů, dokud ještě zařezávají jak dřevorubci po robotě.
   Byl to smělý plán, zvláště pro dívku, která už neměla co ztratit. Ještě teď jí z toho děsivého snu přebíhal mráz po zádech, ale ta nevinná představa se velmi rychle mohla stát skutečností.
   Carmen opatrně našlapovala. Neměla po ruce žádnou zbraň, byla proti nepříteli v nevýhodě, přesto se nebála. Když dokázala vést armádu, poradí si i s partou ulíznutých námořníků. Je to pokřivená realita. Co by tu jinak dělal Beillschmidt?
   Ráda by se tou myšlenkou uchlácholila, ale bolest v poraněných pažích ji zase vrátila zpátky na tvrdou zem. Nic si nenamlouvej, je to skutečné, pomyslela si s trochou úzkosti, než se odhodlala postoupit o pár kroků dál.

   Černovlasá se malinko zarazila, když si všimla pootevřených dveří. Z té kajuty se nelinuly žádné podezřelé zvuky. Možná právě to probudilo zvědavost mladé ženy, takže opatrně vstoupila dovnitř a ještě opatrněji se rozhlédla po pokoji. Musím dávat hodně dobrý pozor. Teď nemůžu udělat chybu!
   Ihned si všimla hrotu dýky, která zůstala ležet pod postelí. Pirátka v duchu zajásala, taková zbraň byla pro ni víc než dost, ale černovláska rozhodně nepolevovala v ostražitosti, mohla to být přece past!
   Pomalými kroky došla k posteli a s notnou dávkou opatrnosti se sehnula pro nůž. Bylo ticho, a vál tak slabý vánek, že se nepohnul ani závěs u nepříliš velkého okna. Mladá žena se velice opatrně zvedla a se zbraní v ruce úkosem pohlédla na spící dívku, která k ní nakláněla obličej. Aha, tak takhle to je! Štíhlá a mrštná černovláska zírala do tváře své naprosto identické kopie, nelišily se ani v tom nejmenším detailu. O co, že tohle je skutečná Anna Bella Sanchezová!

   Carmen si pohrdavě odfrkla a vyplížila se na chodbu. Cizinka se neprobudila, což dívce v otrhaných hadrech přeci jen trochu ulevilo od úzkosti. Kolik už asi uplynulo času?
   Podařilo se jí opustit podpalubí. Příď lodi zalévalo měsíční světlo. Černovlasá se rychle snažila zorientovat ve tmě. Vůbec ji nenapadlo, že váhavé kroky probudily důstojníka, který se za ní vydal zkratkou. Došlo mu, co má mladá žena v úmyslu, a hodlal jí její plán překazit. Španělsko se blížila co nejopatrněji k dřevěné lávce, kterou námořníci z fregaty použili jako můstek pro přesun mezi oběma plavidly.
   Už jen kousek! Chlapci, nebojte se, nenechám vás v tom! V duchu se povzbuzovala, ačkoliv nepřestávala přejíždět po palubě podezřívavým pohledem. Její instinkty ji nezklamaly. Už byla téměř na druhém konci širokého prkna, když dřevo zapraskalo pod cizím dotykem, dívka se však neotočila.
   „Už ani krok, jinak budu střílet!“ zasípal udýchaný důstojník a namířil zbraní na záda mladé ženy.
   Carmen se té výhružky nezalekla. Pomalu se otočila, aby mohla pohlédnout do tváře arogantního Němce. Nejspíš je to můj osud, povzdychla si Španělsko v duchu, než pohlédla na zbraň v blonďákově ruce a ušklíbla se. „Hm, docela obstojná pistole,“ uchechtla se, až Německu přejel mráz po zádech.
   Ludwig byl jejím chováním zaražen, ta dívka se mu drze vysmívala. Raději sevřel pistoli v prstech ještě pevněji. „Svým činem jste si podepsala rozsudek a ještě máte tu drzost smát se mi bezostyšně přímo do očí?“ rozkřikl se, jak s ním zalomcoval vztek.
   Carmen Carriedo se na něj zadívala svýma tmavýma očima, které ve tmě zvláštně zasvítily. „Umřít teď, nebo až za několik let… co na tom záleží?“ prohlásila černovlasá pomalu a všimla si, že blonďák v obličeji malinko zbledl.
   „To, co jste udělala, bylo hrozně pošetilé,“ vyhrkl mladík v uniformě. Snažil se zakrýt strach, ale Španělsko si všimla, jak se mu ruka se zbraní přeci jen nepatrně zatřásla.
   Dívčino tělo se lehce zavlnilo, pak černovlasá přimhouřila oči. „O mé činy se nemusíte vůbec starat, důstojníku,“ odvětila mladá žena klidně. „Už totiž dávno znám svůj osud!“ pronesla hlasem s náznakem tajemství a Němci se málem podlomila kolena.
   „Ča… čarodějka!“ vydechl blonďák v posvátné hrůze a nervózně přešlápl.
   V tu chvíli se v Carmeniných očích zablýsklo a doposud klidná dívka přiskočila k mladému námořníkovi a vnořila mu dýku do srdce. V tom šoku mladík ztratil rovnováhu, upustil zbraň a přepadl přes okraj dřevěné lávky do hlubin moře. Španělsko položila nůž před sebe a padla na kolena. „Ach, můj bože… já ho zabila,“ zašeptala a opřela se rukama o studené dřevo čekajíc, jestli se ten podlý důstojník přeci jen nevynoří z vody.
   Španělsko ještě chvíli lapala po dechu a snažila se vzpamatovat, ale když chtěla vstát, nedokázala to. Nemůžu odlepit ruce! Zděšeně polkla a znovu se několikrát pokusila oklamat osud, než zasípala a pomalu zavřela oči, jak ji přemohlo vyčerpání.

Crossover - Myšlenkové bludiště - Carmen - zkouška - začarovaný kruh - psychiatrie

   „Zabila jsem ho,“ zašeptala mladá žena v posvátné hrůze, ale oči zatím neotevřela. Celá ta scéna se jí znovu odvíjela před očima. „Pedro, José, Carlosi, já… já ho zabila,“ zaúpěla vyčerpaná černovláska, a až pak jí došlo, že ji někdo drží za ruce. Zavrtěla hlavou a podívala se na neznámého. Tu tvář okamžitě poznala. „Gilberte?“ vydechla Španělsko nejistě a snažila se vzpomenout si, jak se sem mladík s krvavýma očima dostal.
   Ustaraný muž s vlasy už úplně šedivými a v bílém plášti nepřestával mladou ženu držet za ruce. „O kom to mluvíte?“ Oblažil ji podezřívavým pohledem. „Jsem váš ošetřující lékař, doktor Leudberg,“ prohlásil vážným hlasem.
   Carmen byla zmatená. „Lé… lékař?“ vyhrkla přiškrceně a očima nervózně těkala do strany.
   Muž naproti ní přikývl. „No ano! Zřejmě nás trochu zlobí paměť, viď, drahoušku?“
   „Zlo… zlobí pa… paměť?“ vyhrkla černovláska nejistě. Celá ta situace jí připadala absurdní. Já už vážně ničemu nerozumím! „Jak… jak to myslíte?“
   Položila „panu doktorovi“ záludnou otázku. Nezalekl se jí, ale ani dívce hned neodpověděl. Ta se opatrně zadívala na oblečení, které měla na sobě, a následně zděšeně vyjekla. Jsem snad v nemocnici? Zajíkla se v duchu a čekala na ortel.
   Šedovlasý opatrně zdvihl její ruce tak, aby na ně mladá žena dobře viděla, byly plné krvavých šrámů. Španělsko vytřeštila oči. Ale vždyť… ne, přece to nemohl být pouhý sen! Zděšeně polkla a čekala, co dalšího se ještě dozví, už ji začala ovládat horkost.
   Doktor Leudberg si tiše vzdychl a přejel pohledem po černovlásčině bílém nemocničním oděvu. „Už zase jste si ublížila, slečno Carmen. Rád bych vám nějak pomohl, ale musíte se mi svěřit, jinak nemůžu udělat vůbec nic.“
   V tom hlase byla cítit výčitka. Mladý muž natáhl dívce paže dozadu, instinktivně se ohlédla a všimla si kožených úchytů. „N… ne, to ne… prosím…,“ zašeptala zděšená dívka.
   Španělsko těkala očima, to musela být další příšerná noční můra. Tohle není nemocnice, tohle je blázinec! Z očí černovlásky steklo několik slz a mladá žena se začala klepat. „Já… já už nic neprovedu… slibuju…“
   Zajíkla se. Přece ten člověk, co se podobal Prusku, musel vidět tu zoufalou upřímnost! Doktor Leudberg se však oklamat nenechal a nekompromisně připoutal černovlasou k posteli. „Už jsem vám zkusil důvěřovat a vy jste mou důvěru zašlapala do země, má drahá!“ zavrčel, jak se na lékaře vůbec nesluší, a vstal.
   „Kam… kam jdete?“ zeptala se uplakaná dívka opatrně a upřela na šedovlasého prosebný pohled. Prosím, tohle si vážně nezasloužím! Je to celé nedorozumění!
   „Nemějte obavy, brzy se vrátím!“ odbyl ji mladík a zmizel za dveřmi.
   Já jsem tak pitomá! Carmen bolestně vzlykla. Chtělo se jí křičet, tak moc ze sebe chtěla dostat všechno to negativní, co ji uvnitř spalovalo. Na okamžik si pomyslela, že tohle je sen. „Určitě mi vytrhl zbraň a bodl mě a já teď blouzním,“ vydechla zoufalá černovláska a na malou chvíli zavřela oči, žádná řezavá bolest v hrudi se však nedostavila. Nic z toho všeho kolem tedy nebylo přeludem.
   Chci odsud! Krev mladé ženě bušila ve spáncích, když se, zatím stále neúspěšně, pokoušela vyprostit z pout. Bože, proč mě tak trestáš? Co jsem udělala tak hrozného? No řekni!
   Na čele jí vyrazil studený pot, když jí místo odpovědi kdosi poklepal na rameno a odkašlal si. Španělsko sebou trhla a ohlédla se. Pohled do těch krvavě rudých očí ji vyděsil. A její údajný lékař se zatvářil ještě nesmlouvavěji, než když od ní odcházel. Jsem v pěknym průšvihu, zhrozila se dívka v duchu a pootevřela ústa, aby se před mužem ospravedlnila, ten ji však zarazil zdviženou pravicí.
   „Je mi srdečně jedno, o čem se vám zdálo, a nebudu se ani ptát, koho jste to zabila,“ prohlásil tiše šedovlasý s náznakem výhružky v hlase. „…ale jedno vím jistě… jste hrozně neklidná a měla byste si pořádně odpočinout.“

   Dívce uniklo zasténání, když si všimla injekční stříkačky. „Pane… ne… nedělejte to!“ Carmen se bála. Byla neustále vrhána do absurdních situací, jedné horší než druhé. Co to mělo znamenat? Kdo si s ní tak pohrává? Ničemu nerozuměla a jedno nebezpečí střídalo druhé.
   Mladík s krvavýma očima se jen ušklíbl. „Víte, že vám tímto způsobem ubližuju jen nerad, slečno Carmen, ale dělám to pro vaše dobro. A teď jste navíc zklamala mou důvěru podruhé, protože jste mi chtěla utéct.“
   Během svého proslovu odložil trubičku se sedativy na malý stolek u postele a vytáhl z lékárničky dezinfekci a obvazy. „Vůbec mě k sobě nepustíte,“ postěžoval si šedovlasý a káravě se na černovlásku zadíval, pak ji pohladil po vlasech. „Hrozně rád bych pochopil vaše problémy, slečno, ale vy jste tak strašně uzavřená,“ prohlásil tiše a nejspíš i trochu sklesle.
   Španělsko zasykla, když jí muž, který se tolik podobal bratrovi jejího největšího nepřítele, Gilbert Beillschmidt, začal dezinfikovat řezné rány. „Ale vždyť já… jsem zdravá!“ Odvážila se namítnout mladá žena, ale místo odpovědi slyšela jen tichý smích.
   „To mi tu říkají všichni!“ odbyl ji mladý muž ledabyle. „A potom nabourají pod vlivem alkoholu, pokusí se o sebevraždu, nebo se dostanou ke zbrani a někoho zastřelí!“
   Carmen ta slova poslouchala mlčky, zraňovala ji. Že by to byl další ze životů, který mi nepatří? Ne, přece mě oslovil jménem, mým jménem! Já už opravdu nevím, co mám dělat!

   Černovlasá se znovu zaposlouchala do slov šedovlasého mladíka, přestože si nepřestávala lámat hlavu nad nějakou účinnou přesvědčovací metodou. „Já jsem především lékař a mým úkolem je pomáhat,“ hovořil cizinec, zatímco dívce obvazoval rány. „Netěší mě to ani trochu, nechci sahat k takovým prostředkům, má drahá. Máte rodinu, která si o vás dělá starosti už od první chvíle, kdy u vás začaly tyhle stavy.“ Na chvíli se odmlčel a pak stejně zaníceně pokračoval: „Nevím, čím to může být, možná že po nocích prožíváte své minulé životy, ale věřte mi, že jste v dobrých rukou, nikdo jiný by se o vás nepostaral lépe, přestože vy si toho ani trochu nevážíte,“ povzdychl si mladík v bílém a utáhl poslední obvaz.
   „Doktore?“ odvážila se zeptat černovlasá. „Řekněte mi, prosím, kdo… kdo jsem.“
   Muž naproti ní svraštil čelo, vytáhl z kapsy notýsek, udělal si do něj poznámku a teprve poté promluvil: „Jmenujete se Carmen Carriedo. Jste žena v domácnosti a vášnivá zahradnice, také ráda vyšíváte. Máte staršího bratra, s nímž jsem domluvil převoz na kliniku a uzavřel dohodu o dlouhodobé hospitalizaci.“

   Už když zaslechla své skutečné jméno, trochu se uvolnila. Doktor Leudberg toho pohotově využil a píchl mladé ženě injekci do žíly. Se strachem v očích se na něho podívala. „Ne… já nechci spát…“
   Šedovlasý ji pohladil po tváři a chlácholivě se usmál. „Uleví se vám, věřte mi. A až si odpočinete, promluvíme si.“ Pozoroval starostlivě černovlasou dívku, která se neklidně převalovala a stále jen opakovala: „Ne… já nechci.“ než si v duchu povzdychl: Ubohá rodina.

   Carmen se začaly klížit oči, místnost se propadala do temnoty a rozostřovala se. Černovláska už si nedokázala ani poskládat do vět uklidňující slova, která k ní doléhala z dálky. Cítila, že její tělo slábne, a napadlo ji, že to celé mohla být past. Jaká potupa, umřít takhle. To byla poslední dívčina myšlenka, než se nechala zcela ovládnout spánkem.

   Když mladá žena otevřela oči, byla sama. Po pokoji ani stopy, stála v prázdné chodbě. Černovlasá si opatrně přejela prsty po rtech, aby zaplašila nervozitu. To místo se jí nelíbilo, ze stěn na ni dýchala nepříjemná, mrazivá atmosféra.
   Po chvíli se Carmen Carriedo přeci jen trochu osmělila a pomalými kroky se vydala chodbou, aniž se přestala ohlížet přes rameno. Netrvalo dlouho a narazila na obyčejné dveře, jen s trochu oprýskanou klikou. Snědá dívka zaváhala. Mám vstoupit, když vůbec nevím, co se skrývá uvnitř?

   Zvědavost nakonec zvítězila a mladá žena vzala za kliku, vklouzla do místnosti a hned se skryla v rohu. V její blízkosti stáli dva muži. Jednomu neviděla do tváře, ale toho druhého okamžitě poznala. Proti ní stál Německo ve své nejstrašnější podobě. V černovlasé hrklo, ale neodvážila se přijít blíž, jen se zaposlouchala do hovoru těch dvou.
   „Jestli přijmeš moji nabídku, ponížíš ho tak, že už se ti nikdy neodváží vzdorovat!“ Ludwig Beillschmidt se snažil vetřít do přízně neznámého. Jeho hlas byl dobře slyšet. Carmen si pohrdavě odfrkla, ten muž jí začínal připomínat morovou nákazu. Už by tě měl někdo vymýtit, Beillschmidte! Pomyslela si dívka vztekle a semkla rty, aby jí nechtěně neuklouzlo nějaké ošklivé slovíčko.
   Cizinec promluvil, tiše a váhavě. „To bych moc rád. Už tak dlouho se snažím vymanit z jeho vlivu, už nechci být jeho otrokem.“ Muž zněl smutně. Španělsko s ním v tu chvíli soucítila. Někdo tomu chudáčkovi dělá ze života peklo, vzdychla si v duchu a pomalu zavrtěla hlavou. Ale takhle se nedají řešit spory.
   Ludwig se zaculil. „Zde je má ruka, stačí ji jen stisknout. Přidej se k Říši a já ti slibuju, že dostaneme tvého bratra na kolena.“
   Bratra? Černovlasá si nebyla jistá, zda chce ten rozhovor doposlouchat do konce. S kým to mluví? Neslyším jeho hlas, jako kdyby tušil, že tu s nimi někdo je. Ač se snažila soustředit sebevíc, rozeznala pouze cizincova slova, ale už ne barvu jeho hlasu, něco uvnitř ji však nabádalo k velké opatrnosti.

   Zahleděla se na tajemného mladíka před sebou. Zakudrcené chomáčky hnědých vlasů ve tvaru ještě nedokončeného vrabčího hnízda, dlouhé ruce, čas od času divoce gestikulující, štíhlá postava, spíše přirozená, nežli zocelená tvrdým sportem. Cizinec měl na sobě rudou kombinézu, i kalhoty stejné barvy. Carmen se dotkla rukou nosu, aby se na něm poškrábala. Možná je to Sovět. Ty jeho způsoby a přehnaná opatrnost… klidně by mohl patřit ke KGB, nebo k tomu, co mělo Rusko předtím, opravila se Španělsko v duchu.
   Cizincova identita ji lákala, kolem něho byla velice zvláštní aura a dívka ji cítila. Měla bych odejít dřív, než si mě ti dva všimnou. Nedokázala se přimět k pohybu, ta scéna před ní ji fascinovala. Ach, ta má prokletá zvědavost!

   Mladá žena postřehla, že hnědovlasý si s blonďákem podali ruce, válečný pakt byl tedy stvrzen. „Přijímám,“ vydechl nový společník Německa a Carmen zaslechla slaboučké uchechtnutí. Beillschmidt kývl a přitočil se k mladíkovi, chtěl mu ovázat paži další rudou látkou, tentokrát se svým znakem. Černovlasá se s odporem otřásla, i když musela připustit, že černý hákový kříž se na červeném pozadí obzvláště vyjímá, ale i tak potřásla s povzdechem hlavou a přivřela oči.
   V tu chvíli se cizinec otočil a odhalil svou pečlivě skrývanou tvář. Carmen zalapala po dechu, právě tohohle člověka si na cizincově místě představit nedokázala. Před ní totiž stál… To přece nemůže být pravda! Proboha svatého, Alfréde!

   Španělsko už neváhala ani vteřinu. Před chvilkou se odvážila postoupit o pár kroků dopředu, teď se však obrátila, rychle se rozběhla ke dveřím a hlasitě s nimi práskla. Carmen úpěnlivě doufala, že ji ti dva spiklenci nebudou pronásledovat, ale nikdo se za ní nevydal, trochu ji to uklidnilo.
   Mladá žena se opřela o nejbližší stěnu a křečovitě se rozvzlykala. Tu příšernou scénu měla stále před očima. Alfréde, nikdy bych si nepomyslela, že ty a Arthur… Snažila se otřít slzy, ale nakonec je nechala proudit. Nemělo smysl zkoušet ten slaný proud zastavit. Když teď Carmen odhalila největší tajemství Alfréda F. Jonese, přála si ho dostat z hlavy, zapomenout a pohřbít v sobě...

   Než se černovlasá ocitla v tom prazvláštním světě duší, příšer a samozvaných bohů, byla válka v plném proudu, ztráty na stranách Osy i Spojenců a vyrovnané síly. Ten výjev před ní mohl být klidně ozvěnou budoucnosti, každý přece věděl, že Američané byli pro pětici spojeneckých národů posledním trumfem. A i když se Španělsko od bojů distancovalo, stále byli s Antoniem v ohnisku střetů a pořád tu byla možnost, že podlehnou mnohem silnějšímu nepříteli, pokud by se rozhodl zaútočit.

   Rozrušená dívka už na nic z toho nechtěla myslet. Stála sama v prázdné chodbě a v duchu proklínala toho doktora, který ji dostal do tohohle stavu. Nemohla tu jen tak postávat, teď se musela rozhodnout, co udělá. Měla bych Arthura varovat! Napadlo mladou ženu, než vykročila.
   Vlastní kroky ji zradily, táhly ji zpět k zapovězeným dveřím, ale Španělsko je už nenašla. Hrklo v ní. Přejela si po paži, obsypala se jí husí kůži. „Zmizely,“ vydechla nevěřícně a na malou chvíli zapochybovala o tom, čeho byla svědkem. Byla to pravda nebo jen iluze? Že by mi ten doktor píchl halucinogen?

   V zamyšlení kráčela ztichlou chodbou k místu, kde tušila východ. Náhle zpozorněla. Zaslechla úpěnlivý nářek, vycházel z jiné části labyrintu. Ale vždyť to je přece Ivan!
   Zrychlila. Křik sílil a černovlasé bylo v tu chvíli jedno, že u sebe nemá žádnou zbraň. „To píchá, to tak strašně píchá!“ Jekot se stupňoval, čím blíž byla Carmen správným dveřím. Kromě zoufalého sténání se z pokoje neozývalo nic, to bylo podezřelé.

   Španělsko se opatrně dotkla kliky dveří natřených barvou tmavě zelenou. Raději se nechtěla zamýšlet nad tím, co tam uvnitř uvidí. Byla neozbrojená, takže musela jednat s rozmyslem, špatný pohyb mohl znamenat smrt pro ni i pro toho nešťastníka.
   Mladá žena potichu vklouzla do místnosti, dveře si nechala pootevřené, takže k ní pronikl slaboučký vánek z chodby. Vzlykání neustávalo, ale Carmen zatím ještě nechtěla vědět, co se tu děje. Očima sledovala místnost, hledala skryté pasti, pak ji ale znovu upoutal hlas trápeného. Polkla. Skutečně to byl Ivan Braginski, jeden z nejobávanějších národů světa, zavěšený na obrovském rožni, pod kterým se tyčila velká hranice dřevěných polen, avšak dosud nezapálená.
   Kolem světlovlasého zajatce se tísnily tři mužské postavy, dlouhán, pak muž přijatelné výšky a drobnější chlapec. Španělsko zatím neviděla Ivanovým katům do tváře, protože v místnosti panovalo šero, ale i tak se jí žaludek zvedal odporem.

   V tu chvíli se nejmenší z trojice, skutečně mladý hoch, sehnul k vyrovnané hranici polínek a zapálil ji. Stalo se to tak rychle, že Carmen nestačila zareagovat, jen zalapala po dechu, a když plamen ozářil tváře mučitelů, černovlasé se sevřelo hrdlo.
   Ten nejmenší z nich, mladíček v bohatě zdobené uniformě… to byl Lotyšsko. Posadil se o kus dál a s jiskřičkami v očích sledoval sálající plameny. Španělsku neuniklo, že hošík tleská do rytmu praskotu jisker.
   Odvážila se zadívat i na zbylé dva muže. Prostřední, Litva, měl v očích zastuzený pohled, ale z jeho úst pršely na trpícího Ivana jedovaté urážky, jako by se Toris Laurinatis stal samozvaným kazatelem. A jeho věrný společník, Eduard von Bock, představitel Estonska, svíral v ruce kovovou vidlici a výraz v jeho obličeji připomínal zrození ďábla.
   A pak se trojice začala smát řezavým smíchem, který ochromoval dívčinu duši a tělo, tolik nenávisti v něm bylo, tolik zášti a krutosti. A celou tu hrůzostrašnou atmosféru ještě umocňoval zoufalý jekot vyděšeného Ivana.

   Španělsko ten pohled nedokázala snést. Zacpala si uši a vyběhla z místnosti, přestože měla pocit, že jí musí každou chvíli zdřevěnět nohy. Dveře se za černovlasou s rachotem přibouchly a pak se rozplynuly a celá chodba se proměnila.
   Carmen padla na kolena a jen oddychovala. Pár minut nebyla schopna slova. Nejdřív Alfréd, teď příslušníci pobaltských republik, pomocníci Sovětského svazu… v jakém zvráceném světě se to proboha ocitla? Chci odtud pryč! Problesklo jí hlavou, když se konečně odhodlala vstát. Byla rozhodnutá vymanit se z toho labyrintu iluzí. Někde tu přece musel být východ!

   Černovlasá už nehodlala pátrat. Vběhla do nejbližší chodby, na jejímž konci skutečně čekaly dveře, z mahagonového dřeva, zdobené ornamenty. Mladá žena váhala jen malou chvilku, pak sáhla po klice a vešla do pokoje, z něhož se ozývala hádka.
   Španělsko slyšela dva hlasy, ostrý mužský a vyčítavý ženský. Rozhodla se jít blíž. Cizí dívka klečela na zemi, tmavýma očima nebojácně hleděla do tváře zahaleného mladíka, který kolem ní obcházel. Když se k nim Carmen Carriedo ještě trochu přiblížila, všimla si, že klečící dívka má ruce svázané za zády a mladík se škraboškou na obličeji třímá v ruce koňské důtky. Oba aktéry té tragikomické scény černovláska hned nepoznala, setkala se s nimi všehovšudy jednou. Turecko a jeho sestra, dva tak neuvěřitelně rozdílní lidé.

   Španělsko se zaposlouchala do sourozeneckého rozhovoru. Věděla, že i kdyby na ty dva zavolala, nic tím nezmění. Začínalo jí docházet, že ty výjevy nejsou skutečné, a přeci jsou pravdivé. Jako kdybych se snažila otevřít dávno zapomenuté třinácté komnaty, pomyslela si Carmen Carriedo a povzdychla si. Nezapomínala ale ani na to, že se může mýlit.
   „Hanobíš dobré jméno své země,“ zasyčel hnědovlasý a přitlačil sestru blíž k podlaze. „Pleteš hlavy našim ženám a mladým děvčatům, naplňuješ jejich duše nesmyslnými žvásty!“ Mladíkův hlas přetékal vztekem.
   „Dobře víš, že to není pravda!“ oplatila mu dívka stejným tónem. „Jenom jsem jim otevřela oči!“
   Mladý muž si pohrdavě odfrkl. „Ano, jistě, tím, že sem zavádíš všechny výdobytky evropské civilizace… nestoudnost, prostituci a volnomyšlenkářství!“
   Plný vzteku od sestry ustoupil, to jí vnuklo nápad, aby se konečně zvedla a postavila se mu. „To ty jsi ten slepec, Sadiku!“ ohradila se tmavovláska prudce. „To ty necháváš ženy v nešťastných manželstvích a ještě je zabíjíš, když se snaží ten život změnit!“ Vmetla mu do tváře a v očích se jí zablýsklo, Španělsko to fascinovaně pozorovala. „Jeden muž a jedna žena, tak je to správné!“ prohlásila zatvrzelá Fatima. „Nech je zvolit si vlastní osud! Nežeň je do dojednaných sňatků a kuplířství rodin!“
   Zahalený mladík sevřel důtky v prstech pevněji. „Jistě, to jsi celá ty a ta tvoje Evropa! Proč nepovolit více sňatků, když je muž schopný finančně zajistit manželky i potomky? Žena je podřízena muži a má povinnost zůstat mu věrná!“
   Muslimská dívka s ním ale rozhodně nesouhlasila, přestože na ní bylo vidět, že se bratrovy reakce zalekla. „Jenže ta manželství nejsou postavena na lásce,“ namítla opatrně. „Za mladé ženy rozhodují rodiče, dětem se nařizuje, s kým mají spojovat životy. To je útlak a nesvoboda, bratře!“
   „Jsi neuvěřitelně naivní, Fatimo!“ ohradil se Turecko a napřáhl při tom ruku. „Až sundáš ty své růžové brýle, pak teprve pochopíš, jak je to s tou tvojí láskou!“ opáčil kysele.
   Mladá žena chtěla něco namítnout, ale bratr ji nenechal promluvit. Carmen se už už odhodlávala do té sourozenecké rozmíšky vložit, ale jakmile udělala další krok, bylo to, jako by ji někdo zadržoval na místě, nebo jako kdyby se dotkla skleněné bariéry.
   Sadik Adnan si promnul prsty. „Ta láska, ten ryzí cit, který tolik opěvuješ, má drahá sestřičko… se dá koupit.“ Viděl, jak to dívku ohromilo. „Ano, slyšíš dobře, bezostyšně se s ním obchoduje! Lidé už dávno neuzavírají sňatky z lásky, berou se pro peníze, a i když ne, muž stejně v jednom vztahu nevydrží! Tak proč mu nedopřát více svazků s vědomím, že se o své ženy musí umět postarat?“
   V černých očích jeho sestry vzplál oheň. „Ale všichni muži nejsou takoví!“ rozkřikla se a provazy na jejích zápěstích popraskaly a pak se rozplynuly. Mužského představitele Turecka to vyděsilo, pod škraboškou ještě více zbledl. Carmen byla zmatená, tak moc se snažila pochopit tu divnou scénu před sebou. Opravdu jsou skuteční, nebo je to jen klam? Už si tu otázku položila v duchu několikrát, ale stále na ni nenacházela odpověď. Celé je to tak zvláštní, pomyslela si černovláska, než se opět pokusila proniknout do mysli těch dvou rozohněných býků.
   Sadik brzy nalezl ztracenou odvahu. „Ale těch je pramálo!“ oponoval sestře. „Jen se rozhlédni kolem, po Americe nebo Francii. Evropa káže, že si mladí mají užívat, a víš, jak to pak končí? Děti v popelnicích, protože jejich matky v sobě nemají dostatek zodpovědnosti! Domácnosti plné hádek a dluhů, vykořisťování rodiny z vlastního středu! Ne, Fatimo, takovou budoucnost pro svůj lid nechci!“

   Carmen se sevřelo hrdlo. Celý ten výjev černovlásce připomínal dokonalý jevištní výstup, správně nabitý emocemi. Je to jako naprosto reálně postavená scéna, pomyslela si mladá žena v duchu a zatajila dech. Cosi v jejím nitru ji nabádalo, aby byla opatrná, protože se právě blíží velké finále. A skutečně! Mladá muslimka se napřímila a Španělsko z ní cítila zvláštní posilující auru, když na bratra velice ostře promluvila. „Věř, bratře, že teď jsem sice slabá, ale brzy přijde den, kdy zesílím natolik, že se budeš třást a už nikdy na mě nevztáhneš ruku!“
   Mužský představitel Turecka v sobě potlačil touhu se posměšně ušklíbnout. Znenadání se mu zamotaly nohy a natáhl se jak široký, tak dlouhý na podlahu. Překvapeně zamrkal. Už mu vůbec nebylo do smíchu.
   Španělce se zdálo, že před ním dívka v lehounkých šatech roste, nadouvá se do obludné šířky. Na malý okamžik se totiž Carmen Carriedo ocitla v mysli zapřisáhlého ochránce islámských zvyklostí. Trvalo to skutečně jen kratičkou chvilku, pak se mladá žena vrátila v myšlenkách zpátky do své vlastní hlavy. Trochu ji v ní zabolelo, raději si ji stiskla rukama, aby zjistila, odkud se bere ten tlak, jenže bolest zmizela stejně náhle, jako přišla. Tak teď už tomu nerozumím ani v nejmenším, povzdychla si černovláska v duchu a znovu se zaměřila na scénu před sebou.

   Zahalený mladík koňské důtky už dávno odhodil, když se však chtěl nyní pro ně natáhnout, s hrůzou si uvědomil, že už neexistují, rozplynuly se v nicotě. A Fatima s rozevlátým šátkem z jemné látky se nad ním tyčila jako bohyně pomsty. Turecko to tak ohromilo, že s nevěřícným výrazem pootevřel ústa.
   Mladé muslimce se rozzářily oči, teď působila skutečně strašidelně. Rozpřáhla ruce, jako by chtěla bratra pohltit. Ten se před ní krčil a jen zoufale lapal po dechu.
   Ženská představitelka Turecka se pobaveně ušklíbla. „Už se to blíží, bratře. Po celém světě povstávají ochránci lidských práv!“ Hlasitě se zasmála, znělo to jako zaskřehotání harpyje. „Už brzy, Sadiku, bude konec útlaku! Evropa pokoří tvou zpupnou pýchu a donutí tě zbavit se všech tradic, které ohrožují lidské životy.“ Jedním rychlým pohybem mu mladá žena strhla škrabošku a odhalila mladíkovu lehce opálenou tvář, která teď byla zešedlá strachem. A poté Fatima pokračovala, stejně zapáleně, jako kdyby do svého drahého sourozence zabodávala jednu dýku za druhou svým nabroušeným jazýčkem. „Tisícům žen se začínají otevírat oči! Ony se tě přestávají bát, Sadiku Adnane! A jakmile začnou o svém živoření ještě víc přemýšlet, spustí lavinu otázek a odpovědí, ve které se utopíš, drahý bratře. A právě to bude ten okamžik, kdy se začneš bát ty jich!“

   Během svého plamenného proslovu křehká dívka v lehounkých šatech neustále zvyšovala hlas. S posledním jejím slovem místnost vybuchla a tlaková vlna vhodila překvapenou Španělsko až na konec dlouhé chodby. Ozvalo se zapraštění, jak černovlasá prudce narazila do stěny. Musela si podržet hlavu, jak jí v ní hučelo, při tom se stěny místnosti začaly otáčet. Labyrint se opět proměnil.

   Ne, znovu už ne, prosím! Úpěla snědá dívka v duchu a s námahou se zvedala ze země. Kdy už tahle proklatá noční můra skončí? Mladá žena se několikrát nadechla a pak hned vydechla, potřebovala se uklidnit. Bylo jí jasné, že půjde-li to takhle dál, nikdy východ nenajde, a předem už se děsila toho, co by na ni v tom prokletém bludišti mohlo ještě číhat.

   Přestože se zařekla, že už žádné taje toho nanejvýš podivného místa prozkoumávat nebude, stejně dobře si uvědomovala, že nemůže jen zůstat sedět v chodbě a kochat se holými, mrtvolně bledými stěnami. Vydala se tedy nejistými kroky vstříc novým dobrodružstvím. Carmen doufala, že až otevře další dveře, že to budou konečně ty pravé, ty, které jí zajistí svobodu.

   Na konci chodby, která se nekonečně vlekla, čekala na černovlasou bojovnici místnost zakrytá vchodem stlučeným z několika prken, mezi něž byla natěsnána železná klika. Když ji Španělsko uviděla, náramně si oddechla, zdálo se jí totiž, že se prostranství kolem ní až nebezpečně zužuje. Sotva ale vstoupila dovnitř, musela potlačit zaklení. V pokoji nebylo vidět na krok a dveře se za černovláskou s rachotem zamkly.

   No skvělý! Zabručela černovlasá v duchu a rukou zašátrala ve tmě. Příliš si tím nepomohla, v místnosti totiž nebyl vypínač. Španělská dívka ještě pár minut marně hledala zdroj světla, než spustila ruku k tělu. Věděla, že zkoušet víc nemá cenu.
   Nanejvýš opatrně vykročila do tmavého prostoru. Měla na paměti, že na ni může cokoli nečekaně zaútočit a v takovém případě by se černovlasá musela zuřivě bránit, ať už by šlo o zvíře, člověka nebo nadpřirozenou bytost.
   Zdá se, že mě vážně chtějí nechat čekat ve tmě, povzdychla si mladá žena v duchu, zatímco se pomalými kroky prodírala tmavým prostorem před sebou. Snažila se o nic nepraštit, ale začínala mít pocit, že v místnosti ani žádný předmět není.

   Když došla asi do poloviny prostranství, nějaká neviditelná síla ji donutila zvednout ruce k obličeji. Jakmile to udělala, mezi dívčími dlaněmi se zamihotalo slabounké světýlko. Neuváženě vyjekla, ale žádnou příšeru z hlubin dávnověku tím neprobudila. Duševní energie černovlasé pulsovala v rukách. Španělsko se bála udělat prudší pohyb, aby to zvláštní světlo nechtěně nezhasila. Její obavy však byly naprosto zbytečné.

   Mladá žena nejistě vykročila a tím zvláštním úkazem osvětlovala nepříliš velké části svého okolí. V místnosti nebylo téměř nic, snad jen pár pohozených kusů oblečení a několik roztřískaných džbánů, kterým se raději vyhnula, aby si nemusela mezi jejich kousky pracně hledat cestičku. Teprve až na druhém konci pokoje objevila středně velký stůl s jedinou židlí, na níž seděla postava, která byla ke Carmen otočená zády. Kdopak to asi je?
   I když si to španělská dívka nechtěla přiznat, zvědavost v ní hlodala jako nenasytný červík. Moc ráda by se dověděla, koho má před sebou, přestože ani v téhle chvíli nezapomínala na opatrnost. Musím být hlavně nenápadná, připomněla si Carmen v duchu, zatímco se pomalu přibližovala k neznámému.

   Brzy pochopila, že se nemusí vůbec ničeho obávat. Došlo jí to ve chvíli, kdy to podivné světlo ozářilo cizincova záda a on sebou ani trochu neškubl. Nevidí mě! Zaradovala se Španělsko v duchu a odvážila se přijít ještě kousek blíž.
   Ať se snažila sebevíc, do tváře tajemné osoby neviděla. Podle neustálého přerývaného bručení si černovlasá domyslela, že dotyčný je muž. Cizinec si pohazoval s váčkem plným peněz. Měl ho nedbale utažený, takže z něj občas vypadl drobný peníz a s cinknutím dopadl na podlahu.

   Jediné, co bylo Carmen Carriedo dopřáno slyšet, byl hlas tajemného mladíka, přestože se jí jevil poněkud zastřený. Nedokázala ho přiřadit k žádné známé tváři. Snažila se tedy alespoň zaposlouchat do jeho procítěného mumlání.
   „Časy jsou zlé, a brzy možná přijde doba, kdy se moje banda už ani neuživí. Měl bych jim to všechno říct, je to moje povinnost. Nechci, aby je s tím někdo spojoval! Ať táhnou někam daleko, nebo se začnou živit jinak, dokud jejich tváře ještě nikdo pořádně nezná!“
   V rozčilení bouchl do stolu. Carmen se přestala zaobírat cizincovými zády a přejela pohledem po jeho oděvu. Měl jednoduchý střih, vypadalo to, že je seskládaný z několika různých látek, to vzbudilo dívčinu zvědavost. Něco na tom nahonem spíchnutém pláštíku jí přišlo povědomé. Černovlásce to připomnělo časy, kdy se schovávala před lidmi od dvora v hadrech prostého venkovana. Tohle bylo ale jiné, protože z cizince vyzařovala zvláštní, velice tajemná aura.
   „Ne, nechci je do toho zatáhnout!“ lamentoval neznámý a malinko při tom zvýšil hlas. „Nikoho z nich! Je to jenom moje vina a měl bych si to vyžrat sám!“
   V mladíkově hlase zazněla hořkost. Rozhodil rukama v divokém gestu, jako kdyby se snažil zaplašit démony, kteří se po něm sápali. Španělsko neznámého muže fascinovaně pozorovala. Pak se pohled mladé ženy nevědomky stočil ke druhé straně stolu. Na malý okamžik zbledla, ale poté jen potřásla hlavou. Na místě, kam se dívala, ležela pistole, bambitka.
   Černovlasá se tiše uchechtla. Hm, takže zloděj… i když, jak se tak na něj dívám, spíš lapka. Dívka sklouzla pohledem zpátky k cizinci. Držel teď v ruce nepříliš velkou podobiznu mladé ženy v krásných, téměř princeznovských šatech. Carmen neodolala, aby si obrázek neprohlédla pozorněji a neposvítila si na něj. Koneckonců, byla přeci neviditelná.
   Musela uznat, že to děvče je skutečně půvabné. Dokonce byl na portrétku vidět ostych, ona slečna v sobě zřejmě měla zakořeněnou stydlivost. S nakudrcenými vlasy vypadala jako šlechtična, ale malíř se nebál zvěčnit i dívčina líčka, lehce umouněná od sazí.

   Černovlasá bojovnice na obrázek ještě chvíli soustředěně hleděla, pak se ale zamračila. Ty vyplašené oči jí náhle připadaly až příliš známé. Mohla by to být… ale ne, to jistě ne, ale přece jen… ty oči… Šárko?
   Pokusila se znovu pohlédnout do tváře tajemného mladíka, ale jakási neviditelná síla jí v tom bránila. Carmen si pro sebe zaklela. Sakra! Co to má všechno znamenat? Lamentovala cikánka v duchu a navenek vztekle vrčela. Nechtěla poslušně čekat, až se ten potulný zlodějíček otočí, když už v ní začínalo hlodat podezření, že ta osoba na židli je národ.

   S velkým sebezapřením se Španělsko přinutila ke klidu a opět se ponořila do nezřetelných tónů cizincova zastřeného hlasu. „Jsem prostě nepoučitelnej hlupák!“ zabručel neznámý a sevřel podobenku oběma rukama. „Vim, že u ní nemam žádnou šanci, ale ta drzá holka mi vyrvala srdce a schovala ho někde v podlaze pod uvolněný prkno.“ Mladík ztišil hlas do jen velmi těžko rozpoznatelného šepotu. „Je mi jasný, že u takový holky budu pokoušet štěstí marně, vždyť o mě nezavadí ani pohledem! Ale moc bych si přál znovu ji vidět, i kdyby to mělo být naposled!“ V mladíkových očích zajiskřilo a oheň pronikl i do jeho slov. „I kdybych se měl vloupat do jejích komnat plných stráží, tak chci ještě jednou sevřít její ruku ve svý! A co se má stát, ať se stane!“ vydechl cizinec a ohlédl se. Teď už Carmen neuniklo, jak do prostoru zazářily popelavě šedé vlasy, ani zablýsknutí krvavě rudých panenek. Gilbert! Zalapala Španělsko po dechu a pak se obraz před ní rozplynul jako pára.

   Mladá žena si pro sebe zabručela, znovu se totiž ocitla v prázdné chodbě. Už by to mohlo přestat, povzdychla si černovlasá v duchu a zvedla se z podlahy, na níž dopadla, když se lekla mizející dimenze. Do dalšího průzkumu labyrintu se jí ani trochu nechtělo. Začínala si říkat, že tu nejspíš zůstane uvězněná navěky. Potom ale potřásla hlavou. Podobné myšlenky by si měla zakázat. No, snad se to už brzy zlomí a já ty prokletý dveře konečně najdu, zabručela Španělsko v duchu a rozhlédla se po stěnách.
   Podlaha se nepatrně zatřásla a pak celá chodba potemněla. Jediné světlo teď vycházelo z drobných kamínků ukrytých ve zdech, které vrhaly odlesky na podlahu potaženou huňatým kobercem a vytvářely na něm podivnou hru světel, stříbřitých jako měsíc na obloze. To je ale nádhera! Carmen si v duchu vydechla, nic tak zvláštního dosud nezažila, ale brzy přestala rozjímat a opět se soustředila na hledání cesty, během něhož se neubránila přemýšlení nad tím, co před malou chvilkou viděla. Nikdy by mě nenapadlo, že Gilbert, ten neuvěřitelně zásadový, ctnostný rytíř… Nešlo jí to do hlavy a dlouho si ji kvůli tomu namáhala, než ji napadlo, že tuhle informaci se vlastně nikdy neměla dozvědět.

   Přestala konečně přemýšlet a nechala se vést světélkujícími miniaturami na zdech. Ani po několika minutách procházení rozvětvenými chodbami nepřestávaly mladou ženu fascinovat. Bylo to, jako by se ocitla v úplně jiném, skutečně zvláštním světě.
   Dívka se snažila pochopit všechny ty situace, které se jí ten den odehrály před očima. Je to jako jeden velký zlý sen. Ta Alfrédova neuvěřitelná nenávist vůči bratrovi a ty pomstychtivé výrazy na tvářích baltských zemí… Španělsko si povzdychla, ty myšlenky ji ničily. Hlavou jí probleskla vzpomínka na krvežíznivého Sadika a na utrápeného zlodějíčka Gilberta. Vzpurně zavrtěla hlavou. Prusko byl pro ni odjakživa vzorem a tohle zjištění bylo pro španělskou dívku krutou ranou, tak velkou, že na chvíli zapochybovala dokonce i o sobě samé. Zdá se mi, jako kdyby žádný národ nebyl zcela čistý. Vždyť i já mám na rukou krev, a není jí málo. Bolestně vzlykla, pak ale rázně otřela slzy a znovu vykročila do polotemna. Nesmí se té beznaději poddat.

   Kroky ji zavedly až do jedné ze vzdálenějších částí labyrintu, aspoň jí to tak připadalo, soudě podle toho, jak dlouho cikánská dívka bloudila širokými a hned nato zase užšími chodbami. Tentokrát před sebou neměla dveře, nýbrž průchod zdobený stovkami třásniček a korálků zavěšených na sobě. Černovlasou to udivilo, ale potom se zamračila. Že by konečně správný východ? Ach bože, kéž se nemýlím!
   Opatrně prostrčila ruku mezi korálky, pak si vzdychla. Tohle tedy rozhodně nevypadalo na přechod do jiné dimenze. „Hm, takže vzhůru do nového dobrodružství,“ zabručela si pro sebe černovlasá, jen nepatrně přivřela oči a poté prošla na druhou stranu průchodu. Za ním se ukrývala široká místnost, o níž mohla mladá žena s téměř stoprocentní jistotou tvrdit, že se neustále natahuje. Z jejího nejvzdálenějšího koutu bylo slyšet slabé řezání. Hm, tak tohle začíná být skutečně dost divné.
   Černovlasá znejistěla, ale nezastavovala se. Řídila se slyšitelnými zvuky, a přestože řezání bylo stále stejně slabé, přidalo se k němu i čísi nezřetelné mumlání. Dokázala rozeznat cizincův hlas, až když se přiblížila na tu nejmenší bezpečnou vzdálenost, do té doby ke Carmen doléhal jen sotva slyšitelný šepot. Teď však černovlasá nastražila uši, aby jí neuniklo ani to nejskrytější zachvění mladíkova hlasu.
   „Odejdu odsud… už brzy,“ zašeptal a Španělsko si všimla, že mu pod rukama vzniká nádherná soška čínského draka. Jakmile jeho hlas poznala, musela zalapat po dechu, kterého se jí náhle nedostávalo.

   Kapitoly: 1