Přípravna Turecko

Crossover - Myšlenkové bludiště - Fatima - zkouška - Dárek pro Mojžíše

   Otevřela oči. Místnost tonula v pološeru. Zvedla se ze země a snažila se najít vypínač, aby pokoj trochu prosvětlila. Turecko nedošla daleko. Natažené lano ji strhlo k zemi. Až teď si uvědomila, že od sebe nedokáže odtrhnout ruce. Vypadá to jako další povedený žertík mého bratra, napadlo ji a znovu se pokusila vstát. Ale ať si nemyslí, že tentokrát mu to projde! Napřímila se. „Sadiku?“ Bylo ticho, žádná odpověď se neozvala, zavolala tedy hlasitěji. „Neschovávej se přede mnou!“ prskla zlostně a vůbec nepostřehla mihotavé světlo podchodně, která se zjevila v kamenném dveřním rámu.
   „Přestaň s tím!“ zahřměl cizí hlas.
   Ohlédla se. Mířili k ní dva muži v tunikách a s holými hlavami, protože jednomu právě spadla nakrátko střižená černá paruka, jak se špatně sehnul. „Kdo jste?“ odvážila se zeptat, i když předem tušila, že odpovědi se nedočká.
   „Ty nemáš právo klást nám otázky, otrokyně!“ Starší muž se zatvářil povýšeně.
   Fatimě se v očích zlostně blýsklo. „Tak otrokyně?“ zasyčela a ohnala se po něm.
   Mladší strážce duchapřítomně trhl za natažený provaz, takže se dívka opět poroučela k zemi. „Kdo je ta holka?“ optal se svého společníka nevinně, ten si promnul bradu, než mu odpověděl.
   „Přivezli ji sem na příkaz faraóna.“ Víc nedodal.
   V hnědovlásce zatrnulo. Faraóni přece bývali v Egyptě! Že by si to Sadik smluvil s Guptou?
   Vztekle zasyčela, když ji druhý strážce hrubě postavil na nohy.„Jestli jsem rozuměl dobře, je to dárek pro jeho syna. Náš vládce ho chce ocenit i přes ty hlouposti, co vyvádí.“
   „Já nebudu dárek pro nikoho!“ Vykopla nohou a přesně se trefila. Muž zavrávoral. Jeho kolega smotal provaz, takže se k ní dostal až nebezpečně blízko. Vrazil jí pořádnou facku, zapotácela se, a pak dostala další ránu, mnohem větší. Před očima se jí udělalo černo.

   Po nějaké době se Fatima probrala z bezvědomí. Tolik oslepujícího světla. Kolem ní hrála hudba. Ležela na huňatém koberci uprostřed obrovského zaplněného sálu. Hlubokýma černýma očima si prohlížela místnost. Koná se tu hostina. Na čí je asi počest?
   Poslední, co si pamatovala, byl úder strážce. Zkusila vstát, ale něčí kopí ji polechtalo na zádech. Ještě jednou se pořádně rozhlédla. Druhý konec provazu se líně povaloval na koberci, ale pěkný kus od ní. Dívka věděla, že jakmile se pohne, stráže ji zatlačí zpátky. Jsem vězeň!
   Měla strašnou chuť křičet a vybít si zlost na prvním člověku, který by jí přišel pod ruku. Zatím ji neopustila myšlenka, že všechno je dílem jejího bratra Sadika a jeho dlouholetého kamaráda Gupty, představitele Egypta.

   Ještě několikrát se pokusila vstát, ale vždy se musela potýkat s neúspěchem. Horda silných mužů ji pokaždé zatlačila zpátky. Přestala se bránit a soustředila se na dění kolem sebe.
   „A tady máš dárek ode mě!“ Hlas patřil vysokému hnědovlasému mladíkovi s přísným pohledem a lehce opálenou tváří. Oděv, který na sobě měl, mu dle dívčina mínění neslušel ani trochu.
   „Rakousko,“ vydechla překvapeně a pohlédla na muže po jeho pravici. I on měl hnědé vlasy, ale pleť bílou jako sníh, jako kdyby ho vymáchali v mléce, které ještě nestačilo zaschnout. Zabodla nepřátelský pohled do jeho radostně jiskřících zelených očí. Není to Španělsko?
   Mladá žena z něho nespouštěla zrak. Naklonil se k druhému muži a vděčně mu stiskl rameno. „Děkuji ti, bratře. To děvče vypadá k světu,“ pousmál se.
   Fatimě se před očima začínaly dělat mžitky. Budiž ti odpuštěno, bratříčku, za tohle nemůžeš! Už se neobávala nebezpečí. Prudce vstala a uskočila dál od těch dvou. „Já nejsem ničí hračka, pánové!“ Provaz neprovaz, teď něco uvidíte, parchanti jedni! Postavila se do bojové pozice a propalovala oba výtečníky vražedným pohledem.
   „Je pěkně divoká, Ramsesi,“ uchechtl se zelenooký a strčil do bratra. „Že by dívka z pouště?“
   „Někde jsem slyšel, že v krocení šelem jsi prý přeborník,“ oplatil mu tón druhý mladík.
   „Tak se dívej, předvedu ti to,“ pousmál se mladší ze sourozenců a vykročil k cizince. Fatima na něho byla připravená. Dobře mířenou ranou ho zasáhla do holeně a rychle uskočila. Už nehodlala nikomu dovolit, aby se k ní byť jen přiblížil. Já nebudu ničí hračka! Zatočila spoutanýma rukama, až oba princové museli uskakovat, pokud nechtěli být šlehnuti.
   „Hej!“ vyjekl ten se zelenýma očima a pokusil se chytit druhý konec provazu.

   Jejich zápolení zaujalo hosty v sále. Obrátili k bojujícím zrak. Mladý muž oslovovaný jako Ramses bratra hlasitě povzbuzoval. Jiný, zřejmě jeho otec, nad tím jen kroutil hlavou a manželka ho uklidňovala. Přítomní to s největší jistotou považovali za příjemné zpestření večera. O další osud dívky se nezajímali. Možná ji za tu opovážlivost popraví, jim už to bylo jedno.

   Takže ty nepřestaneš, drzý spratku! Hnědovláska si počkala, až se k ní mladík, který jí velice připomínal představitele Španělska, přiblíží tak blízko, aby ho mohla od sebe prudce odstrčit. Nevzdával se. Věděla, že pokus o útěk by se nepodařil, rozhodně ne v situaci, v jaké se právě teď nacházela. Mohla jen získat čas a pokusit se využít nepozornosti strážců. Už před několika minutami si všimla, že jinoch s tváří Rakouska hordu odvolal, když se k ní chtěli vrhnout a zabránit jí v dalších hloupostech.

   Znovu ponížila horkokrevného prince. Jeho starší bratr tleskl rukama a přivolal k sobě dva podivně vyhlížející muže. Jak se později dozvěděla, byli to kouzelníci.
   „Hotepe, Hoi, zklidněte trochu tu divokou šelmu,“ přikázal a oba, jeden tlustý, druhý hubený jako stéblo trávy, se hluboce uklonili.
   „Jak poroučíte, princi!“
   Pro Fatimu začal souboj s časem. Musela se otáčet hned na jednu, hned zase na druhou stranu. Zelenooký mladík na ni nepřestával dotírat. Jeho bratr vše pozoroval povýšeným pohledem a přisluhovači museli uhýbat rozlícené dračici. Teď to nesmím vzdát!
   Zoufale si snažila krýt záda. Bylo jich moc, ale na podobné pranice byla zvyklá, když ji naháněli Imram s Omarem. Znovu vykopla a zasáhla druhého z princů do žaludku. Zapotácel se, ale bylo jí to jedno. Jeho starší bratr ihned přiskočil a začal smotávat provaz. Několikrát se po něm ohnala, snažila se mu vytrhnout, ale ti dva podivíni jí vhodili do obličeje nějaký prášek, takže se rozkašlala, zavrávorala a padla Rakousku rovnou do náruče. Přísně si ji přeměřil. Muslimské dívce se v očích zatřpytilo pár drobných slz.
   „Teda, ta mi ale dala!“ Muž vypadající jako Antonio se hlasitě smál.
   Sourozenec se ušklíbl nad jeho zmačkaným rouchem a obrátil se ke gardě. „Vezměte ji do princovy ložnice a postarejte se, ať už nic dalšího neprovede.“
   Fatima oba propálila vražedným pohledem. Snědý mladík jí pomohl vstát, aby se jí vzápětí mohla chopit stráž. Černooká dívka syčela a prskala. Princové se za ní dívali se škodolibým úsměvem.

   Hnědovlasou dívku obklopila tma a nemohla se skoro ani pohnout. Krutá daň za trochu nevinného kočkování. Fatima dobře věděla, že to strážci udělali proto, aby nezkoušela utíkat. Kdo to udělal a proč? Co se mnou zamýšlejí? A kde je bratr? Hlavou jí vířilo tisíce otázek. Věděla jen to, že tady nechce strávit noc. Pokoušela se osvobodit, alel její snažení bylo marné. Několikrát zasykla, jak se jí provaz zaryl do rukou.
   Nemůžu tady zůstat! Cítila, že do místnosti proniká jen měsíční světlo zpoza závěsů, to nebylo příliš povzbudivé. „Přece musí být nějaký způsob…“ Několikrát se nadechla a vydechla. Musela začít uvažovat racionálně. Když se bude vší silou snažit přetrhnout lano, jen se tím vyčerpá. Šance na záchranu přijde… jenom si na ni musí počkat.

   Přinutila se ke klidu. Místnost byla tichá, do pokoje pronikal soucitný vánek, který ji laskal na tvářích, jako by ji někdo jemně hladil. Fatima se ponořila do ticha, takže jí unikly plíživé kroky, a zpozorněla teprve tehdy, když někdo hlasitě dosedl na postel vedle ní. Instinktivně sebou zaškubala.
   Cizí mužské paže ji pevně sevřely. „Uklidni se!“ poručil jí neznámý hlas, ale to jen zvýšilo dívčino úsilí. Trhala sebou a sténala. „Ššš… tak nech už toho… aspoň chvíli sebou přestaň házet!“ Tón cizincova hlasu zdrsněl. Turecko polkla, neodvažovala se odhadnout, co nastane v příštích minutách.

   Počkal, až se přestane hýbat, pak jí sundal z očí šátek, aby mohla pohlédnout do zelených očí jiskřících zvědavostí. Odpovědí mu bylo zoufalé zaúpění, přesto se ho však Fatima odvážila zeptat na to nejpodstatnější. „Kde je můj bratr?“
   To ho zarazilo. „Přivedli jenom tebe,“ odpověděl po chvíli. Trochu se jí ulevilo. Cizinec se k ní sklonil, aby si ji mohl prohlédnout zblízka. Chtěla se od něho odtáhnout, ale nemohla. Rozpálenou rukou jí sáhl na tvář.
   „Nedotýkej se mě!“ zasyčela nepřátelsky. „Nikdo ti na to nedal právo!“
   Ta poznámka mladému muži vykouzlila na rtech úsměv. „Jsi příliš opovážlivá. Zřejmě ani nemáš zdání, jak se chovat ke svému pánovi, otrokyně,“ dodal s náznakem pobavení v hlase.
   „Já nebudu nikomu sloužit!“ Znovu sebou zaškubala.
   Mladíka v rouchu to dopálilo. Prudce vstal a zahřměl: „Ty asi nemáš ani potuchy, s kým mluvíš, jinak bys určitě nebyla tak drzá! Nuže, věz, že já jsem synem egyptského faraóna a jméno mé zní Mojžíš!“
   Zarazila se, ale jen na okamžik. Mojžíš je postava ze svaté knihy křesťanů, napadlo ji. Takže ať je to kdokoli, dělá si ze mě blázny.
   Sledoval ji a mlčel. Je překrásná. Vůbec mu nevadila její divokost a nespoutanost. S takovými jako ona si uměl poradit. „Prozraď mi své jméno, cizinko,“ zašeptal laskavě a znovu se jí dotkl.
   „Jsem Fatima.“ Mladá žena se zatvářila kysele. „A znovu vás po dobrém žádám, abyste mě rozvázal, pane.“
   Rozesmálo ho to. Bylo to horší, než kdyby jí vrazil facku. Drze se jí smál přímo do obličeje a pak se ušklíbl. „Proč si myslíš, že to udělám? Právě takhle jsem s tebou navýsost spokojen.“
   Zato já ani trochu, zavrčela v duchu a horečně přemýšlela, jak ho přimět, aby ji poslechl. „Protože muž by se neměl takhle povyšovat nad ženou. Neznám vás, pane, a prosím vás, abyste mě nechal jít.“
   Uculoval se. Propalovala ho pohledem. Dostala jsem se do pěkný kaše.
   Zelenooký si mnul bradu. „Vskutku musíš být zdaleka. Nemůžu tě pustit, ani nechci. Jsi můj majetek.“
   Myslela, že se přeslechla, pak ale spolkla nadávku, která se jí drala na jazyk. Musím na něj jinak. Hrdě se na něho podívala. Pokud se vydává za židovského spasitele, pak mu ukážu, kde je jeho místo. Byl to smělý plán, ale musela ho vyzkoušet.
   „Ty nejsi Mojžíš, princ egyptský!“ odsekla a svýma černýma očima se vpíjela do těch jeho.
   „Cos to řekla?“ zasyčel hnědovlasý plný vzteku.
   „Že nejsi ten, o němž se povídá, že je laskavý a soucitný! Že by člověku neublížil! Ten, co se zastává slabších! Ne, to nejsi ty!“
   Čekala výprask a byla na něj připravená. S údivem v očích sledovala, jak se cizinec zarazil, jako by se náhle zastyděl.
   „To se o mně říká?“ zeptal se nejistě.
   Fatima přikývla. „Ale teprve teď vím, že to není pravda,“ odvětila hnědovláska s hořkostí v hlase.
   „Mýlíš se!“ vydechl rychle. „Nesmíš mě mít za netvora!“
   „Ale můžu!“ prskla. „Jsem svobodná tělem i myslí, a pokud jsi ten, o němž se vypravují legendy, pak mi to dokaž! Sundej mi ten provaz z rukou!“
   Nepřekvapilo ji, že to skutečně udělal. Protáhla se a zadívala se na něj. Vida, vždycky nad vším zvítězí obyčejná mužská ješitnost. Spokojeně přimhouřila oči a líně vstala. Byl tím ohromen. Ještě se k němu obrátila, protože ji cosi ne právě podstatného zajímalo. „Kdo byli ti dva? Ten tlusťoch a ten hubeňour?“
   Přemýšlel, co jí odpovědět. „Kouzelníci mého otce. Omámili tě magickým práškem, abys byla klidnější.“ Řekl to s naprosto vážnou tváří a na ní se mu mihl lehce škodolibý úšklebek.
   Černooká dívka jen protočila oči v sloup. „Nesmysl!“ namítla zvýšeným hlasem. „Jen mi vhodili do obličeje nějaké smetí, takže mi zmátly reflexy. Nebyly v tom žádné čáry.“

   Rozhodl se jí neodpovídat. Usmála se na něho a rychlými kroky se vydala ke dveřím. V tu chvíli se vzpamatoval a skočil po ní s nejistým: „Nemůžeš odejít!“ Elegantně uhnul, takže se milý princ rozplácl na zemi.
   „Nezkoušej mi v tom zabránit,“ sykla. Jestli udělá něco, čím mě skutečně rozčílí, nebudu se držet zpátky, spasitel nespasitel, umínila si v duchu.
   Takzvaný Mojžíš neměl zrovna dvakrát pod čepicí. Když pochopil, že na mladou ženu sám nestačí, rozhodl se přivolat pomoc. „Stráže!“
   Okamžitě se obrátila, přimáčkla ho k zemi a zacpala mu ústa rukou. „Ty ubohý lidský červe! Tak za tohle budeš pykat!“

   Začal se jí bát. Oddálila ruku na dobré slovo, tedy přikývnutí. „Varuju tě, princi… stačí jedno slovíčko, které bude trochu víc nahlas, a názorně ti předvedu, co s takovými, jako jsi ty, děláme u nás doma.“
   Polkl. „Hodláš mě zabít, cizinko?“
   Odfrkla si. „Odmala mě vedli k tomu, abych šetřila lidské životy. Neporuším to ani teď.“ Pomohla mu vstát. „Jenže ty jsi horká hlava a já musím najít svou rodinu.“
   Zdálo se, že se mu ulevilo, ovšem jen do chvíle, než ho muslimka donutila posadit se k nohám postele.
   „Překřiž ruce nad hlavou.“
   „Nemáš právo mi něco přikazovat!“
   Vyjekl, jak ho zmáčkla. Ona i bratr měli v rukou dostatečnou sílu. Nedbala na jeho protesty. Nechala ho rukama obejmout jeden z vysokých dřevěných sloupů v nohách lůžka a pořádně utáhla dlouhé lano. Všimla si, že mladík zbledl, a domyslela si, že něco takového se mu asi ještě v životě nestalo.
   „Chráním si jen svůj život,“ dodala Fatima omluvně a neodpustila si drobné zarytí. „Tvůj bratr se na tom sluníčku, zdá se, pěkně opálil. Přemýšlels někdy nad tím, že bys mohl patřit jinam?“
   Vyprovokovala ho. „Ty malá drzá…“
   Nastavila mu pěst pod nos, takže poslušně zmlkl. Zběžně mu prohledala kapsy, k dívčině smůle neměl u sebe žádnou zbraň. Nevadí, zkusím ji někomu ukrást. Vstala a pro něco se natáhla. Neuniklo jí, jak sebou hnědovlasý škube, a že s trochou štěstí by se mladíkovi mohlo podařit provaz přetrhnout.
   „Dávám ti čas na přemýšlení. Sbohem, princi.“ S těmi slovy mu uvázala šátek přes oči, rozběhla se ke dveřím a zmizela v chodbě.

   Ulevilo se jí, když před vchodem do Mojžíšovy ložnice nepostávala stráž. Zřejmě jim poručil, aby ho nerušili. Turecko se při tom pomyšlení zatvářila kysele. Nerušili při čem… to je ta otázka. Věděla, že teď musí jednat rychle. Přivolá si pomoc. Mám na útěk sotva pár minut.
   Nebyla v pyramidě ani v jiném složitém bludišti, přestože tenhle královský palác by se bez nadsázky dal labyrintem nazvat. Pečlivě volila průchod jednotlivými chodbami. Kdyby ji kdokoli zpozoroval, už neunikne.

   Neznámo jak se ocitla ve svatyni, která se jí jevila jako jedna z tmavších, a tudíž bezpečnějších, chodeb. Rychle by si všimla každého odlesku světla. Prostupovala opatrně přes prostranství. Místnost byla široká a zdobená nástěnnými malbami. Neměla čas si je prohlížet, ačkoli byly nepochybně velice zajímavé.
   Vešla do další tmavé postranní chodby a s hrůzou si uvědomila, že záchrana je v nedohlednu. „Sakra, tahle chodba nemá východ!“
   Jindy by ji napadlo tisíc různých řešení, ale teď právě žádné nenacházela. A jen o několik vteřin později zaslechla kroky a supění, takže se ještě stačila otočit a vyhnout se útoku neznámého. Dalším chvatem ji ale cizinec, ze kterého se vyklubal zelenooký mladík, strhl k zemi. „Chci vědět, jak jsi to myslela,“ sípal a oči mu jiskřily zlostí.
   „Tak, jak jsem to řekla,“ zafuněla hnědovláska a snažila se vyklouznout z jeho pevného sevření. „Pusť mě…“ Vydechla a znovu sebou zamlela. Poučil se ze svých chyb a hlídal si každý její pohyb, a co bylo nejhorší… pásl se na jejím strachu. A k tomu ještě ten nepříjemný, požitkářský tón.
   „Tvé jednání zasluhuje smrt.“ Zachvěla se, z tónu jeho hlasu ji mrazilo v zádech. „Jenže já mám pro tebe horší trest, svobodná dívko. A věř mi, že zneuctít otrokyni v chrámu pravidla dovolují.“
   Snad se nechystá… Fatima vyjekla, mladík jí rychle zakryl ústa, i když to byl spíš jen instinkt.
   „Stráže mi pomohly, abych se dostal z těch tvých uzlů, ale poslal jsem je špatným směrem. Napadlo mě totiž, že budeš tady.“ Překvapeně zamrkala. Muž, který jí tak strašně připomínal Antonia, oddálil ruku a s ďábelským úsměvem pokračoval. „Klidně můžeš křičet, nikdo tě tu neuslyší.“ Přejel jí prstem po tváři a cítil, jak se její tělo chvěje pod jeho chtivýma rukama. „A strašně si přeju vychutnat si tu chuť vítězství.“
   Sevřel její paže ocelovým stiskem, zatímco se k ní naklonil. Uniklo jí zasténání. Alláhu, pomoz mi! Takhle to přece nemůže skončit. Přeci mu mě nevydáš na milost!
   Hrubě ji políbil. Vytrhnout se mu nemohla, tak ho alespoň pořádně kousla do tváře, když se od ní odtahoval. Jen se nad tím uchechtl. Oba leželi na zemi, on měl vůdčí pozici, ona se svíjela pod ním. Nehodlal jí dovolit, aby mu znovu utekla a Turecko si v duchu nadávala. Až sem mě přivedla moje úcta k lidskému životu. Měla jsem ho zabít!

   Vykřikla, když jí natrhl šaty. Teprve teď jí došlo, že měla na sobě módu poněkud odvážnou. Holé břicho lemoval tmavomodrý top a ne zcela dlouhá sukně stejné barvy se zlatým prošíváním. Dali mi to, nebo jsem to už na sobě měla? To byla poslední primitivní myšlenka, pak už Fatima Adnan začala používat rozum.

   Vytrhnout se zelenookému bylo nemožné, zkoušela to snad tisíci různými způsoby. Jediné, co dokázala, bylo posunout ruku, když ji nyní držel za zápěstí, tak vysoko, aby ho mohla udeřit do tváře, ale nebyla to rána nijak silná. Lehl si tak šikovně, že jí tlačil na nohy, aby s nimi nemohla kopat. Neměla pražádnou naději, ale nepřestávala bojovat. Rány ale zvolna ztrácely na intenzitě, přestože dívka věděla, že pokud se vzdá, ten bídák si bez ostychu vezme její tělo.
   Princ se k ní znovu sklonil a snažil se ji umlčet polibky. Začínala propadat beznaději, když se jeho prsty dotkly Fatiminy holé kůže.

   Z oka jí stekla drobná slza, která se ihned rozplynula. Chladný vánek ji pošimral na nose. Byla by přísahala, že v dusné svatyni žádný čerstvý vzduch nebyl, však také cítila jen pryskyřici. Přinutila se otevřít oči. Ležela na studené podlaze v roztrhaném oblečení a šrámy na rukou. Vzhlédla. Naproti ní byly dvojí dveře. Na jedněch byl obrázek egyptského boha Thovta, nad nímž se skvěl nápis moudrost. Druhé dveře strážila bohyně Maat a popisek spravedlnost. Fatima se s tichým kašláním zvedla a vykročila k podivným branám.
   Ze zvědavosti se dotkla zlatých písmen. Slova o moudrosti se vytratila, zůstala jen černá tabulka s bílými písmeny. „Mohu ovlivnit,“ přečetla polohlasem černooká dívka a hned odhalila i ceduli na druhých dveřích, který hlásal Na vlastní nebezpečí. „Kouzlo!“ vydechla a v posvátné hrůze padla na kolena. „Chvála Alláhovi!“

   Kapitoly: 1