Přípravna Turecko

Crossover - Myšlenkové bludiště - Sadik - zkouška - Kristina jako Salome

   Otevřel oči. Ruka mu volně visela přes okraj křesla potaženého kůží a vzácnými látkami. Rozhlédl se po pokoji. Nikdy ho neviděl. Vstal a podíval se, co má na sobě. Roucho se až podezřele podobalo tomu, jaké si obvykle bral na slavnostní příležitosti. Postrádal svou škrabošku. Neměl bych se nechat ukonejšit pozlátkem. Něco se tu chystá a já musím zjistit, co.

   Prohledával skříně a šuplata, aby našel cokoli, co by mu pomohlo zjistit, kde že se to ocitl. Od slídění ho vyrušilo nesmělé klepání na dveře a slabý hlásek.
   „Smím vstoupit, pane?“
   Nejdříve se zarazil, pak ale přišel na myšlenku dostat z cizího děvčete alespoň pár důležitých informací. „Povolení se uděluje,“ prohlásil neutrálně a upřel pohled na právě se otevírající dveře. Do nich vešla mladá žena se zahaleným obličejem. Vypadala jako muslimka a působila tak. Vyzařovala z ní zvláštní, téměř nadpozemská krása.
   Nemohl z ní spustit oči. Hluboké modré panenky po něm nesměle pokukovaly. Pokynul jí, aby k němu přišla blíž. Způsobně se uklonila a odhalila pramen zářivých zlatých vlasů, který jí vykoukl zpod závoje. Jemně ji zvedl za ramena a přeměřil si ji pohledem.
   „Pročpak jsi přišla?“ zeptal se a čekal na odpověď.
   Znejistěla, cítil, jak se dívce do těla vkrádá horkost. „Prosím, odpusťte mi mou troufalost, princi. Přikázali mi, abych zatančila sultánovu synovi tanec, aby se rozveselil.“
   Prohlásila to tak nevinně, že se musel pousmát. Zřejmě mě v tomhle světě mají za morouse. Potom mu ale došlo, co mu děvče právě sdělilo. „Přišlas tančit?“
   Přikývla a znovu se uklonila, když od ní poodstoupil. „Je to pro mne velká pocta, princi.“
   Nechal ji při tom, opatrnost ho k tomu nabádala. Nejistě kývl hlavou a pak zvedl dívce bradu. „Přijmu to pouze pod podmínkou, že zatančíš bez závoje.“ V dívce zatrnulo, všiml si toho. „Máš ze mě strach, maličká?“ Váhavě zavrtěla hlavou. „Řekni mi své jméno,“ naléhal dál.
   Zlatovlásce se v očích odráželo napětí a očekávání. „Calime,“ pronesla pomalu a sňala z hlavy závoj, který jí zakrýval obličej.
   Turecko překvapeně vydechl. Tu dívku přece znám! Je to sestra Německa… ta… aha, zdá se, že jméno jsem už zapomněl… ne, počkat… Kristina! Tak se jmenuje…

   Teprve teď měl možnost si ji prohlédnout zblízka. Mladá žena měla azurově modré oči, jemnou, skoro až bílou pleť, byla štíhlá jako proutek a její krásnou postavu zdobily nádherné vlasy, jejichž barva byla totožná s drahým kovem, kvůli kterému vládci neváhali vraždit. A ty její lehce se chvějící rudé rty…
   Bylo mu úzko. Už dlouho se na žádnou ženu tak nedíval. Vlastně… nikdy ho nenapadlo posuzovat ženy jako objekt milostné touhy. Hnědovlasý si vždy žen cenil pouze pro jejich schopnosti. Možná ho jen ubíjely vlastní představy po tolika dnech věznění v shinigamských spárech. Třeba mu tak chyběla sestra, že by dal cokoli za nějakou dívku, kterou by mohl sevřít v náručí a hladit jako starostlivý bratr. Pro sebe si přikývl. Jiné vysvětlení přeci ani být nemohlo.

   Dívka usedla do podřepu, zavřela oči a čekala. Pochopil, že jí má dát znamení. Stále ještě trochu váhal, ale pak si přeci jen sedl do křesla a pohodlně se v něm uvelebil. Pak zlatovláska pomalu vstala, uchopila cíp svého roucha a začala se točit. Sledoval ji se zalíbením. Uměla splynout se svým krémovým šatem. Pohybovala se tak jistě, jako kdyby na sobě nic neměla.
   Turecko zalitoval, že nemá svou škrabošku, děvče si jistě těch žádostivých pohledů všimlo, neříkalo však nic.

   Tanec nabíral na dynamice. Cizinka byla hned tady, hned zase tam. Mladíkovy oči se s ní snažily držet krok. Choulila se do svého roucha, ukrývala se v něm, pak zas jemná látka líně mizela, aby odhalila to překrásné dívčí tělo. A k tomu všemu ten lehce vyzývavý pohled…
   „Calime,“ vydechl roztouženě a stále ji sledoval očima.

   Tančila jako o život, Sadika přiváděla do extáze. Nedokázal to popsat. Ta živočišnost spojená s pohledem nevinných očí… vše bylo tak nádherně uhrančivé, tak moc, že nechtěl, aby přestala. Jenže dívka už udělala poslední úklonu, ještě jednou zavlála krémovým šatem a usedla mu k nohám. Náhle mu vyschlo v krku a nevěděl, co říct.
   Všiml si, jak dívka znejistěla. „Nelíbil se vám můj tanec, princi?“ zeptala se. Viděl na ní, jak velké přemáhání ji stálo, aby mu tu otázku položila.
   „Kdepak, tančila jsi moc krásně,“ uklidňoval ji. „A to tak, že ztrácím slova, tolik jsi mne ohromila.“
   Blonďatá v obličeji zčervenala. Sadik ji vzal jemně za ruku. „Poslyš… rád bych věděl, co se tu o mně říká.“
   Dívka se pousmála. „Řekli mi, že sultánův syn je skoupý na slovo.“
   To ho zaujalo. „Řekli ti… kdo?“
   „Vaši rádcové, pane. Jsem jen otrokyně.“
   Překvapeně vydechl. Nečekal takovou odpověď. A pak zlatovláska vstala a znovu se uklonila. „Chcete-li mě znovu vidět, princi, bude mi ctí.“ Ještě se otočila ve dveřích, než za nimi zmizela.

   Sadik Adnan si sáhl na čelo, jako kdyby ho měla každou chvíli přepadnout horečka. Konečně se vrátil do svého nového pokoje, už před dobrou hodinou se totiž vydal na průzkum. Ta cizinka probudila v jeho těle zmatek. Překvapeně zamrkla. Hloupé poblouznění! To si vážně neví rady? Ne, tak to přece nebylo. Magie, no jistě! Turecko už nepochyboval o tom, že ho ovládaly zlomyslné cizí čáry. Jak jinak si měl vysvětlit, že před ním tančila otrokyně tak strašně podobná dívce, do níž se měl údajně zamilovat. A jemu všichni říkali, že je synem sultána, ke kterému ho ale odmítali dovést, aby se o tom mohl přesvědčit. Dožíralo ho to.

   Přemýšlel nad tím celý zbytek odpoledne. Neuniklo mu, že po něm místní obyvatelé pokukují se strachem v očích. Reagoval na to přirozeně, v hlase mu zaznívala odměřenost. Podle všeho nahradil syna místního vladaře. Ten post se mu přestával líbit. Znovu prošel princovy věci, až konečně nalezl šavli se zdobenou rukojetí. Přejel po ní prstem, zbraň byla nabroušená. Ulehčeně vydechl a rozešel se chodbou. Chtěl si projít celé sídlo.

   Zastavil se a schoval za rohem. Zaslechl hlasy, z nichž poznával jenom jediný, dívčí. Přitiskl se k chladnému trámu, aby lépe slyšel.
   „Byl s tebou spokojený?“ Jeden z mužů s turbanem na hlavě zatahal zlatovlásku za pramen jejích krásných vlasů.
   „Řekl, že ho tanec nadchl, pane.“
   Cizinec se spokojeně ušklíbl. „Až se setmí, doneseš mu pohár vína a teplou večeři, a až usne…“ Gestem jí naznačil, že mu má vnořit dýku do srdce.

   Na Calime bylo vidět, že váhá. Sadik plný vzteku svíral ruku v pěst. Proklatá Salome! Musel se držet, aby nevybuchl. Jak moc doufal, že jednání té dívky bylo upřímné a nezištné. Znovu přitiskl ucho k trámu a zalitoval, že u sebe nemá škrabošku, která ho vždy chránila.
   „A co by se stalo, kdybych neposlechla?“ zeptala se mladá žena nejistě.
   „Propadneš hrdlem,“ vysvětlil jí druhý muž drsně, až se zachvěla a málem padla do mdlob.
   V tu chvíli se Turecko rozhodl, nepotřeboval vědět víc. Zab, nebo sám budeš zabit, pomyslel si mladík hořce a vystoupil ze stínu. Než muži stačili vydechnout překvapením, padli na zem jako zralé švestky. Pak se domnělý princ s odporem zadíval na chvějící se děvče a namířil mu šavlí pod hrdlo. „A ty… na kolena!“
   Zlatovláska si poslušně klekla a zavrtala zrak do koberce. Sledoval ji podezřívavým pohledem. Musel mít jistotu, že si Calime na nevinnou jen nehraje.
   „Podívej se na mě. No tak, pohlédni mi do očí,“ prohlásil chladně. Vzhlédla k němu, po tvářích se jí koulely slzy. Zastrčil zbraň za opasek a přinutil se k úsměvu. „Vstaň,“ řekl laskavě, ale dívka nezareagovala. Nechtěl se hned uchylovat k autoritativnímu tónu, nechal jí ještě chvilku na rozmyšlenou. Nedělo se nic, jen pláč ještě zesílil.
   Povzdychl si a vzal svou nebohou otrokyni opatrně za ramena. Roztřásla se. Donutil ji vstát, chtěl, aby se mu dívala do očí. „Calime…“
   Zaslechla v jeho hlase touhu, kterou neuměla popsat, a zatoužila utéct z toho prokletého místa. „Zabil jste je,“ zajíkla se. „Co chcete udělat se mnou?“
   V očích se mu blýsklo, pak ale ďábelský lesk nahradil klidný pohled a laskavý tón hlasu.
   „Nic. Neudělala bys to.“
   Překvapeně vydechla. „Můj pane… znamená to, že… že mne nepotrestáte?“
   Místo odpovědi ji k sobě pevně přitiskl, čímž spustil další slaný proud. „No tak… už neplač, už je dobře. Tvá služba končí, Calime, už nebudeš otrokyní.“
   Dívka křečovitě vzlykala a máčela mu roucho slzami. Nedbal na to, jen ji hladil po zádech a utěšoval. Zavřel oči a vnímal jen její hlas, než si s hrůzou uvědomil, že je sám. Ocitl se v tmavé místnosti, už neměl koho hladit. Chodba, palác i dívka zmizely.

   Kapitoly: 1