TOPlist


Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz

 308-485-860

Povídkářský meil:
 Leonyda.Styron
@seznam.cz

 Lea Schröpferová - Facebook

Hlavní menu

   ›› Úvodní strana
   ›› O autorovi
   ›› Guestbook
   ›› Odkazy

Fanfiction

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Na motivy seriálů

Slash + erotická zóna

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Originální tvorba
   ›› Hetero povídky 18+

Originální tvorba

   ›› Vydané knihy - důležité info
   ›› Průřezy příběhů
   ›› Jednorázovky

Srazy, cony, akce

   ›› Přednášky
   ›› Srazy

Bonusy

   ›› Vzpomínková sekce Letaxu
   ›› Povídky na přání
   ›› Povídky od vás pro mne
   ›› Vaše obrázky
   ›› Teoretické okénko
   ›› Můj pohled na fanfiction
   ›› Audio povídky
   ›› Zvířecí patroni povídek






   

Přípravna Itálie

Hovor Fritzí a Lukrécie po rvačce s Cainem


   Hnědovlasá rázně otevřela dveře pokoje a nechala drobnou dívenku vejít. Ještě se ohlédla po tom neřádovi, který si dovolil vztáhnout ruku na její přítelkyni, než znechucený pohled odvrátila a zavřela za sebou. Překvapilo ji, že v místnosti není nikdo další. Hm, no co se dá dělat, vystačíme si tu samy.
   Pruská dívka si sedla ke stolu, ale z její tváře se nedalo vyčíst vůbec nic. „Vážně ti nic není?“
   Druhé děvče jí neodpovědělo. Nejspíš se lekla, když po ní skočil a přitlačil ji k zemi, povzdychla si Lukrécie Vargasová v duchu a navenek zrozpačitěla. Sama teď měla starostí nad hlavu. Nemohla uvěřit, co se stalo s jejím bratrem, s tím nenapravitelným moulou a roztomilým hlupáčkem, jejím dvojčetem Felicianem. Udělali z něj monstrum, pomyslela si hořce. Co jiného si měla představit, když ho viděla, jak si vykračuje v uniformě, jak slepě plní rozkazy, když si uvědomila, že ten veselý mladík plný pokory a studu mizí v nenávratnu. Bylo jí z toho do pláče, ale před Františkou chtěla být silná. Dokázala bych jim odpustit, že do toho zatáhli Romana, ale že zkazili mýho malýho nevinnýho brášku… to nikdy! Zaplatí za to! Všichni!
   Pěst se jí okamžitě zaťala. Všimla si toho a toužebně doufala, že druhé děvče to nevidělo. Nemusela se ničeho obávat. Z místa, kde Františka Beillschmidtová složila hlavu, se ozývalo jenom srdceryvné vzlykání.
   „Prusko? Františko, co je s tebou?“ Nezdálo se, že by šedovlasá holčička chtěla s tím brekem trýznícím duši přestat. Co mám teďka dělat? Neuměla jsem ani utěšit bráchu, když měl deprese, povzdychla si hnědovlasá v duchu, ale pak se vzmohla alespoň na malé, dosti neohrabané objetí. „Prosím tě, už nebreč.“
   Fritzí se na ni podívala uplakanýma očima. „Když já… já jsem…“
   Lukrécie čekala, co dalšího se dozví, ale druhá dívka mlčela. Zkusila tedy hádat, třeba se pravdy přece jen dopátrá. „Vyděsil tě?“
   Ne, špatná odpověď. Drobné děvčátko zakroutilo hlavou a v jeho očích postřehla mladá slečna Vargasová zvláštní, téměř vražedný lesk. Na ty jejich rudý panenky jsem si furt nějak nezvykla. Ona i Gilbert, její bratr, měly takové. Oči, z nichž šel strach.

   Ještě chvíli si lámala hlavu s tím, jakým způsobem mohl Cain Braginski, mužský představitel Ukrajiny, tomu malému pískleti tak hrozně ublížit, že je z toho na zhroucení, ale další slova šedovlasé jí doslova vyrazila dech.
   „On… on mě porazil!“ zavrčela Františka a bouchla pěstí do stolu.
   „Co… cože?“ Lukrécie nic nechápala. Takže ona není smutná, ale jen naštvaná? Anebo je ten pes zakopaný úplně někde jinde?
   V rudých panenkách se zablýsklo. „Že jsem prohrála!“ odsekla Prusko vztekle a otřela si neposlušné oči, které nechtěly přestat slzet.
   No tohle se mi zdá! Ona se mi tu vzteká, místo aby byla ráda, že jí ten šmejd na místě nepřeříz. Slečna Itálie si vzdychla. „Takže vy jste se fakt prali?“
   Její malá přítelkyně nejistě přikývla. „Jo, ale já nevěděla, že je voják.“
   Tak to ani já ne. Lukrécie Vargasová se ušklíbla. Ale i kdybych to věděla, tak se s ním nebudu prát. Jenomže tohle jí říct nemůžu, je v takový ráži, že by mi mohla klidně jednu vrazit, a svejch zubů si docela dost cenim.
   Přemýšlela, jak se zachovat, co udělat, aby navztekanou holčičku alespoň trochu zklidnila. Měla bych jí hodit k němu, aby si to vyříkali ručně… Plácla se do čela. Ne, to je hodně blbej nápad… ale co teda s tím? Nakonec ze sebe dostala jen: „No… on sice vyhrál, ale za to, jak nám ubližoval, si musí ten trest odpykat celej a pořádně. Navíc… kdybych nedorazila, mohlo se ti něco stát.“
   Františka přikývla, její rudé oči na ní spočinuly vděčným pohledem, pak jí šedovlasá dívenka stiskla ruku. „Tohle si musím vyřešit sama,“ prohlásila pomalu, v hlase smutek.
   Lukrécie to chápala. „Tak si to hlavně… pořádně promysli,“ zašeptala, než jí jemně sevřela rameno. Myslím, že nic nezkazim, když jí tu necham samotnou. Potřebuje klid na přemýšlení. A já bych měla vymyslet, jak s tímhle vším skoncovat, pomyslela si hořce a tichými kroky opustila místnost. Hlavou jí probleskla vzpomínka na Feliciana, a teď už slzy zadržet nedokázala. Rozběhla se chodbou, aby se vzpamatovala. I kdyby to mělo být to poslední, co ve svém životě udělám… tak tě zachráním, bráško!

   Kapitoly: 1