Přípravna Japonsko

Kiku tiší Taiwan

   Když se černovlasý mladík dozvěděl, že Taiwan přivezli jen několik minut před jejich příjezdem, ihned se za ní vydal, chtěl ji vidět. Jakmile se ale přiblížil na dosah dveří dívčina nového přechodného domova, uvědomil si první problém. Drobná hnědovláska volala jeho jméno.
   „Pomóc! Kiku!“
   Přikrčil se za zdí. Tohle jsem nechtěl, Tai-chan. Jediným pohledem zjistil, že se dívka opírá o mříž. Tvář měl zahalenou, poznat by ho neměla. Rozhodl se téměř okamžitě. Prudce strčil do dveří, takže byla nucena je pustit, což jen zvýšilo pocit paniky jeho ubohé holčičky.
   „Kdo jste? Co tu děláte?“
   Její fistulkový hláseček mu drásal duši. Odpusť mi, Tamiko… Strhl ji na postel, on seděl, ona se o něj opírala. Jednu ruku jí položil kolem břicha, tou druhou jí jemně zakryl ústa. „Ztište se. Ostatní už spí.“ Těkala očima, bála se. Prosím, snažně tě prosím, poslechni mě.
   Škubala sebou, odmítala se uklidnit. Povzdychl si. „Když přestanete vyvádět, já vás pustím.“ Vrtěla hlavou a snažila se osvobodit. Ruce měla pevně přitisknuté k hrudi, ale nepřestávala se snažit udeřit ho do ruky, kterou měl položenou na jejím břiše. Je to těžké, ale… jestli jí to pomůže… Musím vytrvat.
   Zesílil stisk, aby pochopila, že to myslí vážně. Dívčino sténání se stávalo úpěnlivějším. „Pst… no tak…“ Tiskl ji k sobě a dusil touhu začít ji hladit po vlasech a setřít jí z očí slzičky. Ještě několikrát zakňourala, než uznala, že další snaha nemá smysl. Ať to byl kdokoli, neobměkčila ho.
   Pomalu oddálil ruku a počkal, až hnědovlasá zalapá po dechu. „Už budeš poslouchat?“ zeptal se téměř starostlivým tónem.
   Plaše přikývla. „Kde je Kiku?“ špitla, neodvážila se ohlédnout, aby tomu cizinci viděla do tváře.
   Potlačil vzdychnutí. Ach, Tai-chan, kdybys jen tušila, že tvůj Kiku, tvá spása, tvůj velký ochránce tě právě teď drží v náručí. „Žádný Kiku tady není,“ prohlásil pomalu, jak se snažil měnit hlas. „Jsem tu jenom já.“
   Znovu vyjekla a zamlela sebou. Pevně ji k sobě přitiskl s konejšivým: „Ale slečno…“ Věděl, že se bojí, četl jí to v očích, ale couvnout se už nedalo. Mohl se jen postarat o to, aby všemi zkouškami prošla co nejrychleji.

   Zrychleně dýchala, co chvíli jí uniklo zaúpění, které zadusila Kikova rozpálená dlaň. „Slečno… něco jste mi přece slíbila,“ domlouval jí jemně. Chápal, že dívka si neuvědomuje, co se vlastně stalo. Držel ji jen zlehka, cítil by, kdyby se ho pokusila odstrčit. Jenže děvčátko se nevzmohlo na odpor, jen vytrvale volalo o pomoc. Nakonec se mu jeho holčička vysílením sesunula na hruď. Povzdychl si, uložil ji a přikryl. Právě prošel první zkouškou sebeovládání.

   Kapitoly: 1