Přípravna kraje - Svobodná země Berlín - Paul Jung

Setkání Paula a Eleny po letech - současnost

   „Fakt netušim, co mi chceš ukázat, Beillschmidte, ale vem laskavě na vědomí, že na žádný blbý fóry nemam náladu!“ Vysoký blonďák s vypracovanou postavou si před podobně vyhlížejícím mužem uplivl.
   Německo na to nijak nereagoval. Nebylo to ostatně tak dávno, co se přesvědčil, že s Kraji to po dobrém nejspíš nikdy nepůjde. Přimhouřil oči, když svobodný Berlín vyhrkl: „A co že sem měl přijít sám? Bojíš se, že bysme tobě a tvý rodině zas mohli něco províst?“
   Blonďák v košili se jen ušklíbl. „Nejsem včerejší, Jungu, to už snad víš. Přivedl jsem tě sem, abych ti někoho představil.“
   Paulův hurónský smích naplnil prázdnou chodbu. „Hele, na ženění jsem už krapet přestárlej!“
   V očích mu zářila šelmovská světýlka, ne však Ludwigovi. „Žerty stranou! Našel jsem tvou sestru.“
   Paula ten chladný pohled nevzrušil. „Tss, věděl jsem, že začneš kvákat nesmysly, Beillschmidte. Mý sourozencí jsou pěkně v klídku doma, zatímco já se musel trmácet do týhle ruiny,“ odfrkl si Berlín a založil ruce v bok. „A jestli je to léčka a chceš mě dát zatknout, musim ti připomenout, že moc dobře znam svý práva.“
   Německo pomalu zavrtěl hlavou. „Našel jsem tvé dvojče, Paule, sestru, která si na milujícího bratra pamatuje už jen matně.“
   Když mu ta slova tlumočil, třásl se odporem. Před tím mužem by se bývala třásla celá Evropa, kdyby Bůh dal a on se dostal na Ludwigovo místo. Jen šťastné náhodě vděčil za to, že se tak nestalo. Paul Jung byl totiž zrůda s lidskou tváří a do historie už se stačil zapsat nesmazatelným rudým písmem.
   Jen na to všechno pomyslím a zvedá se mi žaludek. Ludwig Beillschmidt, hrdý, ale i zahanbený, představitel Německa, se ještě pořád musel potýkat s potupou, kterou už možná nikdy nesmyje. Arthur Kirkland rád ťal do živého a čas od času mu dost necitlivě připomněl dávnou minulost. Naučil se ty rány přijímat se ctí.
   Jung se na něho zamračil. „Kydy, jenom kydy, Beillschmidte. Rodina je komplet, svý milovaný sestřičky jsem dal dohromady už dávno.“
   Modrooký blonďák s laskavým pohledem si vzdychl. „Možná by tě zajímalo trvalé bydliště té dívenky,“ nadhodil a ušklíbl se.
   „Nezajímá, ale když už jsi to nakous…,“ protáhl Paul znuděně a oplatil Ludwigovi úšklebek.
   Druhý muž se na něho přísně zadíval. „Koncentrační tábor Buchenwald,“ pronesl s výhružným podtónem. „To ti něco říká, viď, Paule?“ Přivřel oči.
   Oslovený si hvízdl, začínal se celou tou záležitostí bavit. „Aha, už je mi jasný, vo co ti jde. Chceš mi hodit na krk nějaký ztracený dítě, abych se cítil vinej, že jo? No, tak s tim teda nepočítej, Beillschmidte!“
   „Mám důkaz!“ Ludwig ztišil hlas do šepotu. „Takový, který v žádném případě nemůžeš ignorovat, test DNA!“
   Paul Jung nejdřív překvapeně zamrkal, ale pak už jen mávl rukou. „A kde byste asi tak přišli k mojí krvi, co? Celý je to zfalšovaný!“ Už v obličeji brunátněl. Jestli něco skutečně nesnášel, pak to byly lži a narážky na jeho osobu.
   Německo se pousmál, koneckonců držel v ruce všechny trumfy. „Tvoje krev se našla na místě toho únosu, když tě postřelili, navíc se nám podařilo získat vzorek při tom vašem napravování,“ vysvětloval mu Ludwig trpělivě a pak si odkašlal. „Slečna Tomaierová už na tebe čeká.“

   S pohledem plným pochybností se Paul vydal za ním. Že já toho blba vůbec posloucham!
   Německo ho zavedl do jednoho z trochu více udržovaných pokojů. Vstoupil do místnosti první. „Eleno, někdo za tebou přišel,“ vydechl opatrně. Věděl, že na to zlomené děvče musí pomalu, vždyť on sám ji málem vyděsil k smrti.
   Drobná světlovlasá dívka nic neřekla, jen poslušně vstala. Pokynul Paulovi, aby vešel do místnosti. Mladá žena se ke dveřím nedívala. Zrak měla upřený do země, slyšela jen pomalé, jisté kroky, a instinktivně se začala klepat.
   Paul se zastavil až těsně před ní a pozdravil. Děvče k němu vzhlédlo. Nezáleželo na tom, co měl mladík právě na sobě, ona ho okamžitě poznala a klesla před ním na kolena. Pak zaslechl z jejích třesoucích se rtů tiché: „Entschuldigung Sie, bitte!“

   Ludwig to sledoval zpovzdálí. K tomu zoufalému kroku upínal všechny své naděje. Pokud i tenhle plán selže, nejspíš mu nezbude nic jiného než Paula Junga někam zavřít na doživotí. V místnosti nastalo ticho, oba sourozenci mlčeli. Německo doufal, že až si svobodný Berlín, nejobávanější z německých spolkových zemí, uvědomí, jaké důsledky měla ona zvrácená ideologie, které po celá ta léta věřil, zalituje alespoň jednoho svého podlého činu. Stejně tak dobře věděl, že tímhle svým rozhodnutím dát ty dva po letech dohromady křehké dívence spíš uškodí, než aby jí pomohl, ale neviděl už jiné východisko.

   Znovu se zaposlouchal do ticha, které zatím stále ještě neopadlo. Berlín přemýšlel. Ta holka jako by mi z voka vypadla, jenom je děsně bledá a hubená. Ale… kdo hernajs je?
   Dívka jménem Elena se mu nedokázala podívat do očí. Klečela na zemi, čekala, až jí dovolí vstát. Byl to ten muž, který ji trápil a posmíval se jí, a od něhož si nejednou přála, aby zakončil její utrpení.
   Ludwig se nakonec rozhodl to děsivé ticho přerušit. „Eleno… tady Paul je tvůj bratr… dvojče,“ prohlásil pomalu a zřetelně, aby ho dívka slyšela. Ta sebou cukla, jako kdyby jí nad hlavou zasvištěl bič.
   „Paul?“ zašeptala a snažila se rozvzpomenout, než tiše zamumlala: „Ničeho se neboj. Ať se stane cokoli, velkej bráška tě ochrání.“
   V mladíkovi zatrnulo. Poznával ta slova. Pronesl je on sám už před mnoha lety. Vzpomínám si! Paměť se mu pozvolna rozjasňovala. Rostl rychleji než jeho malá sestra. O matku přišli dost brzy. V té době ještě vůbec netušil, že jsou oba nesmrtelní. Pak se mu přihodila ta nehoda v lese, a když se vrátil domů, holčičku už nenašel. Zmizela beze stopy. Vzdychl si. Snažil se upamatovat na první slova, která mu bledá slečna řekla, když vešel. Jak že to říkal? Trvalé bydliště Buchenwald? Úkosem se zadíval na klečící dívku. Zavrtěl hlavou. Ne, tohle je určitě nějaký podlý trik. Ta holka mu vypadla z paměti, jakmile ho vzali zpět do armády a táhlo se na Stalingrad. Ne, nemohla to být jeho sestra! Nebo ano?

   Ludwig je mlčky pozoroval. Nebylo mu lehko u srdce a nebyl to hezký pohled. Jako výjev z minulosti, který se nedochoval. V duchu se přenesl zpět o několik desítek let. Viděl Paula Junga v uniformě SS, jak stojí s rukama založenýma v bok nad krčícím se děvčátkem, které se bojí i hlasitěji dýchnout, aby nedostalo další trest. Bylo tak těžké uvěřit tomu, že ti dva jsou pokrevně spříznění sourozenci.

   Kapitoly: 1