Přípravna Německo

Kristina a zahalený cizinec v autě

   Blonďatá dívka zaslechla útržky hovoru, připadal jí velice vzdálený. Vibrace pod sebou a chrčivý zvuk motoru jí napověděly, že leží na zadní sedačce vozu. Něco ji tlačilo do zad, něco tvrdého a nepravidelně tvarovaného. Slečna Německo se malinko zavrtěla a sotva slyšitelně zasykla, jak ji opět začaly pálit nezhojené podlitiny na tváři. Zrychleně dýchala, snažila se potlačit bolest. Kolem ní nastalo ticho. Zatím neotevřela oči, nepovažovala to za nutné, teď se však něco těsně pod ní pohnulo a drclo ji do zad. Co to bylo?
   Vyplašené děvče bylo rázem při smyslech. Kristina vymrštila ruce k obličeji, chtěla se zbavit ospalek, aby neměla před očima zamlženo, ale někdo ji chytil za zápěstí a pevně je držel.
   „Pa… pane… svíráte mi ruce,“ vyhrkla blondýnka a pokoušela se zjistit, kde je. Muž na ni upíral pohled, v němž dívka postřehla zvědavost. Má na tváři škrabošku… kdo to je? Vykulila oči, celá ta situace jí připadala zvláštní.
   „Jen tě za ně držím,“ opáčil cizinec s pobaveným úšklebkem. „Kdybych tě chtěl sevřít, vypadá to jinak.“
   Pořádně ji zmáčkl. Kristině vhrkly do očí slzy. „Au… to bolí… Prosím, přestaňte…,“ vydechla ustrašeně. Muž povolil stisk, ale nepustil ji.
   Dívka se mu nepokoušela vytrhnout. S trochou štěstí by se mohla praštit hlavou o zadní dveře a o další modřiny opravdu nestála. Sledovala ho, on dělal totéž. Pak se na ni významně podíval a prohlásil, že kdyby jí chtěl ublížit, už by to udělal dávno.

   Hrklo v ní, když jí konečně došlo, jak se věci mají. Je to únos! Proto mě ten člověk nechce pustit. Utvrdilo ji v tom mladíkovo jednání. Stále jí svíral zápěstí ocelovým stiskem a při tom se nakláněl k řidiči, kterého dívka zatím nezahlédla, protože ležela na sedačce a do zad ji tlačila cizincova kolena.
   „Na další křižovatce doprava,“ zabručel zakuklenec, aniž by se na mladou ženu podíval. Druhý hlas mu se smíchem odpověděl.
   „Beru na vědomí, kapitáne. Vedeš si dobře, ale dám ti jednu radu… Buď k ní milejší, děsíš ji.“
   Nepoznala ani druhý hlas. Kapitáne? Jsou snad z armády? Ne, ne, to budou určitě krycí jména. Achjo, proč jsem Fritzí nešlohla ty knížky o tajných službách? Mohlo se mi to teďka hodit.
   Jejího táhlého zaúpění si nikdo z nich nevšiml, nebo to ignorovali. Kristina se tedy znovu zaposlouchala do hovoru těch dvou.
   „Prostě jen nemám rád, když si ze mě holky utahujou,“ bručel právě mladík se škraboškou.
   „Nepochopení významu nemusí nutně znamenat provokaci,“ napomenul ho jeho společník.
   „Bla bla bla… snad vim, co dělam,“ odsekl zakuklenec a hypnotizoval řidičova záda.
   Kristinu to zaujalo. Nejspíš nějaký vzdělanec, možná učitel. Povzdychla si. Ne, to přece nedává smysl. Že by chtěli peníze? Ludwig přece svoje dluhy platí včas, na tom si zakládá. Možná pomsta… ne, starý sváry si snad už taky vyřešil. Nebo jim jde o mě? Ale vždyť mám všechno zakrytý, nemohli nic vidět…
   Byla zmatená. Nutně potřebovala zjistit, o co tu vlastně jde. „Kam… kam jedeme?“ zeptala se nejistě a doufala, že dostane alespoň trochu přijatelnou odpověď.
   Únosci ji zkoušeli uklidnit. Ten vepředu u volantu měl klidný a podmanivý hlas, kterým jí sdělil, že se nemá čeho obávat. Jeho přítel vrčel a pohazoval hlavou. Kristina nevěřila ani jednomu.
   „Prosím… snažně vás prosím… neubližujte mi,“ šeptala a těkala očima. Kam mě vezou? A proč všechny ty tajnosti? Copak je to vážně nějaké spiknutí?

   Blonďatá se zachvěla, když na ni mladík, který ji podpíral, upřel pronikavý pohled. Jeho nazlátlé oči ji děsily. Nikdy toho muže neviděla. Rychle pochopila, že má na sobě stále ještě kostým dívky z Arábie, podařilo se jí dotknout se obličeje, než ji cizinec chytil, takže nahmatala závoj z jemné látky. Její modré oči sledovaly obličej mladíka se škraboškou s jistou dávkou strachu, ale i zvědavosti. Německo chtěla zjistit, kdo to je.
   Obrátil se k ní a zašeptal: „Jak se jmenuješ?“
   Snad mě tím medovým hláskem nezkouší svádět? Och, mně se podlamujou kolena. Mlčela, jak se bála, že řekne něco naprosto nevhodného. Když konečně zase popadla dech, stydlivě vyhrkla: „Kristina, pane.“
   Cizinec přikývl a pokusil se o úsměv. Stále mluvil tím samým, hrozně podmanivým tónem. „Poslyš… přestanu tě držet, ale ty mi slíbíš, že nic nevyvedeš, dobře?“ Kývla hlavou a v modrých očičkách jí zajiskřilo, určitě si toho všiml. „Protože jinak…“
   Blonďatá vyjekla, když mladík v plášti hrozivě zakoulel jantarovýma očima. Malinko se třásla. Ten muž mě děsí. Rozhodla se víc neodporovat. „Udělám, co řeknete, pane,“ zašeptala a plaše na něho pohlédla. Pustil její ruce a složil si je na klín.
   „Nezapomeň na naši dohodu,“ napomenul ji tiše. Teď už vůbec nic nechápala.

   Kristina přivřela oči. Nemám ten dojem, že bych něco provedla. Tak kdo mě unesl a proč? Nespouštěla zrak z toho záhadného cizince. Něco ji na něm přitahovalo takovým zvláštním, zvráceným způsobem. Jako by se snažila pod tou ledovou maskou najít citlivou a nepochopenou duši. Byla ochotná se řídit pokyny těch dvou, aby jim nezavdala podezření, že není právě obyčejné děvče, ale její předsevzetí vzalo za své, když se osoba na sedadle spolujezdce pohnula. Řidič zděšeně vyjekl, její „ochránce“ se vrhnul po těle, které se sesunulo do strany. Německo se okamžitě vymrštila do sedu a spatřila pramen vlnitých černých vlasů a pak i část obličeje mladé ženy, která buď spala, nebo byla mrtvá.
   „Proboha… Carmen!“ zaječela zoufale. Cizinec se škraboškou jí němě naznačil, že má ztichnout, Kristina plaše přikývla, ale v tu chvíli stoupl její strach i zvědavost. Chci vědět, kdo se skrývá pod tou škraboškou, kdo zařídil, aby se do téhle pasti dostala i Španělsko.
   Mladík v plášti pracně dostal černovlásku do stabilizované polohy a zpátky na přední sedačku. V tu chvíli po něm blondýnka hmátla, dotkla se ho jen kousek pod škraboškou. Neznámý se jí lekl a spíše instinktivně ji chytil za zápěstí. „Co děláš?“ vydechl udiveně, ale německá slečna v tom vyjeknutí postřehla výhružný podtón.
   Okamžitě se tu nehoráznou troufalost snažila omluvit. „Já… jsem jen chtěla… po… pohladit. Mě to… uklidňuje.“ Snad mi uvěří. Neřekla mu žádnou lež. Potřebovala cítit bezpečí, nejlépe v něčí teplé náruči, i když věděla, že tohle přání se jí stoprocentně nevyplní.
   Viděla, jak ho tahle její reakce zarazila. Mladík zamrkal a zamumlal: „Nerad bych, aby sis ke mně vytvořila nějaký vztah. Jsem zlej.“ Blonďatá vydechla, když si vzápětí přitiskl její rozpálenou dlaň na tvář, aby si ho mohla „pohladit“.
   Vždyť já to vím. Na chvíli upřela pohled na cizincova kolena, aby mu nedala najevo, jak se stydí, i když její červenající se tváře pod závojem zahlédnout nemohl. Pak mu začala jemně přejíždět po tváři, byla hladká a cizinec sebou při každém dotyku malinko trhnul.

   Kristina přeci jen malinko zpozorněla, když zaslechla z přední sedačky potměšilé chichotání. Její hlídač se na řidiče zamračil. „Ty se mi směješ, prevíte jeden?“ štěkl na něho maskovaný cizinec. Dívku to zaráželo. Co mezi sebou ti dva mají?
   Proč by se mu posmíval? Blonďatá byla zmatená a ani odpověď muže s čepicí, který řídil krvavě rudý vůz, jí nedala žádné vodítko.
   „Něco takového se nevidí každý den,“ prohlásil s úsměvem. „Chce hladit, tak ji hlaď. Možná se už neuvidíte.“
   Německé děvče ta slova vyděsila. Plaše se podívalo na mladíka se škraboškou, který přikyvoval na souhlas a potom se k ní obrátil. „Hele, holka, nemůžeš takhle sedět, překážíš mi ve výhledu.“
   „Ale já přece…“ Namítla, ale cizinec v plášti na to nedbal. Sevřel jí ruce těsně pod rameny a začal ji pokládat zpátky na sedačku s vysvětlením, že přes ni prostě nevidí ven z okna. Začínám se ho zase bát, vydechla si Kristina Beillschmidtová v duchu a nahlas vyjekla, když se jí cizinec dotkl na tváři. „Ne! Ne!“ Něco zabručel a zbavil ji závoje, který jí halil tvář. Bolestně přivřela oči. Nechtěla, aby někdo viděl ty hrozné modřiny.
   „Nerad bych, aby ses nám tu udusila,“ prohlásil mladík se škraboškou a chvíli na dívku upřeně hleděl, pak se jí na tváři dotkl. Zasykla, podlitiny od její mladší sestry Františky se ještě zcela nezhojily. Blondýnka doufala, že se jí nebudou ti dva na nic vyptávat. Nechtěla mluvit o tom, co se mezi ní a sestrou stalo.
   Cizinec dívce jemně přejížděl po tváři, už si ale dával pozor, aby se nedotýkal drobných fialových otoků. Kristina oceňovala, že se jí ten muž nesnaží působit bolest, ale dobrý pocit z něho neměla.

   Brzy si jí přestal všímat, což jí dalo opět trochu prostoru k přemýšlení. Nepřestávala si lámat hlavu nad tím, proč byla unesena a co s ní hodlají ti dva, případně někdo další, provádět. Mám ležet, takže nechtějí, abych věděla, kudy jedeme, napadlo ji. Chtěla zjistit víc, proto se znovu zaposlouchala do hovoru jejích dvou hlídačů.
   „Doufám, že až tam dojedem, tý holce otevřou oči. Nerad bych se dočkal nějakýho překvapení,“ říkal právě mladík v plášti. Kristinu ta slova znepokojila.
   Řidič si vydechl a opřel se pravačkou o sedadlo spolujezdce. „Mám informace, že si v dětství hodně vytrpěla, než se dostala ke své „současné“ rodině.“
   Co o mně všechno ví? Blonďaté se začínal dělat v krku knedlík. Ona a Carmen, proč je vzali obě? Co mají společného? Nevěděla, pravda jí stále nedocházela.
   Mladík se škraboškou se zarazil. „Aha, to mi nedošlo,“ pronesl s náznakem studu v hlase. „Že se Ludwig nezmínil…“
   Ludwig, to on je ten klíč! Ulpěla na muži se zlatýma očima vyplašeným pohledem. O co tu proboha jde? Trhla sebou, když ta slova vyslovil. „Vy znáte mýho bratra?“ vyjekla dost nahlas, střelil po ní vzteklým pohledem.
   „O to se nesta…,“ vydechl mladík se škraboškou a pak auto poskočilo. Řidič měl co dělat, aby se nepraštil o okénko na levé straně, hlídač vytáhl vyděšenou dívku do sedu a pevně ji k sobě přitiskl, jak nechtěl, aby se o něco uhodila. Tak ji to zarazilo, že nebyla schopna slova. On mě… tiskne k sobě!
   „Co to bylo?“ štěkl na svého společníka.
   „Hrbolek… na cestě… asi… práce na silnici,“ mínil muž, který řídil, sám byl dost vyděšený tím, co se právě stalo.
   Kristina se opírala o cizincovo rameno. Mladík v plášti ji k sobě pevně tiskl, držel ji kolem zad. Neodvažovala se pohnout a hlavou jí probíhaly samé nepěkné scénáře. Co mám teď dělat?
   Přestala nad tím přemýšlet, přitiskla se ke svému hlídači pevněji a než zavřela oči, ukáplo jí několik slz na šaty. Uniklo jí zasténání, pak si znovu opřela hlavu. Co se má stát, to se stane…

   Kapitoly: 1