Přípravna Prusko

Rvačka Fritzí a Caina

   Vážně nechápu, proč vyslaly na hlídku zrovna mě. Je tu přece tolik jinejch, co ještě na žádný nebyly, bručela si pro sebe Františka Beillschmidtová, když vcházela do místnosti, kterou jejich dívčí oddíl vyhradil mužskému představiteli Ukrajiny.
   Krátce se na něho podívala. Opíral se o zeď, zřejmě spal. Nemělo by mi ho být líto, když mě honil po cvičišti jako nadmutou kozu a pořád si ze mě utahoval, ale… Potřásla hlavou, aby zaplašila ty vtíravé myšlenky, zvláště jednu, která ji nabádala, že by měla mladíkovi pomoci k útěku. Upravila si polohu ručnice, kterou měla upevněnou na zádech, aby jí nepřekážela. No co, prostě si tu někde dřepnu a nechám ho spát.
   Zatímco si vybírala místo, kde se usadí, aby si mohla hrát na pozorovatele, Cain Braginski, kterého měla hlídat, se pokoušel vyprostit z pout. Když si toho všimla, zatrnulo v ní. Tak tohle teda ne, chlapečku! Stoupla si před chlapce v uniformě a dala ruce v bok. „Takže ty nedáš pokoj!“ rozkřikla se a hlas jí přeskakoval vztekem.
   Lekl se a narazil hlavou do zdi. Doufala, že ho v ní pořádně zabolelo. Pak si otráveně povzdychl: „Co tu chceš?“
   Hm, tak blbějš se fakt zeptat nemoh, zaúpěla v duchu. „Mám tě hlídat,“ prohlásila a nakrčila nos.
   Na tváři se mu objevil vzdorovitý výraz. „Nepotřebuju, aby mě někdo hlídal, tím míň taková ufňukaná holka, co umí tak akorát žalovat.“
   Nevěřila vlastním uším. Co že to řekl? Před oči jí spadla rudá opona. Ze všeho nejvíc teď toužila po omluvě a to takové, při které bude to drzé škvrně prosit, aby se omluvit mohlo. Tak tohle ti teda spočítám, ty jeden zatracenej mizero! Vztekle zavrčela, naježila se jako šelma, co se chystá ke skoku, a zaprskala. Na spoutaného to neudělalo vůbec žádný dojem, právě naopak. Díval se na ni přezíravě, jako by byla pavouček, co mu leze po ruce a kterého má chuť shodit a zašlápnout. A když promluvil, vařila se v ní krev ještě mnohem víc.
   „Jo, keců máš plno, ale kdybych nebyl spoutanej, tak se poděláš strachy.“
   Já? Bát se jeho? Kde to žije, proboha? Věnovala mu úšklebek. „Já se tě nebojím. Jednu bych ti vrazila, ono by tě to vychloubání přešlo.“ Začal se smát. On se mi vysmívá! No počkej, ty… ty… chlape mizerná! Zamračila se. „Nevěříš mi?“
   Zašklebil se na ni a přidal uchechtnutí. „Ani ten nos mezi očima. Děláš ramena, ale ve skutečnosti… se přede mnou třeseš.“
   „Tak to ani náhodou!“
   Vařila se v ní krev. Jak si na ni může tolik dovolovat? Jak ráda by mu vrazila pořádnou facku! Ne, dost, zklidni se, možná je tohle přesně to, co chce, abych vypěnila. Ne, tu radost mu teda neudělám.
   Přinutila se ke klidu a nadhodila filozofickou otázku. „A ty by ses jako chtěl prát? S holkou?“ Jen se vytahuje. Ženský se přece nemlátí.
   Překvapilo ji, že zajatec kývá hlavou. „Není nic horšího než ustrašená holka. Děláš ramena jako každej tlučhuba, takže ti klidně jednu vrazim, abych ti ukázal, kde je tvý místo.“
   No ten kluk je rozenej mafián! Ale když se tak nad tim zamyslim… tak Ludwig taky. „Pche, to se ještě uvidí!“ Střelila po mladíkovi pohledem. „A to bys fakt uhodil holku?“
   „Kdyby byla drzá, tak s ledovym klidem,“ zněla jeho odpověď. S nelibostí sledovala, jak se na ni šklebí. Prevít! Zasloužil by pořádně na zadek. „Ale to bys mě musela rozvázat, protože jinak si tu tak akorát oba plácáme játra.“
   Zarazila se. Ne, tohle přece nemůžu udělat… holky by mě roztrhly, kdyby zdrhnul. Ale na druhou stranu… jednu by dostal a sklaplo by mu. Takhle mě tu bude prudit ještě setsakra dlouho. Bylo to dilema. Františka dobře věděla, že když udělá chybu, ohrozí tím nejenom sebe. Na druhou stranu… její sebevědomí nebylo zrovna malé a už si v životě dokázala poradit s nejrůznějšími patáliemi.
   Osudné rozhodnutí padlo! „Natoč se,“ prohlásila a shovívavě se usmála, protože mladík se zatvářil udiveně. „Ať k tobě můžu,“ dodala, jako kdyby vysvětlovala studentíkovi zadání domácího úkolu.
   Mladíkovu tvář výraz údivu neopouštěl. „Takže ty se chceš rvát?“
   „Jasně, že jo! Já nejsem žádnej slaboch. Ukážu ti, kdo je Prusko!“ vydechla sebejistě a v očích se jí zablýsklo.
   Šedovlasá udatně zápasila s provazem, který jiná dívka utáhla dost důkladně, ale nakonec se jí podařilo Ukrajinu osvobodit, pro jistotu ale o pár kroků ustoupila a sledovala, jak se mladík zvedá, věnuje jí samolibý pohled a protahuje si ztuhlé končetiny. Potom se zatvářil podezřívavě a pochybovačně, nevěděla, co si o tom má myslet.
   „Tak co? Připravená?“
   Srdce se jí divoce rozbušilo. Teď má příležitost se konečně předvést. Zaujala bojovou pozici a čekala. Mladík se na ni zkoumavě díval a bylo zcela jasné, že k útoku se nechystá. Co blbne? Proč po mně nejde? Nechápala to. To mě chce vyprovokovat nebo co? Nad hlavou jí létaly imaginární otazníčky. Nakonec ale vyrazila první, se zaťatými pěstmi. Vyhnul se ráně a vší silou ji udeřil do ramene. Páni! Ten má teda páru!
   Nemínila se vzdát. Z úst jí uniklo vzteklé zasyčení, pak ho pořádně nakopla do lýtka. Zavrčel, ale slova nerozeznala, jen si plně uvědomila, že ho skutečně rozzlobila, protože ji popadl za vlasy. „Au! Ty lumpe! Ty nehraješ fér!“
   „A cos čekala? Hodlám se dostat na svobodu.“
   Rozesmál se. Před očima se jí měnil v ďábla. Rychle zaplašila tu hororovou představu a šlápla mu na nohu. Povolil stisk, mohla se mu vytrhnout, ani nad tím nezaváhala. No to ti teda rozhodně nedovolim! V duchu zuřila jak rozběsněná saň. Nepátrala po tom, kdo je tenhle mladíček, věděla jen, že je to bratr Katyi Braginské, Ukrajiny. Kdyby jen tušila, že je vojákem z povolání a jeho jméno přeživší němečtí váleční veteráni vyslovují se strachem v očích, jistě by si nepočínala tak lehkomyslně.

   Přestřelila, to pochopila hned. Z náhodných úderů jejího soupeře se staly dobře mířené rány, které ji měly zničit. Kde se v něm najednou bere taková síla? Nestačila uskakovat. Několikrát vyjekla a sehnula hlavu, když se rozmáchl pěstí.
   Pořád si ji hlídal, neměla šanci udělat jediný výpad, mohla jenom uhýbat. Tak tohle je můj konec, pomyslela si zoufale a pak zaúpěla, když jí Ukrajina podkopl nohu. Zavrávorala, dopadla, ale už nestačila vstát, protože si na ni šedovlasý klekl a chytil ji za ruce. Ne, to ne, ať mě pustí! Uvnitř pruské dívenky byla malá dušička, ale navenek se vzdát nechtěla. Kopala, prskala a házela sebou. Toužila jen po jediném… aby ji ten vychytralý mladík pustil.
   „Slez ze mě, blbečku!“ Znovu sebou zamlela, ale neměla šanci, Cain ji držel pevně a skláněl se k ní na nebezpečnou vzdálenost. Začala se potit. „Pusť!“ vyjekla zoufale. Přece si na ni teď netroufne, když je proti němu najednou úplně bezbranná. Jenže z jeho dalších slov usoudila, že právě tím směrem se bude situace ubírat.
   „Na to zapomeň!“ zavrčel. Cítila, jak divoce mu bije srdce. On si to užívá! Ta myšlenka jí projela jako ostrý nůž. Ne, to se nestane! Nemůže se to stát! „Říkala sis o to. A měla by sis zapamatovat, že mezi náma dvěma je jeden podstatnej rozdíl. Já jsem totiž voják.“
   Zatrnulo v ní. Takže to nebyly jen plané řeči, měla být opatrnější, jenže teď už bylo pozdě. Co chce sakra dělat? Nevypadalo to, že by ji hodlal pustit, ale ani neudělal žádný další krok. Jako by zkameněl, jenom na jeho ústech pohrával úšklebek a v očích mu jiskřilo. Nedokázala se mu vykroutit, na to měl příliš pevný stisk. Cokoli udělala, bylo jen k její škodě, ale nemínila se vzdát, to slovo zkrátka v jejím slovníku nebylo.
   Co mu říct, abych ho odrovnala, vyvedla ho z míry? Lámala si nad tím hlavu. „A já zas nejsem tak nevinná, jak si myslíš,“ dostala ze sebe nakonec, ale neudělala na něj vůbec žádný dojem.
   „Pche, náhodou jsem se choval jako gentleman, který nechce, aby tahle dívčí tvářička utrpěla,“ prohlásil sarkasticky.
   Stále se uculoval. Nepřestávala se snažit vymanit se z jeho sevření, ale byla to marná snaha. Pak jí však svitla naděje, když se dveře pootevřely.
   „Máš po ptákách, Ukrajino!“
   Byla to Lukrécie. Srdce ve Františčině hrudi radostně poskočilo. Jsem zachráněná! Přestala se cukat a trochu nejistě sledovala, jak její kamarádka šťouchá do mladíka hlavní pušky.
   „Okamžitě z ní slez a dej pěkně ruce nahoru!“
   Poslechl, byla volná. Okamžitě zatřepala hlavou a protáhla si ruce. Má stisk jak medvěd, zaúpěla v duchu. Zbylých dvou lidí v místnosti si úplně přestala všímat a zpozorněla až ve chvíli, kdy šedovlasý mladík prohlásil: „Já jí neublížil! Sama mě pustila, klidně se jí zeptejte!“
   Mlčela. Jistě, měl pravdu, ale ona neměla nejmenší chuť se k něčemu přiznávat. Bylo jí ze sebe špatně. Opět si dokázala, že nic nezvládne.
   „Fritzí, vstávej, pomůžu ti.“ Lukrécie ji podepřela, nechala se odtáhnout pryč. Nevěnovala Cainovi, teď už opět spoutanému, jediný pohled. Má, co si zasloužil, není to její věc. Odteďka budu opatrnější, pomyslela si, než za ní a představitelkou Severní Itálie zapadly dveře.

   Přestřelila, to pochopila hned. Z náhodných úderů jejího soupeře se staly dobře mířené rány, které ji měly zničit. Kde se v něm najednou bere taková síla? Nestačila uskakovat. Několikrát vyjekla a sehnula hlavu, když se rozmáchl pěstí.
   Pořád si ji hlídal, neměla šanci udělat jediný výpad, mohla jenom uhýbat. Tak tohle je můj konec, pomyslela si zoufale a pak zaúpěla, když jí Ukrajina podkopl nohu. Zavrávorala, dopadla, ale už nestačila vstát, protože si na ni šedovlasý klekl a chytil ji za ruce. Ne, to ne, ať mě pustí! Uvnitř pruské dívenky byla malá dušička, ale navenek se vzdát nechtěla. Kopala, prskala a házela sebou. Toužila jen po jediném… aby ji ten vychytralý mladík pustil.
   „Slez ze mě, blbečku!“ Znovu sebou zamlela, ale neměla šanci, Cain ji držel pevně a skláněl se k ní na nebezpečnou vzdálenost. Začala se potit. „Pusť!“ vyjekla zoufale. Přece si na ni teď netroufne, když je proti němu najednou úplně bezbranná. Jenže z jeho dalších slov usoudila, že právě tím směrem se bude situace ubírat.
   „Na to zapomeň!“ zavrčel. Cítila, jak divoce mu bije srdce. On si to užívá! Ta myšlenka jí projela jako ostrý nůž. Ne, to se nestane! Nemůže se to stát! „Říkala sis o to. A měla by sis zapamatovat, že mezi náma dvěma je jeden podstatnej rozdíl. Já jsem totiž voják.“
   Zatrnulo v ní. Takže to nebyly jen plané řeči, měla být opatrnější, jenže teď už bylo pozdě. Co chce sakra dělat? Nevypadalo to, že by ji hodlal pustit, ale ani neudělal žádný další krok. Jako by zkameněl, jenom na jeho ústech pohrával úšklebek a v očích mu jiskřilo. Nedokázala se mu vykroutit, na to měl příliš pevný stisk. Cokoli udělala, bylo jen k její škodě, ale nemínila se vzdát, to slovo zkrátka v jejím slovníku nebylo.
   Co mu říct, abych ho odrovnala, vyvedla ho z míry? Lámala si nad tím hlavu. „A já zas nejsem tak nevinná, jak si myslíš,“ dostala ze sebe nakonec, ale neudělala na něj vůbec žádný dojem.
   „Pche, náhodou jsem se choval jako gentleman, který nechce, aby tahle dívčí tvářička utrpěla,“ prohlásil sarkasticky.
   Stále se uculoval. Nepřestávala se snažit vymanit se z jeho sevření, ale byla to marná snaha. Pak jí však svitla naděje, když se dveře pootevřely.
   „Máš po ptákách, Ukrajino!“
   Byla to Lukrécie. Srdce ve Františčině hrudi radostně poskočilo. Jsem zachráněná! Přestala se cukat a trochu nejistě sledovala, jak její kamarádka šťouchá do mladíka hlavní pušky.
   „Okamžitě z ní slez a dej pěkně ruce nahoru!“
   Poslechl, byla volná. Okamžitě zatřepala hlavou a protáhla si ruce. Má stisk jak medvěd, zaúpěla v duchu. Zbylých dvou lidí v místnosti si úplně přestala všímat a zpozorněla až ve chvíli, kdy šedovlasý mladík prohlásil: „Já jí neublížil! Sama mě pustila, klidně se jí zeptejte!“
   Mlčela. Jistě, měl pravdu, ale ona neměla nejmenší chuť se k něčemu přiznávat. Bylo jí ze sebe špatně. Opět si dokázala, že nic nezvládne.
   „Fritzí, vstávej, pomůžu ti.“ Lukrécie ji podepřela, nechala se odtáhnout pryč. Nevěnovala Cainovi, teď už opět spoutanému, jediný pohled. Má, co si zasloužil, není to její věc. Odteďka budu opatrnější, pomyslela si, než za ní a představitelkou Severní Itálie zapadly dveře.



   Nechala se odvést do vedlejší místnosti. Hnědovláska se tvářila rozpačitě. „Vážně ti nic není?“
   Ne, dobrý, jenom se cítim pod psa. Drobná dívenka si položila hlavu na stůl a začala srdceryvně vzlykat. Nic jsem nedokázala, jenom jsem ostatní přivedla do nebezpečí! A navíc jsem se zachovala jako zbabělec!
   „Prusko? Františko, co je s tebou?“ Lukrécie neuměla utěšovat. Sama teď měla starostí nad hlavu, ale přeci jen kamarádku neohrabaně objala. „Prosím tě, už nebreč.“
   Šedovlasá holčička popotahovala nosem. Ty ani netušíš, jak je těžký přestat brečet. „Když já… já jsem…“
   „Vyděsil tě?“ Slečna Vargasová zkusila hádat.
   Františka zavrtěla hlavou a v rudých očích se mihl záblesk vzteku, vzápětí děvčátko bouchlo do stolu sevřenou pěstí. „On… on mě porazil!“
   „Co… cože?“ Představitelka Severní Itálie z toho byla celá popletená.
   „Že jsem prohrála!“ vybuchla Prusko hněvivě a rázně otřela z očí slzy.
   „Takže vy jste se fakt prali?“
   „Jo, ale já nevěděla, že je voják.“
   Hnědovláska byla z dívenky na rozpacích. „No… on sice vyhrál, ale za to, jak nám ubližoval, si musí ten trest odpykat celej a pořádně. Navíc… kdybych nedorazila, mohlo se ti něco stát.“
   Přikývla. Jo, v tu chvíli jsem se vážně bála. Po další chvíli přemýšlení jí šedovlasá stiskla ruku. „Tohle si musím vyřešit sama.“ Zachovala jsem se jako krysa a musím to odčinit, pomyslela si sklesle. Takovej kříž bych nemohla nést na bedrech. Gilbert mě vždycky učil, že čest je nadevšechno.
   Lukrécie přikývla. „Tak si to hlavně… pořádně promysli,“ řekla tiše, položila jí ruku na rameno, které jemně stiskla, a pak se vydala na další obchůzku. Každou chvíli se kolem jejich dívčí domobrany mohla stáhnout smyčka.

Fritzí usmiřuje Caina po rvačce

   V ukořistěných zásobách nalezla netknutou tabulku hořké čokolády. Dobrá cena pro vítěze. Mohlo by mu to stačit. Několikrát popotáhla nosem a pak se pokusila setřít zbytky slz. Ten gauner ji neuvidí brečet.

   Drobná dívka si otevřela dveře a potichu vešla. Zajatec dívčí tlupy spokojeně oddychoval s hlavou opřenou o zeď. Přiblížila se až k němu a klekla si. Očima sjížděla po jeho tváři až k rozepnutým knoflíkům. Takhle vypadá vážně jako andílek, ale ve skutečnosti je to pěknej lump. No, a když nad tim tak přemejšlim… měla bych mu zapnout tu košili, zrovna teplo tu neni.
   Srdce jí divoce bušilo, když se k němu sklonila, aby se ho mohla dotknout. Neodolala a položila mu svou rozpálenou ruku na odhalenou hruď, než s ní ucukla a pustila se do zapínání knoflíků.
   „Ale ale, snad mě dáma nechtěla svlíknout?“ Ozval se jí posměšný hlas u ucha, takže zděšeně vyjekla a pustila mladíkovu košili. Ukrajina se ušklíbl. „Tak ze mě dej ty ručičky pěkně dolů, slečno podělaná.“
   „Hej! Jak jsi mi to řek?“ Chytila ho za límec. Jaká slečna podělaná?
   Zopakoval jí to a po odfrknutí dodal: „Ono je snadný vyskakovat si na někoho, kdo se nemůže bránit. Ale tak myslim, že zrovna tobě to nemusim připomínat.“
   „Tss, nemysli si, že budu tak pitomá, abych tě znova rozvázala. Víme dobře, jak to skončilo minule.“ Krev v ní vřela. Jestli něco opravdu nesnášela, byly to urážky namířené na její osobu. Nenechám se tímhle mizerou takhle deptat! Nacpu ho čokoládou, až praskne, a pak vypadnu, umínila si v duchu a s nechutí pozorovala Cainův úšklebek.
   „Dopadlo to tak, protože se neumíš prát,“ odfrkl si mladík a vyplázl na ni jazyk.
   A dost! Tohle přehnal! Už ji opravdu dožral, bude zlá. Sklonila se k němu tak, že ji od jeho obličeje dělil jen velmi malý kousíček prostoru. Seděla v podřepu a mračila se.
   Ukrajina si z toho vůbec nic nedělal. „A když nad tim tak uvažuju, na tebe stačim i se svázanýma rukama.“ Pohnul tělem dopředu a prudce ji od sebe odstrčil. Přepadla na záda a se vzteklým prskáním se zvedala.
   Ksakru! Ta čokoláda je napardť! „Koukni se, co děláš, ty pitomče! Rozsedla jsem ti odměnu!“ rozkřikla se.
   Zatvářil se udiveně. „Odměnu?“
   Děvčátko se zaškaredilo. „Jo, pro vítěze! Přece jsi vyhrál, ne? Tak jsem se ti přišla omluvit.“ Vytáhla z kapsy rozpláclou čokoládu.
   Zamrkal, sladké zbožňoval, ale teď by své slabosti podlehnout neměl. Zlostně se zahleděl na dívku v tmavé sukni. „V žádnym případě se od tebe nenechám krmit!“
   Ušklíbla se. „Smůla, hochu, jinou možnost nemáš.“ Zamávala mu kouskem dobroty před nosem. „Sníš jí celou a námitky neberu.“
   Užívala si mladíkův vnitřní boj. Sledovala, jak se vzpírá vlastním hříchům, které ho právě dostihly. Vida, tak pán je na čokoládu. V duchu se uchechtla. Pozorovat toho kluka byl nevšední zážitek. „Tak už mě nezlob a hezky otevři pusu. Hám!“ Názorně mu to předvedla, v očičkách jí jiskřilo. Ještě chvíli se čertil, ale pak povolil. Hihi, jak to zlatíčko pěkně papá. Culila se. „A jednu… a druhou… užíváš si to vítězství?“ Přikývl a nechal si do úst vložit další kousek.

   Z dívčího šklebu se s každým dalším dotykem navztekaného mladíka stával laskavý úsměv. Šedovlasý se totiž po každém soustu oblízl, takže měl fleky od čokolády všude. Ty si takový čuně, Caine Braginski. Fritzí se uculovala, když mu náhodně objeveným kapesníkem začala otírat ústa. Nakonec ho ani nemusela nijak zvlášť nutit, snědl tabulku celou.
   „Vidíš, ani to nebolelo,“ uchechtla se Prusko a zadívala se do mladíkových temně modrých očí. „Chutnalo ti aspoň?“
   Zašklebil se na ni. „Je to jak pětihvězdičkovej hotel. Hygiena zajištěná, teplý jídlo třikrát denně a ještě nemusim hnout prstem, abych se najed.“
   Zamračila se. Jo, pořád ho baví si ze mě utahovat. „Tak to jsem ráda, že se ti v našem holčičím útulku tak líbí.“
   Pokýval hlavou a zaculil se. „Jo a moc. Kdy se popereme příště?“ zeptal se s tváří nevinného andílka.
   Dívka byla okamžitě na nohou a naprosto v šoku. „Znova už ne, ty prevíte!“ zaječela hlasem plným zoufalosti, hodila po něm zmačkaný obal od čokolády a s pěstmi sevřenými vztekem opustila zajatcův pokoj. Ve vedlejší místnosti se konečně zastavila a zlostně praštila do stěny. Ne, s ním to po dobrym vážně nepude.

Fritzí zajatkyní Caina Braginského

   Ten den vůbec nepřemýšlela. Byla ze všeho otrávená a nechtělo se jí nic dělat. Když ji její spolubojovnice vyslaly hlídat šedovlasého ďáblíka, jen nad tím mávla rukou a neprojevila vůbec žádné nadšení. Zase jeden z těch dnů na levačku, povzdychla si v duchu a vzala za kliku. Poslední dobou zažívala to, čemu se prý říká ponorková nemoc. V noci se budila, ve dne měla pocit, že se na ni tlačí stěny. Jak by jásala, kdyby jí řekli, že ta nesmyslná válka už skončila! Jenže nic se nedělo, chlapci dívky drželi v nejistotě a čas od času se někdo s někým popral. Ony nemohly polevit v ostražitosti, protože veškerá důvěra v jejich mužské protějšky byla zapomenuta, ne, zašlapána do země, a chlapecké národy odmítaly porážku, byly rozhodnuty bojovat až do konce.

   Františka si znovu vzdychla a zaujala místo na židli, kterou nechala stát blízko dřevěného stolku, co se odsunul do rohu, aby nepřekážel. Caina si nevšímala, chtěla jen zavřít oči a zaspat celý zbytek dne.
   „Mohla bys mi otřít obličej? Zase už mam fleky všude po tom obědě.“
   Zaslechla kňourání a něco si pro sebe zabručela. Dej mi svátek, kruci! Neochotně se zvedla a s otráveným: „Ale jo, klidně.“ k němu přešla, klekla si, vytáhla z kapsy sukně kapesník, do kterého si před chvilkou utřela nos, a začala mu otírat fleky z tváře. „Ty seš takový čuně,“ bručelo šedovlasé děvčátko, a co chvíli si mnulo nos, což bylo vždycky znamením, že někdo chystá nějakou neplechu.
   „Tak mě nemáte tolik krmit,“ zaryl si do ní a zašklebil se.
   „A ty seš asi padlej na hlavu! Nechat tě o hladu… to prostě nejde!“
   „No…“
   Začal si hvízdat. Františce to lezlo na nervy. Chce mě připravit i o tu poslední špetičku trpělivosti, co mi ještě zbyla, pitomec jeden. Byla rozhodnutá. Utře mu ještě nos a půjde si vyměnit hlídku. Nemá zapotřebí poslouchat ty protivné kecy. A ještě si bude stěžovat, že se tu o něj staráme, že mu nic nechybí! Tomu teda říkám nevděk! Měly jsme ho nechat někde venku, na mrazu, u stromu… to by zpíval jinak.
   Bručela jako naštvaná medvědice a kontrolovala fleky. „Fajn. Zatrhnem ti omáčky.“ Zaculila se na ukrajinského mladíka a sáhla mu kapesníkem na nos.
   „Taky možnost,“ připustil a nechal si sklouznout provaz z rukou, což dívka ani nepostřehla. „Anebo bych se třeba moh najíst sám!“
   Prusko vyjekla a upustila špinavý kapesník na podlahu. Zmetek! Co to dělá? Mladík v košili po ní skočil, a teď ji pevně svíral tak, že se nemohla ani pohnout. Sípala a snažila se ho zbavit. Co si o sobě sakra myslí? Pusť mě, krucinál!
   Byla na něm nalepená jako dobře uleželá žvýkačka, ale nezdálo se, že by mu to vadilo, právě naopak. „Vida, ptáček se nám chytil do pasti.“ Ukrajina se spokojeně šklebil. Odvážila se mu podívat do očí, v nichž se podivně zalesklo. Měl něco za lubem. Ten mizera! Plánoval to! Hrdlo měla stažené, tak moc byla vyděšená. Ale i přes to se pokusila o poslední vzdor. Už jednou mě málem dostal. Ten kluk je nebezpečnej! Nesmí mě přemoct!
   Viděla, jak se na ni dívá, s jakou škodolibou radostí sleduje její nesmyslný boj. Byla sama proti zbytku světa. Svým bratrům už nemohla věřit, oba ji podvedli, a s nimi nejméně polovina světových národů. A ostatní dívky po ruce nebyly. Musí to zvládnout, nesmí ho nechat vyhrát!
   Setřesu ho, nějak to přece jít musí! Byla zoufalá a ten pohled v jeho očích, ty zlovolné plamínky, její paniku ještě zvyšoval. „Tohle se ti nepodaří.“
   Pokusila se ze sebe dostat alespoň nějaké slůvko odporu, zatímco se od něho snažila vší silou odtrhnout. „Au!“ zasykla, když ji k sobě přimáčkl. Má sílu. Au, to tak bolí…
   Pofňukávala, šedovlasý na to nedbal. Trochu ji od sebe odstrčil a sáhl po provazu. Než si toho stačila všimnout, obmotal jí zápěstí a udělal pořádný uzel. „Ty šmejde!“ zasyčela na něj a trhla sebou.
   „Ale neříkej,“ ušklíbl se a obrátil ji k sobě zády. Aspoň že tu sukni nemam kratší. Zrovna moc šetrnej teda neni, zaúpěla v duchu a nechápavě se po něm podívala, když jí sebral pušku, kterou měla upevněnou na zádech.
   „Tohle si s dovolením vezmu.“
   „To je bez dovolení! A co chceš dělat?“ Františka znejistěla. Otáčet hlavu pro ni nebylo namáhavé, ale necítila se právě nejlépe, když jí nepřítel stál za zády.
   „Kdo se moc ptá, nedoví se nic… a teď vstávej!“ poručil jí. Neochotně se zvedla, stále dost zmatená. Chce utýct, to je jasný. Určitě mu mám zajistit volný odchod. Ukázal jí rukou, že má jít ke dveřím. Poslechla a pomalými, nejistými kroky došla k východu. Holky mě najdou, utěšovala se v duchu. Doufala, že ji nechá někde v komplexu budovy a bude si hledat nejbližší cestu ke svobodě. Nenechají mě tomu lumpovi napospas.
   Cain Braginski si počkal, až bude přímo přede dveřmi, než jí je otevřel. „Půjdeš první… a nezapomeň, že tě sleduju.“ Aby jí ukázal, že to myslí vážně, tlačil jí do zad pažbou ručnice. Nechtělo se jí jít z místnosti, přeci jen tu byla pořád naděje, že některá z dívek přijde a pomůže jí. Váhavě přešla do vedlejší místnosti a krve by se v ní nedořezal. Vždyť tu holky jsou!
   Zalitovala, že nezakřičela, když s ním byla v místnosti sama. Teď přeskakovala pohledem z vyděšených slečen Slovenska a Jižní Itálie na jinak prázdnou místnost a přemýšlela, co udělat, aby je upozornila na nebezpečí, protože jí bylo jasné, že Caina si ještě nevšimly. Musím něco udělat, než bude příliš pozdě! Strach ji ochromoval, byla příliš pomalá. Když se konečně přinutila zvednout trochu ruce, aby dívkám naznačila, že je zajatec, zjevil se za ní Ukrajina a líně pomlaskával. S ledovým klidem se po nich podíval a řekl: „Jenom klid, dámy! Žádná se ani nehne… a ty mi dej ten kapesník, co držíš v ruce.“
   Fritzí nejistým pohledem sjížděla po Biance Vargasové, která byla také na pochybách. „Ta puška ale není nabitá,“ odvážila se namítnout.
   Jejich ex-zajatec se uchechtl. „Je mi jasný, že neni, ale nechtějte vědět, milé slečny, co dokáže voják z povolání s obyčejnou pažbou.“ Natáhl ruku proti Biance. „Já čekám…“ Netrpělivě podupával na místě.
   Pruské slečny se začínal zmocňovat neblahý pocit. Na co to chce? Vždyť je zdravej jak řípa! Jak nad tím přemýšlela, čím dál víc si uvědomovala, jaká asi bude správná odpověď. A když jí to plně došlo, vyhrkla: „Nedělej to! Prosím tě, nedávej mu…“
   Bianca ji neposlechla. Františka zalapala po dechu, když Cain Braginski líným pohybem zastrčil kapesník do kapsy kalhot. Potom sevřel dívce paži a poodstoupil ode dveří. Pak nařídil zbylým dvěma děvčatům, aby vešla do jeho bývalé vězeňské cely, než za nimi zavřel a opřel se o dveře. Šedovlasé děvčátko nevědělo, co bude dál. „Proč nemůžu jít s nima?“ zašeptala tak, že ji snad ani nemohl slyšet, a nemohla se proto divit, že nepřišla žádná odpověď.
   Zdálo se, že si rozmýšlí, co dál, možná dokonce zaváhal, jestli dělá dobře, pak ale po ní znenadání chňapl a nacpal jí přeložený kapesník do pusy. Pomóc! Zapištěla a začala se vzpouzet, během chvilky už se mu houpala na zádech. Dej mě dolů! Tak sundej mě! Zběsile mu do nich kopala, byla to její jediná možnost obrany. A on se smál, dokonce si trochu pohvizdoval.
   Zpanikařila, když se vydal do chodby. Ne, já nechci nikam jít! Funěla a mlela sebou jako ryba na mělčině, která chce mermomocí zpátky do vody. Kam ji nese? A co tam s ní chce dělat? Na odpovědi přijít nedokázala, ale věděla s jistotou, že pokud se jí nepodaří utéct, bude to zlé.

   Ušli takhle pořádný kus cesty. Ukrajina se potřeboval dostat z dosahu bojechtivých dívek a Amazonkám se podařilo obsadit nemalou část budovy. Františka doufala, že si jejího poštěkávání a pohekávání snad už konečně někdo všimne, byla v tom totiž dost vytrvalá. Jisté ale bylo, že její horlivost začínala jít šedovlasému pomalu, ale jistě, na nervy.
   Já nechci mezi kluky! Potrestají mě za ten útěk! Hlavou jí probíhaly všemožné scénáře, jeden horší než druhý. Věděla, že střetnout se s bratry nechce. Zradili ji, už jim věřit nemohla, zrovna jako nemohla odhadnout, co s ní můžou mít v plánu.
   Přece ten mezek musí povolit! V duchu si zoufala, už pomalu nevěděla, jak dál. Kličkovali chodbami, aby se zbavili nežádoucích pohledů. Cain Braginski se snažil nepotkat nikoho cizího a dívka v sobě zatím stále ještě živila naději, že se najde odvážná bojovnice v sukni, která ji zachrání. Jenže toužebná záchrana nepřicházela a šedovlasé pískle houpající se na mladíkových zádech začínalo umdlévat. Neusínej! Nesmíš usnout!
   Znovu nadzvedla nohy a nechala je padnout zase pěkně rychle zpátky. Ukrajina se po ní ohnal rukou a zavrčel: „Varuju tě, Prusko, ještě jednou do mě kopneš a doopravdy ti ublížím!“
   „To si zkus, ty jeden… gaunere!“ Vztekle zafuněla, jejímu mumlání samozřejmě rozumět nemohl, to mu však nezabránilo si z ní utahovat.
   „Promiň, nerozuměl jsem ti. Cos říkala?“
   Takže ty takhle! No počkej! Tentokrát se Františka skutečně dopálila a vší silou ho praštila svázanýma rukama do hrudi, málem se sesunul na podlahu. V očích se jí pobaveně zalesklo, jenže pak přišel trest. Ukrajina jí sevřel paži a pořádně zmáčkl, brzy se jí začala barvit do fialova. Šedovlasé vhrkly do očí slzy a bolestně zasípala. Mladík ji ale nenechal vydechnout. Pustil sice její ruku, ale začal se pohupovat ze strany na stranu, takže se o něho musela pořádně zapřít, aby nespadla, a několikrát mu na zádech nadskočila.
   Jak mohl? Vždyť to přece nebyla moje vina, že jsem do toho pokoje vlezla! Moh unést kohokoli. Pak si ale uvědomila, že i tohle mohl být plán. Soudila tak podle mladíkovy neustále narůstající spokojenosti. On chtěl mě! Když jí konečně došla hořká pravda, měla pocit, že omdlí. Začínala se bát. Cain jí dal další důrazné varování a přidal do kroku. Pištěla a snažila se nesklouznout mu ze zad, ten pád by totiž vůbec nebyl příjemný.

   Brzy se dostali do obydlené oblasti. V hlídkujícím mladíkovi poznala Fritzí Bělorusko, věrného kamaráda jejího únosce. Jejich rozhovor už skoro nevnímala, tak strašně byla zemdlená. Ať už to skončí, prosím…
   Pomalu zavírala oči, chtělo se jí spát. Už nekřičela, neměla na to sílu. Cainovi to bylo jedno. Vyptal se na cestu a ihned se vydal naznačeným směrem. Znovu mu na zádech nadskočila. Vzdorovitě zakníkala, jen se ušklíbl a začal si hvízdat. Né, nech mě spát! Už se ho znovu uhodit neodvážila. Síly jí docházely, chtěla jen zavřít oči a nic nevnímat. Pak se v ní ale cosi vzepřelo a ona se znovu, a s daleko větší vervou, pustila do boje s větrnými mlýny, přesněji řečeno s jedním malým šedovlasým. Kdyby mu mohla vyškubat všechny vlasy, neváhala by ani vteřinu.
   Věděla, že se blíží do míst, kde už na záchranu čekat nemůže. Všude kolem byly hordy mužských národů, teď už neměla kam utéct. Pokusila se vysmeknout šedovlasému mladíkovi a riskovat pád na tvrdou podlahu, ale pokaždé jí v tom zabránil pevnějším stiskem, přestože se jí snažil neudělat další modřinu.
   „Tvůj bratr tě určitě moc rád uvidí,“ prohlásil nevinně. Polilo ji horko. Bála se svých bratrů, nechtěla k nim. Ne, ne, pusť mě! Úpěla a moc si přála, aby se nad ní slitoval a pustil ji na svobodu. Na jejím místě by k němu určitě nebyla tak strašně krutá. Prosím, smiluj se nade mnou. Hlava jí pomalu klesla na Cainovo rameno.

   Nejistým a unaveným pohledem sledovala dění kolem sebe. Víčka se jí pomalu zavírala, hlasy se jí rozostřovaly. Všimla si několika dívek. Byly naživu, to jí dávalo naději, i když jen malou. Už ji několikrát napadlo, že jejich mužské protějšky se jich chtějí zbavit jednou provždy. Sestra Turecka rozhodně nevypadá, že by tu byla dobrovolně a ta rumunská holka… nejspíš neutekla ze strachu. Počínání zbylých mladíků nekomentovala raději ani v duchu. Tupý výraz Ameriky, vrčící Rumunsko, chrápající Romano Vargas, to přece hovořilo samo za sebe.
   Cítila se nesvá, všichni si ji prohlíželi, dívky s údivem, hoši s pobavenými škleby. Ani se nebránila, když jí Cain prohrábl zcuchané vlasy. Mířil za jejím bratrem Ludwigem odevzdat mu „dáreček“. Když otevřel dveře místnosti, v níž měl Německo být, dívka zavřela oči. Přála si umřít.

Fritzí na samotce - Cainův trest

   Vyjekla, když ji šedovlasý postavil na zem. Stála před Ludwigovým pracovním stolem a bratr si ji přísně přeměřoval. Znovu se jí podlomila kolena, ale neodvážila se pohnout, jen zamrkala, aby viděla jasněji. Caina ani pořádně neposlouchala. Říkal něco o tom, jakou mají děvčata špatnou organizaci. Se strachem v očích zírala na svého staršího bratra, který právě vstal od stolu a vykročil k ní.
   Pomóc! Jdi ode mě! Chtěla vyběhnout z místnosti, ale nohy jí úplně zdřevěněly. Františka stahovala ruce k tělu, aby od něho byla co nejdál. Z úst jí unikalo zoufalé kňučení. Já se bojím! Nikdy v životě bych si nepomyslela, že můj vlastní bratr… Před očima se jí málem zatmělo, jak ji ta myšlenka praštila jako dobře mířená rána palicí. Vždyť on je nevlastní! Z toho možná pramení ty jeho sklony ubližovat mi…
   Na malou chvíli se zarazila, když si před ní modrooký blonďák klekl, ale pak vypustila z pusy šťavnatou nadávku, protože jí zatlačil na ramena, aby šla také do polosedu. Proč dělá, jako kdyby mě viděl poprvé?
   Prsty jí jemně přejel po tváři, zachvěla se. Nechápala, co se děje, proč se na ni šklebí a v očích mu jiskří. Napadlo ji, že si vychutnává pocit z vítězství, Ukrajina mu přeci donesl přijatelnou válečnou kořist.
   Odvracela od něj hlavu, nechtěla, aby se jí dotýkal. Sténala, a když se v ní přeci jen zvedla touha vzít nohy na ramena, přišla studená sprcha v podobě zásahu Caina Braginského, který jí pevně sevřel ramena, aby ji nenapadlo se zvedat. Ludwig ji hladil po tváři a prohlížel si ji pohledem, z něhož ji mrazilo v zádech. Byl v něm chtíč, radost, pocit převahy? Nedokázala to popsat.

   Cítila, že si Ukrajina stoupl, přestože ruce z ní nesundal. A z jeho hlasu čišela jenom samá nedobrota. „Pane, myslim si, že slečna si zaslouží trest. Žádám satisfakci za to, jak se mnou zacházely Amazonky.“
   Střelila po něm vražedným pohledem. Teplý jídlo měl, sprchu jsme mu dovolily, na tvrdym nespal… nevděčník jeden zatracenej. Potom jí ale došlo, co bylo podstatou té věty. Oni mě potrestají! Ale vždyť já vůbec za nic nemůžu!
   V očích se jí mihl záblesk strachu. Zadívala se do Ludwigových očí. Rozmýšlel se, co s ní má provést. Vyděsilo ji to, začala zuřivě vrtět hlavou. Bratříčku, pro všechno na světě, co je ti svatý… nedělej to! Její modlitby ale nebyly vyslyšeny.
   „Dobrá, souhlasím. Aspoň si slečna uvědomí, že má poslouchat,“ prohlásil Ludwig hlasem, z něhož mrazilo, a něco šeptl do ucha šedovlasému mladíkovi. Cain ji zvedl ze země, zatímco Německo utrousil, že do večera o nich nechce vědět.
   Co si na mě vymysleli? Kdo mě má trestat? Hlavou jí procházelo tisíce myšlenek, zatímco kráčela s Ukrajinou k jednomu z pokojů. Svíral jí paži, na útěk ale stejně neměla pomyšlení. Budu mít ty ruce úplně ztuhlý. Zabručela, když ji Ukrajina posadil na postel, sedl si k ní a sjížděl po ní zkoumavým pohledem. Zarazila do něj v duchu snad tisíc imaginárních nožů. Doufala, že by ho ten pohled do hlubokých, rudých, hypnotizujících očí mohl aspoň trochu vyděsit. Zasloužil by sis, aby tě někdo spráskal jako psa.
   Vyjekla, když se po ní mladík natáhnul a prohrábnul jí vlasy. Pak ji k sobě přitiskl, hrubě a neotesaně. „Zkus trochu popřemýšlet nad tim, cos provedla, prdelko.“ Smál se. Nechápavě na něho zírala a přímo ji vyděsilo, když se náhle zvedl a vydal se ke dveřím. Okamžitě vstala a rozběhla se k němu. Nenechávej mě tu samotnou! „Neodcházej… nechci tu zůstat sama!“
   Jejího zoufalého pohledu si nevšímal. Počastoval ji takovým, ze kterého létaly plameny, a měla pocit, že z něj cítí pekelný žár. Potom na ni namířil prstem, přimhouřil oči a chladně vydechl: „Zatím.“ Pak za sebou zavřel dveře. Zůstala na ně několik vteřin netečně zírat. Nechal mě tu… takhle bezmocnou… bez nejmenšího zaváhání…
   Musela to alespoň zkusit. Doběhla ke dveřím a pokusila se je otevřít. „Zamčeno!“ Spoutanýma rukama vztekle uhodila do dřeva, kupodivu se nerozpadlo. V hlavě se jí přelévaly myšlenky na její dosavadní život i blízkou minulost. Chladnou logiku střídal strach a nejistota. Dívka vůbec netušila, co si o tom všem má myslet.
   Uvažuj… musí tu být řešení. Unesli tě z domu… Tady tě trápili, tys jim utekla. Teď tě zase chytili. Holky, co tu jsou, vypadají nejistý. A Ludwig se tvářil, jako kdyby mě nejradši nabod na rožeň a opek nad ohněm jako klobásu. Proboha živýho, kam jsem se to dostala?
   Marně se pokoušela uvolnit uzel. Pohled upírala k oknu. Skočit z něho nemohla, byli v patře, a bez pomoci obou rukou by nedokázala ani sešplhat. Pracně rozrazila tabulky, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch. Potřebovala se osvěžit, byla vyčerpaná. Tolik se snažila vzdorovat a teď jí nezbývaly síly ani na zdolání jedněch starých dveří.
   Ten šedovlasý kluk… je mi z něj úzko. Má takový divný, zvířecí oči a jde z něj strach. Znám Katyu a to je dobrota sama. A mě teď vydali napospas jemu. Nechci ani pomyslet na to, co se stane, až se vrátí.
   Vzdychla a ještě jednou se pokusila vydobýt si cestu na svobodu. Dveře držely, kopat do nich nemělo smysl. Ať lomcovala klikou sebevíc, nepovolila, nezaslechla vytoužené cvaknutí. Z očí se jí spustil proud slaných slzí. Stékaly po oblečení. Františka nemohla přestat, k zemi ji srážela vlastní bezmoc. Nakonec se opřela o stěnu vedle dveřního rámu, zavřela oči a velice rychle se propadla do říše snů. Už nechtěla o ničem vědět.


   Když po nějaké době otevřelo děvčátko oči, slyšelo chlapecké mumlání. „…maximálně tak vrčet, štěkat, fňukat a stěžovat si.“ Františka zabručela a nahněvaně do mladíka strčila, jen lehce, pořádnou ránu mu dát nedokázala. O co, že mluvil o mě! „Nech si ty kecy!“ zafuněla a znovu do něho strčila.
   Cain se na ni chvilku díval, děsilo ji to. Prohlíží si mě takovým zvláštním pohledem. To nikdy neviděl holku?
   Zašklebil se na ni. „Hm, no tak jo, ale dobře si rozmysli, co mi chceš sdělit, protože plácneš nějakou pitomost a zacpu ti tu pusu znova,“ prohlásil požitkářsky a mrkl na ni. To uděláš stejně, ty mrňavej prevíte, pomyslela si hořce, ale donutila se přikývnout a za chvíli už se mohla zhluboka nadechnout. Ou, ten vzduch je pěkně studenej. Nechala jsem to vokno votevřený moc dlouho.
   Když se dostatečně vydýchala, nenapadla ji lepší otázka než: „Proč jsem tady?“
   Mladíka to příliš nepotěšilo, protáčely se mu panenky. „A já čekal, že se zeptáš na něco inteligentního. Tak to mi radši dej jinou otázku.“
   Jenže mě zajímá tohle. Ušklíbla se. „Jo, mohla bych ti dát nějakou jinou, ale já chci vědět tohle!“
   Chvíli se s ní dohadoval, ale neustoupila. „Dobře, tak jo. Tebe samotnou by odpověď nenapadla?“ povzdychl si Cain a sledoval dívku podezřívavým pohledem.
   „Mně je úplně jasný, o co tu jde!“ zavrčela Františka a potlačila chuť si odplivnout. „Jste jenom banda neskutečnejch grázlů. Ubližujete mi a chcete se mě zbavit!“
   Ani nestačila zareagovat. Šedovlasý mladík ji během vteřiny prudce přirazil ke zdi, stačila jen vyjeknout. S neskrývaným zděšením hleděla do těch ďábelsky temných modrých očí.
   „Seš vážně úplně pitomá, Beillschmidtová!“ zasyčel a hlídal si, aby z něho dívka nespustila zrak. Chtěl, aby si ta slova zapamatovala a aby je pochopila. „Kdybysme vás vážně chtěli oddělat, myslíš si, že se budeme obtěžovat s vymejšlením nějaký překážkový dráhy a pastí po lese? Až přestaneš bejt zahleděná jenom sama do sebe, možná ti konečně dojde, že se ti snažili pomoct!“
   Ve Fritzí byla maličká dušička. Nedokázala vnímat nic krom toho řezavého hlasu, který jí pronikal až do hlubin vnitřností a rozechvíval jí je strachem. Měla z Caina strach. Byl jako přízrak z hororů, které jí vyprávěl bratr, když ho k tomu umluvila. Prosím, přestaň křičet… neubližuj mi. Krčila se před ním, bála se udělat jediný pohyb. Z mladíkových očí létaly jiskry, ještě nikdy ho nezažila tak rozčileného.
   Braginski ji zbavil pout, instinktivně stáhla ruce k sobě. Odtáhl se od ní a rychle vstal. Nejspíš zamýšlel rychlý odchod z pokoje, ale pak si to rozmyslel a obrátil se k ní, stále plný vzteku. „Jako národ nestojíš za zlámanou grešli! Nezasloužíš si nesmrtelnost, Prusko!“
   Zmizel, slyšela jen surové prásknutí s dveřmi. Schoulila se na posteli do klubíčka a objala si kolena. Já se bojím…

   Kapitoly: 1