TOPlist


Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz

 308-485-860

Povídkářský meil:
 Leonyda.Styron
@seznam.cz

 Lea Schröpferová - Facebook

Hlavní menu

   ›› Úvodní strana
   ›› O autorovi
   ›› Guestbook
   ›› Odkazy

Fanfiction

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Na motivy seriálů

Slash + erotická zóna

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Originální tvorba
   ›› Hetero povídky 18+

Originální tvorba

   ›› Vydané knihy - důležité info
   ›› Průřezy příběhů
   ›› Jednorázovky

Srazy, cony, akce

   ›› Přednášky
   ›› Srazy

Bonusy

   ›› Vzpomínková sekce Letaxu
   ›› Povídky na přání
   ›› Povídky od vás pro mne
   ›› Vaše obrázky
   ›› Teoretické okénko
   ›› Můj pohled na fanfiction
   ›› Audio povídky
   ›› Zvířecí patroni povídek






   

Přípravna Skotsko

Arthurův útěk od Amazonek – Únos Eileen



   Jak jsem mohla bejt tak neopatrná a nechat se chytit, bědovala v duchu pohledná zrzka a pokoušela se necitelně nakopnout proradného Angličana. Byla to jejich další bitva, jenže teď to vypadalo, že tahle skončí vítězně pro něj. Jsem proti němu skoro bez šance!
   Chtěla mu dupnout na nohu, ale šikovně uskočil. Málem ztratila rovnováhu, ale zároveň vycítila příležitost zbavit se látkové pásky, kterou měla utaženou kolem zápěstí. Pár pořádných trhnutí a budu volná. Nebála se oděrek a šrámů a s vervou se pustila do boje s tmavou látkou, jenže v tu chvíli podcenila Arthura Kirklanda podruhé.

   Blonďák se k ní dostal zezadu a pevně ji chytil za paže. Házela sebou, snažila se mu vytrhnout, ale svíral ji pevně. Kruci, pusť se, ty… ty… anglická pijavice! Nepřestávala se pokoušet ho ze sebe setřást. Už ji dost ponížil tím, že ji dokázal spoutat, a teď byla díky své neopatrnosti ještě v daleko větší nevýhodě.
   Zrzka vyjekla, když se mladík přitiskl zády až těsně k ní. Jakýkoli blízký kontakt s ním zásadně odmítala, tím méně při boji. Pokusila se ohlédnout. V zelených očích plál oheň, teď víc než kdy jindy Angličan dívce připomínal ztělesnění ďábla. V jejím pohledu se mihnul záblesk strachu, raději od muže v uniformě odvrátila zrak. Co to do něj sakra vjelo? Nikdy jsem ho takovýho neviděla.
   Nešlo jí to do hlavy, ale nevzdávala se. „Varuju tě, Kirklande, dej ze mě ty pracky hned dolů!“ štěkla a znovu sebou zamlela.
   „Myslím, že odpověď zní ne!“ opáčil s ledovým klidem a zmáčkl ji, až syčela bolestí.
   „Vážně jsi řek, že myslíš?“ Zkusila ho urazit, aby se po ní pořádně napřáhnul, a dal jí tak možnost uskočit stranou, protože by na to potřeboval obě ruce volné, ale zdálo se, že ta jízlivá poznámka s ním vůbec nehnula.
   „Ty nemáš právo klást si nějaký podmínky,“ vysvětlil jí Angličan a ušklíbl se. „Teď jsi totiž moje zajatkyně, pokud ti to ještě nestačilo dojít.“
   Vztekle zasyčela, ale pomoc volat nechtěla. Stačím na něj sama. Nehodlám do toho zatáhnout nikoho dalšího.
   „A co chceš dělat? Někam mě zatáhnout?“ štěkla a podařilo se jí dupnout blonďákovi na nohu.
   Mladík sykl, jak ho v noze zabolelo, ale ihned zareagoval a pořádně rusovlásku zatahal za vlasy. Sténala, nebylo to příjemné.
   „No vida, slečince to dokonce myslí! Jsem nečekal, že budeš tak inteligentní.“ Neodpustil si zarytí.
   Blýskla po něm očima. „Dokonce víc, než si myslíš.“ Pokusila se o další manévr, ale zdálo se, že Arthur Kirkland je pořád o krok před ní.
   Posmíval se jí. Chtěla mu něco hodně peprného odpovědět, ale nechala si zajít chuť. Myšlenkami se snažila proniknout do Kirklandovy hlavy, aby zjistila, co zamýšlí.
   Zatvářil se znuděně, ale neměla čas se nad tím podivovat dlouho. „Hele, už mě to tu fakt nebaví. Jdeme!“
   Ten velitelský tón ji vyděsil. Netušila, co přesně s ní chce dělat, ale zjišťovat to nehodlala. „Z týhle místnosti mě nedostaneš,“ zasyčela vztekle a pořádně se zapřela nohama o zem.

   Bránila se urputně, bojovala s ním doslova o každý centimetr. Házela sebou, kopala kolem sebe a snažila se mladíkovi vytrhnout z toho ocelového sevření. Odpovídal jí ještě silnějším stiskem. Nakonec ji vyvlekl na chodbu a Eileen O´Leary začala ztrácet pevnou půdu pod nohama. Jak je krucinál možný, že zrovna teď poblíž nikdo neni? Kam se všichni poděli?

   Už umdlévala, když ji Angličan dovlekl do nějaké hodně vzdálené místnosti. Když ji zkoušel usadit na postel, povolil stisk. Už se nebránila, věděla, že nemá dost sil na další boj. Jsem splavená jak po krocení divoký šelmy, posteskla si v duchu a sledovala, jak Arthur Kirkland zamyká dveře. Snad vážně neni tak blbej, aby tu zkoušel bejt se mnou sám, napadlo ji.
   „Najdou nás! Možná už právě slídí někde kolem!“ Zkoušela ho zlomit, aby přestal vyvádět hlouposti, bylo to pro ni jediné východisko. Dal jí jasně najevo, co si o jejích pokusech o smír myslí.
   „Sem nikdo nepřijde, klidně můžeš křičet. Je to nejodlehlejší místo v celé téhle zpropadené budově. Já věděl, že se mi ty plány budou k něčemu hodit.“
   Šklebil se na ni. Měla chuť po něm něco hodit, aby mu ten úsměv z tváře zmizel, ale momentálně se v jejím okolí nic vhodného nenacházelo.

   Z muže před ní šel strach. Eileen si musela přiznat, že se ho začíná bát. Soustředila se na to, aby se vymanila z látkové pásky, což jejímu vězniteli neuniklo. Velice pomalu přešel k posteli, pak sáhl pod ni a odhalil bednu s potravinami. Bylo to jídlo, které se nekazí, alespoň ne moc brzo. Poté se vztyčil, v ruce držel lahev s vodou.
   „Napij se!“
   Natáhla k němu ruce s dychtivým výrazem ve tváři. Mám fakt hroznou žízeň. Anglie se na ni usmál, zlehka zavrtěl hlavou a přiložil jí hrdlo lahve ke rtům. Lačně pila, než si vzal lahev zase k sobě a trochu z ní upil. Chtěla mu poděkovat, ale rozmyslela si to ve chvíli, kdy se na ni přísně zadíval a pak s ledovým klidem utáhl pásku na jejích rukou. V obličeji měl jasně psáno: Žádné utíkání nebude.

   Konečně se odvážila pohlédnout mu do obličeje, až do té chvíle totiž zhnuseně zírala jinam. Samolibý úšklebek jeho tvář dosud neopustil.
   „Tak, má drahá Eileen, jsme tu úplně sami. Nikdo ti nepřijde na pomoc a máme tu dost jídla na několik dní. A víš, k čemu se ti přiznám? Ta žabomyší válka kluků s holkama už mě přestala zajímat!“
   Zatrnulo v ní. Jestli je to pravda, tak potom… „Co ode mě chceš?“ hlesla.
   „Co já chci?“ Po tváři mu přejel ďábelský úsměv. „Vyrovnat dluhy. Protože ty mi něco dlužíš, slečinko.“
   S nedůvěrou se zahleděla do těch jiskřících zelených očí. Pak vyjekla, když si Angličan sedl naproti ní a přitiskl ji k sobě. Co to dělá? Chvíli zmateně sjížděla po jeho obličeji až ke košili, ale potom jí došlo, co to má nejspíš znamenat. Ne, tohle ne! To ti nedovolím!
   „Ne, to přece nemůžeš!“ vykřikla a zamlela sebou, nepustil ji.
   „Vážně? Myslím, že můžu!“ ucedil ledově a vychutnával si její ustrašený pohled.
   Potom se k ní sklonil a chtivě ji políbil. Nelíbilo se jí to, zkoušela ho odstrčit, ale nebylo to právě snadné. Nedovolím ti to! Stále si tu větu opakovala. Do srdce se jí už začínal vkrádat opravdový strach. Už nebyla jen polekaná, teď se mladého Angličana skutečně bála, hlavně toho, co se chystal udělat. Doufala, že si toho všimne a nechá ji být, z očí jí dokonce steklo i několik slz.
   „Prosím, nedělej to,“ vydechla mezi vzlyky. „Arthure, prosím!“
   Z jeho úst se ozvalo zavrčení. Ještě nikdy ho neviděla tak rozčileného. „Aha, takže najednou jsem pro tebe Arthur? Máš strach, viď? No, na tvym místě bych se bál! Podrazilas mě tím úplně nejhnusnějším způsobem! A něco ti řeknu… chci aspoň ještě jednou ve svym životě cítit, jak se tvoje tělo prohýbá pod návalem slasti, a je mi úplně jedno, jestli tě k tomu přinutím!“
   Vyjekla. On to myslel vážně! Zmocní se jejího těla, i kdyby nechtěla. Co má udělat, aby od toho úmyslu upustil? Jenom jsem se chtěla dostat odtud… to snad není zločin. Zavrtala pohled do podlahy. Jistěže to bylo neodpustitelné… pro něj ano. Flirtovala s ním, možná si doopravdy myslel, že to dělá kvůli poblouznění. Jenže teď se jí její geniální plán, který oslavovala s děvčaty několik dní, ošklivě vymstil. Přijde o to nejcennější, co má.
   Musím něco udělat… cokoli… nemůže to takhle skončit… Ani na okamžik si nepřipustila, že by blonďatý mládenec toužil po něčem jiném než po pomstě. Nedívala se na něho, byla ztracená ve vlastních myšlenkách. Kdyby se totiž jen pokusila vcítit do svého věznitele, zjistila by, že na ni hledí očima plnýma něhy, a došlo by jí, že Arthur Kirkland jí nechce ublížit.

   Vytrhl ji z přemýšlení až ve chvíli, kdy se ji pokusil znovu políbit. Nechtěla si užívat jeho jemné doteky, místo toho sebou cukala a pokoušela se od něho odtáhnout. Nech mě být, Kirklande!
   „Skotsko, tak dej si říct…“
   „Ne! Ani se mě nedotkneš… leda přes mou mrtvolu!“ A tohle tvrzení je krutá rána, protože víš moc dobře, že umřít nemůžu.
   Mávl nad tím rukou, považoval to za klasický ženský blábol. Ještě několikrát se pokusil rusovlásku políbit, ale protože se mu stále bránila, nechal toho.
   „Zůstaneme tu dlouho,“ sdělil jí. „Nehodlám se vracet do té válečné vřavy a tenhle úkryt můžou najít jenom zasvěcený.“ Kývla hlavou a hned poté ucítila jeho ruku na tváři, hladil ji a šeptal: „Neublížím ti. Bylas na mě drzá, protivná, zranilas mě na duši, a přesto si nevezmu tvý tělo, i když je to něco, co bych si přál strašně moc. Alespoň pochopíš, jak moc jsem velkorysej.“
   „Děkuju,“ hlesla, přestože tomu stále nechtěla věřit. Proč to dělá? Chce mě snad ještě víc ponížit?
   Arthur Kirkland se k ní nahnul. „Víš, Skotsko, tenhle netvor ti chce ukázat svou vlídnější tvář.“
   Zrzka se náhle rozvzlykala. Nechtěla u něj probudit soucit, prostě ji dostihly emoce, chtělo se jí plakat, klidně i probrečet podlahu. Mladík jí zkusil otřít slzy, ale nedovolila mu to. Je možný, že jsem se v něm zmýlila? Že se ke mně chtěl jenom dostat blíž, pravdaže dost neomaleně?
   Přišlo jí to líto. Stále vzlykala, ale pomoci nechtěla. Anglie zklamaně zabručel a odtáhl se od ní. Přestala s brekem a podívala se mu do očí. Až do večera už na něho nepromluvila. Jsem tak zmatená.

   Přežívali tak spolu v temném pokoji ještě několik hodin. Ona zatvrzele mlčela a hlavou jí probíhaly vzpomínky. On upíjel minerálku a baštil želé, aby zahnal nervozitu. Dívka byla tak udivena Angličanovými pokusy o romantiku, že si začala namlouvat, že Kirklandovi se jí zželí a na dobré slovo ji odtud pustí. Jakmile se však venku začalo stmívat, poznala svůj omyl.
   „Takže ty mě odsud nepustíš?“ hlesla. Zavrtěl hlavou. Povzdychla si a zavrtala zrak do podlahy. „Tak já si lehnu a pokusím se usnout.“
   Přikývl, zřejmě ho zklamání v jejím hlase vůbec nepřekvapovalo. „Ta postel je dost velká, abysme na ní mohli spát oba a nevytlačili se přitom.“
   Podívala se na něj s výrazem, který jasně říkal: To myslíš vážně? Snad si fakt nemyslí, že se mnou bude na té posteli spát. Ať si veme deku a lehne si na zem.
   Už měla plán. Jakmile ten podlý mužský usne, pokusí se dostat na svobodu všemi dostupnými prostředky. Ta myšlenka ji posilovala. Nepřestávala sledovat Angličana, který si už přestal všímat jídla. Pomalými kroky k ní přešel, sedl si na postel a přitáhl si zrzku k sobě. Okamžitě sebou trhla, byl to instinkt.
   Viděla, jak si Anglie povzdychl, ale bylo jí to jedno. Odvrátila od něho hlavu. Pousmál se a tichým, škodolibým tónem pronesl: „Ale nechci riskovat, že tě v noci napadne nějaká pitomost, třeba že bys mi chtěla utéct.“
   Poškádlil ji na nose, aby se na něho podívala. Eileen si odfrkla, tohle se jí nelíbilo. Začínám mít vážné podezření, že ten chlap umí číst myšlenky.
   Blonďák vytáhl z pro ni neznámé tajné skrýše dva šátky a pevně jí stiskl paže. Zaúpěla a pokusila se odtáhnout, marně. Převázal jí ruce, aby ten pokus o útěk neměla tak snadný. „Co?“ vydechla překvapeně, když se po ní znovu natáhl. Během pár vteřin ji obklopila temnota. Nic nevidím! Ten proradnej skunk mi zavázal oči! „Sundej mi to!“ vyjekla a trhla sebou. Jen se smál. Pochopila, že celé to podlézavé chování byl od něj jen podlý trik, chtěl, aby polevila v ostražitosti, a teď byla zcela v jeho moci. „Kirklande… dej to dolů!“
   Vyhrožovala, prosila, ale marně. Na čele se jí perlil studený pot. Teď, když na něho neviděla, vůbec nemohla předpokládat, co udělá. Trefil se do černého, bude z ní poslušný beránek, co by klidně šel i na porážku.
   Plna strachu hmatala do prostoru kolem sebe. Nemohla tušit, na co ten člověk myslí. Tělo se jí chvělo, jak byla nejistá. Jak jsem jenom mohla být tak hloupá?

   Rusovlásce nezbylo, než mladému Angličanovi důvěřovat. Pevně ji uchopil za paže a opatrně pokládal. „Na záda ne,“ zašeptala. Pro sebe se usmál a položil ji na bok, tak, aby na ni viděl. Náhle mu připadala jako nevinný andílek.
   Nechci tu s ním být sama, pomyslela si, když slyšela, jak se Arthur Kirkland odsouvá blíž k druhé straně postele. Celá tahle situace byla podivná. Ublížit jí nejspíš nechtěl, ale kořist by si také uniknout nenechal. O co mu jde? A jak dlouho… mě tu hodlá držet?

   Umínila si, že se nenechá zlomit a nepoddá se strachu. Tiše ležela, nepromluvila slovíčko. Pokoušela se usnout, ale nedařilo se jí to. Ticho rozlezlé do všech koutů a tma všude kolem v ní probouzely nepěkné vzpomínky.
   Když se přiblížila půlnoc, začala skotská dívka propadat beznaději. Nemohla spát, potřebovala cítit něčí blízkost, přestože věděla, že tohohle rozhodnutí bude nejspíš litovat po celý zbytek života.
   „Arthure?“ šeptla nejistě do ticha. Opatrně natahovala ruce do prostoru, chtěla se ho dotknout. Vydechla, když ji mladík začal hladit po rukou a pak své dlaně přitiskl na její. Má je tak teplé, pomyslela si a přinutila se usmát.
   „Spi, nenechám tě samotnou,“ pronesl tiše a ta slova ji uklidnila, i když jen na chvíli.
   „Já… víš… mohl bys… mě obejmout?“ Vyslovila to ztěžka, nechtělo se jí do toho.
   „Tak dobře,“ řekl jen a přisunul se blíž. Stulila se mu do náruče, hlavu si opřela o Arthurovu hruď. Hladil ji po rukou a po tváři, dokud neusnula. Už nemůžu dál…

Přepadení Arthura



   Pozorovala dveře otevřené dokořán. Zjevil se v nich muž, kterého chtěla vidět. Pohrdlivě si odfrkl a sundal tmavé rukavice, které zastrčil do kapsy u kalhot. „Ale, tak nám se zachtělo utíkat,“ prohlásil se znuděným úšklebkem a vykročil k ní. Zrzka zůstávala opřená o stěnu, na tváři vyděšený hraný výraz.
   „Chtěla jsem tě najít,“ hlesla a odvážila se na něho podívat. Tuhle frašku musela sehrát až do hořkého konce. Jen ho vidim a otvírá se mi kudla v kapse, pomyslela si zhnuseně, ale zrak od namyšleného blonďáka neodtrhla.
   „Vážně? A copak tak důležitého potřebuješ?“ zeptal se pobaveně.
   Vydechla si. Musím se překonat, protože jestli mě prokoukne, všechno se zbortí! „Přišla jsem za tebou.“ Slova jí z úst nešla plynule, zadrhávala se. „Necháš mě přijít blíž?“
   Příliš se mu to nelíbilo a bylo to na něm vidět. Chvíli trvalo, než promluvil, jako kdyby si pečlivě rozmýšlel každý další krok.
   „Myslíš si, že jsem včerejší? O něco ti jde!“ vyštěkl velitelským tónem.
   Čekala takovou reakci a místo odpovědi se ukázkově rozbrečela. No, jsem moc zvědavá, jak zareaguješ teď, Kirklande, ušklíbla se Skotsko v duchu a zkoušela si otřít slzy.
   „Tak já tolik riskuju a snažím se, aby mě nechytil nějaký jiný strážný, a tohle mám za to? Tak se podívej, jak vypadám!“ vydechla zoufale a upírala na něho zarudlé oči.
   Zrzka viděla, jak si ji blonďatý mladík ve velitelské uniformě zkoumavě prohlíží, pak na ni ale upřel pohled plný studu. Začala rychleji dýchat a tělo se jí otřásalo. Bylo to nervozitou, ale to on nemusel vědět. Arthur Kirkland na ni zamával a přisunul se blíž ke zdi, ve tváři stále ten sladký provinilý výraz. „Promiň, jsem to ale neotesanec,“ zamumlal omluvně. „Tak mi pověz, co máš na srdci.“
   Čas zahájit akci. Eileen O´Leary si v duchu vydechla a pak pomalými kroky přistoupila k mladíkovi a dotkla se, jen zlehka, jeho košile, přímo na hrudi. Pak roztouženě vzdychla. „Víš, tohle tvoje vystupování… mi hrozně imponuje a taky… strašně vzrušuje.“ Přivřela oči. Zahlédl v nich zvláštní lesk, rty měla dívka malinko pootevřené. Tak strašně toužila zatnout pěsti a povzbudit samu sebe. Musí jí to uvěřit!
   Zapalovalo mu to tentokrát pomalu. „Ehm… mám to chápat tak, že tě přitahuju?“
   Proč bych ti to asi jinak říkala, ty idiote? Měla chuť protočit oči v sloup, ale neudělala to. „I když mi to rve srdce, že to musím přiznat, Kirklande, tak… ano. Strašně chci, aby ses mě dotýkal, abys mě líbal a hladil, víš?“ vydechla procítěně a dost stydlivě.
   Pousmála se, když k ní mladý Angličan natáhl ruku, aby ji pohladil po tváři. Jen blíž, chlapče, jen pojď blíž. Vydechla si a znovu přivřela oči. Čas ho trošku popostrčit, ušklíbla se v duchu a laškovně pronesla: „Tak na co čekáš? Dotkni se mě, nestyď se.“
   Konečně se Arthur Kirkland přestal ostýchat, přivinul rusovlasou dívčinu k sobě a jemně ji pohladil po zádech. Eileen raději nekomentovala, že si druhou ruku nechal těsně u těla, bylo jí až příliš jasné, proč. Je pořád tak hrozně opatrnej… jenomže tentokrát mu to bude prd platný, ušklíbla se v duchu.

   Zrzka na okamžik strnula, když se ji blonďatý mladík odvážil políbit. Zcela nekontrolovatelně zasténala, což mělo za následek další procítěné polibky. Po chvíli mu jich sama několik oplatila a musela si přiznat, že se jí malinko zatočila hlava. No, musím uznat, že něco na tom klukovi je.

   Pomalu se mu poddávala, jeho dotyky ji uklidňovaly, ale od své pomsty ustoupit nemínila. Ví, kde se ženský dotknout, aby jí to přivedlo k šílenství. Je to prostě jenom naprosto normální úchylnej chlap! Stále si to v duchu opakovala, když ji líbal na krku, něžně hladil po zádech a pohrával si s jejími vlasy. Cítila, jak uvnitř hoří, ale přisuzovala to svým biologickým pudům.
   Trochu se osmělila, dýchla Angličanovi na krk a sklonila se k jeho hrudi. Srdce mu bilo jako splašené a košili už měl z větší části propocenou. Ale ale… chlapeček je teda pořádně rozpálenej.
   „Ty, Eileen, vážně to chceš?“ vydechl blonďatý mladík nejistě, ale jeho oči žádaly kladnou odpověď.
   Bez nejmenšího zaváhání přikývla a usmála se na něho. „Už strašně dlouho… Arthure.“
   Přitiskla se k němu, zbýval jí jen kousíček do cílové rovinky. Anglie si ji podržel už i druhou rukou. Zrzka vydechovala do polibků a pomalu mu začínala rozepínat knoflíky u košile. Jeho tělo nádherně hřálo, jí se zmocňoval zvláštní pocit radostného opojení.
   Je mi fajn, když mě takhle drží, ale… Rozhodla se jednat. Potřebovala, aby měl mladík ruce volně podél těla. „Opři se pořádně o tu stěnu. Ty tvý ruce mi tady překáží,“ zašeptala sladce.
   Poslechl ji, proč by ji také odmítal, vždyť se mu tu nabízela jako ta nejsnadnější kořist. Eileen se pro sebe tiše usmála a upřela na Angličana vyzývavý pohled. Oplatil jí úsměv. Sklonila se k němu a jazykem ho poškádlila na krku. Uslyšela jeho slastné vydechnutí a pak si všimla, že už se na ni nedívá. Mám tě, Kirklande!
   Skotsko využila toho, že mladík na chvíli zavřel oči. Hladila ho po obnažené hrudi, aby mu nezavdala důvod k podezření, přitom ho druhou rukou šikovně zbavila pásku od kalhot. Vůbec nestačil zareagovat, když mu mrštná zrzka natáhla ruce za záda a pevně mu je svázala.

   Blonďák okamžitě otevřel oči a zamlel sebou. Ohromený výraz v jeho tváři brzy vystřídal nepopsatelný hněv. „Ty jedna zatracená lhářko!“ rozkřikl se Arthur Kirkland a propálil mladou ženu pohledem.
   Jenom ti oplácím stejnou mincí, zlato. Eileen si to užívala. Ne každý den se jí poštěstilo vidět svého nesmiřitelného rivala v úzkých. Ten pohled ji vzrušoval. Je to její pomsta a náležitě si ji vychutná.
   Tanečními krůčky zacouvala kousek od rozčileného mladíka a s lehce svádivým výrazem a zlomyslným úsměvem si sundala šátek, který měla uvázaný kolem krku. Anglie pochopil a trhl sebou. Zakřičel na ni, že ji to nesmí ani napadnout, ale to už k němu zrzka rychle přiskočila a vnutila mu látku do úst. Vztekle zafuněl.
   Dívka v potrhané sukni si vychutnávala svůj triumf. S nevinnou tvářičkou se Angličana dotkla na tváři, zároveň ucítil pod krkem dýku. „Ani hnout, Kirklande, nebo to ten tvůj krásnej krček schytá!“ Eileen O´Leary požitkářsky převalovala na jazyku každé slovo. Jen se boj, protože teď konečně spadla klec, ušklíbla se rusovláska v duchu a sledovala, jak se oběť jejích zlomyslných hrátek pokouší osvobodit.

   Následovala druhá fáze válečného plánu. Dostat z Angličana dolů šaty nebylo vůbec snadné. Skotsko si ho přitlačila ke zdi. Košili už měl rozepnutou, jen ji z něho musela stáhnout. Odmotala pásek, ale pečlivě si hlídala každý mladíkův krok. Neměl šanci jí uniknout.
   Zrzka pouštěla z hlavy blonďákovo otravné hlučení. Ani mu nezkoušela porozumět, musela jednat rychle, někdo by totiž mohl přijít a zhatit jí její skvělý plán.

   Nechala mu tílko a slipy, všechno ostatní si vzala k sobě. Stáhla si sukni a pustila se do převlékání. Kdykoli se pohnul, blýskla po něm očima a poklepala si na opasek, v němž měla zastrčenou dýku. Nemysli si, že tě nechám pláchnout. Jsi moje propustka na svobodu.

   Dopnula poslední knoflíky, na hlavu si narazila jeho oficírskou čepici zdůrazňující velitelskou pozici a přistoupila k němu. „Takhle se mi to líbí, hodnej kluk.“ Popleskala ho po tváři a sevřela mu paži.
   Z potrhané sukně udělala nevzhledný balík, který mohla schovat v podpaždí. Světlé triko skryla Kirklandova košile.
   Už se tu nemůžu zdržovat. Prudce přitáhla blonďáka ke dveřím. Musela být opatrná, aby se dokázala dostat i se svým rukojmím do bezpečné zóny. Věděla, že to nebude vůbec jednoduché.

   Kapitoly: 1