Přípravna Taiwan

Tai-chan se probouzí v cele

   Drobná hnědovláska otevřela oči a nejistě se rozhlédla kolem sebe. Kde to jsem? Nic z toho, co viděla, jí nepřišlo povědomé. Plna nejistoty vstala z tvrdé kovové postele. Kolem ní byla jen chladná zeď a pod ní zase obyčejná podlaha. Musela jsem zabloudit, pomyslela si Taiwan. Rozhodně to nebyl pokoj, do něhož měla ulehnout s dalšími třemi dívkami.

   Vykročila do temnoty. Zamřížovaným oknem do místnosti pronikalo jen velmi malé množství světla. Tamice činilo značné obtíže pohybovat se po malé cele. Ohmatávala zdi, ale kromě kovové postele nenašla žádný další předmět. Všechno je tu tak ponuré.

   Začínala se jí zmocňovat panika, a když se rukou dotkla kovových mříží na dveřích, dostoupilo její zděšení vrcholu. Prsty projela mřížoví, až narazila na kovový zámek a zbledla. „Haló? Je tu někdo?“ zavolala co možná nejhlasitěji. Žádná odpověď nepřicházela. V předtuše něčeho zlého se dotkla místa, kde ještě před několika hodinami měla pásek od kimona. „Ííí!“ vypískla, když místo kusu látky nahmatala knoflíky patřící k zašedlé košili.
   Dívka si sáhla na rty a v posvátné hrůze zašeptala něco ve svém rodném jazyce, než klesla na kolena. Kde je Kiku?

   Chvíli se utápěla v beznaději, než se odhodlala znovu vstát. Pevně se chytila mříže, odhodlaná přivolat za každou cenu pomoc. Chci odsud pryč! „Kiku!“ zavolala do ztichlé chodby hlasem plným obav. Nic se nestalo. Byla snad na tom příšerném místě sama? Nepřestávala se snažit, vytrvale volala jméno svého věrného ochránce. „Pomóc! Kiku!“ Přijď pro mě. Zachraň mě, prosím!

   Dívenka strnula, když kdosi prudce strčil do dveří, od nichž musela ustoupit, aby ji tlak nestrhl na zem. Dovnitř vstoupil muž, jemuž maska zakrývala obličej, rozpoznala ve tmě jen zvláštní lesk tmavých očí. Cizinec měl dlouhé, plandavé rukávy, vrchní knoflíky na košili rozepnuté. Horní část oděvu překrývala plátěná vesta. Kromě pichlavých očí mohla spatřit malinko se třesoucí rty. Kdyby se neznámého dotkla, hladila by hladkou tvář bez vousů.
   Jenže dívka po ničem takovém netoužila. Plna strachu si přejela po rtech, ruku si tiskla k srdci. Neznám toho muže. „Kdo jste? Co tu děláte?“

   Neodpověděl jí. Malinko ucouvla, třásla se. Její oči se snažily čelit tomu zvláštnímu pohledu. Kdyby jen věděla, jak moc je známý! Jenomže Tamika Jiang byla příliš opanovaná strachem, než aby si, byť jen na malý okamžik, připustila, že toho muže zná. Vždyť to byl Kiku, její Kiku, člověk, kterému se obětovala, její anděl spásy, její věrný ochránce.

   Hlasitě vyjekla, když ji cizinec strhl na postel. Křičela a prala se s ním. Nechte mě být, pane, nic jsem neudělala! Neznámý ji vytáhl do sedu, měl opravdu velkou sílu a dovedl používat ruce, aby si usnadnil práci.
   Dívka se mu opírala hlavou o rameno, tiskla se k němu zády. Muž, kterého neznala, jí položil jednu ruku kolem břicha. Hnědovlasá si nechala ruce na hrudi, což byla osudová chyba, teď s nimi totiž nemohla téměř pohnout. Pomozte mi někdo! „Pusťte mě! Nechte mě být!“
   Dívčin sopránový hlásek se nesl ztichlým pokojem, ale dlouho tomu tak být nemělo. Cizinec přikryl dívce ústa svou dlaní. Trhla sebou, snažila se osvobodit. Její strach sílil a volání bylo stále úpěnlivější.
   „Ztište se. Ostatní už spí,“ pronesl mladík tiše.
   Tamika se neodvážila ohlédnout. Přece toho muže už jednou spatřila, ale znovu se k tomu nedokázala odhodlat. Jen tvrdošíjně volala o pomoc, protože se bála, že jí neznámý něco udělá. Neubližujte mi, snažně vás prosím.

   Cizinec ji stále držel. Dívka nervózně těkala očima a zběsile tloukla rukama pevně přitisknutýma k tělu, chtěla ho alespoň udeřit do té paže, která ji svírala. Vrtěla se a snažila se odtáhnout, ale marně, přestože ji muž k sobě tiskl jen jemně.
   Z jeho úst zaslechla vzdychnutí. „Když přestanete vyvádět, já vás pustím,“ domlouval jí mladík se zahaleným obličejem trpělivě.
   Nevěřila tomu. Proč by jí měl slibovat něco takového? Taiwan zuřivě vrtěla hlavou a úpěla. Ať mě nechá být!
   Neuvažovala rozumně, vpřed ji poháněl jen strach. Nikdy nezažila takovou bezmoc. Bála by se sama v tiché uličce, ale kdyby tam s ní někdo byl, nebudilo by to místo takovou hrůzu. Stále myslela na Kika. Kam se jen mohl podít?

   Nepřestávala volat o pomoc, musela se přece dostat z toho strašného místa, z toho divného pokoje. Kdo jí to udělal a proč? Nikdy nikomu neublížila a teď je něčí vězeň. Nesnažila se spolupracovat. Kdyby to udělala, zjistila by dvě důležité věci…. že zde není sama a že ten muž jí nechce ublížit.

   Znovu vyjekla, když neznámý zesílil stisk na jejím břiše. Tloukla do něho, sice jen málo, ale dívka to považovala za alespoň malý pokrok. Mladíkova ruka na její ústa malinko přitlačila. Taiwan se začínala skutečně bát a z očí jí začaly téci slané kapky. Prosím, pane, přestaňte!
   „Pst… no tak…“
   Tamika zavrtěla hlavou, když si ji o sebe cizinec opřel. Tiskla svoje záda k jeho hrudi, ale tohle posezení, dříve tak příjemné, jí náhle přišlo přinejmenším hrůzné. Toužila jen po jednom… vytrhnout se tomu muži a utéct.
   „Nechte… mě být,“ podařilo se jí ze sebe dostat. Ani nepostřehla, že cizinec povolil stisk a přestal na ni tlačit.
   „Uklidněte se… víc po vás opravdu nechci.“ Zněl skoro zoufale.
   Dívka to nevnímala. Byla tu jen ona a muž, který ji trápil, nic jiného nebylo třeba vědět. Slzy jí z očí tekly proudem, sténala a dupala nohama do podlahy. Nechal ji, nepokusil se ji zastavit, ale stále ji držel, pevně, aby mu nemohla uniknout.

   Jekot hnědovlasou vyčerpal. Ještě několikrát úpěnlivě zakňourala, pak ztichla. Nepřestávala těkat očima, ale strach ji ochromoval.
   Cizinec pomalu oddálil ruku od dívčích úst. Tamika se pořádně nadechla, ale znovu vykřiknout se už neodvážila. Co po mně chce?
   Malinko se od něho odtáhla, jen tak, jak jí on sám dovolil. Teprve teď se mu odvážila pohlédnout do očí. Byly černé jako noc a podivně se leskly. „Pane?“ zašeptala s výrazem vyplašeného zvířátka.
   „No vidíš, že to jde.“ Mladík se usmál a trochu starostlivě dodal: „Už budeš poslouchat?“
   Dívka se donutila kývnout. „Prosím, neubližujte mi,“ zašeptala sotva slyšitelně. Pak od něho odvrátila hlavu, jak se v ní zvedala touha být od toho cizince co možná nejdál.
   „Nikdo vám ublížit nechce, slečno,“ vydechl mladík ztrápeně. Taiwan se na něho nedívala. Kdyby to udělala, zjistila by, že muž nemá daleko k slzám.
   „Kde je Kiku?“ zeptala se tiše a upírala pohled do chladné zdi. On mě najde… pomůže mi, dostane mě odtud!
   Cizinec zaváhal. Chvíli trvalo, než jí odpověděl, pomalu, jasně a srozumitelně, možná s trochou žárlivosti v hlase. „Žádný Kiku tady není. Jsem tu jenom já.“

   Né! Těch pár slov dívce stačilo. Všechny její představy o záchraně se rozplynuly, zbyla jen vidina tohoto nehostinného místa a cizího muže, který po ní jistě bude chtít něco strašného. Znovu propadla panice, začala sebou škubat a zakvílela.
   Mladík si ji přitáhl k sobě. Byla vyděšená a bránila. „Ale slečno…“ Tišil ji, ruku znovu položil na její ústa, dělala přeci jen příliš velký hluk. Tamiky se zmocňovalo zoufalství. Muž stisk nepovoloval a ona se bála každé následující vteřiny.
   Musím pryč! Musím odtud pryč! Drobná hnědovláska byla příliš zaslepena strachem, než aby si připustila, že se jí zahalený mladík nesnaží ublížit. Tiskl ji k sobě jemně a přitlačil by pouze tehdy, pokud by hrozilo, že se mu dívka vytrhne. Netlačil jí na krk, jako by se bál, že jí způsobí podlitinu, nebo dokonce zlomí vaz. Taiwan by nezemřela, ale to přece cizinec nemohl vědět, a děvče si ani na okamžik nepřipustilo myšlenku, že neznámý by mohl být národem.

   Křik dívku vysiloval. Zatím si neuvědomovala, že by na tom prokletém místě mohla být opravdu sama. Stále doufala, že přivolá pomoc, ale těch pár vysokých zasténání nemohlo stačit. Zbytek jejího jekotu zadusila cizincova ruka. „Slečno… něco jste mi přece slíbila,“ šeptal, snažil se ji přimět k rozumu, ale dívka si nedala říct.
   Tamika už do neznámého netloukla, neměla na to sílu. Brzy ji vyčerpání zcela přemohlo. Pomalu zavřela oči, ani si už neuvědomovala, že zahalený mladík ji přestal držet. Umřu… To byla její poslední myšlenka.

   Kapitoly: 1