Přípravna Turecko

Sadik na hlídce – Molly převrhla stoličku

   Seděl na té terase už dobrých deset minut. Ještě se trochu vzpamatovával z té skoro nehody. Nevyčítal to japonskému mladíkovi ani své nepozornosti, vždyť ani jeden z nich si těch hrbolků na silnici nevšiml. Nějaký vtipálek musel odstranit značku.

   Sadik Adnan pohupoval nohou, jen zlehka, nechtěl dělat příliš velký hluk, aby neprobudil někoho v domě. Zíral netečně do dálky a brodil se kupou vlastních myšlenek. Nakonec se přece nic nestalo. Měl bych to pustit z hlavy.

   Zpozorněl až ve chvíli, kdy mu něco chňaplo po botě, která se houpala nebezpečně blízko okna jedné z cel. Zareagoval instinktivně a s nohou ucukl. Ozval se strašný rachot a vysoký pištivý hlas. Co to sakra bylo?
   Turecko byl rázem na nohou, proběhl terasou a hnal se dolů po schodech, bral je po třech. Tušil, že bude mít na kontě první zranění v historii téhle mafiánské akce. Snažil se vybavit si v mysli pořadí pokojů děvčat v chodbě a přemítal nad tím, kolik jich asi ten hluk probudil.
   Opatrně nakoukl do každé z cel, všude bylo ticho, fňukání se ozývalo až z té poslední. Rozrazil dveře a vpadl dovnitř. To je přece ta britská holka!
   V duchu nevěřícně vydechl. Blonďaté děvče se před ním plazilo po břiše, jak se pokoušelo dostat do sedu. Musela si narazit záda, napadlo ho, když se zadíval na potlučenou dívenku. Potom se ho ale zmocnil vztek. Musel jí dokázat, že dělat takové věci se nevyplácí. Rychle k ní přiskočil, sehnul se, aby jí pomohl si sednout a pak ji nekompromisně přimáčkl ke zdi. „Co to mělo znamenat? Co sis sakra myslela, že děláš?“
   Chápal, že dívka má strach, viděl to na ní. I to prostředí muselo udělat své. Podle toho, co slyšel od ostatních, byla Molly Kirklandová v jádru křehká a citlivá dívka, i když to tak navenek vypadat nemuselo, zvláště ne poté, co začala chodit s Francisem Bonnefoyem, což byl úchyl první kategorie.
   Na jeho štěkání dívka odpovídala přerývanými vzlyky. Nedokázal říct, co ho vytočilo víc, jestli ten nesmyslný pokus o útěk, který byl už předem odsouzený k nezdaru, nebo to směšné bazírování na nevině.
   „A přestaň fňukat! Můžeš si za to sama,“ dodal Turecko o poznání výhružnějším hlasem. Zuřil. Jak tu holku mohla napadnout taková pitomost? Snad si nic nezlomila. Všiml si, že dívka je v šoku, pořádně vyplašená. Chtěl si udržet alespoň ten podrážděný tón, aby se o to nepokusila znovu.
   „Bolí tě to hodně?“
   Vzmohla se jen na přikývnutí. „Já… já jsem nechtěla. Pro… promiňte mi to, prosím.“
   Zaklel, na to se nedalo zareagovat jinak. A ještě si myslí, že mě může tahat za nos! Tak to teda ne, holčičko! Zachvěla se. Popadl ji za ramena a zadíval se přímo do těch těkajících zelených očí. „Vyjasníme si pár věcí, jasný?“ zavrčel vztekle, okamžitě přikývla. „Už se nebudeš pokoušet utíkat a já ti slíbím, že tě vezmu na ošetřovnu. A nechci slyšet ani jeden vzlyk, jinak se opravdu dost naštvu. Rozumělas?“ vyštěkl a čekal, jak dívka zareaguje, přitom zalétl pohledem k překocené židli. Kterej idiot to tu nechal?
   „A… ano, pane,“ zašeptala a zavrtala pohled do země. „Prosím… neubližujte mi.“
   „Myslíš si, že to mám zapotřebí?“ odfrkl si Sadik a v očích se mu zablýsklo. „Když nebudeš dělat takový voloviny, nebudem tě trestat.“ Sáhl do kapsy.
   Blonďatá měla v očích nejistotu. „Šátek? Ale… proč?“
   „Náš doktor nemá rád, když mu pacienti hledí do očí,“ vysvětlil jí. Bála se a chtěla se mu bránit, ale bolest v zádech ji ochromila. „Přestaň se se mnou prát, zatraceně!“
   Přitáhl si ji k sobě, počastoval ji přísným pohledem, při kterém se Molly opět roztřásla, a pak jí nekompromisně zavázal oči šátkem a opatrně si ji vzal do náruče. Čeho já se ještě nedočkám, povzdychl si v duchu. Jednou rukou dívku jemně držel pod zády, tou druhou přidržoval její ruce pevně u těla. „Ani slovo!“ pohrozil jí, když jí uniklo slabé zasténání. Přitiskla se k němu, cítil, jak celé její tělo vibruje. Vzdychl si. Nedá se nic dělat, Sadiku. Jednou ses do toho namočil, couvnout už nemůžeš!

   Ošetřovna tonula v tichu. Britská dívka byla naštěstí jediným hříšníkem. „Vedu ti pacienta!“ Švédsko vzhlédl a požádal ho, aby dívku opatrně položil na stůl.
   „Co… co chcete dělat?“ Molly začala panikařit.
   „Náš doktor tě vyšetří,“ zabručel Turecko a obrátil se ke zdravotníkovi, který už prohmatával dívčina záda. „Nezlomila si něco?“
   Berwald Oxenstierna zavrtěl hlavou. „Namažu jí to mastí, ale pár dní by měla ležet.“
   Vydechl si. „Fajn, tak to jí rovnou něco píchni, nerad bych zažil další noční tyjátr.“ Zaslechla to a začala sebou škubat. Nejdřív ta německá holka, teď zase tahle blondýna. Co jsem komu udělal? V duchu si povzdychl a pak se zase soustředil na přítomnost.
   Svíral dívce pevně zápěstí a teď ji pořádně praštil přes ruce. „Co jsem řek?“ Blonďatá vyjekla, jak se jí injekční stříkačka zaryla pod kůži, z očí jí steklo několik slz. Křečovité držení těla povolilo, oba si oddechli.
   „Německo říkal, že to bude kritický.“ Sadik Adnan si otřel pot z čela.
   „To je Kirklandova sestra?“ ujišťoval se Švédsko, zatímco se snažil, aby dívčina kůže vstřebala hojivou mast.
   „Jo, je. Postavila si židli na pryčnu, pak se jí povedlo chytnout mě za nohu, já se lekl a ona slítla. Anglie nás přetrhne, jestli je to vážný.“
   „Neni, jsem dobrej doktor,“ odbyl ho blonďák s přísným pohledem. „Půjdu mu to říct.“
   Sadikovi uniklo zasténání, ale raději se neopovážil něco namítnout. Vzal si dívku opět k sobě. Prošel několika chodbami až k její cele, kde ji uložil na pryčnu, zabalil do deky, aby neprochladla, a sundal šátek z očí. No, vidím to tak, že s touhle holkou si ještě užijem, vzdychl si a šel si vyměnit hlídku, potřeboval se pořádně prospat.

Sadik převáží Kristinu

   Auto se pomalu rozjelo. Bylo rozumnější, aby řídil rozvážný Japonec než horkokrevný Turek. „Německo nám musí opravdu dost důvěřovat, když nám svěřil do rukou svojí manželku i sestru,“ mínil Sadik Adnan a přimhouřil oči. Sedl si tak, aby svým klínem podpíral dívčina záda.
   Kiku Honda přikývl a zabrousil pohledem do strany, ke spící Španělce. „Ludwig chtěl jet s Felicianem, aby náhodou něco nepokazil. Věří mi, jako já věřím tobě.“
   Zahalený muž si pro sebe přikývl. Je to vidět, ušklíbl se v duchu. Pak se znovu podíval na dívku v kostýmu Arabky. „S tou dívkou… s tou… Kristinou… jsem během večera mluvil. Pod tím závojem schovává modřiny. Myslíš, že Německo vládne doma tvrdou rukou?“
   Japonsko zalapal po dechu, potom rychle zavrtěl hlavou. „Nikdy by nevztáhl ruku na ženu! Ale kdyby přeci jen, bil by do břicha, nebo dával facky.“
   „Chápu. Tvrdila, že to byl někdo z rodiny, ale víc jsem z ní nedostal.“

   Soustředili se na cestu, oba zatvrzele mlčeli. Turecko na malou chvíli zavřel oči. Nechce se mi věřit, že to ostatní národy nechaly zajít takhle daleko! Možná se prostě jen jednoho dne probudily a přišly na to, že jejich sestry zapomněl někdo vychovat, pomyslel si hořce a zadíval se z okna.
   „Za tím stromem zaboč vlevo, Kiku.“
   „Jsi si jistý?“ odvážil se namítnout Japonsko a měl chuť zaťukat si na čelo, když zaslechl bručivou odpověď.
   „Samozřejmě! Procházel jsem tu mapu aspoň pětkrát!“ zavrčel Turecko podrážděně. Pak zaklonil hlavu. „Až budem na místě, budu se muset napít rakije,“ povzdychl si a zaslechl Kikovo uchechtnutí.
   „Opatrně, nebo skončíš v pekle, Sadiku.“
   Mávl nad tím rukou. „Díky otci už tam mám zajištěnou vstupenku. A znáš snad nějaký národ, který nepije alkohol? A vůbec… co to tvý saké?“
   Japonsku to vyloudilo úsměv na tváři. „Doprava, Kiku.“ Turecko mu ukázal směr a při tom stočil pohled k černovlasé Carmen. „Ta si taky cvakla, koukám. Sáhnul jsem na ní a je celá vláčná. No, aspoň nebudou po cestě problémy.“
   „Něco v mém nitru mě nabádá, abys na to nespoléhal,“ vydechl Honda a zahnul k lesní cestě.

   Jeho slova se brzy vyplnila, když Sadik ucítil na svém klíně tlak. Oba muži se ztišili. Turecko postřehl, že dívka začala zrychleně dýchat. Zlehka nadzvedl nohy. Okamžitě otevřela oči a vymrštila ruce k obličeji, chytil ji za ně.
   „Pa… pane… svíráte mi ruce,“ vydechla a snažila se pochopit, kde se to ocitla.
   „Jen tě za ně držím,“ prohlásil klidně. „Kdybych tě chtěl sevřít, vypadá to jinak.“ Zlomyslně se ušklíbl a předvedl jí to. Na to, že je to sestra Německa, nejobávanějšího národu světa, v sobě nemá ani špetku disciplíny a rozhodnosti.
   Zafňukala. „Au… to bolí…“
   Pokýval hlavou. „Kdybych ti chtěl ubližovat, už to dávno udělám.“ Naklonil se k řidiči, ale stále ji držel. „Na další křižovatce doprava.“
   Kiku přikývl. „Buď k ní milejší, děsíš ji,“ řekl změněným hlasem.
   Turecko něco zabručel v odpověď. „Prostě jen nemám rád, když si ze mě holky utahujou,“ zamumlal, když ho Japonsko napomenul, že dopředu nebylo slyšet.
   Dívka už mezitím pochopila, že ji vezou v autě. „Kam… kam jedeme?“
   „Nemusíte se obávat, slečno, všechno je v pořádku. Chovejte se rozumně, nic víc není potřeba.“
   Hondovo konstatování ji příliš neuklidnilo, právě naopak. „Prosím… snažně vás prosím… neubližujte mi.“
   Sadik se podíval do těch vyplašených modrých očí a vzdychl si. Čím dýl jsem na světě, tím víc zapomínám na starý způsoby. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se děvčete tiše.
   Ten laskavý tón ji zřejmě uzemnil natolik, že chvíli nemohla popadnout dech, ale pak se vzpamatovala. „Kristina, pane.“
   Turecko přikývl. „Poslyš… přestanu tě držet, ale ty mi slíbíš, že nic nevyvedeš, dobře? Protože jinak…“ Zakoulel očima a děvče se roztřáslo.
   „Udělám, co řeknete, pane,“ špitla a s údivem sledovala, jak mladík povoluje stisk a pokládá si ruce do klína.
   Nechal ses přemoct ženskou, kamaráde. Taková potupa! Povzdychl si Sadik Adnan v duchu a podezřívavě se zahleděl na blondýnku.

   Nemohl příliš dlouho přemýšlet o své domnělé vině, protože hlava druhé dívky se sesunula do strany, což vylekalo Kika, který málem strhnul volant, jak se lekl, protože se obával, že po něm ve tmě sáhla smrt.
   Turecko, skrývající se pod maskou a pláštěm, zachytil Španělčino klátící se tělo. „Teda, ta toho musela vypít,“ vydechl ztěžka.
   Blonďatá to už nevydržela, zapřela se rukama o sedačku a sedla si, přitom zahlédla obličej druhé dívky a vyjekla. „Proboha… Carmen!“
   Kiku protočil oči v sloup, ale nechtěl zastavovat, podle instrukcí už měli být blízko výcvikového tábora. Sadik vrhl po Kristině vražedný pohled, pořádně opřel spící černovlásku a přesvědčil se, že bezpečnostní pás zůstal utažený. Tak tohle mi ještě scházelo! Pomyslel si vztekle.
   Ludwigova sestra zírala do obličeje, který chránila škraboška, a odvážila se cizinci sáhnout na tvář. „Co děláš?“ vyjekl mladík a chytil ji za zápěstí. To poslední, co by teď potřeboval, by bylo, aby v něm poznala toho vtipkujícího zmrzlináře z plesu.
   „Já… jsem jen chtěla… po… pohladit. Mě to… uklidňuje,“ vykoktala ze sebe vyplašená dívka.
   Hnědovlasý zamrkal. Tohle se mu tedy ještě nestalo. Ta holka musí trpět nějakou duševní poruchou. Budu si muset s Německem promluvit, protože tohle normální není. „Nerad bych, aby sis ke mně vytvořila nějaký vztah. Jsem zlej,“ zabručel a přitiskl její rozpálenou dlaň na odhalenou část tváře.

   Japonsko už neudržel vážnou tvář. Zahlédl v zrcátku nechápavý pohled Turecka, tomu se nešlo nesmát. Ještě nikdy neviděl svého přítele tak… vyděšeného? Ano, Turecko byl vyděšený. Odnesl si do života poznání, že ženy jsou vyzývavé lstivé mrchy, a o romantice slyšel snad jen z televize.
   „Ty se mi směješ, prevíte jeden?“ vydechl Sadik a ignoroval Kristinin nechápavý pohled.
   „Něco takového se nevidí každý den,“ ušklíbl se Honda. „Chce hladit, tak ji hlaď. Možná se už neuvidíte.“
   „Taky pravda,“ zabručel mladík se škraboškou. „Hele, holka, nemůžeš takhle sedět, překážíš mi ve výhledu.“ Chytil protestující dívku těsně pod rameny a jemně ji pokládal. Pak jí sundal kousek látky, kterou si zahalila tvář. „Nerad bych, aby ses nám tu udusila,“ dodal na vysvětlenou a začal zkoumat její modřiny, hrály snad všemi odstíny fialové.
   Ten, kdo ji takhle zřídil, si dal hodně záležet, napadlo Sadika, než se přeci jen malinko uklidnil a začal strkat do Kikovy sedačky. „Doufám, že až tam dojedem, tý holce otevřou oči. Nerad bych se dočkal nějakýho překvapení.“
   Japonsko pokýval hlavou. „Mám informace, že si v dětství hodně vytrpěla, než se dostala ke své „současné“ rodině.“
   „Aha, to mi nedošlo.“ Turecko se trochu zastyděl. „Že se Ludwig nezmínil…“
   Kristina sebou trhla. „Vy znáte mýho bratra?“
   Rudý automobil poskočil, čtveřice se zhoupla. Kiku si málem rozbil hlavu o boční okénko, Carmen se praštila do týla o sedačku. Sadik přitiskl šokovanou Kristinu pevně k sobě, aby se o nic neuhodila. „Co to bylo?“ zasípal.
   „Hrbolek… na cestě… asi… práce na silnici,“ vydechl zmatený Japonsko.
   Turecko přikývl, stále držel blonďatou dívku, opírala se mu hlavou o rameno. Byla tak vyplašená, že se vůbec nebránila.

   Kapitoly: 1