Přípravna Ukrajina

Rvačka Caina a Fritzí

   Spoutaný mladík vztekle kopl do zdi za sebou. V duchu si nadával do neopatrných pitomců, ale k ničemu to nevedlo. Hříšné ženy měly oči všude, přesto se nepřestával snažit utíkat. Cedil ruské nadávky skrze zuby. Měl jediné štěstí, že ho nechali na chvíli samotného. Možná by se mohl zase pokusit rozmotat to lanko.
   Žádná dobrá příležitost se nesmí promarnit, znělo mu v hlavě. Soustředil se na práci tak usilovně, že si nevšiml hbité malé šedovlasé holčičky, která měla být další chůva v pořadí.
   Možná usnul, pomyslela si a opatrně se k němu přiblížila. Mladý Ukrajina měl oči zavřené, dle ve zvláštním světě plném zvuků a dokonalé koncentrace. Jeho prsty divoce kmitaly. Když to Františka Beillschmidtová uviděla, zamračila se. „Takže ty nedáš pokoj!“ Rozkročila se před ním a ruce založila v bok.
   V první chvíli sebou mladíček cukl, ale pak jen otráveně přivřel oči. „Co tu chceš?“
   „Mám tě hlídat,“ zavrčela a ohrnula nosík.
   Jo, tak hlídat. Vztekle si ji přeměřil pohledem. „Nepotřebuju, aby mě někdo hlídal, tím míň taková ufňukaná holka, co umí tak akorát žalovat.“ Teď mladík přestřelil. Šedovlasá holčička se naježila jako kočka a zaprskala. Nedbal na to. Akorát se vytahuje. „Jo, keců máš plno, ale kdybych nebyl spoutanej, tak se poděláš strachy.“
   Ušklíbla se. „Já se tě nebojím. Jednu bych ti vrazila, ono by tě to vychloubání přešlo.“ Vyprskl smíchy, dopálilo ji to. „Nevěříš mi?“
   Oplatil jí úšklebek. „Ani ten nos mezi očima. Děláš ramena, ale ve skutečnosti… se přede mnou třeseš.“
   „Tak to ani náhodou!“ vykřikla zlostně a pak se zamyslela. „A ty by ses jako chtěl prát? S holkou?“
   Přikývl. „Není nic horšího než ustrašená holka. Děláš ramena jako každej tlučhuba, takže ti klidně jednu vrazim, abych ti ukázal, kde je tvý místo.“
   „Pche, to se ještě uvidí!“ zaprskala a propalovala mužského představitele Ukrajiny pohledem. Odfrkl si, dívka se nepřestávala mračit. „A to bys fakt uhodil holku?“
   Už váhá, takže couvne. No co, snaha byla, povzdychl si v duchu. „Kdyby byla drzá, tak s ledovym klidem.“ Povytáhla obočí. Ušklíbl se. „Ale to bys mě musela rozvázat, protože jinak si tu tak akorát oba plácáme játra.“
   Chvíli nad tím přemýšlela. Posměšně se šklebil. Nehodlala ho nechat, aby si z ní utahoval. Po dlouhé chvíli váhání se konečně rozhodla. „Natoč se,“ vyzvala mladíka. „Ať k tobě můžu.“
   Že by? Zatvářil se udiveně. „Takže ty se chceš rvát?“
   Uchechtla se. „Jasně, že jo! Já nejsem žádnej slaboch. Ukážu ti, kdo je Prusko!“
   Měl co dělat, aby se nerozesmál. Drobná dívka rozmotala provaz, který mu poutal ruce, a o pár kroků ustoupila. Cain se naprosto klidně zvedl a protáhl se. Už se bojí, to je dobře. Dostanu jí na zem a zdrhnu dřív, než se sem nahrnou ty slepice.
   Ani na okamžik ho nenapadlo, že by na dívku zaútočil, odzbrojil ji a nenápadně zmizel. Ne, Cain Braginski chtěl cítit pocit zadostiučinění. Provokovala, dá jí tedy, co proto. Nebude s ní mít slitování, protože je žena. Měla myslet na následky, je to jen a jen její chyba.
   Po tváři mu přelétl stín pochybností. Ta holka beztak nemá na to, aby se se mnou měřila. Na rtech se mu objevil úšklebek. „Tak co? Připravená?“
   Vydechla a postavila se do bojové pozice. Obhlédl si terén. Ihned mu došlo, že dlouhá puška na rameni bude dívce spíš překážet než pomáhat, on jako zkušený bojovník, který prokázal statečnost nejen při výcviku v armádě, ale i v krutých válkách předtím, to přece musel vědět s jistotou. A bylo mu jasné, že navztekané děvčátko si něco takového neuvědomuje.

   Šedovlasá proti němu vyrazila pěstmi, šikovně uhnul stranou a udeřil ji do ramene. Zasyčela a nakopla ho do lýtka. Potlačil zaklení a chytil ji za vlasy. Zalapala po dechu.
   „Ty nehraješ fér!“
   „A cos čekala? Hodlám se dostat na svobodu,“ uchechtl se a v očích se mu blýsklo. Jen počkej, brzy poznáš, kdo je Cain Braginski!
   Fritzí mu vší silou dupla na nohu a podařilo se jí vytrhnout se mu. Mladíka to dopálilo, přestal na ni brát ohledy. Stačilo pár dobře mířených úderů a dívka se ocitla na zemi. Obkročmo si na ni klekl a pevně jí přidržel ruce.
   „Slez ze mě, blbečku!“ Slečna Prusko se svíjela, seč mohla, ale nebylo jí to nic platné. „Pusť!“
   „Na to zapomeň!“ Sklonil se k ní tak blízko, že mohla slyšet jeho srdce, divoce bijící vzrušením. „Říkala sis o to. A měla by sis zapamatovat, že mezi náma dvěma je jeden podstatnej rozdíl. Já jsem totiž voják,“ prohlásil hrdě a pásl se na dívčině zoufalém výrazu.
   Zaúpěla. „A já zas nejsem tak nevinná, jak si myslíš.“
   Jo, to jsem viděl, ušklíbl se v duchu. „Pche, náhodou jsem se choval jako gentleman, který nechce, aby tahle dívčí tvářička utrpěla.“
   Smál se jí do obličeje, vztekle syčela. Triumfální vítězství, pomyslel si, ale pak sprostě zaklekl, protože ho do zad zatlačila hlaveň pušky. „Máš po ptákách, Ukrajino!“ Zatracená Itálie! Protivný hlas Lukrécie Vargasové jím projel jako vrtačka. „Okamžitě z ní slez a dej pěkně ruce nahoru!“
   Neochotně kňourající děvčátko pustil a poslušně se zvedl. „Sis myslel, že pláchneš, co?“ ušklíbla se slečna Itálie a svázala mladíkovi ruce za zády.
   „Tss, byla to úplně normální rvačka. Provokovala, tak jsem jí dal lekci.“
   To hnědovlasé nepřišlo jako dobrá odpověď. „Jen se neboj, my už se postaráme, abys přestal ubližovat holkám.“
   „Já jí neublížil!“ odsekl. „Sama mě pustila, klidně se jí zeptejte!“
   Vysoká dívka povytáhla obočí a jemně do Ukrajiny strčila hlavní ručnice. „Mě to ale vůbec nezajímá. Takže si zase pěkně sedni.“
   Nemělo smysl odporovat. S naprostým zhnusením sledoval, jak Lukrécie pomáhá Františce vstát a odvádí ji pryč. Procedil skrz zuby další spršku vulgárních výrazů. Káči pitomý, ničemu nerozumíte! Jeho čest utrpěla. Zalykal se vztekem a záští k tomu děvčeti, co se odmítlo přiznat. „K čertu s Pruskem!“ odplivl si a opřel se zády o stěnu. „Stejně… tahle válka ještě neskončila!“ ucedil, než zavřel oči, chtěl si alespoň na chvilku zdřímnout.

Cain dostává od Fritzí čokoládu za vítězství

   Neklidně se ve spánku zavrtěl, když ucítil horký dech na svém krku. Nechali na mě slintat psa? Pomyslel si zhnuseně, pak si ale uvědomil, že tohle nebude zlý sen. S velkým sebezapřením otevřel oči, aby spatřil drobnou šedovlasou dívku, jak se mu sápe po košili. Co to má sakra bejt? V hlavě mu divoce bušilo. Tohle si nepředstavoval ani v těch nejhorších snech. Ne, určitě ji nepadlo, aby mě tu přeřízla, tak pitomá snad neni! Přinutil se rozvázat ztuhlý jazyk a naklonil se k dívce, která byla do své „práce“ zcela zabraná. „Ale ale, snad mě dáma nechtěla svlíknout?“ prohlásil s úšklebkem.
   Jistěže nechtěla. Sotva od něj s jekotem uskočila, všiml si pozapínaných knoflíků na košili. Aha, takže takhle to je. No, sem rád, že jsem se ve svym úsudku nemýlil. Nakrčil nos a stejně samolibým tónem pokračoval. „Tak ze mě dej ty ručičky pěkně dolů, slečno podělaná.“
   Zdálo se, že ji to probralo. Se zasyčením po něm skočila a chytila ho za límec. „Hej! Jak jsi mi to řek?“ Z očí jí sršely blesky, nedalo se přehlédnout, že namyšlené rudooké děvčátko je rozpálené doběla. Přesně to chtěl, rozčílit ji až k nepříčetnosti za to ponížení, kterého se mu dostalo.
   „Řekl jsem, že jsi slečna podělaná.“ Převaloval na jazyku každé slovo. Jeho oči vyjadřovaly jasnou převahu a to dívku dráždilo víc než jeho urážky. Cain se ušklíbl, odfrkl si a zasadil dívence poslední ránu. „Ono je snadný vyskakovat si na někoho, kdo se nemůže bránit. Ale tak myslim, že zrovna tobě to nemusim připomínat.“
   Nečekal, že by ho vzala za slovo a vyzvala na odvetu, nebo ho alespoň zbavila pout. Od někoho s tak malým mozkem se přece nedaly očekávat zázraky. Měl o ní jen to nejhorší mínění. Je vychloubačná, drzá a navíc slaboch. Nemusel bych se s ní vůbec bavit a vyšlo by mi to nastejno. Zapřel se o stěnu a promnul prsty.
   Šedovlasá na něho zavrčela. „Tss, nemysli si, že budu tak pitomá, abych tě znova rozvázala. Víme dobře, jak to skončilo minule.“ Jen bouchni, ty nevopeřený kuře, dostal jsem chuť na drůbeží, ušklíbl se v duchu a pozoroval rozhněvanou dívku, která mu dávala na odiv vlastní hloupost. Královsky se bavil.
   „Dopadlo to tak, protože se neumíš prát,“ prohlásil klidně a vyplázl na ni jazyk, a vůbec se přitom nebál, že by ho za něj mohla chytnout a tu jeho drzost mu pěkně spočítat.
   Ne, kdepak by se vzmohla na nějaký protiútok, i když musel připustit, že to tak vypadalo. Františka Beillschmidtová si k němu sedla do podřepu a svým nosem málem drhla o ten jeho. Mračila se, připadalo mu to roztomilé. No tak, co uděláš, slečinko? Dorážel na ni očima. Chvěla se potlačovanou zlostí, sálala z ní na všechny strany, jako by se náhle ocitli v žáru sopky. Je na čase ji trochu zchladit. Copak mi asi řekne na tohle? Pořádně si opřel záda, takže se od dívenky přeci jen trochu odsunul. Podíval se na ni a samolibě prohlásil: „A když nad tim tak uvažuju, na tebe stačim i se svázanýma rukama.“
   Prudce do ní strčil vahou celého těla. Tohle máš za to, ty potvoro. Dle očekávání dopadla na studenou podlahu, ale spíš než naštvaně se teď tvářila vyděšeně.
   „Koukni se, co děláš, ty pitomče! Rozsedla jsem ti odměnu!“
   Překvapeně zamrkal. Slyšel jsem vážně dobře? „Odměnu?“ ujišťoval se a v oku mu cukalo.
   „Jo, pro vítěze! Přece jsi vyhrál, ne? Tak jsem se ti přišla omluvit.“
   Aha, dobře, myslím, že to začínám chápat. Cain se snažil nějak utřídit všechny ty nové informace. Napřed mě provokuje, potom si hraje na ublíženou, pak mě osahává a tvrdí mi, že se přišla omluvit? To si vážně myslí, že jsem včerejší? Tak to ne, milá Prusko, z Caina Braginského si nikdo šprýmy tropit nebude!
   Ukázala mu ji, nádherně zavoněla. Hořká, tu já nejradši. Ne, nech toho, nesmíš jí nechat vyhrát! Hluboko ve svém nitru sváděl urputný boj mezi Cainem mlsalem a Cainem vojínem, který má své zásady a hranice. Ale ta drzá dívčina nepřestala provokovat. Vzala do ruky jeden z těch lahodných kousků a začala mu s ním mávat před obličejem. Vůně sladkosti ho vábila jako zpěv sirén. „Ne… ne, to ne,“ vydechl, v hlase mu zazněl podtón zoufalosti. „V žádnym případě se od tebe nenechám krmit!“
   Zavřel oči, aby se nemusel dívat ani na ni, ani na tu dobrotu, kterou kroužila kolem jeho úst, jen se zakousnout. Pak je ale otevřít musel, protože ho to dráždilo, cítil na sobě pohled šedovlasé, která se spokojeně šklebila.
   „Smůla, hochu, jinou možnost nemáš. Sníš jí celou a námitky neberu.“
   Ne, nedám si ani sousto, nebude po tvym! Toužil se vymotat z pout a začít to drzé pískle škrtit, však by ji to naučilo chovat se slušně a uctivě k válečným hrdinům. Ale ne, ona mu tu bude mávat před nosem slastně vonící dobrotou, aby ho mučila a trápila až k zbláznění. Musí odolat… musí… nemůže se podvolit… nemůže podlehnout tomu přisprostlému rudookému škvrněti…
   Cítil, že si ten pohled na jeho bezmoc užívá. Přiblížila k němu ruku, měl chuť ji do ní kousnout jako vzteklý pes. Nasadila soucitný úsměv a v očičkách jí zajiskřilo. „Tak už mě nezlob a hezky otevři pusu. Hám!“ Otevřela ji a předstírala, že si dává do úst čtvereček čokolády. Ne, musím odolat, nemůžu se nechat ponížit znova. Ještě chvíli přesvědčoval sám sebe, že neochutná, ale tak dlouho neměl v ústech sladkost, že mu to začalo připadat jako hřích… nedat si alespoň jeden kousek. Tak jo, vyhrála jsi, nenasytnosti. Teď budu té dívce po vůli, ale až nadejde ten správný čas, zaplatí za to.
   Ta myšlenka ho uspokojila. Nechal se obsluhovat drobnou dívenkou v sukni, spokojeně mlaskal, slastně přivíral oči a olizoval se po každém soustu. A dívka byla radostí bez sebe. „A jednu… a druhou… užíváš si to vítězství?“
   Mňam, je báječná. Vydechl a zkoumavě se zadíval na šedovlasé děvčátko. Ze všech jejích pitomejch nápadů je tenhle nejgeniálnější.
   Cain Braginski pokýval hlavou a dostal za odměnu další kousek čokolády, rozhodně by ale začal vrčet, kdyby si ho spletla s domácím mazlíčkem a chtěla ho drbat. Jeho euforii kazil fakt, že se Prusko rozhodla naučit ho jíst kultivovaně a čím víc se oblizoval, tím víc mu otírala pusu a tvář mumlajíc, že je hrozné čuně, při tom se na něj zářivě usmívala.

   Jedl a jedl, až najednou nebylo co. Fritzí se na něho zaculila. „Vidíš, ani to nebolelo.“ Všiml si, že potlačila touhu pohladit ho po tváři, byl za to rád. Nebolelo, bylo to moc příjemný, ušklíbne se.
   „Chutnalo ti aspoň?“ ptala se ho starostlivě.
   Je to jak pětihvězdičkovej hotel. Hygiena zajištěná, teplý jídlo třikrát denně a ještě nemusim hnout prstem, abych se najed,“ odpověděl se zlomyslným úšklebkem.
   Nepobavilo ji to. Vida, pískle chápe sarkasmus, to je dobrý vědět. „Tak to jsem ráda, že se ti v našem holčičím útulku tak líbí,“ opáčila a zabodla do něho nahněvaný pohled.
   Rozhodl se ji dráždit dál, byl zvědavý, jak zareaguje. „Jo a moc. Kdy se popereme příště?“ zeptal se naprosto nevinně a se spokojeným úsměvem sledoval, jak Prusko nejdřív zaječela, pak zmačkala obal od čokolády, vrhla ho po něm a vystřelila z pokoje, jako by jí šlo o život.
   „Znova už ne, ty prevíte, jo, tak to řekla. Hehe, jedna jedna, pískle. Tohle vítězství bylo sladký, ale na to opravdový si počkám rád.“

Cainův útěk od Amazonek

   Jakmile se šedovlasému mladíkovi z Ukrajiny naskytla příležitost k útěku, neváhal jí využít. Musel už jen počkat na správnou oběť, někoho neohrabaného a lehkomyslného. Vida, zase ji sem Amazonky poslaly na hlídku. V duchu se uchechtl. Kdyby teď tvrdil, že Fritzí Beillschmidtovou vidí rád, nešlo by o ironii ani sarkasmus. Byla ideální kandidátkou pro jeho důmyslnou past. Operace Slípka zahájena. Ušklíbl se a malinko nahnul. Už předtím se mu podařilo uvolnit provaz na rukou tak, aby ho mohl později snadno setřást.
   „Mohla bys mi otřít obličej? Zase už mam fleky všude po tom obědě,“ poprosil nevinně a usmál se na dívku sedící v rohu.
   „Ale jo, klidně,“ zamumlala otráveně, rychle si k němu klekla a začala mu ne právě čistým kapesníkem otírat tvář.
   Počkal si na příznivý moment, pak se zbavil provazu a vyděšenou dívku k sobě pevně přitiskl. Upustila kapesník a vyjekla. „Vida, ptáček se nám chytil do pasti,“ vydechl Cain vítězoslavně a v jeho očích se nebezpečně zablýsklo. Viděl, jak se lekla, přesto se mu odvážila vzdorovat. Máš to marné, holčičko.
   „Tohle se ti nepodaří,“ vydechla a zamlela sebou, stiskl ji pevněji a pak jí se zlomyslným úšklebkem utáhl provaz kolem zápěstí. Vztekle zasyčela. Nevybíravě ji obrátil zády k sobě, vstal a sňal jí ze zad ručnici.
   „Tohle si s dovolením vezmu.“
   „Co chceš dělat?“ zeptala se Fritzí nejistě. Znervózněla, když ho neměla před sebou.
   „Kdo se moc ptá, nedoví se nic… a teď vstávej!“ Poslechla, odpor neměl smysl. Nechal ji doškobrtat ke dveřím, které jí galantně otevřel. „Půjdeš první… a nezapomeň, že tě sleduju.“
   Šťouchl do ní pažbou. Znovu malinko zaváhala, ale pak opatrně přešla do vedlejší místnosti, v níž zůstaly sedět dvě dívky, slovenská slečna a Bianca Vargasová.
   Fritzí zvedla malinko ruce, ale to už se za ní objevil Cain. „Jenom klid, dámy! Žádná se ani nehne… a ty mi dej ten kapesník, co držíš v ruce.“
   Romanova sestra se zatvářila nejistě. „Ta puška ale není nabitá,“ špitla.
   Ukrajina se pousmál. „Je mi jasný, že neni, ale nechtějte vědět, milé slečny, co dokáže voják z povolání s obyčejnou pažbou.“ Natáhl ruku proti Biance.
   Františka začínala panikařit. „Nedělej to! Prosím tě, nedávej mu…“
   Pozdě! Vydechla, když ho šedovlasý schoval do kapsy a pak se svou zajatkyní ustoupil ode dveří a ukázal na ně rukou. „Slovensko, Itálie… dovnitř.“
   Poslechly nerady, ale přeci jen s jistou nadějí, protože věděly, že mladík nemá klíč od pokoje. Cain za nimi zavřel, pořádně se opřel o dveře a pak vložil pruské dívce jemný kapesník do úst a hodil si vzpouzející se děvčátko na záda. Bylo mu jedno, že mu do nich kope. Nerad by, aby jeho skvělá šance na útěk skončila fiaskem jen proto, že by si Prusko přivolala kamarádky. Navíc… to uklidňující ticho…

   Šedovlasý mladík se obratně vyhýbal všem místům, kde bylo pravděpodobné, že se v nich bude zdržovat víc než jeden člověk. Radost z vítězství mu však kazil fakt, že spoutaná dívka odmítala poslouchat.
   „Varuju tě, Prusko, ještě jednou do mě kopneš a doopravdy ti ublížím!“ Jeho zavazadlo zafunělo do roubíku. Ušklíbl se. „Promiň, nerozuměl jsem ti. Cos říkala?“
   Neměl si z ní utahovat. Vložila všechnu zbylou sílu do pořádného úderu do hrudi. Mladík se malinko zapotácel, pak ale zavrčel a jednou rukou dívce zmáčkl paži tak, že se jí na ní začala dělat podlitina. Zasípala a do očí jí vhrkly slzy. Pustil její ruku a provokativně s dívčím tělem zahoupal, takže mu na zádech několikrát nadskočilo.
   „Tak, teď už jsi snad konečně pochopila, že tohle neni žádná hra.“ A doufám, že už mě nebude rozptylovat, protože se potřebuju soustředit na terén.

   Vydechl úlevou, když v jednom z odlehlých míst narazil na známou tvář, svého věrného kumpána Dimitrije. „Kde jsou naši?“
   „Asi o dvě chodby dál,“ zašklebil se Bělorusko a několikrát se zakuckal, jak se snažil nevyprsknout smíchy. „Ale já s tebou teďka nemůžu, mám hlídku.“
   Cain mávl rukou. „To neva, uvidíme se potom.“ S falešným hvízdáním vyrazil chodbou se vzpouzejícím se balíkem na zádech. Tady už mu nebezpečí nehrozilo a Ukrajina moc dobře věděl, že šedovlasé děvčátko si to uvědomuje.
   „Tvůj bratr tě určitě moc rád uvidí.“ Cain Braginski se zašklebil a zahnul doprava. Úpění zoufalé dívky si nevšímal.

   Brzy se setkal s nesouhlasným pohledem Fatimy, sestry Turecka, vysmátým výrazem Vláda Tepéše, Rumunska, udiveným obličejem Alfréda F. Jonese a na židli pochrupujícím Romanem, představitelem Jižní Itálie.
   Ukrajina je pozdravil jednoduchým gestem ruky a zastavil se pohledem na mladíkovi reprezentujícím Severní Ameriku. „Kde máš ocásek?“
   Hnědovlasý zamrkal a malinko se posunul, za ním nejistě vykukovala snědá černovláska. „Tady je.“
   Jejího bratra ta nevinná poznámka popudila. „Neříkej jí tak!“
   „Ale vždyť ona se tak chová.“ Pokrčil rameny Alfréd a nazlobený Rumunsko mu strčil pod nos zaťatou pěst.
   Šedovlasý se pobaveně zašklebil. Myslim, že by bylo horší, kdyby se s ním spustila. Situaci raději nijak nekomentoval. „Nevíte, kde bych našel šéfa? Nesu mu dáreček.“
   Zatvářil se podezřívavě, když se Romanova ruka vymrštila, aby mu ukázala, kterým směrem se má vydat. „Je v kanceláři, ale garantuju ti, že moc nadšenej asi nebude,“ prohlásil znuděně a pozorně se zadíval na ukrajinského mladíka, který mu oplatil úšklebek.
   „Aha, takže ty nespíš, ale zevluješ. No nic, pánové, mějte se, já jdu předat zásilku!“ Rozešel se rychlými ráznými kroky. Fatima otevřela ústa, aby mu řekla něco pěkně od plic, ale zastavil ji rozhodným gestem Antonio, který právě přišel z opačné strany chodby.

Cain žádá trest pro Fritzí

   Kroky vedly šedovlasé čertisko neomylně až k dočasné pracovně jednoho z vedoucích výcviku přežití, Ludwiga Beillschmidta. Právě si lámal hlavu nad nějakými plány. „Vymklo se nám to z ruky,“ povzdychl si a zakreslil do mapy nějakou značku. Pak vzhlédl, aby se podíval do tváře narušitele.
   Cain Braginski se spokojeným úšklebkem dokráčel až před jeho stůl. „Nesu vám dáreček, šéfe!“ zaculil se a sňal svůj náklad ze zad. Dívka zamrkala, v očích měla strach. Ukrajina si protáhl ruce. „Hlásim návrat ze zajetí. Holky nejsou právě dvakrát organizovaný. Snadno si zajistíme ztracenej pořádek.“
   Německo nepřítomně přikývl a vstal. Šel si prohlédnout zajatkyni zblízka. Odtahovala se od něho, oběma mužům neuniklo tiché kňučení.
   Šedovlasý sledoval, jak si bratr přiklekl k sestře a také ji donutil kleknout, pak jí prsty jemně přejel po tváři s lehce škodolibým úsměvem. Bojí se, to je dobře, pomyslel si Ukrajina. Hru na zlé hochy zvládal bravurně. Možná by měl místo vojančení zkusit konkurs, je přece znamenitý herec.
   Odkašlal si. „Pane, myslim si, že slečna si zaslouží trest. Žádám satisfakci za to, jak se mnou zacházely Amazonky.“ Byl zvědavý, jak Německo zareaguje. Klidně tu holku budu ještě chvíli trápit, aby pochopila, že se má snažit rebelovat pořádně a ne takovýhle… brnkání na nervy, který beztak k ničemu nevede.
   Blonďák chvíli přemýšlel. Jeho vyplašená sestřička zuřivě vrtěla hlavou. „Dobrá, souhlasím. Aspoň si slečna uvědomí, že má poslouchat,“ prohlásil chladně a pak přešel k mladíkovi v košili, aby mu šeptl do ucha, že to nemá přehnat. Potom mu pokynul, aby zvedl dívku ze země. „Běžte! A do večera o vás nechci slyšet!“

   Cain vzal dívku za paži a odvedl ji do jednoho z pokojů v postranní chodbě. Posadil ji na postel, usedl vedle ní a prohlížel si ji. Kdyby měla v těch rudejch očích ohnivej pohled, už jsem dávno mrtvej a asi tak stokrát pohřbenej. Děvčátko na něho upíralo velké oči. Zajel Fritzí do vlasů a přitáhl si ji k sobě. „Zkus trochu popřemýšlet nad tim, cos provedla, prdelko.“
   Usmál se a popleskal ji po tváři. Pak se zvedl a okamžitě zamířil ke dveřím. Prudce vstala a vyběhla k němu. Rychle se otočil a propálil ji pohledem nelítostného zabijáka. Když na ni namířil prstem a přivřel oči, zamrazilo ji v zádech. „Zatím,“ pronesl chladně a vyklouzl na chodbu. Se mnou si hrát nebudeš, holčičko.


   Sáhl po klice. Nechal šedovlasou o samotě asi tak dvě hodinky, dost na to, aby se nad sebou mohla pořádně zamyslet. Místnost byla tichá. Opatrně vstoupil dovnitř a rozhlédl se po ní podezřívavým pohledem. Prusko ležela opřená o zeď vedle vchodu, spala. Asi usnula vyčerpáním.
   Vzal ji do náruče a přenesl k posteli, na níž ji uložil. Nešlo mu do hlavy, jak mohli němečtí bratři dopustit, aby z té drobné dívenky vyrostla tak vzteklá, arogantní a sobecká mrcha. Vždyť ta holka uměla jenom pořádně běhat, a to při tom ještě vždycky zapomněla dávat pozor na cestu. Ukrajina si poklepal na čelo. Kdyby se mu to samé mělo stát s Katyou, nejspíš by ji musel řezat od rána do večera, aby z ní zas udělal spořádaného člověka, laskavého a odpouštějícího.
   Vzdychl si a začal si pro sebe mumlat: „Prát se to neumí, šplhat po stromě taky ne, maximálně tak vrčet, štěkat, fňukat a stěžovat si.“
   Uchechtl se a pak zpozorněl, protože právě probouzející se dívka do něj začala šťouchat. Aha, ty mi chceš něco říct. Zadíval se na ni lehce zkoumavým pohledem. „Hm, no tak jo, ale dobře si rozmysli, co mi chceš sdělit, protože plácneš nějakou pitomost a zacpu ti tu pusu znova.“ Přikývla, že rozumí. Pobaveně se ušklíbl a zbavil šedovlasou roubíku. Chvíli jen oddychovala. Trpělivě čekal, od toho drzého písklete se mohl dočkat ledasčehos.
   „Proč jsem tady?“ vydechla a mladík protočil oči v sloup.
   „A já čekal, že se zeptáš na něco inteligentního. Tak to mi radši dej jinou otázku.“
   „Ale já chci vědět tohle!“ Postavila si hlavu. „Jste jenom banda neskutečnejch grázlů. Ubližujete mi a chcete se mě zbavit!
   V očích se mu zlostně blýsklo. Přirazil ji ke zdi, až vyjekla zděšením. „Seš vážně úplně pitomá, Beillschmidtová! Kdybysme vás vážně chtěli oddělat, myslíš si, že se budeme obtěžovat s vymejšlením nějaký překážkový dráhy a pastí po lese? Až přestaneš bejt zahleděná jenom sama do sebe, možná ti konečně dojde, že se ti snažili pomoct!“
   Viděl rudě. Rychle děvče rozvázal, prudce vstal a znovu se k ní obrátil. „Jako národ nestojíš za zlámanou grešli! Nezasloužíš si nesmrtelnost, Prusko!“
   Prásknul dveřmi a teprve na chodbě se trochu uklidnil. Káča pitomá! A já se od ní nechal celou dobu tak ponižovat, pomyslel si vztekle a sevřel ruku v pěst. Dnešek s ním zamával až přespříliš.

   Kapitoly: 1