Moderní Rakousko

   Roderich Edelstein ctí svůj šlechtický původ i na přelomu tisíciletí, bohužel ideály rytířů jsou dávno ty tam a moc se dnes uplatňuje úplně jinak. Z minulosti mu zůstala pouze láska věrné Elizabety, ale v moderním světě se mu obstát příliš nedaří, rozhodně ne se zvyky, které si s sebou přenesl ze středověku. A teď mu navíc dělá starosti mladší sestra Romy, která prožívá první lásku s chlapcem s nevalnou pověstí, Skotskem.

   Rosa Marie (Romy) Edelsteinová začíná cítit, že život není zcela ztracený. Po letech odstrkování bratrem, který se za ni styděl a schovával ji před světem, se vrhla do studia psychologie, aby svým talentem mohla pomoci jiným, sama si však své komplexy řešit neumí. Jenže teď jí svitla naděje na záchranu… seznámila se s Alastairem, velice temperamentním skotským mladíkem, který nevynechá jedinou příležitost, aby ji naučil poznávat život.

   1. kapitola - Prstoklad

   Starého oprýskaného klavíru se dotýkaly velice jistě něčí prsty. Tóny zněly s až děsivou přesností, melodie byla ponurá, zádumčivá, zlověstná. Prvních několik taktů se neslo ve stejném, téměř hororovém duchu, jako by majitel zkoušel, zda je ještě hudební přístroj k hraní způsobilý. Potom hudba začala zrychlovat, melodie se stávala snesitelnější a libější, ale jen velice málo lidí chápalo skrytý smysl právě této hudby.

   Chopin, významný skladatel a obdivovaný umělec, Roderich Edelstein však po jeho skladbách sahal téměř až s odporem, ventilovaly totiž jeho agresivitu. Ano, muž, který se před velice dávnými časy stal představitelem Rakouska, zuřil, a ten hněv ho spaloval až do morku kostí. Ne, netřískal do kláves, jak by mohl někdo podotknout, ale rychlé, útočné tóny se rozléhaly ztichlým domem zvěstujíce, že se již brzy něco přihodí.
   Jenomže mladý šlechtic nebyl žádný chladnokrevný zabiják, potřeboval jen ulevit svým těžce zkoušeným nervům, a tak hrál stále vášnivěji, aby odboural negaci, která se v něm hromadila. Na vině všemu byla jeho sestra, ještě přednedávnem roztomilé a trochu ustrašené děvčátko, teď studentka psychologie, až příliš oddaná svému oboru. Největší zvláštností národů totiž bylo, že dospívaly neuvěřitelně rychle, ale nedalo se to předvídat. Jako tenkrát, když se z malé nevinné upištěné holčičky vyklubal vytáhlý a rozesmátý Feliciano. Tehdy se Roderich styděl jako nikdy v životě, protože ho vůbec nenapadlo, že Severní Itálie je chlapeček. Maďarsko, jeho milovaná Elizabeta, se ten den přemáhala, aby se nerozesmála naplno, ale už nemohla zabránit drobným uchechtnutím a několika náhlým vyprsknutím, přičemž pokaždé v obličeji celá zčervenala.
   Dál hrál, aby ze sebe dostal všechnu tu hořkost. Nejvíc mu nevadilo, že jeho sestra Rosa Marie už překročila práh dospělosti, větší hrozbou pro něj bylo zjištění, že si našla chlapce.
   Mladík v čisté bílé košili postával pod schodištěm s tácem plným jídla. „Romy, v kuchyni tě čeká snídaně!“ zavolal do patra, ale odpověď nedostal. Zkusil to ještě několikrát, bezúspěšně. „Připravil jsem ti koláčky, které máš tak ráda.“ Ne, ani jeho vemlouvavý hlas nevylákal sestru z postele. S povzdechem se vydal po schodech nahoru. Dokonce mu ani neotevřela dveře, jaká drzost. Málem upustil tác na podlahu, když si uvědomil, že s někým hovoří po telefonu. Ano, nepřeslechl se, právě vyřkla jméno Alastair. Tak se přece jmenuje ten mladík, s nímž se poslední dobou stýkala! Několikrát se nadechl a zas prudce vydechl. Myslel si, že sestřino opojení bylo jen chvilkové a že ten nesmyslný vztah na dálku už přerušila. No, zřejmě se mýlil.
   Přinutil se zaklepat, hovor za dveřmi utichl. S nuceným úsměvem vešel za překvapenou sestrou, tvářící se teď trochu provinile. „Asi jsi na mě volal, viď? Odpusť, neslyšela jsem tě.“ Usmála se. S laskavým úsměvem prohlásil, že to nevadí, položil koláčky na stůl a utekl z pokoje jako ten největší zbabělec.
   Rakousko znovu prudce uhodil do kláves. Ten muž nebyl pro jeho sestru dobrá partie, a on už přijde na způsob, jak jí do očí vmést pravdu.

   Ještě chvíli hrál na klavír, a letmo zavzpomínal na hřejivá odpoledne, kdy míval posluchače, a hned dva, malého Feliciana v dívčí zástěrce a svou věrnou družku, Elizabetu. Teď ho neodposlouchával nikdo, aspoň si to myslel.
   Když si v duchu přiznal, že se mu konečně trochu ulevilo, promnul si prsty a zvedl se z malé židličky. Rozhodl se uvařit si šálek silného čaje, kuchyně by teď měla být prázdná. „Kam zas schovala ty pytlíčky?“
   Pátral, ale marně. Vymyslel jediné řešení. Pootvíral všechny skříně, aby svůj poklad nakonec našel ve středně velké krabičce, uvnitř úhledně členěné. S povzdechem sáhl po černém rybízu, bude správně hořký. Možná by měl Maďarsku zakázat, aby mu uklízela v kuchyni, ale vzhledem k tomu, že je krátce po válce opět někdo sezdal, to jaksi nebylo právě na místě.
   „Přece musí pochopit, že mé vidění pořádku se od jejího liší,“ prohlásil sklesle a dal vařit vodu. Kdyby ho začala zlobit i jeho milovaná Elizabeta, nejspíš by to Roderichovo křehké srdce neuneslo.

   Hnědovlasá dívka s brýlemi s hranatými temně modrými obroučky na nose odložila knihu. Pro dnešek to stačí. Vstala od stolu a přistoupila k oknu, které otevřela dokořán. Její pokoj měl uklidňující krémovou barvu, dobře se v něm vyjímal oprýskaný nábytek. Slečna Rakousko milovala staré věci. Psychologii si zvolila především proto, aby konečně dokázala pochopit historii, jíž byla součástí. Až bude mít dostatek podkladů pro svůj výzkum, odhalí skutečnou povahu národů. Koneckonců, má na to celý život.

   Slečna Rakousko, ten titul Romy nepříslušel. Nikdy se nemusela starat o zemi, tu spravoval její bratr. Ona si prošla všemožnými vzdělávacími institucemi, klášterem, školami, aristokratickými domy, aby nebyla na obtíž. Ano, právě tak to Rosa Marie vnímala. Roderich jí nikdy nedovolil rozhodnout o osudu království a později republiky, směla jen nosit jméno Edelstein a snažit se nedělat rodině ostudu. Do ničeho dalšího nesměla strkat nos.

   Vdechla trochu svěžího vánku a zamířila k nočnímu stolku, na němž měla příruční zrcátko na dvou křivých nožkách, a k posteli. Jediný pohled jí stačil, aby se za sebe začala stydět. Nikdy se příliš neukazovala na světle, a když se nedávno přeci jen odhodlala, po celém obličeji se jí rozesely drobné hnědé pihy. Možná bych to mohla zkusit něčím zamaskovat, povzdychla si v duchu a hlavou se jí mihla vzpomínka na jedno úžasné odpoledne.
   Vysoký zrzek v přiléhavém kostkovaném oděvu jí donesl mísu plnou jablek. Bylo to poprvé, co ji pozval do svého domu. Dlouho váhala, než jeho nabídku přijala. Teď ale nebyl čas přemýšlet o hloupostech a věcech minulých. Nejistě se usmála, sáhla po červené kuličce a chtěla se zakousnout. Mladík jí se smíchem vyškubl jablko z ruky. „Ale to přece…,“ namítla s nechápavým výrazem.
   „Ne ne, nejdřív se musí umýt. Zrovna jsem je natrhal,“ zašklebil se a vedl ji ke studánce na opačném konci zahrady. Měla co dělat, aby zadusila smích. Jistě, jak si jen mohla myslet, že by jí Alastair chtěl upírat jídlo.

   Když jí podal již omyté jablko, byla už úplně klidná, zůstal jí jen zvláštní lesk v očích. Zrzek si ukousl z načervenalého ovoce a zkoumavě se na ni zadíval. Znejistěla. „Proč se tak díváš?“ zeptala se s náznakem paniky v hlase.
   Ve tváři se mu mihl záblesk pobavení. „Víš, že jsi od našeho posledního setkání zkrásněla?“
   Vydechla si. „Myslíš?“ Určitě se mi vysmívá. Já přece nejsem vůbec krásná. Jsem úplně obyčejná. Polkla a čekala, co Skotsko ještě dodá. Obavy ji přibily na místo, když k ní líným krokem přistoupil a zvedl ruku. Co chce proboha dělat?
   Zlehka se dotkl jejího nosu prstem. „Samozřejmě, že si to myslím,“ řekl laskavě a začal jí přepočítávat hnědé tečky. „Tady a tady a ještě tady…“
   Ohnala se po něm. „Ty si ze mě děláš legraci! Jednou vylezu na sluníčko a ono mi provede tohle!“ zabědovala.
   Přitiskl ji k sobě. „Ty pihy ti moc sluší, Romy. Už nejsi bledá slečna, už v sobě máš život.“
   Alastair měl velice zvláštní pohled na svět. Miloval všechno, co ona zavrhovala. V dávných dobách, tehdy se ještě neznali, byl hrdým a divokým bojovníkem. Několikrát ji vzal do hor, ukazoval jí svou rodnou domovinu. Byla z toho u vytržení.

   Bylo načase si přiznat, že po jeho boku se necítí stará a unavená, nepotřebná a jen bloudící životem. Skotsko jí ho vracel. Ukázal jí krásy, o nichž neměla ponětí. Jenže mělo to háček. Její bratr ten vztah neschvaloval a Romy si nebyla jistá, zda mu dokáže vzdorovat, až jednoho dne dojde k sourozeneckému střetu a boji o moc.
   Dlouhovlasý zrzek ji pozval na tradiční pohanskou slavnost, dokonce ji přemluvil, aby si oblékla skotský kroj. Přivítala ji snad polovina horské vesnice, hostina se totiž konala na úbočí hory. Byla tam malebná mýtina se spoustou zelené trávy, panenský kousek přírody naprosto nedotčený civilizací, a hlavně technikou.
   Bujaří skotští mládenci s hustými hřívami ohnivých vlasů donesli nástroje… dudy, píšťaly, ale objevil se i nějaký cizinec s kytarou. Dívky byly ověšené pentlemi, za něž je rozjívená omladina mohla tahat. Všude zněl smích a zpěv.

   Byl to nejkrásnější večer v jejím životě. Nedělala si vrásky kvůli tomu, že hnědovlasých děvčat a mládenců bylo na kvasu poskrovnu, ale proto, že ani oděv nedokázal zakrýt její cizáctví. Nebyla horalka, patřila do města, jeho ruchu a znečištěného ovzduší. S obavami všechny ty cizí tváře pozorovala. Alastairova sestra Eileen se ani na okamžik nezastavila. Nechala se unášet vírem divokých tanců a čechrat si vlasy větrem. Skotsko se pro změnu chopil píšťaly a zaujal své místo v hudebním kolečku.
   Během večera se atmosféra snad stokrát proměnila. V jednu chvíli byla klidná a tichá, pak někdo prohlásil něco velice směšného a Romyno okolí vyplnil bujarý řehot. Užívala si to všechno. Po setmění se zapálily obrovské ohně, mezi nimiž se tancovalo a na nichž se peklo zapíchnuté prase. Vzduch voněl kouřem a láskou, která naplňovala okolí. Tehdy se Romy cítila skutečně šťastná.

   Rakousku silný čaj udělal dobře. Posilnil se, trochu uvolnil a pro změnu ho přepadly nepěkné myšlenky, jako by se právě měnil ve zlomyslného čertíka. Všechno pečlivě uklidil, utřel po sobě stůl, na nějž káplo trochu vroucí vody, vyšel z kuchyně a rozhlédl se po chodbě. Nikde nikdo, to bylo skutečně divné. S výrazem důstojného a bezúhonného občana nakukoval do dveří a hledal někoho, s kým by si mohl pohovořit.
   Po chvíli objevil Maďarsko. Stála právě u jedné z velkých vitrín a utírala sklo. Vedle měla postavený kbelík s vodou, na opačné straně se povalovala prachovka a sprej proti prachu. V zástěrce a s kostkovaným šátkem, který jí chránil vlasy před šedými nánosy, vypadala půvabně.

   Dlouho se nerozmýšlel. Rychlými kroky k ní zezadu přistoupil a objal ji v pase. „Roderichu, co to děláš?“ vyjekla se smíchem, hadr stále v ruce.
   „Ale, snad jsi mě s ním nechtěla praštit?“ vydechl ublíženě.
   Zahihňala se a sklopila zrak. „Přijde na to. Zjevil ses tu tak nečekaně…“
   Zaculil se a přitiskl ji k sobě pevněji. „Víš, že jsi nádherná?“
   Potěšilo ji to, ale nemohla se zbavit dojmu, že je to ze strany Rakušana zase jen žadonění. V posledních dnech byl totiž hnědovlasý aristokrat pořád jen zavalen prací. Elizabeta se to tentokrát rozhodla nekomentovat.
   Roderich se sklonil k jejímu uchu. „Chybíš mi. Pojď se mazlit, Eli…“
   Znělo to tak kouzelně, ale nenechala se opít rohlíkem. „Mám tu práci,“ řekla důrazně, ale nikoli nepřátelsky.
   „Tak ji doděláš potom. Prosím… já po tobě tak strašně toužím.“
   Váhala. Ráda by zas po dlouhé době spočinula v jeho náručí, z jejich manželství se začínal stávat stereotyp. „No, já nevím, kdo tady neplní manželské povinnosti.“
   Zaťala drápky. Zamrzelo ho to, ale chtíč byl silnější než jeho uražená ješitnost. „Eli… nenech mě tak trpět…“
   Obrátil ji k sobě a políbil ji. Přivřela oči, upustila hadr a dala mu ruce kolem krku. On si prostě vždycky prosadí svou, povzdychla si v duchu. „Tak dobře,“ vydechla a chytila se ho pevněji. Pochopil, co to znamená.

   Kapitoly: 1