TOPlist


Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz

 308-485-860

Povídkářský meil:
 Leonyda.Styron
@seznam.cz

 Lea Schröpferová - Facebook

Hlavní menu

   ›› Úvodní strana
   ›› O autorovi
   ›› Guestbook
   ›› Odkazy

Fanfiction

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Na motivy seriálů

Slash + erotická zóna

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Originální tvorba
   ›› Hetero povídky 18+

Originální tvorba

   ›› Vydané knihy - důležité info
   ›› Průřezy příběhů
   ›› Jednorázovky

Srazy, cony, akce

   ›› Přednášky
   ›› Srazy

Bonusy

   ›› Vzpomínková sekce Letaxu
   ›› Povídky na přání
   ›› Povídky od vás pro mne
   ›› Vaše obrázky
   ›› Teoretické okénko
   ›› Můj pohled na fanfiction
   ›› Audio povídky
   ›› Zvířecí patroni povídek






   

1.kapitola - Conquistador

vloženo: 16.03.2011   
počet zobrazení:   


   Antonio Fernandez Carriedo, známý též jako Španělsko, toho rána vůbec nechtěl vstát z postele. Ty poslední dny měl opět špatné spaní. Sice to bylo už hodně měsíců zpátky, ale jemu v hlavě pořád ještě doznívala jeho vlastní válka. A teď po něm nadřízený chtěl, aby se zapojil do války, co zrovna teď probíhala ve světě. Vzdychl si a šel si do koupelny opláchnout obličej. Už slíbil Ludwigovi, že přijede, a sliby se mají plnit, pro něj byly závazné. Ale ani tenhle fakt mu nezabránil myslet si, že to rozhodnutí bylo špatné.

   Kdyby to záleželo na něm, zůstal by neutrální. Německou trojku měl sice rád, s Gilbertem dokonce prožil pár báječných dobrodružství, ale zas si nechtěl proti sobě poštvat Francise s Arthurem. Byla to složitá doba, a on si tak moc přál, aby se vrátil zpět klid, mír a bezstarostnost. Kde jsou ty časy, kdy vychovával malého Romana a učil toho paličáka základy španělštiny. Jenže ta doba je nenávratně pryč. Teď je z představitele Jižní Itálie vytáhlý mladík, co umí bezvadně zacházet s puškou, pravý voják. Vyrostl, možná až moc rychle. Trochu toho litoval a věděl moc dobře, jak Romana rozčiluje, když mu tu a tam ukázal nějaký z jeho portrétů z doby, kdy byl roztomilým děťátkem, ale nedokázal si to odpustit. Pořád v něm viděl toho chlapečka v zástěrce a se šátkem na hlavě.

   Namazal si krajíc chleba a tvář se mu roztáhla do úsměvu. Antonio se uměl radovat z maličkostí. Teď už byly jeho boje mnohem malichernější, než jak tomu bylo dřív. Dávno zapomněl na zlatou éru nadšeného španělského dobyvatele, na dobu plnou neuvěřitelných objevů a poznávání nových kultur. Před mnoha lety sundal zbroj conquistadorů, zkrotl, usadil se a začal žít poklidný život. Jenže teď se mu zdálo, že se opět vydává do neprobádaných končin. Znal Ludwiga i Gilberta, a znal moc dobře Rodericha, ale stejně mu intuice velela do ničeho se neplést a zůstat doma. S úsměvem vstal. Co by se mu asi tak mohlo stát?

   Roderich těžce nesl, že musí trpět přítomnost toho šedovlasého rebela ve svém domě. Příště si dá dobrý pozor, než zas Německu něco neuváženě slíbí.
   „Přestaň už mě peskovat, princátko! Stolovat snad ještě umim!“ Gilbert Beillschmidt se jen nerad nechával někým poučovat, tím méně od toho „neschopného aristokrata“ a „bratra bez smyslu pro humor“.
   „Jen nechci, abys mi tu něco rozbil,“ čertil se Rakousko a co chvíli se zastavil, aby zkrotil podrážděné nervy. Ludwiga už zase odveleli do horního patra, byl to teď jeden telefonát za druhým. Pokrčil rameny. Byl porobená země, neměl si na co stěžovat, jídlo mu neupírali, na slámě nespal a ještě měl celodenní společnost. „Ne, vidlička se dává na druhou stranu talíře!“ zaúpěl.
   Prusko protočil oči v sloup. „Když to někomu bude vadit, prostě si to přendá,“ prohlásil nechápavě.
   „Ale takhle to…,“ vydechl Roderich a zalapal po dechu. „Ty jsi neskutečný barbar!“ vyhrkl nakonec a odešel se uklidnit ke klavíru.
   „Houby, já jsem spíš služka pro všechno!“ odsekl, než zjistil, že ho opět nikdo neposlouchá.

   Španělsko si v klidu sbalil věci, vzal si nenápadné oblečení a skryl obličej pod širokým kloboukem zaraženým hluboko do čela. Navlékl se do baloňáku a do kufru schoval zdobenou pistoli. Vždycky byl dost opatrný, a kdyby ho na svém území zadržel Francis, jen těžko by se vyhnul jeho vtíravým otázkám. Teď nepoznával ani sám sebe, to bylo dobré znamení.

   Zamkl dům a pomalu se vydal k nádraží. Vlak mu do půlhodiny odjede, a on nechtěl dorazit na místo až po setmění. Do Rakouska je to pořádný kus cesty, tak si ji chce pořádně užít. Opřel si skicák o nohu a snažil se zachytit kouzlo okamžiku, ubíhající krajinu, pocit z jízdy.

   Častokrát se zamýšlel nad tím, jestli je vážně dobrým národem. Občas měl pocit, že mohl spoustu věcí udělat jinak. Teď chtěl zůstat v neutralitě, ale nebylo mu to přáno. Jeho velitel to řekl jasně: Jeď do Německa a domluv přijatelné podmínky spolupráce. Vydechl si. Na takové věci teď myslet nechtěl. Jel přece v první řadě navštívit přátele, bratry, kumpány. Práce počká.

   Plán mu nakonec nevyšel. Na rakouské hranice dorazil skoro před setměním, na konečnou vlakovou stanici až za tmy. Pobral zavazadlo a vydal se ven z města a pak ztichlým údolím k Roderichovu pozemku. Zavolat už jim nezavolá, takže může počítat s nějakým nehezkým překvapením.
   Zazvonil u brány, Ludwig mu přišel naproti. „Přejete si?“ Překvapeně vydechl, když zaslechl plynulou španělštinu. „Antonio?“
   Španěl sňal klobouk z hlavy a usmál se. „Vlak měl zpoždění, moc se omlouvám.“
   Německo mu podal ruku. „To je v pořádku. Jsem rád, že jsme konečně pohromadě. A pospěš si, nebo Roderich začne svolávat hromy a blesky na tvojí hlavu.“ Usmál se a otevřel mu dveře. Měli si toho tolik co říct.



(Španělsko se vrhá do jámy lvové...)


   Kapitoly: 1