Moderní Rusko

   Ivan Braginski – Jen málokdo zná jeho odvrácenou stranu. Jen málokdo ví, že kolik životů má Ivan na svědomí a s jakou radostí se kdysi dávno vrhal do bojů. Z jedné takové události mu zůstal malý dáreček – identické dvojče Anastázie. Jenže svět se přehoupl do nového tisíciletí, Ivan si našel známost a zdá se, že je všude mír. Jenže Wang, ženská Čína, začíná ve své domácnosti přebírat žezlo moci a to se Rusku ani trochu nelíbí.

   Anastázie Braginská přežila jen zázrakem. Pod ochranou cara Mikuláše a klanu Romanovců se starala o ruskou zemi a vedla ji k rozkvětu. Dlouho netušila, že není jediná, kdo věky spolupracuje s královským dvorem, jenže pak přišel den osudné revoluce a ona stanula tváří v tvář svému dvojčeti Ivanovi. Dodnes mu nemůže zapomenout všechny jeho kruté činy, ale raději žije v jeho stínu, než aby znovu okusila bratrovu tvrdou ruku.

   1. kapitola - Vítěz

   Vysoký světlovlasý mladík s velice nezvyklou barvou očí s potutelným úsměvem sáhl do kapsy teplého kabátu. Měl v ní schovaný mobilní telefon s důležitou zprávou, kterou se rozhodl si znovu přečíst. Zněla přibližně takto: Sejdem se na obvyklém místě, v obvyklý čas. Zásoba vtipů vítána. Přijď a nebudeš litovat. Německo. Na konci oznámení bylo připsáno datum konání akce. Ivan Braginski se uchechtl a jeho nafialovělé oči zamrkaly. Ludwig mu poslal SMS před několika dny a on byl moc rád, že na ni nezapomněl. Pánskou jízdu doprovázenou hrou v kartách si přece nemohl nechat za žádnou cenu ujít.

   Jedním rychlým pohledem zjistil, že má všechno, co potřebuje, teď už se jen potřeboval nějak nenápadně vytratit z domu. Přání to bylo hezké, nicméně se mu nesplnilo. Sotva totiž sešel dolů po schodech a obratně se vyhnul všem obydleným místnostem, uviděl svou snoubenku, jak se snaží zbavit se pavučin na stropě, a vyprskl smíchy. Wang Yao se totiž dlouhá staletí skrývala v mužském přestrojení a mnoho z jejích starých zvyků z války i doby, která jí předcházela, v ní přetrvávalo. Na hlavě měla naraženou čepici, na sobě šedou kombinézu a tepláky, v ruce držela koště, ke kterému přivázala ještě jednu násadu, a snažila se, s nesmírnou zuřivostí a naučenými pohyby vojáka držícího rapír, naginatu nebo halapartnu, zbavit se nevzhledných, snad stoletých, pavučin. Teď se však čínská dívka prudce otočila a ohnala se po světlovlasém svou „zbraní“.
   „Ty se mi směješ?“ vyštěkla podrážděně a Rusko přisvědčil.
   „Když ono to jinak nejde,“ zaculil se. „A věřím, že tenhle nepřítel ti zaručeně neuteče.“
   Na okamžik zatoužila přetáhnout ho po hlavě tou novou teflonovou pánví, co si ji schovala v kuchyni, ale pak od toho nápadu upustila. Místo toho se zamračila. „No, možná by nebylo od věci, kdyby ses chopil hadru a trochu mi pomohl, veliteli,“ prohlásila Wang kysele.
   „No ale… já jdu ven,“ zamumlal mírně zděšený Rusko.
   A Čína už větřila. „Kam ven?“
   Ivan Braginski se zakoktal, což se mu při hovorech se zbylými členy rodiny rozhodně nestávalo. „Do… do Evropy.“
   Vzdychla. „A přesnějš?“
   Rozmýšlel si odpověď. Jestli něco jeho snoubence skutečně lezlo na nervy, byl to hazard a podobně nezvyklé hry. „Pozval mě k sobě Německo,“ přiznal nakonec.
   Oheň v jejích očích pohasl. „A vrátíš se?“
   „Myslím, že ještě dneska,“ zašklebil se světlovlasý a políbil dívku v kombinéze. „Stejně ti to nejvíc sluší takhle, když ti hoří tváře bojovým zápalem,“ prohlásil se smíchem.
   V koutku úst jí zacukalo. „Koukej zmizet, Ivane Braginski, než se rozhodnu přetáhnout tě po hřbetu ještě jednou, a tentokrát už se trefím.“ Rozesmál se a rozběhl, aby jí udělal radost. Opřela se o svůj prapodivný nástroj a pousmála se. „Blázínku.“ Pozorovala jeho záda, než pobaveně zakroutila hlavou a šla svádět další marný lítý boj se špínou.

   Mladík v kabátě, se šálou kolem krku, kráčel rychlými ráznými kroky k velké garáži za domem. Na střeše budovy se majestátně vypínalo malé červené letadlo, kterému Ivan přezdíval brouček a do něhož se nevešlo moc lidí, přestože se v něm cestovalo pohodlně. Domluvil se s Anglií, že ho vyzvedne v Londýně, protože se chtěl zase jednou trochu provětrat, a zelenooký blonďák to přijal s nadšením. Ještě mu pro jistotu zavolal, jakmile se vznesl, aby v tom lese pak zbytečně nečekal.
   Celou cestu si prozpěvoval, byl spokojený sám se sebou. Výhodně provdal svou mladší sestru Natalii do Dánska, takže konečně mohl klidně spát, Katya se o něj starala jako dosud a protivná Áňa mu už v poslední době vůbec neodporovala. Tu iluzi ráje na zemi kazil pouze fakt, že jeho snoubenka Wang ho teď sekýrovala skoro denně kvůli neuvěřitelným hloupostem. Měl ji rád a nechtěl na ni křičet, ale obával se, že už brzy jeho pevné nervy povolí. Asi by se měl začít víc modlit.

   Na místo dorazil ještě dříve, než bylo domluveno, to však vůbec nevadilo, protože, jak se zdálo, Anglie už také nevydržel v domě. Ivan se vyklonil z okénka pilotní kabiny a málem se smíchy počůral. Arthurovi Kirklandovi, hrdému představiteli Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, trčely vlasy na všechny strany, zpocený byl až hrůza, měl tmavé kšandy a košili plnou zelených fleků, jako by si právě dopřál šlofíka někde na louce. Tmavé sako třímal v podpaždí, zřejmě mělo zakrýt ty hrozné šmouhy. Samozřejmě, že si Anglie nevšiml, že se Rusko směje jeho úděsné vizáži. Světlovlasý se pokusil ovládnout, ale podařilo se mu jen stáhnout ústa do jakéhosi podivného šklebu. Zdálo se ale, že si zelenooký mladík z jeho šklebení nic nedělá. Vyjádřil jen údiv na jeho včasným příletem, který doplnil poznámkou, že ho vážně takhle brzo nečekal.
   Rusko si otevřel dveře letadla, aby za ním mohl Arthur vystoupat po malých skládacích schodech, a pracně ze sebe dostal, že se opravdu moc těšil na setkání s ním a také s ostatními. Pak s vypětím všech sil zadusil další výbuch smíchu a zmizel v kokpitu. Anglie vzápětí usedl vedle něj, vypadal dost ztrhaně.
   „Netváříš se moc vesele,“ prohlásil světlovlasý a se znepokojením pozoroval, jak jeho společník hrozně funí.
   „Musel jsem před odchodem ještě vyřídit pár otravných telefonátů, to je všechno,“ zabručel druhý mladík.
   Rusko zamrkal. No páni, vyčerpaly ho telefonní hovory. Měl pocit, že se rozesměje znovu. „Vážně? A kdo ti volal?“ zeptal se světlovlasý se zájmem. „Řekni mi víc, jestli to není tajný.“
   Tomu prosebnému tónu se opravdu nedalo odolat. „No, tak jo, když tě to tolik zajímá.“ Anglie se pousmál a v očích mu zasvítilo.
   „Že by něco vážnýho?“ Ivana bavilo hádat, i když ještě víc ho uspokojovalo hádat se s ostatními.
   Arthur Kirkland zavrtěl hlavou a mávl rukou. „Ále, zase máme problémy se Skoty. Ta jejich velitelka je až přehnaně aktivní,“ prohlásil, už v trochu lepší náladě. Pak se začal smát, když uviděl, jaký dojem na Ivana udělal, ovšem jen do chvíle, než Rusko opět promluvil.
   „Vážně? Tak to mi uniklo. Myslel jsem, že Skotsko není samostatný stát.“
   Po té nevinné poznámce se Angličan začal dusit a vypadalo to, že se už nerozdýchá. Pak začal divoce rozhazovat rukama. „Ne ne, ona nemá samosprávu, její nadřízená je zároveň moje šéfová, ale každá z bývalých částí Spojeného království má svůj zastupující národ.“
   Ivanova tvář se rozzářila. „Áha! Už to chápu! A jaký je skotský národ?“
   Blonďák v bílé košili, s pomuchlaným sakem přehozeným přes opěradlo sedačky, se chvíli zamyslel, než prohlásil: „Ta holka je příšerná. Abych měl od ní klid, musel bych jí svázat do kozelce, nacpat do kovové bedny a pohřbít na dně oceánu.“
   Rusko vyprskl smíchy, při něčem tak krutě upřímném prostě nešlo zachovat vážnou tvář. Teda, ten jí fakt nemusí, chudáček.
   „Čemu se zase tlemíš?“ obořil se na něho Anglie a ve tváři mu zacukalo.
   „Ničemu.“ Cukaly mu koutky, takže bylo očividné, že tomu Angličan neuvěří.
   „Nevěřim. Řekni mi, proč se směješ. Je to kvůli tomu, co mám na sobě? Za to jsem nemoh, takhle mi to vymáchala sestra.“ Světlovlasý ho okamžitě ujišťoval, že proto se nesměje, ačkoli opak byl pravdou. „No tak proč? Ivane, tak přestaň dělat fóry.“
   Rusko musel uznat, že Kirkland je vytrvalý, koneckonců byl policejní strážmistr, takže se to dalo čekat, a nakonec proti němu mladík s fialovýma očima už neměl žádné argumenty. Zatvářil se ztrápeně. „No, tak až někdy sebereš odvahu zmáčknout tu Skotsko, rád ti jí přidržím.“
   Arthur vyprskl smíchy, pak začal bublat tak, že málem dostal škytavku, a Rusko se k němu přidal. Bude to zřejmě veselá cesta, i když ten pocit měl už ve chvíli, kdy Anglii spatřil na kraji lesa, zpoceného a neupraveného. Ten se ještě pořád držel za břicho a křepčil. „Neboj, až jednou dostanu chuť, dám ti hned vědět.“ Několikrát si vydechl a setřel z očí slzy, Ivan mu prodloužil život nejméně o další století. „Tak poletíme, ne?“
   Oba si zapnuli bezpečnostní pásy a mohli konečně vyrazit na cestu. „U Německa bude legrace. Minule jsi vyhrál, ne?“
   Anglie přisvědčil a rozpovídal se o hře, která mu vynesla nemalý obnos, přičemž sebevědomě prohlásil, že jede obhájit titul, pak společně zanadávali na Alfréda a Feliciana, než zakončili hovor několika veselými historkami.
   Ivan se ukázal jako svědomitý pilot, protože trpělivě poslouchal, vhodně odpovídal a ještě dokázal dávat pozor na cestu. „Mrkni, už jsme tady,“ uchechtl se a ukázal na krajinu pod sebou.
   „Fakt? Tak brzo?“
   „Heh, od vás to do Berlína zas netrvá tak dlouho.“
   Anglie přikývl. Znovu se ho zmocnil ten blažený pocit svatého klidu.

   Mladá žena se posadila k šicímu stroji. Chvěla se a na tváři se jí objevily slzy pramenící z potlačovaného vzteku. V tomhle domě byla míň než ta nejubožejší služka. Kdyby si sbalila věci a šla hledat útočiště k jinému národu, nedočká se podpory. Všichni znají Ivana a ona pro ně bude jen jeho sestra, vždyť i vypadají úplně stejně. Tento dům byl plný lidí, ale ona si tu připadala tak strašně sama. Potřásla hlavou, přestala se zaobírat chmurnými myšlenkami a soustředila se zas na práci. Jednoho dne se svět dozví, kdo je Anastázie Braginská!

   Letadlo přistálo na obrovském trávníku patřícímu k pozemkům rodiny Beillschmidtů. Ivan se ujistil, že je všechno na svém místě, a pomohl Arthurovi dostat se na zem, přesněji na trávu. Anglie byl v tak dobré náladě, jako snad nikdy v životě. Jedna věc však Angličanovi neustále vrtala hlavou… proč se Rusko pořád směje. Vždyť ho ten chechot neopustil ani po přistání. Chtěl tomu přijít na kloub.
   „Co že si tak vysmátej, Ivane?“
   Světlovlasý se rozhodl jít s pravdou ven. „Zbavil jsem se sestřičky!“ Při těch slovech celý zářil a úsměv měl roztažený od ucha k uchu.
   „Počkej! Jak zbavil?“ vydechl Arthur Kirkland udiveně a Rusko postřehl v jeho hlase mírné zděšení. Znovu se uchechtl a začal mu vysvětlovat, že provdal Bělorusko do Dánska.
   „Zeptal jsem se, jestli jí chce, a on kývl. Tak jsme si plácli.“
   Angličana ta poznámka rozesmála. „Hehe, no to mě podrž, novodobej otrokář!“ Potřásl hlavou. „A co tvý další sestřičky?“
   Ivan se velice rád rozpovídal. „Áňa si mě nevšímá a přestala se zajímat o politiku. A Katya je pořád stejné zlatíčko, ale něco ji hrozně trápí a bráškovi to nechce říct. A Natý jede do Skandinávie, jehé!“
   Arthur taktně poprskával, uklidnil se teprve, když měl vzít za kliku. „Až po tobě, Ivane. Majitelé letadel maj dneska přednost.“ Rusko se zašklebil. Takové pozornosti mu opravdu nevadily.

   Vpadli do dveří a zaskočili tím Ludwigovu manželku Carmen, shodou okolností též sestru Španělska. „Jste tu nějak brzy,“ usmála se a přátelsky objala Angličana, nechybělo ani vřelé poplácání po rameni. Byl z toho v šoku, což dalo Ivanovi podnět k dalšímu hlasitému otřesu bránice. Anglie rozpačitě zamumlal, že není moc zvyklý na objímací rituály. Nechal si pročechrat vlasy, pak se dívka přesunula k Rusku, který její medvědí objetí s velkým nadšením opětoval. To už se ve dveřích objevila i Antoniova hlava, kterého sestřička objala nejvroucněji. Ivan se malinko zaškaredil, když do něho strčil Angličan s jízlivou poznámkou, aby přestal blokovat dveře, a radši sledoval zdviženou ruku Německa, který se rozhodl je vzít kamsi do ústraní.

   Mladá žena s ametystovýma očima se s kbelíkem naplněným vodou vydala na opačnou stranu chodby, chtěla ji ještě vytřít, než se natáhne na postel a dopřeje si několikahodinový odpočinek a bude mít čas jen pro sebe. Uslyšela zazvonění telefonu, nechala nádobu u stěny a vyběhla k hale, ale Čína byla rychlejší. Světlovláska poznala její hlas. Kdo asi tak volal sem do domu? Přitiskla se ke stěně, aby mohla poslouchat a nikdo si jí přitom nevšiml.
   „Ne, je mi líto, ale Ivan jel do Německa a vrátí se nejspíš až k večeru.“ Wang velice trpělivě odpovídala někomu na druhé straně drátu. „Mám mu něco vzkázat? Určitě bude rád, žes zavolala.“
   Áňa se uchechtla. Domyslela si, že nejspíš volá Natasha, kterou bratr prodal jako kus masa, ačkoli to tak nikdo z rodiny nebral. Usoudila, že čínské děvče dostalo zamítavou odpověď, protože odevzdaně prohlásilo: „Tak mu pak zavolej.“ a zavěsilo, kroutíc hlavou se vydalo zpět k obývacímu pokoji. Špiónka u zdi si pomyslela, že tady už se nic zajímavého nedozví, vrátila se tedy za opuštěným kbelíkem, o který se naštěstí nikdo nezakopl.

   Nikdo se příliš nepozastavoval nad tím, že Rusko sedí ve sklepě jen v triku s dlouhým rukávem. Ivan o sobě prohlašoval, že je hrozný otužilec, a zbylá čtveřice mu to ráda věřila, proto nikoho nepřekvapilo, že si nechal kabát v letadle. Venku začínalo jaro, ideální to doba pro hry a radovánky.
   „Myslel jsem, že přijedu pozdě, můj vlak měl zpoždění,“ vysvětloval Antonio rozesmátému Gilbertovi, když ještě všichni kráčeli po chodbě.
   Ludwig se na své hosty skutečně velice pečlivě připravil, jídlo, pití, všechno bylo na svých místech, mohlo se hned začít hrát. Ale i tak Ivanovi v té záplavě dobrot cosi chybělo. „Vodka?“ vykvikl zoufale a očima těkal po místnosti. Ludwig mu ukázal rukou a snažil se ignorovat pošklebování svého bratra a škodolibého Angličana, kteří začali debatovat o Ivanově alkoholismu.
   Když oči světlovlasého spočinuly na bedně s lahvemi moku, který snad musel pít už jako malý capart, všechna jeho zoufalost se vytratila. Rovnou se z jedné lahve napil. „Je to kamarádka,“ prohlásil sebejistě, když mu Arthur poklepal na rameno s drobnou výtkou, že už zase závislačí.
   Za záda se jim přitočil Prusko s potutelným úsměvem a zlehka do Anglie šťouchl. „Hele, to neni hezký smát se nemocnym.“
   „Kdo je nemocnej?“ vyjel na něho zmatený Angličan.
   „No přece Rusko. Je alkoholik.“ Gilbert se zašklebil a podal mu whisky.“ Přidej se k nám a neprohloupíš,“ uchechtl se a upíjel ze své plechovky s pivem.

   Ivan skupinku neposlouchal. Sedl si na židli a hladil svou milovanou přítelkyni po hrdle. Uniklo mu tak Ludwigovo chlubení i důležitá informace o tom, kdo mu způsobil tržnou ránu na hlavě.
   „No, já pevně doufám, že jednou tě nějaká ženská praští kyjem po hlavě a odtáhne si tě do jeskyně, to by sis totiž vážně zasloužil,“ prskl Německo a shlížel na Angličana vražedným pohledem. Ještě chvíli se dohadovali, během těch několika minut blonďák rozdělal balíček karet. „Ivane, rozdáváš. Ivane… haló!“
   „Nech ho bejt, je v rauši,“ poznamenal Anglie sarkasticky, ale to už se Rusko vrátil v myšlenkách zas do přítomnosti a chopil se balíčku, přitom vzhlédl a konečně si všiml Ludwigovy ještě trochu krvácející rány. Páni, ten teda musel dostat šlupku, pomyslel si a snažil se dopátrat zbytku informací našpicováním uší, protože hovor stále ještě pokračoval.
   „Neboj se, Antonio, jinak naše manželství šlape jako hodinky.“ Ludwig radši schoval ranku pod hromadu obvazů.
   Španělsko vraštil čelo. „Ale i tak… udivuje mě, že si k tobě tohle dovolila.“
   Němec nad tím mávl rukou, Gilbert dusil smích v rukávu košile. „Si na ní holt příště vemeš pořádnou plácačku.“ Mladší Beillschmidt se ušklíbl a vzal si k ruce karty, protože Rusko se už konečně pustil do rozdávání. Nezapomněl ostatní upozornit, aby si dávali pozor na Arthura, protože je to známý podvodník. Počkal ještě na vložení sázek a mohlo se začít hrát.
   „Tak, pánové, dneska hodlám obhájit titul a odnést si jackpot,“ nechal se slyšet Angličan a mrkl na Braginského. „Mimochodem, Ivane, jak ti to jde s Čínou?“
   „Eee… no… ona… ale jo, fajn.“ Světlovlasý trochu znervózněl a směnil všechny karty.
   „Ále, že ty seš pod pantoflem?“ uchechtl se zelenooký a pak zaúpěl. „Kruci, Prusko má větší!“ Gilbert se potutelně zašklebil a doporučil blonďákovi, aby víc přemýšlel a méně tlachal.
   Rusko si po každém prohraném kolečku zhluboka lokl, což dalo podnět k mnoha žertům ze strany jeho spoluhráčů.
   „Hele, to jako až začneš vyhrávat, tak se tý flašky ani nedotkneš?“ dobíral si ho Prusko a suverénně směnil jen dvě karty.
   „Ne, to já… takhle to nefunguje,“ bránil se Ivan.
   „Nefunguje co?“ Ludwigovi svítily oči. Neměl moc příležitostí k tomu, beztrestně si utahovat z Ruska. Ani trochu nestál o další Stalingrad.

   Hra se rychle rozjela a k velké nevoli všech začal vyhrávat Arthur. Ivan se šklebil, když viděl tvář Německa, kterému cukalo v očích. Prohlásil, že Anglie podvádí a že se mu dostane na kobylku. Přitom ještě před necelou půlhodinou byl stav takový, že Kirkland lomil rukama nad tím, jak mazaně dovede blafovat Ivan, kterému se zrovna zadařilo, ale on to za taktiku v žádném případě nepovažoval.
   „Ještě jednou vyhraješ a přísahám, že tě tu nechám svlíknout,“ rámusil Ludwig, ve tváři úplně rudý vztekem. Z celé pětice hrál nejmizerněji.
   „Klídek, brácha, to se zmákne. Začne nám přát štěstí a voškubem ho jako slepici.“
   „Hele, Gilberte, nech si ty svý předpovědi!“ Blonďák se po bratrovi ohnal rukou. „Víš, že ty tvý žerty nesnášim.“
   Prusko ta výtka nechala chladným. Směnil pár karet a ušklíbl se. „Ha, už jsem tě prokouk, Kirklande. Minule to bylo zrovna tak. Tu první půli jsi schválně prohrával a teďka konečně zařazuješ rychlost. To je ta tvoje slavná taktika!“
   Němec se musel chytit za hlavu, protože smích a migréna není právě dobrá kombinace, Antonio krčil rameny a Arthur prskal.
   Rusko ožil, když ucítil ve vzduchu nádech bojového vzrušení. „Bitka! Bitka!“ Tváře mu planuly, ale jásal dost hlasitě, což vyvolalo ne právě dobrou odezvu.
   „Hele, ty toho nech, nebo si tu vodku vezmu k sobě a tebe nacpem salátem, abys dal pokoj.“
   Světlovlasý si pro sebe uraženě fňukl a ponořil se zpátky do svého snového světa. Všechny hovory mu splývaly v jeden, nebyl by schopný určit, co bylo předtím a co potom. Jásal před Ludwigovým vyhrožováním nebo až o pár minut později? Kdyby se ho na to někdo zeptal, nedokázal by mu odpovědět. Wang by mu doporučila nepít, ale dokonce ani ona po něm přece nemohla chtít, aby opustil svou drahou společnici, jež mu pravidelně zahřívala žaludek. Co na tom, že by z Ivana Braginského nebyl dobrý svědek u soudu, když si tu hru tak skvěle užívá.

   Když se opět vrátil myšlenkami ke čtveřici, ubíral se hovor už úplně jiným směrem. Těch pár žetonů, které mu přibyly na stole, zatím vůbec nezaznamenal.
   „Tak jo, když už jsme u těch ženskejch… co sestřičky, Ludwigu?“
   „Řádí,“ zamumlal blonďák otráveně.
   „Jo, naše Molly teď taky dost vlčí. Fakt nevim, co to s těma holkama je. Víte, co mi nedávno řekla? Nemusíš se nade mnou povyšovat jen proto, že jsi mužskej. Zvládnu klidně to, co ty. No je to možný?“
   Ivanovi se zlostně blýsklo v očích. „Tak jí domluv! Přece s tebou nebude zametat takhle mladá holka?“
   Arthur vypjal hruď. „Jasně, že ne, co si myslíš? Já jí dávám jen iluzi toho, že si může dovolovat.“
   Němečtí bratři se hlasitě rozchechtali. Angličanovu tvrzení nevěřil u stolu nikdo. „Jo, jako je fakt, že Fritzí je teď pořádně divoká… no, má bejt po kom,“ uchechtl se Gilbert. „Ale proti Natashe je to miloučkej beránek.“
   Ivanova očka zasvítila znovu, ale tentokrát radostí. „Natý je vdaná a teď bydlí v Dánsku,“ pochlubil se. Okamžitě všichni vstali ze židlí a gratulovali mu. Rusko to s díky přijal a dodal: „A Áňa mě poslechne na slovo a Katya se mnou zůstala v domě.“
   „Tak to se máš skvěle, Ivane,“ podotkl Německo a mávl rukou ke španělskému mladíkovi. „Ale stejně je z nás na tom nejlíp Antonio. Ten nikoho nemá.“ Čekal, že se Anglie ozve, což na sebe nenechalo dlouho čekat.
   „Hele a co já? Dyť já taky nemám nikoho!“ zabručel a čekal, co se dozví.
   Ludwig se zašklebil, bavilo ho si Kirklanda dobírat. „No, ale já někde zaslechl, že prej kolem tebe nějaká baba krouží.“
   „Co? To jsou kecy! To bych vo tom přece musel něco vědět!“ ohradil se podrážděný Angličan. „A jinak… Mary si mě drží od těla. Něco jsem jí asi udělal, tak se mnou skoro nemluví.“
   Gilbert ho poplácal po rameni. „No tak to vidíš, Angličane. Aspoň nějaký dobrý zprávy.“

   Partie se rozjela jako splašený vlak. Ivanovi se k velkému údivu všech neskutečně dařilo, padlo díky tomu dokonce i pár ostřejších slov. A výsledek hry byl překvapivý pouze pro jedinou osobu… Ivana Braginského. „Krásná hra, gratuluju, Ivane!“ Od Španělska se mu dostalo velkého objetí, ostatním se do gratulací moc nechtělo. Brzy se však usmířili a vzájemně si slíbili odvetu. Rusku stále ještě zněla v uších ta euforická věta: Já vyhrál!

   Kapitoly: 1