Moderní Skotsko

   2. kapitola - Pocta měsíci

   Alastair O´Leary se sestře přišel ukázat v kiltu. „Chlapák,“ pochválila ho. „Večer budeš zářit.“
   Pobaveně se zašklebil. „Já bych radši, aby zářil někdo úplně jinej.“
   Povytáhla obočí. „Nemám proti ní nic, bráško, ale nemyslím si, že se tu bude cítit dobře.“
   Zalétl pohledem k oknu. „Prostě jí ukaž svou vlídnější tvář. Nechci, aby se na slavnosti cítila nepříjemně. Je smířená s tím, že já svůj život nehodlám měnit, ale jsem tvor přizpůsobivý, a ona se zatím dopouští řady milých omylů, protože ji vždycky drželi v ústraní. Nikdy nepoznala opravdový život, chápeš? Je přirozené, že se tak bojí.“
   Pokynula mu, aby si k ní přisedl. „Pokusím se udělat, co bude v mých silách, Ale. Víš přece, že mi na srdci leží jenom tvoje štěstí.“
   „Ano, protože já jsem mladší,“ uchechtl se a objal ji. „Vzpomínám na ten den, kdy jsem ji sem pozval. Byla celá špatná z toho, že se jí na tváři ukázalo pár pih. A jak roztomile se červenala.“
   Eileen ho plácla po rameni. „Hlavně tu chudinku něčím nevystraš.“ Třeba nějakou bojovou scénou s Geraltem. Ujistil ji, že si dá pozor, zamával jí a zmizel za dveřmi.

   Z prostoru o patro níž se ozvalo nadšené vřísknutí. Zrzka na nic nečekala a brala schody dolů po dvou. Ve dveřích stál blonďatý mladík se zakudrcenými vlasy a v náručí, pravdaže ve velmi zvláštní poloze, držel výskající brunetku.
   „Proč jste mi neřekli, že přijede Patrik?“
   Ubohý chlapec supěl, ale snažil se dívku nepustit. „Sundejte ze mě to šídlo!“ Funěl. Děvče mělo jednu nohu opřenou o jeho rameno, vahou ho tlačilo k zemi, takže se alespoň zapřel o futra ze strany, aby nepřepadl.
   Geralt se vzpamatoval první. „Abi, tak už z něj slez! Bude mít chudák doživotní trauma.“
   Tmavovlasá se zahihňala. „No jo, vždyť už jdu.“
   Irsko byl gentleman. Jemně ji napomenul, ať nejprve zkusí sundat nohu z jeho ramene, že se nemusí bát, že by ji pustil. Když byla mladá slečna Garnerová konečně dole, obrátil se k ní bratr.
   „Jak se ti proboha povedlo něco takovýho?“ Se smíchem přiznala, že neví. Wales se rozpačitě podrbal na zátylku. „Promiň, Patriku, ale to víš, moje sestra je cirkusačka.“
   „Všiml jsem si.“ Mladík s temně zelenýma očima se zašklebil.
   Alastair se k němu prodral a poplácal ho po zádech. „Vítej u nás, Irsko.“
   „Dovezl jsem vám tu whisky, jak jsme se domluvili.“ Mluvil nezvykle odměřeně, zřejmě skrýval nějaké tajemství.
   „A jak dlouho se zdržíš, O´Donnelli?“
   Uhnul pohledem. „Vyložím náklad a pojedu zas dál. Mám nějaké vyřizování v Manchesteru.“
   Zrzek přikývl na znamení, že chápe. „A kde máš sestru?“
   Patrik se pousmál. „Gwen jela do Ameriky. Vždycky chtěla poznávat krásy toho kontinentu. Snad mi pak nebudou volat od Grand Canyonu.“
   Celá pětice se rozesmála. Zdálo se, že Abigail je z Patrikova rozhodnutí zklamaná. Eileen ji vzala za ruku a pak zaměstnala v patře. Skotsko a Wales pomohli blonďatému mladíkovi vyložit náklad, několik beden vysoce kvalitní irské whisky.
   „Tullamorka,“ uchechtl se host a poplácal své společníky po zádech. „No, abych zas šel. Užijte si táborák a zase se někdy uvidíme. Do Spojeného království jezdím opravdu nerad.“
   V tom konstatování byla znát hořkost. Před mnoha lety si Irsko raději vytvořil vlastní stát, než aby trpěl pod nadvládou Britů. Jeho sestra se rozhodla zůstat a stát se dílčím národem, Severním Irskem.
   Patrik se s přáteli rozžehnal, předal Walesu krabičku pro Abigail se slovy, že květinou neurazíš, nastartoval vůz a za chvíli už mizel za obzorem.
   „Asi jsem mu měl říct, že moje sestra na něj trpí.“ Geralt si znechuceně odplivl. „Dej tu dekoraci svojí holce, Ale. Nechci Abigail dávat falešný naděje.“
   Skotsko smutně přikývl a krabičku s umělou květinkou schoval do jedné z větších kapes. Znali už dobře Patrikovy triky.

   Eileen vyvedla tmavovlásku zadním vchodem na zahrádku, rozběhly se po čerstvě rozkvetlé louce k lesu. Zrzka ji vedla na mýtinu, kam očividně příliš návštěvníků nezavítalo. Obě držely v ruce košík.
   „Nebyla by to správná rituální slavnost bez kouzelné bašty. Jdem pro bylinky,“ vysvětlila slečna Skotsko své společnici, ta se zahihňala.
   „Takže očarovaná břečka jako loni?“
   Rusovláska na ni mrkla. „Pánové se zase zchlastaj, až to nebude hezký. Ty bylinky jsou dobrý na žaludek.“
   Pustily se do sbírání. Abigail jí letos pomáhala s přípravami poprvé, ale dalo se říci, že už byla čestným hostem. Klekla si do trávy, aby měla k bylinkám blíž. „Ale je škoda, že se Patrik nezdržel.“
   Eileen si toho povzdychnutí všimla. „Líbí se ti, že jo?“
   Místo odpovědi tmavovláska zčervenala. „To víš, nedělám se tak nepřístupnou jako třeba ty.“ Pohodila dlouhými vlasy, které se díky mírnému větříku rozevlály na všechny strany. „Netvrď mi, že ses nikdy nezamilovala.“ Místo odpovědi se k ní zrzka obrátila zády. „Eileen? Nechceš mi říct pravdu?“
   Ozvalo se zasténání, pak si dívka sedla na pařez a pokynula Wales, aby si přisedla. „Mám tajemství,“ začala pomalu. „A chci od tebe slib, že se ho nikdo nedozví, ano?“
   Abigail jí stiskla ruku. „Nikdy jsem tě takovou neviděla. Pověz mi, co se stalo.“
   Skotská dívka si povzdychla a pustila se do vyprávění. „Kdysi dávno, ještě za středověku, náš mladý král nařídil uspořádat ples. Musela jsem se navléct do šatů britských paniček a snažit se chovat jako dáma. Upravili mi vlasy, vypadala jsem naprosto příšerně.“ Walesanka vyprskla smíchy, ale hned se zase ztišila. Zrzka ji nevnímala. „Ten muž, který přijel v doprovodu britského vyslance, mi navždy utkvěl v paměti…“
   Mladík se škraboškou, oděn v šlechtický šat, ji vyzval k tanci. Ona se neskrývala, divošku z hor by v prošívaných růžových šatech nikdo nehledal. Její nový vládce jí kladl důrazně na srdce, že si nepřeje, aby ho svým neuváženým chováním ztrapnila, v opačném případě by ji potrestal. To byla věc, která jí vadila nejvíc. Potrestat? Ji? To se zatím nikdo krom nepřátelských panovníků neodvážil.
   Zrozpačitěla. Cizinec jí políbil ruku, měl skutečně dobré vychování, ale to si namlouvala, protože nepsaným faktem bylo, že neznámý ji přitahoval.
   „Smím znát vaše jméno?“ I hlas měl jemný a vemlouvavý.
   Tváře jí pokryl ruměnec. „Nehovořím s cizími. Mé jméno zůstane skryté.“
   Váhala, jestli dělá dobře, ale opatrnost měla v krvi a její barbarské instinkty ji ještě nikdy nezklamaly.
   „Pak tedy ani já to své neprozradím,“ uchechtl se.
   Ta roztomile roztřesená dívka mu připadala krásná. Ještě nikdy ji u královského dvora neviděl. Uhýbala před ním pohledem, možná to nezkušené děvčátko právě vypustili z rodného hnízda. Její vlasy, zrzavé jako liščí kožíšek, upravené do kudrlin, takže neznámá působila jako šlechtična. Plné dívčí rty, zvláštní, skoro až zvířecí, černé oči, útlý pas. Připadala mu oslnivá v těch dlouhých prošívaných šatech. Tak nádherná bytost přece nemůže být smrtelnice!
   Byl rád za to, že se nemusí představovat. Jeho jméno tady ve Skotsku znali až příliš dobře. Navíc… nepřišel sem jen za zábavou.

   Tančila s neznámým mladíkem téměř celou noc. V tom člověku bylo cosi podmanivého. Měl trochu mastné plavé vlasy, oči plné jisker, milý úsměv, jisté pohyby. Mluvil klidně, vybraně, utěšoval ji, když několikrát klopýtla. Během večera musela nejednou potlačit nutkání svěřit mu své jméno, vydala by se tak v nebezpečí, Britové ji znali až příliš dobře, a zvláště jeden.

   Vysoký cizinec jí připadal jako z jiného světa. Vycítil, že ji již opouštějí síly a ráda by se vytratila k ložnici. Podepřel ji a nechal se dívkou vést. Vešli do pokoje, usadil ji na postel a pohladil po tváři. V krku se jí udělal obrovský knedlík, ale nebylo třeba se bát. Mladík nechtěl využít právo noci, i když ho Eileen uvedla do svých soukromých komnat.
   Usmál se na ni, vzal ji za ruku a přitiskl si ji ke rtům. „Věřím, že se jednoho dne znovu setkáme.“
   Zanechal ji v pokoji rozčarovanou, ale šťastnou. Srdce jí chtělo skákat z hrudi, jen stěží se přinutila usnout. Pořád na toho tajemného muže musela myslet.

   Uprostřed noci ji probudil zoufalý křik jedné ze služek. Vyběhla do zahrad jenom v nočním úboru a spatřila už jen cizincova záda, právě přeskakoval nízkou, spíš jen okrasnou, hradbu. Nerozuměla tomu, ale v příští chvíli musela vykřiknout hrůzou. Jejímu králi trčela z hrudi dýka, už ho nezachrání.
   Wales položila přítelkyni ruku na rameno. „Zní to neuvěřitelně.“
   Zrzka si povzdychla. „Nebyl nic jiného než nájemný vrah. Nejspíš už dávno odpočívá někde pod zemí. A když se podíváš za sebe, k tomu vzrostlýmu stromu…“
   Dívka se zvedla, aby si ono místo prohlédla. Do půdy někdo zabořil malou kamennou destičku s vyřezaným křížem. Nebylo tam jméno, jen datum. „Eileen?“ ozvala se tmavovláska nejistě, a málem nadskočila, protože zrzka už stála za ní.
   „Já prostě nedokázala zapomenout, Abi. I po těch strašně dlouhých letech mám pocit, jako by se to odehrálo včera. Občas si sem chodím poplakat, místo abych plivla na hrob toho zrádce, který se zaprodal té britské holotě.“ Z očí se jí spustily slzy, vzlyky zadusila v rukávu.
   „Prosím, netrap se tím. Já to přece chápu. Obě jsme se zamilovaly do toho nepravýho.“
   Rusovláska k ní vzhlédla. „Proč to říkáš?“
   „Irsko si mě přece nevšímá. Ale já stejně nepřestávám doufat, že jednoho dne se karta obrátí.“
   Přikývla. „O tom muži neví nikdo z mé rodiny, ani Alastairovi jsem to neřekla, a ráda bych, aby to tak zůstalo.“ Ujistila ji, že se na ni může ve všem spolehnout. Pak společně naskládaly kolem kamenné destičky drobné kvítky. „Už se musíme vrátit,“ vydechla slečna Skotsko. „Ještě nás čeká spoustu práce.“

   Zrzek v polorozepnuté košili a kalhotách číhal u dveří vedoucích na chodbu. „Klidně se přede mnou schovávej, já tě hledat nemíním!“ Pobaveně potřásl hlavou. Geralt zase někam zapad a teď si asi myslí, že ho budu honit po všech čertech. Začal si hvízdat, doufal, že tím přítele vyprovokuje, ale nezareagoval. Asi se toulá někde na opačné straně budovy.
   Skotsko se rozhodl toho klidu využít. Líným krokem došel k telefonu na malém stolku v rohu obývacího pokoje a začal vytáčet číslo, při tom si poklepával nohou do rytmu. Na druhém konci se ozval příjemný ženský hlas.
   Zrzek se usmál. „Krásný den i tobě, má tajemná šlechtično. Snad jsi nezapomněla, co je dnes za den?“ Uslyšel zaváhání. „Večer je slavnost. Takže až dohovoříme, honem si na sebe vezmi něco na ven a hned vyraž nejbližším dopravním prostředkem do Skotska.“
   „Ale Alastaire!“ namítla okamžitě. „Já nevím, jestli bych měla…“
   Tentokrát nepřipouštěl námitky. „Slíbilas mi to. Přijeli i Walesani, bude to krása. Prosím, nekaž svému něžnému barbarovi radost.“ Ta poznámka ji pobavila, zaslechl smích.
   „No tak dobře, přijedu. Posílám vzdušnou pusu.“
   „Zatím, princezno.“ Položil telefon a spokojeně se zašklebil. Jeho milovaná za ním už brzy přijede.

   Abigail míchala nahnědlou omáčku. Její přítelkyně se vydala k pracovně, ale cestou se zarazila, protože zaslechla lamentování z nejbližšího pokoje.
   „No kam ten meč mohla dát?“ rozčiloval se hnědovlasý, který se právě sunul zpod postele.
   „Je mezi košťaty, Geralte!“ zavolala na něho Eileen a rychle vystoupala po schodech nahoru. Už jsem trochu vychladla, tak můžu jít žebrat znova, pomyslela si mladá žena hořce a zavřela za sebou dveře pracovny. „Už se prostě musí najít někdo, kdo tomu samolibýmu hajzlíkovi srazí hřebínek,“ zamumlala, když vyťukávala číslo do Angličanova domu. Překvapilo ji, když se na druhém konci drátu ozval ženský hlas.
   „Zde Kirklandová. S kým hovořím?“
   Vida, takže sestřička. Eileen se potichu uchechtla. „Jsem Skotsko. Bratr není doma?“
   Dívka se omluvila, že právě odešel na jednání. Kruci, a to jsem se radovala, že si ušetřim práci. „Mohu vám nějak pomoci já?“ otázala se zdvořile mladá Angličanka.
   „Samozřejmě, slečno. Potřebovala bych, abyste se podívala po jistých lejstrech…“
   Zrzce se dostalo ujištění, že její přání bude splněno. Nadechla se tedy a začala Arthurově sestře diktovat, co má hledat.
   „Měly by to být dva papíry,“ začala pomalu. „Pravděpodobně nebudou v deskách, pokud je váš pan bratr do nějakých nestrčil, posílala jsem je v obálce. Je to žádost o finanční výpomoc určenou na tradiční slavnosti a na další straně je vypracovaný rozpočet se všemi položkami. Neleží to tam někde na stole?“
   Musela chvíli počkat, z telefonu se ozývalo jen skřípání a šramocení. Pak konečně uslyšela zklamaný hlas britské dívky. „Bohužel, nic takového tu není, slečno. A nemůžu hledat pečlivěji, Arthur si věci zamyká.“
   Zrzka stěží potlačila zaklení. „No já se na to už vážně můžu vys…!“ Rychle si uvědomila, co dělá, a pořádně se rozkašlala.
   „Promiňte, říkala jste něco?“ ozvalo se nejistě z druhé strany.
   Slečna Skotsko strnula. Měla by si rychle vymyslet nějakou dostatečně přijatelnou výmluvu. „Ne ne, nic, jen jsem zakašlala, asi budu brzy chorá,“ dostala ze sebe nakonec.
   Druhé děvče jí uvěřilo. „Dobrá, mám mu něco vyřídit?“
   Eileen si pro sebe vzdychla. Existovalo nejméně tisíc věcí, které by Kirklandovi ráda řekla z očí do očí a s patřičným posměšným tónem, ale v momentální situaci se nehodilo ani jedno z toho. Přemýšlela, co blonďaté odpoví.
   „Vyřiďte jen to, že tu jeho neschopnost nahlásím královně.“ Chtěla zavěsit, ale osoba na druhém konci zněla téměř zoufale. Zpozorněla.
   „Prosím, nedělejte to. On má poslední dobou hodně starostí.“
   Zavrtěla hlavou. Jistě, to si můžu domyslet, jaké může mít tenhle Kirkland starosti. Nedokázala pochopit, jak ho ta dívka může tolik bránit, ale zaujalo ji i něco jiného. „Poslyšte, drahoušku, vy zníte, jako byste měla na krajíčku. Neubližuje vám?“ A ani bych se tomu nedivila. Ten chlap musí být tyran!
   Z telefonu se ozývaly váhavé zvuky, než blondýnka znovu promluvila. „Venku je krásně, ale já trpím citlivostí na pyly a přehnala jsem to. Je to jen obyčejná senná rýma.“
   Rusovlasá si povzdychla. Tak tohle vykládej holubům, děvčátko. Nahlas se ale přinutila říci: „Tak dobrá, já to s panem bratrem ještě zkusím po dobrém.“ Druhé dívce se viditelně ulevilo. Eileen O´Leary s povzdechem zavěsila. Začala si říkat, že toho neuváženého rozhodnutí bude ještě litovat.

   Kapitoly: 1