Moderní Španělsko

   Carmen Fernandez Carriedo asi dodnes nepochopí, jak si mohla vzít za muže Ludwiga, Německo, jisté je ale to, že jim to spolu klape, pokud ovšem nedělá takové šílenosti, jako že jí zatají, že její bratr Antonio přijede na návštěvu. Jenže teď se Ludwig dožral, o čemž dívka nemá ani potuchy, a připravil na ni past. Přežije jejich manželství i tuhle krutou zkoušku?

   Antonio Fernandez Carriedo si i přes všechny životní úpravy a nejedno špatné rozhodnutí zachovává veselou mysl a optimismus. Sice příliš neschvaluje, že si jeho sestra Carmen zvolila za manžela právě Ludwiga Beillschmidta, nicméně se jejich manželství nesnaží sabotovat. Sám si své štěstí teprve hledá.

   1. kapitola - Jako páté kolo u vozu

   Černovlasá dívka seděla ve stínu stromu. Ještě si úplně nezvykla na život v domě člověka, který představoval jeden z nejsilnějších národů na světě. Pravda ovšem byla, že Ludwig, Německo, si jí vážil, a nikdy by ho nenapadlo shazovat ji před ostatními. Carmen Carriedo právo vládnout přenechala bratrovi, měl v tom už dlouholetou praxi. Antonio dobře věděl, že se musí o svou zemi pořádně starat. Když na to během druhé světové války pozapomněl, sestřička mu dost tvrdě osvěžila paměť.
   Častokrát se zamýšlela nad tím, proč si vlastně přísného blonďáka vzala (a to doslova, už pár měsíců byli sezdání). Vždyť ji jednu dobu držel ve vězení a choval se jako hulvát! Možná jí právě to někde v hloubi duše imponovalo, třeba toužila po tvrdé ruce milujícího manžela.
   Zavrtěla hlavou. Pravda bude asi někde uprostřed. Ludwig byl voják, dost zásadový, ale uměl ctít ženu a velice dlouho (pár let po tom, co skončila válka) se všemožně snažil si ji usmířit. Smála se tomu, lila mu na hlavu studenou vodu a vymýšlela na něj zlomyslné pasti. Postavil se překážkám hrdě, jako pravý muž, a jedné vlahé noci ji vylákal do zahrady, pevně objal, aby mu nikam neutekla, a všechno si vyříkali. Nelitovala, tehdy ani teď. Měla ho ráda, on ji zbožňoval.
   Její bratr to přijal s povzdechem, ale doopravdy si starosti nedělal, znal Ludwiga dobře. Trochu se sice podivoval nad tím, že si vybral právě Carmen, která jemu a Německu během španělské občanské války dost zatopila, ale nijak to nekomentoval. Tu a tam jen poslal vroucnou modlitbu k Bohu, aby jeho sestru osvítil a trochu zkrotla.

   Vstala a usmála se. Pečeně se jí snad nespálila, a venku bylo tak krásně, že si to zkrátka nemohla odpustit. Brambory už má uvařené, právě vychládají. Při obědě se bude muset držet, aby se Ludwigovi zase nesmála, až bude nebohou zeleninu zas tak sadisticky rozšťouchávat. Sáhla rukou do vlasů a znovu se podívala k obloze. Život je krásný.

   Vešla do domu. V kuchyni na stole stála plechovka. Zavětřila. Když si Ludwig otevřel pivo, znamenalo to dvě věci – že má dobrou náladu, nebo je nervózní. Mávla rukou, třeba je Gilbertovo. Pískání z vedlejší místnosti ji však utvrdilo v tom, že není. Ušklíbla se, vyndala hotovou pečeni z trouby a dala plechovku pod stůl. Nepochybovala o tom, že blonďák se pro ni vrátí.
   Nemusela čekat dlouho, známé kroky zaslechla v příští vteřině. „Ehm, nenechal jsem tu pivo?“ Ludwig se zatvářil nejistě.
   „Nevím, ale nějaké je určitě v ledničce.“ Zatvářila se bezelstně. „Slyšela jsem tě zpívat,“ nadhodila a čekala.
   Usmál se. „Budeme mít návštěvu.“
   Zatrnulo v ní, ale nedala to na sobě znát. „Vážně? A kdo přijde?“
   „Pár starých známých,“ oznámil jí. „Ivan, Arthur a Antonio. Uděláme si pánskou sešlost.“
   Oči se jí rozšířily údivem. „Bratr? Ale… kdy jsi mi to hodlal říct?“ Nechal tu otázku vyšumět. „Takže vůbec?“ ušklíbla se a sáhla po talíři.
   „Já se o hosty zvládnu postarat, nemusíš si dělat vůbec žádné starosti. Vždyť se s bratrem nemusíte vůbec vidět!“
   Myslel si, že tímhle tvrzením to zachrání. Jak neuvěřitelně naivní v tu chvíli Ludwig Beillschmidt byl! Rozmáchla se a mrštila po něm porcelánem. Tmavé oči jí jiskřily, podobala se líté sani. Devítihlavá dračice, co si chrání mláďata, ušklíbl se Německo v duchu a zvedl ruce k obraně. „Carmen, por favor…!“
   Sáhl si na čelo, rána ho pálila a z hlavy mu odkapávala krev. Černovlasá stále ještě zuřila. „Ty máš své zásady a já zase svoje! Takové věci si dělej, až nebudu doma!“
   „Jen jsem nechtěl, aby ses namáhala. Nikdo tě nenutí nám podstrojovat!“
   Vypustila z pusy ještě pár ošklivých slov, než se mu zadívala do očí a on musel čelit jejímu pevnému pohledu.
   Vzdychl si. „Půjdu si do pokoje pro obvaz a ty zatím vychladni.“ Řekl to tak, aby vycítila výhružku. Pohodila hlavou a začala připravovat jídlo na stůl.

   Brzy se vrátil, přistoupil k ní zezadu a objal ji. Ne, ona se omlouvat nehodlá, a hned mu to také oznámila. Strašně ji štvalo, že se s ní nepočítá. Jakmile uvítala hosty a nechala v Ludwigových rukou salát, vydala se rovnou do patra najít nějakou soucitnou duši, která ji vyslechne. Uchechtla se, když viděla, že dveře Kristinina pokoje jsou otevřené.
   „Jé, ahoj!“pozdravila ji blonďatá a odložila papír, na který zakreslovala nějaké zvláštní ornamenty.
   „Nelekni se bratra, až půjdeš dolů,“ šeptla sladce Carmen. „Hraje si na válečného veterána.“
   „Jak to?“ podivila se Ludwigova mladší sestra.
   „Mrskla jsem po něm talířem. Zatajil mi, že máme návštěvu. Jak pak jako hostitelka vypadám?“ zabědovala a Kristina se rozesmála.
   „Nemusíš se pořád o všechno starat jako nějaká služka! Ludwig si to rád udělá sám, není to žádnej lenoch.“
   Ta poznámka Carmen pobavila. Přikývla. „Jestli se omluví, budu příště milejší.“

   Došla si do kuchyně nalít džus, pánové už dávno zmizeli na tajné místo, takže buď do garáže, nebo vzali zavděk sklepem. Sedla si do křesla v Ludwigově pracovně, zavřela oči a vzpomínala na minulost.
   Vztekle vstala z lůžka, rázným krokem došla k oknu a se svázanýma rukama se ho pokoušela otevřít. Nezůstane tady! Ještě může něco udělat. Nepřenechá tomu zmetkovi celou zemi.
   „Nezkoušej to!“
   Za sebou zaslechla chladný hlas, vzápětí jí cizinec stiskl ramena a přinutil ji otočit se. Zavrčela. Nemohla mu říct křivé slovo, dal jí jasně najevo, že by to odnesli její lidé. Dívala se mu zpříma do očí a mlčela.
   „Nemá smysl pokoušet se o odpor,“ řekl blonďák jemně, ale ona jeho konejšivým slovům nevěřila.
   „Franco tuhle zemi přivede do záhuby!“ vyštěkla. „On, vy, Antonio, šíříte zkázu jako mor, a to vám nedovolím!“
   Pokýval hlavou. Možná by jí měl říct, že bratr se hrozně snažil svého nadřízeného obměkčit, protože generál Franco chtěl její hlavu. Nakonec to ale neudělal, nemělo by to smysl. Tahle dívka byla tvrdohlavá a drzá, a její osud ho ani trochu nezajímal.
   Carmen procitla a z očí jí skanulo několik tichých slz. Ta doba dávno minula, ale vzpomínky byly stále živé. A národy nezapomínají!

   Antonio si při zpáteční cestě domů hlasitě povzdychl. Celý ten den byl jaksi podivný. Ludwig se jim pochlubil rozbitou hlavou, Arthur se zas nehorázně vytahoval, a nakonec zplakal nad výdělkem, a Gilbert byl rýpavý a prostořeký. Ivanovi stačila ke spokojenosti bedna s vodkou a jemu… jen to posezení s přáteli. Překvapilo ho, že si jeho sestra dovolila něco takového. Už byla manželkou Německa pár měsíců a za celou dobu jejich soužití na něj ani nezvýšila hlas, alespoň podle toho, co mu prozradil Gilbert.
   Smutně pokýval hlavou. Kdyby to byla jen záležitost jednoho státu! Jenže Arthur měl pravdu, národní ženské pokolení začínalo brát věci do svých rukou, a to ke škodě obou zúčastněných stran.

   Ludwigovi se ten nápad dát ženám lekci usídlil v hlavě. Svolal poradu, kde Antonio s hrůzou zjistil, že „postižených problémem“ je většina osazenstva, a někteří z nich dost hlasitě volali po odplatě. Španělsko souhlasil jen napůl, ale zase si říkal, že kdyby to chtěl někdo přehnat, Německo ho usměrní. Přeci jen to bude hra, a možná si jí užijí všichni.

   Carmen se s Kristinou a Fritzí vrátila z kina. Zašly na rozpustilou komedii, jak jinak než americkou, ale velice zábavnou. Ve dveřích ji uvítal Ludwig s květinou, moc ji to potěšilo. Šeptl jí, že se za pár minut sejdou v ložnici, a pak jí donesl čokoládové fondue, o které se rozdělili. Spokojeně se šklebila a tiskla se k němu. Milovala tohle usmiřování.

   Kapitoly: 1