Spojeni dunou

vloženo: 12.05.2010   
počet zobrazení:   

   Mám v sobě takový divný pocit, je to jako… jako bych se vznášela, jako by mi v hrudi poletovalo tisíce malých motýlů! Nikdy bych si nepomyslela, že budu cítit něco takového. Nejdříve nejistotu, pak strach a nakonec vděčnost. Jsem tak zmatená.
   Dospívající dívka hleděla na plácek před budovou, v níž sídlil Kazekage. Právě se tam shromažďovali vojáci. Brzy přijedou vůdci vesnic, aby se poradili, jak se vypořádat s Akatsuki. Pátý je pro ně cenným informátorem. Setkal se s nimi, bojoval o svobodu, a i když ho zajali, přežil. Když ho Matsuri uviděla, jak sedí na zemi všecek zmatený a nechápe, jak ho mohlo hledat tolik lidí, zabolelo ji u srdce. A pak, za pouhých pár dní, se stala čestnou členkou jeho gardy, na doporučení velitelovy starší sestry Temari. Blonďatá kunoichi nemohla pochopit, proč jí to malé hnědovlasé pískle tolik děkuje, ale Matsuri to věděla moc dobře. Splnil se jí sen.

   Byla jediná, kdo věřil, že nejsem zrůda s lidskou tváří. Když jsem ji spatřil v rukou těch hrdlořezů, pochopil jsem, že bych za ni dal v sázku vlastní život. Je tak mladá, nevinná a křehká. Nesmím jí ublížit!
   Kazekage se probíral velkou hromadou papírů, teď se však přinutil zvednout hlavu. „Není tohle můj milý bratr?“ chechtal se příchozí.
   I on se usmál. „Byli v Travnaté také loutkáři?“
   Jeho bratr Kankurou se zašklebil. „Tam sice ne, ale jednu nadanou dívčinu jsem objevil ve Skryté mlžné. Žel, byla hrozně mlaďounká. Víš co? Povím ti to potom.“
   Gaara souhlasil. Zvedl se a náležitě sourozence přivítal. „A co já?“ ozvalo se ode dveří ublíženě. „Copak já si nezasloužím objetí?“
   Červenovlasý se rozesmál. Jeho sestra si uměla vybrat správný okamžik.

   Netrvalo dlouho a osaměl. „Vstupte!“ zavolal, když se ozvalo zaklepání.
   Dovnitř vešla hnědovláska. „Nechal jste si mě zavolat, Gaara-sama?“
   „Ano. Potřeboval bych poslední hlášení hlídek.“
   Dívka v obličeji příšerně zrudla. „Já… já… asi jsem ho nechala… Omluvte mě!“
   Vyběhla ze dveří a mladý muž se za ní díval. Líbilo se mu, jak vždycky zčervenala, když se k ní přiblížil. Sice byla malinko nezodpovědná, ale to by jí odpustil. Koutky mu zacukaly, když si opět sedal k práci.

   Matsuri se za sebe tolik styděla. Vždycky, když ho spatřila, zapomínala na povinnosti. Měla by se sebrat, takhle ji brzy vyhodí. Požadovaná lejstra mu sice nakonec donesla, ale on se na ni tak divně usmíval…
   Ztuhla, když se pohnula klika u dveří, přece je před chvílí zamkla. Ano, jsou zamčené, ten neznámý klepe.
   „Otevři, prosím.“
   Děvče strnulo. To je pan Gaara! Co jen budu dělat? „Neotevřu, pane!“ vyhrkla nakonec.
   „V tom případě vyrazím dveře,“ pravil klidně.
   Vyděsilo ji to, přitiskla se k nim, slyšel ji teď mnohem zřetelněji. „Neotevřu vám, Gaara-sama. Není mi dobře, nebudu nikomu otevírat.“
   Přijal to. „Dobrá tedy. Přijď pak do mé ložnice,“ požádal ji a pak už jen slyšela vzdalující se kroky.

   Než za ním přišel jeho starší bratr, zamýšlel se Gaara nad událostmi posledních dní. Vážně uvažoval o tom, že se dívce svěří se svými zvláštními stavy a pocity. Nevěděl nic o lásce. Vychovávali ho jako zbraň, měl být pouhým nástrojem odplaty. Znal jen lásku k matce a sourozenci mu mnoho rad neposkytli. Temari si podrobnosti o svých milostných dobrodružstvích nechávala pro sebe a Kankurou… to se ostatně už za chvíli doví.

   Mistr loutkář donesl čaj a malé občerstvení. Gaara byl na novinky zvědav. „Tak si to představ! Vydal jsem se za nevěstou a nemohl najít žádnou, která by mi porozuměla,“ postěžoval si Kankurou.
   „Přisuzuji to tvým přehnaným nárokům,“ smál se Pátý Kazekage.
   „No ale pak… zastavil jsem se v Mlžné a přespával tam v jednom penzionu, vedla ho taková milá paní. Zkusmo jsem se zeptal, zda nezná dívku, která ovládá bojové loutky, a ona mi řekla: Jedna taková zde žije, mladý pane. Je štíhlá jako proutek, nesmírně chytrá a učenlivá a moc krásná. Má jen jeden malý vroubek, povídala. Řekl jsem si, že ať to bude cokoliv, smířím se s tím.“
   Gaara nastražil uši, pointa bratrova bláznění ho opravdu zajímala.
   „A ta stará paní se tak vlídně usmála a řekla: Je teprve šestiletá, chlapče.“
   Pátý Kazekage se snažil zadusit smích, nechtěl, aby si jeho bratr myslel, že si z něj tropí šprýmy.
   „No jen se směj!“ zlobil se Kankurou. „Chtěl bych vidět tebe, až si budeš hledat partnerku pro život.“
   Mladík s červenými vlasy už měl na jazyku, že takovou už našel, ale byl opět donucen mlčet, když zaslechl slabounký hlásek.
   „Gaara-sama, přišla jsem za vámi!“ To Matsuri vrazila do pokoje bez zaklepání. Vyvedla ho z míry. Zapomněl se a střelil po ní pohledem tak ošklivým, až s křikem utekla a ztratila se ve spleti chodeb.
   „To vždycky reaguje takhle přehnaně?“ zajímal se Kankurou, který byl přeci jen delší dobu mimo domov.
   „Ano. Obávám se, že se jí líbím,“ vzdychl Gaara.
   „A ona tobě?“
   „Je to vzájemné, ale netuším, jak jí to sdělit,“ přiznal Pátý Kazekage.
   „A co kdyby ses zeptal Naruta? Třeba by ti poradil. Určitě už má za sebou celou řadu milostných povyražení,“ uchechtl se Kankurou.
   Mladík s červenými vlasy se zamračil. „Hloupé fóry.“ Mávl rukou a ponořil se do svého vlastního světa.

   Temari zašla za zbrklou dívkou až druhý den ráno. Ihned poznala, že není ve své kůži. Musela plakat celou noc.
   „Přejete si, slečno Temari?“
   „Jen zůstaň ležet, nepřišla jsem rozkazovat!“ snažila se ji uklidnit střapatá blondýnka. „Víš… Gaara se mnou včera mluvil… nezlobí se na tebe.“
   Matsuri zamrkala. „Opravdu?“ Nechtělo se jí tomu příliš věřit. „Jenže ten pohled… vy jste někdy viděla pohled písečného démona?“
   Druhá dívka si povzdychla. „Nejednou. Ale musíš pochopit, že Gaara byl s Ichibi no Shukakem tak dlouho spojen tělem i duší, že některé věci… jednoduše odkoukal. Nemusíš mít strach, písečný mýval už nás znovu nenapadne,“ prohlásila pevně.
   „A on se tedy skutečně nezlobí?“ ujišťovala se hnědovlasá.
   Temari přikývla. „Bylo by dobré, kdybys šla na chvíli ven a pročistila si hlavu. Ale dávej si pozor, aby ses včas vrátila. Úderem poledne dorazí všichni kage a tvým úkolem je dávat rozkazy hlídkám.“
   Dívka byla u vytržení. „Ale… něco takového jsem ještě nedělala!“ vymlouvala se.
   „Pak si toho važ. Gaara právě svěřil svůj život do tvých rukou.“

   Sebrala z kuchyně trochu jídla a čutoru s vodou a vydala se za vesnici. Cestou přemýšlela o Temariných slovech. Věděla, že je neřekla jen tak. Vždycky ji brzdila, když se rozhodla udělat něco nedomyšleného, a během jejích chuuninských zkoušek jí mnohokrát pomohla a dobře poradila. Jistě, všichni tři sourozenci byli obávanými vůdci, ale ke svým lidem laskaví a spravedliví. Ačkoli pan Kankurou měl v poslední době záchvat náladovosti, to musela připustit. A pan Gaara… byl pro ni velkou neznámou.
   „Přece… přece už jsem udělala tolik nejrůznějších hloupostí a způsobila tolik zmatků a… nikdy se na mě nerozzlobil. Měli by mě vyhodit, takovou nezodpovědnou praštěnou holku,“ přemítala.
   Během zpytování svého už značně utrápeného svědomí ukusovala z pečiva a zapíjela sousta vodou z čutory. Dočista zapomněla na čas. Když si to uvědomila, zjistila, že už je dost daleko od domova. Ale když se rozběhne, možná že…
   Zvedl se vítr, tak silný, že ji málem srazil k zemi. Ohlédla se a vykřikla hrůzou. Dostihla ji písečná bouře.

   Gaara a Kankurou vítali hosty a ukazovali jim cestu do místnosti, v níž se mělo rokovat. Vybraní vojáci ze Skryté písečné vesnice dohlíželi na pořádek, připravovalo se pohoštění na uvítanou. Temari brzy zjistila, že něco není v pořádku, ale rozhodla se, že si to zatím nechá pro sebe.

   Diskuse byla v plném proudu. Ninjové se vzájemně překřikovali, každý si chtěl vzít slovo.
   „S Akatsuki musíme rázně skoncovat! Zaútočit na ně a zničit všechny, kteří s nimi spolupracují!“ rozohnil se Raikage.
   „Zadržte! Jsou mnohem zákeřnější, než jsme si mysleli o Orochimarovi!“
   „A jak to můžete tvrdit s takovou jistotou, Tsunade-hime?“ odporoval jí vůdce Vesnice skryté v blesku.
   Mizukage je napomínal, že hádkami se nic nevyřeší. Gaara to vše trpělivě pozoroval.
   „Pěkný zmatek, co?“ popichoval ho Kankurou.
   „Jen jsou příliš zapáleni pro věc,“ mínil červenovlasý. „Neumí si udržet nadhled.“
   Loutkář kývl a ohlédl se. „Na chvíli tě opustím, bratře. Temari na mě kývá.“
   „Zůstaň! Půjdu já,“ zarazil ho Gaara, zvedl se ze židle a zanechal hádající se ninji v sále, kde obvykle zasedala rada vesnice.
   „Měl sem přijít Kankurou,“ zlobila se střapatá.
   „Můžeš to přece říci i mně.“
   „Tak dobrá,“ vzdychla očekávajíc bouřlivou reakci. „Matsuri tu není. Řekla jsem jí, aby si udělala procházku, ale musela opustit vesnici.“
   Mladík se zarazil. To už se k nim chodbou řítil další z jejich mladých rekrutů. „Blíží se k nám písečná bouře, pane. Předpověď není příznivá, udeří na nás do hodiny!“
   Pátý Kazekage chtěl opáčit, že vesnice je dobře chráněna, ale v ten okamžik mu došlo, co se děje.
   „Zabav je, musím nutně odejít. Nehledejte mě, dokud se to nepřežene. Rozumíš, co ti říkám, Temari?“
   „Buď opatrný, o víc tě nežádám,“ hlesla.

   Když utíkal z písečného paláce, zaslechl už jen zvýšené hlasy hovořící zcela jistě o jeho netaktnosti a nezodpovědnosti. Nedbal na to. Až se objeví duny, bude dívka ztracená. Jednoocasý démon mu propůjčil zvířecí instinkty, během svého soužití s ním se mu mnohonásobně zbystřily smysly. Nasál vzduch a rozběhl se do pouště.

   Matsuri vykřikla, podlomila se jí kolena a přepadla ji nevolnost. Kdosi ji zachytil, jednou rukou ji přidržoval, tou druhou k sobě přivolával písek a formoval z něj něco jako štít. Už dávno neměl nadlidskou sílu, ale schopnost ovládat písek mu zůstala. Dívka sbírala poslední síly, aby se udržela při vědomí. Zvedl ji na nohy.
   „Kazekage-sama,“ zašeptala polohlasně.
   „Jsem Gaara,“ řekl a přitiskl svá ústa na její.

   Temari se svými podřízenými už zahlédla obrovskou písečnou kouli. To je jistě Gaarova práce! Vojáci se zastavili a dívali se, jak se jim písečný štít rozpadá před očima. Před nimi stála dvojice, která se vroucně objímala.
   „Díky bohu,“ vydechla Temari a sedla si na zem. Dlouhý běh ji vyčerpal.
   Gaara se podíval jejich směrem. „Je po všem,“ řekl, vzal Matsuri za ruku a vedl ji domů.