Moderní Taiwan

   2. kapitola - Odtažitost

   Kiku k ní pomalými kroky přešel. Seděla tak zvláštně ztuhlá na zápraží, ponořená v myšlenkách. Cítila, jak ji kdosi zvedá a tiskne k sobě, okamžitě se jí spustil z očí další proud slz. Mám tě moc ráda! Dívčí tělo se otřásalo křečovitými vzlyky. Japonsko ji nepouštěl, svíral ten plačící uzlíček stále pevněji. Kdyby se mu podívala do jeho hlubokých černých panenek, našla by v nich bezmoc a zoufalství. Jenže Tamika neměla odvahu se na mladíka podívat. Hlavu měla zabořenou v jeho kimonu a vzlykala tak srdceryvně, že pro Kika to muselo být horší než mučení.
   „Holčičko moje,“ šeptal a hladil ji po vlasech. „Přestaň už plakat,“ domlouval jí podmanivým hlasem.
   Cítím, jak se uvnitř celá chvěju. „J… já nemůžu,“ vzlykla a očima zkoumala trsy růží na záhoně. „Tolik jsem se o tebe bála.“
   Mlčel, promýšlel si odpověď. Visela na něm očima, to ticho bylo tak strašně mučivé. Nakonec si mladík jen povzdychl. Nic víc? Jenom si vzdychneš, jako bych udělala hloupost, kterou musíš vybavit za mě?
   Čekala, jestli k tomu protivnému zvuku ponížení ještě něco dodá, a dočkala se. „Ach, Tai-chan, mně se přece nic stát nemohlo.“
   Znovu se jí v očích zaleskly slzy. Jistě, musí ji pokládat za hloupé děcko. Tak proč s ní potom tráví svůj drahocenný čas?

   Kiku si Tamičina usilovného přemýšlení vůbec nevšiml. Nejspíš to bylo tím, že měla v očích stále stejný, mírně zasněný výraz. Jenže ona pozorně poslouchala a každé Kikovo slovo bylo výsměchem její nedospělosti.
   „Jenom jsem chránil obyvatele své země před nebezpečím, taková je povinnost každého národa.“
   Ta slova na ni těžce dopadala. Copak si myslíš, že já to nevím? V duchu ho obviňovala z tisíce nejrůznějších věcí, ale nahlas nepověděla ani jedinou. Jen stála strnule a upřeně se dívala mladíkovi do očí. On ji stále nepouštěl, ale nedíval se na ni, jen ji hladil po vlasech, chtěl ji uklidnit, jenže se mu to nedařilo.

   Měla pocit, že se musí před tím statečným bojovníkem ospravedlnit. Přece ji k tomu přiměl pádný důvod. Znovu popotáhla nosem. „Ale… sršně jsou jedovatý. Mohlo se ti něco stát!“
   Zatvářil se jako pes, na kterého vzali hůl, a on za nic nemohl. Vzdychl a položil hnědovlasému děvčátku ruce na ramena. „Nic tak hrozného by se nestalo. Byl bych jen pár hodin na lůžku a ty by ses o mě musela láskyplně starat,“ dodal se smíchem.
   Taiwan sevřela drobnou ručku v pěst. Cože? On má tu drzost se smát? Byla šokovaná. Jak jen mohl být tak cynický? Dlouho potlačovaný vztek překročil hranice a Taiwan vybuchla. „Ty si z toho děláš legraci, Kiku!“
   Poodstoupil a zahleděl se jí zpříma do očí. Po veselosti nebyla v jeho tváři už ani stopa. „Já jsem bojovník. Už jsem si v životě prošel ledasčíms. Jedno sršní hnízdo na zahradě mě opravdu nemůže rozházet, i kdybych měl dostat pár štípanců. Tak tě tedy snažně prosím… už se tím netrap.“
   Ztrácela se v jeho temných očích. Ach, Kiku, vždyť sám moc dobře víš, že říkat mi něco takového je zbytečné, povzdychla si v duchu. Celá ta událost ji rozrušila. Pomrkávala a nešlo jí zastavit pláč.
   V jeho obličeji byl zvláštní, laskavý výraz. Japonsko si znovu povzdychl a pevně ji k sobě přitiskl. Levou ruku si položil na její záda, pravou hladil dívčiny krásné dlouhé vlasy. Zabořila mu hlavu do kimona. Objal ji a opakoval stále dokola Taiwanino skutečné jméno, které znalo jen pár vyvolených, jen její asijská rodina. „Tamiko… ach, Tamiko…“
   Štěstím by se nejraději rozpustila. Kdyby tak mohla jen vnímat jeho magický hlas a o nic jiného se nestarat, jenže to nebylo možné. A tahle chvíle slastného blouznění už brzy skončí.

   Zvolna se uklidnila. Černovlasý jí setřel z tváře poslední zbloudilé slzy a usmál se na ni. „Tak to má být, má nejdražší. Zažeň slzy, nesluší ti.“
   Přikývla. „Nechci se trápit, Kiku.“
   Upřel na ni smutný pohled a dlouho mlčel. Začala z toho být nervózní. Potom však černovlasý mladík pohodil hlavou a přinutil se k úsměvu. Taiwan se zarazila a vyčkávala. „Udělám nám zmrzlinový pohár, přijímáš?“ Oči se jí rozzářily, nesměle přikývla. Potěšilo ho to. Ještě chvíli ji hladil, pak společně vešli do domu. V jeho pohledu bylo něco velice zvláštního, ale Tamika nedokázala určit, co.

   V bezpečí svého přechodného pokoje se drobná dívka znovu nechala přemoci emocemi. „Proč mi jen život neustále hází klacky pod nohy?“ Vzdychla a zabořila hlavu do polštáře. „Tak tohle znamená být národem?“
   Vybavila se jí vzpomínka na den, kdy společně s Wang vystoupala na úbočí nějaké nepříliš vysoké hory. Čína se zahleděla do dálky, v očích měla výraz jakési zvláštní úcty a pokory. Vzdávala snad hold oceánu pod nimi? Tamika se jí tehdy zeptala, co znamená být národ. Hnědovláska s oříškovýma očima jí řekla toto: „Národ jej ten, kdo nedovolí, aby v jeho zemi panovalo bezpráví.“ Pak ovšem musela připustit, že aby to bylo možné, musela by se rozkrájet na miliardy drobných kousíčků.
   Wang Yao stovky dlouhých let předstírala, že je mužem. I to byla otázka, která onoho dne padla. „Žena nemá šanci přežít ve světě silných mužů. Nesmíme být slabé. Každá z nás musí bránit to, co jí plným právem náleží.“
   Tamika se posadila a zadívala se na své ruce. Připadala si náhle podivně cizí. Čína dokázala obstát mezi národy, zažila mnoho proher i vítězství. Přinutilo ji to přemýšlet nad vlastním osudem. Ty řeči o povinnostech národů… bere ji snad Kiku jako slabošku? Ne, to jistě ne! Okřikla se v duchu. Kdyby to byla pravda, nebude přeci chtít strávit zbytek života po jejím boku.
   Wang o Kikovi hovořila nerada, byly mezi nimi neshody, které přetrvávaly. Když už se Tamice Jiang podařilo dostat z ní těch několik málo slov, uvědomovala si, jak velice opatrně je její drahá sestra volí. Byly ovšem i okamžiky vzácné upřímnosti, nejčastější příčina jejich dívčích hádek. Taiwan si znovu povzdychla. Jak obtížné je unést pravdu!

   Sešla do přízemí. Do nosu ji praštila vůně rozehřáté čokolády, rozradostnilo ji to. Kiku připravil dva obrovské zmrzlinové poháry. Posadil ji ke stolu, upravil ubrus, podal jí lžičku. Vděčně se na něj usmála a očima zkoumala dezert. Bylo v něm všechno, co měla ráda, pět různých kopečků zmrzliny a spousta ovoce.
   Mladík se posadil naproti ní a celou dobu ji sledoval pátravým pohledem, dost ji to znervózňovalo. Je na mě tak hodný… a já se chovám nemožně. Veselé myšlenky se vytratily. Mlčela, zrak měla upřený do rozteklé čokolády, jedla pomalu a vychutnávala každé sousto. Uvnitř táhle naříkala, ale navenek neuronila jedinou slzu. Udělala chybu… další z mnoha.

   Oba dojedli. Tamika se na něho plaše podívala a slabým hlásečkem mu poděkovala za výbornou svačinu. Jen přikývl a o chvíli později jí oznámil, že si potřebuje dát sprchu. Přijala to bez námitek. Když se vydal pryč, rozhodla se poklidit v jídelně, a pak i umýt nádobí. Nebylo jí divné, že se Japonsko v patře tak zdržel. Měla mnoho námětů k přemýšlení. „Řekl to správně. Vyvádím kvůli hloupostem. Já… nemůžu se takhle chovat, nemůžu ho trápit.“
   Vrátila se do obývacího pokoje a zkusmo poskládala pár kostiček, než si lehla uprostřed špinavé dřevěné podlahy, hlavu si položila k sepjatým rukám a zavřela oči. Dřímala několik hodin a ve spánku v ní rostlo odhodlání. Musím se omluvit. Nechci, aby se na mě zlobil. A slibuju… slibuju, že už se nebudu strachovat kvůli hloupostem… už nikdy.

   Přiblížil se večer. Když se probudila, byla ještě poněkud malátná. Vyšla po schodech nahoru, z koupelny zaslechla chrčivé zvuky. „Zurčí tu voda… to je ale dlouhá koupel.“ Nepátrala po příčině. Na malý okamžik ji napadlo, že se třeba Japonsko v posledních dnech pořádně nemyl a ta představa, že má přítele čuňátko, ji pobavila.
   Přestala se hihňat, když se dveře umývárny otevřely a z nich vyšel Kiku, nahý do půl těla, jen s ručníkem omotaným kolem pasu. Ihned si jí všiml, udivilo ho to. Okamžitě znervózněla. Musím mu to říct! Teď už nemůžu couvnout!
   Snažila se rozproudit krev v rukou, třela jimi o sebe a uhýbala očima. Tvářila se vyplašeně, i když její strach byl tentokrát bez příčiny.
   „Tai-chan? Jsi v pořádku?“
   V krku se jí udělal veliký knedlík, ztuhla na místě. Tak laskavý a vemlouvavý hlas měl jedině Kiku Honda, hrdý představitel japonského císařství. Ale ona přece už byla tak strašně blízko cíle!
   Nadechla se a roztřesenými rty vydechla: „Kiku, já se moc omlouvám. Nechci, aby sis kvůli mně musel dělat výčitky.“
   Povzdychl si. Jak rád by věděl, co se jeho milované Taiwan právě teď honí hlavou! Miluju ho, a proto si moc přeju, abych ho nikdy ničím nezklamala. Málem ztratila rovnováhu, když se k ní přiblížil a dotkl se jí jednou rukou na rameni, druhou si přidržoval ručník. „Víš, že to tak není.“ Ale ano, jistěže je! Přidělávám ti jenom problémy. Zatvářila se provinile a zavrávorala. Nepřekvapilo ho to. „Sotva se držíš na nohou. Měla bys jít spát.“ Vzala to jako výtku, všiml si toho. „Pojď se mnou.“
   Nabídl jí ruku, se zaváháním ji stiskla a nechala se odvést až před dveře Kikovy ložnice. Proč mě přivedl sem? Už od začátku Tamika zastávala názor, že bude lepší, když přespí v hostovské noclehárně. Nebránil jí v tom, ale ani jí nedal najevo, jak moc ho mrzí, že nechce trávit noci s ním. Nespěchal by na ni. Stačilo by mu jen cítit její rozpálené tělo na svém. To proto, že Taiwan byla plná energie.
   S obavami pozorovala, jak Japonsko odhrnuje peřinu. Copak se nepřevleče? Ne, láká ji k sobě… má to přijmout? Nakonec k němu pomalými kroky došla a stulila se mu do náruče. Přitiskl ji k sobě jemně, a přece pevně, aby mu nikam neutekla.
   Nechávala se hladit a jen oddychovala. Její drobné dívčí tělíčko se malinko třáslo. Cítil z ní tu nejistotu. Sklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „Všechno bude dobré. Nikdo ti neublíží. Jsi tu se mnou.“
   Nad vnitřním obviňováním nakonec zvítězila ospalost. Šťastné děvčátko tvrdě usnulo v mladíkově náruči.

   Kapitoly: 1