vloženo: 28.08.2008   
počet zobrazení:   

   „Ne!“
   „Ano!“
   „Ale ne!“
   „Kolikrát ti to mám opakovat, Ronalde? Je to prostě pravda!“ naježila se Hermiona. Seděla v křesle v Doupěti, a málem se už chytala za hlavu.
   „Nevěřím, ukaž!“ vyštěkl Ron a propaloval svou dívku pohledem. Harry se k nim zvědavě naklonil.
   „Čti!“ Hermiona mu strčila do ruky malý lísteček. Byl na něm obrázek usmívající se čarodějky.
   Nejmladší syn Weasleyů překvapeně zamrkal, když se obrázek pohnul, čarodějčina ústa se otevřela a podobizna začala hovořit vysokým pištivým hláskem. „Gratulujeme k výhře! Právě jste získal vstupenku do světoznámé Dračí rezervace v Rumunsku. Tento jedinečný výlet jsme připravili pouze pro vás. Přeji příjemnou zábavu.“ Lístek se zavrtěl v Ronově ruce a čarodějka na obrázku zmlkla.
   „Mám ještě dva,“ upřesnila Hermiona informace.
   „Skvělé.“ Poprvé po dlouhé době se Harry zasmál. „Předpokládám, že nás vezmeš s sebou, Hermiono,“ dodal ještě.
   „Samozřejmě,“ přikývla.
   Ron dosud zíral na ten lístek, co už se zase nehýbal. „Naši mi nedovolí nikam jet bez nich,“ zamračil se nakonec.
   „Prosím tě, vždyť už ti je sedmnáct! Jsi dospělý. Já s nimi promluvím.“ Proti tomu nemohl Ron vůbec nic namítat.
   Harry Potter nechal své kamarády v obývacím pokoji a vyšel na zahradu. Zasnil se. Výlet do Rumunska, za draky. To bude jistě nádhera. Příjemná změna před tím, než začne hledat viteály, aby konečně jednou provždy zničil Voldemorta. Je načase ještě si trochu užít. S těžkým srdcem si představoval, jaké to bude, až Rona s Hermionou opustí a vydá se sám za krvavou pomstou. Nemohou jít s ním, jejich život už je tak jako tak v ohrožení a tady budou pod ochranou. Nevěděl, s kým se má poradit, teď, když už tu Brumbál nebyl.
   Zahnal chmury a vrátil se zpět do Doupěte. Probíhal tam právě velice zajímavý rozhovor mezi Molly Weasleyovou a Hermionou Grangerovou. Ty dvě se... hádaly.
   „Musím nesouhlasit, Hermiono. Ron se ještě neumí o sebe postarat. A vyslat ho do Rumunska, když tam hrozí tolik nebezpečí...“ Paní Weasleyová nebyla tím nápadem právě nadšená.
   „Paní Weasleyová, váš syn je přece už dospělý kouzelník a zvládl víc, než jsme si mysleli. A vy si myslíte, že bych ho nechala na holičkách? Nedůvěřujete-li jemu, věřte aspoň mně!“ Pro Molly to byl skutečně těžký vnitřní boj. Nakonec řekla jen: „Dobrá.“

   Výlet do dračí rezervace se měl uskutečnit jen několik dní před Harryho narozeninami, takže ho čekala malá rodinná oslava v Doupěti a bude mít ještě jednu v Rumunsku, kterou mu tajně chystali Ron s Hermionou.
   „Rone, drahoušku! Už máš sbalené kufry?“
   „Skoro, mami!“ zahulákal Ron. Vzápětí slétl ze schodů obrovský kufr, div paní Weasleyovou nepovalil. Tak tak mu stačila uhnout z cesty. „Jo, to vznášecí kouzlo mi fakt ještě moc nejde,“ utrousil zrzek, když ho matka začala peskovat. Harry to všechno pozoroval. Neměl dobrou náladu. Záviděl Ronovi a Hermioně, že už oba mohou kouzlit bez toho, aby je přišli zatknout ministerští. On si musel ještě chvíli počkat. Měl nutkání provést nějaké drobné kouzlo zde v Doupěti, protože všichni kolem něj kouzlili. Vždy ale tyhle magické choutky v sobě potlačil.

   „Už tam budeme!“ nadšeně oznamovala Hermiona. Jejich cesta vedla k malému ostrůvku uprostřed jezera, kam se měli dopravit mudlovským způsobem, tedy parníkem. Místo bylo chráněno proti zneužití a střeženo před mudly zastíracími kouzly. Čarodějky a kouzelníci v tmavě modrých hábitech ukazovali cestujícím, kde stojí jejich přenášedla, a kontrolovali lístky, zda jsou ještě platné.
   „Vaše jméno, slečno?“
   „Hermiona Grangerová.“ Ukázala tři lístky. „Moji dva přátelé cestují se mnou.“
   „V pořádku. Jděte pořád dál do lesa, čeká tam na vás potrhaná holínka,“ usmála se mladičká čarodějka.
   „Děkujeme mnohokrát.“ Harry s Ronem ji následovali k přenášedlu. Do Rumunska dorazili bez nehod.
   Ještě zbýval kus cesty pěšky po vyznačené stezce. Cestu tři kamarádi jako obvykle proklábosili.
   „Nějak jsem přeslechl, jak ses vlastně k těm lístkům dostala, Hermiono,“ rýpl do ní Harry.
   „To... skutečně to byla jen náhoda, takže si važte toho, že tu můžeme být. Zaměnili totiž moji objednávku Denního věštce s jinou a poslali mi Týdeník čarodějek, kde byly ty lístky schované. Protože jsem pak zaplatila za oba výtisky novin, nechali mi lístky. Samozřejmě přišel omluvný dopis, ve kterém...“
   „Jasně, chápu, Hermiono. A opravdu si vážím toho, že jsme tady!“ zarazil ji Harry, než se moc rozhovořila.

   Dračí rezervace v Rumunsku byla nádherná. Velké a široké prostory zaručovaly drakům skutečně přirozené prostředí. Ti nebezpeční měli své území obehnané očarovanou a kouzlem zvětšenou klecí. Byly tu nejrůznější druhy draků. Hermionu opravdu fascinoval Čínský ohniváč, Ron se zase poohlížel po nějakém tmavém plemeni a také hledal mezi hlídači draků svého bratra Charlieho.
   „Vítejte,“ pověděl jim kouzelník u brány. „Choďte jen po značených stezkách. Za jejich hranicemi už nefungují ochranná kouzla.“
   „Dáme si pozor,“ slíbila Hermiona a čaroděj je pustil dovnitř.
   „Myslíte, že se tu někde potkáme s Norbertem?“ ztišil hlas Harry.
   „O té potvoře mi nemluv. Umí pěkně kousat!“ vzpomínal Ron na jejich první setkání s drakem Norbertem v prvním ročníku v Bradavické škole čar a kouzel. Harry Potter ztuhl, když nedaleko cesty, kolem které právě procházeli, zaslechli hromový řev. Dal by krk za to, že to byl Maďarský trnoocasý drak.
   „Co je ti, Harry? Zase jizva?“
   „Ne, Hermiono, jen... mám slyšiny,“ zamluvil to Harry.
   Procházeli se po vyznačených cestách a dívali se na draky, kteří poletovali kolem. Kdykoli se k nim chtěl některý přiblížit víc, než je zdrávo, silná ochranná kouzla ho přinutila stáhnout se. Byl to nádherný pocit pozorovat ta fascinující zvířata a přitom vědět, že se jim v jejich blízkosti nemůže nic stát, protože jsou velice dobře chráněni. I Rona přešla jeho mrzutost.
   Dostali se až na okraj rezervace. Teritorium dospělých draků měli už dávno za sebou a mrzelo je, že nikde neviděli Charlieho, který tu pracoval jako pečovatel. Kousek od nich byl sráz, který odděloval dračí rezervaci od neprobádaného území, kam se většina kouzelníků bála vkročit.
   Harry propadl radostné náladě. „Tak si představte, že se sem teď dostal Voldemort. Víte, kolik draků by musel zabít, než by se ke mně dostal?“ Ron zavrčel a připomněl Harrymu, že nemá říkat jméno Ty-víš-koho a Hermiona se zamračila. „Nesmíme ho podceňovat, Harry!“
   „Jak to my?“ odsekl Potter. „To je přece jen moje věc!“
   „Harry, tohle jsme už probrali!“ namíchla se Hermiona.
   „Já se rozhodl a vy to respektujte. Brumbál mi svěřil úkol a já ho chci splnit.“
   „Vážně? A myslíš si, že si pomůžeš tím, že nás od sebe všechny odvrhneš? I Ginny!“
   „Co do toho pleteš mou sestru?“ nechápal Ron.
   „Protože mi o tom řekla, těsně po Brumbálově pohřbu. Jak ses ji od sebe snažil odehnat. Ona to chápe, je příliš mladá. Ale my jsme byli s tebou od začátku a zůstaneme až do konce!“
   „Ne, v žádném případě!“ rozkřikl se Harry. „Vy se hezky vrátíte do Bradavic a já si půjdu svou cestou! Neuvědomujete si, jaká nebezpečí...“ Ocitli se v místech, kde si hrála dračí mláďata, která neměla ohraničené teritorium kouzly. Jedno z nich právě šílenou rychlostí nalétlo do Harryho. Ten se zapotácel a spadl ze srázu dolů.
   „Harry!“ vykřikli Ron s Hermionou současně. O chvíli později zaslechli jeho zmatený hlas.
   „Jsem v pořádku! Něco zvláštního zbrzdilo můj pád!“
   „Jdeme za tebou, Harry!“ volala Hermiona.
   „To nemyslíš vážně?“ Ron se podíval dolů a dostal závrať.
   „Tak se mě chyť!“ Hermiona poodstoupila pár kroků a pak se rozběhla držíc Rona za ruku. Zavýskli, když ztratili pevnou půdu pod nohama. Narafičená kouzla je snesla na zem. Zpět nahoru se však nemohli dostat žádným způsobem.
   „Jen si užívej, kamaráde, takové narozeniny už podruhé nezažiješ,“ ušklíbl se Ron. Tím Harrymu připomněl, že právě dnes má oslavit své sedmnáctiny.
   „Je mi to vážně moc líto, Harry. Naše věci zůstaly ležet nahoře, měli jsme tam pro tebe dárky.“
   „Neomlouvej se, Hermiono. Raději to tady prozkoumáme.“
   Už jen několik hodin ho dělilo od dospělosti. Těšil se, až konečně bude moci začít kouzlit. Jeho hůlka s Fawkesovým perem se už na to celá třásla. Konečně se bude moci Voldemortovi postavit.

   Propadli se do míst, kde vše halila temnota. Brzy poznali, že se nacházejí v jakémsi hvozdu. Vše kolem působilo tak děsivě. Hermiona s rozsvícenou hůlkou registrovala každý sebemenší pohyb v křoví. Kouzelník u brány měl pravdu – zde neplatila žádná ochranná opatření. V dálce zaslechli řev, nepochybovali o tom, že patřil drakovi. Hermioně rozrušením vypadla hůlka z ruky, Ron ji rychle zvedl. Putovali stále vpřed a měli pocit, že tudy už šli několikrát. Nakonec se zastavili a zcela vyčerpaní si lehli na zem a usnuli.

   Harryho kdosi laskal po tváři. Na chvíli měl dojem, že je to jeho matka. Pak si ale připomněl realitu a otevřel oči. Skláněla se nad ním cizí žena, nesmírně vysoká, celá zahalená v bílém plášti. Vlasy jako stříbro. Zírala na něj párem pronikavých hnědých očí.
   „Kdo jste?“ vyděsil se Harry.
   „Lavenda, vědma. Upokoj se, poutníče.“ Hermiona s Ronem se tvářili stejně zmateně jako on. „Pojďte se mnou. V noci není les bezpečný.“ Už bylo dávno po setmění. Jen pokrčili rameny a vydali se za tou okouzlující ženou. Přivedla je... na hrad.
   „Draci,“ špitla Hermiona a ukázala na obrovské siluety letících zvířat, které se pohybovaly v blízkosti hradu.
   „Neublíží vám.“ Lavenda se rozmáchla rukou a ukázala směrem k obloze. „Vědí, že teď jste pod mou ochranou.“
   Hrad byl útulný, ačkoli zdálky vypadal jako ruina. Vědma si užívala pohodlí. Bylo znát, že dokáže ovládat kouzla. Jediným pohybem ruky rozžala pochodně v pokoji a vybídla dva chlapce a dívku, aby usedli do křesel. Přisedla si k nim a jednoho po druhém si je prohlížela. Pak jen pokývala hlavou a odešla na chvíli pryč.
   „Co budeme dělat, Harry?“ vzdychla Hermiona.
   „Nic. Něco mi říká, že ta žena nám neublíží.“
   „Jak si tím můžeš být tak jistý, že to není léčka?“ namítala jeho dávná kamarádka.
   „Prostě to vím. Není zlá.“ Mezitím se už žena vracela.
   „Vítejte na Dračím hradě. Jsem vědma Lavenda, dcera dávných Keltů. Využijte mé pohostinnosti, jste mými čestnými hosty.“ Harry si byl jistý, že zde jsou v bezpečí. Vyptával se té záhadné krásky, proč její hrad chrání draci. „Přišli z vlastní vůle. Jsou to stvoření, která potřebují svou volnost. Draky si nepodmaníte násilím, jak to činí „vaši“ lidé, Harry Pottere. Musíte jim prokázat úctu a stanou se věrnými služebníky, kdykoli od nich budeš žádat pomoc.“ Upřela na něj svůj zkoumavý pohled.
   „Odkud znáte mé jméno?“ podivil se chlapec, který zatím přežil všechno, co se jen dalo.
   „Nebuď tupej, Harry. Vždyť je to vědma!“ nechal se slyšet Ron.
   „Máte pravdu, Ronalde,“ usmála se Lavenda. Pak se opět obrátila k Harrymu. „Vidím ve tvém životě mnoho utrpení, chlapče. Úkol, který se chystáš přijmout, nezvládneš sám. V tvé budoucnosti je mnoho nejasného. Musíš učinit to nejtěžší rozhodnutí ze všech, chceš-li uspět v krutém boji.“
   „Já... promyslím si to,“ odpověděl Harry a ignoroval Ronovu poznámku, zda ta žena není příbuzná s Trelawneyovou.
   „Jednej rychle, Harry Pottere! Času není nazbyt!“ Ukázala jim pokoje, které budou prozatím obývat a pak je nechala o samotě. Hoch sváděl vnitřní boj. Má to říct Ronovi a Hermioně, nebo ne? Nakonec se odhodlal.
   „Já... nebudu vám bránit, když mi budete chtít pomoci zničit Voldemorta.“ Ron zděšeně zapištěl. Hermiona jen tiše přikývla.

   Oba dva už spali, ale Harry stále ještě seděl v křesle. Kyvadlové hodiny v místnosti odbíjely půlnoc. Vědma se k němu opatrně přiblížila. „Udělal jsi správné rozhodnutí, Harry Pottere. Něco si přej, cokoliv.“
   „Chtěl bych se s ostatními vrátit do Dračí rezervace,“ odpověděl po chvíli. Vědma přikývla a pozdvihla proti němu jeho vlastní hůlku. Harry měl pocit, že ho někdo praštil do hlavy.
   Otřásl se a otevřel oči. Ležel na zemi, hůlku držel v ruce. Ron a Hermiona mluvili s cizím kouzelníkem, a jak Harry správně pochopil, byl to jeden z mužů, kteří hlídali Dračí rezervaci.
   „Nesmysl, slečno!“ rozčiloval se právě na Hermionu. „V blízkosti rezervace není žádný Dračí hrad a v něm nebydlí vědma. To místo, které popisujete, chrání vysoká skála, tu byste nepřehlédli.“
   „U toho srázu nebyla žádná skála, pane!“ namítala Hermiona.
   „Existuje báchorka o tom, že jednou za čas se na tom místě objeví prohlubeň, která vede neznámo kam. Ale nepamatuju člověka, který by to vůbec někdy zažil,“ opáčil kouzelník.
   Hermionin pohled ztvrdl. S velkým sebezapřením se muži omluvila, a nahrála to tak, že se nejspíš udeřila do hlavy a má nyní drobné potíže s pamětí. Kouzelník to chápal. Posbíral jejich věci a vyvedl je až před bránu. Už na ně čekalo přenášedlo, tentokrát ve tvaru starého šátku.

   Harry, Ron a Hermiona se šťastně dostali až do Doupěte. Uvědomovali si, že se v rezervaci stalo něco podivného a úžasného zároveň. Stmelilo to ještě více jejich přátelství. Všichni tři teď měli stejné poslání. Harry musí projít poslední zkouškou a porazit Pána zla. Vešel do Doupěte a musel učinit poslední rozhodnutí, než se vydá na cestu. Říct všem pravdu!