Tajemný vězeň z Azkabanu

  Info: Dorian byl uvězněn v Azkabanu a odpykává si zde už pátý rok. Ten den osvobodili Smrtijedi všechny vězně. Jak si uprchlík zařídí život? Má vůbec naději na lepší budoucnost?
  postavy: Kingsley, Dawlish, AUTP - Dorian Shaw, Mellisa
  žánr: psychologické, depresivní, trochu romantika
  aktualizováno: 10.10.2010

vloženo: 11.08.2008   
počet zobrazení:   

   Slyšel rozzuřené hlasy kdesi v pokojích pro hlídače. Pak jakoby v mlze uviděl zahalené postavy s maskami na tvářích. Otvíraly cely a vypouštěly ven vězně. Byl tak vyčerpaný, že se na ně neodvážil zavolat.
   „Ještě tady!“ Zaslechl promluvit jednoho z maskovaných mužů a vzápětí se mřížoví rozlétlo na tisíc kusů.
   „Vezmeme ho s sebou!“ domlouvala mu žena.
   „Správně! Nesmí tu najít žádné svědky!“ přikývl muž a naložil si vysíleného mladíka na záda.

   Dorian si uvědomil, co se stalo, až když zjistil, že leží v lese a nikde žádné stvůry v černých pláštích. Hlava mu vůbec nepobírala, jak se sem dostal, chápal jen to, že je konečně volný, po dlouhých pěti letech v Azkabanu mohl znovu volně dýchat. Kdyby si vzpomněl na to, co předcházelo jeho objevení se v lese, netvářil by se tak radostně.

   „Rychle, musíme odtud!“ volal jeden z mužů pod kápí.
   „Můžeš chodit, Bello?“ zeptal se jiný vězenkyně, kterou právě osvobodili.
   „Půjde to,“ přikývla a rozesmála se. „Konečně! Věděla jsem, že se vrátil!“
   „Tak dost nadšení, ministerští tu budou zanedlouho. Musíme se přemístit,“ domlouval jí zakuklenec.
   Smála se, ale poslušně ho následovala. Ještě vyrabovali hlídačům trezor a vrátili vězňům jejich hůlky. Pak všechny evakuovali za hranice Azkabanu, na mýtinu, kde je nikdo nemohl vypátrat. „Dolohov... Rookwood... Lestrange...“ přepočítával jeden ze zakuklenců své „muže“.
   „Nikdo nechybí!“ oznámil. Ležícího Doriana si zatím nikdo nevšimnul.
   „Hele a co s tímhle?“ usmál se Augustus Rookwood a kopl do mladíka ve vězeňském mundúru.
   „Hm.“ Zakuklenec trochu pootočil hlavu a zpod kápě vyklouzl pramen blonďatých vlasů. „...vypadá dost zle. Kdo to je, Bello?“ Věděl moc dobře, že díky své neochvějné víře v návrat Pána zla si Bellatrix uchovala svůj zdravý rozum, a obrnila se tak alespoň trochu proti mozkomorům.
   „Dorian Shaw. Hlídači říkali, že ho zatkli za nějakou drobnou nehodu, nevydržel a zhroutil se. Není pro nás hrozbou.“
   Smrtijed se zachechtal. „V tom případě ho odsuneme někam, kde nebude překážet. A tohle už jistě nebude potřebovat.“ Zlomil jeho hůlku vejpůl.

   Doriana uvěznili za mladickou výtržnost. Jeho otec dostal pokutu za nelegální chov mantichory. Mudlovské děti sousedů byly Dorianovi vždy trnem v oku. Využil otcovy nepřítomnosti v domě a poštval na ně toho zákeřného tvora, kterého se měl jeho otec za pár dní zbavit. Chytili ho dřív, než se těm dvěma dětem něco stalo. Bylo mu tehdy dvacet. Zabavili mu hůlku, odsoudili ho a nechali hnít v Azkabanu. Otec ho přišel párkrát navštívit, ale když viděl, že se z jeho syna stává troska, návštěvy ustaly.

   Dorian se zvedl a přehlédl zbytky polámané hůlky. V domnění, že ji nějakým nedopatřením přelomil, odklidil ten nepořádek a vydal se hledat nějaký lidský příbytek. Za lesem byla skládka a mudlové tam odhazovali všechno možné, dokonce i oblečení. Dorianovi nebylo zatěžko obléci si podezřele páchnoucí oděv, dobře si uvědomoval, že se musí zbavit vězeňského hábitu.
   Lidé se od něj odvraceli, když dorazil do neznámého města. Přečetl si ukazatele a byl zmatenější než předtím. Každý se mu vyhýbal. Přičítal to však tomu, že ho tu poznávají, ne proto, že by zapáchal. Nakonec si lehl za hromadu popelnic a oddal se spánku.

   „Vypadni, když nemáš ani čím zaplatit!“ řval hostinský a zavíral před ušmudlanou hnědovláskou dveře.
   Zlostně prskla a sebrala pytlíček, do něhož schovávala drobné. Ráda by si našla práci a měla místo, kde by mohla přespávat, ale osud jí to nedopřál. Učení šlo od desíti k pěti a ona nic pořádně neuměla. Kráčela ztichlou ulicí, když tu zaslechla sténání za hromadou popelnic. Opatrně se přikrčila za rohem nejbližšího domu.
   „Kdo je tam?“ zavolala a ohlížela se po nějaké „zbrani“.
   Dorianova hlava vykoukla z úkrytu. Vypadal jak plaché lesní zvíře. „Nepřibližuj se ke mně, prosím,“ řekl a mladá žena poznala, že je vystrašený.
   „Mě se přece nemusíš bát,“ špitla, přišla blíž a mladík zděšeně ucouvl. „Opravdu ne. Jsme oba stejní, oba vyvrhelové.“
   Přisedla si k němu. Prohlížela si jeho strhaný obličej, který vyjadřoval velké utrpení. Musel si asi projít peklem. „Kde ses tu vzal? Nikdy jsem tě tu neviděla.“
   Pomalu navazovali rozhovor. Ona se jmenovala Mellisa a vydělávala si zpěvem na ulicích. Byla mudla, to Dorian hned poznal. Bál se, že ho budou hledat, nechtěl se vrátit, ale zas nevěděl, co by teď měl dělat. On přece neutekl, pustili ho. Nebo snad ne? Kdo byli ti muži, co rozbíjeli cely? Kdyby to věděl, jistě by ho zamrazilo. Teď si však nad tím hlavu nelámal. S tou mladou ženou se mu moc hezky povídalo.

   „Musíme vyhlásit poplach, nic takového se tu ještě nestalo!“
   „Je to opravdu tak závažné, Kingsley?“ ptal se mladší z bystrozorů staršího.
   „Ano. Prchli ti nejhorší Smrtijedi a s nimi zmizeli i všichni mozkomorové. Celá kouzelnická veřejnost je v nebezpečí!“
   Bystrozor přikývl a prohlížel si databázi vězňů, musel přepočítat, kolik jich zbylo. „Tihle dva jsou mrtví, zemřeli hladem, našli je ležet v cele. Jednoho zasáhla smrtící kletba, to už jsme prověřili. A tenhle vězeň pláchnul s ostatními.“
   „Dorian Shaw?“ Kingsley pozdvihl obočí.
   „Ten je neškodný. Zatýkali ho za vystrašení mudlů a pokus o ublížení na zdraví, nic víc.“
   „Měli bychom ho najít. Může to být důležitý svědek. Koneckonců, už ho měli za několik dní propustit. Vyhlaste po něm pátrání, ale jen mezi bystrozory. Sirius Black se nemusí dozvědět, že ho hledáme.“ Kingsley podporoval tu historku, že Black stojí za hromadným útěkem azkabanských vězňů. Nikdo z ministerských si nechtěl připustit, že se Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit doopravdy vrátil. Kingsley však teď už měl jistotu, že tomu tak skutečně je.
   „Vyšlu Dawlishe, pozná toho mladíka, slyšel jsem, že to byli staří kamarádi.“
   „Dobře, Basi, souhlasím. Nahlaste ministrovi ten hromadný útěk. A o Shawovi ani slovo, rozumíte?“
   „Jistě,“ přikývl mladý bystrozor a vydal se splnit rozkaz.

   Mellisa se probudila jako první. Pohlédla na Doriana spícího vedle ní. Byl mladý, a když si odmyslila ty vrásky, tak i docela hezký. Nechala ho spát a šla si vyzpívat peníze na snídani. Dnes se jí dařilo, cítila se jak nabitá nějakou zvláštní energií. Možná to bylo tím, že do města zavítali turisté. Dorian se usmál, když přinesla pro každého z nich jednu malou housku, a s chutí se do ní zakousl. Věnovala mu pár svých starých hadrů, které byly přece jenom čistší než jeho svršky. Ve starých teplácích a záplatované košili mu to sice neslušelo o moc víc, než v jeho páchnoucích hadrech, ale aspoň nebude odhánět lidi.
   Dorian okamžitě souhlasil, že bude Mellise pomáhat. Vtiskla mu do ruky maličký triangl, do kterého cinkal, usazený na kamenném chodníku, zatímco jeho „přítelkyně“ zpívala a tancovala. Brzy ho to začalo i bavit, dokud si nevšiml zahalené postavy v jeho těsné blízkosti. Upustil triangl a dal se na útěk.
   „Kam běžíš? Doriane!“
   Bystrozor sebou prudce trhl. Uslyšel to jméno a věděl, že narazil na stopu. Rozběhl se za uprchlíkem, který se snažil zmizet v tmavých uličkách. „Stůj!“ Dobíhal ho Dawlish a vyslal proti němu kouzlo, které mu podrazilo nohy. Upadl, a než se stačil zvednout, bystrozor k němu doběhl. „Bože, ty vypadáš!“ ulevil si, když ho zvedl ze země. „Dawlish, nepamatuješ se? Chodili jsme spolu do Bradavic.“
   „Ano,“ vydechl a snažil se mu vytrhnout.
   „Uklidni se a poslouchej! Já tě nepřišel zatknout!“
   Cukání ustalo. Dorian se zhroutil na zem. Bystrozor se posadil k němu a začal mu vysvětlovat, o co tu jde. „Ale tohle jste ze mě udělali vy! Proč bych vám měl pomáhat?“ nechápal mladík.
   „Když pomůžeš nám, pomůžeme tobě. Můžu tě dostat z té špíny, ve které žiješ. Ale jen, když budeš pracovat pro nás.“
   „Nechci od tebe laskavosti.“
   „Přičítej to našemu starému přátelství. Když se osvědčíš, prominou ti ten útěk. Pojeď se mnou do Londýna.“
   „Musím si to promyslet,“ zašeptal Dorian.
   „Zítra si přijdu pro odpověď,“ přikývl bystrozor a přemístil se.

   Mellisa se přesunula o malý kousek dál. Když ho uviděla přicházet, přestala zpívat. Založila ruce v bok a pronesla ledově chladným hlasem: „Chci znát pravdu. Co jsi zač?“
   „Nepochopila bys to. Nejsem ten, za koho mě pokládáš, nejsem mudla.“
   „Kdo je to?“
   „Lidé jako ty. Zítra musím odjet do Londýna. Prosím, pojeď se mnou. Zapomeň na tenhle život. Ukážu ti jiný, lepší... ale, jen pod podmínkou, že o něm nikomu neřekneš.“
   „Nemám kam jít. Jsi záhadný, Doriane, ale budu ti věřit.“
   Večer se vrátili na místo, kde ho našla. Vydělané peníze padly na jejich poslední večeři v tomhle zapadákově. Oba tu noc spalovala touha. Dorian si přitáhl dívku k sobě a zapomněl na veškeré zábrany a ona se nebránila, neměli ani jeden co ztratit. Náhodné setkání dvou vyděděnců společnosti přerostlo v bouřlivý a vášnivý milostný vztah.

   Dawlish zastihl druhý den Doriana v mnohem lepší náladě, avšak překvapilo ho, že si s sebou přivedl dívku.
   „Ona pojede s námi.“
   „Ale to přece... vždyť je mudla, měj rozum!“
   „Zařiď to a nebudeš litovat,“ slíbil mu mladík.
   „Dobrá. Pojďme!“ Odmávli si Záchranný autobus a odjeli do Londýna.

   Vypověděl jim vše, co si pamatoval, i když se značnou nedůvěrou. Dali mu práci a sehnali i něco pro Mellisu. Dorian jako náhodný návštěvník Příčné ulice dostal za úkol vyptávat se lidí a prodavačů a odhalovat čachry s černou magií. Mellisu zaměstnali v Krucáncích a Kaňourech, přerovnávala ve skladišti knihy. S pomocí přátel, o nichž si Dorian Shaw myslel, že už je ani nemá, se opět dokázal začlenit do kouzelnického společenství. Mohl si dovolit novou hůlku ze svého platu. Mellisiny vzpomínky na vše kolem mudlovského světa byly smazány a po boku Doriana začala nový život. Pouto mezi nimi den ode dne sílilo a jednoho krásného dne se vzali. Bystrozorové mladíkovi odpustili. Stal se z něj jeden z těch užitečných zaměstnanců, které na ministerstvu potřebují a ještě dlouho potřebovat budou. A tak mladý muž, kterému už nikdo nevěřil, že by byl schopen velkých činů, dokázal nemožné. Vrátil se zpět do světa, kam patřil, a své poctivé životní poutě se už nikdy nevzdal. Ani jeho tolik šťastná manželka. Oba pochopili, že dobrý skutek nezůstává bez odměny...

KONEC


(Kouzelnické vězení zvané Azkaban)