Tulákova povídačka

  Info: Hidan opustil sídlo Akatsuki a vyrazil do světa. Další z mých nestydatých parodií :-D
  postavy: Hidan, Tsunade
  žánr: parodie
  použitá píseň: Jaromír Nohavica - Jdou po mně jdou
  aktualizováno: 14.09.2010
  věnování: petushkgce za to, že mě přivedla na tenhle pár
  Omezení - od 12 let: povídka obsahuje násilné scény a sprostá slova (to neovlivním, držím se prostě toho seriálu, aby to bylo věrohodný, takže pokud je seriálová postava sprostá, tak holt bude mít vulgární slovník – ale přece jen slušnější, než kdyby to řekla naplno).

vloženo: 12.05.2010   
počet zobrazení:   

  

Býval jsem chudý jak kostelní myš,
   na půdě půdy jsem míval svou skrýš,
   pak jednou v létě řek jsem si: pať,
   svět fackuje tě, no tak mu to vrať.

   „Vstávejte lidi! Hidan nám zdrhnul!“ Deidara běhal po sídle a Vůdce (promenádující se po chodbě v nočním úboru) z toho právě dvakrát nadšený nebyl.
   „Nebuď hloupej! Kam by asi tak šel?“ mírnil blonďatého splašence Itachi.
   „Jasně, určitě je venku a dejchá čerstvej vzduch,“ přidal se k němu Kisame.
   Blonďatý ninja se urazil. „Dobře, tak mi nevěřte, když řikám, že prostě dezertoval a nikde ho nemůžu najít! Já bych si z vás přece takhle blbou srandu nikdy nedělal!“ rozzlobil se a zmizel v patře dřív, než ho některý z nich mohl chytit.

   Bělovlasý ninja s tříhrotou rudou kosou přes rameno rázoval krajinou. V pytlíku, který se mu houpal u opasku, měl schovaný poklad. Už ho nebavilo být hračkou maskovaného ninji, když ho přepadl vztek, Zetsuovou úschovnou drbů, Konaniným zpovědníkem, Kisameho rozveselovačem, Itachiho fackovacím panákem, Sasoriho modelem pro umění akupunktury, Deidarovým průvodcem po světě alkoholismu a Šéfovou rohožkou. Nevážili si ho, odešel. Nebude se mu stýskat a schopný je přece dost. Od té doby, co mu přestěhovali jeho hřebíkovou postel na půdu, se už s nimi tak vřele nebavil.
   „Sem zvědavej, co bude, až se vzbudí,“ uchechtl se pro sebe a začal si pískat. Jeho spolunocležníci určitě ještě neobjevili „dárky na rozloučenou“.

   Když mi dát nechceš, já vezmu si sám,
   zámek jde lehce a adresu znám,
   zlató jak zlató, dolar či frank,
   tak jsem šel na tó do National Bank.

   „Jestli ho najdu, zabiju ho!“ rámusil Uchiha a vytahoval si z boku hřebíky. To už i ostatní členové našli nějaké překvapení.
   „Mýš!“ řvala modrovláska a chytala se stolu.
   „Bacha, takhle ti vběhne do nohavic!“ křenil se blonďáček. „To musíš vylézt na ten stůl, víš?“ mrkal na ni.
   „Tak jí zašlápni!“ vyla kunoichi zoufale.
   „A proč? To zvířátko si nechám. Budu mu říkat Hidi, je to stejně zlomyslná potvora,“ chechtal se mladík s vlasy v barvě zlata.
   „Takže tohle nebyl dárek pro mě?“ zarazila se Konan.
   „No jasně, že ne! Kde žiješ? Dal ti snad někdy něco?“
   „To je pravda,“ připustila modrovlasá a slezla ze stolu.
   „Jdeš se seznámit?“ uchechtl se Deidara a natáhl k ní ruku s potkanem.
   „Mýš!“ zařvala znovu a celá situace se opakovala.

   Posmutnělý žralok se ukázal před ostatními. „Kdo mi na mou krásnou Samehadu nakreslil smajlíka?“ zakňoural.
   Hned za ním se zjevil Sasori. „A neví někdo, co má znamenat tohle?“ V ruce držel svůj oblíbený hnědý plášť potřísněný čerstvou krví a propíchaný jehlami.
   To už se otvíraly dveře pracovny a z nich vyšel Vůdce, úplně rudý vzteky. „No prosim! Čtěte!“ Ukázal jim popsaný papír.
   Itachi ho vzal do ruky. „Většího vola jsem za svůj prašivej život nepoznal,“ přečetl.
   „No a co na to řeknete?“ chtěl vědět Pein. Akatsuki se po sobě podívali a pak se rozchechtali. „Tomu říkáte loajalita?“ zlobil se Velký šéf. „Zetsu! Kde je zas ta hromada zelenýho čehosi?“
   Zkroušený kanibal vešel do místnosti a v náručí držel květinu převázanou mašlí. Pod ní se skrýval vzkaz. „Dnešního dne jsem oddal bílou a černou. Podepsán Jashin. To jsou ale blbý fóry!“ zaškaredil se dvoubarevný ninja.
   „Fajn, tak to už jsou všichni, co to měli schytat, ne?“ mínil blonďáček.
   „Kakuzu ještě spí?“ špitla modrovlasá kunoichi.
   Muži ztuhli. „Snad neudělal…“

   Slunce hřálo bělovlasého do zad. Na chvíli se zastavil a potěžkal si váček. Najít tu skrýš dalo sice práci, ale na Kakuzu byl vždycky spoleh. Kdyby potřeboval jakoukoli hotovost, v téhle obrovské „bance“ by to našel. Uchechtl se. Kéž by tak mohl vidět ten výraz, až se jeho parťák probudí.

   „Kdo mu to řekne?“ tázal se Deidara opatrně.
   „Ty!“ zahřměli Akatsuki a strkali ho do dveří.
   „Uf… tak teda jo.“ Odporovat nemělo smysl, bylo jich na něho moc.
   Zastavil se před Kakuzovou postelí a malinko do spícího ninji šťouchl.
   „Ehm… Kakuzu? Spíš? Já jenom, že ti Hidan šlohnul prachy.“ Ruka maskovaného ninji se automaticky vymrštila a málem chytila blonďáčka pod krkem, stačil ještě uskočit. „Jejky!“ vyhrkl. „Heleď, klídek. Já za nic nemůžu!“ Viděl, že Shinobimu zrudly oči vztekem. Blonďák držel ruce před sebou v obranné póze.
   „Kde sou?“ vrčel ninja a měl na mysli své pečlivě poschovávané bankovky.
   „Hidan je vzal a zdrhnul. Né, nech mě!“ Deidara vystřelil ze dveří jako namydlený blesk a přitom ječel: „Zachraňte si život! Démon na útěku!“

   Jdou po mně, jdou, jdou, jdou
   na každým rohu mají fotku mou,
   kdyby mě chytli, jó, byl by ring,
   tma jako v pytli je v celách Sing-Sing.

   Hidan měl jasno v tom, že „domů“ už se nevrátí. Po tom, co jim tam nechal, by nejspíš dokázali přijít na způsob, jak ho zabít tak, aby mu ani sám Jashin-sama nepomohl. Chvíli se toulal a vyprávěl příběhy za úplatu, potom ho napadlo, že by si v tomhle úboru mohl někam zajít. Lehoučká košile a záplatované kalhoty, klobouk na hlavu a kosu obalit, tomu se říká převlek. „Jsem to ale koumák,“ říkal si a zamířil ke Konoze.

   Ve vesnici Konoha byl pořádnej klid,
   chudinka vdova mi nabídla byt,
   byla to kráska, já měl peníze,
   tak začla láska jak z télévize.

   S Tsunade se Hidan potkal v jednom lokále, kam utekla před povinnostmi, kterých (podle svých slov) měla mraky. Dobře se mu s ní povídalo a slovo dalo slovo a nechala ho přespávat v jejím maličkém bytě. V Listové se mu líbilo. Jeho identitu zatím neodhalili, Oininové v nedohlednu, celé dny se jen válel, zevloval a hovořil s lidmi, kteří ho něčím zaujali. Stále měl na paměti, že se musí chovat nenápadně. Až ho chytí jeho „přátelé“, nebudou dlouho váhat nad tím, jestli ho mají napíchnout na rožeň, nebo odpálit Deidarovou pyrotechnikou. Nepochyboval o tom, že Zetsu ho touží žužlat po kouskách a Sasori experimentálně pitvat, nehledě na to, že Vůdce určitě přemýšlí o nějakém velice originálním trestu.
   Nehodlal si takovými ošklivými myšlenkami kazit den. Rozvalil se na střeše, stéblo trávy v puse a pustil se do… přemýšlení.

   Pak půl roku nató řekla mi dost,
   tobě došlo zlató, mně trpělivost,
   sbal svých pár švestek a běž si, kam chceš,
   tak jsem na cestě a chudý jak veš.

   Hidanovi to ani moc nevadilo. S kosou přes rameno opustil Konohu a říkal si, že zkusí štěstí jinde. Kdyby ovšem věděl, že se nad ním už stahuje smyčka, určitě by býval aspoň přidal do kroku. Pomalu mu docházelo, že když se přihlásí k nájemným vraždám, vystopují ho dřív, než si najde aspoň střechu nad hlavou.

   Jdou po mně, jdou, jdou, jdou
   na každým rohu mají fotku mou,
   kdyby mě chytli, jó, byl by ring,
   tma jako v pytli je v celách Sing-Sing.

   „Až ho najdu, roztrhám ho na cucky!“ běsnil Uchiha.
   „Zmlátim ho tak, že to ještě nezažil!“ funěl Kakuzu.
   „Rozpíchám mu hřbet, že bude jak jehelníček!“ přidal se k nim Sasori.
   „No tak dost, pánové, to by stačilo! Najděte ho, přiveďte, ale nenápadně! Nechceme způsobit rozruch.“

   Akatsuki se po dvojicích rozběhli do světa. Shodli se na tom, že ninjovských vesnic není zas tolik, aby se nedaly nějak zavčasu prohledat. Neobtěžovali se ale převlékáním do civilu, takže se stávalo, že způsobili nejednomu člověku zděšení.

   Kotetsu a Izumo seděli ve vrátnici před branami Konohy s nohama na stole. Už to bylo pěkně dlouho, co se naposledy ve Skryté listové odehrálo něco šokujícího. Zvykli si proto dávat šlofíka hned po obědě.

   Itachi a Deidara proběhli otevřenou branou a jako první vrazili do obchodů, odkud začali hromadně prchat lidé.
   „Na… napadli nás Akatsuki,“ zajíkla se Hinata a spěchala pro pomoc.
   O chvíli později se k tréninkové aréně, kterou se rozhodli prohledat hned poté, začali sbíhat konožští vojáci.
   „Padejte od nás!“ sípal Uchiha a rudýma očima prohledával trávník.
   „Jo, uhněte a nepřekážejte!“ smočil si Deidara a kryl Itachimu ústupovou cestu.
   Pro Tsunade doběhli další dva muži. „Co se to tam děje, Ebisu?“
   „Podle všeho nás napadli Akatsuki, Hokage-sama.“
   „Ani bych neřekl,“ uchechtl se Kakashi, sharinganovým okem sledoval nepřátele, to druhé měl přilepené ke stránce dalšího dílu Icha Icha (paradoxně opět sepsaného Narutem). „Spíš se mi zdá, že si jen Uchiha starší odskočil domů.“
   „Tohle je ale naprostý nesmysl, Hatake!“ zlobil se Ebisu. „Copak je Konoha nějaký holubník?“

   Mezitím už mezi domácími a „hosty“ propukl spor. „Okamžitě se vzdejte! Jste na soukromém pozemku!“
   „Vážně? Ty tu někde vidíš majitele, Deidaro?“ ušklíbl se Itachi a blonďáček se uchechtl a zavrtěl hlavou.
   „Zavoláme Hokage!“ vyhrožoval jiný ninja fistulkovým hlasem.
   Uchiha na něho upřel krví podlité oči. Pak kývl hlavou. „Tady nebude! Jdeme!“
   Tsunade, Ebisu a Kakashi ohromeně sledovali, jak si zločinci prorazili cestu, slyšeli rozhořčené hlasy ninjů z vlastních řad a byli tím vším zmateni. „No, jak to tak vypadá, Kakashi měl nejspíš pravdu,“ vzdychla Tsunade.

   Orochimaru otevřel oči a zděšeně vyjekl. „Zdravíčko,“ culil se na něho Kisame.
   „Jak ses sem dostal?“ tázal se ho vyplašený Sannin.
   „No, víš, jen jsme se přišli zeptat, jestli tu u tebe není jeden náš parťák. Rádi bychom si s ním totiž, no, popovídali.“
   „Přestaň se s tím tak loudat,“ zabručel kdosi v rohu místnosti. Hadí bojovník se tam podíval a shledal, že ninja s maskou drží zmítajícího se Kabuta a přitom dělá výhružná gesta. Začínala se ho zmocňovat panika.
   „J… já… jsem hodný had! Sssyčím, ale nekoušu!“ dušoval se Orochimaru a spínal ruce.
   Kakuzu se zatvářil otráveně a pustil Kabuta na zem. „Tady nebude.“ Než se Sannin stačil vzpamatovat, zmizel i se žralokem hlavním vchodem.

   Opálený svalovec s šátkem na hlavě si na obrovské louce procvičoval zpěv… ehm, rap. Zarazil se, když uviděl podivné stvoření, které se co chvíli vynořovalo ze země a něco hledalo. Za tím tvorem běhal neustále poloslepý skrček (měl jen jedno oko a z toho Killer Bee usoudil, že toho moc vidět nemůže) s oranžovou maskou. „Kam jste zase zmizel, Zetsu-san?“ pištěl a pobíhal po trávě v Bleskové zemi jako šílený.

   Teďka si v Suně žiju spokojen,
   pípu jsem utáh a straním se žen,
   kladou mi pasti a do pastí špek,
   já na ně mastím, jen ať mají vztek.

   Poslyš, Gaaro, kdo je ten divnej chlapík, co nám před palácem šlechtí kytky?“ ptala se střapatá blondýnka se zájmem.
   Mladík s červenými vlasy se na něho zadíval kritickým okem. „Tobě se líbí?“ povytáhl obočí.
   „Ale ne!“ zamlouvala to dívka. „Jen… má svaly, práce mu jde od ruky a motá se kolem něho nějak moc ženskejch.“ Přitom si malinkým vějířem ovívala tváře, až jí málem upadla ruka.
   „Dej si sprchu, Temari!“ doporučil jí bratr a nechal ji v pokoji samotnou.
   „No, říkej si, co chceš, ale stejně je to kus chlapa,“ uchechtla se střapatá.

   Hidan dokončil práci a vracel se do útulného bytu, který mu pronajala milá stará paní. Přede dveřmi našel hromadu jídla a dopisy. „Vida… večeře a něco do ohně, to se hodí.“ Ano, není nad poctivou práci! A přitom stačilo jen se projít vesnicí, párkrát sundat klobouk, házet svůdné pohledy na všechny strany a pořád se usmívat. O obdivovatelky neměl nouzi, když se mu chtělo, s některou si vyrazil, měl každý den co jíst, peníze nebyly potřeba a zahradničil vlastně jen proto, aby zahnal nudu.

   Kisame, Kakuzu, Zetsu, Tobi, Itachi a Deidara se sešli před branami Suny. „Poslední zastávka!“ vydechl blonďáček. „Proč jsme si tuhle vesnici vlastně nechali až na konec?“
   „Žije tam Písečný Gaara,“ poučil ho Kisame. „Prý se na tebe jen podívá a je po tobě.“
   „Dobře, tak poslouchejte, uděláme to takhle…“

   Než se mohli dohodnout na nějakém plánu, uviděli Hidana, který utíkal, co mu nohy stačily, kosou si uvolňoval cestu a za ním se hnal početný dav.
   „Na něj!“ zařval Kakuzu a celá šestice naráz po bělovlasém skočila. „Kde sou mý prachy?“ chtěl vědět maskovaný.
   „Proč jsi mi nechal na posteli hřebíky?“ zuřil Uchiha.
   „Kdo jsou ti lidé?“ zajímal se Tobi a ukazoval k bráně.
   Hidan zrozpačitěl. „Heleďte, kluci, co kdybysme si to řekli až doma?“
   Setřásl je ze sebe a znovu se rozběhl. Zmatení Akatsuki se hnali za ním pronásledováni davem roztrpčených žen.

   Jdou po mně, jdou, jdou, jdou,
   na nočních stolcích mají fotku mou,
   kdyby mě klofly, jó, byl by ring,
   žít pod pantofllí je hůř než Sing-Sing.

KONEC


(Na tohohle andílka byste se přeci nemohli zlobit ;-))