Internát - průřez příběhem

   Příběh není dokončen!

   Odkazující jednorázovky: Tajemné hory trpaslíků – 4. kapitola a dál
   Elfí princezna – téměř konec příběhu

   2. kapitola

   Tu noc pozorovala stále ještě mladičká Tiala hvězdy. Četla v nich jako v otevřené knize. Dnešní četba v noční obloze však nebyla vůbec příjemná. Zachvěla se. Nepříjemně ji zamrazilo v zádech.
   Dalšího dne usedla jako obvykle na trůn v přiléhavém bělostném rouchu. Tentokrát nebyla usměvavá a přívětivá na každého v paláci. Naopak z ní čišela hrůza. Její starostlivý manžel se k ní naklonil. „Copak se stalo, miláčku? Špatná znamení?“ Neodpověděla, jen nepřítomně zírala před sebe. Náhle se skácela na podlahu. Dereck k ní přiskočil a zvedl ji.
   „Má sestra Mellisa je mrtvá, vím to.“
   Zachvěl se. Elfové se ve svých proroctvích ještě nikdy nezmýlili. Zanedlouho za nimi přišli i Tialini rodiče – Erutan a Lillian. Mladý trpaslík je ještě nikdy neviděl tolik smířené s osudem. Stále tomu ale odmítal uvěřit.
--------------------------------------------------------------------
   Dereck přinesl své milé sestřin dopis. Nedočkavě přehlédla papír očima. Měla pravdu. Sestra psala, že se s manželem a dvanáctiletou dcerkou stěhuje zpět domů. Nalodí se na nejbližší plavidlo a tajnou chodbou vstoupí do království zapovězeného cizím očím. „Chtěla se vrátit domů, Derecku,“ zašeptala Tiala a v očích se jí zaleskly slzy. „Odcestovala s manželem a dcerou. Jejich loď ztroskotala, hvězdy mi to pověděly. Nevěřím všemu, co jsem z nich vyčetla, ale stále je naděje. Další princezna z rodu Nialinů žije, jediná z rodiny přežila katastrofu. Mellisina dvanáctiletá dcera.“
   Náhle neměla chuť dál zůstávat královnou. Musí sestře splnit poslední přání. „Vydám se do té cizí země a přivedu to dítě domů. Má v sobě elfskou krev, zaslouží si jednoho dne usednout na trůn, tak jak to měla učinit její matka.“ Sklonila se ke svému muži, který ji vášnivě políbil.
   „Nechci, abys teď odešla! Co když se ti něco stane? Vždyť... teď jsme konečně oba šťastní... nechci o tebe přijít.“
   „Nemůžeme se vzpírat osudu, Derecku,“ zašeptala Tiala a hlas se jí třásl. „Pokud si bohové přejí, abych znovu dosedla na trůn, dopřejí mi vrátit se. Nesmíme ztrácet naději.“
   „K čertu s vašimi bohy! Nepůjdeš sama! Půjdu s tebou!“ Dotkla se jeho tváře a cítila, jak celý hoří.
   „Ne, ty musíš zůstat. Tvá péče teď patří království. Udržuj mír. Já se vrátím...“
--------------------------------------------------------------------
   Už dávno nesledovala po nocích hvězdy a čarovala jen v soukromí. Její hůlka s rozkvetlým květem lilie na špici pokojně spočívala v tom největším z kufrů.
   Popřáli si dobrou noc a odcházeli spát. Victor se ještě vypravil na palubu, pozorovat noční svět.
   Probudil ji hluk, zlověstnější než obvykle. Mísil se se zoufalým křikem. Otevřela oči a zaostřila na stěny kajuty. Dcerka pokojně spala nad ní. Obešla opatrně palandu a ucítila, jak jí pod nohama šplouchá voda. Málem zpanikařila. Znamená to snad, že loď se potápí? „Victore?“ zašeptala sotva slyšitelně a vzala za kliku. Rozběhla se chodbou a spatřila jeho bezvládné tělo u schodiště. Když scházel dolů, musela se loď zakymácet a on se zřítil a hlavou narazil do tvrdé stěny. Viděla, jak mu z ranky nad uchem teče krev. Bylo pozdě!
   Potlačila slzy, které jí začaly kanout po obličeji. Vrátila se do kajuty a vzbudila dceru. Loď se začala ošklivě kymácet. „Co se děje, mami?“ zamumlalo děvčátko ospale.
   „Budeme si hrát, Melly. Dělej přesně to, co teď já.“
   Usmála se a slezla z postele. Matka si k ní klekla a ukázala pár složitých pohybů. „Udělej je kolem své hlavy a břicha. Je to důležité.“
   Mellisa přikývla, udělala oběma rukama kolem čela kruh a pak několika zvláštními pohyby obkroužila trup. Matka stejné pohyby zopakovala a přeslechla dceřino: „Proč?“ Postavila se a pravila nezvykle ponuře: „Nezapomeň na nás.“ Pak jediným rychlým pohybem vysypala svůj objemný kufr a vytáhla z něj dlouhé zdobené dřívko. Bez jediného slova vyběhla z kajuty ke druhému schodišti, na opačné straně chodby. Měla co dělat, aby udržela rovnováhu, ale nevzdávala se. Loď se zuřivě kymácela ze strany na stranu. Mellisa vyběhla z kajuty za matkou. Dosud nespatřila tělo svého mrtvého otce. Přidržovala se zábradlí a pomalu stoupala po schodech nahoru, zmatená a vyděšená.
   Elfka s hůlkou v ruce vyběhla na palubu a jediným pohledem přehlédla to dílo zkázy. Loď byla poničená na několika různých místech, jejich polovina dosud vodě odolávala, zatímco druhá se pomalu plnila vodou. Z její hůlky vylétaly zářivé zlaté paprsky. Co na tom, že ji někdo uvidí? Musí přece ty nevinné lidi ochránit. Kouzla však odmítala zacelit díry v lodi. Brzy se potopí. Nevzdávala se. Trajekt se znovu zakymácel. Uklouzla a poroučela se k zemi. Naproti sobě zahlédla nezřetelnou šedou postavu. „Ne!“ vydralo se jí z úst, ale Smrt už mávla kosou, loď znovu praskla a náraz vymrštil Mellisu z rodu Nialinů do ledového oceánu.

   3. kapitola

   Mellisa Preyderová otevřela oči. Překvapením vyjekla. Nad jejím lůžkem se skláněl policista. Úsečně se zeptal na jméno a pak ukázal zmatené dívce noviny. „Jsi to ty?“ Dívenka zírala na první stránku. Obrovský titulek hlásal: Holčička přežila lodní katastrofu! Pod ní byla fotografie Mellisy, která se přidržovala většího kusu dřeva, na němž ležela rozplácnutá jako žába. Nadechla se a četla dál. Při nehodě zahynula necelá stovka cestujících. Podle dostupných zpráv je děvčátko jediným svědkem katastrofy… Dál už nečetla a pohlédla do strážníkových očí. „Ano, jsem to já,“ špitla.
   Něco si zapsal a pak jí položil řadu dotěrných otázek. Ptal se například, zda umí plavat. Odpověděla popravdě, že ne. Vylíčila policistovi, že si toho moc nepamatuje a že cestovala s maminkou a tatínkem. „Oba jsou mrtví.“ Sklonila hlavu.
   Policista viditelně nebyl zvyklý na rozhovory s dětmi. Mellisa se ho zeptala, jak dlouho už tu leží a kde to vlastně je. V nemocnici na pozorování, ale to si mohla domyslet sama. Ležela tu údajně teprve třetí den. Muž se nadechl a spustil: „Takže si to shrneme! V době neštěstí jsi spala do doby, než tě matka vzbudila. Pak opustila kajutu a ty jsi běžela za ní. Viděla jsi ji, jak padá do vody a nikdo nebyl poblíž. Chytila ses zábradlí a loď se potopila. Našli tě na plovoucím kusu dřeva, na kterém ses viditelně držela jen silou vůle. Plavat neumíš, a přesto jsi zůstala naživu, dokud tě neobjevila pobřežní hlídka. Vysvětlí mi, jak je to možné?“
   Během pár vteřin byla na nohou. Oheň jí zaplál v očích. Snad ještě nikdy nebyla tak rozčilená. „Měla jsem snad umřít? Nejste rád, že se někdo z té lodi zachránil? Copak si vůbec nevážíte lidského života?“
   Křik přivolal sestru. „Co se tady děje?“
   „Nic, je jen malinko rozrušená.“
   „Nejsem,“ odpověděla vzdorovitě.
   Lékař přišel vzápětí. „Na tom děvčeti není nic neobvyklého, po všech stránkách je zdravá. Můžete si ji odvést,“ pravil a policista přikývl.
--------------------------------------------------------------------
   Na nepříliš útulné policejní úřadovně strávila asi půl hodiny. Žena zákona, která se o ni měla postarat, byla vysoká a usměvavá blondýna s vlasy v culíku. Mellise se líbila její poněkud vybledlá uniforma.
   Cestou do jejího domu se jí neustále na něco ptala. Za těch pár minut jí děvčátko muselo přirůst k srdci. „Máš ještě nějaké příbuzné?“ zeptala se Lorelai s jistým pochopením v hlase.
   „Babičku.“
   „Už jsme ji kontaktovali. Zítra nám oznámí, zda si tě vezme do péče.“
   Holčička se zarazila. „Ona se musí rozhodnout?“
   Lorelai se jí to snažila šetrně vysvětlit. „Někdy je lepší, když se dítě svěří do péče jiného příbuzného. Záleží třeba na finanční situaci.“
   Mellisa se zavrtěla. „Na tom tak nezáleží. Babička je bohatá a já moc nezlobím. A kdyby se vrátila do práce, může mě ohlídat chůva.“
   „Rozhodnutí necháme na ní. A žádné jiné příbuzné nemáš?“
   „Tetu Joannu. Ale ta teď pracuje v zahraničí.“
   „Ach tak.“ Lorelai to chápala. Dala dívence vydatnou večeři a uložila ji ke spánku.
--------------------------------------------------------------------
   Lorelai oznámila Mellise, že před domem na ni čeká muž s autem. „Pojedu domů?“
   „Dostali jsme hlášení, že ano. Babička se o tebe postará.“ Pomohla jí dobalit a za ruku dovedla k černému luxusnímu vozu. Mellisa se na okamžik zarazila. Tohle nebyl Augustýn, jejich majordomus, ale ani řidič Richard. Pak ji však opustily chmury. Jede přece domů!
   Neohroženě nastoupila a své věci si položila vedle sebe. Pár kusů oblečení, hřeben a drobnou hračku od Lorelai. Přívěsek, kožený řemínek se zvláštním ornamentem, měla zavěšený na krku. Památka na maminku. Kladla jí mnohokrát na srdce, ať ho opatruje.
   Na zadním sedadle se cestovalo pohodlně. Věděla, že cesta bude dlouhá a na chvíli si zdřímla. Probrala se a zahleděla se z okénka. „Jak dlouho ještě pojedeme?“
   „Brzy už budeme na místě,“ zněla tajemná odpověď. Zavrtěla hlavou a znovu se podívala ven. Rozhodně se to nepodobalo jejímu rodnému městu. „Nespletl jste se?“
   „Jsem si naprosto jist. Plním příkazy jisté Samanthy Preyderové.“
   „Babička!“ vydechla Mellisa a dál se neptala.
   Zastavili před rozlehlou bílou budovou s poněkud oprýskanou zdí. Měla pravidelný obdélníkový tvar, byl to jakýsi rozlehlý areál. Nad vchodem se skvěl zlatými písmeny nápis: Ústav slečny Malloneové.
   „Tohle ale není můj rodný dům!“ zaprotestovala dívenka.
   „Jistěže ne!“ ušklíbl se řidič. „Tohle je sirotčinec!“

   4. kapitola

   Trpasličí hory byly obklopeny obrovskými plochami bahnité vody, neprobádanými močály. Tiala znejistěla. Kudy se dostanou za hranice Erathie? Nikde neviděla jedinou možnost, jak se dostat přes tu hromadu bahna. Kdo by nesprávně vykročil, utopí se v močálu.
   Zaskočil je neznámý muž, který doslova vylétl z křoví. Vypadal divoce a nebezpečně. Vlastně to nebyl přímo muž. Jeho tělo bylo obaleno pevnou a tvrdou modrozelenou kůží a pokryté šupinami. Něco v jeho očích prozrazovalo lidství, přestože vypadal jako obrovská ještěrka. Tiala proti němu napřáhla svou magickou hůl. Vyčkávala. Znala mnoho příslušníků jeho rasy, ale tento muž byl pro ni velkou neznámou. Její společníci na něj také namířili zbraně. Ještěr se tvářil nelítostně. Syčel a prskal, snad se je snažil zastrašit. Nakonec promluvil lidskou řečí. Skupinka byla tak překvapená, že všichni do jednoho upustili své zbraně do trávy.
   „Dárl, jméno mé. Co vás přivádí až sem?“ Zkoumavě si je prohlížel, obzvláště tři svalnaté trpaslíky. Ti jediní neměli koně, odmítli na nich cestovat a v plné zbroji běželi za svou vládkyní a průvodcem z rodu démonů. „Hm, trpaslíci. Dlouho už tu nebyli. Co je sem nyní přivádí?“ mumlal si pro sebe a přitom sledoval jejich reakce. „Dohnala je nějaká strašlivá pravda, že znovu zatoužili spatřit nádherné kamenné síně a navrátit se domů? Či trpí nedostatkem a vrací se pro zlato, které potlačuje rozum?“
   Tiala myslela, že ještěr je pomatený. Opatrně k němu vykročila, hůlku stále napřaženou. Mluvila pomalu a zřetelně. Sdělovala mu, že nikdo proti němu nepozvedne zbraň a nepokusí se ublížit mu. Dárl se otřepal. „Slečinko, nejsem žádný hlupák!“ vyštěkl. „Nevím sice, co tu pohledáváte, ale rozhodně se mnou nemluvte jako se zvířetem!“
--------------------------------------------------------------------
   „Hledáme cestu do Trpasličích hor. Musíme se nutně dostat za hranice Erathie.“
   Ještěrovi svitlo. „Jako ta předešlá výprava? Vrátili se jako roztřesení ratlíci. Ale ne všichni. Ta krásná Elfka už s nimi nebyla.“
   „Jak… o tom víte?“ zarazila se Tiala.
   „Ha! Kdopak si myslíte, že je dovedl až k utajenému vchodu, který po sobě zanechal ten cestovatel z ciziny, Algernon Francis? Já, slečinko, nikdo jiný! Můžete si být třeba královna všech královen, i když vy na to vůbec nevypadáte, neposlouchám příkazy! Pokud chcete pomoci, poproste!“ Zašklebil se a zkroutil obličej do posměšné grimasy. Tilly chtěla opatrně namítnout, že doopravdy je královnou své země, avšak pak si musela v duchu přiznat, že by to nebylo k ničemu. A navíc chtěla cestovat nikým nepoznána. Oslovila trpaslíky jménem a požádala je, aby se navrátili domů.

   5. kapitola

   Putování se škodolibým ještěrem a navztekaným démonem neprobíhalo právě nejlépe, ale když došlo na činy, oba muži se vyznamenali. Prokázali se velkou vynalézavostí, když sešli z cesty a málem se zřítili do hlubokého kaňonu. Vymyslet tehdy plán, jak se dostat na opačnou stranu propasti, by se mnoha lidem nepodařilo. Vysvobodili Tialu, když ji spoutaly nenápadné rostliny. Jejich slizké úponky přimáčkly dívku ke stěně. Paddy díky své obratnosti pomohl ještěrovi, kterého nesnášel, ve chvíli, kdy to bylo zapotřebí. Cesta podzemím a hlubokými jeskynními chodbami trvala několik dní. Během té krátké doby se projevily nešvary všech členů záhadou opředené pouti. Tialina netrpělivost, Paddyho úzkostné stavy a také Dárlův příšerný slovník, jako od toho největšího dlaždiče. Jakmile vylezli opět na denní světlo, okamžitě je oslepilo. Přes skryté údolí dorazili až k močálům.
   „Buďte opatrní. Musíme pořádně prozkoumat okolí. Držte se těsně za mnou.“
   Poslechli ho. Vedl je obezřetně, vybíral místa, kde se nemohli probořit do hlubiny. Putování přes močály bylo velmi zdlouhavé a víc než nebezpečné. Několikrát se navzájem vytahovali z bahna, udělat špatný krok bylo tak snadné. Když opouštěli bažinatou oblast, nikdo z jejich přátel by je už nejspíš nepoznal. Byli zamazaní od hlavy až k patě, vypadali jak tři tvorové, kteří se zrovna vynořili ze smrdutého bahna. Tiala pohlédla na Paddyho a začala se smát. Dal průchod svým pocitům a prohlásil, že děvče se teď ze všeho nejvíc podobá příšeře a ještěr si nechal svůj komentář raději pro sebe.

Rozepsaný příběh - kapitol zatím 5




Within Temptation - World of make believe