Jeskyně stříbrného draka - průřez příběhem

   1. kapitola

   Christiánovi osud určil, aby hned v dětském věku oblékl roucho mága. Jeho otec byl mág, dokonce velice vážený, matka čarodějka a Rada starších nepředpokládala, že by snad chlapec měl být obyčejný člověk.
   Dnes nastal jeho velký den. Odcházel studovat na Institut a nesmírně se těšil. Matka mu připravila plátěný batůžek s jídlem, oblečením a narovnala mu kouzelnický klobouk. Její chlapeček jí vyrostl. Hleděla na usměvavého mladíka s vlnitými hnědými vlasy a svítícíma modrýma očima, jak stojí na prahu domu a rozhlíží se po světnici. Loučí se s pokojem a prohlíží si místa důvěrně známá, o nichž neví, že je navždy opouští. Matka očima přelétla jeho temně fialový hábit, než ho naposledy políbila a objala, neboť věděla, že má před sebou dlouhou cestu a že ho delší dobu nespatří.
   Otec ho vzal za ruku a vedl ho postranními uličkami ven z města, než se zastavili před bojovně vyhlížejícím skřetem. Otec ještě synkovi nakázal, ať se chová slušně a poslouchá pana Hlínu (což byl onen ošklivý skřet). Dědula v ošoupané vestičce si ho prohlédl od hlavy k patě. „Tvé jméno, škvrně?“
   „Christián de Enroth.“ Chlapec se musel smát. Pan Hlína kolem něj neustále poskakoval, protože chlapec byl na něj moc vysoký. Nakonec ukázal na stupínek za sebou. „To je portál. Do něj vlezeš a ničeho se nedotkneš. Počkáš, až zastaví, a pak vyjdeš ven,“ uchechtl se.
   „Ehm, a nemohl by jít někdo přede mnou?“ Nejistě se podíval na stupínek.
   Skřet se zašklebil a poslal dívku, která stála za Christiánem.
--------------------------------------------------------------------
   Konečně přišel na řadu, hodil si batůžek přes rameno a stoupnul si na stupínek. Také nad ním se objevila podivná kopule a najednou se chlapec ocitl v obrovské bublině. Přirozená zvědavost mu nedala, aby si na stěny bubliny nesáhl, ale to neměl dělat. Bublina se začala točit, a když už si hošík myslel, že bude zvracet, portál se otevřel a Chris padl mezi hlouček smějících se dětí.
   „Jsi v pořádku, milánku?“ ozvalo se za ním. Chlapec se otočil a uviděl velkou, ne, obrovskou dračici s kůží barvy jantaru a hnědýma očima.
   „N... n... ne,“ vykoktal ze sebe. Dračice si všimla jeho vystrašeného pohledu. „Mě se bát nemusíš, já ti neublížím. Jmenuji se Jasmine a vítám tě na Institutu elementaristů,“ řekla a ukázala prackou za sebe. Chris vzhlédl a uviděl v dáli velikánskou věž.

   2. kapitola

   Jasmine nové studenty vyzvala, aby vyčkali příchodu ředitele a upozornila je, že za nejapné poznámky ohledně jeho „osoby“ trestá pan ředitel vykrákáním za uši.
   Dveře se otřásaly v základech a studenti napjatě očekávali, co přijde. Do místnosti vstoupil velký drak, ale tentokrát brčálově zelený.
   „Drak? On je drak?“ zašeptal chlapec s rudými vlasy jinému.
   „Drak slyšící na míli daleko!“ Chlapce v tu chvíli popadla velká zelená pracka a vytáhla ho z klubka studentů.
   „Koukejte mě pustit,“ pokoušel se hoch osvobodit. Drak se na něj upřeně zadíval a pak ho zvolna položil na zem.
   „Jak se jmenuješ, hochu?“
   Chlapec drakovi neohroženě stanul tváří v tvář. „Mé jméno je Lucien Ethelred Interio.“
   Dračí ředitel se k němu sklonil a řekl mu: „Velmi rád vidím bojovné mládí. Máš kuráž, chlapče, a rod démonů získal jistě dalšího skvělého příslušníka.“
   Chlapec zůstal nechápavě stát. Čekal, že se drak bude zlobit, ale ne, že mu poví pochvalná slova. Rozpačitě pokrčil rameny a šel si sednout na koberec. Rod démonů? Chris myslel, že se přeslechl. Chod jeho myšlenek však přerušil ředitelův hlas.
   „Vítejte na Institutu elementaristů. Mé jméno je Alkvist a jsem zde ředitelem. Než začneme, kdo mi poví, kolik existuje živlů?“ V dáli se zatřepetala ve vzduchu ručka. „Třeba ta slečna tam vzadu, jak se jmenujete?“
   „Alexisss,“ odpověděla dívka s hnědým šátkem na hlavě a pokračovala: „Elementy jsou čtyři. Země, oheň, vzduch a voda.“ Posadila se.
   „Výtečně,“ rozzářil se Alkvist. „Jako první bych vám měl sdělit, že koleje jsou čtyři a právě nám je slečna Alexis vyjmenovala. A naše školní heslo zní: Žák si musí ochočit svůj živel, žák jej musí poznat v přirozeném prostředí,“ usmál se Alkvist.

   3. kapitola

   „A nyní se utište,“ řekla Jasmine. „Vyhlásíme zařazení do kolejí,“ řekla a na všechny se široce usmála. Pak si prohlédla několik lejster, zamračila se, neohrabaně se přesunula k řediteli a něco mu pošeptala do ucha. Alkvist se napřímil a zařval: „Kde je Gromrinn?!“, až se sál otřásl. Pomalu se k němu šoural ramenatý, bojovně vyhlížející trpaslík. Alkvist mu hodil pergameny. „Proč to Jasmine včera s Ariou třídili podle abecedy, Gromrinne? Aby jim to nešikovný trpaslík přeházel?“
   „Byl jsem hrozně zvědavý, šéfe,“ zašklebil se Gromrinn.
   Alkvist několik minut přemýšlel, než vynesl nad trpaslíkem ortel. „Za trest si to tu odříkáš. Budeš to ty, kdo vyhlásí, koho jsme kam umístili. A já alespoň ulevím svému starému hlasu.“ Studenti zkoprněli, takové jednání nečekal nikdo z nich.
   Trpaslík zamumlal: „Rozkaz, šéfe,“ a převzal od Arii pergameny.
   „Amellisan Serenová, upírka, přiřazena do koleje Země.
   Dereck McHook, trpaslík, přiřazen do koleje Země.
   Tiala Nialin, Elfka, přiřazena do koleje Vzduch.
   William Stupetty z vlčí komunity byl přiřazen do koleje Vzduch.
   Dennis Bennet, člověk, přiřazen do koleje Voda.
   Margaretta Sollis, naga, přiřazena do koleje Voda.
   Daniel Enrique Perrish, člověk, přiřazen do koleje Voda.
   Christian de Enroth, mág…“ Chlapec zpozorněl. „…přiřazen do koleje Voda.“
   „Páni!“ vydechl hošík. Co ho asi čeká v jeho koleji? Budou na něj hodní? Najde si mezi všemi těmi podivnými tvory vůbec nějaké kamarády? Tisíce myšlenek mu vířilo hlavou, než si konečně uvědomil, že trpaslík domluvil.
   Chris zaslechl vzrušené špitání mezi spolužáky, někteří byli překvapeni, zatímco jiní to očekávali. První, co Chrise napadlo, bylo, že v tomhle se rodičům nepodobá. Matka studovala v koleji Oheň a otec ovládal vzduch. Ještě si vzpomínal, jak se kdysi otec příliš zamyslel, bezděčně si poklepával hůlkou do rytmu vymyšlené písně a stvořil z toho tornádo. Kdypak asi on dostane svou vlastní hůlku?
   Alkvist si už zase vzal slovo. „Každý nováček dostane vestu v barvách své koleje.“ Chris si všiml, že starší studenti rozepínají pláště a ukazují nováčkům hedvábné vesty. „Barvy jsou následující,“ pokračoval Alkvist. „Kolej Země má barvu zelenou, Oheň červenou, Vzduch tyrkysovou a Voda indigovou modř. Na všechno své oblečení si dáte jmenovku, abychom si vás nepletli se zdejší zvěří. A až se zítra budete toulat a bezcílně bloumat po škole, prostudujte si rozvrh na nástěnce ve druhém patře, který napíšeme a vyvěsíme ještě dnes. A nyní běžte s profesorkou Ariou pro vesty a ona vám pak ukáže vaše nové ložnice.“

   7. kapitola

   „Odkud máš ten zvláštní medailónek?“ zeptal se Chris a trochu tím Alexis zaskočil.
   „No, víš, ten mám už od narození. Naši mě našli na prahu svého domu. Oni jsou… lidé a vzali mě, medúzu, k sobě.“ Sundala z krku zlatý medailónek a prohlížela si ho. Byl na něm zvláštní ornament a uprostřed něj velké písmeno V. Nedávalo to smysl.
   „A nepátrala jsi někdy po své rodině?“ přerušil Chris trapnou chvíli ticha.
   „Ne, rodiče mě mají rádi a já nelpím na minulosti a původu.“
--------------------------------------------------------------------
   Královna Catherine byla i přes svůj věk zralé ženy velice krásná. Měla dlouhé, zlatě prošívané šaty a rusé vlasy jí povlávaly kolem půvabné tváře. Všechny si je prohlédla velkýma hnědýma smutnýma očima. „Vítejte,“ řekla a ukázala rukou ke stolu, kam měli usednout. Na něm dosud stály stříbrné poháry. Amellisan pohlédla ke stolu a zbledla. Zachvátila ji po celém těle strašlivá bolest a chytila se rukama za hlavu. Panovnice šeptem udílela sluhům rozkazy. Zmizely stříbrné poháry, služebnictvo je nahradilo zlatými. Královna Catherine poklekla k dívce. „Ach, odpusť, dítě.“ Dívka k ní vzhlédla a usmála se.

   9. kapitola

   U večeře byl celý nesvůj a svěřil se s tím Sidovi, který měl co dělat, aby se nerozchechtal. S úplně vážnou tváří doporučil Chrisovi, aby se opláchnul v čarovné vodě a Chris se zvedl ze židle a šel, doprovázen Sidovým posměchem. Sedl si pod mohutný dub, stojící nedaleko jezera, kde přemýšlel o všem možném a pak znenadání usnul.
   Vzbudil ho Will, když s ním prudce zatřásl. „Vstávej, člověče!“
   „Kde to jsem?“
   „U jezera. Jindy bych ti nic neříkal, ale dneska musíš rychle do bezpečí!“
   „Proč? Stalo se snad něco?“
   „Dnes je úplněk,“ zašeptal Will, chytil Chrise za rameno a vedl ho ke kolejním dveřím. Už se smrákalo a náhle padla na všechno tma. Will chtě nechtě pohlédl vzhůru. Z mraků vystoupil kotouč stříbrného světla. Měsíc. „Utíkej, dokud můžeš!“
   Will se chytil za hlavu. Chris zůstal stát a díval se, jak se Willovy uši mění ve zvířecí slechy, jak jeho nos připomíná protáhlý psí čumák, jak jeho pískové vlasy přechází v tmavou hněď a jak přímo před jeho zraky roste kamarádovi vlčí ocas. Chris už věděl, že je po legraci, když na něj Will upřel hladový pohled. Rychle se rozběhl ke dveřím a prudce na ně zabušil. Nikdo však neotvíral.
   Ve chvíli, kdy si Chris pomyslel, že nadešla jeho poslední hodinka, se ale dveře náhle otevřely a čísi ruka ho vtáhla dovnitř. Byl zachráněn, ale v šoku.
--------------------------------------------------------------------
   Will se mu celé ráno vyhýbal, možná se styděl sám za sebe. Když však trpaslík Gromrinn rozřazoval chlapce a děvčata do dvojic, stal se Chris Willovým protivníkem. Christián sevřel ruku v pěst a čekal, až Will s dřevěnou tyčí v ruce zahájí výpad. Willovi se ale dnes nechtělo bojovat, zato Chris byl rozpálený doběla. „Proč jsi mi nic neřekl?“ sípal a zasypával Willa údery tyče.
   „Nechtěl jsem tě vyděsit, copak to nedokážeš pochopit?“
   „A co profesoři?“ Pokoušel se ho zasáhnout, ale marně.
   „Ti o tom přece vědí, má matka tu studovala.“
   „Takže ty jsi…,“ vydechl Chris.
   „Čistokrevný vlkodlak,“ doplnil ho Will a usedl na trávník.

   11. kapitola

   Christián se rozhodl, že si to cvičení pro Miriam udělá hned, a zamířil k prvnímu prázdnému pokoji. Na zdech byly veselé obrázky a v rohu stál jediný stolek a malá židlička. K čemu místnost sloužila? Na dveřích nebyl ani nápis, který by prozradil, co je to za zvláštní pokoj. Ale jistě místnost už dlouho nikdo nepoužíval. Trochu tu uklidil, smetl ze stolku a židle nánosy prachu a otevřel všechna okna. Bude to teď jeho tajná místnost.
   Otevřel učebnici a chtěl se pustit do psaní, když náhle mezi stránkami objevil popsaný pergamen. Písmo bylo úplně jiné, takové hromotlucké a hrubé. Christián vyňal pergamen z knihy a pustil se do čtení. Vzápětí zjistil, že je to dopis, zpověď.

   „Milý Bože. Ty jsi na zemi všemohoucí. Mnohokrát mi o tobě vyprávěli, ale já odmítl naslouchat. Nyní, když cítím, že přichází čas odejít, se já, minotaur Gerald, stávám tvým pokorným služebníkem. Za svůj život jsem spáchal mnoho zlého, ale svědomí mě nikdy netrápilo. Až teď, na prahu smrti, musím alespoň část toho zla napravit. A doufám ve tvé milosrdenství a prosím o odpuštění.

   Chris zamrkal a setřel slzičku z oka. Dopis ještě pokračoval, ale on nemohl číst dál. Tolik byl dojatý a zmatený. Zhluboka dýchal, aby se uklidnil a pak znovu sevřel v prstech zažloutlý pergamen.

   Dlouhá léta jsem sloužil Hexaphoně, temné královně. Vybojoval jsem pro ni mnoho vítězství. Avšak více než svou paní jsem poslouchal neutuchající zvědavost. Jako každý nehodný sluha jsem poslouchal za dveřmi a zaslechl jsem, co mělo zůstat navždy utajeno. Má paní přinesla odněkud dítě a zamkla se s ním ve své pracovně. Netušil jsem proč, ale pokoušela se zaklínadlem změnit jeho nynější podobu. Pamatuji si to, jako by se to stalo dnes: „Zaklínám tě ve jménu temné síly! Nikdo nespatří tvou krásu, dokud neuzřím pravdu ve vodní hladině! Cha chá!“ Později jsem to dítě uviděl. Hexaphonino kouzlo se nepodařilo. Poručila mi, abych ho odnesl z paláce a v ústraní zabil. Vzpomínám si, že jsem to děvče nesl v proutěném koši.
   Když jsme byli daleko od paláce, chtěl jsem se na něj naposledy podívat. Přímo před mýma očima se ale dítě změnilo. Kouzlo začalo působit. Ve tmě cosi zasvítilo, byl to zlatý medailónek. Nedokázal jsem to dítě zabít, zanechal jsem jej na prahu nejbližšího domu. Snad to děvče přežije…

   Chris přestal číst. Srdce mu divoce bušilo. Stále mu v uších zněla Alexina slova. „Naši mě našli na prahu svého domu. Oni jsou… lidé a vzali mě, medúzu, k sobě.“ Mohla to být Alexis? To zakleté dítě? Nevěděl nebo to nechtěl vědět. Vrátil se k dopisu.

   Hexaphona se nikdy nedozvěděla pravdu. Namluvil jsem jí, že jsem dítě zabil a ještě tu noc jsem odjel z paláce, za svým mladším bratrem Georgem.
   Zbloudilý poutníče, jenž nalezneš mou zpověď, vyhledej Georga. Ukryl jsem mapu v městečku Mortville, v královské hrobce pod svatou relikvií. Vyhledej Georga a zlom prokletí ubohého dítěte. Bůh ti žehnej!

   Christián strčil složený pergamen do kapsy, zavřel dveře a vyšel na pozemky, stále ještě byl zmaten, potřeboval přemýšlet.

   14. kapitola

   Děti nervózně postávaly v místnosti pro hosty. Profesoři stáli u zdi a vyčkávali. Pak se dveře pomalu otevřely a vstoupila žena v dlouhých černých šatech, vlasy neurčité barvy měla stažené do drdolu. A její oči byly očima dravce, krutého a nelítostného. Velitelsky zvedla ruku a děti obklopili Hexaphonini temní rytíři. Chopili se mladých démonů a odvlékali je pryč. Děti začaly naříkat a ze strachu křičet.
   „Ticho!“ zaburácela neznámá žena. „Jsem Hexaphona, vaše… královna. Bude to pro vás čest, budete-li mi sloužit.“
   Amellisan si neuvědomovala, co dělá. Vykročila vpřed a řekla: „Královna Catherine je naší vládkyní!“
   Hexaphona se zarazila a pohlédla na Beatrice, která neznatelně přikývla. Čarodějka přitáhla dívku k sobě a zašeptala: „Dala jsem slib.“ Pak se napřímila a ukázala na děvče prstem. „Odvést!“
   Dívka se zuřivě bránila, ale nebylo jí to nic platné. Hexaphona s sebou přivedla tolik mužů, že se brzy děti ocitly v pasti, ze které nebylo úniku. Jednoho po druhém si prohlížela. Některé studenty nechala být, jiné přikázala odvést pryč. Jeden z rytířů surově vlekl Danielu ke své Paní.
   To už Will nevydržel. „Hned ji pusť!“ Vytrhl se muži, který ho držel za rameno a vrhl se Daniele na pomoc.
   „Tu holku tu nechte, není k ničemu. A jeho odveďte!“ vyřkla čarodějka ortel a muži vlekli Williama pryč.
   Daniela propukla v pláč. „Wille!“ zavolala zoufale a Hexaphona se rozesmála.
   Chris si náhle vzpomněl na Geralda, jeho dopis a prokleté dítě. To ona byla toho všeho příčinou! Přivedli ho k ní. Zamračila se. „Příliš hubený. A ten klobouk na hlavě. Jako strašák do zelí!“ ušklíbla se.
   V hloučku dětí zuřil boj. „Zazpívej, Elfko!“ smál se jeden z rytířů a držel Tialu ve vzduchu. Dívka se zoufale pokoušela osvobodit.
   „Nech tu holku! Ke mně pojď!“ poručila Hexaphona.
   Poslední přišla na řadu Alexis. Hexaphona si ji velice dlouho prohlížela, než ji poslala k ostatním. Rytíři vytáhli meče z pochvy a opustili sál. Čarodějka se zastavila u Alkvista. „Jsem spokojena. Váš Institut je prozatím v bezpečí.“ Sladce se usmála a zmizela z dohledu.

   15. kapitola

   První hodinu měli prvňáčci Zaklínání s profesorkou Miriam. Seděli tiše, neodpovídali na profesorčiny dotazy a tvářili se sklesle.
   „Ale no tak,“ zaúpěla prosebně Miriam. „...já vím, jak je to teď pro vás těžké, ani pro mě to není snadné. Ale život jde dál. Musíte na to přestat myslet.“ Už nevěděla, jak by je povzbudila.
   „Ale vy jste pro to nic neudělali. Nikdo z vás!“ vykřikl Dereck.
   „Vy přece umíte kouzlit, proč jste nezasáhli?“ přidal se Daniel.
   „Co zmůže několik čarodějů proti ozbrojené armádě? Nedalo se dělat nic, vůbec nic!“ kvílela Miriam, ale děti s ní nesouhlasily. „Neměli jste jí pouštět dovnitř!“ volaly sborem.
   „Kdybychom to neudělali, zničila by Institut. Copak to nechápete?“ zrudla profesorka vzteky.
   „A vy si snad myslíte, že to přesto neudělá?“ vykřikl Chris do ticha, které nastalo.
   „Ani kdybyste to myslel žertem, pane de Enrothe, už nikdy nesmíte nic takového vyslovit!“ ječela Miriam.
   Náhle se ozvala dutá rána. Děti nervózně těkaly očima po místnosti. Co znamenal ten zvuk a odkud přišel?
--------------------------------------------------------------------
   „Schodiště! Prorazili zeď a zničili schodiště, nedostaneme se odtud!“ brečely dívky, uvězněné v nejvyšší věži. Profesoři se rozmístili po Institutu. Alkvist a Jasmine obsadili cimbuří dvou postranních věží a snažili se zahnat Hexaphonino vojsko ohněm. Miriam proklouzla na půdu a padacími dveřmi se dostala na střechu. Odčarovala houfnice a začala je nabíjet těžkými kameny, které vyčarovala. Pak je namířila na katapulty, které se pokoušely zničit školu.
   Jedno z elfských děvčat se opatrně přiblížilo k oknu a pak zděšeně ucouvlo a vylíčilo ostatním, co se děje před branou.
   „Vrátila se,“ řekl Chris a obrátil se na chlapce a dívky. „Co budeme teď dělat?“
   „V Gromrinnově kabinetě jsou hromady šípů,“ řekla jedna z dívek.
   „Správně!“ přidali se hoši. „Budeme bojovat!“

   16. kapitola

   Institut elementaristů ještě stále odolával útočníkům. Hlavní budova však byla zničena, a když poslední kámen probořil střechu, Miriam se zapotácela a padala přes okraj cimbuří k zemi. Jeden z letců ji však zachytil a ona se stala zajatkyní. Profesoři ochabovali, Jasmine ani Alkvist už nedokázali zadržet blížící se vojáky, byl konec.
   Za několik okamžiků padla pravá věž a o chvíli později levá a Alkvist, Jasmine a malý Bernard letěli pryč. Chtěli zachránit holé životy.
--------------------------------------------------------------------
   „Počkejte!“ Daniela prudce oddechovala. Chris a Alexis se zastavili. „Kam to běžíte? Tudy nevede cesta ven!“ Vydechla si a zaraženě se dívala na naplněné batohy, jež měli oba na zádech.
   Chris se zamračil a vyštěkl: „Už nemáme čas! Jdeš s námi?“ Přikývla a trojice kamarádů zanedlouho doběhla do tajné komůrky. Nerozhlíželi se ani vteřinu. Christián se okamžitě dotkl kamenné desky ve zdi. Před portálem však zůstali rozpačitě stát. Odnese je vůbec domů? Mohou se odtud dostat všichni? A nejpalčivější otázka – jak se spustí mechanismus?
   Slyšeli duté rány a věděli, že Institut je odsouzen k záhubě. Dívky propadaly panice. „Odtud se nedostaneme.“ Chris obcházel stupínek a snažil se najít řešení. Proč se tehdy pana Hlíny nezeptal? Matně se rozpomínal na ten první den, kdy se se stařečkem setkal. Držel tehdy v ruce hůlku a něco mumlal. Ale co si teď počnou?
   Ze stropu spadl lustr, přímo mezi ně. Vypískli a vlezli si všichni tři na stupínek, snad doufali, že se ta podivná věc spustí sama. Ozvala se další rána a zdivo se začalo bořit. Náhle mezi ně vlétl vystrašený Sid a tlapou zavadil o nenápadné kolečko umístěné uprostřed stupínku a otočil ho kolem své osy. S úžasem pozorovali, jak se kolem nich nafukuje obrovská bublina a temná chodba Chrisovy komůrky jim mizela před očima. Kolečko se stále ještě otáčelo, nikdo si ho však nevšímal. Daniela se zapotácela a nedopatřením se dotkla průhledné stěny bubliny…
--------------------------------------------------------------------
   Tajný úkryt, vystavěný pro případ nejvyšší nouze, dobře posloužil. Všichni se zachránili. Vlastně, ne úplně všichni. Daphne přepočítávala studenty stále a stále dokola. Constance byla zničená, její bratr tam musel zůstat. O Beatricině zradě už všichni věděli. Jasmine, Alkvist a Bernard prchli do bezpečí, Miriam zajali. Chyběli jen Alexis, Christián, Daniela a mladý ještěr Sidenius. Schováni za hustým a trnitým křovím pozorovali, jak se poslední věž Institutu elementaristů řítí k zemi. Už je nemohou zachránit…
   Přestože královské vojsko vyrazilo z údolí co nejdříve, nedokázalo už nic změnit. Hexaphona se svými muži stačila opustit údolí a vracela se s vojskem zpět do svého temného sídla. Královna Catherine spatřila už jen zbořeniště. Budova, jež dokázala přetrvat staletí, byla zničena.

   20. kapitola

   Christián požádal Alexis, Sida a Danielu, aby ho nechali s tou neznámou slečnou o samotě. Nakonec ven z místnosti odešli, ale jen velice neradi.
   „Poslyš, Eilleen… jmenuješ se Eilleen, viď?“ začal nejistě Christián.
   „Ano, jmenuji.“ Neubránila se úsměvu. Chlapec jí byl sympatický.
   „Neslyšelas o královské hrobce? Je prý někde tady v Mortville.“ Ty jsi ale hlupák, pomyslel si. Vždyť tu přece bydlí, tak kdo jiný by to měl vědět lépe?
   Dívka zpozorněla a lehce pohodila hlavou. Pak položila chlapci otázku: „Proč jsi chtěl utéct z Institutu? Má to s tím spojitost, že?“ Přeměřila si ho pohledem. Ajaj, to děvče je až nebezpečně chytré.
   „Zachováš tajemství?“ Chystal se jí všechno povědět, ale přerušila ho. „Tady ne! Pojď ven na dvorek.“
   Vyšli zadním vchodem a zastavili se až u koní. Christián jí šeptem pověděl o Geraldovi a jeho zpovědi.
   „Tvrdil v ní, že ten, kdo nalezne mapu, dokáže zničit Hexaphonu jednou provždy. A pokud mám tu moc ji zastavit právě já, udělám to!“ vydechl nakonec.
   „Ano, udělej,“ souhlasila Eilleen. „Přivedla jsem tě sem, protože moji rodiče příliš lpí na svém původu a uznávají Hexaphoniny názory. Já však ne.“ Na chvíli se odmlčela, aby o pár minut později zaníceně pokračovala: „Příliš mnoho našich lidí už kvůli ní zemřelo. Zastav to nekonečné vraždění a náš národ ti bude navěky zavázán,“ vzdychla a znovu promluvila: „Muži jsou hlupáci. Snadno se nechají zlákat vidinou bohatství a jednoduchého života. Odejdou z domovů a nechají zde své ženy, syny a dcery a dělají špinavou a nedůstojnou práci. Stávají se nájemnými zabijáky, aby za mrzký peníz a pocit bezpečí zabíjeli nevinné. Upíři nevraždí smrtelníky!“ vykřikla do tmy.
   „Ne?“ podivil se Christián, ale vzápětí zalitoval, že takové slovo vůbec vyslovil.
   „Ne!“ rozhorlila se Eilleen. „Oni je k tomu sami nutí, mučí nás a zabíjejí. Popřáli nám snad někdy sluchu? Snažili se pomoci, abychom nemuseli žít z lidské krve? Ne. Jen strach je zaslepuje, neudělají nic a my jsme stále nuceni žít ve tmě.“ Obrátila se na Chrise a v očích jí zajiskřilo. „Ano, pomohu ti, protože Hexaphona tyhle hnusné lži šíří a štve lidi proti nám. A až vojáci jednoho dne procitnou, bude už pozdě. Prolitá krev nevinných zastíní vše dobré, co v nich ještě zbylo.“ Sedla si na zem a rozplakala se.
   Chris se snažil obrátit hovor jiným směrem.
   Dívka se vzpamatovala. „Musíš se rozhodnout, teď hned. Jakmile se vloupáte do posvátné hrobky, už vás nic před hněvem zdejších obyvatel nezachrání. A čím déle ve městě zůstanete, tím dříve vás odhalí.“
--------------------------------------------------------------------
   Hrobku králů obklopoval hřbitov, kol dokola obehnaný vysokou zdí. Pětice mladých bojovníků se za ní přikrčila.
   „Já… já s vámi nepůjdu,“ špitl Sid.
   „Proč ne?“ opáčil Chris.
   „Když já se… já se hrozně bojím duchů,“ řekl Sidenius a zbledl.
   „Ale tady přece žádní duchové nejsou, nebo snad ano?“ obrátil se k Eilleen.
   „Přišli jste rušit klid mrtvých. S nějakými potížemi jste přece museli počítat,“ řekla dívka a zas jí po tváři přelétl ten zvláštní úsměv.
   „Dobrá,“ zamručel Chris a společně s Alexis a Danielou vykročil vpřed.
   Procházeli mezi uličkami hrobů a cítili na sobě čísi pohled. Byly to snad ony duše, jež nedošly pokoje, o nichž mluvila Eilleen? Jako by uslyšeli ve svých hlavách cizí hlasy: Nejste zde vítáni, odejděte! které byly stále hlasitější a naléhavější. I když je svíral strach, neustoupili a došli až ke vchodu do hrobky. Měli štěstí, dveře byly pootevřené. Vešli dovnitř, ale ve tmě neviděli na krok.
   „Danielo, vyčaruj ohýnek. Jen malinký,“ poprosil Christián.
   Přikývla. „Zkusím to.“
   Pak natáhla ruku před sebe a soustředila se, možná se i trochu zasnila. Alexis a Chris fascinovaně hleděli, jak jí na dlani vzplála jiskřička, a vznítil se ohýnek.
   „Vydrž,“ zašeptal Chris a došel pro lucerničku, která byla pověšena nedaleko.
   „Pospěš si, prosím,“ sykla Daniela.
   Zapálili svíčku v lucerničce a uhasili ohýnek na její ruce. Doufali jen, že si nikdo mihotavého světýlka nevšimne.
   Neměli čas, aby se příliš rozhlíželi, a spěchali do západního křídla. Hrobka sahala k nebi a podobala se kostelu, avšak zcela bezbožnému. Měla tři části – v té první byly vzácné obrazy a poklady, uprostřed místnost pro starobylé rituály a hrobka samotná se nacházela až v západním křídle bezbožného chrámu. Christián mnoho neviděl, přesto ve tmě cítil, jak mu Alexis křečovitě stiskla ruku.
   Byli na místě, kde byly tři řady majestátních sarkofágů a uprostřed zlatý oltář, na kterém stál zlatý zdobený pohár, který pomalu obešli. Christián prohlížel pečlivě každé místo, které by mu mohlo prozradit, co je svatá relikvie.
   „Christiáne, nechceš tu snad vzít něco, co nám nepatří?“ podívala se na něho tázavě Alexis. Neodpověděl, ale nejraději by radostí zavýskal. Našel totiž malá postranní dvířka a z malé skříňky vytáhl zažloutlý kus pergamenu, svinutý do ruličky.
   „Chrisi…“ Alexin hlas byl stále naléhavější. Chystal se říci něco opravdu ošklivého, ale vyrušil ho šramot a šustot křídel. Netušil, že to netopýři se vrací z lovu, aby ulehli ve výklenku ve střeše do svých skrýší. Alexis se lekla a neopatrným pohybem shodila jeden ze svícnů na zem. Rychle ho zvedla, ale to už ji Chris držel za ruku. „Padáme odsud! Neohlížejte se!“

Počet kapitol: 24, má pokračování





Pán prstenů - Concerning Hobbits