Náhrdelník osudu - průřez příběhem

   Příběh je pokračováním Jeskyně stříbrného draka

   2. kapitola

   „Tilly, pojď už! Čeká nás noc plná snů.“ Lillian, královna Elfů, nemohla přimět svou dceru, aby přestala pozorovat krajinu za oknem. Od té doby, co odešli její přátelé z Institutu, seděla Tiala na okenním parapetu a pozorovala les. Náhle zbystřila pozornost, venku se začali shromažďovat vesničané s lucernami. Něco se venku děje! „Maminko, pojď sem prosím,“ poprosila Tiala a Lillian se také zadívala z okna.
   „Má paní,“ ozvalo se za dveřmi vzrušené klepání. „Ti cizinci se vrátili!“
   Rázem byly obě na nohou. „Cos to říkal?“ Královna se chtěla ujistit, že dobře slyšela.
   „Říkal jsem, že ti cizinci se před malou chvílí vrátili,“ opakoval mladý Elf stojící za dveřmi. Lillian chytila dceru za ruku a utíkaly k bráně.
   Tam už panoval čirý ruch. Každý z obyvatel Astralenu se chtěl na vlastní oči přesvědčit, že je to vskutku tak, že se opravdu všichni čtyři vrátili ve zdraví. Troufalci nebo miláčci Štěstěny? Astraleňané byli zmateni. Chris se s přáteli pomalu prodíral houstnoucím davem. Každý se jich chtěl dotknout. Když proti nim vyrazili s lucernami v rukou, v prvních několika minutách neviděl ani jeden z nich na cestu, světla ze všech stran je oslnila. Náhle se ozvalo táhlé zatroubení a dav se rozestoupil. Královna přicházela!
   „Tialo!“ Dva chlapci a dvě rozesmáté dívky jí zamávali. Elfí princezně stékaly po tvářích slzy štěstí a dojetí. Do té chvíle stále nevěřila, že je to vskutku pravda, ale bylo tomu tak. Její přátelé vyvázli z nebezpečí, do kterého by se dobrovolně nehrnul žádný z astralenských mužů.
   „Jak… jak?“ opakovala stále dokola a klouzala pohledem z jednoho na druhého. Sid se rozpačitě usmíval, Daniela se tvářila vážně a Alexis se krčila za nimi. Christián se díval kamsi do davu.
--------------------------------------------------------------------
   „Víš, Tilly, to bylo tak…,“ Chris se nadechl a začal vyprávět. Nejradši by se na sebe už nikdy nepodíval. Vždyť byl vždy tak slušný a čestný hoch a nyní lže a vymýšlí si jako nějaký starý podvodník. „A duchové jeskyně nám řekli, že je můžeme vysvobodit jedině tehdy, když jim doneseme Náhrdelník osudu. Pak navždy opustí Jeskyni stříbrného draka a nechají astralenský lid zas pokojně žít.“ Tiala se na něho dívala a zdálo se, že mu věří. Pak se ohlédla po dívkách a Sidovi a ti na znamení, že to všechno je pravda, přikývli. Dívka se zaradovala a nechala je o samotě.
   „Jsme hrozní pokrytci,“ zašeptala Daniela, když je děvče opustilo.
   „Ale Georg nás má v hrsti, bez něho se k cíli nedostaneme.“ Chris si povzdechl a rozloučil se s přáteli.

   3. kapitola

   Dívka se zvedla, přikryla Luciena svou přikrývkou a po špičkách vyklouzla z pokoje. Vydala se po točitých schodech dolů, mířila do kuchyně pro snídani. Hladem je tu zatím ještě netrápili, i když jídlo za moc nestálo. Nebylo vidět na krok a děvče zapomnělo v pokoji lucernu.
   Potmě zabloudilo a místo do kuchyně přišlo do sálu, v němž ještě nikdy nebylo. Byla to obrovská knihovna, plná starých svazků. Že by Hexaphona četla knihy? Amellisan obcházela skříně a zvědavě nakukovala dovnitř. Staré svazky, legendy, kroniky, svaté knihy národů Erathie, knihy dávných učenců, to vše zde bylo uchováno.
   Dívka se usmívala a zkusmo vytáhla jednu z knih, ze které okamžitě spadl na zem nános prachu. Zvířené mračno zašedlých prachových zrníček donutilo dívku ke kašli. V dáli se ozvalo tiché a nepřátelské zavrčení.
   „Je tu někdo?“ odvážilo se děvče zavolat. Nikdo jí však neodpovídal. Obrátila se zpět ke knize a otevřela ji na úvodní stránce. Cosi k ní rychlostí blesku přiskočilo a zakrylo jí oči. Cítila jen cizí, zvířecí pach. Neznámý ji pustil, dívka leknutím uskočila, narazila do skříně za ní a upadla na zem.
   Naproti ní stál neznámý muž. Tvář měl strhanou, jeho rysy byly tvrdé. Měl tmavé vlasy hnědé barvy a hluboké zelené oči. Přes sebe měl přehozený teplý kabát, zde nebylo právě nejtepleji. Amellisan by si nejraději přála zmizet jako pára. Bála se toho muže, jenž se nad ní skláněl. Proč jí nepomůže vstát?
   „Kdo jste?“ zašeptala a hlas se jí třásl.
   Mladý muž se zasmál. „Tvoje noční můra! Jsem knihovník, nevidíš?“ Ani náznakem nepřipomínal člověka, který pečuje o knihy. Dívka se stále nechtěla zvednout. „Od kdy je v temném paláci knihovna?“
   „Kdysi tady stával jiný palác, vlastnil ho kníže Vladimír Alexandr a tak dále, měl hrozně dlouhé jméno, sloužíval jsem mu… kdysi. Paní po jeho smrti nechala palác zbourat a přestavět, jen tohle křídlo zůstalo nedotčené.“
   „Kdo je ta Paní? Snad ne Hexaphona?“ ušklíbla se dívka.
   Mladík se rozzuřil a chytil děvče pod krkem. „Až se příště setkáme, budeš o ní mluvit slušně!“ zavrčel a pustil ji na zem. „Jsem Steeven,“ dodal a byl pryč. Zaběhl mezi skříně. Dívka se otřásla a rychle se vytratila. Když pak nesla podnos s jídlem pro sebe a Luciena do pokoje, stále ještě měla v očích výraz posvátné hrůzy.
--------------------------------------------------------------------
   Vydali se do knihovny ještě to odpoledne. Steeven je pokradmu pozoroval. Lucien hledal v jedné skříni, Amellisan prohledávala jinou.
   Steeven se jí přitočil za záda. „Přivedla sis přítele?“ Dívka se ohlédla. Mladík se doslova pásl na jejím strachu.
   „Co po mně chceš?“ ohradila se a dál prohledávala staré svazky.
   „Tebe, děvče, jen tebe. Dovolím ti zavítat sem kdykoli budeš chtít, ale on už sem přijít nesmí,“ zavrčel tiše a dívka nervózně polkla. Otřásla se a pak konečně našla, co hledala. Prošla několika chodbami, aby se ujistila, že je už knihovník nesleduje. Pak se vrátila k Lucienovi. Odnesli si společně jednu knížku o legendách, pod níž byla pečlivě skryta kniha Umění teleportace a pod ní přiložil mladý démon ještě jednu knihu, která ho zaujala.
   Vešli do dívčina pokoje, kde se mu Amellisan svěřila se svými obavami. Nejdříve se vztekal a pak pravil: „Máme proti sobě silného nepřítele, ale nedáme se. Jen mi slib, že budeš opatrná.“
   „Slibuju,“ přikývla a Lucien se pochlubil pokladem, který v zaprášené knihovně objevil.
   „Tohle je posvátná kniha démonů, Satanská bible. Otec ji měl vystavenou v ložnici na polici a říkával: Synu, jednoho dne ti tento poklad předám. Vím toho dost o té knize i historii našeho národa.“ Lucien pyšně vypjal hruď, jak to míval ve zvyku.
   Zvědavě knihu otevřeli. Lucien vykládal a dívka ho napjatě poslouchala. „Naše posvátná kniha nás chrání před lidmi, kteří si nás chtějí podrobit, učí nás nepodléhat cizím svodům, neboť my jsme ta silnější rasa, nikoliv ti, kdo si nás chtějí podmanit. Naše náboženství hlásá, abychom se řídili instinkty. Démon projeví důvěru jen tomu, kdo je jí hoden a jemu zůstane věrný.“ Lucien se rozplýval nad svou vírou a pak začal hovořit o historii. „Naši nejstarší předci stvořili vlastní království, Peklo, a vábili do něj smrtelníky. Démoni byli vždy silný a nepoddajný národ, nikdy by se nenechali zotročit. Ale jak šel čas, vystoupili démoni na zemský povrch a mnoho jich tu už zůstalo navždy. Začali žít mezi Erathiany, vybudovali vlastní království – Prokletou zemi, a osvojili si některé způsoby života smrtelníků.“ Lucien přestal vyprávět a Amellisan se k němu přitiskla blíž. „Vyprávěj ještě.“
   Chlapec byl potěšen a v očích mu vesele zajiskřilo. „Lidé si na nás zvykli. Už dávno nesvádíme smrtelníky, lidská rasa to zvládne docela dobře sama,“ usmál se a pokračoval: „Ze starých tradic mnoho nezbylo. Občas ještě konáme posvátné obřady, neobětujeme však lidskou bytost, jako tomu bylo dříve, nýbrž zvíře. Z démonů bývají vynikající kouzelníci, ale i obchodníci. Někteří příslušníci našeho národa mají křídla, v rodě Interiů však nemáme žádného takového předka. Démoni už nejsou nesmrtelní, stárnou, tak jako každý. A všichni touží, aby se, až odejdou z pozemského světa, navrátili do svého pravého domova.“ Lucien začal vykládat o Prokleté zemi a jejích krásách, Amellisan se k němu přitiskla blíž. Jejich národy mají mnoho společného. Vyprávěl jí dlouho do večera, než mu zvuk lesního rohu připomněl, co je jeho povinností. „Musím jít, volají mě strážcovské povinnosti. Raději tě tu zamknu, je to pro tvé bezpečí.“ Nechala ho odejít a uschovala knihy pod postelí. S Lucienem se nemá čeho bát.
--------------------------------------------------------------------
   Hexaphona si zavolala Beatrici k sobě. Dívka zůstala stát ve dveřích královniny komnaty. „Pojď blíž, mám pro tebe úkol.“
   Dívka k ní přistoupila a uklonila se. „Jaký, má Paní?“
   „Pojedeš do města jménem Loučka a vezmi si s sebou skupinku ozbrojených mužů. Chci, abys zjistila co nejvíc o dítěti, které se tam před patnácti lety objevilo a hlavně co se s ním stalo. Spoléhám na tvou diskrétnost a obezřetnost.“ Hexaphona jí pokynula, aby vstala.
   „Nezklamu vás,“ odvětila dívka a odcházela.

   Sotva se rozbřesklo, vyrazila z bran temného paláce početná skupinka připravených vojáků, Hexaphona jela v jejich čele. V paláci zůstalo jen dvě stě mužů, kteří měli zajistit ochranu Hexaphonina sídla i města, v němž byl temný palác skryt.
   Beatrice se ustrojila, osedlala jednoho z černých hřebců a vyrazila na cestu. Doprovázelo ji dvacet rytířů v černém brnění na divoce vyhlížejících koních. Jezdecký úbor byl pro Beatrice značně nepohodlný, byla zvyklá na pohodlnější oděv. Vojáci se jí s neskrývanou radostí pošklebovali a nedokázali si představit, že tomuhle „děvčátku“ svěřila Paní tak důležitý úkol. Dívka si s tím prozatím hlavu nelámala, měla svůj cíl, kterého musela dosáhnout, a upnula se k němu celou svou myslí.

   5. kapitola

   „Musíme se rozhodnout, kudy dál, nelze to už déle odkládat,“ zamumlal Chris a doufal, že vzbudil pozornost ostatních.
   „Přes Zemi stínu nemůžeme. Co když nás stále ještě hledají?“ Alexis se trochu chvěla.
   „To je pravda, takže zkusíme tu druhou cestu? Přes Podzemní království?“ zapojil se Sid do hovoru. Domluvili se tedy, že dají na radu mladičké víly.
   Zatímco Sid a Daniela se koupali v řece, Chris a Alexis posedávali na louce u koní. Boláky na Sidových zádech díky léčivým bylinkám zmizely a on nepřestával Daniele děkovat, jak se mu ulevilo.
   „Jak se ti líbila ta dnešní jízda?“ vyzvídala Alexis.
   „Byla to nádhera!“ vydechl Chris a snažil si vybavit ten zvláštní povznášející pocit. Alexis ještě chvíli mluvila pro sebe a pak navrhla: „Co kdybychom si to zopakovali? Ty pojedeš na grošákovi a já na vraníku.“ Byl to šílený, bláznivý, ztřeštěný nápad, a přesto ho bleskurychle uskutečnili. Chris se s obtížemi vyhoupl do sedla grošáka, zatímco se Alexis uvelebila na bujném vraníkovi. Popohnali koně současně.
   Chris v sedle neudržel rovnováhu a neustále na koňském hřbetě poskakoval, ale nebylo to tím, že by se mu to líbilo, ale protože nemohl jinak. Dosud vždy koně vedla Alexis a nyní svíral v ruce uzdu on. Koně se rozběhli po louce a cválali stále rychleji, Chris měl co dělat, aby Alexis stačil. Dívka si užívala ten nádherný pocit z jízdy.
   Ani si nevšimli, že nechali louku daleko za sebou a nyní ujížděli širou plání. Cválali rychleji a rychleji a Christián už začínal mít jistotu, že koně zvládne. Dívku už za pár okamžiků dohoní. Mírně zvolnili tempo. Alexis se však trochu zasnila a přestala dávat pozor na cestu.
   „Alexis, pozor!“ vykřikl Chris, bylo však už pozdě. Dívka prudce zarazila koně a ten ji nevědomky vymrštil ze sedla. Přeletěla mu přes hlavu a dopadla na zem. Chris zastavil grošáka, seskočil z něj a rozběhl se k ní. Dívka ležela bez hnutí a nejevila známky života.
   „Alexis…“ Chlapci se draly do očí slzy. Jak mohl být tak strašně lehkovážný! Tak neopatrný! Kdyby nebyl svolil, aby se rozjeli tak daleko… Počkat! Nepohnula se její ruka? Sklonil se k ní a naslouchal tepu jejího srdce. Tak přece žije! Zvedl hlavu, aby se rozhlédl po okolí a v tu chvíli ho do ní něco silně praštilo a on ztratil vědomí.
--------------------------------------------------------------------
   Sid už dávno vylezl z vody a teď ležel natažený v trávě a zamyšleně pozoroval mraky na obloze. Z rozjímání ho vytrhl až Danielin hlas. „Side!“
   Mladý ještěr se napřímil a promnul si oči. „Stalo se něco?“
   „No to bych řekla!“ rozčilovalo se děvče. „Chris s Alexis zmizeli a s nimi i oba koně. Zůstal tu jen můj batůžek s jídlem a ještě jeden, který patří tobě. Ty dva zbylé byly zavěšeny na sedle grošáka. A pak je tu ještě Chrisův meč a měšec s penězi.“
   „Nemohlo se jim něco stát?“ Sid se konečně vzpamatoval.
   „Obávám se, že se rozhodli jít dál sami a nás tu nechali. Obešla jsem celou tuhle rozlehlou louku, ale není po nich ani vidu ani slechu. Zradili nás, oba dva,“ pronesla trpce.
   „Nemusíme tady zůstat,“ řekl Sid. „Když nás tu nic nedrží, vydáme se přes Podzemní království domů. Do Bažinného teritoria.“
   „Máš pravdu,“ špitla Daniela. „Bude to tak nejlepší.“
   Zničení zradou svých přátel začali uklízet tábořiště. Čekala je už jen krátká cesta k severní hranici, jen musí objevit ten správný směr. Daniela si přehodila naditý batůžek přes záda a sevřela pevně svůj luk. Sid uchopil meč, a když byli hotovi, vydali se na cestu domů.

   8. kapitola

   Daniela zaslechla klepání, zvedla se a šla otevřít. Vyjekla, dveře prudce zabouchla, přikrčila se za nimi a čekala.
   „Danielo, neblázni! To jsem přece já!“ Chris byl překvapen jejím nenadálým chováním.
   „Kdo je to?“ zeptal se Sid znuděně.
   Christián vycítil příležitost. „Side, řekni prosím Daniele, ať nám otevře. Alexis je zraněná a nevydrží dlouho stát!“ Děvče se nechalo přemluvit, otevřelo dveře a pustilo je dovnitř.
   „Kámo, kam jsi zmizel?“ Sid začal plácat Chrise po zádech. Alexis se usadila na posteli a natáhla si přes ni bolavou nohu. Zatímco Chris vyprávěl, Sid zaběhnul k hostinskému požádat ho, aby se postaral o koně. Však mu to Christián poví mezi čtyřma očima.
   Na Daniele bylo vidět, že tomu příliš nevěří. „A to vás prostě jen tak napadlo nasednout na koně a rozjet se pryč? To rozumný člověk prostě neudělá!“
   „Já vím, Danielo. Byla to hloupost, klukovina. Ale uznej, kdyby mi na vás nezáleželo, nehledal bych tebe a Sida, vrátil bych se domů, tak to konečně pochop!“
   Daniela po něm šlehla pohledem. „Vlkodlak odpouští, ale nezapomíná.“ Pak se rozesmála a podala Chrisovi ruku. „Tedy ti odpouštím.“
   Chlapec se ušklíbl. „Vynasnažím se, abych tvou důvěru už nezklamal.“
   Tím byla celá věc vyřízena. Sidovi vylíčil celou příhodu, jakmile k tomu byla příležitost. Jeho šupinatý kamarád se zmohl jen na: „A tos je vážně zahnal úplně sám?“
   Chris se zamyslel a tiše pravil: „Asi ve mně přece jen něco bude…“

   13. kapitola

   Dvěma chlapcům a třem dívkám se tak ulevilo, když pod kopyty svých koní (a jednoho osla) objevily první vrstvy sněhu. Ledové království je přivítalo svou chladnou náručí. Merma seděla na grošákovi a pevně se tiskla k Sidovi. Přátelé ji brali jako sobě rovnou, i když podle jejich mínění to bylo jen zvíře. Když po zběsilé jízdě konečně zastavili, položil Sid Mermu na přikrývku na zemi. Otevřela oči, začala pískat a skřehotat, ale mezi všemi těmi hroznými zvuky zaslechl Sid své jméno. „Vidíte, poznala mě!“ prohlásil vítězoslavně.
   Merma vykulila oči, přejížděla pohledem z jednoho na druhého. „Já… být ráda… za život.“ Rozeznali těch pár slov mezi všemi těmi skřeky.
   „Tak, kdo je tady zvíře?“ rýpnul si Sid a Chris se zastyděl.
   „Ehm… vítej,“ podával jí ruku. Očichala ji, ale nic víc. „Dobře. Odpočineme si, ráno vyrazíme na další cestu.“
   „Máme dost přikrývek?“ přála si vědět Alexis.
   „Jé, na to jsem nepomyslel. Musíme do nejbližšího města.“ Sníh ho studil, když si do něj nevědomky sedl.
   „Side, ta přikrývka je slabá, vždyť ta ještěrka nastydne.“ Daniela žasla nad jeho nezodpovědností. Vysadil Mermu rychle do sedla a rozjeli se k nejbližšímu městu.
   Velmi je překvapilo, že narazili po cestě na pevné kamenné hradby. „Stát! Dál ani krok! Z příkazu krále Frederika!“ Nebylo pochyb, že to byli ochránci hranic Ledového království.
   „Jsme poutníci, jen projíždíme,“ zavolal Chris tak, aby mu dobře rozuměli. Skupinka pěti mužů přišla až k nim a důkladně je prohledala. Neunikl jim však pochybovačný výraz, jako by říkali: Mohou tak mladé děti cestovat samy?
   „V pořádku, smíte překročit hranice.“
   Dál už jeli jen krokem, koně byli příliš unavení a hochům ani dívkám se nechtělo kráčet studeným sněhem. Ale nechtěli zastavit, dokud nenaleznou aspoň malou vesničku.
   Netrvalo dlouho a uviděli hradby, mnohem větší než ty na hranicích království. A za nimi se vypínal skvostný, nádherný palác. Když je hlídka pustila dovnitř, zaslechli: „Vítejte v Icelandarii!“
--------------------------------------------------------------------
   Skupinka užasla, když se ocitla na prostorném nádvoří. Sesedli ze zvířecích hřbetů. Chris se rozběhl chodbou, aby prozkoumal okolí a vrazil do černovlasého muže s dlouhým plnovousem. „Kam tak spěcháš, chlapče?“
   „Promiňte, nechtěl jsem do vás vrazit.“
   „Tvé jméno?“
   „Christián de Enroth.“ De Enroth? Ten pohřešovaný syn jeho věrného poddaného Alberta?
   „Vstaň, chlapče! Víš, kdo jsem?“ V očích mu zaplál párek jiskřiček. Hošík zavrtěl hlavou. „Jsem Frederik z Icelandarie, pán Ledového království.“
   Chlapec zrudnul, poklekl a položil si pravou paži na hruď. „Omlouvám se, že jsem vás nepoznal, pane.“
   Frederik se ušklíbl. „Tvé mládí tě omlouvá, chlapče, ale obávám se, že pro tebe mám špatné zprávy.“ Jeho oči ztvrdly, chlapec nervózně polkl. „Erasil byl napaden a východní část města vydrancována. Je to tvůj domov, pokud vím. S tvým otcem jsme staří přátelé.“
   „Děkuji vám, pane, vydám se tam zítra.“ Sklonil hlavu. Ostatní už nevydrželi čekat a vydali se za ním.
   Frederik si je prohlížel a v koutcích úst mu cukalo. „Tedy, vy jste mi ale povedené společenstvo! Chlapec, dívka, medúza a dvě ještěrky. Jděte stále směrem vpravo, dostanete se přímo doprostřed města.“ Mrkl na ně a vydal se ke stájím.
   „Kdo to byl, Chrisi?“ ptala se Alexis.
   „Král Frederik,“ špitnul hoch. „Můj král…“

   14. kapitola

   Tiala zamáčkla slzu a zahleděla se na hvězdy. Co opustila Institut, často sedávala v noci ve větvích stromů a pozorovala noční oblohu.
   Kdosi zaklepal na dveře. Tiala se protáhla oknem a pozvala návštěvu dál. Přišel jeden ze starších Elfů se zeleným šálkem v ruce. „Váš čaj, princezno.“
   Tiala toho muže znala. Byl velmi statečným bojovníkem, jeden z nejlepších mezi Elfy. Dříve často cestoval, poslední dobou však pobýval v Astralenu a sloužil zájmům říše. Nikdo mu neřekl jinak než Bezejmenný, jeho jméno prý bylo kdysi zneuctěno a on je odmítl nosit do doby, než se za urážku a pohanu své rodiny pomstí. Velice zvláštní Elf, vskutku. Tiala mu však prokazovala úctu, stejně tak její otec. Princezna od něj s povzdechem přijala nabízený šálek čaje.
   „Něco vás trápí?“ zeptal se opatrně, nevycítila v jeho hlase záměr.
   „Nechci se stěhovat. Tohle je můj domov.“ Tiala se rozhodla svěřit se tomuhle neznámému člověku, koneckonců byly to jen obyčejné dětské starosti, nic důležitého.
   Bezejmenný se zamyslel. „Váš otec to dělá jen pro vaše dobro, nikdy by se nepokoušel zarmoutit vás. Je to ochrana, nyní v době nadcházející války s Temnou královnou.“
   „Proč ji nenazýváš jménem? Hexaphona si nezaslouží náš strach, ale ani respekt. Je to zlá vražedkyně,“ ohradila se Tiala.
   „Máte pravdu, má paní. Nicméně v Gloriamu budete v bezpečí, a to je nyní naše hlavní starost.“
--------------------------------------------------------------------
   Tiala se ráno probudila a ucítila na svém břiše menší zátěž. „Jé, čípak ty jsi?“ Podrbala kocourka na hlavě a opatrně ho položila na zem. Zarazila se. Tohle přece není její pokoj. Včera večer se pohádala s matkou, pak vypila čaj a potom… na nic si nepamatuje. Vstala a rozhlédla se po tmavých koutech jeskyně. Ucítila vodu a zamířila k ní. Zkoumavě si prohlížela světničku. Stále ještě nechápala, kde je. Kroky cizího člověka ji vyděsily. Nechtěla se otočit, místo toho zabodla pohled do skály před sebou.
   „Polévku, slečno?“ zeptal se jí hlas.
   Přinutila se otočit. Vysoký muž se zahnutými rohy na hlavě a tváří zvířete si ji měřil pohledem. Na sobě měl dlouhý černý plášť s kápí. „Kdo jste, pane?“ zeptala se zdvořile, ale kolena se jí třásla.
   „To není důležité. Ale chtěl bych vědět, s kým mám tu čest?“ Věděl, že není jen obyčejná Elfka, cosi jej utvrzovalo v tom, že má v sobě něco ze šlechtičny a možná to bylo právě jejím vystupováním.
   Dívka se rozhodla říci pravdu. „Jmenuji se Tiala, pane. Jsem dcerou krále Erutana.“ Georgovi poklesla čelist, to vskutku nečekal. „Jak jsem se tu ocitla?“
   „Nějaký Elf tě sem dovedl, nebo spíš skoro tě vehnal do mého náručí.“
   Tiala se zachmuřila. „A kde je teď?“
   „Zmizel, opustil tě. Zůstala jsi v mé moci.“ Nelíbil se jí jeho tón, nemluvil s ní jako Elfové, královský titul pro něj nic neznamená.
   „Musím se vrátit domů, do Astralenu.“
   Musela si zakrýt uši, aby přehlušila jeho smích. Když se dosyta nasmál, neodpustil si jednu ze svých nejapných poznámek: „Cha! Elfové odtáhli, tak kam bys chodila?“ A hrozivě se zašklebil.

   15. kapitola

   Alexis se ráno probudila a slastně se protáhla, necítila však nohy. Chtěla si natáhnout boty a jen tak přejela prstem po něčem, co bývalo jejím lýtkem. Vyjekla a podívala se pořádně. Místo nohou měla jakousi dlouhou slizkou hnědou věc, pokrytou zelenými fleky a nazelenalými proužky. „To né!“ zakřičela a probudila nejméně polovinu hostů.
   Chris přiběhl rychlostí blesku a málem omdlel. Stále na tu pohromu jen nevěřícně zíral. Brzy dorazili i Sid s Danielou.
   „No teda,“ hvízdl uznale Sid. „Ty máš pěknější ocas než já.“ Merma se mu přitočila za záda a začala se chichotat.
   Alexis tekly po tváři slzy velké jako hráchy. „Jak se to jen mohlo stát?“ naříkala.
   Daniela si k ní přisedla. „Tohle je u medúz přirozená věc. Copak tobě to nikdo neřekl?“
   Dívka zavrtěla hlavou. „Moji rodiče jsou lidé, obyčejní smrtelníci. I když… oni nejsou mými opravdovými rodiči, já vlastně svou rodinu ani neznám.“ Brečela a ten proud slz nešlo zastavit. „Nemyslela jsem si, že někdy budu mít ocas. Ani to, že proměním člověka jediným pohledem v kámen,“ houkla uraženě.
   Chris si k ní přisedl. „Neboj se, nějak to vyřešíme. Prozatím musíme vykoumat, jak tě dostaneme do sedla.“
   „Christiáne de Enrothe!“ Alexis se naježila.
   „Nechte nás chvíli o samotě!“ Daniela vykázala chlapce i Mermu z pokoje.
   Když za sebou zavřeli dveře, propukl Sid v hlasitý řehot. „Nech toho!“ okřikl ho Chris a lámal si hlavu, co si teď má s děvčetem počít.
   „Promiň,“ zaskřehotal Sid. „Já si zkrátka nemohl pomoct.“
   „Nechápu to,“ zamručel Chris. „Maggie přece ocas neměla,“ vzpomněl si bezděčně na Margarettu z Vodní koleje.
   „Tak si vzpomeň na Slavnost jara. Maggie ocas ještě neměla, ale starší nagy a medúzy ho už měly, jedné jsem se na to podrobně vyptal, protože mě to děsně zajímalo.“
   „No a co jsi zjistil, Side?“ vyzvídal netrpělivý Chris.
   „Já už to zapomněl,“ přiznal se Sidenius.
   „Ty jsi mi teda platnej!“ zavrčel Christián a ukončil rozhovor.
--------------------------------------------------------------------
   Chris už cítil ve vzduchu vůni domova a zmocňovalo se ho vzrušení i nejistota. Když dorazili až k východní bráně, seskočil z koně a rozběhl se městem, rovně až ke kopci. Ostatní ho následovali, ale málem mu nestačili. „Chrisi, tak počkej!“ Daniela stěží popadala dech.
   Hoch se zastavil až před rodnou chaloupkou. Zarazil se, komín nevyfoukl jediný obláček dýmu, rostlinky za tak dlouhou dobu uvadly. Kde jsou jeho rodiče? Mezitím ho dohonili ostatní, Sid pomohl Alexis ze sedla. Chris byl zmatený, bál se. Sebral všechny síly a rozrazil dveře. Jen pusto a prázdno všude kolem. Nikdo tu nezůstal. „Chrisi,“ Daniela ho chytila za rameno. „Je mi to tak líto.“ Frederik mu řekl o neštěstí, které jeho rodné městečko postihlo, doufal však, že v poničených obydlích nalezne živé lidi. Avšak z Erasilu se stalo město duchů.
   Několikatýdenní putování bylo zbytečné. Cítil se… strašně špatně. Nevěděl, co říct. „Myslel jsem, že tu budou, možná v rozbořené chaloupce, ale že je najdu,“ řekl Chris a zíral do podlahy.
   „Ještě není nic ztraceno,“ přidal se Sid. „Nejsou tu přece žádná… těla.“

   16. kapitola

   Amellisan ležela na posteli a přemýšlela o rodině, o svém životě a budoucnosti, když tu se před ní zničehonic zjevil Lucien. Hrklo v ní jako ve starých hodinách, ale brzy našla zase řeč. „Kolikrát jsem ti říkala, abys tohle nedělal! Mohla jsem z tebe mít smrt!“ zasyčela na něj.
   „Tohle by na tvé usmrcení věru nestačilo,“ ušklíbl se mladý démon. „Chceš vidět mého otce?“ vyhrkl náhle. Zaslechl její váhavé: „Ano.“ a v příští chvíli už ji držel kolem pasu.
   „Zavři oči a pevně se mě drž,“ poručil jí a ona poslechla. Sotva zavřela oči, ucítila, jak se s ní všechno točí, a kdyby je otevřela, spatřila by mizející pokoj. Pohyb ustal, oči obou se otevřely zároveň.
   Byli v kruhové místnosti plné hrůzu nahánějících obrazů, na podlaze ležel rozprostřený pestrobarevný koberec. Uprostřed místnosti stál široký stůl, u něhož sedělo mnoho důstojných mužů v černých, rudých či zlatavých pláštích a kabátcích. Všichni patřili ke společenství démonů, prozrazovaly je zašpičatělé rohy na hlavách. Toho muže v černém plášti s červeným lemováním a elegantním rudým knírem Lucien ihned poznal.
   „Otče!“ zavolal co nejhlasitěji, ale nic se nestalo.
   „Asi nás neslyší,“ špitla Amellisan.
   „Pak to bylo celé k ničemu,“ zahučel Lucien.
   Děvče přepadla zvědavost. „Kde to jsme? To je váš dům?“
   „Kdepak. Tohle je sídlo Satanské rady, společenství démonů s dlouholetou tradicí. Otec je jeden z jejích významnějších členů,“ vysvětlil jí Lucien.
   „Něco říkají, poslouchej,“ špitla Amellisan a ztichla. Také hoch se zaposlouchal do hovoru, jenž neměl být nikdy vyslechnut…
   „To, co nám navrhuješ, je nebetyčná hloupost, Ethelrede!“ ohradil se démon ve zlatavém plášti.
   „Do boje proti Hexaphoně? Máš ty vůbec rozum?“ ozval se jiný.
   „Chcete i vy přijít o své syny a dcery? Co bych dal za to, aby se můj syn vrátil domů!“ rozzlobil se Ethelred.
   „Je nám to opravdu líto, ale nikdo z nás pro tvého syna v současné situaci nehne ani prstem! Že je to tak, hoši?“
   Lucienův otec byl pokořen, hlasování skončilo v jeho neprospěch. Hodnou chvíli nepromluvil. Cosi se v něm zlomilo. Pochopil, že to, co chtěl prve učinit, bylo šílenství. Svěsil hlavu a otočil se ke shromáždění. „Máte pravdu. Já… nevím, co mě to napadlo. Nebudeme s Temnou královnou za žádnou cenu bojovat.“
   Členové rady měli z jeho rozhodnutí radost. Někdo se však nesmál, dosud nevěřil tomu, co právě zaslechl. Zůstane navždy uvězněn v temném paláci. Ethelred Interio se právě zřekl svého syna…
   „Luciene?“ zašeptala Amellisan a chtěla ucouvnout před jeho tvrdým pohledem, ale držel ji pevně. „Vím, že teď není vhodná doba, ale dveře mého pokoje zůstaly otevřené. Musíme se vrátit!“ Přikývl a za několik okamžiků byli zpět v Amellisanině pokoji. Nechal ji samotnou, vyběhl ze dveří. Potřeboval teď být sám…
--------------------------------------------------------------------
   William se vyhoupl do sedla, rozloučil se s kovářem a sevřel pevně v ruce meč. Pobídl svou klisnu a z kovářova dvorku se tryskem rozjeli k městské bráně. Lidé, kteří ho spatřili, mu ustupovali z cesty. Hradby byly nízké, bude-li mít štěstí, přeskočí je. Pobídl klisnu ještě k většímu spěchu, ona jako by věděla, že chlapcův život závisí jen a jen na ní. Rozběhla se k hradbám nejvyšší rychlostí, jaké byla schopna a ladně se přes ně přehoupla, její břich se málem dotknul špičatých dřevěných kůlů kolem kamenných hradeb. William ji pobídl do klusu a ujížděli vstříc svobodě. Dva vojáci, kteří spatřili, jak hoch mizí v dáli, vyrazili za ním.

   17. kapitola

   Amellisan trvalo přece jen nějakou chvíli, než se naučila koště ovládat. Nebylo to ani trochu jednoduché. Zmítala se ve vzduchu a pokoušela se natočit koště správným směrem, nebo se zas střemhlavě řítila k zemi. Teď už tomu snad přišla na kloub.
   Nemohla tomu uvěřit, byla volná! Konečně! Tak dlouho to trvalo a přece se dočkala. Zvolila si ale velmi těžký úkol, najít Lucienova otce Ethelreda a přesvědčit ho, aby se démoni proti Hexaphoně spolčili a vybojovali vítězství. Byla to odjakživa velmi silná rasa. Nebude to však snadné, neboť temná vládkyně věděla, jak se umět vlichotit. A co královna Catherine, mohla by jim pomoci ve společném boji? Trošku ji mrzelo, že jí Lucien nikdy neřekl, kde přesně leží jeho rodná vesnice či město. Bude muset pracně hledat, věděla jen, že musí začít blízko vanesilských hranic. Měla by se skrýt, je důležitým svědkem všech událostí v paláci, bude první na Hexaphonině seznamu nežádoucích osob.
--------------------------------------------------------------------
   Amellisan začala vyprávět, co se dělo na zasedání Satanské rady, měla všechny ty okamžiky v živé paměti, neboť právě ony ji připravily o její štěstí. Dovyprávěla a změřila si muže pohledem. „Váš syn u toho byl a já také. Pomocí teleportace, té zvláštní schopnosti démonů, jsme se ocitli přímo v místnosti, kde se konala Satanská rada. Vy jste nás slyšet nemohli, ale my ano. Lucien viděl na vlastní oči, že jste ho zradil. Sám se pak vrhl Hexaphoně rovnou do náručí, přidal se k její armádě!“
   „Probůh, vždyť to je jistá smrt!“ zalapal démon po dechu.
   „Ethelrede, co je ti?“ zvolala Lorelai, když se její manžel skácel k zemi. Jen omdlel, bude v pořádku.
   „Odpusť, drahá,“ zašeptal. „Nechtěl jsem tě děsit. Dozvěděl jsem se o zničení Institutu a synově uvěznění od Mistra, nejvyššího z Rady.“
   Lorelai hleděla do země a hodnou chvíli nepromluvila. Pak se otočila k děvčeti. „Promiňte mi, prosím, jak jsem se k vám chovala a také to, že jsem vás nazvala zlodějkou a lhářkou.“
   „Již jsem na to zapomněla, madam.“ Amellisan se sklonila k Lucienovu otci. „Pane Interio, ještě není vše ztraceno. Když se najdou lidé, kteří nás podpoří a vytáhnou s námi do boje proti Hexaphoně…,“
   Prudce ji přerušil. „A kdo by nám pomohl? Navíc ani nevíme, kde leží Temný palác. Rozkazy od Paní přicházejí k démonům v podobě tlustých lejster, která přinášejí muži se škraboškami.“
   „Vím, kdo nám pomůže!“ Amellisaniny oči zaplály hněvem. „Královna Catherine! Hexaphona jí hodně ublížila, kvůli ní zemřel král Andrej. To ona povolala démony, aby za ni odvedli špinavou práci,“ zavrčela nenávistně a pokračovala: „Tohle už musí přestat! Kolik dalších zničených životů ještě chcete?“
--------------------------------------------------------------------
   William spatřil siluety mužů prodírajících se lesním porostem. Přátelé či nepřátelé? Uchopil meč, který dostal darem od Amellisan, pevně do ruky. Za několik okamžiků už je spatřil, dva svalnaté chlápky v černém brnění. I oni už si ho všimli!
   „Našli jsme toho kluka, támhle stojí,“ zašeptal jeden z nich svému pomocníkovi.
   „Vzdej se a přísahám, že tě nezabijeme! Paní tě chce živého!“ zavolali na Williama.
   „Jestli mě chcete, pojďte si pro mě! Živého mne nedostanete!“ zavrčel Will a sevřel meč v rukou ještě pevněji. Vojáci se nenechali dvakrát pobízet. Vyrazili vítězný výkřik a rozběhli se s napřaženými meči k hochovi. Vzduchem zasvištěl šíp a probodl hrdlo prvnímu útočníkovi. Druhý muž se rozpřáhl mečem po chlapci. Wiliam chtěl uskočit, ale nedomyslel svůj plán a přepadl přes hřbet klisny. Další šíp zneškodnil Willova protivníka. Chlapec se rychle zvedl ze země, už si všiml přicházejících bojovníků, Elfů a trpaslíků. Vrhli se k němu, jeden mu odebral meč, další držel chlapcovy ruce pevně za zády. Nejbližší trpaslík vzal Willova koně za uzdu. Na nic se neptali, vlekli ho kamsi do neznáma. Zmítal se a bránil, ale muži si s ním poradili. Jsem v pěkné kaši! Pomyslel si William.
   Odvedli ho do přísně střeženého města a vedli ho do nějaké velké budovy. Za stolem v pečlivě uklizené pracovně seděl muž s velice výraznými rysy, kaštanovými vlasy dlouhými až na záda, zabalen ve zvířecí kožešině a oděn v pohodlné zelené kalhoty. Nyní povstal a jediným pohledem přehlédl své muže.
   „Koho jste přivedli?“
   „Špeha, Vaše veličenstvo. Zdržoval se v lese poblíž Gloriamu.“ Jeden z vojáků s chlapcem hrubě smýkl o zem a pustil ho.
   „Byl sám?“
   „Ano. Napadli ho rytíři Černého ohně, pane!“ hlásila hlídka.
   Muž přešel až k chlapci. „Co pohledáváš v Lesní říši? Nebo snad nevíš, že Erathii hrozí válka?“ Přísně si hocha změřil.
   „Vím to až příliš dobře, pane,“ odpověděl William. Mluvil rázně, ale uctivě. „Sám jsem byl nucen se té války zúčastnit. Býval jsem vězněm v Temném paláci a nyní utíkám před Hexaphoninými hlídkami. Vydal jsem se hledat pomoc k Elfům. Další uvěznění čekají na vysvobození. Vím, kde leží Temný palác, a našel jsem spojence v Zemi stínu. Připojte se k mému boji a zničte Hexaphonu jednou provždy!“
   Král Erutan se zamyslel. „Mluvíš velmi směle, hochu, přesto je z tvých slov cítit pravda. Má dcera vyprávěla o dni, kdy přišla čarodějnice pro nové rekruty. Divíš se, chlapče? Vidím tvou čarodějnou hůl za pasem, vím, že jsi jeden z chlapců, jež odvedli z Institutu elementaristů. Slyš nyní má slova. Já, král Erutan, vládce Lesní říše, jsem se rozhodl takto: Přidám se k tvému tažení, pokud splníš úkol, který ti zadám. Pojedeš do města Astralenu a předáš vzkaz veliteli posádky, Dagonarovi. Zradíš-li nás, je tvůj život ztracen. Elfové tě uštvou jako zvěř. Jsi ochoten přijmout mé podmínky?“
   „Přijímám nabídku krále Elfů a žádám za to pouze mapu Lesní říše a popis cesty do Astralenu. Vrátí-li mi vaši muži koně, vyrazím ihned.“ William sklonil hlavu.

   25. kapitola

   „Zítra vyrazíme na cestu!“
   „Nachystejte zbraně!“
   „Posilte opevnění!“
   Takové i jiné výkřiky se nesly Gloriamem, ale i dalšími elfskými městy. Elfové se pilně připravovali na odjezd. Mnoho mužů opustí již zítra své domovy, aby sloužili své cti a králi. Přípravy už byly v plném proudu. Tiala, William a Dereck nakládali zbraně na vůz. Williamova klisna Alfirin pozorovala dění v Gloriamu se znepokojením. Mladý trpaslík se před několika dny přivítal s otcem. Čím dál víc se začal podobat opravdovým trpaslíkům, narostly mu husté vousy. Dereck se musel smát. Jeho otec Dagonar by nikdy v životě nevsedl na koně. Do Gloriamu přiběhl v plné zbroji, celou tu dlouhou cestu urazil pěšky. Teď synovi pomáhal nasadit jeho koni Alarcovi brnění, jež ho mělo chránit v bitvě. Dereck sám si před pár hodinami zkoušel kroužkovou zbroj ukovanou elfskými kováři. Will pomáhal Tiale se Sarcem, jejím hřebcem a dědictvím po bratrovi.
   „Už je hotovo. Až se zítra před branami objeví posily, odjíždíme,“ vzdychla elfská princezna.
   „A nerozmyslíš si to ještě? Nezůstaneš tu s ostatními?“
   „Ne, Williame.“ Poprvé ho oslovila takto formálně. „Jsem pevně rozhodnutá. Pokud mám zemřít, stane se to bez ohledu na to, zda to bude v bitvě nebo v Astralenu či někde úplně jinde. Osud si svou cestu najde.“ Jak pravdivá slova, pomyslel si Will.

Počet kapitol: 26, má pokračování






Pán prstenů - Lord of the rings - Main theme