Zrcadlo pravdy - průřez příběhem

   Pokračování příběhu Náhrdelník osudu!

   2. kapitola

   Poutníci zůstali ve městě opravdu jen chvíli, aby ulevili rozbolavělým tělům a hladovému žaludku. Daniela ještě našla nějaké zbytky jídla, ty je však nedokázaly zasytit. Znavení a bez peněz vyrazili dál po cestě. Minuli několik vesniček, než spatřili údolí plné sopek. Už se pomalu schylovalo k večeru a nemělo smysl trmácet se někam jinam. Jakkoli jim tohle místo připadalo nebezpečné, museli tu zůstat.
   Strnuli, když někdo v jejich blízkosti zapálil ohně, aspoň jim to tak připadalo. Přitiskli se blíž k sobě, když uslyšeli hromový řev, jenž naplňoval údolí. Marco žalostně zamňoukal. Zaslechli šustot křídel a ani se nepohnuli. Přilétali blíž a snášeli se k zemi. Draci!
   „To není možné! Proč jsme museli vpadnout zrovna do jejich hnízdiště?“ Alexis zabořila tvář do dlaní.
   „Neboj se.“ Christián ji k sobě přitiskl blíž, ale ani jemu nebylo lehko u srdce. Sid chránil Mermu svým tělem, dokud se mu nevytrhla, neodběhla o pár kroků dál a neodpověděla na dračí volání. Zaplály nové ohně proudící z tlam obrovských tvorů. Brzy ozářily celé údolí. Byli prozrazeni.
   Vtrhli přímo na dračí shromáždění. Chris jich ještě nikdy neviděl tolik pohromadě. Jejich kůže hrála nejrůznějšími barvami. Černý, ohnivě rudý, hnědý, modrá dvojčata se světlými šupinami a mnoho dalších. Největší z nich, s kůží v barvě noční oblohy, je oslovil. „Kdo vám dovolil vstoupit do dračího údolí?“
   „Nech je, Pendragone, znám je.“ Vedle modrého draka se snesl brčálově zelený.
   Chris se zaradoval. „Pane profesore! Jste to skutečně vy?“ zavolal, jak mohl nejhlasitěji.
   Drak, kterému ostatní říkali Alkvist, se mile usmál. „To jsou moji žáci z Institutu elementaristů, Pendragone. Avšak až do dnešního dne jsem je považoval za mrtvé.“
--------------------------------------------------------------------
   Elfové si pro své vojenské ležení vybrali skryté údolí v horách. Mohl je někdo spatřit pouze ze vzduchu. Král Erutan znal dobře místa, kde své poddané mohl ochránit před nebezpečím.
   Athelstan stál na vrcholu jednoho z kopců a shlížel do krajiny. Nad ním se mihl stín. Zaclonil si rukou oči, aby do nich neudeřilo prudké sluneční světlo a vzhlédl k nebi. Vyjekl a rozběhl se do údolí...
   „Pane! Míří sem draci!“ Elfové vědí, kdy se blíží hrozba.
   „Nestřílejte!“ zvolal Erutan. „Vyčkáme!“
   První drak se snesl do údolí, opatrně položil vůz se zrcadlem a věcmi pětice cestovatelů na zem, roztáhl křídla a odletěl. Další draci snesli dolů zvířata a jako poslední přistáli Alkvist, Pendragon a jedno z modrých dvojčat. Pomohli dětem a minotaurovi sesednout z jejich hřbetu.
   Přicházel k nim elfský král se svou družinou. „Kdo jste a co vás sem přivádí?“
   „Otče, jsou to přátelé!“ Tiala přiběhla jen o chvíli později. Okamžitě poznala Christiána, Alexis, Sida a Danielu.
   „Tohle je náš průvodce, Georg,“ uvedl minotaura Chris.
   „A tady je moje přítelkyně Merma. Nestyď se!“ Sidenius popostrčil Mermu dopředu. Tilly natáhla ke Georgovi ruku a chvíli zaraženě stála. Pak se vzpamatovala a hluboce se uklonila. Mrkla na čaroděje, ale tak, aby to nepostřehl nikdo jiný.
   „Mé jméno je Pendragon. Byla by hanba, kdyby o mně váš vůdce neslyšel.“
   Erutan si přiložil ruku k srdci a poklekl. „O vašich činech se vyprávějí legendy, můj pane. Je mi ctí vás konečně spatřit.“
   Pendragona pochvala zjevně potěšila. „Rád bych si promluvil, králi. V soukromí.“ Erutan usedl na drakův hřbet a oba odlétli někam do neznáma.
   Elfové se začali scházet. Většinu přilákaly zprávy o dracích, jiní přišli z pouhé zvědavosti. V jejich těsné blízkosti kráčel mladík s pískovými vlasy a za uzdu vedl překrásnou bílou klisnu. „Williame!“ Daniela už nemohla dál předstírat lhostejnost. Will opustil Alfirin a sevřel svou milovanou v náručí. Konečně byli oba zase šťastni!
   Alkvist a ostatní draci se rozloučili a vrátili se do údolí. Chris poděkoval Jocelyn za ochotu a pomoc. „To byla maličkost, človíčku,“ zašvitořila a odlétla s ostatními. Tilly v ústraní vyslechla celý příběh. Na Georga se už nezlobila. Přece jen jejím přátelům pomohl a ona v tom viděla jeho částečné napravení. Celý příběh jí připadal tak neskutečný, ale když jí Christián ukázal zrcadlo, uvěřila.
--------------------------------------------------------------------

   3. kapitola

   Amellisan nahlédla do budoucnosti. Stála uprostřed bitevní vřavy. Se zbraní v ruce se k ní blížil rytíř v rudém brnění. Bojovali proti sobě, ani jeden se nechtěl vzdát. Z hlavy spadla muži kápě. „Ne!“ Amellisan se vytrhla Miriam a složila hlavu do dlaní.
   „Bála jsem se, že k tomu dojde.“ Profesorka ji nenechala vydechnout. „Nesmíš se vzdát, Amellisan! Ještě je naděje. Musíme přivést pana Luciena zpět na stranu dobra.“
   „Jak to všechno víte? Viděla jste, co mi ukázalo orákulum?“
   „Ano. Nebude dlouho trvat a královna se s vojskem vydá na cestu. Všichni čekají na příjezd démona Ethelreda. Strhne se velká bitva, v níž nebude vítězů, jen poražených. A v ní se s Lucienem utkáte. Hexaphona ho svedla na scestí, musíš přijít na způsob, jak ho přivést zpět, jeho laskavou duši. Nedokážeš ho porazit zbraní, oba je velmi dobře ovládáte. Ne, ty můžeš přemoci jeho temná kouzla pouze magií světla. Ukážu ti jak. Ale musíš věřit, že to opravdu chceš. Ne já, ani královna, jen ty sama. Pokud budeš mít strach, nikdy nedokážeš zvítězit nad Hexaphoninými nástrahami.“
   Amellisan stékaly po tvářích slzy. „Nevím, jestli to dokážu! Chtěla jsem se pomstít, sžírala mne nenávist a zklamaní. Milovala jsem Luciena z celého srdce a teď ho nedokážu dostat z hlavy. Já se mu nemůžu postavit!“
   Miriam to chápala. „Chtěla jsi zničit Hexaphonu, jenže osud ti zvolil jinou cestu. Hexaphona je chráněna mocnou černou magií, které propůjčila svou duši. Nedokázala bys ji zabít, ani ty, ani kdokoliv jiný. Nevím, proč je tak silná, ale nejvyšší magickou ochranu zaručuje jen mocná starobylá kletba. A pokud ji použila, zničit ji může jen člověk, který jí byl stižen. Kletba mohla Hexaphoně propůjčit nezranitelnost.“
   „Jak si tím můžete být tak jistá, Miriam?“ Dívka svou učitelku oslovila jménem. „Odkud berete jistotu, že je nezranitelná?“
   „Protože jsem to spatřila na vlastní oči. Právě zde, v orákulu. Je to velmi čaromocný předmět. Věci, které nám ukáže, nesmíme brát na lehkou váhu.“ Miriam vstala a vzala dívku za ruku. „Ponechám ti čas na rozmyšlenou. Zítra mi povíš, jak ses rozhodla.“

   7. kapitola

   Dívka dychtivě čekala, co jí Miriam prozradí o jejích nově nabytých schopnostech. „To, co ti hodlám sdělit, je velice důležité. Takovou schopnost nemá každý. Je to jakási mocná magická aura, která tě obestírá a ty se jí nemůžeš zbavit. Proto je nesmírně důležité, abys to správně pochopila. Tito vybraní mágové nemají všechny schopnosti typické pro tuto... ehm, čarodějnou moc. Někdo dokáže bez učení konat složitá kouzla – například já. Jiný může ovládat rostliny a zvířata, nahlédnout do lidských myšlenek či dokonce mluvit s mrtvými. Každému přísluší vždy jen část těchto schopností, někdy větší, jindy menší. Vše záleží na náhodě.“ Miriam mluvila pomalu snažíc se, aby jí dívka dokázala porozumět, a podle toho také volila slova.
   Amellisan mávla rukou. „Nevěřím, že bych takové věci uměla. Nikdy se mi nestalo nic podivného.“
   Miriam nesouhlasila. „Stalo, sama jsi mi o tom řekla! Vyprávěla jsi, že sis myslela, že tvá kamarádka Alexis je mrtvá a chtěla ses s ní naposledy spojit. A jak jsi věděla, čím zahnat Luciena, když tě tehdy navštívil? To ti jistě nevykládal o svých obavách.“ Každé slovo vyslovila důrazně, aby dívce dokázala, že nemá pochybnosti.
   Amellisan zašeptala, že to všechno je pravda, ale jedna věc jí stále nebyla jasná. „Alexis ale nebyla mrtvá a přesto jsme se setkaly. Jak je to možné?“
   „Upíři nemají vrozenou schopnost teleportace, tak jako všechny ostatní národy, s výjimkou démonů. Avšak této dovednosti se mohou naučit po mnohaletém usilovném cvičení. Patří do pokročilého kouzelnictví a nedokáže ji zvládnout každý. Ještě ti to nedochází?“
   Amellisan zrudla. „Začínám to chápat. Jen je to všechno tak... nepravděpodobné, nemohu si prostě pomoct. Zkrátka jsem to musela říct.“
   „Neomlouvej se. Zvykneš si,“ konejšila ji Miriam a zároveň si připomněla, že ztratila mnoho času a měla by pokračovat v započaté práci. „Z tvého vyprávění vyšlo najevo, že ovládáš pokročilá kouzla, přestože o tom ještě nevíš, a dokážeš číst lidské myšlenky. Během naší včerejší meditace jsem na stůl postavila tuhle malou rostlinku.“ Ukázala na drobné poupě v květináči. Natáhla k němu ruku a chvíli ji nad květinkou podržela. Během chvilky se poupě rozvinulo v květ.
   „Páni,“ vydechla Amellisan.
   „Ovládám rostliny už od raného dětství. Matka mi zakazovala přibližovat se ke skleníku,“ ušklíbla se Miriam a spiklenecky na děvče mrkla. Amellisan nervózně polkla.
   „Takže nám zbývá zjistit, jestli...“
   „Ano, uhodla jsi. Avšak osoby, které již opustily náš svět, nemůžeme vyrušovat příliš. Nejsou k nám už vázáni, patří do jiného světa. Můžeme se jich zeptat, poprosit o radu, ale pokud je rozzlobíme, nepřijdou už na naše zavolání. Měj to na paměti, Amellisan.“
   „Co... co mám dělat?“
   Miriam opodál rozvinula koberec a pokynula jí, aby si na něj sedla. „Nechám tě teď o samotě. Jen si představ člověka, kterého bys chtěla vidět, a přivolej ho. Až si budeš jistá, že víš vše, co jsi chtěla znát, přijď za mnou. Najdeš mne v jídelně. Z našeho sezení mi trochu vyhládlo.“ Zamrkala, vyklouzla ze dveří a přibouchla je za sebou.
--------------------------------------------------------------------
   Uběhlo několik dní. Amellisan pilně cvičila každý den svou mysl, smysly a úsudek. Od jejich posledního střetu se Lucien neukázal. Až nyní. Zjevil se právě ve chvíli, kdy stála u otevřeného okna a v bohatě vyšívaném červeném rouchu pozorovala hvězdy. Její Lucien, jen průhledná část jeho já, nedokonalé přemístění mnoho mil daleko. Náhle jí ho bylo líto. Nikdy mu to pořádně nešlo, musela mu zas odezírat ze rtů. „Jsem ráda, že se opět setkáváme.“ Mluvila klidně, vyrovnaně, ani jediným pohybem nenaznačila, jak je jí toto setkání nepříjemné. Její pohled ztvrdl a jen Lucien si všiml, jak její oči zčervenaly. Dívka spatřila to, co neměla. Střípky Lucienových myšlenek. „Kdo jsou ti dva muži za tebou?“ zeptala se opatrně.
   Mladý démon vytřeštil oči a prudce se otočil. Nikdo za ním nestál. „Žertuješ?“ naznačil jí ústy, bylo však vidět, že je vážně vylekaný.
   „Jeden má černé brnění, a ten druhý se tak mile usmívá. V náručí drží chlapce,“ pokračovala dívka.
   Lucien úzkostlivě zavyl, chytil se za hlavu a vypařil se. Děvče z toho nemělo dobrý pocit. Naklonilo se k umyvadlu, opláchlo si obličej a zahledělo se do svých modrých očí. Ti dva muži byli Lucienovi tolik podobní...
   Mladík se znovu zjevil ve svém pokoji, zapotácel se a uhodil o okraj postele. V obličeji byl najednou hrozně bledý. O čem to mluvila? A co se stalo s jejíma očima? Vždyť byly náhle rudé jako krev. Ač si to nechtěl přiznat, začínal se té dívky doopravdy bát. Kam až je ochotná zajít? Raději to nechtěl ani vědět.

   10. kapitola

   Steeven poděkoval Elfům hlídajícím hranice lesního království. Vzal koně za uzdu a vyšel rázným krokem vpřed. Elfští mladíci se při pohledu na „bylinkáře“ svíjeli smíchy. Hnědák se začal vzpouzet, nechtěl poslouchat. „Neštvi mě, herko mizerná!“ rozzlobil se ten divný chlap, ale to už se mu kůň vytrhl a pádil kamsi do neznáma. Elfové se otočili ke Steevenovi zády, aby neslyšel, jak se tiše pochechtávají a špitají si mezi sebou. „Nemějte strach! Bylinkář se ve světě neztratí!“ zavolal na ně s úsměvem na tváři, ale pro sebe si něco ošklivého mumlal.
   Bez koně, peněz a nálady se trmácel od města k městu a sbíral zprávy. Už nepospíchal. Co se dozvěděl, ho uspokojilo. Elfové již brzy vyrazí do Země stínu. Legendy o pětici dětí s neuvěřitelnými schopnostmi se šířily krajem. Vzrušené hlasy hovořily o možném Hexaphonině konci a pár městských proroků věštilo nejkrvavější bitvu v dějinách Erathie. Většina zpráv ho potěšila, několik mu ale způsobilo vrásky.
   Když po mnoha dnech osamělého bloudění Lesní říší dorazil do pohraničního městečka Gloriamu, byli už Elfové za hranicemi. Poutníka s měšcem a nožíčkem se nikdo nebál. „Kde se tu dá dobře pojíst?“ optal se Steeven gloriamských hlídek.
   „Doporučujeme vám hostinec U Tančící víly,“ odpověděl jeden a druhý řekl: „Ale raději nevstupujte do krčmy Zlodějské doupě. Hemží se to tam samými pochybnými existencemi, pane. Najdete ji na okraji města, u východní brány.“ Oba hlídači se otřásli odporem. Jeden z nich ho pak chvíli sledoval a zpozoroval, že míří přímo ke krčmě. „Hlupák jeden!“ utrousil k druhému strážci. „Stejně ho za chvíli vyhodí! Nemá v kapse ani vindru,“ ušklíbl se druhý a dál se oba věnovali svým povinnostem.
   Krčmář v záplatované zástěře si pobledlého muže s krátce střiženými hnědými vlasy podezřívavě prohlížel. Steeven si tedy raději znovu přehodil přes hlavu kápi. Majitel krčmy si odfrkl a zeptal se hosta, co si dá. „Co tu máš zadarmo?“
   Krčmář se přestal usmívat. „Vodu.“ Otočil se a zavolal k výčepu. „Hej ty! Řekni Leroyovi, ať mi sem příště neposílá žádné špehy bez peněz!“ Oslovená dívenka, patrně krčmářova dcera, zmizela za dveřmi.
--------------------------------------------------------------------
   „Otče, Leroy ti vzkazuje, že sem toho muže neposílal, právě naopak. A řekl, že můžeš být rád, že vůbec pocestné upozorňuje na to tvé doupě neřesti.“ Rychle se přikrčila, neboť krčmář po ní mrskl džbán.
   „Zmizni, ty jedna nevděčnice!“ Hbitě vyskočila na nohy a vyběhla ven.
   Steeven pospíchal za ní. „Počkej! Chci se jen na něco zeptat,“ pravil a byl celý udýchaný. Nedostal z ní ale žádnou větu, která by mu jeho zběsilé pátrání nějak usnadnila. „Říká se, že těch pět cizinců se v Astralenu vydalo do tajemné jeskyně obývané zlými duchy a že je zažehnali. Astralenští mohou vstoupit do lesa, aniž by na ně číhalo nějaké nebezpečí.“
   „Díky!“ Steeven jí hodil do rukou prázdný měšec, stejně už ho nebude potřebovat. „Nech si to,“ řekl ještě děvčeti a udivená holčička začala kožený pytlíček žmoulat v ruce, jako by to byl kdovíjaký poklad.

   13. kapitola

   Padlo konečné rozhodnutí. Královna Catherine vytáhla se svými ozbrojenci do otevřené války s Hexaphonou. Nezůstane stranou, když její přátelé půjdou bojovat. Neutrpěla v minulém střetu s jejími posluhovači žádné ztráty a ti samí bojovníci ji byli ochotni znovu následovat. Amellisan nasedla na koně Ethelreda Interia, který naskočil na jeho hřbet jen o vteřinku později. Budou cestovat bok po boku. Ethelred jí tu možnost nabídl, protože dívka dosud neuměla ovládat koně. Přívržence královny z řad jeho rasy dostal na povel, zodpovídal za ně i dívku, která je měla dovést k cíli. Timothy si opět nasadil masku a na svém věrném vraníkovi vyrazil za ostatními.
   Prolomili obranu na severních hranicích Prokleté země a postupovali přes město, kde zůstalo netknuté panství Interiů. Démoni je odmítli vpustit do svého království a Ethelredovým mužům bylo zatěžko bojovat proti své vlastní krvi. Naštěstí byla královna Catherine rozumná. Nechtěla krveprolití!
--------------------------------------------------------------------
   Steeven hrál o závod s časem. Díky spolehlivým radám nečekaných spojenců měl šanci dorazit k hranicím dříve, než Erutanova vojska a voj Frederika z Icelandarie. Varovat Paní už nestačí. Předpokládal však, že je natolik chytrá, aby alespoň tušila, že jí jde o život. Teď musí zabránit nejhoršímu. Dědička je sice pod ochranou Elfů, ale mohl by ji nějak šikovně vylákat z tábora a odstranit ji Hexaphoně z cesty. Neměl potuchy, jak by jí takhle nedospělá holčička mohla ublížit, ale Paní mu dala rozkaz a on byl odhodlán ho splnit.
   Štěstí stálo na jeho straně. Dorazil k hranicím pod rouškou tmy a nikým nespatřen vyhledal spolehlivý úkryt. Elfové dorazili jen o několik dní později. Sice se nevyhnuli potyčkám s obyvateli království, ale dařilo se jim postupovat hlouběji do vnitrozemí. Jejich cesta směřovala k dračímu údolí. Pendragon už je očekával, a stejně tak ostatní příslušníci tohoto druhu. Erutan neváhal a nejkratší cestou přivedl válečníky do soutěsky. Zde si teprve mohli vydechnout. Měli zajištěnou obranu díky těžko přístupným horám i dračímu shromáždění.
   Dlouho váhali, co podniknout dál. Nenápadná skupina Elfů a víl se měla vrátit na jih a vyčkat Frederikova příchodu. Pána Ledového království jistě nenapadne hledat je tady. Po domluvě s sebou měli vzít i uvězněné muže a dívku a zajistit jim bezpečný přechod hranic. Areida odmítla odejít a nabídla své služby elfskému králi. Se zdráháním je přijal.
   Steeven objevil tajný vchod do elfského úkrytu, jeho pozice se však zdála být beznadějná. Ze své skrýše mohl jen pozorovat bez rizika dění v údolí a pokud by chtěl riskovat odhalení, stačilo jen přiblížit se na dosah elfským hlídkám. Však on ještě na něco přijde!
--------------------------------------------------------------------
   Frederik se svými mágy, nagami a početnou bandou skřetů vedených morousem Ulrikem konečně dorazil do údolí. Dostalo se mu vskutku bouřlivého přivítání. Trpaslíci na počest odvěkého spojence zaduli do svých lesních rohů, až se to neslo údolím jako jeden táhlý tón. Víly v rychlosti připravily skromnou uvítací hostinu a Erutan s Frederikem spokojeně usedli k přichystané krmi. V táboře natrefil panovník na mladého Christiána a opět se málem srazili. Klekl na kolena a pozdravil svého vládce.
   „Už si na mě pamatuješ?“ usmál se Frederik pod vousy.
   „Jistě, pane.“
   „Možná je to osud, co nás spojil, Christiáne de Enrothe,“ pokýval hlavou chlapcův král. „Když jsme se poprvé setkali, považoval jsem tě jen za jednoho z mých poddaných. Erutanův postoj k tobě mne udivil. Tak mladý chlapec se má stát zachráncem našeho světa? Je ve vás zřejmě mnohem víc síly a odvahy, než všichni předpokládali, mladý muži. Jen mne mrzí, jakou zakoušíte bolest nad ztrátou rodiny.“ Poplácal ho přátelsky po rameni.
   „Ještě je naděje, pane. Srdce mi říká, že otec s matkou jsou stále naživu. De Enrothové se tak snadno nevzdávají.“ Chris přimhouřil zrak a pátravě si Frederika prohlížel.
   „Pak doufej, že se tvé srdce nemýlí,“ usmál se a potřásl si rukou s dalšími členy té malé záchranné výpravy.

   17. kapitola

   Beatrice zamračeně zírala z okna. Korouhve Vanesilu byly nepřehlédnutelné. Erutan si přivolal posily. „Co to povídáš? I ta žena se přijela bít?“ Hexaphona byla jako na jehlách, ale nikoliv z nervozity. Měla vztek. Mladá upírka neohroženě stanula své velitelce tváří v tvář.
   „Teď už utéct nemůžeme! Boj je nevyhnutelný! Zničí nás, ani obrana nemůže vydržet dlouho!“
   Hexaphonin rozkaz byl stručný a důrazný. „Braň palác do posledního muže!“
   Beatrice potlačila chuť si odplivnout. Všechny je bez zaváhání pošle na smrt. Jakmile padne obrana, uprchne se svou matkou z paláce. Černé šaty dávno vyměnila za vojenskou zbroj. Rázným krokem vtrhla do kasáren. „Hlídky na svá místa! Nikdo nebude lelkovat! Každou chvíli může palác padnout! Hněte sebou!“
   Lucien ji užasle pozoroval. S ledovým klidem sledoval, jak tahle nevyzrálá dívenka okřikuje muže, kteří jsou o tolik starší a zkušenější než ona. Ano, musel připustit, že Beatrice si uměla zjednat respekt.
--------------------------------------------------------------------
   Přišlo tolik očekávané zatroubení lesních rohů, vojenská pohotovost. Nejlepší bojovníci temné strany byli vysláni, aby bránili život své královny i hlídek na hradbách. Početná skupina mužů s napřaženými zbraněmi vyběhla z bran paláce. Byli chytří, drželi se z dosahu šípů lukostřelců. Někteří z nich si chránili hlavu štíty. Za několik hodin měl nastat soumrak.
   Frederikova a Erutanova armáda vyrazila proti nepříteli, aby mu odřízla cestu. Královna Catherine překvapila Hexaphoniny muže z druhé strany. Nastal čas boje!
   „Tak, je to tady, Alexis!“ vyhrkl Chris a rozběhl se za Pendragonem, který už je začal svolávat k sobě. Mladá medúza skryla své hádky pod černým šátkem. Merma vyzbrojena štítem a kvůli Sidově naléhání navlečená do pohodlného elfského brnění, se už šplhala na dračí hřbet. Will s Danielou se od sebe ani v těchto těžkých chvílích neodloučili. Jen je sžíraly obavy o Tialu. Vyrazila na svém věrném Sarcovi do boje s ostatními Elfy.
   Hbití lukostřelci naskakovali na hřbety obrovských moudrých zvířat. Pendragon svíral v předních prackách zrcadlo. Na znamení mladého trpaslíka Derecka, jenž měl chránit tábor, se víc než stovka párů křídel odrazila od země. Jejich chvíle nastala...

   18. kapitola

   Sid odhodlaně bojoval se dvěma dospělými muži, se kterými se střetl ve vězeňské chodbě. Merma proti sobě měla sice jen jednoho protivníka, přesto jí dalo velkou práce ho ze sebe setřást. Udeřila ho dřevěným štítem do hlavy a vrhla se Sideniusovi na pomoc. Utrpěl už několik řezných ran, naštěstí ne hlubokých. Jeden muž ležel bezvládně na zemi, ten druhý se ještě bránil. Merma se k němu vrhla a prokousla mu ostrými zuby hrdlo. „Dobrá práce, holka!“ ulevil si Sid a snažil se vzchopit. V celách zůstalo zavřeno jen málo lidí, ale stejně bylo obtížné je dostat ven. „Mermo, podej mi hůlku!“ Měl ji přivázanou k brnění a schovanou na zádech. Merma ji opatrně vytáhla zpod výtvoru elfských kovářů a podala ji Sideniusovi. „Panstvo! Ustupte od těch mříží! Nežertuju!“ křikl na vězně a odhodlal se k činu. „Borng!“ Jedna ohlušující rána střídala druhou. Mříže se roztříštily na tisíce malých kousků. Sid s Mermou si museli pospíšit, aby stihli dostat ty bezbranné lidi na hradby a draci je mohli odnést do bezpečí.
--------------------------------------------------------------------
   „Pendragone!“ zavolala Alexis na draka, který poletoval kolem a strážil věže. Všiml si, jak na něj ty děti mávají a snesl se k nim. Alexis pomohla Sidovi položit chlapce na drakův hřbet a vyšplhala se k němu.
   „Jen leťte! My si odmávneme jiného!“ zavtipkoval Sidenius a vycenil na dívku bílé zuby.
   „A co Will a Daniela?“
   „Řekl jsem jim, ať si pospíší! Každou chvíli už tu musí být!“ Vítr k ní donesl odpověď mladého ještěra. Ještě zahlédla, jak k hradbám míří další drak.
   William škubal Danieliným ramenem a snažil se ji přimět, aby už opustili to prokleté místo. Neposlouchala ho, chtěla vědět, co se děje.
   Jeden Elf se k nim dobelhal, ostatní se snažili útočníky zdržet. „Dole v kasárnách měli ukryté posily! Je nás málo! Mnoho našich mužů už pobili!“
   Daniela neztrácela chladnou hlavu. „Zmizte odsud! Budeme vás krýt! Bitva ještě neskončila!“
   Elf se jí pokusil ten šílený nápad rozmluvit. „Ale slečno, tam dole číhá jistá smrt!“ Ukázal prstem ke schodišti, kde se ještě bojovalo.
   „Tak běžte už konečně!“
   Co se pak událo, bylo dílem okamžiku. Elf zavolal na své přátele něco v cizí řeči a ti se kvapem rozběhli k cimbuří. Rozzuření vojáci se hnali za nimi. Daniela uchopila svůj amulet a promnula ho v dlaních. Už věděla, co přesně udělá. Ji i Williama obestřela neprostupná černá mlha. Když se přímo před nimi zhmotnil velikánský černý drak, Will zděšeně zaječel. Dívka mu pevně sevřela ruku. Viděla, jak se vojáci zarazili. Drak sklonil hlavu a zadíval se děvčeti upřeně do očí. Měla v nich vepsáno: Spal to semeniště zla na popel. Jakmile se tvor obrátil k vojákům, popadla Daniela Willa za ruku a utíkali pryč. Hoch se na nic neptal, jen se vyděšeně rozhlížel kolem sebe. Když doběhli k dračici s jasně modrou kůži, pohrdlivě si odfrkla. „Kde se loudáte? Čekáme už jenom na vás!“
   Daniela sotva popadala dech. „Prosím, pospěšme si. Za chvíli se to tu zřítí!“

   19. kapitola

   Nastal čas svést nejtěžší ze všech soubojů. Vyvlíkla se ze třmenů. Ethelredův kůň zpomalil a dívka seskočila z jeho hřbetu. Dopadla na nohy, v jedné ruce svírala šavli, v druhé třímala magickou hůl. Rozhlédla se kolem. Všude se bojovalo, jen tenhle malý prostor byl prozatím nedotčený. Viděla, jak Ethelred zajel přímo do klubka nepřátel. Další a další zoufalé výkřiky se nesly údolím. Kdosi se k ní zezadu vrhl, kdyby k ní běžel, zahlédla by ho. Musel se sem tedy dostat jiným způsobem. Nezalekla se, vyrazila proti němu s napřaženou zbraní. Věděla, kdo se skrývá za tím černým brněním, čí tvář ukrývá tmavá kápě.
   Ani jeden nepolevoval. Byli stejně silní, přestože už téměř dospělý muž svíral jedné ruce těžký meč a nedospělá žena se bránila šavlí. Nejednou se jejich zbraně zkřížily, aby se od sebe v příštím okamžiku opět odtrhly. Děvče využilo chvilkové nepozornosti nepřítele a řízlo ho do ramene. Zařval bolestí a oplatil dívce úder, zasáhl ji do nohy. Chvíli jen tak stáli přidržujíce si krvácející rány a vrhali po sobě zuřivé pohledy. Boj kolem nich se jich už netýkal, sami se právě v jednom ocitli a nic nebylo důležitější než se zbavit protivníka.
   Chlapec couval, až náhle se zapotácel a kápě mu sklouzla z hlavy. „Luciene?“ Děvče předstíralo překvapení.
   „Proč jsi sem přišla? Nemáš tu co pohledávat!“ Odhodil meč a chopil se hůlky. Amellisan probleskla v hlavě Miriamina slova o tom, že jejich souboj rozhodne jen magie. Musíš ho přivést zpět! opakovala si stále v duchu, ale v hlavě se jí usídlily pochybnosti. Co když už je příliš pozdě? Nedokáže ho zabít. „Tak co? Budeš tu stát a zírat na mě? Ptám se, proč jsi přišla!“ Lucienův naštvaný hlas ji zase vrátil do přítomnosti.
   „Přivedla jsem tvého otce! Bojuje někde v té spleti těl,“ odvětila klidně.
   „Lžeš!“ zasyčel Lucien a vyslal proti ní hrozivé plazivé stvoření. Z její hůlky vzápětí vyšlehl oheň a spálil hadí tělo na popel. Jeden odrážel kouzla toho druhého, síly zůstávaly vyrovnané. Čekali jen, který z nich udělá chybu jako první.
   Amellisan se třásla odporem. Bojovala svou živelnou magií se stvůrami, které k ní vysílal Lucien. Démon ji dráždil a popichoval, aby tak odvrátil dívčinu pozornost, protože to vypadalo, že tenhle souboj nikdy neskončí. „Vidíš to? Zvládl jsem úplnou teleportaci i bez tvé pomoci. Už nejsem ten hodný hošík, kterého jsi znala!“
   „Gratuluji!“ opáčila chladně. „Je vidět, že ti v paláci zatemnili mozek. Změnil ses vážně k nepoznání!“ Zatímco mu oplácela krutá slova, kterými ji zasypával, přemýšlela, jak ho odklidit z cesty. Náhle proti ní vyslal zaklínadlo, které kolem nich vytvořilo ohnivý kruh. Dívka znejistěla.
   Lucien se ušklíbl a povolal plameny do užšího kruhu. Amellisan se pokusila oheň uhasit, nedokázala to však. „Snažíš se marně! Tenhle oheň poslechne jen toho, kdo má tu moc jej vyvolat! Buď mne necháš jít, nebo tě nechám v tom ohni shořet!“ rozchechtal se Lucien.
   „Nikdy!“ zasyčela mladá upírka, v obličeji ještě bledší než obvykle. Její neblahá tušení se potvrdila. Znovu proti němu vyslala kouzlo...
   Štěstí se přiklonilo na její stranu. Lucienovo zranění bylo vážnější než její. Zapotácel se a upadl. Bleskurychle k němu přiskočila a přitiskla mu hůlku k hrdlu. Neodvážil se ani pohnout, jen bolestně sténal. Teď ho musí zprovodit ze světa. Bála se ale, že to nedokáže, protože ho stále milovala. Miriam to dobře věděla, a přesto ji vyslala splnit tak nebezpečný úkol. Tvrdila, že její horoucí láska jí pomůže zvítězit, Amellisan však o tom začala pochybovat. Copak neexistuje jiná cesta?
   „Vyhrálas,“ zašeptal ztěžka. „Zabij mne! Ušetři mi to ponížení, že bojovníka porazila žena! Anebo mě pusť! Já jediný mám schopnosti, které ten oheň zastaví!“

Počet kapitol: 25, konec trilogie






Enya - May it be