V kůži Hermiony - příběh se dvěma konci

  Info: Je pro vás teplá postýlka to nejbezpečnější místo na světě? A co když vás náhle přenese úplně někam jinam, kde to znáte jen z vyprávění? A jak se zas vrátit zpátky, nebo se alespoň vymanit z nebezpečí, které číhá na každém kroku? Dopadne příběh dobře, nebo špatně? To je pouze na vás...
  postavy: AUTP, Harry, Ron, Brumbál, Smrtijedi
  žánr: dobrodružství, depresivní
  aktualizováno: 10.10.2010

vloženo: 02.12.2007   
počet zobrazení:   

   Poznámka k povídce: Inspirovalo mne zjištění, že co se týče konců povídek, nejsou čtenáři nikdy zajedno. Přečtěte si proto oba konce příběhu a vyberte si sami za sebe, který se vám líbí víc Vaše Leonyda

S koncem číslo 1

   Padla na záda do vyhřáté postele. Unavovalo ji všechno, škola, rodiče, proklaté domácí úkoly. Podvědomě zatoužila po tom, aby mohla být alespoň chvíli někde jinde, kde by se cítila lépe. Zavřela oči a chystala se usnout. Už ji pálily, když je zavírala. Nepostřehla tedy lehký závan větru. Kdyby otevřela oči, viděla by, jak se pokoj před ní ztrácí a rozplývá se ve víru nejrůznějších barev. Ucítila jen příjemnou vůni trávy.
   Pak ji cosi ale donutilo oči otevřít. Uviděla, že se vznáší několik centimetrů nad zemí, přesně v oblečení do školy. Zas už se zapomněla před spaním převléknout. Postel se vznášela a náhle ji nešetrně setřásla na zem a zmizela.
   Dívka ležela na zemi a nechápala, kde je. Chtěla si sáhnout na hlavu, jestli nemá otřes mozku, a hrůzou ztuhla. Místo lesklých rovných vlasů nahmatala kudrny, a když měsíční světlo osvětlilo její postavu, nestačila se divit. Dlouhé vlnité hnědé vlasy, jasné modré oči, oválný obličej. Byla někdo jiný. Zkusila promluvit, hlas jí zůstal. Byla to ona sama, ale v cizím těle.
   Pomalu se zvedla ze země a porozhlédla se kolem. To místo jí bylo povědomé. Velká louka, obrovitánská brána a starý hrad s mnoha věžičkami. Musela být v Bradavicích.
   Vešla do hradu a vyjeveně na všechno zírala. Za tričko ji zatahali dva hoši, jeden černovlasý v kulatých brýlích, druhý s rozježenými zrzavými vlasy.
   „Hermiono, kde jsi byla? Zmeškala jsi zařazování!“ Hermiono? Není to snad Harry Potter a Ron Weasley?
   „Já, no, kluci, praštila jsem se do hlavy, a jak jsem se sem dostala, to si vážně nepamatuju. Kam že mám vlastně jít?“
   Chlapci byli starostí bez sebe, že jejich kamarádka ztratila krátkodobou paměť, ale poslechli ji a provedli po hradě. Nakonec zabrousili do nebelvírské věže, kde ji donutili, aby se převlékla do černého hábitu s nebelvírským znakem, velkým lvem na levé straně hábitu. Nijak se jí takový úbor nelíbil, ale neprotestovala. Všichni ti lidé tady ji považovali za někoho, kým není. Považovali ji za Hermionu Grangerovou, největší šprtku z Bradavic, a taková ona rozhodně není.
   „Hele, Hermiono, máš ten úkol, co nám dal Hagrid přes prázdniny? Nakreslenou Olbřímí oliheň? Zítra máme všechny prázdninový úkoly odevzdat,“ houklo na ni opálené děvče z dívčí ložnice.
   „Ne, ještě nemám,“ odpověděla.
   „Hm, tak pojď teďka se mnou k jezeru.“ Spolužačka beze jména ji chytila za ruku a táhla ven na pozemky.
   „Chceš nakreslit chapadlo od olihně teď v noci?“ nechápala dívka, kterou všichni považovali za Hermionu.
   „Já nechci hned první den přijít o body pro kolej, ty snad jo?“ Podezřívavě se na ni podívala.
   „Ne, jasně, že ne,“ ujistila ji rychle.
   Byla už pořádná tma a nebelvírské holce se už nechtělo čekat, až oliheň ukáže alespoň jedno chapadlo. Ani si nevšimla, že ji opustila. Dívka zůstala sedět u jezera, dívala se na stříbrný měsíc a čekala.
   Náhle uslyšela svištivý zvuk a pak prudký dopad koštěte, schovala se rychle za nedaleký kámen a rozsvítila zaklínadlem hůlku. (Ten svět není skutečný, opakovala si stále dokola, je to jen odraz z knížky, jen zlý sen). Cokoli, co si pamatovala z příběhů o Harrym, se jí nyní mohlo hodit. Vyšla ven z úkrytu s hůlkou stále rozsvícenou, když ji náhle kdosi zhasil, a než ji stačila znovu rozsvítit, upadla do bezvědomí.
   Probudila se až za nějakou dobu, v cizí posteli v páchnoucím starém baráku. Jediný pohled z okna jí prozradil, že tohle stavení je Raddleův statek. Začala se bát, tohle přece nebylo normální. A jak se sem vlastně dostala? Na nic si nepamatovala. Dveře byly zamčené a podle zvuků odrážejících se od stropu tušila, že bude někde v přízemí. Klíčovou dírkou zahlédla schodiště.
   Za dveřmi se ozvaly hlasy – jeden vysoký a pisklavý, druhý hlubší, ale nahánějící hrůzu. V pokoji byla jen jedna skříň, skryla se za ní. První do pokoje vešel Červíček – Petr Pettigrew. Nenapadlo ji nic lepšího, než pokusit se ho omráčit, a nedalo jí to ani moc práce. Najednou skříň prosvištěla na druhou stranu pokoje a ona uviděla jen holou bílou lebku a červené hadí oči, pak pocítila naplno zakázanou kletbu Cruciatus a zhroutila se.
   Probudila se přivázaná k trámu v rohu místnosti. Za pár dní přišel ten plešoun a přinutil ji napsat dopis, který chtěl poslat do Bradavic. Adresován byl Harrymu.

   „Harry Pottere,
   máme tvou kamarádku. Objev se přesně za týden na starém hřbitově (už jsi tam jednou byl) a necháme ji žít.“

   Dopis musela vlastnoručně podepsat a pak ji nechal na pokoji, zamčenou, ale přece jen trochu volnou.

   Nehodlala jen nečinně sedět a čekat, až si pro ni přijdou. Nevynechala příležitost k útěku, ale jediné místo, kde se mohla schovat, bylo v koruně stromu, blízko domu. Tam ji nikdy nebudou hledat.
   Pán Zla neskutečně zuřil, Červíčka řádně vypeskoval, ale sám neměl dost talentu, aby dívku, jež mylně považoval za Hermionu (ostatně jako všichni ostatní), našel. Na pomoc si tedy zavolal své věrné smrtijedy.
   Kdyby děvče vědělo, že i mezi nimi se najdou naprostá nemehla, jež dosud neovládají řádně přemisťování, nikdy by si za úkryt nevybralo korunu stromu. Jeden ze smrtijedů narazil prudce do stromu, kde se skrývala, spadla dolů a zlomila si nohu. Opět ji zavřeli a ona už neměla šanci utéct.

   Harry se nedostavil ve smluvené lhůtě. Voldemort nadával, až uši zaléhaly, ale zchladil svůj hněv a rozhodl se dát mu ještě jednu šanci. Opět musela napsat dopis, který byl ještě naléhavější než první, stál jí za zády a dýchal jí svůj otravný dech za límec.

   „Milý Harry,
   moc tě prosím, abys mi přišel na pomoc. Už dlouho nevydržím všechno to trýznění. Bude shovívavý, jen prosím, přijď. Zachráníš nás oba. Opět ti dává týdenní lhůtu.
   Hermiona“

   A pod tím ta zlověstná věta: Pán Zla nečeká víc než třikrát!
   Kdo by mohl odolat tak úpěnlivé prosbě? Dívka se začínala už doopravdy bát, když ani druhý dopis neměl žádný účinek. Ztratil se snad cestou? V té chvíli jí všechny prkotiny obyčejného světa, škola a problémy v rodině, připadaly tak nicotné. Zde šlo o krk, o její krk!
   Když ani poslední výzva nezabrala, přiřítil se Voldemort rudý vzteky, vychrlil na ubohé děvče celou řadu nadávek, na které si jen vzpomněl a pak na ni namířil hůlku.
   Zelený záblesk, poslední výkřik a na slzy už nezbyl čas.

   Opět zhasl jeden mladý život… A ráno už naleznou jen prázdnou postel v pokoji.

S koncem číslo 2

   Padla na záda do vyhřáté postele. Unavovalo ji všechno, škola, rodiče, proklaté domácí úkoly. Podvědomě zatoužila po tom, aby mohla být alespoň chvíli někde jinde, kde by se cítila lépe. Zavřela oči a chystala se usnout. Už ji pálily, když je zavírala. Nepostřehla tedy lehký závan větru. Kdyby otevřela oči, viděla by, jak se pokoj před ní ztrácí a rozplývá se ve víru nejrůznějších barev. Ucítila jen příjemnou vůni trávy.
   Pak ji cosi ale donutilo oči otevřít. Uviděla, že se vznáší několik centimetrů nad zemí, přesně v oblečení do školy. Zas už se zapomněla před spaním převléknout. Postel se vznášela a náhle ji nešetrně setřásla na zem a zmizela.
   Dívka ležela na zemi a nechápala, kde je. Chtěla si sáhnout na hlavu, jestli nemá otřes mozku, a hrůzou ztuhla. Místo lesklých rovných vlasů nahmatala kudrny, a když měsíční světlo osvětlilo její postavu, nestačila se divit. Dlouhé vlnité hnědé vlasy, jasné modré oči, oválný obličej. Byla někdo jiný. Zkusila promluvit, hlas jí zůstal. Byla to ona sama, ale v cizím těle.
   Pomalu se zvedla ze země a porozhlédla se kolem. To místo jí bylo povědomé. Velká louka, obrovitánská brána a starý hrad s mnoha věžičkami. Musela být v Bradavicích.
   Vešla do hradu a vyjeveně na všechno zírala. Za tričko ji zatahali dva hoši, jeden černovlasý v kulatých brýlích, druhý s rozježenými zrzavými vlasy.
   „Hermiono, kde jsi byla? Zmeškala jsi zařazování!“ Hermiono? Není to snad Harry Potter a Ron Weasley?
   „Já, no, kluci, praštila jsem se do hlavy, a jak jsem se sem dostala, to si vážně nepamatuju. Kam že mám vlastně jít?“
   Chlapci byli starostí bez sebe, že jejich kamarádka ztratila krátkodobou paměť, ale poslechli ji a provedli po hradě. Nakonec zabrousili do nebelvírské věže, kde ji donutili, aby se převlékla do černého hábitu s nebelvírským znakem, velkým lvem na levé straně hábitu. Nijak se jí takový úbor nelíbil, ale neprotestovala. Všichni ti lidé tady ji považovali za někoho, kým není. Považovali ji za Hermionu Grangerovou, největší šprtku z Bradavic, a taková ona rozhodně není.
   „Hele, Hermiono, máš ten úkol, co nám dal Hagrid přes prázdniny? Nakreslenou Olbřímí oliheň? Zítra máme všechny prázdninový úkoly odevzdat,“ houklo na ni opálené děvče z dívčí ložnice.
   „Ne, ještě nemám,“ odpověděla.
   „Hm, tak pojď teďka se mnou k jezeru.“ Spolužačka beze jména ji chytila za ruku a táhla ven na pozemky.
   „Chceš nakreslit chapadlo od olihně teď v noci?“ nechápala dívka, kterou všichni považovali za Hermionu.
   „Já nechci hned první den přijít o body pro kolej, ty snad jo?“ Podezřívavě se na ni podívala.
   „Ne, jasně, že ne,“ ujistila ji rychle.
   Byla už pořádná tma a nebelvírské holce se už nechtělo čekat, až oliheň ukáže alespoň jedno chapadlo. Ani si nevšimla, že ji opustila. Dívka zůstala sedět u jezera, dívala se na stříbrný měsíc a čekala.
   Náhle uslyšela svištivý zvuk a pak prudký dopad koštěte, schovala se rychle za nedaleký kámen a rozsvítila zaklínadlem hůlku (Ten svět není skutečný, opakovala si stále dokola, je to jen odraz z knížky, jen zlý sen). Cokoli, co si pamatovala z příběhů o Harrym, se jí nyní mohlo hodit. Vyšla ven z úkrytu s hůlkou stále rozsvícenou, když ji náhle kdosi zhasil, a než ji stačila znovu rozsvítit, upadla do bezvědomí.
   Probudila se až za nějakou dobu, v cizí posteli v páchnoucím starém baráku. Jediný pohled z okna jí prozradil, že tohle stavení je Raddleův statek. Začala se bát, tohle přece nebylo normální. A jak se sem vlastně dostala? Na nic si nepamatovala. Dveře byly zamčené a podle zvuků odrážejících se od stropu tušila, že bude někde v přízemí. Klíčovou dírkou zahlédla schodiště.
   Za dveřmi se ozvaly hlasy – jeden vysoký a pisklavý, druhý hlubší, ale nahánějící hrůzu. V pokoji byla jen jedna skříň, skryla se za ní. První do pokoje vešel Červíček – Petr Pettigrew. Nenapadlo ji nic lepšího, než pokusit se ho omráčit, a nedalo jí to ani moc práce. Najednou skříň prosvištěla na druhou stranu pokoje a ona uviděla jen holou bílou lebku a červené hadí oči, pak pocítila naplno zakázanou kletbu Cruciatus a zhroutila se.
   Probudila se přivázaná k trámu v rohu místnosti. Za pár dní přišel ten plešoun a přinutil ji napsat dopis, který chtěl poslat do Bradavic. Adresován byl Harrymu.

   „Harry Pottere,
   máme tvou kamarádku. Objev se přesně za týden na starém hřbitově (už jsi tam jednou byl) a necháme ji žít.“

   Dopis musela vlastnoručně podepsat a pak ji nechal na pokoji, zamčenou, ale přece jen trochu volnou.

   Nehodlala jen nečinně sedět a čekat, až si pro ni přijdou. Nevynechala příležitost k útěku, ale jediné místo, kde se mohla schovat, bylo v koruně stromu, blízko domu. Tam ji nikdy nebudou hledat.
   Pán Zla neskutečně zuřil, Červíčka řádně vypeskoval, ale sám neměl dost talentu, aby dívku, jež mylně považoval za Hermionu (ostatně jako všichni ostatní), našel. Na pomoc si tedy zavolal své věrné smrtijedy.
   Kdyby děvče vědělo, že i mezi nimi se najdou naprostá nemehla, jež dosud neovládají řádně přemisťování, nikdy by si za úkryt nevybralo korunu stromu. Jeden ze smrtijedů narazil prudce do stromu, kde se skrývala, spadla dolů a zlomila si nohu. Opět ji zavřeli a ona už neměla šanci utéct.

   Uslyšela, že se za dveřmi něco děje, smrtijedi byli rozdováděnější než obvykle. „Přišel, opravdu přišel!“
   „Pán zla je mazaný, to se mu musí nechat!“
   „On prostě ví, jak na toho kluka!“
   To už do dveří strčil hlavu i hlavní aktér celé téhle komedie. Ukázal na děvče prstem a jeho poskoci se ho ihned chopili.
   Ano, Harry tam stál. Na pozemcích, na starém hřbitově. Stál s nohama u sebe a s velitelským výrazem ve tváři čekal. Vůdce smrtijedů dorazil i se svou sebrankou a zastavili se jen pár metrů od něho.
   „Tak konečně tě tady máme!“ zvolal Voldemort slastně.
   „S tebou se nemám co bavit,“ odsekl Harry. „Pošli Hermionu ke mně!“
   „Jak si přeješ, princátko,“ zašklebil se. Dívka zasténala, noha byla stále ještě poraněná a pořádného ošetření se nedočkala. Dobelhala se až k Harrymu, kde se jí podlomila kolena a skácela se mu do náručí. Chudák, neměl teď volnou ani jednu ruku. Smrtijedi se chechtali a Voldemort už namířil hůlku na dvojici. Chtěl je odstranit oba naráz.
   Harry ji náhle strhl k zemi a vše obklopilo zářivé bílé světlo. Když záře zmizela, spatřila dívka všechny zastánce zla i se svým velitelem ležet omráčené na zemi. Chtěla pohladit Harryho po vlasech, alespoň trochu se mu odvděčit za život, ale zjistila, že hledí do usměvavé tváře Ronalda Weasleyho. Snad se tvářila až moc překvapeně, protože se začal zcela nepatřičně chechtat. A další překvapení bylo, když se zničehonic objevil ředitel Brumbál, a podle všeho ze sebe právě shodil Harryho neviditelný plášť.
   „Co to má být?“ zeptala se, lepší otázka ji prostě nenapadla.
   „Slečno Grangerová, jakmile Harry obdržel dopis, běžel s ním za mnou, což je pochopitelně logické. Dohodli jsme se, že nemůže vystavovat krk, takže zůstal v bezpečí v Bradavicích. Vzal jsem tudíž s sebou tady pana Weasleyho, který se napil Mnoholičného lektvaru.“ Ron přitom předstíral, že je mu zle od žaludku. „K tomu se přidal plášť vypůjčený od pana Pottera a výsledek je ten, že jsme vás společnými silami zachránili.“
   „Ale teď už je čas vrátit se domů.“
   Domů? To jediné slovo znělo jako rajská hudba. Díky přenášedlu se dostali zpět do Bradavic, Hermiona rychle unikla zvědavcům do dívčí ložnice a s nikým nechtěla mluvit. Domyslela si však, že už o tomhle incidentu ví celá škola. Zabořila hlavu do polštáře a chvíli si pobrečela, že domů už se nevrátí.

   Ráno se vzbudila ve svém pokoji a ve své vlastní posteli. Byla překvapena a potěšena zároveň. Přestože si zprvu myslela, že se jí to všechno jen zdálo, nahmatala v pravé ruce dopis, sebraný ten večer z Harryho stolku. Bylo to všechno skutečné!
   A také věděla, že tam někde v jiném světě má přátele, kteří by za ni položili i život. Raději si bude odteď dávat pozor na to, co si přeje…

KONEC


(Nechtějte se ocitnout... v kůži Hermiony)