14.kapitola - Nemilá zpráva

vloženo: 23.07.2008   
počet zobrazení:   

   Nedávno se rozloučila s Temari, spěchala už domů. Dlouho do noci vtipkovaly v jejím pokoji. Celou tu trojku si oblíbila, i když by nikdy nevěřila, že je to možné. Dříve zapřisáhlí nepřátelé, teď dobří kamarádi. Jak podivné.
   Lianna se musela zastydět. Včera zapomněla odnést lístek s výsledky mise Hokage. Pomocí chytrých dotazů rychle zjistila, že ji musí hledat jinde než v její pracovně. Zvolila tedy místo, kde se obvykle přidělovaly mise. Na chodbě nikdo nebyl, zato z místnosti bylo slyšet zvýšené hlasy. Poslouchat se nemá, ale…
   „Píší tu, že Kazekage Skryté písečné vesnice byl unesen členy Akatsuki.“
   „Ta mise je příliš nebezpečná. Nemůžete tam poslat Sakuru, Naruta a Kakashiho!“
   „Já vím dobře, co dělám, Shizune!“
   Bylo až příliš jasné, že za chvíli se otevřou dveře a někdo z nich vyjde ven. Nemůžu riskovat, že mě tu objeví. Ale… Rychle zalezla do jediné skříně na chodbě, kryta svým skrývacím jutsu. Stihla to právě včas. Hokage, její asistentka a tým Kakashi opouštěli budovu. Zaslechla ještě zbytek hovoru mezi Shizune a Tsunade.
   „Chci, abys mi okamžitě donesla všechny spisy, které máme o Akatsuki!“
   „Hádám dobře, že jsou to ti zločinci v černém?“
   „Pohni, Shizune!“ rozčílila se Pátá.

   Dlouho se nic nedělo. Měla vážně štěstí, že tahle skříň nebyla dlouho používaná. To zjištění ji tak ochromilo, že v ní zůstala sedět. Zpozorněla, protože někdo se blížil. Přitiskla se blíž k okrajům toho nevzhledného kusu nábytku.
   „Tsunade-sama! Ty spisy máte na stole!“ Shizune proběhla chodbou a zastavila se těsně před svou velitelkou. Ta se náhle zamračila. „Probůh ne! Byla by to letos už…“ Vládkyně Konohy použila svou obrovskou sílu, rozrazila skříň a vytáhla z ní zmítající se Liannu, kterou doslova chytla pod krkem.
   „Proč máš ten nepříjemný zvyk plést se lidem pod nohy, Maraki?“
   „…třetí skříň!“ vydechla Shizune a smutně zavrtěla hlavou.
   Musím se vzpamatovat! Je tak naštvaná, že je schopná mě uškrtit! Udělala rukou jednoduchý pohyb a vzápětí spadlo velké poleno Tsunade na nohu. „Jau! Kawarimi?“ Blýskla očima a hledala ji. „Maraki!“ zařvala, teď už úplně rudá.
   Lianna se objevila v půli chodby v předklonu, jednou rukou se opírala o zem, druhou měla nataženou do strany. Ztěžka dýchala, ale v očích jí plál oheň.
   Je rozhodně mrštnější a drzejší než dřív! Pěkné věci ji Kazekage učil, ušklíbla se v duchu Tsunade. „Čekám vysvětlení! Co jsi dělala v té skříni?“
   „Přiznávám bez okolků, že jsem poslouchala za dveřmi a nechtěla, aby to někdo věděl.“
   „Z toho důvodu jsem ti chtěla udělit osobní volno.“
   „Dovolím si ho odmítnout, protože můj dnešní partner už na mne netrpělivě čeká.“
   „No tak dobrá!“ Přijala od ní lístek, který měla Maraki celou dobu zastrčený v kapse. „Ale až dnes skončíš, bereš si dovolenou! Jasné?“
   „Rozkaz, Pátá!“

   „Kde jsi takovou dobu?“
   „Omlouvám se, Neji. Tsunade mě peskovala.“ Lianna popadala dech.
   „Tak jdeme, neztrácejme čas!“ Mlčky ho následovala.
   Další hlídka, ale ona si na ní připadala hrozně.
   „Konoha je v pohotovosti, nerozumím tomu. Raději tedy použiji tvá slova a prohlašuji, že „nás honí jako dobytek“.“ Neji měl pocit, že takové chování je přehnané. „Lee se včera vrátil z hlídky úplně zničený, byla tam s ním TenTen, protože Gai sensei dostal přidělenou jinou misi.“
   Lianna seděla na zemi a duchu si přehrávala ty uplynulé týdny plné hlídek. „Tahle mise je zbytečná!“ prohlásila.
   „Proč?“ zarazil se Hyuga.
   „Špatně jsme hlídali! Nepřátelé už kolem nás prošli!“
   „Jak to myslíš?“
   „Dnes ráno dorazilo poselství z Písečné. Gaaru unesli Akatsuki. Ano, správně, ti, které jsme měli sledovat. Neuspěli jsme. Všecky tyhle hlídky byly zbytečné!“ Doutnala jako sopka před výbuchem. Mísila se v ní bezmoc a obavy. Akatsuki! Bylo pochopitelné, že měla strach. Už s nimi totiž měla tu čest…
   „Říkáš to, jako kdybys je znala,“ podotkl.
   „Kdo řekl, že to není pravda? Znám dva z nich.“
   Úplně ho vyvedla z míry. „Nežertuj! Jestli jsou skutečně tak nebezpeční, musela bys být už dávno mrtvá!“
   Lianna bouchla pěstí do země. „Mají černý plášť a na něm vyšité rudé mraky. Jejich oděv má zapínání na zip. Nosí slaměnou pokrývku hlavy s rolničkami a třásněmi. Divíš se? Chápu tvůj výraz. Setkání s nimi bylo nečekané. Znám je dobře, i když jsem s nimi nebojovala, ne doslova. Byla jsem v rukou žraločího muže Kisameho a Itachiho Uchihy.“
   Vyskočil a s hrůzou na ni hleděl. Každé její slovo bylo jako bodnutí nožem, proneseno s tak strašlivou nenávistí.
   „Už dosáhli svého. Nevšimli jsme si jich, nebo nás obešli. Teď už tu nemusíme stát na hlídce. Omlouvám se za ta příkrá slova, ale nedokážu na to prostě jen tak zapomenout.“
   „Nevím, co říct. Tvé přiznání je skutečně neobvyklé. Kdy se to stalo?“
   Hlas měla zastřený, na ty chvíle už nechtěla vzpomínat. „Před dvěma lety. Těsně předtím, než Sasuke opustil Konohu. Nechce se mi o tom mluvit, Neji, ale… věřím ti a chci, abys to tajemství znal…“
   Poslouchal ji pozorně a její slova ho stále více udivovala. Zároveň to však všechno dávalo smysl.
   „Iruka sensei o tom nikomu neřekl a věřím, že i Pátá si to nechala pro sebe. Teď znáš pravdu, dokonce ještě mnohem víc. Jsem vyděděnec rodu, ke kterému mne nepojí vůbec žádné pouto. Dříve nebo později to někomu muselo dojít a tys na to přišel první.“ Sklonila hlavu. Čekala, že ji bude nenávidět za to, že mu lhala, ale nestalo se tak. Místo toho si k ní přisedl a hodnou chvíli mlčeli.
   „Neseš obrovské břímě, Lianno! Ne každý by dokázal žít tak klidným životem po tom všem, čím sis prošla. Je to… obdivuhodné.“ Odmlčel se. „Slyšel jsem o tvém souboji s Gaarou. Prý to byla nevšední podívaná. Jaká škoda, že jsem u toho nemohl být!“
   Posmutněla. „Měla jsem v té chvíli skutečný strach. Něco se změnilo, jeho chakra potemněla. V té chvíli mi došlo, že mi jde o život.“
   „Hrozně jsi riskovala!“ napomenul ji.
   „Řekla bych, že to naše přátelství jen posílilo. Byl to koneckonců jeho nápad, ne můj. Dost jsem se naučila, ale ani na okamžik jsem nepolevovala v ostražitosti. Zcela jsem mu nedůvěřovala, možná to věděl. Na tu misi poslali Naruta, Sakuru a Kakashiho. Nejsem si jistá, zda Tsunade udělala dobře. Nemusí uspět, ti muži jsou skutečně nebezpeční.“
   Neji se malinko zamračil. „Řekni mi o nich víc. Je docela dobře možné, že se naše cesty už brzy rozdělí!“
   Přikývla. „Žraločí muž s sebou nosí zabalený dlouhý meč. Je hrozně ostrý a požírá chakru. Je nebezpečné dostat se k němu příliš blízko. A Uchiha má navrch díky Sharinganu. Vidí pohyby protivníka a může zkopírovat jeho techniky. Sasuke mi to jednou ukázal a je dobré si tyhle věci zapamatovat.“
   Neji ještě chvíli přemýšlel. Nakonec prohlásil, že chápe, že tahle hlídka je skutečně zbytečná. „Využijme tedy ten čas! Ukaž mi své zlepšení!“
   Nedáš pokoj, co? Nebo je to pomsta za to, že patřím k Uchihům? „Rozhodně to teď budeš mít těžší,“ ušklíbla se a postavila do bojové pozice.
   Jejich taijutsu bylo na stejné úrovni. Dokázala skvěle uhýbat, ale ani jí se nedařilo ho zasáhnout. Na okamžik zůstali v předklonu a jen zhluboka oddychovali.
   „Lepšíš se opravdu každým dnem. Nemohu říci, že by mne to neštvalo,“ prohlásil Neji a bylo vidět, jak moc mu právě tohle leží v žaludku.
   „Ještě se nerozhodlo o vítězi dnešního klání!“ kývla hlavou.
   Nebezpečí opravdu nehrozilo, mohli směle bojovat dál. V Hyugovi se ovšem probudilo něco, co měl nechat spát. Šel po dívce s obrovskou zuřivostí. Věděl jsem to! A ona to přiznala bez okolků!

   Na okamžik postřehla v jeho očích kromě Byakuganu i něco jiného… záblesk nenávisti. Stejný pohled měl kdysi dávno i Sasukeho bratr. Před očima se jí mihla vidina, docela krátká vzpomínka na ty nekonečné hodiny v temnotě. V té chvíli Neji zaútočil chakrou a zasáhl ji do nohy.
   Zmocnil se jí vztek. Odhodila ho. Už nepřemýšlela a zformovala pečetě. Vzduch ztěžknul. Nikde ji neviděl, jen na něj padala podivná stísněnost. „Genjutsu na takové úrovni proti mně nezabere!“ zavolal na ni. Zformoval svou pečeť. „Kai!“ Ve chvíli, kdy to udělal, se objevila ze strany a vší silou mu podkopla nohy. Stačil se překulit a ihned zaútočil. Vypadalo to špatně, oba se přestali kontrolovat, měli vztek na sebe i jeden na druhého. Další jeho rána už nepůjde vykrýt. Teď však byla řada na ní. Ninjutsu… Nazírání! Průsvitná Lianna nechala své zhmotnělé tělo dopadnout na zem, a tím se vyhnula mladíkovu útoku. Zároveň ho vší svou průzračnou silou praštila přes paži.
   „Ach!“ Chytil se za ni a klesl na kolena.
   Rázem si oba uvědomili, co dělají. Liannin duch zmizel, s námahou se zvedala ze země a držela si hlavu. „Co je nám po střežení něčího tajemství? Po válkách rodů? My máme přece svou vlastní vůli!“
   Neji se pomalu zvedal, se zraněnou rukou nemohl hýbat, měl ji ochrnutou. „Máš pravdu! Netuším, co to s námi bylo.“
   Prohlédli si vzájemně utržená zranění. „Tok tvé chakry se do zítřka obnoví,“ prohlásil Hyuga s jistotou.
   „Z toho ochrnutí se vyležíš, tenhle můj útok je vždy jen dočasný, na rozdíl od jeho druhé fáze.“
   „Chápu. Máme celou noc, abychom se z toho dostali. Odpusť, Lianno!“
   „Dlužím ti omluvu,“ usmála se přívětivě.
   Podepřel ji a dotáhl na místo, kde byli lépe chráněni. Věděl, že kdyby nezačal bojovat jiným stylem, nedošlo by ke zranění.
   „Stejně…,“ zašeptala, když usínala. „…zdá se, že jsi mezi ninji skutečný… génius.“