Ze života bradavického studenta

vloženo: 24.04.2007   
počet zobrazení:    

   Ráno vstanu a podívám se z okna své ložnice. Věžní hodiny ukazují půl páté ráno. Promnu si oči a začnu se oblékat. Je to špatné. Čapka nedrží na neposlušných vlasech a černý hábit se žlutým jezevcem má plandavé rukávy. Tak, konečně je člověk trochu upravený a ostatní se nebudou pošklebovat.
   Hodím na záda brašnu s učebnicemi, kalamářem a přísadami do lektvarů a do ruky vezmu hůlku. Zbývá už jen proklouznout portrétem v podobizně a hurá do Velké síně! Je tam veselo, dívky mluví jedna přes druhou a kluci se baví o zameškaných úkolech a samozřejmě o famfrpálu. Všichni profesoři sedí u stolu a zřejmě jim chutná. Stůl je plný dobrot, bradavičtí skřítkové se opět vyznamenali. Ještě doušek dýňové šťávy a už mě čeká první hodina.
   První jsou Starodávné runy - každé písmeno má svou značku, a jedna značka může mít dokonce i několik písmen. Látku nepobírám, písmenka se na mě hrnou ze všech stran, za chvíli mě zavalí! Ale hodina se blíží ke konci. Probouzím se z děsivé můry a runy létající kolem mě zmizely. Vyučující nic nepostřehl, uf. Zhluboka si oddechnu.
   Další hodina je Studium mudlů, to znám dobře, vyrůstám mezi nimi. Nad mým přijetím jen nechápavě kroutili hlavou. Musela jsem slíbit, že potom dodělám ještě mudlovskou školu s maturitou. Chtělo by se vám do toho? Ale slib je slib. Tahle hodina je asi opravdu nejjednodušší, je ze života, i když pro spoustu žáků je to něco neuvěřitelného a tiše se diví, že my ostatní se jen smějeme, jak lehké jsou to hodiny.
   Třetí hodina slouží k procvičení hůlky - máme Kouzelné formule. Profesorka na nás vychrlí spoustu strašlivě vypadajících latinských slov a pak si máme kouzlo sami vyzkoušet. Probíráme zakopávací kletbu. Plete se mi jazyk, ale přesto formulku vyslovím a namířím hůlku. Bohužel, netrefila jsem se do určeného cíle, zato paní profesorka si sedla na zadek. Chci se honem někam schovat, ale naneštěstí si mě všimla. Následuje, jak jinak, trest. Musím stokrát opsat větu: Nemám své učitelce podrážet nohy. Neprotestuju.
   Odcházím do skleníku. Přesazujeme květiny a jde to dobře, zatím. Možná už brzo začneme probírat nebezpečnější rostliny než je česnek, a pak to už určitě taková sranda nebude. Hodina proběhla v klidu.
   Další hodinu máme pana ředitele. Je hodný a je s ním zábava, každá jeho hodina je legrační, snad kromě dne, kdy se probíraly kletby, které se nepromíjejí. To jsme byli zticha jako pěny.
   Máme oběd a pak se jde na hřiště. Dnes není teorie, bude se létat. Můj Nimbus lehce klouzá ve vzduchu a já na něm dělám skopičiny. Létání, to jsem ve svém živlu, jelikož pořád v něčem „lítám“.
   Než se stačím dostatečně vyblbnout, hodina končí a je tu Věštění z čísel. Ještě to není tak zlé, co se týče látky, ale zapomněla jsem se naučit číselné řady. Profesorka se na mě dívá a já krčím rameny. Pomalu ode mě odchází, ale najednou se otočí a povídá: „S tebou to, děvče, jednou špatně skončí.“
   Musím říct, že ten tón je znamení, že co nevidět bude nějaký test. Nikdo totiž dnes nedával příliš velký pozor.
   Péči o kouzelné tvory mám ráda, bájná zvířata mě zajímají odjakživa. Už se těším, až přestaneme s teorií a budeme některá zvířata navštěvovat v jejich přirozeném prostředí. Paní profesorka z nás má radost. Nestačí žáky vyvolávat.
   Poslední hodina... Ne, ještě chybí jedna, ale ta bude až v noci. Ještě předtím mě čekají Lektvary. Bože, proč má ta tabule popsáno tolik řádků?! Klesá mi hlava, div mi nespadne do kotlíku. Neměla by. Probíráme Protahovací lektvar a mělo by to určitě katastrofické následky. Proklaté úterý, nejhorší den v týdnu a taky nejdelší! Uf, hodina téměř u konce. Barva mojí směsi je však podivná a lektvar začíná páchnout po zkažených vejcích. Co se dá dělat. Další hodina, kdy mě profesorka nebude klasifikovat.
   Zbytek odpoledne strávím ve Společenské místnosti, povídám si s ostatními a dělám úkoly na další den. Ještě nařídím svůj mudlovský budík a padnu do peřin, ani se nestačím převléknout. Z nádherného snu mě probudí otravné zvonění, můj alarm. Jsem tak ospalá, že mě hlídkující prefekti musí nasměrovat k učebně astronomie. Hodinu prozívám a proležím s nosem přimáčknutým k dalekohledu. Konečně postel a klidné spaní! Blaženě usínám a přestávám nadávat: „Zatracené úterý!“