Jak to vidí Itálie

   Feliciano Vargas je děťátko v těle dospělého. Nikdy si plně neuvědomil, jak svým jednáním ubližuje lidem kolem sebe, jak strašně snadné je s ním manipulovat. Je to milý klučina s nesmírně citlivou duší, který by pro své přátele udělal první poslední. Jenže právě jeho nečinné přihlížení odstartovalo mezinárodní katastrofu.

   Romano Vargas už začíná větřit. Ne každé rozhodnutí jeho šéfa se mu líbí. Když to vypadá, že jeho přítele Antonia čeká žalostný osud, vzepře se rozkazům a vyrazí do Madridu. Postupem času si stále víc začíná uvědomovat, jaká je ve skutečnosti role Itálie ve válce, a přidá se k protifašistickému odboji.

   Lukrécie Vargasová má už dlouho jasno v tom, že muži neumí vést stát a nemohou pořádně vládnout. Pečlivě si všímá každé maličkosti, která se dotýká její země. Ví, že musí něco udělat, aby se Itálie nezhroutila, ale zároveň je jí jasné, že už teď se stala nepohodlnou osobou číslo jedna.

   Bianca Vargasová by ráda někam patřila. Chtěla by se vyrovnat svým bratrům Romanovi a Felicianovi a udělat něco pro blaho země. Není divu, že Mussolini zneužil dívčiny naivity a zapojil ji do vojenského oddílu. Jaký osud asi čeká tohle velice citlivé děvče?

   V jiném světě
   Zřízení Protektorátu Čechy a Morava

   - Už víme z anime, že Feliciano (Severní Itálie) je tak trochu mimo dění, proto mu posílám na pomoc bratra Romana (Jižní Itálie).
   - Jedna ze zemí, která podepsala Mnichovskou dohodu, čímž zapříčinila okupaci českého území.

   Hnědovlasého klučinu probudila vůně čerstvé snídaně. Otevřel oči, rychle se oblékl a vydal se ven z pokoje, rovnou za nosem, až do kuchyně. Rohlíky ještě křupavé zasytily jeho hladové břicho. Vstal a vydal se hledat bratra Romana, když kdosi v kuchyni spustil povyk. „Kdo se opovážil zbaštit mi snídani? Tos byl zase ty, Feliciano?“
   Mladíček rychle vyklidil „válečné“ pole. To je určitě Lukrécie, pomóc! Rychlými kroky zamířil po schodech nahoru, než se setkal s méně průbojným já svého bratra. Při dalším pomyšlení na tu dračici v jídelně se mu chtělo padnout na kolena a prosit o odpuštění. Na den jejich „zrození“ se pamatoval, jako kdyby se to stalo včera.

   Tenkrát se s bratrem Romanem hrozně pohádal. Jeho sourozenec se tehdy zařekl, že odejde z domu dědečka Říma už navždycky, a Feliciano tomu hodlal zabránit všemi svými silami. Začali se vzájemně urážet a přetahovat, dokud si neuvědomili, že slyší ozvěnu v mnohem vyšší tónině.
   „Co se tam ksakru děje?“ Romano všeho nechal a rozběhl se k oknu, pak mu z úst unikaly už jen nesrozumitelné výkřiky. Feliciano se mu postavil po bok a oči se mu rozšířily údivem. Přímo pod nimi bylo pískoviště, kde se válela dvě děvčátka a ječela na celé kolo.
   „Co? Tohle? Ale já to tak nenechám!“ rozčílil se Jižní Itálie a vyběhl ze dveří. Zmatený bratr ho stejně rychle následoval. Romano skočil mezi dívky. „Hej hej, snad se nechcete prát!“
   Vystrašenější z dívek ho znenadání objala. Netušil, co má dělat. Zkusil ji jemně odstrčit, ale pak si všiml, že je mu skoro k nerozeznání podobná.
   To už se zvedla i druhá dívka. „A dost! Vy jste si nás stvořili, tak se o nás postarejte!“
   „Co to kecáš? Já teda rozhodně nikoho nevytvářel!“ vyštěkl Romano a na čele se mu začínal perlit pot.
   „Tak hele…“ Mladá žena v modrém k němu přistoupila a zapíchla do něj prst. „Já jsem průbojnější než tenhle prcek, co zírá na svět růžovýma brýlema,“ ukázala na Feliciana, který vůbec nechápal, co se děje. „A tady Bianca má zase všechny kladný vlastnosti, který v sobě potlačuješ ty,“ ušklíbla se na Romana, ten jí úšklebek oplatil.
   „Hm, tak jo. Když jsem tě teda stvořil…“ Opatrně se k ní přibližuje. „…tak tě klidně zase zahrabu!“ Chytil ji v pase a začal ji strkat do písku. V tu chvíli se k nim ale vrhla druhá z dívek a zakousla se mu do ruky. Za chvilku byl mladík s kaštanovými vlasy na zemi a nad ním se skláněla dívka s mečem. „A teďka tady vládnem my!“

   Drobná dívenka s vlasy v barvách kaštanu čekala, až se mladík v modré košili vrátí v myšlenkách zpátky na zem. „Copak potřebuješ, Feli?“
   „Já… nevidělas brášku?“
   „Romano je nahoře, trucuje,“ usmála se Bianca a pak zalétla vyplašeným pohledem ke dveřím, odkud se ozýval rámus.
   „Feliciano! Jestli jsi to byl ty, tak tě donutím, abys mi aspoň půlku tý snídaně vrátil!“ běsnila Lukrécie a její hlas se rozléhal domem.
   „Pomóc, Německó!“ vypískl Ital a přemýšlel, kde se schová. „Prosím, zachraň mě!“ Upřel prosebný pohled na děvče před sebou.
   „Tak dobře, zmiz do patra. A… seznam mě někdy s tím chrabrým Německem,“ dodala se smíchem a šla zatarasit dveře.
   „Nevidělas Feliho?“ Právě k ní dobíhala druhá hnědovláska.
   „Ne, od rána tu nebyl,“ pokrčila rameny Bianca.
   „Hm, možná to snědl Romano,“ vzdychla si a vrátila se zpátky do jídelny.

   Feliciano opatrně vešel do bratrova pokoje. „Proč trucuješ?“ zeptal se opatrně.
   Jižní Itálie po něm střelil pohledem. „Já trucuju, protože Lukrécie zabrala kuchyni, a ani na třetí vyzvání ji neopustila. Měl by sis jí srovnat. Je to tvoje sestra!“
   „Ale bráško,“ namítl Severní Itálie chabě. „Vždyť je to taky tvoje sestra!“
   „Nic takovýho!“ zatvrdil se Romano. „Je to tvoje druhé já, tak si tu dračici laskavě zkroť. A vůbec, jedu do Španělska na krátkou návštěvu, jinak se z těch naších ženskejch zbláznim.“ Třískl s dveřmi a zmizel v koupelně.

   Bylo jen otázkou času, kdy se bude muset mladý Ital postavit temperamentnímu děvčeti. Vůbec se mu do toho nechtělo. Nakonec se uchýlil do obývacího pokoje, v němž vyhrávalo rádio. Natáhl se do křesla a po chvíli zavřel oči. Zavzpomínal na své poslední setkání s Německem.
   Byla to velká prostorná místnost. Feliciano byl svému nadřízenému hrozně vděčný za to, že ho na tu poradu vzal. Zahlédl Anglii i vždy elegantního Francouze. Ihned se přitočil k jednomu z okolostojících mužů a nadšeně ho pozdravil.
   Vysoký blonďák ve vojenském se pousmál. „Rád tě vidím, Itálie.“
   Hnědovlasý mladíček se nedal právě dvakrát pobízet, hned začal vyprávět příhody z nedávných dnů. Německo vytušil, že po tomhle setkání bude potřebovat prášky na hlavu.
   „A kde je tvůj nadřízený?“ zajímal se Itálie. Ludwig mu ukázal rukou. „Ó, z něj jde strach,“ podotkl Ital a malinko se zachvěl.
   „To je jediný člověk, kterému si ani já nedovolím odporovat,“ kývl hlavou. „A bojí se ho dokonce i ti, kteří ho vídávají pravidelně,“ uchechtl se a pásl na Italově udiveném pohledu.
   To bych se na něj měl podívat zblízka. Než tomu Německo stačil zabránit, přitočil se Feliciano k vůdci Třetí říše a nechtěně do něho strčil. Ohnal se po něm, jako by to byla otravná moucha, ale to už si Itala chytil jeho nadřízený.
   „Kdo je to?“ zajímal se šéf Německa, jeho italský společník udělal výmluvné gesto a začal drbat mladíka na hlavě.
   „Tohle je můj kluk, na kterýho nedám dopustit, viď, Feliciano?“
   „Veee,“ vydralo se z úst hnědovlasému, než se opět rozesmál.

   Když si ho pak Německo vzal stranou, neodpustil si kázání, které zakončil slovy: „Tebe vážně omlouvá jen ta tvoje blbost.“ Během té scény se o něj pokoušely mrákoty, ale bylo mu jasné, že Ital si z toho vůbec nic nedělá. Raději změnil téma a kvůli své neopatrnosti si musel vyslechnout dojemné povídání o náladovém bratrovi a dvou zlých sestřičkách.
   „Ale Feliciano, přece nedopustíš, aby se tvůj rodný dům změnil v bitevní pole…“

   Z rozjímání ho vytrhlo potměšilé uchechtnutí a pak mu kdosi pod nos strčil vařečku. „Hm, tak tě chvíli pozoruju a do toho poslouchám rádio. Víš, co je nového?“ Okamžitě zavrtěl hlavou, byla to jeho univerzální odpověď. Lukrécie se na okamžik zamyslela. „Říkají ve zprávách, že tvůj drahej kamarád obsadil další zemi. Nebyl jsi náhodou nedávno na nějaké poradě?“ Plaše přikývnul. „Jasný, že mě to nepřekvapuje. Heleď, příště s tím tvým šéfíkem jedu já, protože ty akorát všechno komplikuješ.“
   „Jak… jak to myslíš?“ zakňoural Itálie a sedl si rovně.
   „Poslouchej mě pořádně. Čtyři země podepsaly dohodu, čímž odsoudily další. Kdybys aspoň jednou ve svém životě přemýšlel, jenže to ty ne!“ Znovu mu strčila vařečku pod nos a plná vzteku odběhla. Ital se jídla ani nedotkl. Zabořil hlavu do dlaní a nechal slzy proudit. Nikdy mu nebylo hůř.

   Kapitoly: 1 2