Jak to vidí Itálie

   Pochopení

   - Bianca je až neuvěřitelně soucitná. Zatím si ještě neuvědomuje, co se kolem ní děje, zato Lukrécie už tuší, že se schyluje k velkému maléru.
   - Feliciano i Romano zatím drží spolu, v ideálech a postojích. Svému nadřízenému prokazují úctu a dělají vše „pro dobro Itálie“.

   Bianca našla usouženého Itala v křesle. Rychle si k němu klekla. „Co se stalo? Proč pláčeš, Feli?“ Neodpověděl jí. Zabodla do něj velké oříškové oči a pevně ho objala. „Já nesnesu, aby ses trápil. Prosím, mluv se mnou.“ Už i jí tekly slzy po tvářích.
   Vzhlédl k ní. „Taky si myslíš, že jsem zlý člověk?“
   Zarazila se. „Kdo ti tohle řekl?“
   Nestačil jí odpovědět, protože za chvíli uslyšel hlasité prásknutí s dveřmi a vzápětí hlas navztekaného Romana. Bylo to teprve pár hodin, co odjel. „To je bráška!“ Feliciano byl rázem na nohou, ale než stačil vyběhnout na chodbu, jeho rozhněvaný sourozenec už se vřítil dovnitř.
   „Nemůžu ze země! U Antonia se to pořád ještě neuklidnilo! Taky si neumí zkrotit sestřičku,“ dodal jízlivě a spočinul pohledem na Biance. „A co jste tu vyváděli vy dva?“ Oba ubrečení, to se tu asi musely dít věci.
   Nevěděli, co mu mají odpovědět. Severní Itálie navíc ještě plně nepochopil bratrova slova. „No, to je jedno,“ mávl nad tím nakonec rukou Romano a zmizel s tím, že si musí ještě něco vyřídit. Teď měla na krajíčku pro změnu Bianca.
   Hnědovlasý mladík z ní byl na rozpacích. „Co pomůže, když budem oba brečet?“ vydechl, když se trochu vzpamatoval.
   Podívala se na něho a přikývla. „To je pravda. Tak já teď půjdu pro čaj a pak si o svém trápení řeknem, ano?“
   Feliciano souhlasil, stejně už tušil, že tomu rozhovoru se nevyhne, navíc se mu pak určitě aspoň trochu uleví.

   Dívenka se vrátila brzy, postavila na malý stolek tác se dvěma šálky a konvičkou a plaše pohlédla na mladšího brášku, ona byla totiž starší, právě proto, že patřila k Romanovi. „Mám začít?“ zeptala se opatrně, ale Ital jí naznačil, že řada je na něm.
   „Lukrécie mi řekla, že jsem zavinil pád jiné země, já a další tři.“
   „Ale to se určitě nějak vysvětlí,“ tišila ho hnědovlasá. „Tak si promluv s tím svým kamarádem, s tím Německem. Bude mít jistě nějaké dobré vysvětlení.“
   Mladíček přikývl, už ho to také napadlo. „A co trápí tebe?“ zeptal se na oplátku.
   „Romano mě nemá rád!“ Dívka se znovu rozvzlykala.
   Feliciano ji k sobě přitiskl. „Ale on tě má rád, jenom… si ještě nezvykl, že jsme tu čtyři.“
   „Vážně?“ Upřela na něho vyplašený pohled. „Ty mi lžeš!“
   „Né, nelžu!“ dušoval se mladík a pak sáhl po čaji. „Já jsem nikdy nikomu nelhal.“
   Zastyděla se a také sáhla po šálku. „Promiň mi, jsem pitomá.“
   Zavrtěl hlavou, ale už nic neřekl. Slova byla zbytečná.

   Romano vytočil číslo do šéfovy kanceláře. Doufal, že se mu nebude zapírat, tak jako to udělal minule. Ne, tentokrát mu to zvedl. „Jak to, že se s tou válkou ve Španělsku ještě furt nic neudělalo?“ zeptal se neomaleně Jižní Itálie a čekal na nějakou smysluplnou odpověď.
   „Zvládají to sami,“ řekl mu nadřízený.
   „Jo, to vidim, jak to zvládaj! Antonia drtí sestřička!“
   Benito Mussolini si povzdychl. Takhle to s tím bláznivým Italem dopadalo pokaždé. Může se mu ještě někdo divit, že se nechává zapírat? „Nás se to netýká!“ vysvětlil mu důrazně. „Pro zemi by nebylo dobré, aby se do toho pletla!“
   „To mě nezajímá! Španělsko mi hodně pomoh, když byla potřeba. Nechci ho nechat se plácat v tom bludnym kruhu!“ vyštěkl Roamno a setkal se se stejně odměřeným tónem.
   „A Itálii zase nezajímá nějaké vaše mezinárodní bratříčkování! Naši vojáci se do toho konfliktu zapojovat nebudou. Němci to taky odmítli.“
   „Aha, takže to jako máme sedět na prdeli, dokud Německo nezvedne tu svojí?“
   To už bylo na Itala příliš. Vší silou praštil se sluchátkem, to samé udělal i muž na druhé straně drátu. Zatracený Vargas!

   Feliciano o pár hodin později vyšel na dvorek, našel sedět na houpačce Lukrécii s Romanem. Dívka se tvářila nesmlouvavě, mladík divoce gestikuloval, a jeho mladší bratr zatím nerozeznal slova, musel by přijít blíž.
   „Prej se máme spolíhat na Německo! Ještě jednou mi bude dávat za vzor toho bramborožrouta a osobně mu pudu nakopat tu jeho generálskou řiť!“
   „Ale Romano!“ Mladá žena se otřásla, to byl skutečně slovník dlaždiče. „Tak si to tak neber. Vždycky se dá něco dělat, ne?“
   „Asi ne, dokud budem mít tohle pitomý vedení!“ Hnědovlasý mladík se vší silou praštil do kolena. „Prej nechte si tohle bratříčkování. Jako oni nám nemají co nařizovat! Celý věky tu žijem a omezovat nás nikdo nebude. I kdybych tam měl za nim jít a rozkopat mu…!“
   „Bráško!“ Feliciano k nim doběhl. Rozhněvaný Ital na něj upřel pohled připomínající člověka, který se chystá spáchat masovou vraždu. Mladičký Ital se okamžitě zarazil a zakoktal. „S… slíbils, že mi řekneš, co se stalo.“
   Romano sevřel ruku v pěst a pak ji zase zklamaně rozevřel, než vydechl: „Veneziano!“
   V tu chvíli se k nim vydala Bianca a volala na ně, že donesla koláč. „Co tu řešíte?“
   Lukrécie si vzdychla. „Však on nám to Romano poví, viď?“ Mrkla na něho, trochu se zastyděl. Dívka na chvíli odběhla, přinesla deku, aby mohli posedět na zahradě.
   Když se čtveřice usadila, Jižní Itálie si znovu vzdychl a pomalu se rozhovořil. „Antoniovo sestře se nelíbí nové vedení. Vzbouřila se a sehnala si posily. A teď tlačí Španělsko do kouta, i když je to tam už půl napůl. Jenomže nevíme, jak to s nim dopadne, jestli ta holka vyhraje. A právě proto musíme jet do Madridu a pomoct mu!“
   „Ale… co by na to řekl šéf?“ namítla opatrně Bianca.
   „Nebejt Antonia, nebyl bych tu ani já, ani ty!“ vyštěkl Romano. „Dlužim mu to. Že jedeš taky, Feli? Že nenecháš Španělsko ve štychu?“ naléhal a Ital samozřejmě přikývl.
   „Ale co když se po vás budou ptát?“ Ani Lukrécii se to moc nelíbilo.
   „Budete si muset něco vymyslet!“ odbyl ji starší mladík. „Já mu to prostě nemůžu udělat!“

   Po dalším dohadování, při němž zbaštili jeden celý obrovský koláč, se unavený Feliciano vydal zpátky k domu. Ještě pořád měl v hlavě brouka. Pln rozporuplných pocitů sáhl po vysílačce. Chtěl si být jistý, že neudělal špatné rozhodnutí, když podepsal Mnichovskou dohodu.
   Chvíli trvalo, než Německo zareagoval. Ital slušně pozdravil a hned se svěřil se svým problémem. „Je pravda, že jsi zabral cizí zemi?“
   Ludwig chvíli přemýšlel. Felicianův hlas zněl tak naléhavě, bylo znát, že má starosti. „Itálie, tak to není. Naši lidé nás zavolali na pomoc, protože se s Čechy pohádali. Máme to tu jen uklidnit a zjistit, jak se to celé seběhlo.“ Z Němcových slov cítil mladík jistotu. Jeho přítel byl přesvědčen o tom, že mu říká pravdu. „Slušně jsme je vyzvali, aby nás to nechali prošetřit, ale odmítli to, proto jsme je obsadili, víš?“
   „Áha!“ Ital si ulehčeně vydechl. Německo by přece nikomu bezdůvodně neubližoval. Rozloučil se a vypnul zrnící věcičku. Právě takové ujištění potřeboval.

   Povzbuzen na duchu sešel do přízemí a usadil se v jídelně. Romano opět řešil s Lukrécií své pošramocené ego. „Šéf na mě kašle, abys věděla! Má radši Feliciana, protože mu neodmlouvá. A ještě…“ Zmlkl, když uviděl bratra stát ve dveřích. Ten se k němu přiblížil a počastoval ho zkoumavým pohledem. „Co chceš?“ vydechl Romano a čekal, co moudrého se zas doví.
   „Já… tě chtěl poprosit, abys byl na Biancu milejší. Ona… tě má moc ráda.“
   „Jo, zkusim to,“ zabručel a sáhl po novinách. Na jeden den toho bylo až dost.

   Kapitoly: 1 2