11.kapitola - Kdo se skrývá pod maskou?

vloženo: 15.03.2009   
počet zobrazení:   

   Emi zavrávorala, celodenní putování si vybralo svou daň. Tsunade se zaškaredila, ale pomohla jí muže v bezvědomí podepřít a středem vesnice kráčeli společně.
   „Kam mě vedeš?“ zarazila se kunoichi, ve vzduchu cítila zradu.
   „Do sídla Hokageho,“ odpověděla blondýna věcně. „Musím ho vyslechnout, než přikročíme k našemu plánu.“
   „Dobrá, ale nezkoušej mě podvést!“ zasyčela Emi a ohlédla se za sebe.
   „Kdo tě naučil té nedůvěřivosti?“ podivila se Tsunade. „Nikdy jsi taková nebývala.“
   „Tak se zeptej otce, proč mě vyhodil z domu, bez peněz, bez jídla! Naučila jsem se nevěřit nikomu!“
   Hokage ji nechala být. Na hovoření bude dost času později.

   Vkradly se do budovy jako dvě obratné zlodějky, proklouzly tiše jako myšky. Tsunade si dávala dobrý pozor, když otáčela malým klíčkem v zámku. „Ulož ho na postel,“ přikázala dívce, která okamžitě poslechla. „Shizune je teď pryč, léčí si nervy ve Vodopádové zemi. Sama jsem ji tam poslala.“
   Zrzka kývla hlavou a pak se zamračila. „Má horečky!“ sykla.
   „Dej mu na hlavu mokrý hadr, mělo by mu to pomoci.“
   Souhlasila. Uložila Itachiho a upravila mu lůžko, aby se mu leželo pohodlněji.
   „Tak a teď ubytujeme tebe,“ zasmála se Tsunade, zamkla místnost a vykročila do chodby.
   „Co když se mu přitíží?“
   „Spím hned vedle!“ opáčila Pátá a ukázala na dveře na opačné straně. „Nechám tě v pokoji, kde přebýval Sarutobi, Třetí. Jistě ti to jméno něco říká.“
   Mladá žena přikývla. „Strašně laskavý starý pán. Co se s ním stalo?“
   „Zabil ho Orochimaruu,“ vzdychla konožská princezna. „Už je to pár měsíců zpátky, přesto to bolí pořád stejně.“
   „Vážím si tvé důvěry,“ zašeptala Emi, než za ní zapadly dveře.

   Vůdce nařídil noční klid, ale Sami se spát nechtělo. Proplížila se tábořištěm k muži, kterého oslovovali Hidan. „Zase dolejzáš?“ přivítal ji.
   Přešla to. „Chci si s někým popovídat,“ zabručela. „Všichni už chrápou,“ dodala zlomyslně.
   „Měla bys taky!“ oplatil jí stejným tónem. Mile se na něho usmála, přetočila se na bok a zahleděla se na hvězdy. „Heleď, měl bych ti říct, že já jsem muž činu, jdu hned na věc, takže je zbytečný čučet na oblohu a přemejšlet vo blbostech.“
   Sami se ušklíbla. „Snažím se na hvězdné mapě určit, ve které části země teď jsme!“ Bělovlasého to zarazilo, zvláště když dodala: „Proč bych se měla zabývat takovýma otravnostma?“ Obrátila se k němu. „To mi raději řekni něco o sobě.“
   Zavrtěl hlavou. „Můj život je nudnej. Co kdybys začala ty?“
   Prudce se zvedla, a když ji zkusil chytit, vší silou ho praštila přes ruku. „To je ale mrška!“ zlobil se Hidan a rozhlížel se, kam zmizela.

   Zabijácká banda se plahočila za svým cílem, čekala na ně ještě dlouhá cesta. Akatsuki museli překonávat nejrůznější překážky, od kamenitých strání po podemletá koryta. Teď stáli před visutým mostem a přemýšleli, jak se dostat na druhou stranu. Byl obyčejný, člověk z něho mohl snadno spadnout, protože při jeho budování se muselo zapomenout na zábrany, a ta propast pod nimi nevypadala zrovna přátelsky. Konan vyšla první, nejistě kráčela vpřed a bez nehody se dostala až k pevné půdě protějšího svahu. Vůdce se vydal za ní, ještě několik členů přešlo bez nesnází. Nehezké dobrodružství už čekalo jen na Hidana, Sami, Kakuzu a Tobiho. Pod maskovaným ninjou most zapraskal, ale nakonec i on mohl přejít. Bělovlasý spěchal za ním a Sami ležérně vykročila, mírně se pohupujíc, jako by všem dávala najevo: Hele, co umím! Pak jí ale noha nešťastně podklouzla, a opravdu to vypadalo, že se zřítí dolů. V poslední chvíli ji však zachytil Tobi, jehož oko rudě zasvítilo, to však postřehla pouze Sami. Akatsuki stojící na svahu začali tleskat.
   „To jsem nevěděl, že náš Tobi je taková třída!“ pískal Deidara.
   „Taková ostuda!“ zabručel Zetsu. „Přece víš, že Tobi je hodnej kluk,“ dodal jízlivě.
   Ninjové a kunoichi přestali tleskat a místo toho je přepadl záchvat smíchu.

   Když bylo po všem, usedl mužíček s oranžovou maskou k černovlásce. „Vyvrkla jsem si kotník,“ zasyčela. Pak se obrátila k příchozímu. „Necháte mě tady, teď když jsem na odpis?“
   Zavrtěl hlavou. „Vůdce jistě počká, až se trochu srovnáš. Dobře jsi nám posloužila v roli stopaře.“
   Vzhlédla k němu. „Proč se ke mně chováš tak mile?“
   Tobi se zamyslel. „Nevím… nejspíš mi připomínáš sebe samého v tvém věku.“ Nechal ji sedět u stromu, zmatenou, unavenou a rozzlobenou.

   Itachi se probudil, nadzvedl se na loktech a mokrý šátek spadl na podlahu. Zaúpěl, od včerejšího večera se mu přitížilo. Zavřel oči a snažil se uklidnit, když mu někdo stiskl dlaně a přitáhl si ho k sobě blíž.
   Podíval se a strnul. „Tsunade-hime,“ vyhrkl.
   „Ano, já! Vidím, že mne poznáváš, to mě těší!“
   Nebál se jí. Hleděl na ni zpříma, ale sžírala ho nejistota. Než však na něj mohla začít pouštět hrůzu, kdosi rozrazil dveře.
   Zrzka kolem své sestřenice proběhla a poklekla k černovlasému mladíkovi. „Jen lež, jsem u tebe,“ chlácholila ho. „Nechala bys nás teď o samotě?“
   „Máš deset minut,“ přikývla Tsunade.
   Jakmile osaměli, Emi se na zesláblého ninju znovu zadívala. Ten už si stačil uvědomit vážnost situace. „Nemůžu tady zůstat!“ zaprotestoval. „Nikdo ti neublíží a před vojenskými jednotkami Listové to utajíme. Dělej jen to, co ti řeknou. Všechno bude zas dobré.“ Zatímco mluvila, zkoumala jeho zdravotní stav. „Hrozně jsi zeslábl. Myslím, že tvé ruce nezvládnou udržet proměňovací jutsu.“
   „Vypadá to tak. Prosím, zmizme odtud! Tady nejsem v bezpečí.“
   „Teď to nejde, Itachi. Teď nemůže odejít ani jeden z nás!“ Vzala ho za ruku. „Vatari po nás pátrá a tady nás hledat nebude. Až nabereš sílu, utečeme odtud.“
   Tsunade zaslechla její poslední slova, ale nechala své rysy neutrálně ztuhnout. „Měla bys jít na vzduch.“
   „Ne, zůstanu tady!“ odporovala jí Emi.
   Pátá nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Teď udělám nějaká vyšetření, převezeme ho až večer. Jdi a odpočiň si, pak si promluvíme.“
   Zrzka jen nerada odcházela. Pátá se za ní chvíli dívala, pak přistoupila k Uchihovi a zatlačila ho ke stěně. Sundala mu plášť a schovala ho, bylo by podezřelé, kdyby ho tu někdo našel. „Vyhrň si košili!“ přikázala. Zkoumala jeho zranění a při tom ho peskovala jako neposlušného kluka. Nešlo jí to z hlavy. Popáleniny, pohmožděniny, řezné rány… jeho tělo vypadalo příšerně, je zázrak, že to vůbec přežil. „Komu jsi šlápl na kuří oko, že tě takhle zřídil?“ zeptala se.
   „Unesli mě,“ sykl Uchiha, když mu na břicho přiložila ledové ruce.
   „Bude se to hojit pomalu a hodně to zabolí. I když předpokládám, že ty nemáš strach z bolesti.“
   Zarazil se, řekla to tak výsměšně. Opravdu dodrží slovo?