1.kapitola - Nostalgie

vloženo: 20.09.2008   
počet zobrazení:   

   Kimberly vešla do obývacího pokoje, z očí jí tekly proudy slz. „Co se stalo?“ zděsili se její přátelé.
   „Je to tak hrozný… já vám to snad ani nemůžu říct.“ Sedla si na koberec a složila hlavu do dlaní.
  Naopak Janett byla až přehnaně veselá, poskakovala po pokoji a volala: „To není možný! Já je fakt vidím. Teď mi je konečně můžeš všechny představit, zatím znám jen Kisameho a Leeho.“
  Kim zavrtěla hlavou. „Sakuro… pojď sem.“ Růžovlasá kunoichi se k ní sklonila a černovlasá dívka jí začala šeptat do ucha. Mladá slečna Haruno nejdříve příšerně zbledla a poté začala bušit do žraloka stojícího opodál.
   „Za co?“ Snažil se vykrýt její útoky Samehadou a přitom shodil vázu z malého stolku.
   „To je všechno kvůli tobě!“ ječela a nepřestávala do něj mlátit.
   „Přestaň, Sakuro!“ Kimberly se zvedla. „Mohli bychom obvinit kohokoli z nás, každý na tom neseme vinu,“ vzdychla. „Věc se má tak… nemůžete se vrátit domů. Jeden ninja z Mlžné se totiž před malou chvílí oběsil v domě Sommersových.“ Nadechla se a pak stejně pochmurným hlasem pokračovala: „Viníci jsme všichni. Můžeme obvinit tebe, Kisame, žes ho praštil. Kabuta a Sakuru, protože špatně stanovili diagnózu. Mě nebo Ashley, že jsme ho nedokázali ohlídat… není to ničí vina. Byla to nehoda a ty se stávají. Nemůžete se vrátit domů a teď vás uvidí i ostatní obyvatelé Londýna. Jak tohle vysvětlím našim?“ Oči se jí znovu zaleskly a poté zfialověly. Postřehla to. „A já se musím dál potýkat se svou nechtěně nabytou nadpřirozenou mocí.“

   Ninjové byli v šoku. Domů se nevrátí… už nikdy. Lee smutnil, že se nestihl rozloučit s Gaiem senseiem, Nejim a TenTen. Shikamaru vzpomínal na Ino, Choujiho a svého báječného mistra Asumu. Sakuře se bude stýskat po rodičích. Narutovi zatím nedošlo, že si už nikdy nedá ramen v Ichiraku. Tsunade a Jiraiya spekulovali nad tím, kdo teď povede Konohu. Členům Akatsuki se nestýskalo po svém Vůdci, ani po Konan.
   „Počkejte chvílí… zavolám Ashley. Tady zůstat nemůžete…“ Kimberly věděla, že rodiče by to nikdy nedovolili.

   Paní Sommersová se probírala. Okolo její postele stálo spoustu neznámých osob, čekaly. „Kdo je to?“ podivila se.
   „Přišli mi na pomoc, když jsi omdlela.“ Dopředu se protlačila Ashley.
   „Aha.“ Nepamatovala si, že by se jí chtělo omdlévat.
   „Ehm… nechala bys je tu pár dní bydlet? Jsou to přátelé, známe se už dlouho. Vyhodili je z ubytovny, kde až do této chvíle přespávali.“
   Zamračila se. „Zbláznila ses? Dovedeš si představit ty výdaje?“
   „Je to promyšlený!“ odporovala jí dcera. „Většina z nich je už dospělá, může si vydělávat. Budou ti přispívat na domácnost. Ještě nikdy jsem tě o nic nežádala. Mami, prosím!“
   „A co jsou vůbec zač?“ Paní Sommersová nechtěla svolit jen tak.
   „Cizinci. Dřív se živili jako herci.“ Všichni horlivě přikyvovali, byl to domluvený plán.
   „Na jak dlouho?“ ucedila Ashleyina matka.
   „Než si najdou ubytování,“ vzdychla zrzka.
   „Dobře. Co mám s tebou dělat? Vždycky si prosadíš svou. A já… nemám tak tvrdou ruku, jako míval tvůj otec. Jsem špatná matka,“ řekla a vůbec jí nevadilo, že ostatní naslouchají.
   „Ne, nejsi. Jen je náš život hrozně těžkej.“
   Zatímco se ninjové představovali, odběhla Ashley na chodbu, protože její mobil už pár minut hlasitě vyzváněl.
   „Jo, Kim. Máma svolila, že tu můžou zůstat.“
   „Naši na to nikdy nepřistoupí. Zastavím se u vás během deseti minut, vyřídíme to hned,“ vzdychla černovlasá dívka.
   „Fajn, čekám tě!“ souhlasila Ashley a zavěsila.

   Než Kimberly Grantová dorazila se zbývajícími členy delegace, byla už paní Sommersová smířená s novou realitou. Zrzka je pustila do domu, zůstali stát v chodbě.
   „Máš nové kontaktní čočky?“ podivila se Ashleyina matka a zaraženě hleděla na Kimberly.
   „Ne, nemám. Jste důvěryhodná osoba, paní Sommersová, a proto jsme se rozhodli svěřit vám celou pravdu.“ Zahleděla se do zdi za ní a nastavila ruce do příslušné polohy. „Byakugan!“ Žena s hrůzou pozorovala, jak jí kolem očí nabíhají žilky.
   „Tam nic neuvidíš!“ pleskla Ashley kamarádku po ruce. „Musíš koukat na druhou stranu.“
   „Jasně, promiň.“ Dívka se obrátila. Její pohled proletěl skrz zeď, hleděla k sousedům. „Ta hrozná Peabodyová zrovna vyndává něco z trouby.“
   Paní Sommersová zalapala po dechu. „Co to má znamenat?“
   „Mami, nejsou to herci. Jsou z jiného světa, nepatří sem. Až do nedávna je ale nikdo kromě mě a Kim neviděl. Jí se nechtěně podařilo je přivolat. Žili tu s námi celou dobu. Jako duchové, které nemůžeš vidět.“
   „Prosím, neprozraďte nás, paní Sommersová. Dejte nám čas… musíme přijít na způsob, jak celou tu patálii napravit,“ přidala se Kimberly.
   Žena ztěžka oddechovala. „Nečisté síly… tolik jsem doufala, že se do podobných věcí nikdy nezapleteme.“
   „Jestli vás to uklidní, pro ně je to stejně těžké, jako pro nás, možná ještě těžší. Je tu tolik nového, na co si museli zvyknout. Pomozte nám, prosím. Oni nemají kam jít.“ Kimberly se ze všech sil pokoušela dostat paní Sommersovou na svou stranu.
   „Tvoje dcera není blázen, jak tvrdila Peabodyová. Ona je nemohla vidět. Byli tu celou dobu, pomohli, když jsem to nejvíc potřebovala. Známky, domácnost, eliminace problémů… o všechno se postarali, jako hodní skřítci. Takže…,“ Ashley se na okamžik zarazila. „Takže oni nedluží nám, ale my jim! Jak ses rozhodla?“
   „Všichni se sem nevejdou!“ pokusila se zaprotestovat paní Sommersová.
   „Uskromníme se! Doteďka to taky šlo!“
   „Vyhrálas,“ vzdychla Ashleyina matka. „Smí tu zůstat. Ale… proboha utajte to před sousedy!“ Zalomila rukama.
   „To půjde hůř, ale vynasnažíme se,“ slíbila jí dcera. Pak se obrátila k ninjům: „Udělá se večeře a pak vám radím užít si zbytek dne. Zítra vás totiž čeká něco hrozně těžkýho. Jdete si shánět práci!“
   Kim se nedokázala nesmát, když za sebou zavírala dveře. Zdá se, že život ještě bude dosti zajímavý…