9.kapitola - Kira pracuje sám

vloženo: 23.11.2010   
počet zobrazení:   

   Procházela jsem ulicemi a ignorovala Steevenovy neustálé připomínky. Svým způsobem mě bavilo pozorovat ty lidi tady. Nebylo to tak odlišné od toho, co se dělo u nás. Nesnášenlivost, úplatkářství, nulová tolerance. V obličeji každého, koho jsem pozorovala, jsem nečetla strach, ale jen chladnokrevnou vypočítavost a jistý druh smíření. Nepochybovala jsem o tom, že aspoň polovina těch lidí tady by ráda byla na Kirově místě, kdyby jim jejich přirozená zbabělost nevelela zůstat sedět na zadku a se škodolibým úsměvem pozorovat, jak kolem umírají lidé.
   V duchu jsem si povzdychla. Když Light začal s touhle „ušlechtilou“ misí, určitě si plně neuvědomil, kam až to zajde, a zcela jistě nepočítal s velice snadnou možnosti zfanatizování davu. Zavrtěla jsem hlavou. Ať máte sebekrásnější myšlenku, vždycky se najdou lidé, kteří ji dokážou zneužít. A víme to už celá staletí, že stádo, houf, hejno zaslepených se nikdy nepoučí.

   Ve vlaku

   Light seděl na sedadle, noviny položené na kolenou, a přemýšlel. Nemohl vůbec dostat z hlavy ten obraz dívky v kimonu. Nejenom, že vypadala mnohem lépe než její běžná image, ale zároveň mu to napovědělo, že Misu vlastně vůbec nezná. Z toho, co viděl, když zíral na ten dokonale nenápadný převlek, usoudil, že i ona pečlivě promýšlí každý tah. Přeci… přeci ji nemohl tak strašně podcenit! Schovává se, to je jisté. Ale před Elem nebo před ním?

   Trénink

   „Sehni se! Takhle bys schytala pořádnou ránu do břicha!“
   „Promiň, ale šaškujeme tu už dobrý dvě hodiny,“ zabručela jsem otráveně a sedla si na podlahu.
   „Možná by sis už měla konečně uvědomit, že bez rychlých reakcí nemáš šanci tady přežít,“ zaryl Steeven do živého.
   „No to jo, ale nepotřebuju, abys mě cepoval celej den,“ namítla jsem, ale na albína s mozkem zabijáka to neplatilo. Prostě mě popadl za paži, aby mě donutil vstát, a pak jsem schytala takovou facku, že jsem padla zpátky. Držela jsem si tvář a sípala.
   „Ber mě jako nepřítele, protože odteď tě už šetřit nehodlám!“ vyštěkl vztekle a odstoupil ode mě.

   Rem si nás nevšímala. Můj povedený duševní bratříček jí vysvětlil, jak je hrozně důležité, aby do výcviku nezasahovala, protože se musím umět bránit i v případě, že u sebe nemám zápisník, což byla situace, která momentálně nastala. Ano, vím, že jsem ho požádala, aby mě zacvičil, ale už jsem nepomyslela na to, že Steevenovi by úplně nejvíc slušela vojenská uniforma a nějaká pořádná puška v ruce. Jak bytostně jsem nesnášela ty americký filmy, kde se na jednotku řvalo a ona musela poslušně odpovídat: „Pane, ano, pane!“ Jistěže věděl, že se mu nepodřídím, zároveň měl ale přehled o možnostech, jak mě k poslušnosti donutit. A jeden z těch způsobů byla právě jeho neuvěřitelná síla a postřeh. To byly schopnosti, ve kterých se mu nikdy nemůžu rovnat.

   Zaklela jsem a znovu se zvedla z podlahy. Štvala mě moje vlastní neschopnost. Dneska už mě nechal běhat dokola v prázdné místnosti, musela jsem cvičit kliky a dřepy a vyhýbat se jeho dobře mířeným ranám. Tělo bylo samá modřina, ale to byla ta nejmenší starost. Spíš mě začínalo znepokojovat, že si to mladík užívá, a to nikdy nebylo dobré znamení.

   Konečně se mi ho podařilo praštit. Zajásala jsem a ve vítězném gestu zvedla ruce nad hlavu. Zareagoval naprosto chladnokrevně, podkopl mi nohy a já si mohla započítat další podlitinu.
   „A tohle je nejpitomější věc, co můžeš udělat,“ posmíval se.
   „Ty zmetku jeden!“ štěkla jsem a vyrazila proti němu znovu. Povedlo se mi uštědřit mu několik ran, takže připustil, že určité zlepšení u mě pozoruje. Potom jsme přešli na procvičování manipulace s větrem a tam jsem si přece jenom věřila víc, přestože mi albín opět vytknul, že jsem pomalá.

   Bylo jasné, že venku už je tma, místnost nám totiž trochu potemněla. Rem vešla dovnitř a opřela se zády o zeď.
   „Nestačilo už by to dneska?“ zahučela jsem a překvapilo mě, že můj společník přikývl. Pak jsem zalapala po dechu znovu, když mně natáhl na zem deku a nabídl, že mi napraví ztuhlej hřbet. V tu chvíli mě nenapadlo, že by v tom mohla být léčka. Prostě jsme si sedli na zem a Steeven mi začal masírovat záda.
   Dala jsem si ruce dopředu a zkusila se trochu uvolnit. Bolelo mě celé tělo. Mladík neustále s něčím šustil, ale to šlo mimo mě. Měla jsem už jen chuť zabalit se do druhé deky a spát. Myslela jsem, že mi chce odblokovat i krk, takže jsem nechala ruce volně podél těla, abych nebyla v takové křeči. To ale byla chyba, na to jsem přišla hned.
   „Co děláš?“ vyhrkla jsem překvapeně, když mi začal tlačit ruce dozadu a přidal k tomu svůj medvědí stisk.
   „Cvičíme, moje milá, cvičíme,“ zašklebil se a za něco zatáhl. Pak si sedl tak, abych se mu mohla dívat do očí.
   „Přestaň blbnout,“ ucedila jsem. „Na vtípky tohohle typu fakt nejsem zvědavá.“
   „Já ti nepomůžu,“ uchechtl se. „Toho provazu se musíš zbavit sama. A aby ses měla proč vztekat, tak dodávám, že jsem to utáh dost důkladně.“ Přejel mi rukou po obou pažích a já cítila, že s rukama nemůžu skoro vůbec hnout a že mi určitě nevyjde, abych tu motanici zdolala prsty. Snažila jsem se luštit ten jeho výraz, pramenilo z něj takové zvláštní uspokojení. Ještě chvíli jsem to zkoušela rozmotat, pak jsem ale musela svěsit hlavu.
   „V čem je háček, to za prvý. A moje druhá otázka… kdes splašil provaz?“ zasyčela jsem a propalovala ho pohledem.
   „Vypůjčil od našich neexistujících spolubydlících. Trénink pokračuje. Můžeš zkoušet únikové jutsu.“
   „Vždyť víš, že nemam šanci ho udělat!“ zakňučela jsem zoufale.
   „Třeba se už konečně naučíš dělat ty pečetě správně,“ nedbal na moje námitky. „A ještě jednu věc bych ti měl říct. Nezvládneš se z toho dostat, jsou to dva propletený provazy, takže nemáš šanci. Můžeš trénovat až do rána. No, a když to nezvládneš, budeš ráno celá ztuhlá.“
   „Steevene…“ Upřela jsem na něj prosebný pohled. Přece to nemohl myslet vážně?
   „Tohle na mě nezkoušej, náš roztomilý uke,“ prohlásil jízlivě. „Buď se snaž, nebo to zabal a jdi se vydat Elovi.“ Rem chtěla něco namítnout, ale Steeven měl argument snad na všechno.
   „Ty… zavšivenej parchante,“ cedila jsem mezi zuby, protože mi bylo jasný, že tahle tvrdá palice ustoupit nehodlá. „To mě v tom vážně necháš?“ Poslední zoufalý pokus o mír a zase ta samá odpověď.
   Nechala jsem to být a v duchu se začala loučit s rukama. Milostivě mi přenechal druhou deku s tím, že jí nepotřebuje. Lehla jsem si a nechala ho, aby přese mě ten kus hadru přehodil. Pak jsem si vzdychla. Měl pravdu v tom, že tahle metoda je posledním východiskem, ale vybral si k tomu vážně špatnou dobu, navíc… vždyť mi ty ruce prasknou a bolí to jak čert.

   Nemůžu tvrdit, že bych to dostatečně nezkoušela, pokusů bylo koneckonců nekonečně mnoho. Steevenova pohrůžka byla bohužel pravdivá, nedá se to udělat jinak než narutovským únikovým jutsu. Ani nevim, kolikrát jsem za tu noc zkoušela všechny pečetě, na které jsem si vzpomněla. Háček byl v tom, že paměť neudržela v hlavě všechny, takže v podstatě ani nemělo smysl to zkoušet. Tušila jsem, že právě s tímhle Steeven počítal, a možná mi tímhle drsným způsobem hodlal dát najevo, že moje věčný nářky už poslouchat nemíní.
   Po rezignaci přišlo období vzdoru. Umínila jsem si, že tomu zmetkovi nedám najevo, jak moc mi to vadí. Funěla jsem do deky a v duchu střídala nadávky. A potom mě napadlo… zkusit to silou.

   Steeven už dávno spal. Rem ho zkoušela chvíli přemlouvat, ale pak od toho upustila. Jeho argument: „Ta holka ani neví, co je to pořádná bolest.“ se prostě ignorovat nedal. Zpočátku to nešlo nijak zvlášť, jen jsem cítila v zápěstích hrozné napětí, taky jsem se pokoušela o nemožné… provést větrnou proměnu s rukama svázanýma za zády. Přidávala jsem stále víc energie a pak v jednom okamžiku ucítila, že provaz praská. Jenže zároveň s tím se dostavila vlna takové bolesti, že jsem hlasitě vykřikla.

   Steeven se okamžitě vzbudil, vytřeštil zrak a rychle začal trhat kousky deky. „Zbláznila ses?“ vyštěkl. „Všude ti teče krev!“ Kroutil hlavou a snažil se mě ošetřit, zatímco jsem ležela na dece a sténala. „Kdybych věděl, že přijdeš na takhle nebezpečný řešení… ale to je jedno. Nechci, abys kvůli mně vykrvácela.“
   „To je to tak zlý?“ zaúpěla jsem.
   „Je tu tma, blbě na to vidim, ale jestli se moc nemýlim, máš na několika místech rozříznutou kůži.“
   „To snad ne!“ zasípala jsem a tiskla ruce k sobě.
   „Nebuď hloupá, ukaž,“ domlouval mi Steeven a udělal z několika kousků deky obvazy.
   „Je to tvoje vina,“ prskla jsem.
   „No jo, no jo, hoď to na mě. Dyť já se ti jenom snažim pomoct.“
   Blýskla jsem po něm očima. To řekl ten pravý.

   Ráno jsem Steevenovi nemohla přijít na jméno, pořád se mě držel vztek a myslím si, že oprávněně. Nakonec jsem ho nechala v místnosti s Rem a vyběhla k umyvadlu v pokoji za balkónem, který jsme tu objevili nedávno. Shinigami se snažila luštit mladíkův výraz. Jeho jednání se jí nelíbilo, přesto nyní byla spíše zmatená nežli nazlobená. Pak si všimla, že se Steeven pochechtává.
   „Proč jsi to udělal?“
   „Chtěl jsem, aby mě nenáviděla,“ odpověděl. To jí nepřišlo jako kloudná odpověď, proto pokračoval. „Musí si uvědomit, že nebezpečí číhá všude. Může se dostat do mnohem horší situace, než byla ta včera. A pak se bude muset rozhodovat s chladnou hlavou. Když má strach, jde jí všechno líp, víc se snaží. Chtěl jsem to udělat už od začátku, Rem.“
   Shinigami pokývala hlavou, ale odpovědět už mu nestačila, protože jsem se vrátila. Crčela mi z vlasů voda a vypadala jsem pořád ještě dost otupěle. Jakmile jsem ale uviděla svou zhýralejší polovinu, vzpamatovala jsem se.
   „Tak a teď mě dobře poslouchej,“ zasyčela jsem. „Hezky se vrátíš dovnitř a zůstaneš v mý hlavě, dokud tě nebude zapotřebí. My dva jste totiž spolu skončili, ano, rozuměls dobře. Já se přece nebudu furt ohlížet přes rameno, jestli na mě nechystáš zase nějakej podraz.“ Mladík mlčel, dívala jsem se na něj dost zhnuseně. „To mi k tomu doopravdy nemáš co říct?“ vyjela jsem na něj.
   „No, když tě tak pozoruju, mám chuť to udělat znova,“ ušklíbl se albín a uhnul, když jsem se rozmáchla. Pak mi ještě provokativně zamával, než zmizel jako pára nad hrncem. Rem tomu všemu mlčky přihlížela.

   Finance už zvolna docházely, brzy si budu muset obstarat nové. Nevypadalo to totiž, že by se páni fízlové od té univerzity hodlali hnout. Dost mi to štvalo. S láskou jsem vzpomínala na svůj hektický život. Pravda, tady to taky byla jedna velká honička, ale doma jsem se aspoň nemusela bát, že mě někdo nečekaně přepadne ze zálohy. Fanfikce bych si tu v žádném případě nemohla dovolit psát, ještě by to mohlo způsobit nějakou další polízanici.

   V ohozu pouliční rebelky jsem se toulala městem, na očích sluneční brýle a ve vlasech krvavě rudý melír. Bylo to líné odpoledne, žádné nepříjemné zprávy a vcelku pěkně počasí. Slíbila jsem Rem, že budu zpátky brzy. Steeven se neustále snažil zapříst hovor, ale jeho pořád dokola se opakující: „Tak nee-chan!“ jsem dokonale ignorovala.

   Před malou chvilkou jsem se podívala na hodiny na náměstí a pomalu jsem měla namířeno málo lidnatými uličkami k vlakové stanici. Zastavila jsem se u několika popelnic, docela slušně překážely v cestě. Hlavně kvůli tomu se východ z té ulice zdál tak neuvěřitelně úzký. Chtěla jsem je obejít, přirozeně, jenže v tu chvíli nějaký mladík vyskočil z prostoru za nimi a namířil na mě zbraní. Ano, lekla jsem se, ale mozek už začínaly napadat válečné plány. A první moje myšlenka: Do háje, furt musí někdo prudit! měla se strachem společného opravdu málo.
   Nechala jsem si ruku sevřenou v pěst a položenou u srdce.
   „Naval prachy, ženská!“ vyštěkl na mě smrad, co mu nemohlo být víc než patnáct, ale nepochybovala jsem o tom, že s tou věcičkou umí zacházet.
   „Žádný nemám,“ řekla jsem klidně. „Zato tobě koukají z kapes. Asi nejsem dneska jediná přepadená, co?“ dodala jsem drsněji a sáhla si druhou rukou na brýle.
   „Říkám ti, že máš poslouchat!“ soptil mladík dál. Už jsem měla plán, a když nezabere, tak tu byla záložní varianta.
   „Normálně bych to asi udělala,“ prohlásila jsem. „Ale dneska ne. Vyrušils mě od důležitý činnosti. A to se Kirovi nedělá!“
   Viděla jsem, jak zbledl, ale snažil se to zakrýt šíleným smíchem. „Tohle na mě nezkoušej! Lord Kira nemůže bejt ženská!“
   „Ach jo, proč jsou ti chlapi vždycky tak hrozně sexistický?“ pronesla jsem otráveně a zvedla pravou ruku. „Víš, tady je důležitý jenom jedno. Kira zabíjí, aniž by se někoho dotknul, a nikdo neví, jak to dělá. Takže jestli mě chceš dožrat, ukážu ti svou moc.“
   Mladík na mě pořád mířil pistolí a zkoušel frajerský kecy typu, že mi nevěří, a ať si dělám, co chci. Trval na tom, že Kira nemůže být mladá holka, že je to proti přírodě, aby spasitel světa byla žena.
   Když jsem ruku natáhla a namířila ji na něj, ušklíbl se. Očima jsem kontrolovala, jak daleko od těch popelnic stojí, při tom se mi objevil na tváři nejistý výraz.
   „Nemám na to celej den. Tak navalíš ty prachy?“
   „No tak fajn, chlapečku. Ale tohle si zapamatuj! Kira pracuje sám!“
   Pak jsem vypustila z ruky vzdušnou vlnu. Mladík byl odmrštěn a rozrazil si hlavu o jednu z popelnic. Pokrčila jsem rameny. Byl to chuligán, tak co s nim. Rychle jsem mu sáhla do kapsy, schovala peníze a zabavila pistoli. K tomu dost dobře posloužily mladíkovy rukavice. Potom jsem namířila zbraní na pytel před sebou, byl položený u zdi. Ozval se výstřel a já zaklela. Sakra, takže byla nabitá. Schovala jsem ji rychle u sebe a vytratila se. Dnešek se mi málem nevydařil.