10.kapitola - Nirvána

vloženo: 23.11.2010   
počet zobrazení:   

   Můj zbrklý čin nezůstal bez odezvy. Steeven dorážel a mně se pomalu rozleželo, co se vlastně stalo. „Zatraceně, já toho kluka zabít nechtěla!“ vzdychla jsem. „Prostě jsem to přehnala s tou ranou, byla moc silná.“
   Nechtěla jsem slyšet, že jsem se zachovala správně, jednala s rozmyslem, ani nic podobného. Nepotřebovala jsem slova chvály, spíš pořádnejch pár na zadek. Pak jsem zaklela znovu, protože jsem si všimla, že rukáv trička začíná nasávat červenou barvu.
   „Nebejt tvejch pitomejch fórů…“ Zlostně jsem prskla a snažila se najít kus látky po kapsách, abych zastavila krvácení. Už ráno jsem tušila, že to nebude jen tak. Navíc to teď začalo nepříjemně pálit.

   Vešla jsem dovnitř s ohněm v očích, který byl ale uhašen, jakmile se setkal s Reminými žlutými panenkami. „Odpusť.“ To jediné slovo jsem ze sebe byla schopná vypravit a překvapilo mě, že shinigami jen přikyvuje. A pak mi znenadání sáhla jedním prstem na čelo a já ztuhla, protože jsem netušila, co se děje. A pak přišel pocit úlevy, když se ode mě pomalu odvrátila.
   „Už vím, co se stalo, Miso. Není to tvoje vina.“
   Pochopila jsem, že jsou se Steevenem spolčení, a při tom pomyšlení mě bodlo u srdce. Copak tu už nemůžu věřit vůbec nikomu? Prahla jsem po tom vrátit se konečně zas domů. Bála jsem se Ela a Light mě děsil ve snech. Věděla jsem, že jen hrubá slova Steevena nezadrží, může se kdykoliv zhmotnit a udělat to znova. Už jsem začínala být unavená. Ani po tolika dnech (pravda, snových, ale připadaly mi tak strašně skutečné…) jsem netušila, kam jsme příběh Zápisníku smrti nechtěně posunuli a jakou v tom všem teď hraje roli Misa.
   Samozřejmě, že jsem dělala chyby a netušila, kam až můžu zajít. Běh anime dějin se změnil z minuty na minutu a ta nejistota byla horší než jakékoli mučení. Všude kolem byli nepřátelé, člověk už si nemohl být jistý vůbec ničím. A navíc jsem začínala tušit, že moje schopnosti jsou podprůměrné a dlouho tu s nimi nepřežiju, a už vůbec ne ve světě, kde řádí šílený zabiják s ultimátní zbraní.
   Který tě ale miluje, šeptl mi Steeven do ucha.
   Nemluv hlouposti. Víš dobře, že to není pravda, vzdychla jsem si.
   No, jsem rád, že si to uvědomuješ.
   Nemluvíme spolu! Neřekla jsem to snad dost jasně?
   Dobrá. Jak poroučíte, má paní.

   Vzdychla jsem si znovu a trochu hlasitěji. Rem se ke mně obrátila. „Je všechno v pořádku, Miso?“ Zmohla jsem se jen na přikývnutí a sedla si na deku, přitom si jemně přejížděla levou rukou po druhé paži. Rány pálily a teď se ozvaly i modřiny z tréninku.
   Vlastně… dalo by se říci, že jsem Steevenovi trochu křivdila. Ještě nikdy mi nedovolil udělat žádnou hloupost. Kdybychom se ocitli v historii, byla bych v jeho představách žena z vyšší společnosti a on rytíř, který by za mě položil život, nebo starší bratr, který musí vychovávat nezdárnou sestřičku, protože okolní svět je zlý a nelítostný. Jenomže tu byla druhá věc a to ta, že mě málem vyděsil k smrti. A věděla jsem, že když mu ustoupím, přijdou horší zkoušky. Čert vem moji hrdost, o tu tady přece vůbec nejde! Ale měla jsem přehled o tom, jaký dokáže být. Na jednu stranu milujícím přítelem, z druhého pohledu se ale jevil jako asociál, hrozný sadista a cynik. Děsila mě představa, že by jednoho dne mohl úplně ovládnout moje tělo a já bych se takhle proměnila.
   Přikryla jsem se dekou a lehla si na druhou. Snažila jsem se nemyslet už na nic. Spánek mě přepadl rychle, čekala mě krušná noc.

   U Yagamiů

   Light se spokojeně uchechtl a pak se opatrně zvedl z pohovky v obývacím pokoji. Nechal Sayu ležet na ní a snažil se ji nevzbudit, když odcházel. Jeho sestra byla vyčerpaná celodenním školním režimem a ta příhoda s jablkem také jistě nebyla příjemná. Ve dveřích se otočil a vrátil se k ní. Sáhl jí do vlasů a setřel slzu, která jí stekla z oka. Přimhouřil zrak. Jeho malá sestřička si rozhodně nezasloužila, aby ji tohle všechno, co se teď kolem dělo, nějak poznamenalo. Opatrně ji nadzvedl a vzal do náručí. Bylo dobře, že si nechal dveře otevřené. Vynesl ji nahoru po schodech a uložil do postele. Povzdychl si. Měla by teď více odpočívat.

   Odešel od Sayu a vrátil se do svého pokoje, kde se svalil na postel a přitom praštil do Ryuuka, který se z ní dosud nezvedl.
   „Hm, tak to se radši nebudu ptát, co ti zas přelítlo přes nos,“ okomentoval to shinigami.
   Light ho zcela ignoroval. Zvedl se a šel zkontrolovat, zda za sebou zamkl. „Nerozumím tomu,“ řekl si pro sebe. „Co dělala tam venku?“
   Podsvětní bůh s modrou kůži neměl rád, když si ho nevšímali. „Eee… Lighte? Jestli mluvíš se mnou, tak já jsem tady!“ Zamával mu rukama před obličejem.
   „Ty buď rád, že na tebe nemluvím!“ vyštěkl hnědovlasý a natáhl si nohy. „Vážně, Ryuuku, co vás v tom podsvětí učí? Neříkals mi, že berete životy? Začínám mít totiž pocit, že tvojí specialitou je strašení malých holek.“
   „A co že jsem to vlastně proved?“ zeptal se Ryuuk s ledovým klidem.
   Light sevřel ruku v pěst. „Upustils jablko a… to je jedno,“ zarazil se náhle. „Ryuuku, víš, asi začínám bláznit. Na dnešním přenosu ze slavnosti jsem viděl Misu. Nejdřív jsem si říkal, že jsem jenom unavený, prostě přepracovaný, ale pak jsem zahlédl Rem. A teď nevím, jestli si to moje hlava všechno nevymyslela.“
   Shinigami se ušklíbl. „No, to by měl vědět Kira, ne? Já ti těžko můžu poradit, když jsem u toho nebyl.“
   Hnědovlasý pokýval hlavou na znamení souhlasu, přesto si však neodpustil jízlivou poznámku. „Jako bys nevěděl, kdo je Kira.“ Pak zvážněl. „Ta dívka v kimonu vážně vypadala jako ona. Jak bych se mohl mýlit? Byla to přece slavnost! Spíš mě zarazil ten Američan, se kterým si povídala.“
   „Američan?“ podivil se Ryuuk.
   „Jo, běloch, určitě byl ze Západu. Nevím, kde by na někoho takového mohla narazit. Osobně bych ho tipoval na dealera drog nebo kuplíře. Myslíš, že by se mohla spojit s místní mafií?“
   Shinigami nad tím chvíli přemýšlel. „No… já nevim. Vzpomeň si, cos jí proved ty a co L. A ta holka je blbá, to je úplně jasný. Jak myslíš, že by se dostala ke kontaktům s japonskym podsvětim?“
   „A jak bych to měl vědět? Já tý holce do hlavy nevidim!“ naježil se hnědovlasý. Přešel ke stolu, sáhl po tužce a chvíli si něco čmáral po papíře. Pak vzdychl. „Ne, na tohle žádná strategie neexistuje.“

   Elův geniální plán

   Ryuuzaki si spokojeně promnul ruce. Právě se vrátil Aizawa, kterého poslal splnit důležitý úkol. „Nuže?“ Černovlasý na něho upřel zkoumavý pohled.
   „Všechno je, jak sis přál. Ale proč jsme měli vypustit tuhle falešnou zprávu, když po té holce nepátráme?“
   „To proto, že bude mít falešný pocit bezpečí. Pokud se nevrátí na místo činu, nebudeme zasahovat. Slíbil jsem Yagamimu, že ji může hledat. Nejsme ale o moc blíž výsledku. Kira pořád řádí, i když to úmrtí mladíka nahlášené před několika hodinami můžeme vyloučit, když byl slyšet výstřel.“
   „A když ji Light nenajde?“
   „Pak začneme s razií,“ ušklíbnul se L. „A věřte mi, Aizawo, že Misa Amanová v mých rukou dlouho nepřežije.“
   Policistovi přeběhl po tváři stín strachu. „Ale… Ele, vždyť vůbec nevíme, jestli ta dívka je skutečně Kira!“ namítl okamžitě a snažil se, aby si Ryuuzaki nevšiml jeho vytřeštěných očí. Ten si ho ale už před chvílí přestal všímat, upřel pohled k oknu.
   „Bylo by pro ni nejlepší, kdyby se nám vydala,“ řekl si pro sebe a zavřel oči.

   Procházka parkem

   Svého neuváženého činu jsem doopravdy litovala. Ta rána byla silná, ale na druhou stranu… já v sobě měla jakýsi zvláštní pocit uspokojení. A pak samozřejmě přišly výčitky, ale spíš směřovaly k mé neopatrnosti než k tomu, co se stalo. Jako by se mě svědomí snažilo přesvědčit, že to byla jen sebeobrana. Protože kdyby zareagoval jinak… ne, nestačila bych zmizet. Zab, nebo budeš zabita, ozval se vtíravý hlásek v hlavě.
   Zlomyslně jsem se ušklíbla a vyšla do další ulice. Pohled mi padl na pohozené noviny. Zírala jsem… na sebe, tedy přesněji na své nové tělo. Zvedla jsem tiskovinu a zkřivila rty. „Misa Amanová zatčena za držení drog,“ přečetla jsem titulek polohlasem. Nevěřícně jsem hleděla na článek. „Proč tam píšou, že mě zavřeli a vyslýchají ve vazbě? Čeho tím chtějí dosáhnout?“ Plná vzteku jsem zmačkala noviny a odhodila je za sebe. Pak jsem zaslechla křik, vycházel z okraje parku, bylo to velice blízko. Okamžitě jsem se rozběhla tím směrem. Počkej, snad nechceš…!

   Ignorovala jsem Steevenovo lamentace a na okraji zelené plochy se zastavila. Pohled, který se mi naskytl, byl vskutku zajímavý. „Ksó!“ zaklela jsem neuváženě a postava naproti se otočila. Vařila se ve mně krev. Jako by se zrovna dneska všichni anime bohové včetně Jashina spolčili a chtěli ze mě udělat záchranáře číslo jedna. Protože ten muž s pistolí, co si vzal jako rukojmí ženu s dítětem, byl skutečně problém.
   „Ani se nehni, nebo jí ustřelím palici!“ zařval na mě a já zůstala stát a v duchu si nadávala.
   Plačící matka se skláněla nad kočárkem. „Prosím, pane, neubližujte mi, mám dítě.“
   „Buď zticha!“ okřikl ji vztekle. „A ty tam… vyndej všechno z kapes!“
   Pokrčila jsem rameny a vytáhla několik zmuchlaných papírků, zbytky mapy, co jsem zkoušela nakreslit, rozlétly se ihned po okolí. Sáhla jsem si rukou na hlavu, potřebovala jsem podrbat zátylek.
   „Jestli se přiblížíš, tak tu ženskou sejmu!“ zakřičel a výhružně se podíval na mladou matku stojící nepříliš daleko do něj, která kvílela opravdu nezaměnitelným způsobem.
   Hm, to je teda fakt blbá situace. Vybral si dobrý místo, že stojí kousek od tý zdi. Že by jí chtěl přelézt, kdyby se tu náhodou vyrojili policajti? Jo, to je dost možný. No, když to napálí přímo do ní, moc šancí na přežití mít nebude. Ale když se netrefím, tak to schytá ta mladá holka…
   Bylo to opravdové dilema, ale věděla jsem, že ten chlap by mě odejít nenechal. „Ani krok jsem řek!“ vyštěkl, když jsem rukou zamířila k očím a sundala si brýle. Rudé oči zazářily a já se ušklíbla.
   „Já se k tobě nehodlám přiblížit, hajzle!“ ucedila jsem a natáhla ruku před sebe. V tu chvíli už jsem věděla, jak to celé skončí.

   V ženině výkřiku zaniklo Steevenovo jásavé: „Ano!“ Krátce jsem se na matku s dítětem podívala, nasadila si brýle a rozběhla se co nejrychleji pryč. Slyšela jsem, jak na mě volá, ale nehodlala jsem se vrátit. Musela jsem zmizet.

   Potřebovala jsem se uklidnit, a když se mi do cesty připletla čajovna, neodolala jsem. Uvnitř bylo příjemné teplo a tradičnímu čaji se nic na světě nevyrovná. Jen si natáhnout nohy, meditovat, vypustit všechny starosti a zkoušet hledat nirvánu.

   Už bylo po setmění, když jsem vyšla ven, uvolněná a kupodivu šťastná. Pak jsem ale nechtěně vrazila do nějakého mladíka, který v košili a tmavých brýlích přecházel z druhého chodníku. Trhla jsem sebou. Nebylo pochyb o tom, kdo to je. Také on si všiml mé reakce a chytil mě za paži.
   „Jen jediný člověk by se vyděsil, kdyby mě potkal. Vím, že jsi to ty, Miso,“ ucedil chladným hlasem.
   „Jak jsi to poznal, Lighte?“ oplatila jsem mu tón a zadívala se mu zpříma do očí.
   „Jednoduše. Mám brýle, kdo jiný by mě mohl poznat, aniž bych je sundal?“ V duchu jsem zaklela, že já si ty své zrovna schovala do kapsy. „Navíc…“ Naklonil se ke mně, až byl tak blízko, že jsem mohla cítit jeho dech. „Oči tě prozrazují.“
   Pak mě nečekaně přitiskl k sobě a dlouze políbil. Zalapala jsem po dechu. Kolem nás procházeli lidé. Tělo se mi chvělo. Zavřela jsem oči a prohloubila polibek. Zaslechla jsem jeho smích a přitom ucítila něco studeného pod krkem. Opatrně jsem tam sáhla rukou a ztuhla.
   „Co… co máš v plánu, Yagami?“ vyštěkla jsem ostře, když jsem pochopila, že to, co má v ruce, je kapesní nůž.
   „Nic, když se budeš chovat rozumně, Miso. My dva si musíme promluvit. Takže budeš hodná holčička a půjdeš hezky se mnou…“
   Řekl to lehce mrazivým tónem, opět jsem se zachvěla. Počkal, než přikývnu, pak schoval nůž a vzal mě kolem ramen. Z pohledu kolemjdoucích to muselo vypadat jako milenecké objetí, ale opak byl pravdou. Držel mě pevně a při sebemenším pokusu o odpor bych dopadla špatně. Steeven nestoudně klel a já mu to ani nemohla vyčítat. Za všechno jsem vděčila pitomé náhodě a své velké slabosti… výbornému horkému japonskému čaji.