Samo, může za to Sámo aneb České dějiny jak je neznáte

   Šárka Nováková nehodlá přihlížet ničení své země, během staletí ji přece ubránila už mnohokrát. Jenže teď přišlo to nejtěžší, co českou zemi mohlo postihnout… nemilosrdná Třetí říše. A čím víc se dívka snaží slídit v blízkosti vojenského štábu, tím víc jí začíná docházet, jak moc nebezpeční jsou její protivníci.

   Miroslav Novák hned první den okupace země německými vojsky vyráží do ulic, chránit kůži svou i přátel. Ví, že nebude snadné zbavit se vetřelců, ale větší obavy si dělá o osud sestry Šárky. Něco uvnitř mu říká, že neposlechla jeho radu a vrhla se po hlavě do nebezpečí.

   Přepadení
   15. 3. 1939

   - Obsazení Čech a Moravy dle Mnichovské dohody nikdy nebylo v plánu, proto také VB a Francie smlouvu podepsaly.
   - V prvních letech okupace se Češi snažili o aktivní nevojenský odpor.
   - Edvard Beneš se vzdal funkce a přesídlil do Velké Británie po podepsání Mnichovské dohody.
   - Emil Hácha, nový prezident, byl donucen k souhlasu, a přestože neměl na výběr, mnoho lidí ho bralo jako zrádce národa.

   Vtrhli sem jako zvěř a za sebou nechávají jen zkázu a vystrašené pohledy lidí. Nehodlám jen nečinně přihlížet tomu, jak ti přivandrovalci rozvracejí moji zemi. Budu bojovat, protože… já jsem Česká republika!

   Drobná hnědovlasá dívka se probudila uprostřed dne. Zaslechla tlampač, jak hlasitě vykřikuje německá hesla. Rázem byla na nohou.
   „Co to má znamenat?“
   Jedním rychlým pohybem si otevřela okno, aby lépe slyšela. „Území Česko-Slovenské republiky bylo na základě smluv vydáno do rukou Třetí říše. Vyzýváme občany, aby nekladli odpor! Následky by byly nedozírné.“
   Nemohla tomu uvěřit. Okupace. Ten blonďatý prevít to skutečně udělal. Už když s bratrem řešili ty problémy v Sudetech, měla zlé tušení. A teď… Co se vlastně stane?

   Nečekala na nic a vběhla do vedlejšího pokoje. Uviděla svého bratra, jak na sebe bere košili a dlouhé kalhoty s velkou řadou kapes. „Mirku, co to znamená?“
   Krátce se na ni podíval. „Jsme v pasti, Šárko, Němci nás odřízli. Ale neboj se, naše parta nenechá vlast trpět.“
   Sledovala ho, jak si připravuje partyzánskou výzbroj. Oči neustále stáčela k oknu.
   Mladík ji znovu objal. „Já teď zmizím. Ty se musíš schovat, sestřičko. Tebe nesmí najít, neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo.“
   Políbil ji na tvář a zamířil k zadnímu vchodu. Dívka jménem Šárka se posadila na postel. Nebude sedět s rukama v klíně. Na ní a jejím mladším bratrovi závisí tisíce životů, a dokud oni budou v bezpečí, český národ nezanikne.

   Venku se strhl poprask. Nacističtí vojáci hlasitě křičeli své: „Halt!“ na partu mladíků, kteří jim propíchli gumy u auta. Pohodila hlavou. Tyhle dětské vtípky fungovat nebudou, ale to už bys měl vědět, bráško.

   Rozhodla se navštívit hlavní štáb, zajít za svým nadřízeným. Připevnila si na hlavu škrabošku tak, aby jí nespadla, protože odhalení identity by bylo příliš riskantní. Jakmile se nepozorovaně dostala do budovy, vyhledala hlavního velitele. Překvapilo ji, že v jeho kanceláři se roztahoval někdo jiný. Toho dotyčného ale nepřekvapovalo, že ji vidí.
   „Kde je pan Beneš?“ zeptala se drze, a vůbec se nebála negativní reakce, která by mohla přijít.
   „Není tady,“ řekl muž unaveně a sáhl do šuplíku pro nějaké lejstro.
   „Dopis,“ hlesla. Když ho dočítala, už se její oči třpytily slzami. „Do Anglie…“
   Nový prezident Hácha se zatvářil rozpačitě. Nebylo obvyklé, aby se hlava státu musela postarat o sourozence, kteří nestárnou. Bylo to značně komplikované, když se tihle strážní andělé, ochránci králů, knížat a dalších představitelů nejvyšší vlády, zjevili na Zemi a vmísili se mezi obyčejné smrtelníky. Oni nestárli, jen jejich zevnějšek se měnil, a co bylo nejpodivnější, nikdo je nemohl zabít, ačkoli jim oběma bylo o život už několikrát usilováno.
   Muž se zvedl a poklepal dívce na rameno. „On… abdikoval. Mně tenhle úřad dali. Řekl, abych se o vás postaral.“
   Šárka na něho upřela pronikavé hnědé oči, které vlivem vzteku ještě ztemněly. „A to se vám skutečně povedlo. Hitler nás zabral, vy idiote! Jsme v pasti. Můj bratr běhá v ulicích a já sem přišla pro radu. Jak jste to mohl dopustit?“
   „Ničemu nerozumíš,“ opovážil se zamumlat, ale věděl, že tím jen přilévá oleje do ohně.
   „Vy mě nepoučujte. Víte, kolik stovek let už jsem na světě? A čím jsem si prošla? Umím bojovat, chlape zatrápenej, a postarám se, aby ti vetřelci zmizeli. Jenže vy nesmíte sedět v koutě, musíte něco udělat!“
   Prezident Česko-Slovenské republiky si připadal jako spráskaný pes, ale nemohl uvažovat o tom, že by tohle děvčátko přehnul přes koleno a sáhnul po rákosce. Podle vzhledu jí nemohlo být víc než sedmnáct, ale opak byl pravdou. Ona a její bratr byly pilíře české státnosti a to nikdo nedokázal změnit. Teď hnědovláska stála s rukama v bok a očekávala odpověď.
   „Já nemohl udělat vůbec nic! Donutili mě! Nebyla jste tam, slečno, nezajímáte se o vlast!“
   To už bylo příliš. Mladá žena ho začala zasypávat fakty, o kterých málokdo věděl. Tehdy tam byla, všechno to prožila, ale ne, teď všichni spoléhali na jejího bratra, protože to byl muž. „Stát je jen obrazem toho, kdo jej vede,“ ucedila poslední jedovatou slinu a sledovala, jak se její nadřízený chytá za srdce. Teď to přehnala ona. „Zatraceně!“ zaklela a rozběhla se chodbou. „Doktora! Rychle doktora!“

   Šárka seděla ve svém pokoji, hlavu v dlaních. Málem zabila svého nadřízeného, prezidenta země. Nikdo ji tu nebere vážně, protože si myslí, že je slabá a nezmůže nic. Z toho zmateného koktání současného vládce pochopila, že jakýkoli výrazný odpor zapříčiní katastrofu, to nemohla dopustit, nesměla ohrozit svůj lid.
   „Bratr bude pobíhat po ulicích, dokud ti šmejdi zase neodtáhnou. Národy ho znají, je nebezpečné, aby se zdržoval v Praze.“
   Znovu se zadívala z okna, zahlédla v davu rozzářené obličeje a mohla si domyslet, komu patří. Stáhla se zpátky, zavřela okno a začala vztekle bušit do polštáře. Určitě za to může ten parchant Henlein! Měla jsem vědět, že s ním budou jenom potíže, už když jsme jednali s tou jeho politickou stranou.

   Došla k umyvadlu a opláchla si obličej. Musí se uklidnit, protože v ní kypí vztek tak moc, že by byla schopná s hlavou hrdě vztyčenou nakráčet až před Hitlera a vmést mu do tváře všechna užitečná česká i německá slova, která znala, jenže jí bylo jasné, že takové chování by mělo nedozírné následky. Dobře věděla, jak jsou němečtí vojáci nebezpeční, ale právě tak měla na paměti, že existují i tací, kteří s válkou nesouhlasí, jenomže těch bylo pramálo.

   Sundala z očí škrabošku, vzala na sebe šaty prosté dívky z lidu a vmísila se do davu. Pozorně sledovala projíždějící obrněné vozy. Na tom uprostřed seděly čtyři postavy, na něž právě dobře neviděla. Protlačila se dopředu, avšak ne do první řady. Jen velice málo lidí znalo její pravou identitu, ti ostatní neměli o její existenci ponětí, a jen málo představitelů národů se s ní během těch dlouhých let setkalo.

   Pohlédla vzhůru, spatřila na jednom z vozů vysokého blonďáka s nesmlouvavým pohledem, po jehož pravici seděla dívka s alabastrovou pletí, pronikavýma modrýma očima a světlými cůpky, na nose měla brýle. Toho muže poznávala z fotografií, byl to Ludwig Beillschmidt, Německo. Ale kdo je ta žena vedle něj? Manželka? Přítelkyně? Neznala ji.
   Pak hnědovláska sklouzla pohledem k dalším dvěma postavám, šedovlasému mladíkovi s potměšilým úsměvem, který do blonďáka neustále šťouchal, a dívce se stejně rudýma očima, která byla určitě mladší než on. Šárce chvíli trvalo, než pochopila, koho má před sebou.
   „To je Gilbert…“ Tázavým pohledem přejížděla po jeho postavě a tmavém modrém mundúru. „Co tu dělá? Jen doufám, že v tom taky nemá prsty.“

   Potřásla hlavou. Ještě chvíli sledovala ten šaškovský průvod, pak se vymanila z toho klubka lidí a vrátila se do svého domu. Už byla rozhodnutá. Bude bojovat! Nenechá svůj lid padnout! Zavzpomínala na dobu, kdy donutila ustoupit Svatou říši římskou, to rozmazlené princátko, a chvíli ovládala Evropu. Byl to úžasný pocit.
   „Zvládli jsme to tehdy, zvládnem to i tentokrát.“ To byla její poslední myšlenka před usnutím.

   Kapitoly: 1 2